Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Hlbší pohľad na život

Úvahy o živote...

Zvrácenost nedělního prodeje! A ještě mnohého jiného



Představme si, že by se prostřednictvím otevřené brány v čase náhle v neděli objevil starozákonní prorok před branami Tesca, nebo jiného z podobných supermarketů. Co by asi tak řekl na adresu těch stovek lidí, kteří ve svém konzumním způsobu života a honbě za materiálními věcmi rouhavě znesvěcují den sváteční? Co by asi řekl nám lidem moderní doby, kteří se svým chováním přímo vysmívají všem přikázáním Stvořitele?



Možná by řekl právě toto:



   "Za našich časů byl každý přečin vůči svěcení dne svátečního tvrdě a nekompromisně trestán. A i když v současnosti v tomto směru nikomu žádný trest nehrozí, požadavek svěcení dne svátečního stále zůstává pevně zakotven Vůlí Stvořitele do našeho stvoření. Jde o jednu z dominantních požadavek Tvůrce vůči jeho tvorům, kterým milostivě dovolil přebývat ve svém stvoření.



   Takto se je třeba na to dívat! Ne z pohledu lidí, ale z pohledu shora! Neboť Hospodin je Pán! Jeho Vůle je ve stvoření určující a je povinností celého tvorstva ji respektovat.



   Bídný a ubohý člověče, jak chceš obstát před Nejvyšším, když odejdeš z této země? Čím chceš zdůvodnit a jak chceš obhájit své přestupování Jeho přikázání?



   Všechny tvé důvody, na které v této chvíli myslíš, kterými se chceš obhájit a které momentálně považuješ za rozumné, logické, praktické a přijatelné se stanou směšnými a ubohými před oslepujícím jasem majestátu Nejvyššího. Všechny tvé argumenty zblednou jako světélko plamínku zápalky v letním jasu poledního slunce. S úděsem a hrůzou pak pochopíš, že jedině Vůle Nejvyššího je a vždy byla určující. Pochopíš, že bylo od tebe šílenou pošetilostí a slepou, sebevražednou opovážlivostí stavět se proti Vůli, Zákonům a přikázáním Nejvyššího.



   Bídný a ubohý člověče, ve své lehkomyslnosti si mnohdy prostupoval přikázání Páně, protože sis myslel, že je Láskou, která ti vždycky všechno nakonec odpustí. Zapomněl si ale, že Pán je zároveň i Spravedlností! Spravedlností nekompromisní a neúplatnou!



   A právě proto, že si odmítal Pána, jeho Vůli jeho Zákony a přikázání, odmítne nakonec i on tebe! Protože si neměl v úctě Hospodina, jeho Vůli, jeho Zákony a přikázání, nebude mít v úctě ani on tebe. A protože si zatracoval Pána, jeho Vůli, jeho Zákony a přikázání, zatratí i on tebe. Neboť tak, jak ses ty zachovával k Němu, k jeho Vůli, k jeho Zákonům a přikázáním, zachová se při svém konečném zúčtování i on k tobě.



   Není na zemi člověka, ať již věřícího nebo nevěřícího, materialisty nebo ateisty, který by nevěděl o přikázání Stvořitele světit den sváteční. Proto každý, kdo jej prostupuje, prostupuje jej vědomě! Vědomě se staví proti Vůli všemohoucího Hospodina!



   Co však za to může takový člověk očekávat? Co může očekávat, když odloží své tělo a ocitne se před spravedlností Nejvyššího? Jeho vlastní poznání viny vědomého porušování Vůle Pána všech světů na něj dopadne jako balvan. Poznání vlastních vín zdrtí jeho duši, která se bude jen těžko vzpamatovávat, pokud se vůbec ještě vzpamatuje.



   Lidé, chraňte se překračování přikázání vašeho Pána! V jejich dodržování se totiž skrývá požehnání pro všechny, kteří se tak činí, ale zároveň záhuba pro všechny, kteří to ignorují.



   Lidé, přestaňte už konečně lehkomyslně přistupovat k těmto věcem, protože ani se nenadějete a přijde chvíle, kdy budete sami sebe proklínat za svou lehkomyslnost, která se vám trpce vymstí.



   Neboť Stvořitel je Pán! Jedině jeho Vůle je směrodatná a určující. Vše, co existuje se musí tomuto nezvratnému faktu podrobit a začít jej respektovat. Kdo tak učiní, bude žít! Kdo tak neučiní, zahyne! Zahyne nejen smrtí těla, ale i smrtí duše! Musí zahynout navždy, protože se nenaučil ctít Vůli toho, který mu život daroval.



   Copak tohle je opravdu tím, co chcete a co si sami pro sebe přejete? Copak opravdu jste blázny až do takovéto míry? "



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š



19.12.2016 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:188x

Kolaps objektivity médií v přímém přenosu při volbách prezidenta USA



   Všechny renomované světové média, včetně našich se prezidentskými volbami v USA dostaly do krize. Do krize důvěryhodnosti! Každému, kdo má oči bylo totiž v plné nahotě ukázáno jejich neobjektivní jednání. Jejich absolutní odklon od reálné skutečnosti, kterou by měli objektivně zrcadlit.



   Jak se ale ukázalo, média zrcadlí něco úplně jiného. Zrcadlí a vnucují veřejnosti názory těch, kteří je vlastní. A tomuto, v současnosti obecně preferovanému názorovému trendu intenzivně podléhají i naše oficiální média, včetně veřejnoprávních.



   Absolutním vrcholem odtržení od reality a dokonalou ukázkou toho, jak je možné nakonec uvěřit vlastní lži je případ společnosti Topix Media, licenčně vydávající časopis Newsweek, která vytiskla s předstihem vydání, oslavující vítězství Hillary Clintonové. Pokud se jim jej nakonec podařilo stáhnout z distribučních sítí, stačilo se prodat 17 kusů, které se okamžitě staly sběratelskou raritou.



   Americké prezidentské volby jasně ukázaly, že oficiální média nejen v USA, v EU, ale i u nás již dávno neznají něco takového, jako vyvážené zpravodajství. Že jsou ve skutečnosti pouze hlásnou troubou zájmů mocensky agresivní, globalistické oligarchie USA, úzce propojené se zbrojařskými firmami, kterých prezidentskou loutkou se měla stát Hillary Clintonová přesně tak, jak jí byl dosud Barack Obama. Tato globalistická elita, usilující o nadvládu nad světem tvrdou rukou má vinu na rozvrácení arabského světa, má prsty v rozbití Jugoslávie i v občanské válce na Ukrajině. A je to také právě tato globalistická elita, která se intenzivně snaží vyprovokovat válku z Ruskem.



   Aby ale mohla klidně vykonávat své nemorálnosti, finančně a následně názorově ovládla téměř všechny oficiální média, které jí při jejích zvrhlých aktivitách cíleně vytvářejí pozitivní image.



   Prostřednictvím médií, různých nadací a nevládních organizací, kterým také tečou peníze z téhož zdroje je ve světě vytvářena jakási jednotná, obecná názorová platforma toho, co je společensky, morálně i politicky žádoucí. Tento názor je médii prezentován jako jediný správný názor skutečného demokrata, občana a člověka.



   K současným správným názorům, vytvořeným na objednávku mocných patří například odpor vůči Asadovi a podpora umírněné opozice, jednoznačný odpor vůči Rusku a Putinovi, podpora současné Ukrajinské vlády, podpora procesu imigrace v Evropě, podpora komunity LGBTI, podpora filozofie rovnosti pohlaví, podpora Hillary Clintonové, a tak dále, a tak dále.



   Jedině tyto a jim podobné názory jsou těmi správnými a mezi pracovníky médií vládne v tomto směru určitý druh autocenzury. Píší a říkají jen to, co je žádoucí, protože v konečném důsledku si je možné jedině takovýmto způsobem zajistit přiměřený kariérní vzestup a s ním slušné finanční ohodnocení.



   V současné mediální praxi tedy alespoň průměrně inteligentní člověk velmi dobře ví, co má psát a co říkat, přičemž cosi takového, jako vlastní názor, objektivita, vyváženost, nebo snad obyčejná lidská čestnost přístupu je něčím, co dnes v médiích nemá místo a co by každého méně inteligentního odvážlivce rychle o místo připravilo.



   Velmi to připomíná známou Andersenovou pohádku o císařových nových šatech, kdy všichni jasně viděli, že císař je nahý, ale všichni jej svorně ujišťovali o tom, jaké má nádherné šaty.



   V našem konkrétním případě současných médií téměř všichni vědí, nebo si přinejmenším mají možnost zjistit, jaké nemorálnosti se ve skutečnosti dějí, ale oni budou donekonečna stále omílat slova o demokracii, lidských právech, právech menšin, právech imigrantů, nebo o diktátorovi Putinovi. Pokud bychom tedy měli parafrázovat Andersenovou pohádku na dnešní poměry, všichni vidí, nebo alespoň tuší, že císař je vrah, zloděj a zvrhlík, ale všichni svorně křičí, jaký je demokrat a bojovník za lidská práva. A křičí to proto, aby se mu zalíbili a aby měli jeho prostřednictvím lehký a dobře zabezpečený život.



   Vždy je třeba přece stát na správné straně, odkud proudí peníze, kariérní vzestup, společenské ocenění i hotové názory. Jednoduše řečeno, média jsou v současnosti propagandistickým nástrojem mocné globalistické elity, která prostřednictvím nich formuje a vtiskuje společenské vědomí do přesně ohraničeného rozmezí, stanoveného elitou. Vždyť nakonec již Hitler a Goebels věděli své o síle propagandy a své o ní věděli i komunisté. Dnes ji tu máme znovu v trochu modernějším hávu, ale stále efektivně si plnící svůj účel. A tím účelem je prezentování lži jako pravdy, zla jako dobra, nespravedlnosti jako spravedlnost, nemorálnosti jako morálky, nebo vraždění jako demokratizačního procesu.



   Poučení je tedy velmi jednoduché: vše to podstatné a zásadní, co se v současnosti v médiích nachází je vždy jen tím, co si přeje globalistická elita, přičemž v bezvýznamných věcech lze psát i mluvit pravdu.



   No a v prezidentských volbách v USA si tato elita přála vítězství své loutky Hillary Clintonové. Proto její kandidaturu preferovali americké sdělovací prostředky i hollywoodská smetánka. Proto byla také preferována všemi médii v Evropské unii. A proto bezprostředně po zvolení Trumpa zavládl obecný šok. Mediální služebníci mocných, z nichž mnozí sami uvěřili tomu, co říkali a psali nemohli pochopit, jak je možné, že taková rozsáhlá propaganda vyšla vniveč a spolu s ní i těžké miliony vložené do kampaně Hillary Clintonové.



   Byly totiž naprosto slepí k tomu, že řadoví američtí občané již mají plné zuby arogance agresivní elity, která má ruce od krve a která věrná své tradici žene svět do další světové války. A i když Trump není pravděpodobně žádný anděl, každá jiná alternativa, než militantně globalistická se obyčejným Američanům jevila jako alternativou mnohem lepší. Proto se nedaly zmanipulovat médii, analytiky, ani utvářením společenského ovzduší v tom duchu, že člověk skutečně osobnostně a intelektuálně na výši může volit jedině Clintonovou.



   Souhrnné poučení pro našeho běžného občana v souvislosti s mediální fraškou, která se udála během amerických prezidentských voleb je tedy následující:



   Obyčejný člověk by si měl dávat velký pozor na to, co se v oficiálních médiích v zásadních věcech píše a říká, protože je to namířeno vždy proti němu a zaměřené vždy ve prospěch mocných. A přestože problémy běžných lidí jsou elitám zcela ukradené, všemožně a neustále je budou přesvědčovat o tom, jak se vše děje jen kvůli jejich vlastnímu dobru a vlastním zájmům.



   Pokud vám tedy budou média říkat, že někdo je váš nepřítel nevěřte jim, protože to není váš nepřítel, ale nepřítel globalistických záměrů světové elity.



   Pokud vám budou mluvit o potřebě ochrany vašeho území před cizí agresi tím, že ve vaší zemi rozmístí svá vojska a vybudují své základny nevěřte jim, protože právě tito vojáci a tyto základny se stanou cílem prvního odvetného úderu, jelikož rafinovaně bezohledným záměrem elity je, aby se tyto údery vybily především na evropském území.



   Pokud vám budou říkat, že imigranti jsou přínosem pro Evropu nevěřte jim, protože jejich skutečným záměrem je rozvrátit evropské národy, dostat je do vnitřních konfliktů a takovým způsobem rozvrácené pohodlněji a efektivněji plně ovládnout.



   Pokud budou neustále stavět do popředí agendu LGBTI, nebo gender ideologie buďte si jisti, že jejich záměry nejsou vůbec humánní tak, jak navenek prezentují. Právě naopak, jejich skutečným záměrem je silný destruktivní dopad na společnost, protože morálně a mravně zdegenerovaný člověk je prostřednictvím svých slabostí mnohem snadněji ovladatelný a manipulovatelný.



   Nevěřte ani takzvaným osobnostem, které jsou dnes médii stavěny do popředí, nevěřte analytikům, nevěřte představitelům různých nadací a nevládních organizací, protože v současnosti se významného prostoru v médiích může dostat pouze lidem poplatným zájmům globalistické elity.



   A paradoxně, dávejte si pozor i na skutečné dobro, které budou pro společnost opravdu reálně provádět různé, médii vyzdvihovány osobnosti, nebo nevládní organizace, protože v rozhodujících společenských momentech bude celý tento pozitivní společenský kredit zneužit k tomu, aby podpořil "správnou stranu", čili aby převážil misky vah směrem k podpoře zájmů globalistů. Tímto způsobem bylo již totiž několikrát dobro zneužito k podpoře zla, až to budí dojem, že všechno dobro, které vykonávají pro společnost různé nadace, občanská sdružení a nevládní organizace, podporované granty se západu je děláno pouze za tímto jediným účelem.



   Ano, každý den jsme vystaveni palbě nejrůznějších médií, ustavičně poslušně opakujících názory globalistické elity, které má takovýmto způsobem intenzivně manipulovaný člověk nakonec přijmout za své vlastní a stát se tak poslušnou ovcí, mající přesně takový názor, jaký má mít a jaký je žádoucí.



   Pokud totiž kdysi měli otrokáři své otroky a ti jich bezvýhradně poslouchaly, v současnosti se tato dávno minulá hrubá vnější forma změnila na formu zotročení názorově duševního právě prostřednictvím médií, cíleně z lidí formujících unifikovanou masu, názorově a duševně poplatnou přáním elit.



   Není to v podstatě nic jiného, ​​jako ona známá, široká cesta do záhuby. Cesta ubohé konzumní životní filozofie a přesně určené politické orientace, striktně vymezené širokým masám. Cesta do záhuby, kterou všechny oficiální média každodenně usilovně prošlapávají přesně v souladu se zájmy elity, která má s lidstvem své vlastní nekalé a otrokářské záměry. Na významných postech řízení společnosti i v médiích slouží elitě za dobré finanční ohodnocení tisíce jidášů a zrádců národa. Ba dokonce zcela zdarma jí slouží i mnoho naivních hlupáčků.



   Správnou cestou je však jedině cesta úzká! Cesta pozorného a zejména svého vlastního zvažování všeho toho, co k nám prostřednictvím médií přichází. Cesta vlastního uvažování, vlastního myšlení a vlastních názorů, protože z výsady myslet každému člověku automaticky vyplývá povinnost zkoumat. Lidé už prostě nesmí bez uvažování a slepě přijímat hotové názory jiných jen proto, že se to tak říká v televizi, píše v novinách, nebo to tvrdí nějaká mediální známá osobnost.



   Musíme se tedy naučit uvažovat sami a stále musíme mít na paměti fakt, že za současnými médii stojí lež. Neboť ačkoli momentálně v prezidentských volbách v USA dokázali obyčejní lidé obrovskou moc této lži zlomit, boj dobra se zlem bude nadále pokračovat, protože globalistická elita se rozhodne nehodlá vzdát svých záměrů a bude se je snažit ať již skrytě a nenápadně, nebo i zcela přímo neustále prosazovat.



   Buďme proto bdělí! Mysleme! Zkoumejme! Zvažujme! Snažme se s odhodláním čelit lži zla tím, že se my sami upneme k dobru, aby naše dobro, o které se budeme všemožně snažit, aby naše čestnost, spravedlnost a lidskost, o které budeme ve svém životě usilovat mohli nakonec najít spojení s ušlechtilými a vznešenými silami Dobra. Neboť jedině ve spojení se silami Dobra dokážeme odolávat zlu. Jedině ve spojení se Světlem a Dobrem dokážeme nakonec porazit zlo, jehož absolutní vládu na zemi se snaží prosadit síly Zla. A právě těmto silám Zla slouží ve skutečnosti globální elita i současné média, elitě poplatné.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

 



28.11.2016 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:232x

Bezhotovostní platba jako cesta k totálnímu zotročení



   Už jenom ti starší zažili a pamatují časy, kdy dostávali mzdu přímo na ruku, čili v hotovosti. Pak přišla doba, kdy se bylo možné rozhodnout, zda budeme dostávat peníze v hotovosti, nebo na účet. Svoboda výběru nakonec skončila celoplošnou povinností zřízení účtů v bankách.



   Tento krok byl samozřejmě zdůvodňován výhodami, jaké to přinese. Argumentovalo se zejména bezpečností, spočívající v odstranění rizika nošení vysokých částek v hotovosti. Peníze bude mít totiž každý bezpečně uloženy v bance, odkud si je může kdykoliv vybírat prostřednictvím bankomatu.



   Vždy, když se dělá nějaká změna podobného druhu, probíhá zpravidla podle výše uvedeného scénáře. Na jedné straně se cílená propaganda rozplývá nad pozitivy a výhodami pro běžného občana, ale na druhé straně se pokrytecky mlčí o ziscích, které banky z toho mají. Avšak nehledě od těchto zisků, šlo o jeden z prvních, ale zásadních kroků k úplnému zotročení obyvatel.



   Druhým připravovaným krokem má být absolutně odstranění hotovosti, čili reálných, papírových peněz a mincí. Všechny platby by měly probíhat už jenom bezhotovostně, prostřednictvím platebních karet.



   V současnosti žijeme v době, kdy je ještě možné platit i hotově, i platební kartou. Vše ale směřuje k absolutnímu odstranění hotovosti.



   A opět, jako ve zmíněném prvním případě se bude propagandisticky hovořit pouze o výhodách pro lidi. A opět, jako v prvním případě to bude jenom lesklé vnější pozlátko, skrývající jiné záměry. Pozlátko, zastírající zásadní krok ve smyslu absolutního zotročení obyvatelstva, které se tímto pádem stane vydáno bankám na milost a nemilost.



   Bankám? Prvoplánově ano, ale ve skutečnosti lidem, kteří jsou jejich majiteli. Jde o pár nejbohatších rodin světa, které dělají všechny výše zmíněné kroky vysloveně záměrně, za účelem absolutního ovládání všech a všeho. Za účelem absolutního a bezvýhradného ovládání lidí, jejichž finance se dostanou pod kuratelu elity. A elita, v skrytu usilující o světovládu může pak kdykoli finančně zničit každého nepohodlného jednotlivce, či celé skupiny lidí, které by se chtěly jejich záměrům postavit na odpor jednoduše tím, že jim zablokují účty. Takovým způsobem bude možné lidmi manipulovat a prostřednictvím financí je donutit podřídit se životu, nebo přesněji řečeno otroctví v souladu přáními, záměry a představami elity.



   No a jelikož obyvatelstvo bude nosit platební kartu neustále u sebe, bude možné jejím prostřednictvím přesně určit pohyb každého jednotlivce, místo jeho pobytu, jakož i to, co konkrétně prodává a kupuje.



   Ale protože bude docházet k případům, že někdo kartu nebo ztratí, nebo zapomene, nebo záměrně nebude chtít nosit sebou, přistoupí se k třetímu a závěrečnému kroku. Nejdříve, jak je již zvykem, pouze k dobrovolné nabídce. Později však k povinnosti dát si implantovat podkožní čip.



   A propaganda bude opět hovořit pouze o výhodách. Pravý účel však bude úplně jiný. A to završení zotročení lidí, kterými bude možné prostřednictvím implantovaných čipů libovolně manipulovat. Čipy budou mít totiž mnohem významnější funkce, jako je pouze bezhotovostní platba a možnost určení přesného místa pobytu. Existují indicie, že prostřednictvím implantovaných čipů je možné lidi emocionálně a myšlenkově ovlivňovat.



   Jako třeba například vy dnes ovládáte svůj televizní přijímač dálkovým ovládáním a pouhým stlačením knoflíku volíte programy, ať už zábavu, sport, film, píseň, nebo cokoliv jiného, ​​na co se budete dívat a co na vás bude vnitřně působit, přesně stejně může někdo z neznámého centra mačkat ovladač a prostřednictvím implantátu ve vás aktivovat různé psychické stavy, jako je třeba zoufalství, strach, úzkost, touhu zabíjet a tak dále a tak dále. Lidé se tímto způsobem stanou doslova roboty v něčích rukou, kterými se dá podle libosti manipulovat. A pokud elita uzná za vhodné, prostě ve vás vyvolá sebevražedné sklony a odstraní vás z tohoto světa vašima vlastníma rukama.



   Jinak za účelem absolutního ovládnutí lidské psychiky byly a jsou kromě podkožních implantátů vyvíjeny taky mnohé jiné technologie, jejichž vzájemným spolupůsobením lze doslova modelovat lidskou psychiku a podle potřeby manipulovat lidským vnitřním životem.



   Proč by měl každý alespoň co to vědět o těchto skutečnostech?



   Proto, abychom se mohli proti ním postavit. Abychom se nenechali jako ovce manipulovat médii, ovládanými elitou, které nás budou lživě přesvědčovat, že vše co se chystá je pouze pro naše dobro a pro náš prospěch. Jen si například vzpomeňme na známou lidovou moudrost: když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.



   Buďme si proto dobře vědomými toho, že téměř všechny oficiální média jsou v rukou elity a tato elita nemá s plebsem žádné dobré, ani humanistické záměry. Nejsme pro ně ničím! Jsme pouze masou, která má být zotročena, aby slepě sloužila elitě.



   A všechno toto, co se mnohým zdá být nanejvýš absurdní se může dít jenom proto, že lidé ztratili schopnost posuzovat věci srdcem. Protože lidé se stali pouze lidmi čistého rozumu, které lze kdykoli podle potřeby oklamat rafinovanou rozumovou lží. Kdyby však více dbali na hlas svého srdce, byli by schopni vždy rozpoznat za zdánlivě navenek proklamovaným dobrem zákeřně číhající zlo, které dobro vědomě zneužívá jenom jako zástěrku. Jako zástěrku skutečných, černých a zrůdných záměrů.



   Dávejte si velký pozor na všechny ty, kteří k vám budou přicházet jako beránci, zatím co ve skutečnosti jsou to draví vlci! Tyto maximálně výstižné slova nebyly nikdy tak aktuální, jako právě dnes.



   Rozpoznávat vlky v rouše beránčím však dokáže jenom člověk čistého a dobrého srdce. Člověk, který vnímá hlas svého srdce, čili hlas svého svědomí a řídí se jím. Jedině takový člověk, který je spravedlivým, protože jej jeho srdce a jeho svědomí vybízí ke spravedlnosti, který je čestným, protože jej jeho srdce vybízí k čestnosti, který je ohleduplný, protože jej jeho srdce vybízí k ohleduplnosti, který je dobrým, protože jej jeho svědomí vybízí k dobru, jedině takový člověk je schopen rozpoznávat dobro od zla a zlo, které se za dobro pouze maskuje.



   To, zda tedy bude a zůstane jednotlivec svobodným je přímo závislé od svobody jeho ducha. Od toho, jakou míru svobody projevu dá v sobě svému duchu, svému srdci, svému svědomí a svému citu, co ve skutečnosti jedno jest. A jeho duch, jeho srdce, jeho svědomí, nebo jeho cit jej nemohou vést k ničemu jinému, než k dobru, cti a spravedlnosti.



   S takovým člověkem pak už však není možné manipulovat, protože se stává schopným ostrého rozlišování mezi dobrem a zlem. Stává se schopným rozpoznávat vlky v rouše beránčím a zlo, které se za dobro pouze vychytrale maskuje.



   Jelikož ale lidé obecně nepříliš dbají hlasu svého srdce, hlasu svého citu a svědomí, které je vždy vybízí pouze k dobru, čestnosti, spravedlnosti a ušlechtilosti, protože lidé obecně mnohem více věří kalkulatívně účelovému rozumu, ztratili schopnost rozpoznávat dobro od zla a proto hromadně propadají za oběť zlu, které se zákeřně maskuje za dobro.



   A toto zlo, obratně využívající fráze o svobodě, demokracii, lidských právech, multikulturalismu, pokroku, výhodách absolutního odstranění hotovosti a mnoha jiných věcech žene lidstvo jako ovce do pasti totálního zotročení. Do otroctví služby světové elitě, která sama slouží silám Temna.



   Neboť žel v tomto stvoření platí neúprosný zákon že ten, kdo není svobodný v duchu, musí nakonec ztratit taky svobodu vnější.



   Staňme se proto svobodnými v duchu! Dejme svobodu vlastnímu svědomí, vlastnímu citu a vlastnímu srdci. Naslouchejme jejich hlasu, který nás vede ke spravedlnosti, čestnosti, dobru a ušlechtilosti. Jedině tak se staneme lidmi, podporovanými silami Dobra a tím pádem schopnými čelit nástrahám sil Temnoty a Zla, jejichž službě se propůjčila elita našeho světa.



***



   "A všichni, malí i velcí, bohatí i chudí, svobodní i otroci přijímají na pravou ruku a na čelo znak a nikdo nemůže kupovat nebo prodávat, pouze ten, kdo má znak."



   "Třetí anděl zvolal mocným hlasem: Pokud se někdo bude klaněti šelmě a jejímu obrazu a přijme znak na své čelo a svou ruku, bude pít víno Božího hněvu, které nalévá neředěné do číše svého hněvu a bude mučen ohněm a sírou ..."



   "A dým jejich muk bude stoupat na věky věků a nebudou mít odpočinku ve dne v noci ti, co se klanějí šelmě a jejímu obrazu, ani ten, kdo přijal znak jejího jména."



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š



7.11.2016 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:394x

Sýrie, USA, Rusko! Světová válka na spadnutí?



   Ve všednosti dnů si mnozí lidé ani nevšimli, že jsme se ocitli na pokraji vojenské konfrontace mocností. Američtí generálové chrlí výhrůžky o ruských vojácích, kteří začnou hromadně přicházet domů ze Sýrie v igelitových pytlích. A také o tom, že již není otázkou, zda-li vypukne válka s Ruskem, ale kdy vypukne.



   Co se vlastně stalo? Americké letouny zaútočily na pozice syrské armády, zabili asi šedesát vojáků a mnoho jich zranili. Okamžitě poté následoval pozemní útok takzvané umírněné opozice, bojující spolu s radikály s Islámského státu, co vypadalo jako koordinovaná akce.



   Americká strana tvrdila, že šlo o chybné určení souřadnic. Ruská strana to vyloučila jako málo pravděpodobné, protože už déle vládne podezření, že USA podporují každého, kdo bojuje proti Asadovi, a to i včetně teroristů z Islámského státu.



   Rusové proto prohlásili, že sestřelí každé letadlo, které zaútočí na vojáky syrské armády. Tím pádem se Rusko dostalo v Sýrii do přímého vojenského konfliktu s USA. A hrozí velké nebezpečí, že jejich spor může přerůst do vzájemného konvenčního konfliktu na území Sýrie a nakonec gradovat až do jaderné konfrontace, jak o tom již zcela otevřeně říká americká generalita.



   Proč ale Rusko podporuje Asada? Je Asad opravdu krvežíznivým diktátorem? Na čí straně stojí v syrském konfliktu větší morální právo?



   Sýrie byla nábožensky tolerantní, sociálně a ekonomicky stabilní země, orientující se na Rusko. V době, kdy se začaly komplikovat vztahy Ruska s Ukrajinou, začalo Rusko uvažovat o jižní větvi plynovodu, vedoucí do Evropy mimo území Ukrajiny přes Sýrii a Asad s tím souhlasil.



   Záměrem USA však bylo něco jiného. Chtěli odstavit Rusko od možnosti prodávat plyn Evropě jižní větví. Z tohoto důvodu se do té doby mírumilovný Asad stal náhle diktátorem, proti kterému začala na způsob importovaných oranžových revolucí vystupovat takzvaná umírněná opozice. Jejím záměrem bylo svržení Asada a nastolení loutkové vlády poplatné zájmům USA, která by následně umožnila vybudování plynovodu z Kataru, čímž by Rusku znemožnila prodej jeho plynu.



   Jedno je však třeba zvlášť zdůraznit. Rusko vojensky podporuje Sýrii na žádost legitimně zvoleného prezidenta Asada, zatímco USA vojensky podporují islamisty, kteří místo toho, aby usilovali o politickou změnu přirozenou cestou prostřednictvím parlamentních voleb, usilují o ni se zbraní v ruce, bez ohledu na materiální škody a lidské životy. Ve skutečnosti jde totiž pouze o žoldáky a vrahy, kteří bojují za mocenské a geopolitické zájmy USA tak, jak se to již nesčíslněkrát událo v mnoha jiných částech světa. Kvůli těmto zájmům byla zničena prosperující Libye, což mělo za následek záplavu imigrantů proudících z Afriky do Evropy a kvůli těmto zájmům byl destabilizován Irák.

 

   Avšak tím nejžádanějším soustem americké globalistické elity je Rusko samotné se svými obrovskými přírodními zdroji a to zejména na Sibiři. Za časů Jelcina ho už měli téměř na kolenou a jeho vojenský potenciál byl masivně demontován. Pak ale přišel Putin a Rusko se začalo opět ekonomicky a vojensky stabilizovat. Jak však můžeme v současnosti z úst amerických generálů slyšet, své provokace dotáhli úspěšně až tak daleko, že hlavní otázkou pro ně zůstává, kdy si svou vojenskou silou přivlastní všechny bohatství Ruska? Kdy nastane ten nejvhodnější čas?



   Neboť i když v současnosti má Rusko mnohé vojenské systémy lepší a modernější, jako jsou americké, demontáž za časů Jelcina se přece jen podepsala na nedostatečném počtu výzbroje. Pokud tedy již má být válka, podle amerických generálů čím dříve, dokud není Rusko zcela dozbrojené. Stejného názoru je i americká zbrojařská lobby, s níž je ve spojení Hillary Clintonová. Strategickým záměrem USA je vyprovokovat vojenský konflikt Ruska se západní Evropu, aby se síla všech úderů vybila především v evropském prostoru a území USA zůstalo více méně bez újmy, nebo vyvázlo s co nejmenšími škodami.



   Přibližně taková je tedy současná situace bez jakéhokoli obalu a mlžení, přičemž však všechny evropské média, poplatné zájmům USA vymývají mozky veřejnosti démonizací Ruska jako agresora a tímto způsobem připravují obyvatelstvo na eventuální válečný konflikt, ve kterém budou samozřejmě NATO a USA bojovat za ty nejušlechtilejší ideály. O tom, kdo je skutečným, zákeřným agresorem však svědčí fakt, že ne Rusko se pomalu přibližuje až k hranicím USA, ale právě naopak. Že právě západ porušil všechny své sliby o nešíření paktu NATO směrem na východ, takže dnes tato agresivní aliance, s rukama od krve tisíců nevinných stojí téměř na ruských hranicích. Velmi jednoduše a stručně řečeno, válku chtějí USA a ne Rusko!



   Jak je však něco takové ještě možné v 21. století? Jak je možné, že globalistická elita tak, jak tomu bylo v minulosti, žene svět opět do strašlivé války? Proč jsou národy tohoto světa vydány do rukou bezohledné elity, která si s nimi dělá co chce? Proč toto globalistické Zlo ve své zrůdnosti plánuje zničit civilizovaný svět, ne-li celou planetu? A proč vůbec mohou vládnout na naší planetě takovéto síly Zla? Jak je vůbec možné, že se na vrchol pozemské moci dostávají lidé právě takovéhoto druhu?



   To vše je možné pouze proto, že Zlo má obrovskou podporu. Neboť toto Zlo živí, udržují a ustavičně podporují ti nejobyčejnější lidé prostřednictvím všech svých špatných a negativních vlastností, které v sobě mají. A z těchto malých pramínků zla, proudících od všech lidí vzniká řeka, která se vlévá do moře. Do moře Zla, které v současnosti opět v celé své zrůdnosti zvedá hlavu.



   A právě globalistická elita, stojící na nejvyšších příčkách hierarchie Zla chce znovu rozpoutat vražednou válku, ve které se Zlo chystá zničit miliony svých vlastních živitelů. Neboť Ďábel, jehož obyčejní lidé naší planety zplodili a vyvolaly k životu svými zdánlivě malými, špatnými a negativními vlastnostmi, tento Ďábel se jim nemůže odměnit ničím jiným, než peklem, které na zemi rozpoutá.



   Za všechno toto, co se k nyní nám blíží však mohou ti nejobyčejnější lidé, z nichž každý svým vlastním, jednotlivým zlem, nečistotu a neušlechtilostí umožnil povstat hlavě Draka, která se nás chystá roztrhat na kusy.



   Naším největším a nejzarytějším nepřítelem není tedy ten, kdo nám je jako nepřítel v současnosti mediálně předkládán. Naším největším nepřítelem je a zůstává především zlo a negativita, které neseme v sobě a které jsou skutečnou příčinou všeho.



   Ano, obyčejní lidé dali svou nízkostí povstat Zlu, které chce zničit svět. Může za to naše vlastní plytkost v myšlení, naše vlastní povrchnost, naše poživačnost, naše chamtivost, bezohlednost, egoismus, materialismus, konzumnost, neušlechtilost, nečistota, nenávist, lež, nedostatek duchovnosti a zájmu o poznání smyslu života a tak dále a tak dále.



   Nicméně postavit se proti proti Zlu a bojovat proti němu skutečně efektivně a pravým způsobem je možné jedině dobrem. Jedině rozvíjením a posilováním dobra v sobě, abychom již více nepodporovali Zlo a abychom jej tímto způsobem oslabily.



   Bojovat proti Zlu je tedy možné pouze rozvíjením lidských ctností, jako je smysl pro spravedlnost a čest. Rozvíjením dobrosrdečnosti, ohleduplnosti, laskavosti a ušlechtilosti. Rozvíjením touhy po věcech vyšších a vznešenějších, jako jsou pouze ty hmotné. Rozvíjením duchovnosti a hledáním odpovědí na otázky o smyslu vlastního života. Tím vším můžeme v sobě rozvinout dobro a postavit se na odpor proti silám Zla, které v současnosti vládnou světu a chtějí ho zničit, protože se jim k tomu dostalo sil také od nás samotných.



   Ubozí nevědomí lidé! Myslíte si, že ke všemu tomu, k čemu na zemi dochází, včetně současné hrozby atomové katastrofy, že k tomu dochází jenom tak náhodou? Musí to mít přece nějakou příčinu! A ta příčina tkví ve vás! V každém jednotlivém druhu zla, které v sobě máte a pěstujete! A to vaše malé a zdánlivě nepatrné zlo, spolu se zlem milionů ostatních lidí dalo sílu velkému Zlu, které nás plánuje bezohledně zničit.



   Ubozí lidé, kteří jste vždy ignorovali a stále ignorujete všechny nabádání k dobru, cti, spravedlnosti a ušlechtilosti jako cosi v současnosti již nemoderní, zastaralé a překonané. Pro vaši ignoranci se vám však nyní zlo, kterému jste se tak naivně oddávali jde zhroutit na hlavu, aby vás pohřbilo pod sebou.



   Vašim úhlavním nepřítelem nejsou USA, ani globalisté, ani americké zbrojařské firmy, které si přejí válku! Neboť kdybychom snad čistě teoreticky připustili, že by se Rusku podařilo zničit centrum Zla bezohledných, globalistických a světovládný záměrů, povstane toto Zlo po nějakém čase opět, protože jej v podobě zdánlivě malého zla a nectností budou lidé nadále nést v sobě a tím pádem mu dříve nebo později umožní opět pozvednout hlavu.



   Výše uvedeným, čistě teoretickým příkladem o vítězství Ruska nemá být samozřejmě řečeno, že jde o nějakou ideální krajinu bez chyb. To rozhodně ne! Nicméně každopádně přece jen současné Rusko představuje určitý zdravější protipól vůči agresivnímu americkému globalismu. Již třeba jenom tím, že si nepřeje válku, ale je k ní záměrně směrované právě americkými globalisty.



   Pochopme tedy konečně, že jedině dobro, ono prosté a jednoduché dobro může zachránit svět! Jedině rozvíjením dobra můžeme vzít živnou půdu Zlu a oslabit jej tak, že nakonec padne úplně. Neboť pamatujme, že aneb my zničíme Zlo, aneb Zlo zničí nás! Každý osobně, svým vlastním příklonem k dobru se proto vynasnažme, aby tomuto světu již nikdy nevládli síly Zla, jako je tomu ještě dnes, ale pouze síly Dobra.



   Vězme proto všichni, že jedině dobro, totožné se ctí, spravedlností, lidskostí, ohleduplností, ušlechtilostí, laskavostí, skromností a duchovností je záchranou tohoto světa, jako i jeho lepší a krásnější budoucností. Nic jiného nás nezachrání a v ničem jiném není pro nás žádné lepší budoucnosti.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š



24.10.2016 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:379x

Jak funguje to, co nazýváme osudem, nebo karmou?



  Náš osud funguje na tomto principu: Pokud někdo seje svými pocity, myšlenkami, slovy a činy dobro, sklidí dobro. Pokud ale někdo seje zlo, sklidí bezpodmínečně zlo! A to buď v tomto životě, buď po své fyzické smrti na takzvaném druhém světě, nebo při opětovném pozemském zrození, protože ve stvoření platí zákonitost reinkarnace.



   Bylo by však možné blíže objasnit tuto konkrétní situaci:



   Pan Němeček byl ve svém minulém životě špatný člověk. Vtělil se na zem znovu a nyní je naopak velmi slušný. Sklízí však zlo ze svého minulého života, takže i když se chová znamenitě, hulvát pan Vyskočil mu to dává všechno pěkně na talíři a pan Němeček dodatečně slízne to, co v minulém životě dával slíznout jiným.



   Ale co pan Vyskočil v příštím životě?



   Pokud se totiž nyní zachoval jako hulvát a slušnému člověku panu Němečkovi ublížil, mělo by se to v příštím životě pro změnu vrátit zase jemu?



   Pokud však pan Němeček musel v tomto životě sklidit ovoce svých předchozích nepravostí, tak pan Vyskočil pouze konal svou povinnost a vrátil mu všechno zlo z jeho předchozího života.



   Je tedy pan Vyskočil vinen hulvátstvím vůči panu Němečkovi a má být za to ve svém budoucím životě potrestán, nebo pouze konal svou povinnost? A přestože se i choval jako hulvát, nemůže mu to nikdo vyčítat, protože panu Němečkovi to přece musel někdo vrátit, a tedy pan Vyskočil byl pouze vykonavatelem.



   Neměl by tedy dostat spíše odměnu za dobře vykonanou práci? Vždyť pokud panu Němečkovi muselo být během tohoto života ublíženo, tak proč za to trestat toho, kdo mu ublížil? Bylo to přece tak stanoveno.



   Odpověď: První zásadní věcí, kterou si musíme uvědomit je, že jakékoliv konání zla, ať už z takového, nebo onakého důvodu zůstává vždy zlem, prostřednictvím kterého si člověk ve vztahu k sobě samému nutně navazuje negativní karmické vlákna. Ideálním stavem na zemi, jako i v celém stvoření je totiž jen a jen dobro. Konáním dobra sice člověku také vzniká karma, ale samozřejmě pozitivní, přinášející pouze štěstí a harmonii.



   No a my si teď, právě kvůli objasnění výše zmíněné, spletité situace zkusme teoreticky představit ideální stav na zemi, kdy všichni lidé jednají pouze dobro. Špatný je jen jeden jediný člověk, kterému tím vzniká negativní karma, avšak na zemi už neexistuje nikdo takový, prostřednictvím koho by se mu jeho karma vrátila.



   V takovém případě se mu musí vrátit jinak, než od lidí. A sice, třeba prostřednictvím nějaké vážné nemoci, či nehody. Nebo prostřednictvím přírodního dění, jako je úder blesku, pád stromu, zřícení střechy při zemětřesení a podobně.



   Úplně jinak to však samozřejmě probíhá v současnosti, kdy se na zemi nachází velké množství lidí, jednajících nejrozmanitější zlo. V takovém případě člověk, vnitřně podléhající nějakému špatnému sklonu, jako je třeba zmíněné hulvátství, závist, nenávist a podobně, bude na základě zákona přitažlivosti stejnorodého automaticky přitahován k lidem, holdujícím stejným neřestem. V jejich přítomnosti a prostřednictvím nich pak na vlastní kůži přežije všechny důsledky negativity, které tyto neřesti  sebou přinášejí a které i on sám v sobě přechovává, nebo v minulosti přechovával.



   Účelem tohoto prožívání je, aby si dotyčný na vlastní kůži uvědomil podstatu a všechny důsledky svých negativních vlastností a poznajíc je jako zlo se jich rozhodl zbavit. Toto prožívání, které se člověka někdy opravdu velmi bolestně dotýká je tedy výchovného charakteru.



   Můžeme v tom ale zároveň vypozorovat i fungování velké, univerzální Spravedlnosti, na základě které musí každý z nás jednoho dne sklidit přesně to, co on sám zaséval. Kdo tedy rozséval nenávist, na vlastní kůži musí zažít plody nenávisti. Kdo rozséval závist, na vlastní kůži zažije plody závisti. Kdo rozséval nemravnost, na vlastní kůži zažije plody nemravnosti a nečistoty. Kdo byl hrubý, na vlastní kůži zažije hrubost. A tak je to se všemi ostatními negativními vlastnostmi.



   Ale pozor! Lidé, jejichž prostřednictvím se nám v spravedlivé odplatě na základě naší negativní karmy dostává zla tímto způsobem sami páchají zlo, a tedy sami pro sebe navazují negativní karmu. Negativní karmu, která se bude i pro ně rozuzlovat výše zmíněným, negativním způsobem.



   Neboť jak již bylo řečeno, ideálním stavem na zemi a v celém stvoření je pouze dobro, zatímco jednáním jakéhokoliv zla každému nevyhnutelně vzniká negativní karma, z účinky které bude muset být dříve nebo později osobně konfrontován.



   A tento obludný kolotoč zla, ve kterém člověk páchá zlo a toto zlo se mu vrací prostřednictvím zla, páchaného jinými lidmi vůči němu samému, tento nikdy nekončící kolotoč zla bude pokračovat na zemi do té doby, dokud to každý jednotlivý člověk nepřehlédne a z tohoto kolotoče nevystoupí. Nicméně vystoupit z něj může jedině tím, že se vnitřně diametrálně změní. To jest, že se polepší!



   Pokud tedy dokáže tyto skutečnosti pochopit a na základě toho začne vědomě, ve svých pocitech a myšlení, jako i ve svých slovech a činech pěstovat pouze dobro a ušlechtilost, v takovém případě by si měl ještě zvlášť uvědomit, že jeho čerstvě nastoupená cesta dobra mu dobro nepřinese okamžitě a na druhý den. Pokud totiž začal vědomě sít dobro, jeho žeň nastane určitě, ale ne ihned. Ne hned, protože pokud vložíme semínko nějaké rostlinky do země, musíme také nějakou dobu počkat, dokud vyroste a přinese své plody.



   Toto zahájení konání dobra je proto obdobím velmi kritickým, protože ovoce dobra, které jsme se rozhodli konat můžeme očekávat až v blízké, nebo vzdálenější budoucnosti, zatímco z naší minulosti, ve které jsme ještě konali zlo k nám, jako poslední doznívání naší negativní karmy proudí zlo, v spravedlivé odplatě za naše předchozí špatné jednání.



   V tomto kritickém období tedy dochází k tomu, že člověk, který se rozhodl konat dobro bývá atakován zlem, na základě čehož si mnozí často kladou otázku, proč tak mnoho dobrých lidí trpí?



   My však již víme, že toto utrpení je ovocem předchozí negativní karmy, která se musí rozuzlit, protože každý z nás musí za vše provedené zlo osobně zaplatit až do posledního haléře. Takhle to totiž vyžaduje velká a univerzální Spravedlnost.



   Pokud ale člověk pochopí, že zlo, které musí momentálně prožívat je nezbytným karmickým důsledkem předchozího zla, které v minulosti napáchal, a pokud i přesto vytrvá ve svém konání dobra, může si být stoprocentně jistý, že je pouze otázkou času, kdy se jeho karma zcela vyčerpá a kdy naopak nadejde čas žně dobra, které se rozhodl sít.



   A ten moment jednoho dne nastane! Za jeho přežití stojí opravdu každá námaha! Špatná karma konečně ustala a ta dobrá konečně nadešla! Tato chvíle se rovná pocitu znovuzrození, i když skutečným znovuzrozením bylo již samotné vědomé zahájení konání dobra. Duše zazáří světlem a život se změní v čistou radost. Člověk, konající dobro sklízí dobro, štěstí a harmonii. A na jejich křídlech letí k výšinám! K výšinám Světla, radosti, štěstí a dobra! Letí nahoru proto, že se konečně zbavil zátěže negativní karmy, která ho do té doby neustále tahala dolů.



   Zlo nemá žádné opodstatnění v tomto stvoření! Je neštěstím pro svět i pro každého jednotlivého člověka, který mu holduje. Každým zlým jednáním, ať už prostřednictvím našich myšlenek, našich pocitů, našich slov, nebo činů se dostáváme do soukolí negativní karmy, jejíž účinky nás budou bít, zraňovat a způsobovat nám nepříjemnosti tak dlouho, dokud z tohoto obludného kolotoče zla sami nevystoupíme. Dokud nezačneme konat dobro, totožné se spravedlností, lidskostí, ušlechtilostí a čestností.



   Tak dlouho, dokud toto nepochopíme a ve svých životech nerealizujeme, do té doby nás bude tísnit naše negativní karma. A pokud budeme stále setrvávat na pozicích zla a nikdy se neodhodláme plně a absolutně přiklonit k dobru, může se nakonec stát, že se do soukolí naší špatné karmy zamotáme tak, že se z něj už vůbec nebudeme schopni vyprostit. A zákonitý, železný pohyb tohoto soukolí nás nakonec rozdrtí na prach! Na prach, jako něco, co je ve stvoření nežádoucí, protože se to nikdy nedokázalo plně přiklonit k dobru, spravedlnosti a ušlechtilosti.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š



26.9.2016 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:518x

Burknini! Lekce mravnosti nemravné Evropě!



   Burkini jsou celotělové plavky muslimek, které se zejména na francouzských plážích staly jednou z nejžhavějších témat tohoto léta. Reportérka Mathilde Cousinová byla například svědkem ponižujícího pokutování ženy za to, že neměla oblečení "respektující dobré mravy a sekularismus". Vypadalo to dost násilně, když tři policisté obklíčili dotyčnou ženu, přičemž jeden z nich držel prst na spoušti slzného plynu.



   A jelikož jde opravdu o dost radikální postoj, jakým se současná moderní Evropa rozhodla chránit "dobré mravy", podívejme se blíže na celý problém právě z hlediska mravnosti a morálky. Z hlediska toho, co je opravdu mravné a co nemravné, bez ohledu na to, zda jde o islám, nebo evropské hodnoty.



   Záměrně nepoužívám pojem křesťanství, protože současná Evropa už žel nemá se skutečnými křesťanskými hodnotami téměř nic společného. A je nanejvýš paradoxní, že z hlediska problému burkin se islámský pohled na věc a skutečné křesťanské hodnoty absolutně shodují.



   Pojďme však přímo k věci. Žena v islámu chodí zahalená proto, aby muže neprovokovala k smyslné nečistotě. Aby muži ženu prvoplánově nevnímali jenom jako objekt svých smyslných choutek, ale aby v ní na základě absence vnější smyslnosti byli nuceni hledat hodnoty vyšší. Hodnoty duše a ducha. Žena v islámském světě chodí tedy zahalena proto, aby chránila muže od zla a nízkosti, ale zároveň aby ​​chránila od nízkosti smyslných pohledů také samu sebe.



   S velkým překvapením však zjistíme, že nejvyšší autorita křesťanství, samotný Ježíš Kristus má na věc stejný názor. V tomto ohledu totiž řekl: "Kdo chtivě vzhlédne na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Pokud tě tedy svádí tvé oko na hřích, vyloupni jej a zahoď od sebe, protože lepší je ti vejít s jedním okem do života, jako skončit s oběma očima v zatracení".



   Pokud by se tedy Evropa dosud držela křesťanských hodnot tak, jak tomu bylo v minulosti, evropské ženy a dívky by se nemohly promenádovat po plážích a koupalištích tak, jak se po nich promenádují dnes, provokujíc muže k smyslné nečistotě.



   Ale dnešní realita je jiná a tento druh obecně akceptované nemravnosti, vzdálené od původních křesťanských hodnot je v současnosti naopak považován za tradiční evropské hodnoty a za "dobré mravy", které je třeba chránit. Třeba i násilím, pokutami a hrozbou použití slzného plynu.



   A tak dochází na francouzských plážích k zvláštnímu precedentu, když se právě muslimky ve svém plážovém oděvu snaží hájit skutečnou mravnost, jakož i skutečné křesťanské hodnoty. Tím ale zároveň nepříjemným způsobem nastavují zrcadlo nemravnosti dnešní Evropy a její odklonu od vlastních, tradičních křesťanských hodnot. A naše takzvaná moderní Evropa reaguje tak, že represivním způsobem útočí na projevy skutečné mravnosti a násilím se snaží prosazovat takzvané "dobré mravy a sekularismus", které jsou však ve skutečnosti nemravností a otevřeným výsměchem pravé mravnosti.



   Uvědomujeme si vůbec, v jaké době to dnes vlastně žijeme? Žijeme totiž v době tak neuvěřitelně pokřivené a pomýlené, ve které je černé považováno za bílé a bílé za černé. V době, ve které je trestána snaha o mravnost a naopak, nemravnost evropských žen na plážích, ale i mimo ně v podobě mini módy je považována za "projev dobrých mravů".



   Je očividně evidentní, že Evropa se vzdálila a stále více vzdaluje od té nejelementárnější mravnosti a morálky. Nicméně morálka a mravnost patří mezi základní duchovní hodnoty což znamená, že vzdalováním od nich se zároveň vzdalujeme od hodnot ducha, čímž nevyhnutelně duchovně upadáme. Duchovně se propadáme do hlubin, ve kterých už ani nejsme schopni rozpoznávat černé od bílého, dobré od zlého a mravní od nemravného.



   V otázce mravnosti stojí tedy současná Evropa proti hodnotám ducha. Nicméně naše univerzum, ve kterém žijeme povstalo z Ducha! A proto má v něm budoucnost pouze to, co se o hodnoty Ducha opírá a co je respektuje. Naopak vše, co tyto hodnoty ignoruje se dobrovolně vydává na cestu úpadku.



   Úpadek ducha, morálky, mravnosti a spolu s nimi také například smyslu pro čest, spravedlnost, ušlechtilost a jiné vyšší hodnoty, takovýto druh všeobecného úpadku však sebou zákonitě a nevyhnutelně přináší úpadek materiální. Úpadek ducha, totožný s vnitřním rozvratem osobnosti  sebou automaticky přináší rozvrat vnější.



   Dnešní vnitřní hodnotový rozvrat současné Evropy tedy zcela zákonitě spouští nejrozličnější rozvratné procesy a přímo k sobě přitahuje nejrozmanitější rozvratné živly, které se mají stát vnějším, fyzickým a tedy reálným vykonavatelem tohoto rozvratu. Jedním z takových činitelů může být třeba i současný příliv imigrantů a spolu s nimi příliv islámu v jeho agresivní, netolerantní a středověkým způsobem kruté podobě.



   Zastavit rozvrat je možné jedině návratem ke skutečným hodnotám! K hodnotám ducha! K hodnotám skutečné a pravé mravnosti, morálky, cti a spravedlnosti. Pokud toto Evropa nepochopí a nedokáže, je ztracena. Bude muset být ve své současné podobě absolutně rozvrácena, protože její vnější rozvrat se stane nevyhnutelným a zákonitým důsledkem její rozvratu vnitřního a hodnotového. Neboť natrvalo prostě není možné žít bláznivém bludu, že černé je bílé a bílé černé. Že dobré je špatné a špatné je dobré. A že právě evropská nemravnost je těmi "dobrými mravy a tradičními hodnotami", které je třeba chránit. Neboť jak řekl Kristus, jedině mravnost je cestou do života, zatímco nemravnost cestou do záhuby.



   PS. V čtenářích může vzniknout oprávněná otázka, na jakých pozicích to vlastně stojím, pokud na jedné straně vyzdvihuji přístup islámu k plážové módě, avšak na druhé straně mluvím o islámu jako o agresivním a středověkým způsobem krutém náboženství.



   Osobně se vždy snažím stát na pozicích skutečné mravnosti a skutečných duchovních hodnot bez ohledu na jakékoliv náboženství. Pravdou totiž je, že pravá mravnost a skutečné duchovní hodnoty tvoří zdravý základ všech náboženských systémů, zatímco to scestné, pomýlené, agresivní a netolerantní do nich z nejrůznějších důvodů vnesli pouze lidé samotní. Tak byly lidskou rukou zkřiveny a dehonestovány všechna náboženství. Avšak pravá mravnost a skutečné hodnoty ducha jsou nezničitelné a nelze je nikdy zprofanovat.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š



19.9.2016 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:497x

Neobvyklý obraz Stvořitele, který požaduje



   Existuje několik velmi vážných skutečností, které by si měl člověk dneška zvlášť uvědomit. V první řadě fakt, že existuje Stvořitel, ze kterého Vůle vše vzniklo a jehož Vůlí je vše udržované. Jeho Vůle je z tohoto důvodu určující a rozhodující pro vše, co existuje ve stvoření. Je proto jednou z nejlegitímnějších požadavků Tvůrce a Majitele stvoření vyžadovat od každého tvora, který smí žít v jeho stvoření poznání a naplňování jeho Vůle.



   Dále si je třeba uvědomit, že celá ta tisíciletí života na zemi byly darovaným časem určeným k tomu, abychom toto nejdůležitější poznání pochopili a zrealizovali ve svém životě.



    Dále si je třeba zvlášť uvědomit, že čas milostiplného čekání na to, dokud to člověk pochopí a zrealizuje není nekonečný. Musí si uvědomit, že i všechny lidské představy přesahující trpělivost Boží má své hranice. Musí si prostě uvědomit, že jednou čas našeho učení skončí a další prostor, další možnost života ve stvoření dostanou už jen ti, kteří jej správně využili. To jest ti, kteří pochopili jednu z nejzásadnějších pravd, jaká vůbec existuje, a sice jsoucnost bezvýhradné svrchovanosti Vůle Nejvyššího v díle stvoření a z ní pramenící životní nutnost podřídit se této Vůli.



   No a dále si je třeba uvědomit, že Stvořitel, Pán a Vládce univerza disponuje mocí i prostředky k tomu, aby pokud k podřízení lidí nedojde dobrovolně, přivodil jej silou své moci i proti jejich vůli.



   No a nakonec by si měl každý člověk uvědomit, že se nezadržitelně blíží den, ve kterém má v celém stvoření zvítězit Vůle Nejvyššího. A to i na naší Zemi.



   O všech výše zmíněných skutečnostech nám říká následující podobenství:



   "Jeden člověk zasadil ve své zahradě strom. Když vyrostl, každý rok k němu chodil a čekal, kdy přinese ovoce. Když však ovoce stále nepřinášel, řekl nakonec svému zahradníkovi: "Vykácej jej, vždyť pročež bude dále využívat zem?" Zahradník však řekl: "Pane, počkej ještě rok. Okopu jej, pohnojím jej, a pokud ani pak nepřinese ovoce, dáš jej skácet."



   Jaká je skutečná totožnost hlavních aktérů podobenství a co nám jím má být vlastně řečeno?



   Člověkem který zasadil strom je Stvořitel, stromem je člověk a zahradou je stvoření. Byl to Stvořitel, který člověku daroval možnost vědomého bytí ve svém stvoření, za co s plným právem Majitele od něj očekává přiměřené ovoce. Ovocem má být odpovídající míra dobrotivosti srdce, odpovídající míra čistoty a ušlechtilosti lidského nitra, čili čistoty myšlenkového života a odpovídající míra ochoty člověka poznávat Vůli Nejvyššího a žít s ní v souladu.



   Podobenství nám však žel také říká, že ovocný strom, čili člověk dlouhodobě nepřinášel žádné ovoce a proto se jej ten, kdo jej zasadil rozhodl skácet.



   Jde o nesmírně vážnou věc! Znamená totiž, že Stvořitel už jednou zlomil hůl nad nehodným pozemským lidstvem a jako neužitečný strom se jej rozhodl odstranit ze svého stvoření.



   Kdo však je oním zahradníkem, který prosil Majitele zahrady o roční odklad? Zahradníkem, který se rozhodl poskytnout neplodnému stromu zvýšenou péči?



   Oním zahradníkem je Boží Láska, která dala lidem poslední šanci. Boží Láska, která je protipólem Boží Spravedlnosti. A Pán z této Lásky přišel na zem, aby ji zkypřil svým Slovem. Aby zemi daroval své Slovo. V něm bylo lidstvu ukázáno, jak má správně myslet, mluvit a jednat tak, aby bylo schopno v co nejkratší době přinést ovoce, oprávněně požadované Majitelem zahrady.



   Znamená to tedy, že čas, ve kterém v současnosti žijeme je časem nastaveným. Znamená to, že lidstvo žije v nastaveném čase, v němž má, ba musí přinést požadované ovoce. Lidé jej už prostě musí přinést pokud nechtějí, aby byly nakonec vymýceni jako neužitečné stromy, které pouze zneužívají zem.



   Taková je holá pravda o člověku, žijícím ve stvoření. Taková je nepohodlná, nechtěná a nepříjemná pravda těchto dnů. Pravda, která žel nezaznívá z kazatelen, ani z úst duchovních učitelů a mistrů, protože to není nic, co by by se jejich stoupencům dobře poslouchalo.



   Žádné lidské uhýbání a mlžení však nemůže nic změnit na oné tvrdé pravdě o ostří sekery, svištící vzduchem směrem ke kmenů všech stromů, které nechtějí přinášet Stvořitelem právem požadované ovoce.



   Láskou Boží nastavený čas se pomalu blíží ke konci a ocelová sekera v rukou Boží Spravedlnosti zanedlouho vytne všechny neužitečné stromy z nádherné zahrady tohoto stvoření, jejíž součástí je i naše Zem. Kdo bude mezi nimi, může si za to sám pro svou vlastní lhostejnost.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

 



29.8.2016 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:520x

Neuvěřitelné! Ani bohatí lidé nejsou šťastní!



   Velkým pozitivem dnešní doby je skutečnost, že dříve nebo později vyjde všechno na povrch. Že dříve nebo později dojde k úniku až tak závažných informací, které mohou zcela změnit náš pohled na svět a na hodnoty ve světě v současnosti preferované. A právě k takovému něčemu došlo nedávno ve vztahu k bohatství a bohatým.



   Myslíte, že existují nešťastní bohatí lidé? Že existují roztrpčeni a zklamáni boháči, kteří jsou přesvědčeni o tom, že svůj život promrhali a přežili naprázdno? Zní to možná neuvěřitelně, ale je jich mnohem víc, než by se vůbec považováno za možné. Tyto skutečnosti se však na veřejnosti velmi nešíří. Jde totiž o tajemství, spojené s posledními dny bohatých, o kterém vědí jen oni sami a jejich nejbližší. Ti ale nemají zájem, aby se cosi takového dostalo na veřejnost.



   Náhlá změna celoživotního názoru mnoha majetných lidí tváří v tvář vlastní blížící se smrti je totiž jejich blízkými i tímto světem považována za vyšinutí. Za psychické vyšinutí způsobené strachem, vleklým onemocněním, či stařeckou demencí. O nic jiného podle nich nemůže jít, protože jeho výsledkem bývá absolutně radikální změna ve vnímání hodnot a celého dosavadního způsobu života.



   To, co takový člověk považoval za důležité a věnoval tomu všechny své síly je najednou vnímáno jako prázdné a nicotné. Jako něco, co vůbec nebylo hodné takové námahy a takových obětí. Je to vnímáno jako cosi špatné a nesprávné, co člověka jen odvádělo od věcí opravdu hodnotných.



   A z trpké pachuti beznadějně promarněného života se rodí jasné poznání, jak by se dal přežít mnohem správněji a hodnotněji. Kdyby to ovšem bylo možné a kdyby se to dalo.



   Protože se to ale žel v žádném případě nedá, zbývá už jenom možnost varovat ostatní. Varovat je před tím, aby nepromarnili vlastní život honbou za hodnotami materialismu, peněz, statků, konzumu, moci a lidské slávy. To vše je totiž pouze iluze, v kterou věří a ve které žije náš svět. Iluze, která velmi rychle bledne před majestátem smrti, dávajícím člověku vytušit a vycítit jiný svět a jiné hodnoty.



   Hodnoty ducha, kterých se měl držet už tady na zemi! Jejich preferováním a jejich prostřednictvím by mohl prožít svůj život plnohodnotně a na jeho sklonku by nemusel s trpkostí prožívat rozčarování z toho, jakým byl a oč usiloval. Rozčarování nad svou zbytečnou honbou za pseudohodnotami, které se tváří v tvář skutečným hodnotám jeví jako nicotnost.



   Tyto skutečnosti jsou samozřejmě důsledně drženy po pokličkou, aby ani paprsek světla nepronikl k lidem tohoto světa, kteří uvízli v pasti materialismu, konzumu a svých nikdy nekončících hmotných potřeb. Aby ani paprsek světla nezpochybnil jejich scestné přesvědčení a oni snad nezačaly uvažovat, jestli všechno to, co se dnes tak vyzdvihuje má opravdu tu hodnotu, jaká se mu přisuzuje.



   Nicméně v této době temna, která se snaží udržet své otroky v nevědomosti o skutečných hodnotách přece jen z času na čas dochází k úniku informací o posledních chvílích majetných a bohatých. A přesně takovým druhem informace je i text, který napsal před svou smrtí Steve Jobs, jeden z nejbohatších mužů naší planety. Jde o zakladatele počítačové firmy APPLE a jeho majetek je odhadnut na 8,3 miliardy dolarů. Zemřel na rakovinu slinivky ve svých 56 letech.



   ,,Došel jsem až na vrchol úspěchu ve světě byznysu. V očích druhých je můj život zřejmě ztělesněním úspěchu. Nicméně mimo práce mám jen málo radosti. Na konci je bohatství jen aspektem života, kterému jsem přivykl. Když teď ležím na nemocniční posteli a promítám si celý svůj život, uvědomil jsem si, že všechno to uznání a bohatství, na kterém jsem si tolik zakládal, zbledlo a ztratilo význam tváří v tvář blížící se smrti.



   Ve tmě se dívám na zelená světla přístrojů, které mě udržují při životě a slyším jejich mechanické bzučení. Cítím, jak se blíží dech smrti. Teď už vím, že když si nahromadíme dostatečné bohatství, aby nám vydrželo po zbytek života, měli bychom usilovat také o něco další, co s bohatstvím nesouvisí. Mělo by to být něco mnohem důležitější: snad vztahy, nebo umění. Snad sen z mládí ...



   Bezuzdné následování bohatství nás promění v pokřivené bytosti, jako jsem já. Bůh nám dal smysly a možnost cítit lásku v srdci každého, ne iluzi kterou přináší bohatství. Bohatství, které jsem získal v mém životě si nemohu vzít sebou. Mohu si odnést jenom vzpomínky vyvážené láskou.



   To je skutečné bohatství, které vás bude následovat, doprovázet a dodávat vám světlo a sílu na to jít dál. Láska může cestovat tisíce kilometrů. Život nemá žádné omezení. Jděte tam, kam chcete jít. Dosáhněte výšin, které chcete dosáhnout. Je to všechno ve vašem srdci a ve vašich rukou.



   Jaká postel je nejdražší na světě? Nemocniční! Můžete zaměstnat někoho, kdo bude řídit vaše auto, někoho kdo pro vás bude vydělávat peníze, ale nikdy nemůžete najmout někoho, kdo by za vás nesl vaši nemoc. Ztracené materiální věci je možné najít. Ale je tu jedna věc, která nemůže být nikdy nalezena v případě ztráty - život.



   Když jde člověk na operační sál, uvědomí si, že existuje jedna kniha, kterou má ještě dočíst - Kniha zdravého bytí. Bez ohledu na stádium života ve kterém se nacházíte, budete každý jednou čelit dni, kdy se opona zatáhne.



   Ochraňujte lásku k vaší rodině, lásku ke svému partnerovi, lásku vůči svým přátelům ... Mějte rádi sami sebe a s láskou se starejte o ostatních.“



   Tolik tedy Steve Jobs.



   Láska, ohleduplnost a úcta ke všem lidem! Čest, spravedlnost, dobro, ušlechtilost, skromnost a zájem o věci vyšší, hmotnou existenci přesahující! To jsou skutečné hodnoty, o které se má každý z nás snažit! Hodnoty, které má každý z nás postavit na první místo a až po nich a prostřednictvím nich má usilovat o své materiální zabezpečení.



   Budeme-li takto jednat, prožijeme svůj život plnohodnotně. Pak nebudeme muset umírat s pocitem hořkosti a z oprávněnými obavami z toho, co nás za naše nezvládnutí pozemského života po smrti na druhém břehu čeká.



   Pokud ale hodnoty materiální postavíme nad hodnoty ducha, nebo dokonce hodnoty materiální budeme považovat za ty jediné, co vůbec existují, beznadějně promarníme vlastní život, naše poslední dny budou bolestné a do reality ducha odjedeme jako ti nejposlednější žebráci, protože všechno naše úsilí bylo pouze hmotné.



   Je snad tohle skutečně tím, co chceme? A nebylo by snad lépe vzpamatovat se již nyní a ne až poté, před naší smrtí, kdy už bude pozdě a my nebudeme moci nic změnit? Tak jako Steve Jobs, kterému nakonec nebylo nic platné ani všechno jeho bohatství?



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š



1.8.2016 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:630x

O lidské schopnosti získat odpověď na všechno



   Je naší přirozeností, že si vždy budeme klást nejrůznější otázky. Nicméně člověk, nacházející se tváří v tvář nejzásadnějším otázkám vlastního bytí by měl vědět, že na každou z nich existuje odpověď a že on sám se je schopen těchto odpovědí dopátrat.



   A dojde tomu tehdy, když se dokáže správným způsobem napojit na informační zdroje univerza. Odpovědi pak najednou vyvstanou v jeho nitru, jako jeho osobní vnitřní přežití. Jako něco, o čem ví a jasně cítí, že je to přesně takto a že to ani nemůže být jinak. O čem ví, že je to prostě pravda.



   Řekněme si teď něco blíže o způsobu, jakým je člověk schopen toho dosáhnout. Jde o metodu, která je sice odedávna známá, pouze v dnešním moderním světě se na ni jaksi zapomnělo.



   V dávných dobách existovaly takzvaní „poustevníci“. Byli to lidé, kteří odešli na delší dobu někam do ústraní a do samoty, kde žili velmi skromně a svůj čas trávili v modlitbách, rozjímání a přemýšlení.



   I když poustevníci přebývali na odlehlých místech, lidé o nich věděli a sporadicky je navštěvovali. A to především tehdy, když si ve svém vlastním životě nevěděli dát v něčem rady. Když hledali odpověď na nějakou zásadní životní otázku. A právě poustevníci jim mnohdy byli schopni poskytnout uspokojivé odpovědi.



   Otázka však zní, odkud čerpali svou moudrost a kde nacházeli tyto odpovědi? Vždyť přece žili dlouhou dobu v naprosté samotě a v odloučení od tehdejší civilizace. V čem tedy spočívalo jejich tajemství?



   Jejich tajemství se skrývalo v duchovní zákonitosti hutnění myšlenek, jejímž prostřednictvím se dokázali napojit na informační zdroje univerza. Odtud čerpali své odpovědi, korespondující s pravdou, to znamená s tím, jak se věci opravdu mají. Jejich moudrost nebyla tedy moudrostí rozumového poznání a vzdělání, ale pramenila z hloubky lidského vnitřního prožívání.



   Neboť rozumové znalosti a vzdělání je jedna věc, zatímco skutečná moudrost věc druhá. Jasným a výmluvným svědectvím tohoto tvrzení je právě dnešní doba plná vzdělaných lidí, ve které paradoxně skutečnou, hlubokou a pravou moudrost vlastní jen málokdo.



   Takže pojďme už konečně k jádru věci a řekněme si, jak se lze dopracovat k moudrosti prostřednictvím metody hutnění myšlenek. Tato metoda je založena na principu myšlenkového magnetismu, na jehož základě je schopno naše osobní, hluboké vnitřní zaujetí nějakým problémem k sobě magneticky přitahovat odpovídající řešení, přicházející z informační databáze univerza.



   Představme si, že se vnitřně intenzivně zabýváme nějakým zásadním problémem. Třeba hledáním smyslu života. Není to otázka lehká, ani snadná. My však o ní intenzivně uvažujeme, neustále se k ní vracíme, spřádáme své teorie a snažíme najít uspokojivou odpověď.



   Pokud je naše snaha opravdu vážná a pokud v takovém intenzivním vnitřním zahloubení setrváváme delší dobu, naše citově myšlenkové zaujetí se stává silně magnetickým. No a prostřednictvím tohoto intenzivního vnitřního magnetismu se na základě zákona stejnorodosti začne pomalu vytvářet neviditelné vnitřní spojení s jemnějšími hmotnými, nebo dokonce duchovními úrovněmi univerza, z nichž se nám může dostat řešení našeho problému.



   A pokud o těchto věcech nemluvíme, jen se jimi intenzivně vnitřně zabýváme, nakonec naše citově myšlenkové soustředění magneticky zesílí až natolik, že k sobě na základě již zmíněného zákona stejnorodosti skutečně přitáhne řešení daného problému.



   A člověk najednou začne poznávat odpověď. Po dlouhém období intenzivního hledání, ba dokonce až vnitřních bojů a zápasení začnou před ním odpovědi vyvstávat s neobvyklou jasností. Dochází k tomu v jeho vlastním, osobním vnitřním přežití, kterému se v dávných dobách se říkalo osvícení. Člověku se jednoduše vnitřně rozjasní a on ve svém nitru poznává, jak se věci ve skutečnosti mají.



   A člověk najednou ví! Najednou už zná odpověď! Už ví, že je to právě takto, přičemž má plnou vnitřní jistotu. Jasně cítí, že jeho poznání koresponduje s pravdou, protože k němu přišlo z výšin univerza.



   Je to něco úplně jiného, ​​jak to naučené. Je to moudrost, pramenící se zákonitostí univerza a zohledňující v sobě tyto zákonitosti. Je to moudrost, která koresponduje s pravdou. Je to něco výjimečného, ​​co každý člověk jasně pocítí, když se ho to dotkne. Je to moudrost, přicházející k lidem z výšin univerza, ovšem pouze za podmínek, že se oni sami stali prostřednictvím svého vážného, ​​intenzivního a upřímného zaujetí toho hodnými. Dokonalé zákony stvoření totiž velmi snadno vyloučí každou povrchnost, plytkost, či neupřímnost.



   Průměrný, nevědomý a racionálně založený člověk dneška se může s nepochopením dívat na dávné, takzvané poustevníky a vnímat je jako nějaké darmošlapy. Nechápe však, že to byli lidé, kteří omezili své osobní potřeby na minimum a kteří se dobrovolně zřekli běžného života ve snaze najít odpovědi na základní otázky bytí. A když to dokázali, když načerpali ze vřídla skutečné moudrosti, začínala zpravidla druhá část jejich působení, kdy svou moudrostí, čerpanou z výšin pomáhali jiným.



   V současnosti hledají lidé odpovědi v těžkých, nebo nezvladatelných životních situacích u psychologů, nebo v mnohem menší míře u kněží. Co se týče psychologů, jejich moudrost pochází pouze z rozumového vzdělání. Svou profesi vystudovali na vysoké škole a provádějí ji v zohledňování nejnovějších moderních vědeckých poznatků a zkušeností. Je to ale všechno především čistý rozum, bez vnitřního spojení s informačními databázemi univerza. Je to tedy  něco, co je jen naučené.



   Žel, velmi podobné je to také u kněží, kteří získali oprávnění ke svému působení absolvováním náročného teologického studia s velkým množstvím rozumových poznatků, které musely zvládnout. Je to tedy také v jejich případě opět mnohdy jen to rozumové, kterému chybí hluboké, osobní, citově myšlenkové napojení na informační zdroje univerza. Na druhou stranu je ale třeba poctivě přiznat, že právě kněží mají mnohem větší předpoklady k získání zvnitřněného přijímání informací a inspirací z vyšších úrovní.



   A nyní se dostáváme k hlavnímu účelu tohoto textu, kterým je ukázání cesty k nabytí moudrosti. Cesty k schopnosti samostatně se dopracovat k odpovědím na důležité otázky vlastního bytí.



   Účelem tohoto textu je ukázat, jakým způsobem se můžeme stát plně samostatnými osobnostmi. Osobnostmi, nezávislými na názorech, poučkách a poznání jiných.



   K tomu, aby se člověk stal v pravém slova smyslu moudrým se netřeba vůbec stát poustevníkem. Úplně postačí, pokud správně pochopí princip fungování myšlenkového magnetismu, prostřednictvím kterého, pokud to bude brát dostatečně vážně a bude v tom dostatečně vytrvalým, se může stát on sám osobně znalým všech tajemství života ve smyslu pravé a skutečné vnitřní moudrosti.



   Neboť všechny velké věci a vše nejzásadnější poznání se pro každého člověka nachází v tomto stvoření jako na bohatě prostřeném stolu, avšak on sám se nejdříve musí stát vnitřně schopným  tohoto bohatství vědomě dosáhnout.



   Musí tedy splnit určité podmínky a určitá kritéria, konkrétně v našem případě musí svou vážnou vnitřní snahou dosáhnout takové intenzity osobního myšlenkového magnetismu, která k němu v zákonitém ději přitáhne odpovědi na všechny jeho zásadní otázky.



   Ba jde to ještě dál, protože tyto intenzivní vnitřní děje nakonec přerostou až do hmotné reality a člověk může být nejednou dokonce i fyzicky a reálně nasměrován ke zcela konkrétním okolnostem, nebo lidem, kteří mu mohou poskytnout rozhodující impuls v jeho hledání a nacházení odpovědí. V nalézání odpovědí na nejzásadnější otázky, týkající se lidského bytí, jeho smyslu, jeho hodnoty a všeho, co s tím souvisí. Je k tomu třeba jenom vůle, snaha a trochu času na chvíle tichého soustředění.



   Každý z nás je tedy schopen stát se moudrým a vnitřně osvíceným. Stát se člověkem vidoucím, vnímajícím a poznávající věci v pravém světle. To jest tak, jak ve skutečnosti jsou.



   Smutný fakt, že takových lidí je na světě jen málo však žel svědčí o tom, že námahu s tím spojenou je schopen a ochoten vynaložit jenom málokdo. A proto má náš svět pouze vzdělanost a vzdělaných, ale ne moudrost a moudrých.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š



11.7.2016 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:805x

Zničí nás to, co není vůbec vidět?



  Člověk dneška je člověkem hmoty, uznávajícím jen to, co vidí, co dokáže ohmatat, co podle něj reálně existuje a co mu přináší nějaký viditelný a hmotný prospěch. Pouze to je hodné jeho úsilí, námahy a odříkání.



   Vše ostatní, co do výše zmíněné kategorie nepatří, což tedy není možné vidět, ohmatat a co z hmotného hlediska lze považovat za neexistující, to vše je pro současných lidí bezpředmětné a nehodné pozornosti.



   A přece! Přece každodenně disponujeme nesmírnou neviditelnou energií, jejímž prostřednictvím si ve svém materiálním ignorantství vůči všemu neviditelnému sami pro sebe formujeme zkázu, záhubu a zničení.



   Podívejme se na naše slova a činy. Slova slyšet a činy vidět. V životě člověka existují mnohé situace, ve kterých je nucen ovládat se v tom, co řekne a co udělá. Pokud by totiž nedával pozor například na svá slova, mohl by být trestně stíhán za křivé obvinění a osočování. A podobné je to i s našimi činy. Nemůžeme si prostě dělat cokoli a chovat se jakkoliv, protože bychom se mohli ocitnout ve vězení, nebo bychom mohli ztratit dobrou pověst. Člověk se prostě musí ovládat a dbát na to, co udělá a co řekne.



   Vezměme si třeba takový malý příklad nutnosti ovládání se v řeči. Existují lidé, který z určitého lokál patriotismu, nebo jen ze zvyku říkají doma nářečím, avšak na veřejnosti, v úřadech a ve školách se snaží mluvit spisovně. No a podobných příkladů, kdy se člověk dokáže, ba dokonce musí dokázat ovládat ve své řeči, jakož i ve svém jednání je mnoho. Dokáže se a musí se dokázat ovládat, protože se jedná o věci viditelné a všem reálně vnímatelné, za které nese osobní zodpovědnost.



   Každý člověk však zároveň manipuluje i s mohutnými, skrytými energiemi, které dává do pohybu svým myšlením. Ale protože pro materialistického člověka dnešní doby všechno to, co se nedá osahat a není viditelné neexistuje, dovolují si lidé v oblasti vlastního vnitřního života cokoliv. Dovolují si myslet doslova na cokoliv! I na to nejbizarnější, nejfantastičtější, nebo nejskaženější domnívajíce se, že je to čistě jejich osobní věcí, pokud to nikdo nevidí.



   Člověk dneška je sice schopen připustit, že jeho nikým neviditelné myšlení a inteligence existují a na vzdělání, které je čistě vnitřní, rozumovou kvalitou jsou ochotni vynaložit i nemalé finanční prostředky. Ale jakékoliv jiné, vlastní myšlenky a uvažování považují za cosi bezvýznamného a podružného, ​​co je čistě jejich osobní záležitostí a co v podstatě nemá žádnou cenu a tedy ani žádný dopad na jejich život.



   Co by se tedy styděli udělat, či dokonce i jen vyslovit, tím se klidně zabývají ve svém myšlení, protože to nikdo nevidí a protože jsou přesvědčeni, že si to mohou dovolit. A tak si to dovolují!



   Vnitřní myšlenkový život lidí je z tohoto důvodu plný neuvěřitelné nízkosti, malosti, špíny, povrchnosti, zvrhlosti, agresivity, závisti, chamtivosti, sobectví a ještě mnohého jiného. Vnitřní myšlenkový život lidstva se podobá stoce, plné bahna a všeho možného odpadu.



   Jaké ale musí mít následky taková lehkovážnost a absolutné ignorování ovládání se v myšlení? Co to musí lidem přinést?



   Jakmile zformujeme nějakou myšlenku, živá síla, proudící stvořením a pronikající všem, tedy i člověkem samotným vlije do námi vytvořené myšlenky život a vytvoří z ní zcela konkrétní formu. Konkrétní formu, přesně a bez příkras odpovídající obsahu dané myšlenky. No a tato myšlenková forma je pak po svém vzniku přitahována podle zákona stejnorodosti do centrály myšlenkových forem stejného druhu. A toto shromaždiště stejnorodých myšlenkových forem mohutní stále více a zpětně působí nejen na člověka, který do něj svou myšlenkovou formou přispěl, ale i na celé lidstvo.



   A protože myšlenkový život lidí je žel v současnosti takový, jaký je, vznikly a neustále mohutní energetické myšlenkové centrály především negativního druhu, které zpětně působí na jednotlivce, kteří je vytvořili a neustále živí, jakož i na celé pozemské lidstvo.



   No a lidé, nic netušící o těchto skutečnostech, lidé, domnívajíce se, že na jejich myšlenkový život clo neplatí, lidé, přesvědčeni o tom, že ve svém vlastním nitru a ve svých myšlenkách si mohou dělat co jen chtějí, tito nevědomí lidé živí prostřednictvím jemných energií svého myšlení obrovské a jejich přičiněním stále se zvětšující myšlenkové centrály závisti, chamtivosti, sobectví, nenávisti, agresivity, nízkosti, zvrhlosti a tak dále a tak dále.



   No a jak již bylo řečeno, akumulováno zlo z těchto myšlenkových centrál působí zpětně na své tvůrce, ale i na celé lidstvo a podněcuje jej k špatnému. Je to jako obludný a stále rostoucí kolotoč nízkosti a zla, který ve svém ustavičném působení na lidi strhává dokonce i ty, kteří jsou lepšími. Strhává je ke zlu, které by snad oni sami nikdy nedělali a kterým by se oni sami od sebe nikdy vnitřně nezabývali.



   A tak se naše země spolu s jejími obyvateli pomalu propadá do temnoty, protože temné a neustále rostoucí energetické centrály nejrozličnějších lidských nízkosti ji pomalu, ale jistě strhávají do záhuby. Do záhuby, spočívající v absolutním potlačení všeho vyššího, vznešenějšího, čistějšího a ušlechtilejšího, co se v lidech nachází. Do katastrofálního úpadku ducha a lidskosti. Do úpadku ducha, který musí nakonec vyústit do úpadku reálného a hmotného.



   Toto je cesta zkázy, kterou dnes kráčí lidstvo. Cesta zkázy, skrývající se v podceňování a ignorování subtilních energií vlastního myšlení, co se navenek projevuje úpadkem všech vyšších hodnot ve vzájemných vztazích mezi lidmi a ve společnosti.



   Pokud se to nezmění, čeká nás konec! Konec duchovní a hmotný. Za situace, jaká vládne na zemi dnes je to už jen otázkou času.



   Změnit je to však možné pouze prostřednictvím poznání těchto skutečností. Pouze pochopením obrovské zodpovědnosti za vlastní, osobní, vnitřní život, jehož kvalita přináší rozkvět a nekvalita úpadek a zhroucení lidské civilizace.



   Změna k lepšímu a zároveň cesta lidštějšímu a mnohem hodnotnějšímu životu na zemi je tedy spojena s převzetím osobní odpovědnosti každého člověka za své myšlení. Lidé si musí uvědomit, že ve svém nitru již nesmí živit nízkost a zabývat se zlem, ale naopak, že toto musí vytěsnit a ve svém nitru rozvíjet pouze dobro a dopřát pozornosti pouze ušlechtilému. Tímto způsobem se pak začnou vytvářet a sílit energetické shromaždiště myšlenek mnohem ušlechtilejšího druhu. Zároveň začnou chřadnout a zmenšovat se  shluky dosavadní nízkosti a nečistoty. Ušlechtilejší myšlenkové centrály budou pozitivním způsobem ovlivňovat myšlení a jednání jednotlivců a tím se začne zlepšovat všechno kolem nás. Vztahy ve společnosti i mezi lidmi. A zem se již nebude přepadávat do temnoty, ale naopak stoupat ke Světlu.



   Člověče, dbej proto na čistotu a ušlechtilost svého vnitřního života! Staneš se tím strůjcem vzestupu civilizace, ale i strůjcem vzestupu sebe samého!



   Člověče, uvědom si, že ve tvých rukou a ve tvém nitru se skrývá klíč k lepší budoucnosti. K lepší budoucnosti našeho světa i tebe samého! Vykroč proto s plnou vážností tímto směrem a přestaň podceňovat význam toho, čím se zabýváš ve svém nitru. Neboť v podceňování těchto skutečností se pro tebe i pro tento svět skrývá zkáza.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š



27.6.2016 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:714x

Příčiny a následky degenerace západní civilizace



Existuje určitá hranice optimálního příjmu potravy, po jejímž překročení dochází k obezitě. Existuje i optimální hranice lidské fyzické zátěže, při jejímž překročení dochází k absolutní vyčerpanosti. A existuje také hranice přiměřeného uspokojování lidských potřeb, po jejímž překročení dochází k nadbytku. A tento nadbytek, tak jako všechny výše zmíněné překročení optimální míry věcí, má na většinu lidí negativní důsledky. Projevuje se totiž postupným lámáním jejich charakteru a degradací jejich způsobu myšlení. Člověk se prostě stává vyšinutý, aniž by to on sám pozoroval.



Podstatu tohoto vyšinutí dokonale vystihuje příklad jisté podnikatelské dcerky, která ve škole odhodila do koše celou nedotčenou svačinu. Když ji učitelka napomenula, že to není správné, její odpověď byla následující: „My na to máme. My nepotřebujeme počítat každý cent jako vy, paní učitelka.“



Jde tu o ukázkový příklad změny způsobu myšlení a nazírání na život pod vlivem dostatku. A přesně toto jisté, ledaže ve velkém, se přihodilo blahobytným západním národům.



Úroveň jejich blahobytu dosáhla totiž takové nezdravé míry, že pokud by stejným stylem života žily všechny ostatní národy, potřebovali bychom k tomu energetické zdroje a surovinovou základnu čtyř podobných planet, jako je ta naše. A už notoricky známou je i skutečnost, že 20 procent populace nejbohatších států světa má na svědomí 80 procent znečištění naší planety.



Uvedená fakta nám jednoznačně napovídají, že západní styl způsobu života a jeho blahobyt není udržitelný. A proto jej vůbec nelze považovat za ideál a za vzor, ​​o jehož dosažení by se všichni ostatní měli snažit.



No a skutečnost, že bohaté země západu žijí v blahobytu, překračujícím z hlediska zákonů univerza optimální normu naplňování základních lidských potřeb, tato závažná skutečnost ze sebou nevyhnutelně přináší i odpovídající psychické a mentální vyšinutí tak, jak bylo ukázáno na příkladu podnikatelské dcerky.



Lidská psychika totiž pod vlivem neúměrného dostatku degeneruje. Lidé se začínají dívat na věci kolem sebe jinak. Jejich myšlení a vnitřní prožívání začíná být jiné. Začíná být v jistém smyslu pomýlené a zvrácené. Lidé se začínají podobat jablkům na stromě, na kterých se rozšiřují hnilobné skvrny.



Celkem konkrétními, duševními degenerativními změnami, které nastávají po překročení optimální meze přiměřené spotřeby stanovené zákony našeho univerza jsou hédonismus, užívání si, konzumní a materialistický způsob života, kariérismus, povrchnost a plytkost v myšlení.



Duchovnost a s ní spojené vyšší a ušlechtilejší hodnoty jsou na ústupu. Tímto pádem však lidé ztrácejí pevnou morální oporu a stávají se neschopnými rozlišovat cosi tak elementárního, jako dobro od zla. To má za následek, že společensky akceptovatelnými se stávají různé deviace, jako například registrované partnerství, legalizace eutanazie, gender ideologie se svou možností svobodné volby pohlaví a mnohé jiné.



Momentálně je to například problém imigrace, na jehož pozadí lze pozorovat zdegenerovaný způsob myšlení západní Evropy. Oficiálně se totiž tvrdí, že přijímáním imigrantů se pomáhá obyvatelům národů postižených válkou, či jinými konflikty. Na první pohled to sice vypadá velmi humánně, avšak nemá to logiku.



Pokud se totiž nějaký národ ocitne v problémech, jako například v současnosti Sýrie, pomůže se mu snad zásadním způsobem tím, že jeho příslušníky budeme přijímat jako imigranty? Vždyť ať jejich už přijde kolik chce a budou přijati, vždy to bude představovat pouze nepatrný zlomek celkového počtu daného národa.



Nebo chce snad západní Evropa přijmout celý národ? Pokud ne znamená to, že i tak ti nejslabší, nejzranitelnější, nejméně majetní a tedy nejvíce potřební pomoci zůstanou doma a budou trpět.



A přitom se velmi dobře ví, že peníze, které jsou na evropském území vynaložené na jednoho imigranta, by u nich doma výrazně pomohly deseti lidem. Pokud by tedy západní Evropa ve skutečnosti chtěla pomoci mnohým těžko zkoušeným národům a ne jen nepatrnému zlomku jejich populace v podobě imigrantů, peníze, které vyplácí imigrantům by měla účelně investovat přímo na jejich území. Tam by se měla snažit zkvalitnit životní podmínky do takové míry, aby už odtud nikdo nemusel utíkat. To by byly opravdu efektivně využity peníze, zatímco to, co se děje v současnosti je naopak ukázkou absolutní neefektivnosti.



A to už ani nemluvě o tom, že Evropa svou podporou takzvané umírněné opozice výrazně přispěla a dosud přispívá k rozvratu dříve prosperující Sýrie. A v tomto směru nemá čisté ruce ani vůči mnohým jiným arabským zemím. Žel vše toto je svědectvím duševní degenerace západu, který již není schopen vnímat věci ve správném světle.



Dalším příkladem degenerativního úpadku, který také souvisí s imigraci je taková elementární věc, jako schopnost reprodukce národa. Blahobytem poznamenány státy, ve kterých už převládá pouze materialismus, kariérismus, konzum a snaha užít si tuto základní schopnost ztrácejí, protože péče o děti se stává nepřitažlivá. Mít děti totiž vyžaduje určitou míru sebeobětování, kterou však již blahobytem zdegenerovaní lidé nejsou ochotni vynaložit. V zákonech univerza se zde jedná o jednoduchý mechanismus, jehož prostřednictvím zdegenerovaný národ sám sebe odsuzuje k zániku. A tak je to i se západní Evropu, která postupně stárne a vymírá. Že to tak začíná být i u nás má svůj důvod v tom, že jsme začali přebírat jejich „hodnoty“.



Ale zaměřme se pouze čistě na západní Evropu, kterou její vlastní, blahobytem způsobená degenerace odsoudila k zániku. A tento zánik, pokud nedojde k radikální změně hodnotové orientace, může být buď pomalý - cestou postupného vymírání, nebo zrychlený - prostřednictvím imigrace, kterou se západní národy snaží kompenzovat úbytek vlastní populace.



Jejich tragický omyl však spočívá v tom, že v podobě imigrantů přijímají lidi z kulturně a nábožensky zcela rozdílných poměrů. Lidí absolutně odlišné mentality, kteří postupně populačně přečíslí původní obyvatelstvo a tím jej pohltí. Z původních národů, které přijaly imigranty nakonec nezůstane vůbec nic. Nahnilé jablko prostě spadne ze stromu na zem a úplně se rozloží. Tak se stane každému národu, který pod vlivem nadměrného blahobytu duševně zdegeneroval.



Klíčovým momentem spuštění celého tohoto postupného degenerativního procesu byl ústup od duchovnosti. Tímto pádem také pozvolný ústup od všech vyšších a ušlechtilejších hodnot s duchovností nerozlučně spojených. Tak došlo ke ztrátě jednoduchosti, přirozenosti, skromnosti a mnoha jiných cenných ctností. Jediným božstvem, hodným uctívání se staly věci hmotné. Tím byla nastoupena cesta do pekla.



V rostoucím hmotném dostatku, který za cenu sdírání jiných národů a za cenu jiných nemorálností překročil optimální míru uspokojování lidských potřeb lidé nepozorovali, jak postupně duševně a názorově degenerují. Každý člověk a každý národ, který toto nedokáže prohlédnout však s určitostí spěje k záhubě.



Záchrana spočívá pouze v opětovném návratu k duchovnosti a s ní spojených hodnotám. Mimo jiné tedy v návratu k jednoduchosti, přirozenosti, skromnosti a nenáročnosti v potřebách, protože jedině toto je způsob, který umožňuje trvalou udržitelnost života na naší planetě. Neboť jedině pokud budou lidé duchovní, to jest čestní, dobří, spravedliví, lidští, prostí a skromní, postačí jim zdroje naší planety k jejich jednoduchému, nenáročnému, ale lidsky a hodnotově plnohodnotnému životu.



Pokud se však ale národy země vydají cestou hodnot západního světa, budeme k tomu potřebovat tak, jak již bylo řečeno, zdroje čtyř takových planet, jako je naše. Ale protože takové zdroje nikdy mít nebudeme znamená to, že musíme spět ke zničení a zruinování naší jediné a jedinečné planety.



Náš svět však může rozkvést do netušené nádhery, pokud se vydá cestou rozvíjení duchovních hodnot, spojenou s tím nejvyšším, nejvznešenějším a nejušlechtilejším, co může člověk dosáhnout.



Nicméně naopak, musí nutně zdegenerovat a skončit v hnilobném rozkladu, pokud se bude snažit o dosažení bezduchého a materialistického blahobytu západního typu, který tuto planetu devastuje po všech stránkách. A právě začátek úpadku blahobytem zdegenerované západní civilizace, který se nám v současnosti odvíjí přímo před očima ať je nám všem v tomto směru velkou výstrahou.



PS. V článku zmíněný princip duševní degradace, nastávající po překročení určité zdravé míry hmotného dostatku může každý z nás velmi dobře pozorovat na lidech ve svém vlastním okolí. Destrukčnímu působení nadbytku na lidskou psychiku jsou schopny charakterově odolávat pouze opravdu silné osobnosti. Takové osobnosti jsou však žel pouze světlými výjimkami, protože většinu lidí nadbytek jednoznačně duševně degraduje.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š



31.5.2016 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:871x

Nelítostná kritika materialismu a jeho důsledků



  Když se detailněji podíváme na nejrůznější odvětví společenského, ekonomického a kulturního života, najdeme velké množství věcí, které nejsou dobré. Věcí, které způsobují problémy, pnutí a konflikty. A to platí nejen v rámci naší společnosti, ale i mezi národy a náboženstvími. Na základě toho pak často dochází k projevům nespokojenosti, násilí a teroru. Dochází k lokálním ozbrojeným střetům, ba v současnosti narůstá i hrozba opětovného, ​​velkého celosvětového válečného konfliktu. A to už není žádná maličkost!



Druhotným projevem tohoto, nepříliš uspokojivého stavu je například stále rostoucí znečištění životního prostředí, problémy s množstvím emisí, s globálním oteplováním, s rozšiřující se ozónovou dírou a s mnoha dalšími podobnými věcmi, které nám slepým již až příliš očividně naznačují dlouhodobou neudržitelnost života na naší planetě, za současného stavu uspořádání lidských záležitostí.



Kdo nežije v nějakém uměle vytvořeném skleníku mimo reality a komu není vše kolem něj naprosto lhostejné, ten si musí nutně položit zásadní otázku: Co s tím? Jak by se dala situace zlepšit? Jak by se dala zlepšit kvalita života, který žijeme? V čem se skrývá skutečná příčina toho, že mnohé věci nefungují a nejsou dobré? A jak by se dala tato příčina odstranit? Jak by bylo možné vybudovat opravdu harmonickou společnost, v níž by byli všichni lidé spokojeni? A je něco takového vůbec možné?



I když mnozí pravděpodobně zaujmou k eventuální možnosti úspěšného vyřešení všech těchto otázek postoj značně pesimistický, měli bychom přece jen vědět, že cosi takového, jako vybudování harmonicky fungující společnosti je možné. Především je však třeba pochopit skutečnou příčinu dnešního problematického stavu v nejrozličnějších odvětvích společenského života, protože bez pochopení a odstranění této skryté vnitřní příčiny prostě nenajdeme cestu ven z našich problémů.



V první řadě si musíme uvědomit, že absolutně všechno, co kolem nás prostřednictvím lidí vzniká má svůj počátek v naší mysli a v našem nitru. Každý výrobek, každý čin, ba dokonce každý náš pohyb i každé naše slovo. No a kvalita všeho, co takovým způsobem směrem zevnitř ven vzniká je přímo závislá na kvalitě vnitřního nastavení lidí. Na kvalitě hodnot, které uznávají a preferují.



Jinými slovy řečeno, vysoká morální a mravní kvalita vnitřního naladění lidí musí mít nutně za následek vysoce kvalitní vnější poměry, ve kterých tito lidé žijí a naopak, nízká kvalita jejich vnitřního naladění má za následek nepříliš kvalitní společenské poměry, které je tísní.



No a z hlediska této skryté, neviditelné, ale zásadní a vše určující kvality vnitřního nastavení lidské populace můžeme rozlišit dva základní vnitřní proudy. Dvě cesty, z nichž jedna je cestou ducha a druhá cestou materialismu.



No a my se nyní zkusme detailněji podívat na každou z nich. Nejdříve na cestu materialismu, která je mnohem širší a pak na cestu ducha.



Cesta materialismu je cestou priority hmotného dobra. Je to cesta priority peněz, konzumu, osobního egoismu, kariérismu a snahy o užívání si. Lidé ní kráčející uvažují především v intencích pojmů "já" a "mně". Tyto dva přívlastky jsou dokonalým vyjádřením materialistického náboženství sobectví a egoismu, které vyznává většina našich současníků.



No a takový způsob vnitřního nastavení lidské populace se nutně přiměřeným způsobem transformuje a zhmotňuje do vnějších poměrů. Vnější poměry totiž nejsou nikdy ničím jiným, než dokonalým odrazem stavu nejhlubšího, vnitřního, hodnotového naladění lidí. Jde o spojité nádoby a zároveň také o zákonitost, ve které spočívá jakási velká spravedlnost, na jejímž základě jsme nuceni žít přesně v takových poměrech, jaké si zasloužíme, protože my sami jsme si je vytvořili prostřednictvím vlastního, prioritního hodnotového naladění.



No a právě pod tlakem vnějších poměrů máme pak poznat a pochopit nesprávnost hodnot, kterým věříme a které vnitřně preferujeme.



Žel, lidstvo si stále neuvědomuje tyto skryté, ale zásadní skutečnosti, a proto se často stává, že když jsou již společenské poměry opravdu nesnesitelné, vzniká tendence odstranit je. Snaha svrhnout je a vymanit se z nich. A to třeba i násilím! Tak dochází k revolucím a jiným převratům. A to buď nenásilnou, nebo násilnou formou.



A hle, co se nestane! Když lidé odstraní jedno společenské zřízení, které již bylo pro ně nesnesitelné a nastolí jiné, o kterém doufají, že se jim v něm bude žít lépe, brzy zjistí, že se dostali z deště pod okap. Že jednu formu útlaku pouze vystřídala forma jiná.



Tak jako například u nás, když jsme odstranili socialismus a nastolili kapitalismus, neboli takzvanou liberální demokracii. Avšak po čase ti vnímavější začínají zjišťovat, že diktaturu ideologie socialismu se všemi jejími negativními průvodními znaky pouze vystřídala diktatura kapitálu a chamtivosti se všemi jejími negativními důsledky.



Nemůže to být jinak, protože to nejpodstatnější, neboli lidský materiál, se vůbec nezměnilo. A proto dnes trpíme pouze novou formou útlaku. Kdo to ještě v současnosti nechápe a není si to ochoten připustit, brzy sám na vlastní kůži zažije, jak se budou negativní příznaky současného systému stále více stupňovat. A účelem tohoto stupňování bude to, aby vnější poměry svou nesnesitelnosti dotlačili lidí k pochopení zvrácenosti hodnot, které v současnosti vnitřně preferují. V poměrech, které lidé snášejí a teprve budou muset snést mají jako v zrcadle poznat sami sebe a zvrácený charakter hodnot, kterým věřili a které, zhmotněné do vnější podoby, jim udělali ze života peklo.



Lidé budou muset prostě pochopit, že ke skutečnému obrození společnosti nemůže dojít ani revolucí, ani změnou společenského systému, ba ani změnou vlády. Lidé budou muset pochopit, že ke skutečnému obrození společnosti nemůže dojít bez jejich vlastního, vnitřního hodnotového obrození. Budou prostě muset pochopit hlubokou zvrácenost principu materialismu, osobního egoismu, kariérismu, konzumu, priority peněz a snahy o užívání si. Budou muset pochopit, že existuje pouze jedna jediná cesta k trvalému rozkvětu celého lidstva a všech národů, a to cesta ducha! Cesta, spočívající v preferování a budování ušlechtilosti, spravedlnosti, cti a lidskosti.



Cesta ducha, vyznačující se všeobsáhlostí, jejíž stoupenci uvažují a jednají ve smyslu pojmů "my" a "nám". Cesta, ve které jde vždy v první řadě o zájmy celku, na rozdíl od materialistického egoismu, ve kterém jde v první řadě o zájmy vlastního já



A toto nové, vnitřní hodnotové naladění lidí se pak postupně začne projevovat tak, jak to dosavadní, na charakteru poměrů ve společnosti. Neboť my lidé máme prostě schopnost formovat charakter vnějšího světa podle svého vlastního, aktuálního hodnotového zaměření a utvářet vnější svět ke svému vlastnímu, vnitřnímu obrazu.



Zkusme si představit kmen, ze kterého proudí míza do všech, i těch nejmenších větviček. Jakého charakteru a kvality bude míza koncentrovaná v kmenu stromu, přesně takový druh kvality se dostane do všech větviček, ba až do všech nejmenších žilek listů.



Kmen stromu představuje charakter lidského myšlení a základního vnitřního naladění. Větvemi a větvičkami jsou všechny oblasti společenského života, do kterých se tato základní kvalita vlévá. Pokud je kmenem, to jest základem lidského myšlení jed materialismu, otráví tento jed zcela všechna odvětví společnosti přesně tak, jak je tomu dnes.



Pokud se však kmenem, to jest základem lidského myšlení a vnitřního naladění stanou vysoké a ušlechtilé hodnoty ducha, rozlije se to jako požehnání do všech oblastí života společnosti.



A právě v tomto spočívá změna k lepšímu! V tomto se skrývá zlepšení poměrů v každém národě a v každé společnosti. Neboť každá jiná cesta, která nebere na zřetel zákonitost projekce hodnotového naladění lidského nitra do vnější reality je cestou kontraproduktivní.



Pokud se totiž budeme snažit zlepšit vnější poměry pouze reformami, zákony, revolucemi, či jiným, čistě vnějším způsobem, nemůže se nám to nikdy podařit, protože naše nitro a naše myšlení zůstane stále stejné. Neboť nakonec každý zákon a každé nařízení se dá šikovně obejít a pod zdáním práva je dokonce možné klidně provádět vlastní, sobeckého egoistické záměry.



Pokud se však lidé vnitřně přeorientují na ušlechtilou cestu ducha, mnohé se zákonů se stanou nepotřebnými, protože každý bude mít přímo v sobě pevnou oporu ve vnitřní mravnosti a ve svém svědomí.



Toto je jediná cesta, která nás může vytrhnout z převeliké bídy, která se k nám blíží, protože jsme vnitřně vsadili na principy egoistického materialismu. A tento náš vnitřní postoj, zhmotněný do vnější reality postupně otravuje, až nakonec zcela otráví všechno kolem nás.



Jediná možná záchrana se skrývá ve změně naší vnitřní hodnotové orientace. Neboť věci hmotné se nikdy neměly stát cílem a smyslem lidského života. Jsou to totiž jen prostředky, které nám mají být nápomocné k naplnění a realizaci skutečného cíle a skutečného smyslu života, kterým je nabytí velikosti a vznešenosti ducha. Cesta k tomuto cíli vede přes vědomou bdělost nad čistotou a ušlechtilostí vlastní mysli a přes úsilí o naplňování vysokých a vznešených hodnot v každodenním životě.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

 



2.5.2016 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:825x

Extremisté obhajují mravnost na Slovensku. A kdo obhájí mravnost v Česku?



   Je paradoxní, že pokud někdo vybočí ze společensky tolerované míry nemravnosti a usiluje se v tomto směru o nápravu, je veřejně pranýřován a společnost v něm vidí extremistu.



   K podobnému mravnostnímu paradoxu došlo nedávno na Slovensku dvakrát. Konkrétně ve spojitosti s Mariánem Kotlebou a jeho funkcí předsedy banskobystrického samosprávního kraje.



   Jde o pána, který má za sebou určitou extremistickou minulost, což je nepopiratelné. A proto svého času pobouřila, a to zejména uměleckou veřejnost skutečnost, že tento pán pozastavil všechny dotace jistému divadlu z Banské Bystrice, čímž přímo ohrozil jeho existenci.



   Oficiální média označila jeho krok za bezprecedentní. Za bezprecedentní pošlapání kultury a svobodné umělecké tvorby.



   Médii byla prezentována fotografie herců onoho divadla, jak nesou rakev, která měla symbolizovat slovenskou kulturu. Šlo o symboliku pohřbívání kultury na Slovensku.



   Na základě předchozí, extremistické minulosti pana Kotleby a tohoto jeho nejnovějšího činu byl oficiálními médii jednoznačně formulován závěr, že pravda stojí na straně utlačovaných.



   Nicméně časem se přece jen ukázalo, že pravda je jiná! Že zprávy v médiích byly opět více propagandou a vědomou manipulací, jako pravdou.



   Už na začátku bylo totiž minimálně zvláštní, že když se mluvilo o zastavení všech dotací a o materiální likvidaci divadla, vůbec se nemluvilo o tom, proč konkrétně k tomu došlo. No a kdo celou věc hlouběji nezkoumal, automaticky zůstal názorově poplatný oficiální verzi médií, na jejímž základě vnímal pana Kotlebu jako nekulturního hulváta.



   Přiznám se, že i já sám bych setrval v této pozici, kdyby mi jednoho dne nepřišel email a v něm link s odůvodněním, proč jednal pan Kotleba tak, jak jednal. Mohl bych tento link zveřejnit, ale neudělám to, protože tímto pádem bych se já sám stal šiřitelem zvrhlosti.



   Neboť za co jiného, ​​než za bezprecedentní zvrhlost lze považovat představení divadla tance, plného zcela obnažených žen. Jde o typickou, moderní, dekadentní, úpadkovou produkci, která je v současnosti, ať už ve větší nebo menší míře prezentována na divadelních jevištích celého, takzvaného civilizovaného světa.



   Režiséři, scénáristé, dramaturgové a mnozí jiní, kteří jsou zainteresováni na vzniku divadelní hry berou kvůli její úspěchu v úvahu velké množství nejrozličnějších věcí, pouze jednu jedinou ne. Mravnost! A proto se staly jeviště současných divadel naší západní civilizace šiřitelem vulgarismů, nemravnosti a zvrhlosti nejhrubšího zrna. A to vše pod pláštíkem jakéhosi uměleckého novátorství a výsostně současné, novodobé divadelní formy, osvobozené od vší pruderie a od všech klišé.



   A umělecká veřejnost v tichosti toleruje tuto rostoucí zvrhlost, rafinovaně se skrývající za masku kulturnosti. Kdo totiž není schopen postřehnout v těchto počinech určité vyšší umělecké záměry, je považován za jedince beznadějně kulturně zaostalého a nevzdělaného. Dokonale to připomíná známou pohádku o císařových nových šatech, ve které všichni svorně a s úctou mluví o kultuře, přičemž ale ve skutečnosti jde o zvrhlost.



   A za takového stavu divadelnictví nejen na Slovensku, ale v celé Evropě musí nutně vzbuzovat odpor a nevraživost každý, kdo se odváží otevřeně zvolat: císař je nahý! To znamená ten, kdo se odváží podvodníkům, jakož i těm, kteří jsou jimi podvádění strhnout falešnou masku iluze kulturnosti, za kterou se ve skutečnosti skrývá pouze zvrhlost a nemravnost.



   A já sám musím přiznat, že tímto jediným, zcela konkrétním činem u mě pan Kotleba vysoce zabodoval, ačkoliv v mnoha jiných věcech s ním nemohu souhlasit.



   No a zcela nedávno se všechno znovu opakovalo. Pan Kotleba se totiž zúčastnil představení ochotnického divadla v Brezně, jehož produkci po prvním dějství zastavil. K této události, ve které oficiálně média opět svorně hájili zvrácené a úpadkové projevy takzvané „kultury“, přicházející k nám především ze západu, připojuji oficiální vyjádření banskobystrického kraje. V něm je jasně zodpovězena otázka, proč k tomu došlo:



   „Divadelní vystoupení Kováři v podání Divadelního souboru Jana Chalupku z Brezna jsme si objednali jako doprovodný kulturní program při oceňování nejlepších učitelů kraje. Šlo o slavnostní událost, kterou jsme chtěli vyzvednout město Brezno a jeho divadelní soubor. Představení Kováři jsme vybrali na základě doporučení divadelního souboru.



   V představení se od počátku používaly krajně expresivní výrazy jako „nakopat r ...“, „rozbít hubu“, nebo „k ...“. Frekvence těchto výrazů se stupňovala až do stavu, kdy se začalo mluvit o „srbských h ...“ a „slovanských l ...“. V této chvíli se předseda BBSK Marian Kotleba i vzhledem na reakce publika rozhodl představení ukončit. Jsme přesvědčeni, že pokud by se v této hře vzpomínali např. „Židovské h ...“, nebo „cikánské l ...“, tak by ti, kteří jsou dnes rozhodnutím předsedy BBSK pobouřeni, žádali toto představení zrušit jako první. V souvislosti s výroky, které v představení zazněly, zvažujeme podání trestního oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení. "



   Zároveň připojuji i vyjádření slovenského básníka a překladatele Teodora Křižku:



   „Sám do slovenských divadel nechodím už téměř dvacet let. Ne proto, že bych si nevážil mistrovství slovenských herců. Nevážím si je jako profesionály proto, že se nevzpírají úpadku, jak se uměli vzepřít komunismu. Mnohokrát jsem měl nutkání uprostřed představení vstát a vykřiknout: Hnus! Nemám však v sobě tu kuráž. Stydím se za ně. Proto vítám, že se našel politik, který konečně řekl to, co neřekl ani jeden ministr kultury od listopadu 89, ať už za VPN, HZDS, SDKÚ nebo Směr. Tedy ani Snopko, ani Hudec, ani Slobodník, ani Krajcer, ani Chmel, ani Maďarič.“



   Co dodat na závěr? Snad jen tolik, že pokud půjdete nejblíže do divadla a pod pláštíkem kvazi umění se tam najednou na vás začne valit nízkost, vulgarita a zvrhlost, zkuste se zamyslet nad tím, zda je to správné mlčky a odevzdaně snášet v domnění, že to tak musí být, nebo zda by nebylo lidské důstojnosti mnohem hodnější vzepřít se proti tomu. Třeba demonstrativním odchodem z představení.



   Zkusme se totiž zamyslet nad tím, zda je správné tolerování nemravnosti a zvrhlosti pod jakoukoliv záminkou a zda je opravdu extremismem a nekulturností postavit se proti projevům nízkosti, které právě kvůli našemu přizpůsobování se stále více bují.



   Je totiž neuvěřitelným paradoxem, že žijeme ve společnosti, která oficiálně hájí nízkost a která naopak považuje hájení mravnosti za nekulturnost.



   PS. Všimněte si zajímavou symboliku, skrývající se za obrazem, na kterém nesou herci divadla tance z Banské Bystrice na svých ramenou rakev. Rakev má podle jejich názoru symbolizovat to, jak pan Kotleba pohřbívá současné slovenské umění.



   Ve skutečnosti je to však všechno úplně naopak! Tato symbolika je dokonalým vyjádřením toho, jak právě současné divadelnictví svým příklonem k zvrhlosti a nemravnosti pohřbívá slovenskou kulturu.

 



11.4.2016 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:956x

Smrt Ježíše byla vraždou!



   Z hlediska Zákonů ve stvoření a dokonce i z hlediska tehdejšího pozemského zákonodárství zde šlo o neobjektivní, účelový a zmanipulovaný proces.



   Hlavní soudce Pilát totiž jasně viděl, že jde o křivé obvinění a o nevinného člověka. Proto sám usiloval o jeho osvobození. Nakonec se však podvolil davu, protože ten byl již předem vědomě zmanipulován.



   Negativní důsledky, které měl tento čin na židovský národ se nedají srovnávat s ničím z jeho předchozí historie. Po dobytí Jeruzaléma ztratili židé jakékoliv územní nároky, platné po staletí a byli rozehnáni mezi ostatní národy světa. Opětovný vznik židovského státu byl zrealizován až v polovině 20. století.



   Židovský národ však byl skutečně národem povolaným. Proto se do jeho řad rodily lidští duchové mimořádných schopností a kvalit. Kvalit duchovních i materiálních. Nicméně své schopnosti nevyužili a dosud nevyužívají správným způsobem a proto se dá říci, že selhaly po všech stránkách.



   Své duševní kvality a duševní převahu totiž často zneužívali pouze k vlastnímu obohacování a vysoké duchovní schopnosti v nich vzbudily pýchu, která jim následně znemožnila a dosud znemožňuje poznat nimi samými tolik očekávaného Mesiáše.



   Ovocem takového velkého selhání byl nesmírně těžký osud, který si tím na sebe přivolali a který jim způsoboval utrpení po celá staletí.



   Karma, nebo osud totiž není nic jiného, jako dopad důsledků vlastního, nesprávného jednání. Účelem karmy je přimět jednotlivce, nebo i celý národ k přehodnocení svých minulých, nesprávných postojů a činů, k poznání vlastních chyb a k nápravě všeho, co bylo uděláno, nebo vnímané nesprávně.



   Pokud však k poučení stále nedochází, pokud se křečovitě a tvrdohlavě stále setrvává na stejných, nesprávných postojích a názorech, pak se vina pouze hromadí a osud bije stále více, ve snaze konečně lidi přimět k procitnutí.



   Židovský národ byl tedy po vraždě Mesiáše roztroušený po celém světě a i navzdory všem bolestným úderům, které utržil během dlouhých staletí se i nadále křečovitě drží svého nesprávného stanoviska.



   Ke všem zmiňovanému utrpení však vůbec nemuselo dojít, kdyby se tento povolaný a mimořádně schopný národ dopracoval k pochopení Pravdy, přinesené Mesiášem, přijal ji a snažil se ji uplatnit ve svém životě. Celé dějiny naší civilizace by pak vypadaly úplně jinak. A to dokonce i tehdy, kdyby tak židovský národ učinil byť o několik staletí později. Ale žel, jak víme, oni svého Mesiáše stále jen čekají ...



   Všechny tyto skutečnosti ve svém sumáře však znamenají pouze jedno jediné: Kristus neměl zemřít na kříži, ale měl se stát duchovním králem Izraele. Izrael měl přijmout jeho učení, žít podle něj a se stát světlým příkladem pro všechny ostatní národy země. Světlým příkladem pozemského života žitého podle Vůle Nejvyššího.



   Židovský národ však místo toho zavraždil Mesiáše a zavrhl jeho učení. Proto byl on sám  zavržen, rozprášen a pronásledován po celém světě, až téměř do našich dnů.



   Zásadní otázka ve vztahu k nám křesťanům však zní: Stalo by se něco takového povolanému židovskému národu, kdyby opravdu měl Kristus zemřít na kříži a kdyby jeho smrt byla Stvořitelem chtěna?



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



21.3.2016 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:1014x

Je migrace odplata za ničení jiných národů?



Žijeme na planetě Zemi, podrobené duchovním Zákonům. Jedním z klíčových je Zákon zpětného účinku, jehož působení lze vyjádřit velmi jednoduše slovy: co kdo zaseje, to také sklidí. Nebo třeba řečí zákonů fyziky: jaká je akce, taková musí být nutně i reakce.



Zkusme si však účinky tohoto Zákona rozměnit na drobné a ukázat si, jak se projevuje především ve vztahu k současné západní civilizaci.



Jak víme z historie, mnohé státy Západu měli své kolonie. Z kolonií odčerpávali materiální, přírodní, ale i lidské zdroje. Ovládání a bezohledné profitování z jiných bylo totiž hlavním cílem kolonialismu.



Po jeho pádu se však žel mnoho nezměnilo. Změnila se jen forma, zatímco podstata zůstala stejná. Ovládání jiných států a odsávání jejich zdrojů pokračovalo formou kolonialismu ekonomického. Ekonomicky silné národy, to znamená původní koloniální velmoci ovládli silou svého kapitálu státy ekonomicky slabší. Do svého vlastnictví získali všechny strategické podniky a surovinovou základnou. Nakonec nemusíme chodit ani tak daleko, protože i u nás se událo totéž, jen o trochu jemnější formou.



V nedávné době jsme byli také svědky toho, jak se takzvané vyspělé Evropské národy spolupodíleli na likvidaci Libye, jednoho z mimořádně prosperujících afrických států, který se v současnosti nachází v absolutním chaosu a rozvratu. Velmi podobné je to i v Sýrii, kde Evropa opět nemá čisté ruce a podporuje takzvanou umírněnou opozici, která sice vraždí, popravuje a odřezává hlavy, ale pro Evropu přijatelným, umírněným způsobem.



Taková je žel realita současného světa, ve kterém se ten silnější snaží nejrůznějšími způsoby ovládnout slabšího a profitovat z něj.



Nicméně ať už mocné národy světa vykořisťují jakkoli sofistikovaným způsobem národy slabší a vcelku se to považuje za přirozené a normální, není možné, aby něco takovým způsobem zvrhlého uniklo působení duchovních Zákonů univerza. A zcela konkrétně na začátku zmiňovanému, železnému Zákonu zpětného účinku, který působí přesně v duchu slov: co kdo zaseje, to také bezpodmínečně sklidí.



A teď si zkusme položit otázku: co asi musí jednoho dne sklidit ten, kdo zotročuje jiných? Kdo se je snaží ovládat, aby z nich mohl profitovat? Kdo se neváhá spolupodílet na rozvratu států  proto, aby na tom ekonomicky a mocensky získal?



Kdo seje zkázu, drancování, ožebračování a rozvrat, musí na základě spravedlivého Zákona zpětného účinku sám dříve nebo později sklidit - čili zažít vlastní zkázu, vlastní ožebračování, vlastní drancování a vlastní rozvrat. No a právě nyní začíná být západní Evropa prostřednictvím imigrace konfrontována se sklizní vlastní setby. Za její rozvrat, rozséván po světě se k ní přibližuje rozvrat vlastní.



Hodně se například mluví o tom, že imigrace je řízený proces. Že jde o dílo dobře organizovaných pašeráckých band, které na tom bohatnou. Říká se také, že jde o proces organizovaný USA za účelem destabilizace Evropy. Mohly bychom samozřejmě ještě dlouho spekulovat o tom, kdo stojí za imigrací tak masových rozměrů, která vykazuje všechny znaky organizovanosti, avšak skutečnou a nejhlubší příčinou, která je rozhodujícím hybným momentem tohoto dění je Zákon zpětného účinku. Jde o účinek zákona akce a reakce, kdy na základě předchozí akce přichází odpovídající reakce.



Velkou otázkou však zůstává, co s tím? Jak se vlastně k imigraci postavit a jakým způsobem ji správně řešit?



V první řadě by mělo dojít především k hlubokému pochopení toho, o co tu vlastně jde. K pochopení toho, že jednotlivci, ale i celé národy nemohou nikdy beztrestně dělat jiným to, co nechtějí, aby jiní dělali jim. Pokud totiž něco takového jiným dělat budeme, Zákon zpětného účinku nám to musí jednou nutně vrátit.



Z tohoto důvodu bychom tedy měli změnit vzorec svého chování. Měli bychom se už konečně naučit vidět v každém člověku stejného člověka, jako jsme my samotní a podle toho se k němu i chovat. A to také znamená, že i v jiných národech bychom se měli naučit vidět národy se stejnými právy, jako jsou ty naše. Měli bychom se už konečně naučit skutečné lidskosti a vzájemné, rovnoprávné koexistenci národů.



Měli bychom se tedy už konečně naučit jednat s jinými, zacházet s jinými a chovat se k jiným tak, jak chceme, aby jiní jednali s námi a zacházeli s námi. Neboť v železných Zákonech tohoto univerza nemůžeme ve vztahu k sobě samým očekávat nic jiného, ​​než jen to, co jsme my sami rozsévali ve vztahu k jiným.



Pokud se chce Evropa zachránit, musí nutně změnit způsob vlastní setby, protože její drancování jiných národů vyvolalo imigraci, která přináší v neodvratném zpětném účinku realitu drancování na její vlastní území.



Skutečná pomoc evropských národů imigrantům má spočívat především v pomoci zemím, z nichž imigranti přicházejí. Má spočívat ve snaze o nápravu životních poměrů těchto zemí do takové míry, aby se tam mohli imigranti co nejdříve vrátit.



Pokud totiž budeme přijímat imigranty, ale nezměníme svůj drancující přístup k zemím třetího světa, který imigraci plodí a vytváří, nic se tím nevyřeší, protože ona prvotní příčina zla, skrývající se v principu drancování a sdírání jiných zůstane stále aktivní. Přijímání uprchlíků je za takových okolností jen jakýmsi uspokojováním špatného svědomí, avšak bez skutečné ochoty řešit podstatu celého problému, kterým je právě drancující přístup k jiným národům. A to ať už prostřednictvím přímé vojenské síly, nebo nepřímo, ale stejně ničivě prostřednictvím síly ekonomické. Vypadá pak až smutno směšné, když na jedné straně chceme sice imigrantům pokrytecky pomáhat, ale na druhé straně nechceme upustit od zločinného systému, který imigranty a imigraci produkuje.



Avšak za drancování se Evropě v Zákoně zpětného účinku nemůže dostat nic jiného, ​​než drancování. Toho se v blízké době budeme muset stát žel svědky, pokud se Evropa co nejdříve nezmění.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š



14.3.2016 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:1030x

Blud multikulturní společnosti



V současnosti preferovaný multikulturalismus stojí v rozporu se zákonitostmi univerza. A je úplně jedno, jak racionálně a vzletně se budou lidé snažit tento nesprávný jev omlouvat, protože žel, výchozí pozice jejich myšlení a celkového nazírání na realitu je nesprávná. Jejich vnitřní život je totiž omezen pouze čistě hmotným a materiálním vnímáním. A podobná omezenost nemůže zplodit nic jiného, ​​než něco, co není správné.



   Existuje však i jiný pohled na život. Pohled nejen zdola, od hmoty, ale také shora, z ducha. Pohled, představující určitou nadstavbu nad vnímáním většiny lidí, neschopných ani jen ve svém myšlení překonat hranice hmoty.



   No a z tohoto duchovního pohledu se multikulturalismus jeví úplně jinak, protože právě duchovní Zákonitosti určují každému člověku místo na zemi. A sice místo jeho pozemského zrození, kde má žít, působit, rozvíjet se a duchovně růst.



   Je to děj, probíhající na základě velkého vesmírného Zákona stejnorodosti, jehož prostřednictvím je stejné přitahováno k stejnému. Vyjádřením účinků tohoto Zákona je i známé rčení: vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.



   Reálné to znamená, že jednotlivé národy naší planety představují určité stupínky velké školy života. Představují určité stupně zralosti, poskytující prostor pro rozvoj lidských duší, z nichž každá se rodí do zcela konkrétního národa právě na základě Zákona stejnorodosti.



   Celkem jednoduše si to můžeme představit jako základní školu s ročníky od jedna do devíti. Každé dítě, nacházející se ve svém osobnostním vývoji na úrovni prvního ročníku je automaticky zařazeno do prvního ročníku, každé dítě, osobnostně zralé do druhého ročníku je zařazeno do druhého ročníku a tak dále.



   Na základní škole nikoho ani nenapadne vytvářet třídy, které by byly směsí žáků všech ročníků. Z toho by přece nemohlo vzejít nic dobrého.



   Nicméně žel, ve velkém celosvětovém měřítku jednáme právě takovým způsobem a prostřednictvím multikulturalismu vytváříme cosi, co je směsí nejrůznějších národů a tedy nesourodou směsí nejrozmanitějších úrovní zralosti. Tím vytváříme nestejnorodý chaos, který není přínosem pro nikoho ze zúčastněných.



   Pokud nyní začnete hledat nějaké důvody, potvrzující že multikulturalismus má přece jen své výhody, budou to vždy, tak jak již bylo zmíněno na začátku, jen důvody, zohledňující hmotné, materiální a tedy omezené hledisko. Z duchovního hlediska je to však chaos, který nepřináší nic dobrého. Chaos, který se příčí velkému vesmírnému Zákonu stejnorodosti, protože multikulturalismus je snahou o spojování nestejnorodého. Je snahou o spojování lidí nejrozličnějších a nejrozmanitějších úrovní duchovní zralosti.



   Správné je však jedině to, co je přirozené! A co je přirozené určují duchovní Zákonitosti univerza. Ve vztahu k jednotlivým národům naší planety to znamená, že mají zůstat vzájemně nesmíšené a národně konzistentní. Každý z nich se má vyvíjet svým vlastním způsobem. Každý má stavět na své vlastní jedinečnosti a výjimečnosti. Každý má zůstat sám sebou. Nemá kopírovat jiných a snažit se být jako jiní.



   I osobnost každého člověka je přece jiná. Každý by měl být proto samým sebou a neměl by napodobovat jiných. Stejně má i každý národ zůstat sám sebou a nemá se opičit po druhých.



   Proč je to tak a ne jinak si ukažme na dvou příkladech.



   Pokud někdo kupoval svým dětem plastelínu ví, že čistě nová se skládá z více barev. Červené, žluté, modré, zelené a tak dále.



   Pokud se ale dítě s plastelínou delší dobu hraje, barevné kousky se vzájemně promíchávají, až nakonec po určitém čase vznikne jakási jednolitá hnědá masa, která není na první pohled příliš vábivá a která v sobě pohltila veškerou předchozí svěžest čistě nových, barevných kousků plastelíny.



   No a cosi velmi podobného se děje i s příslušníky jednotlivých národů při vytváření multikulturních směsí. Tvárnost plastelíny je podobná tvárnosti lidských duší, které se mísí s rozmanitými vlivy, stále více ztrácejí svůj původní barevný odstín a transformují se do jednolité multikulturní masy. Tím zaniká původní, přirozená pestrost a vzniká konformní šeď. V multikulturním guláši je obsaženo vše, přičemž to vše se postupně a nepozorovaně přetváří v nic. Svěžest nejrozličnějších odstínů různorodosti totiž pomaličku pohlcuje multikulturně jednolitá masa.



   Nebo jiný příklad. Mnozí chodí rádi do přírody, kde mohou načerpat posilu a osvěžení. Představme si třeba letní louku plnou květin. Nacházejí se na ní květiny nejrůznějších tvarů, velikostí, vůni a barev, což značí, že podstatou krásy, která nás v přírodě tak osvěžuje je pestrost a rozmanitost. Jak je tedy vidět, evoluční vývoj nesměřoval ke konformitě, ale k pestrosti. Prakticky to znamená, že zde dnes nemáme pouze jediný druh květu, který by byl jakýmsi souhrnem všech dosavadních květin, dosud existujících na zemi. Naopak, evoluční vývoj směřoval rozmanitosti a různosti druhů, přičemž tyto druhy zůstávají vždy čisté a vzájemně se nemíchají.



   No a přesně stejně je to i se všemi národy naší planety. Každý z nich je zcela osobitým květem, který přispívá do krásy a obohacení celku právě svou vlastní, specifickou vůní, barvou, tvarem i velikostí. Národy země mají zůstat rozdílné, protože správný rozvoj lidské civilizace má sledovat cestu přirozenosti.



   Pokud se ale lidé začnou vzdalovat od přirozenosti, pokud se domnívají být chytřejšími než to, co je přirozené a tedy normální, pokud začnou vytvářet a preferovat věci nepřirozené, pokud začnou v rozporu s velkým vesmírným Zákonem stejnorodosti prosazovat chaos nestejnorodých multikulturních směsí, dříve nebo později budou muset bolestivě poznat, že to není cesta k rozkvětu a rozvoji, ale cesta ke konfliktům, problémům a možná až tragickým společenským střetům.



   Souhrnně lze říci, že každého člověka jako jednotlivce i všechny národy země může vnitřně, kulturně, ale i hmotně povznést pouze to, co koresponduje s duchovními Zákony univerza. Vše ostatní nám musí z dlouhodobého hlediska přivodit škodu, a to i tehdy, pokud by se to z krátkodobého rozumového hlediska i jevilo jako pozitivní.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š



29.2.2016 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:1524x

Evropský pseudohumanizmus! Co je jeho příčinou?



   Pokud k těm nejextrémnějším projevům islámského světa patří sebevražedné atentáty, tak k těm nejextrémnějším projevům nemohoucnosti a slabosti současné Evropy patří sebevražedná dobročinnost.



   V čem se skrývá příčina tohoto stavu? Kde hledat kořeny pseudohumanizmu, který z dlouhodobého hlediska ohrožuje identitu evropských národů?



   K pochopení příčin se musíme podívat do minulosti. Dnes je již Evropa ateistická a materialistická. Dnes už podlehla konzumnímu způsobu života. Ale poměrně v nedávné době tomu tak nebylo. Tehdy byla Evropa křesťanská. Věřila v Boha a duchovní snažení lidí bylo přirozenou součástí jejich způsobu života.



   Avšak právě v zmiňovaném duchovním snažení došlo svého času v zásadní chybě. K velkému omylu, který v současnosti, i přes dnešní ateismus a materialismus, podprahovým způsobem prorůstá do již zmíněného,​ ​pseudohumanistického přístupu politiků a evropských institucí k imigrantům. Jde o neblahé dědictví změkčilého křesťanství, které se v současné ateistické době transformovalo do falešného principu přehnané tolerance a sebevražedné dobrosrdečnosti.



   Dříve, než začneme se samotným objasňováním třeba ale zvlášť zdůraznit, že křesťanství jako takové patří k vrcholům duchovních snah na naší planetě. Vše, co Evropa dosáhla a co tu dnes máme bylo vybudováno právě na jeho základě a prostřednictvím hodnot, s ním úzce spojených.



   Křesťanství ve své zdravé a pravé podobě bude totiž vždy představovat učení, které pokud je reálné aplikované do života, musí mít ten nejblahodárnější vliv na celkový osobnostní rozvoj každého jednotlivce i celé společnosti.



   Je však třeba podotknout, že křesťanství musí nutně zůstat zdravé a pravé. Pokud se totiž jeho učení zakalí a dostanou se do něj různé omyly a chyby, musí pak takto znehodnocené učení přivést lidi i celou společnost do neštěstí. A tomu žel v současnosti dochází právě v podobě sebe destruktivního humanismu.



   Takže pojďme k podstatě celého problému. Dokonale ho ilustruje nápis nad vstupní branou jistého chrámu, kde bylo napsáno: Bůh je Láska.



   V této jediné krátké větě, kterou nikoho ani nenapadne považovat za mylnou se skrývá celá tragédie křesťanského světa, jakož i tragédie současné Evropy. Tato věta totiž není pravdivá! Neboť Bůh vždy byl, vždy je a navždy zůstane Láskou a Spravedlností! Nedílnou jednotou Lásky a Spravedlnosti!



   Vždyť přece již samotné sestavení Bible tomu jasně nasvědčuje. Bible se skládá ze Starého a Nového Zákona. Starý Zákon představuje Zákon Spravedlnosti. Spravedlnosti přísné a až drsné.



   Nový Zákon je Zákon Lásky. Lásky tolerantní a odpouštějící. No a to pravé a správné může vzejít jedině ze vzájemného spolupůsobení obou principů. Jedině tak může vzniknout harmonie.



   Dokonce i Ježíš, jak část Boží Lásky zvlášť zdůraznil, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Nebo doplnit! Nepřišel tedy spravedlnost Starého Zákona negovat, ale završit poznáním principu lásky k bližnímu, aby lidstvo v harmonickém spolupůsobení obou principů mohlo dospět k harmonii.



   Žel dnešní křesťanství zmíněné Ježíšova slova jakoby nebralo na vědomí. Jen jděte do jakéhokoliv z křesťanských chrámů a pozorně poslouchejte. Uslyšíte hlavně a především o lásce. Princip spravedlnosti byl odsunut kamsi stranou, jako by ho Ježíš svým učením skutečně zrušil. Jakoby ho svým učením potřel. Křesťané tedy žel sklouzly přesně k tomu, před čím jich Kristus varoval: uvízli v lásce a potřeli spravedlnost.



   Avšak pokud spravedlnost bez lásky musí být nutně tvrdá a přísná, naopak láska bez spravedlnosti se musí nutně stát slabošskou a změkčilou.



   Správné působení těchto principů najdeme třeba v ideálním působení muže a ženy. Muž by měl reprezentovat princip spravedlnosti a spravedlivé přísnosti. Žena naopak princip lásky a laskavé tolerantnosti. No a z takového ideálního vzájemného působení muže a ženy má vzejít pravý a zdravý harmonický vztah, který je nejvhodnější půdou pro správnou výchovu příští generace.



   Žel, jednostranné zaměření se křesťanství pouze na princip lásky z něj učinilo náboženství změkčilosti a slabosti. No a právě tento nezdravý postoj se v novodobé, ateistické a materialistické současnosti transformuje do slabosti a změkčilosti evropské politiky vůči imigrantům.



   Sázením pouze na lásku a toleranci a odmítáním spravedlivé přísnosti se stává Evropa slabošskou a neživotaschopnou. A pastýři křesťanských církví už ani nejsou schopni vnímat smrtelné nebezpečí zániku vlastní víry, která ve své změkčilosti nebude schopna odolat rozpínavosti islámu. Islámu, jako náboženství se silným akcentem spravedlnosti, kterému žel naopak chybí právě láska.



   Jak se tedy, na základě všech výše uvedených skutečností postavit k praktickému řešení problému imigrace. Jak se k němu postavit z hlediska hodnot skutečného a pravého křesťanství?



   Pokud dnes představitelé církví a politici mluví o lásce k bližnímu, kterému je třeba pomáhat v jeho neštěstí je to v pořádku. Je to správné, křesťanské, lidské a humánní. Ale je to jen jedna strana mince! Pokud totiž bereme v úvahu lásku, je nutně vzít v úvahu i spravedlnost. Dokonalou Spravedlnost Boží, prostřednictvím které je každému jednotlivému člověku na této zemi určeno jeho zrozením přesně to místo na zemi, ten národ a ty poměry, které mu přísluší. Dokonalá Spravedlnost Nejvyššího totiž každému z nás určí, kde se narodí a tedy kde má žít a kde se má hmotně, osobnostně i duchovně rozvíjet.



   Toto je třeba jednoznačně respektovat, protože takhle to přece určuje autorita Nejvyšší! Neboť ať jsou už poměry, do kterých jsme se zrodili jakkoli těžké, právě v konfrontaci s nimi může naše osobnost správným způsobem růst a po všech stránkách se vyvíjet.



   Pokud to ale člověk nerespektuje a z nejrozličnějších důvodů odchází někam jinam, protiví se vůli Vyšší Spravedlnosti a duchovně tím ztrácí, protože v nových poměrech není jeho osobnost vnějšími podmínkami tak ideálně stimulována, jakoby to bylo pro jeho osobní a duchovní růst potřebné.



   Vždyť nakonec, což je člověku prospěšné, pokud by se i měl pozemsky lépe, pokud tím uškodí své duši? Pokud sice žije v blahobytu, ale duchovně při tom ztrácí? Neboť ačkoli se i svou emigrací prozatím vyhne poměrům, které mu určila Vyšší Spravedlnost jeho zrozením na zemi, příště se bude muset ocitnout v poměrech ještě mnohem těžších. Nebo si člověk snad myslí, že je schopen přelstít dokonalou Spravedlnost Boží?



   Celkem prakticky to znamená, že na základě zohlednění principu spravedlnosti je nepřípustná jakákoliv imigrace za účelem zlepšení svých životních poměrů. Takoví imigranti by měly být okamžitě posíláni domů.



   Dočasná pomoc v duchu křesťanské lásky, v duchu lidskosti a humanismu má být poskytnuta pouze imigrantům, kteří utíkají ve strachu o holý život. Má jim být poskytnut dočasný azyl a to dokud se poměry v jejich zemi neupraví natolik, aby se mohli vrátit zpět. Ze strany světové veřejnosti má být proto vyvíjené úsilí, aby se životní poměry v takových zemích co nejdříve upravili.



   Takovým způsobem bude pak učiněno zadost i lásce, která pomáhá jiným v jejich nouzi, ale i spravedlnosti, která dbá o to, aby každý prožíval svůj život na místě, kde se narodil.



   V dodržování principů pravého křesťanství, které bere na zřetel jak Lásku, tak i Spravedlnost spočívá tedy správné řešení problematiky imigrace.



   Pokud však budeme problém řešit jinak, rozumově, pseudohumanisticky, změkčile a slabošsky, v příkrém rozporu s harmonií, spočívající v jednotě principů Lásky a Spravedlnosti, přinese nám to pouze problémy, společenské pnutí, konflikty, či dokonce kulturní i hmotnou destrukci celé Evropy.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š



8.2.2016 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:1318x

Přikázání a jejich nový, inspirativní výklad

   Desatero přikázání představuje soubor základních pravidel pro správný, šťastný a harmonický život lidí na zemi. Poznání těchto pravidel a jejich dodržování totiž člověka staví do souladu s Vůlí Stvořitele. Člověk si tak plní svou základní povinnost tvora vůči Tvůrci. Tvora, který zohledňuje Vůli Tvůrce ve svém každodenním životě, což jediné mu může přinést štěstí, mír a naplnění, protože tento tvor žije přece v Jeho stvoření, podléhajícím Jeho Zákonům.



   Dnes, po mnoha staletích, odkdy lidstvo obdrželo Desatero však může být člověku ukázáno, jakým způsobem jsou přikázání propojeny se třemi základními Zákony univerza, na kterých celé stvoření stojí a jejichž prostřednictvím se samočinně naplňuje láska a spravedlnost Stvořitele. Tyto tři základní Zákony vložil do chodu univerza jeho Tvůrce a jsou výrazem jeho všemoudrosti. Každý lidský čin, každé lidské slovo, ba dokonce každá myšlenka i cítění jsou podřízeny účinkům těchto Zákonů, v nichž se sami odměňujeme, nebo trestáme. V jejich spravedlivých účincích se nám za naše dobro dostává dobra a za naše zlo zla, čímž je zaručena absolutní spravedlnost, a to až do nejmenších detailů.



   No a oněmi Zákony, oněmi třemi základními pilíři, na kterých stojí chod celého univerza jsou Zákon Zpětného účinku, Zákon tíže a Zákon stejnorodosti. Všechny tři působí jako v rovině hmotné a fyzické, tak i v rovině duchovní.



   Prvním je Zákon zpětného účinku, z fyziky známý jako zákon akce a reakce. Každé akci odpovídá přiměřená reakce, říká nám fyzika. V duchovní oblasti to znamená, že co člověk do chodu tohoto univerza zaseje, to také sklidí. Pokud tedy seje svými myšlenkami, svými city, svými slovy a svými činy dobro, sklidí dobro. Pokud ale myšlenkami, city, slovy a činy koná zlo, vrátí se mu zlo. Jakého druhu je totiž akce, takového druhu musí být i reakce. V jednoduchosti této zákonitosti se dokonalým způsobem uplatňuje velká a univerzální Spravedlnost.



   Druhým základním Zákonem univerza je Zákon tíže. Na fyzikální úrovni souvisí s gravitací, prostřednictvím níž všechno fyzicky těžké padá dolů a pouze to, co je fyzicky lehkým, nebo co je jiným způsobem schopno překonat zákon gravitace, jen to se je schopné vznést vzhůru.



   V duchovní rovině je to podobné. Vše těžké, čili zlé, nízké a nesprávné klesá dolů a zatěžuje nás. Naopak, vše lehké, čili dobré, ušlechtilé a spravedlivé stoupá vzhůru a povznáší nás. I proto je třeba peklo situováno vždy směrem dolů, dokud nebe zcela logicky zase nahoru. Kvalita všeho, co cítíme, myslíme, mluvíme a činíme nás tedy buď v případě zla tlačí dolů, nebo v případě dobra povznáší vzhůru.



   No a posledním, třetím Zákonem je Zákon stejnorodosti, jehož prostřednictvím je stejné přitahováno k stejnému. Vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá, říká lidové přísloví, naznačující právě účinky tohoto Zákona. Na jeho základě je tedy dobro přitahováno k dobru a zlo ke zlu. Na základě něj vznikají například různé politické strany, čili seskupení lidí stejného přesvědčení, na základě něj vznikají přátelství, či jiné způsoby sdružování a sbližování lidí, majících nějaké společné zájmy. Na základě něho nacházejí vzájemné sympatie třeba kuřáci k kuřákům, alkoholici k alkoholikům, ale i spravedliví, čestní a ušlechtilí lidé k sobě navzájem.



   Před mnoha staletími, když nám bylo přineseno Desatero nebyla ještě duchovní zralost lidského ducha na takové úrovni, aby se jim ve vší prostotě a jednoduchosti mohlo říci o třech základních pilířích univerza. Lidem byly proto darovány přikázání, z nichž každé jedno jediné v sobě dokonalým způsobem zohledňuje vliv všech tří výše zmíněných Zákonů. Člověk dávné doby tedy o nich nemusel vůbec nic vědět, přičemž však respektováním přikázání ve svém každodenním životě jednal tak, že mu zmíněné, tři základní Zákony univerza mohli přinášet pouze dobro, mír a štěstí.



   No a my si nyní ukažme úzkou vzájemnou propojenost každého přikázání se třemi základními pilíři stvoření, které tvoří Boží Zákon zpětného účinku, Boží Zákon tíže a Boží Zákon přitažlivosti stejnorodého.



   První přikázání zní: Já jsem Hospodin tvůj Bůh, nebudeš mít jiné bohy, kterým by ses klaněl.



   V tomto přikázání se říká, že Stvořitel má být tou nejvyšší hodnotou v našem životě. On a jeho Vůle mají být pro nás tím nejzásadnějším, co vůbec existuje. Jedině k Pánu máme upírat svůj zrak a jedině jeho Vůli zohledňovat ve všem, co myslíme, cítíme, mluvíme a jednáme.



   Člověk se má snažit k Pánu a k jeho hodnotám, aby se stal s nimi co nejvíce stejnorodý a aby jako stejnorodý mohl být přitahován k odpovídající stejnorodosti, tedy k Bohu. Jde zde tedy o Zákon stejnorodosti, ale i Zákon tíže, na základě kterého vše dobré, světlé, spravedlivé, čisté a ušlechtilé může, ba musí stoupat vzhůru.



   Druhé přikázání zní: Nevezmeš jméno Boží nadarmo.



   Znamená to, že jméno Pána musí být vyslovováno pouze s tou nejvyšší úctou. Hluboká a posvátná úcta k Stvořiteli je projevem ušlechtilosti duše. Nicméně každá ušlechtilá lidská duše se stává světlou a lehkou a proto i schopnou stoupat na základě Zákona tíže vzhůru, směrem k Nejvyššímu.



   Naopak zlořečení, nebo znevažování jména Nejvyššího bezmyšlenkovitým a povrchním používáním je necnost. Je to hřích, zatěžující lidskou duši, která musí nutně klesat prostřednictvím Zákona tíže dolů do temnoty, vzdalujíc se od Pána.



   Třetí přikázání zní: Pamatuj na to, aby si světil sváteční den.



   Svěcení svátečního dne spočívá v uvažování člověka nad tím, jak se mu daří v jeho životě kráčet podle Vůle Nejvyššího. V čem jsou v tomto směru jeho přednosti a v čem zase jeho nedostatky, které je třeba zlepšit. Kdo takovýmto způsobem analyzuje každý svůj předešlý týden, ten se v podstatě vědomě snaží stát co nejrovnorodějším hodnotám Nejvyššího a takový člověk bude na základě Zákona stejnorodosti k Nejvyššímu nutně přitahován.



   Čtvrté přikázání zní: Cti otce a matku.



   Co kdo zaseje, to také sklidí! Jaké kvality je akce, takové jakosti bude i reakce. Za prokázanou čest se tedy člověku samotnému dostane cti a za prokázané dobro se i jemu samému dostane dobra. Avšak za jakékoli projevení zla musí ke němu samému přijít zlo. Čtvrté přikázání tedy jednoznačným způsobem souvisí s neomylným působením Zákona zpětného účinku.



   No a se zmiňovaným Zákonem zpětného účinku mají zároveň přímý vztah i všechny ostatní přikázání, které člověka varují před konáním, jednotlivými přikázáními zcela konkrétně specifikovaného zla, protože pokud člověk toto zlo učiní, musí se nakonec vrátit k němu samotnému a musí ho bolestivě udeřit.



   Kdo by tedy zabil, seje tím zlo a zlo bude muset nevyhnutelně sklidit.



   Kdo by smilnil, seje tím zlo a zlo bude muset sklidit.



   Kdo by kradl seje zlo a zlo bude muset sklidit.



   Kdo by křivě svědčil vůči svému bližnímu seje zlo a zlo bude muset sklidit



   Kdo je žádostivý po manželce bližního svého seje zlo a zlo bude muset sklidit.



  Kdo je žádostivý po majetku bližního svého a po čemkoliv, co jeho je seje zlo a zlo bude muset sklidit



   Takto se tedy člověk sám musí odměňovat, nebo trestat v neomylných účincích třech základních Zákonů universa, které jsou geniálním odrazem všemoudrosti Nejvyššího. V účincích těchto Zákonů byly totiž už dopředu předznamenány všechny city, myšlenky, slova a činy lidí, za které budou muset nevyhnutelně nést osobní odpovědnost před dokonalou Boží Spravedlností.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



18.1.2016 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:1522x

Snaha o pochopení příčin bezbrannosti Evropy



   Člověk až žasne nad bezbranností, nemohoucností a slabostí současné Evropy. Jakoby v ní neexistovaly žádné hranice! Jakoby byla vydána napospas komukoliv! Jakýmkoliv živlům, které k nám přicházejí spolu s přílivem imigrantů a vše postupně infiltrují.



   Evropské instituce mají různými předpisy ruce svázané tak, že nejsou schopny deportovat zpět do země svého původu ani ty imigranty, kterým byl zamítnut azyl. Jednoduše, kdo se dostane do Evropy, ten v ní už i zůstává!



   Každý, kdo varuje před nebezpečím, před nepřizpůsobivým přívalem příslušníků jiné kultury, před ztrátou identity evropských národů, před zánikem Evropy v současné podobě a už ani nemluvě o ekonomických problémech s imigrací souvisejících, každý takový člověk dostává okamžitě nálepku nacionalistu, či extremistu. Nálepku netolerance, nebo nedostatku lidskosti. Politické elity nejmocnějších evropských států, dobře placené z daní lidí, jdou ve svých rozhodnutích proti prospěchu a dobru svých národů, které se zavázaly zvelebovat a chránit.



   Zdá se, jako by se proti Evropě všechno spiklo a jakoby sám Brusel usiloval o její zničení. Evropa je ponechána doslova napospas neustávajícím proudům imigrantů. Mnozí z nich to vnímají jako slabost a proto už ani nepřicházejí jako prosící, ale jako požadující. Své požadavky si vynucují arogantním, či dokonce násilným způsobem. Podvědomě totiž tuší a vnímají, že mají převahu a že evropské instituce mají ve vztahu k nim, i prostřednictvím aktivit nejrozličnějších pseudo humanistů, jakoby spoutané ruce. A proto se už nyní, na samém začátku začínají chovat jako pánové, kterým má Evropa sloužit. Vnímají nás jako lidi, kteří ztratili životaschopnost a proto musí být pokořeni a ovládnutí. A toto jejich vnímání se žel v mnohém zakládá na pravdě.



   Naše univerzum má totiž duchovní rozměr. Duchovní je v něm tím nejdůležitějším a nejpodstatnějším. Ve stvoření probíhá určitý druh duchovní evoluce, na základě které je všechno duchovně silnější a vitálnější silami univerza podporované a naopak, vše duchovně mdlé, pohasínající a ztrácející vitalitu tištěné k rozkladu. K rozkladu a destrukci, protože se to stává v požadovaném evolučním vývoji ducha neživotaschopné.



   Duchovní vývoj je tedy hlavním motorem jakéhokoli rozvoje v tomto stvoření. S rozvojem ducha a vyšších duchovních hodnot, jako je spravedlnost, čestnost, lidskost, ušlechtilost a podobně je spojen i rozvoj čistě pozemský a hmotný. Je s ním úzce propojen. A tato zákonitost platí i ve vztahu k evropské civilizaci. Ta se také původně a až donedávna opírala o víru v Boha a o vysoké hodnoty, s ní související. Duchovnost Evropy byla motorem, který hnal dopředu její rozvoj materiální i hmotný.



   Pod vlivem dosaženého blahobytu a s pyšným vědomým toho, co všechno jsme byli schopni dokázat se však začalo postupně upouštět od víry v Stvořitele i od všech vyšších hodnot. Lidé tím pyšně a lehkomyslně odvrhli základní oporu, ze které vyrostl jejich blahobyt. Začal se rozmáhat ateismus a materialismus. Duchovní motor, který dosud hnal Evropskou civilizaci dopředu pohasl. Stalo se cosi podobnému, jako když jedete rychle autem a najednou vypnete motor. Auto nezastaví okamžitě, protože má značnou rychlost. Bude pokračovat volnoběhem ještě hodný kus dál. Pozvolna však zpomalí, až nakonec zastane úplně.



   Toto se přihodilo i Evropě, která vypnula motor své duchovnosti, začala upouštět od všech vyšších a ušlechtilejších hodnot a v současnosti již běží pouze na volnoběh. Blahobyt a materiální výdobytky ještě přetrvávají, ale Evropa je už hodnotově vyprázdněna. Její chod je už jen chodem ze setrvačnosti.



   Vnitřní vyprázdněností a hodnotový úpadek se promítají do celkového úpadku společnosti. Způsobují mravní a morální chaos, projevující se slabostí, přemrštěnou toleranci k nejrůznějším úchylkám, zvráceným pseudo humanismem, neschopností rozpoznávat dobré od zlého a ztrátou základního pudu sebezáchovy. Dostáváme se mimo hlavní proud duchovní sil univerza a proto se stáváme neživotaschopnými a slabými.



   Vždyť si jen například zkusme namátkou vybrat deset průměrných imigrantů a deset průměrných Evropanů a porovnat, kolik z nich má víru v Boha. Z deseti imigrantů to bude s největší pravděpodobností všech deset a z deseti Evropanů to budou možná dva, tři, nebo v nejlepším případě čtyři.



   Na čí straně najdeme větší víru v Boha? Co musí být duchovními sílami univerza nezbytně více podporováno? V konečném důsledku tedy nerozhodne ani převaha kulturní, ani vzdělanostní, ani vojenská, či ekonomická. Nakonec rozhodne jedině převaha tahu směrem vzhůru! Směrem k Bohu! To se nakonec ukáže jako rozhodující a překoná všechno ostatní. A i proto je dnes islám na vzestupu.



   Nastává čas, kdy se mohutný ještěr, neschopný obstát v dalším progresivním evolučním pokroku vývoje na naší planetě, to jest blahobytná, ateistická, konzumní a materialistická Evropa přibližuje ke svému zániku, protože hodnotově vybočuje z hlavního vývojového proudu ve stvoření.



   Tato slova vyznívají pesimisticky, ale jejich účelem nemá být vzbuzování pesimismu. Jejich účelem je pochopení příčin toho, proč k nám sem dnes v moderní podobě přicházejí novodobí "dobyvatelé", aby ovládali a nakonec i dorazili velké umírající zvíře, kterým je Evropa v současné podobě a se současnými pseudo hodnotami, které uznává.



   A protože není možné najít východisko ze zmatků bez poznání příčin těchto zmatků, museli jsme být dosud pouze pesimističtí. To správné východisko však existuje! Spočívá v opětovném navrácení se Evropy k skutečným a pravým hodnotám, od kterých se tak pyšně a lehkomyslně odvrátila! Spočívá v navrácení se k hodnotám ducha! K hodnotám dobra, cti a lidskosti! K hodnotám křesťanství a víry v Boha!



   Ale pozor! K hodnotám křesťanství pravého a ne toho změkčilého, mluvícího pouze o lásce! K hodnotám křesťanství, ve kterém má své pevné místo spravedlnost! Dokonalá Spravedlnost Boží, na základě které se každý jednotlivý člověk narodil přesně na tom místě na zemi, kde si zasloužil.



   Tam má žít, tam má pracovat a tam má duchovně růst. Jeho život v tamních podmínkách mu byl totiž určen Zákony Spravedlnosti Boží, které dokonale posoudili všechny klady i zápory jeho duše a s neomylnou přesností a osobní nezaujatostí mu jeho pozemským zrozením určili přesně to místo na zemi, které mu přísluší.



   A proto všichni lidé, všichni imigranti, kteří nechtějí toto určení vyšší Spravedlnosti akceptovat a odcházejí z domova za vidinou lepšího života někde jinde by měly být okamžitě posíláni zpět. Z celkového počtu je jich v současnosti až osmdesát procent.



   Dočasná pomoc má být poskytnuta pouze těm, kteří utíkají v obavě o svůj holý život. Jakmile se však poměry u nich doma upraví, a k jejich nápravě by měla vydatně přispět i Evropa, pak se mají tito lidé okamžitě vrátit zpět a tam dále žít. Neboť právě tam je jejich místo na zemi, které jim určila zmiňovaná, vyšší Spravedlnost, o jejíž dokonalosti a nestrannosti nemůže přece nikdo pochybovat.



   Evropa, tvá záchrana je pouze v pravých hodnotách! Neboť pouze respektování pravých hodnot a život v souladu s nimi je motorem rozvoje každé civilizace. Pokud Evropa dokáže tento motor znovu nastartovat, pohne se z místa a začne opět postupovat. Evropa však není žádný abstraktní pojem! Jsou to lidé, jednotlivci, z nichž každý musí začít sám od sebe!



   Pokud to totiž nezvládneme, jsme ztraceni, protože se dopředu začne drát civilizace, jejíž motor duchovního snažení zůstává stále v chodu. I když v chodu nedokonalém, s mnoha chybami, projevy násilí a někdy až středověkými způsoby. Ale v chodu! V duchovním chodu, který je přece jen něčím víc, než materialismus, ateismus, bezbožnost a prázdný, konzumní způsob života současné Evropy. To se proto musí změnit, když se chceme zachránit.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



4.1.2016 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:1759x

Jaký je smysl stáří a čekání na smrt?



Položili jste si někdy otázku, jaký má vlastně smysl pozdní stáří, nemohoucnost, nemoc a závislost na jiných, jevící se lidem aktivního věku jako něco bezvýchodního? A nejen jim, ale i mnohým starým lidem samotným?



Pod tlakem bezvýchodnosti, s vizí stupňující se nemoci a bolestivého umírání pak často zvažují myšlenku dobrovolného odchodu ze světa. A jsou i tací, kteří eutanazii i uskuteční, aby se podle jejich názoru vyhnuli zbytečnému utrpení.



Eutanazie se totiž současnému, modernímu a materialistickému člověku jeví z jeho úhlu pohledu jako dobré a humánní řešení. Vždyť přece i zvířeti, které trpí a není mu už pomoci zvykneme usnadnit jeho utrpení a smrtí ho od něj osvobodit. Proč bychom tedy měli nechat trpět lidi, pokud jim už není pomoci?



Ano, takto racionálně, ba dokonce i humánně se musí jevit problém pozdního stáří materialistům a ateistům, ovšem jen proto, že neznají pravý smysl stáří, nemoci, utrpení, nemohoucnosti a čekání na vlastní smrt. Smysl, přesahující materialisticko ateistické vnímání světa.



Zkusme se nyní trochu vžít do situace velmi starého člověka. Už dávno je za ním jeho kariéra a bývalá práce. Když odešel do důchodu, z času na čas se ještě setkával se svými kolegy, ovšem nyní jej z nich navštěvuje jen málokdo. Manželka, se kterou si rozuměl zemřela a protože se začaly množit zdravotní problémy a on se nevěděl sám o sebe postarat, dali ho děti do domova důchodců. A protože každé z jeho dětí má dost svých vlastních starostí, jejich návštěvy bývají stále řidší.



Měsíc co měsíc ho pomalu opouštějí síly a on se stává stále bezvládnějším. Kvůli nemohoucnosti musel zanechat i své poslední zájmy a koníčky. Už ho musí krmit a asistovat mu při základních tělesných a hygienických potřebách. Trpce pociťuje vlastní bezmocnost a kolem sebe dennodenně vidí i nemohoucnost jiných, podobně postižených. Prožívá stav hluboké vnitřní bezvýchodnosti, jaký dosud neměl v jeho životě obdoby. Nakonec dospěl do situace, kdy začíná vidět jako jediné východisko smrt. Smrt očekává jako vykoupení, avšak na druhé straně se jí přece jen bojí.



Jaký má něco takového smysl a v čem spočívá? A má to vůbec nějaký smysl?



Má! A obrovský! Spočívá v tom, že člověk, který už téměř všechno ztratil může a má, právě pro ztrátu všeho toho, co pro něj v životě cosi znamenalo najít to nejdůležitější a nejpodstatnější. Najít to nejdůležitější, co existuje a co pro zdánlivý význam všech ostatních věcí dosud přehlížel.



Co je to? Přece důvěra v Boha? Důvěra a upnutí se k Bohu, jako k tomu jedinému, co ještě má smysl a význam. Co má smysl a význam i ve chvílích, kdy už všechno ostatní každý smysl a význam dávno ztratilo.



Ano, v utrpení pozdního stáří, v bolesti, nemohoucnosti, bezvýchodnosti a nejednou i v ztrátě vlastní lidské důstojnosti může, ba dokonce má člověk najít důvěru v Nejvyššího. Má se k němu upnout vší silou své bytosti. Má do něj vložit všechnu svou naději a celé své bytí. Třeba ale zdůraznit, že kdyby tímto způsobem uvažoval dříve, ve svém aktivním životě, jeho stáří by mohlo být úplně jiné a on by nemusel tak trpět.



Jelikož ale pro lesk mnohých pozemských věcí, považovaných za tak velmi důležité opomenul to nejdůležitější, musel nakonec všechny tyto věci ztratit. Avšak význam nalezení toho nejpodstatnějšího v lidském bytí je tak nesmírně velký, že za něj stojí i bezvýchodné utrpení.



Toto utrpení by však vůbec nemuselo přicházet v takové vyhrocené podobě, kdyby lidé hledali důvěru v Nejvyššího v předstihu. Pokud to však neučinily, je právě utrpení stáří možné považovat za poslední, velkou milost. Za poslední velkou šanci. Za poslední velkou příležitost.



Z výše uvedených důvodů je proto eutanazie zločinem, který lidi obírá o tuto šanci. Neboť člověk je člověkem, to jest bytostí, mající schopnost hledat a najít cestu k Bohu. Najít hlubokou důvěru v Něho. A učinit tak může do poslední sekundy svého života. Proto mají velký smysl i poslední hodiny, ba i poslední minuty každého lidského života, ať už by byly doprovázeny jakýmkoli utrpením.



Člověka, nacházejícího se v takové situaci nelze v žádném případě srovnávat se zvířetem, protože za prvé, zvíře nemá takovou míru sebeuvědomění jako člověk a za druhé, nemá ani schopnost vědomého hledání a nalezení cesty ke Stvořiteli. Proto je možné jeho předsmrtné utrpení ze soucitu zkrátit.



Důvěra v Boha! Co to vlastně je? Je to důvěra v Dobro! V Dobro, které nám umožňuje prožívat vědomou existenci. A ten, kdo důvěřuje v Nejvyššího nemůže jinak, než viditelně uplatňovat vznešený princip Dobra ve všech situacích svého každodenního života.



Proto, abychom měli poznání a oporu v tom, co tímto Dobrem ve skutečnosti opravdu je nám bylo darováno Desatero a Kristovo učení. V nich najde každý, kdo chce návod k tomu, jak správně žít.



Kdo tedy důvěřuje v Hospodina a uznává jej jako nejvyšší princip Dobra, ten se snaží podle tohoto principu jednat, myslet a žít. Kdo takto činí má důvěru v Hospodina a Hospodin ho sám zahrne svou důvěrou. A tato důvěra mu bude svítit jako jasné světlo v jeho životě, bude ho životem doprovázet a přinášet mu požehnání.



A nakonec se stane Světlo Nejvyššího poslední nadějí člověka v hodině smrti. Nadějí, která mu dá jistotu pokračování jeho dalšího, vědomého bytí.



Kdo však důvěru v Hospodina v životě nenašel, nehledal a proto ji ani nemá, tomu budou jako poslední milost a poslední šance darované dny jeho stáří, nemoci a nemohoucnosti. Možná pak i on tuto důvěru najde.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

 



21.12.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:1837x

Nemějte despekt před křesťanstvím

   Existuje mnoho věcí, na které jsou lidé alergičtí. Mimo jiné velmi často i na to, co má nějaké spojení s církví, nebo křesťanstvím. V takové chvíli začnou okamžitě mluvit o prodávání odpustků, o inkvizici, o křižáckých válkách, o nekalých mocenských praktikách Vatikánu, o zneužívání mladistvých, o církevních restitucích a ještě o mnoha jiných věcech.



   Pokud se tedy řekne slovo Stvořitel, pokud se řekne Bible, pokud se vzpomenou přikázání, podobenství a učení Krista, okamžitě to v nich vyvolává doslova alergickou reakci. Ihned začnou oponovat zmíněnými výhradami a pak mnohdy už ani nejsou schopni uvažovat o smyslu toho, o čem se vlastně mluví. Jejich zaujatost je tak velká, že úplně všechno, co pochází z církevně křesťanského prostředí a má s ním byť i jen malou spojitost je pro ně apriori špatné. Mnozí nakonec zavrhují absolutně všechno duchovní a stávají se materialisty.



   U lidí, kteří duchovno nezavrhnou se to zase projevuje odklonem od křesťanských hodnot a příklonem k jiným duchovním směrům a učením, které se pro ně stávají přijatelnějšími. Přijatelnějšími a zároveň zajímavějšími, než je křesťanství s jeho hodnotami.



   V takovém principiálním odmítnutí křesťanství však chybí objektivita. Jde totiž o jednostrannou zaujatost bez hlubšího zkoumání, protože křesťanství, ačkoli zkompromitováno, zneváženo, všední a zdánlivě nezajímavé, je přece jen vrcholem všech duchovních snažení na naší zemi. Nebo lépe řečeno, ne křesťanství jako celek, ale to skutečné, pravé a zdravé jádro, z něhož povstalo a které se v něm stále nachází. Pravé a zdravé jádro křesťanského učení tedy nelze spojovat s různými omyly, chybami, zaváděním, úchylkami a kompromitujícím chováním mnohých těch, kteří se ke křesťanství hlásí.



   O potřebě rozlišování zmíněných skutečností nám přece jasně hovoří i fakt, že v Ježíšově blízkosti se našel zrádce. Jidášovou zradou a jeho bezcharakterním jednáním však nebyla ani těm nejmenším způsobem dotčena velikost Ježíšova poselství. Šlo zde přece jen o selhání jednotlivého člověka, který byl s tímto učením spojen.



   A to jsou dvě naprosto rozdílné věci! Pokud by tedy někdo tvrdil, že Kristovo učení je nesprávné a špatné, protože jeho nejbližším spolupracovníkem byl zrádce, šlo by o tvrzení neobjektivní. O neobjektivní tvrzení, spojující dvě rozdílné věci v jedinou.



   Velikost, výjimečnost a nesmírný duchovní význam Kristova učení zůstává ve své čisté a původní podobě navždy vysoce hodnotným. Vše špatné, co bylo s tímto učením během dlouhé historie lidstva spojené, byly pouze osobní selhání jednotlivých lidí, či celých velkých skupin. Šlo o selhání, které vznikly na základě jejich ješitnosti, vypočítavosti, bezcharakternosti, touhy po moci a na základě mnoha jiných negativních vlastností. To samozřejmě znehodnotilo křesťanství jako celek, ale nijak nemohlo poškodit, ani znehodnotit velikost původní a čisté Kristovy nauky.



   Kdo je tedy schopen zachovat alespoň jakou takovou objektivitu, nemůže si tyto dvě rozdílné skutečnosti zaměňovat. Kdo však není schopen dívat se na věci objektivně, nebo se na ně objektivně dívat vysloveně nechce, ten je navzájem spojuje dohromady a zajímá odmítavý postoj vůči křesťanství jako celku.



   Abychom tento problém pochopili mnohem konkrétněji, uveďme si příklad z našeho každodenního života a podívejme se třeba na profesi lékaře. Zvykne se říkat, že to není jen obyčejná profese, ale poslání. Žel, existují však i lékaři nepoctiví, bezohlední a bezcitní, kteří berou úplatky, nebo, pokud uvedeme extrémní příklad, kteří třeba napomáhají nekalému obchodu s orgány, určenými k transplantaci.



   No a když se z času na čas veřejnost dozví o činu nějakého konkrétního nečestného lékaře, nikoho ani nenapadne považovat za nemorální a nečestný celý lékařský stav. Je to bráno jen jako osobní selhání jednotlivce.



   Nicméně paradoxně, v souvislosti s křesťanstvím to tímto způsobem nefunguje. V souvislosti s křesťanstvím bývá často vše zpochybňováno jako celek.



   Je proto obrovskou škodou pro každého, kdo na základě toho, že on sám není schopen objektivně rozlišovat od sebe odvrhne křesťanství jako celek. Tím ale od sebe odvrhává to nejvyšší a nejdokonalejší, co v oblasti duchovních snah na této planetě vůbec existuje. Duchovně usilující člověk tím pak poškozuje jen sám sebe, protože se pak utíká k duchovním naukám a snahám, které ani zdaleka nedosahují výšky, jakou v sobě skrývá křesťanství ve své čisté, zdravé a původní podobě.

  

   Pravá, čistá a zdravá podoba křesťanství! V tomto směru musí být člověk nanejvýš bdělým, samostatně zkoumajícím a hluboce vše svažujícím, protože v dnešní době již žel ne všechno to, co zaznívá v chrámech, je v souladu s původními Ježíšovými slovy. Neboť to pravdivé a pravé bylo z různých důvodů, ať už záměrně, nebo z nevědomosti pokřivené a tím znehodnocené. Neboť tak, jak měl Kristus zrádce v řadách svých učedníků, stejně tak mělo i křesťanství během celé své dlouhé historie ve svých řadách velké množství zrádců. Zrádců, kteří zastřely jas Kristova učení tím, že do něj záměrně, nebo i nevědomě vnesli lži a omyly, nebo jej případně zkompromitovali způsobem svého vlastního života. Z tohoto důvodu musí být proto člověk bdělý a musí se mít na pozoru, aby to byl schopen rozpoznávat. Aby byl schopen rozpoznávat pravý duchovní chléb od kamenů, nacházejících se v hojné míře ve všech křesťanských denominacích.



   Nic však nesnižuje a nic ani nikdy nemůže snížit jas původního Kristova učení tak, jak nemůže snížit hodnotu drahocenné perly to, že spadne do bláta a je jím zašpiněná. Pokud ji dokážeme v blátě najít, vybrat ji odtud a pokud ji omyjeme, zazáří opět ve své původní nádheře a kráse.



   Tak bude navěky nad vším na této zemi zářit drahocenná přela nesmírné ceny Kristova původního Slova, ze kterého pokud bychom byli schopni zachovávat jen jednu jedinou větu, náš svět by se změnil k nepoznání. A sice větu: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim!



   V této prosté větě je vše, co potřebujeme k tomu, abychom mohli dospět k harmonii a štěstí. Nicméně proto, že takto nežijeme, nevládne na zemi ani štěstí, ani harmonie.



   A přestože ani samotní křesťané takto mnohokrát nežijí, vůbec nijak to nesnižuje převratnou velikost zmíněné Ježíšovy věty, ba ani celého pravého Slova Kristova.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



30.11.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:1738x

Proč vládne světu útlak?



Přesto, že žijeme v 21. století, vládnou na naší planetě různé formy útlaku. Existuje například skupina lidí, kteří tvrdí, že největším světovým utlačovatelem jsou USA. Ty prý mají prsty ve všech ozbrojených konfliktech po celém světě za posledních 60 let. Říká se, že USA jsou světovým hegemonem, který se snaží dostat všechny národy do svého područí, aby je mohli ovládat a profitovat z nich.



Malé národy mají pouze dvě volby. Buď se stanou vazaly dobrovolně, a to prostřednictvím USA financovaných a řízených, jakože demokratických revolucí, nebo nedobrovolně, a to prostřednictvím přímé vojenské intervence.



Odolat mohou pouze silné národy, které se na jedné straně dokáží vyhnout vlastní vnitřní destabilizaci, řízené prostřednictvím velvyslanectví USA v daných státech, prostřednictvím různých nevládních organizací a podobně. Na druhé straně jsou to národy, jejichž vojenský potenciál nedovolí USA a jejich západním spojencům šířit jejich typ demokracie prostřednictvím bombardování a vojenské síly.



Kromě toho ale existuje jiná skupina lidí, která považuje za potencionálního světového hegemona Rusko. Rusko, kde podle jejich názorů v současnosti vládne diktatura a nesvoboda.



Dalším velkým světovým hráčem je Čína. Čína patří k jedním z notoricky nejznámějších porušovatelů lidských práv, což však USA, Evropské unii, ani Rusku nebrání v čilé hospodářské a obchodní spolupráci.



Všude, kde se jen podíváme je tedy vidět útlak, nespravedlnost a porušování lidských práv. Miliony lidí žijí pod stálým ekonomickým tlakem, bohatí stále více utlačují chudé, aby se na jejich úkor stali ještě bohatšími. Stále více se stupňují požadavky a zvýšené nároky na zaměstnance, oficiálně nazývané racionalizací.



Na člověka dneška tedy ze všech stran doléhá útlak. Velkou otázkou však zůstává, kdo za to může? USA? Rusko? Kapitalismus? Krize? Zbohatlíci a finanční skupiny? Kdo z nich je skutečným původcem útlaku současného člověka? Kdo nese hlavní vinu?



Pravda obvykle bolí! Pravda bývá totiž trpká. No a touto pravdou je skutečnost, že nikdo a nic z toho, co bylo jmenováno není hlavní příčinou našeho útlaku. Není to ani USA, ani Rusko, ani kapitalismus, ani krize, ani zbohatlíci, ani finanční skupiny. Tím nemá být řečeno, že prostřednictvím nich na nás nedoléhá útlak, ale oni nejsou hlavní příčinou. Oni jsou jen důsledkem! Důsledkem příčiny, která tkví hluboko v lidech samotných! Důsledkem příčiny, která zplodila tyto strůjce útlaku.



Podstata totiž spočívá v tom, že jediné, co může člověku zaručit skutečnou svobodu je svoboda ducha! Svoboda jeho ducha, usilujícího vzhůru! Nahoru, směrem k výšinám! Směrem k Bohu!



Skutečně svobodný je tedy jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím žití těch nejvyšších duchovních ideálů, kterými jsou čest, dobro a spravedlnost. Skutečně svobodným je jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím života podle jeho Vůle a jeho Zákonů.



Kdo takto nejedná, ztrácí svobodu! Stává se z vlastní vůle nesvobodným! Spoutává totiž svého ducha, který v něm touží po Světle. A tato jeho vlastní vnitřní nesvoboda, toto jeho vlastní spoutání ducha v jeho rozletu je onou nepoznanou, pravou příčinou jeho vnější nesvobody. Neboť na základě této vnitřní nesvobody se postupně formují vnější a viditelné důsledky, které prostřednictvím útlaku obírají lidí o svobodu vnější.



Z vnitřní nesvobody člověka, z vnitřní nesvobody jeho ducha, kterému je trvale bráněno v jeho přirozeném pohybu směrem nahoru, právě z takové dobrovolné vnitřní nesvobody vyrůstá košatý strom velkého množství vnějších nesvobod, které lidi drtí.



Mezi oblíbenou argumentaci materialistů a ateistů patří tvrzení, že oni se přece také snaží o dobro, spravedlnost a čestnost, aniž že by k tomu potřebovali Boha.



Pokud je pravdou, co o sobě tvrdí, mohou být považováni za dobrých lidí, ovšem žel, už ne za lidi duchovně svobodných. Nejsou duchovně svobodnými, protože jejich duch je utlačován a potlačován nesprávným nahlížením na realitu. Jejich rozum, reprezentován ateistickým a materialistickým názorem na život totiž potlačuje jejich ducha a zamezuje mu volný, svobodný vzlet směrem k výšinám. Směrem k Bohu. A právě v této rozumem způsobené neschopnosti naplňovat potřeby vlastního ducha se skrývá jeho útlak a nesvoboda.



Ano, člověk může nejrůznějšími způsoby  utlačovat svého vlastního ducha. Může tak činit svým materialismem a ateismem. Může tak činit tvrdošíjným setrváváním ve svých chybách a nedostatcích. Může tak činit upnutím se na nesprávné postoje a názory. Může tak činit svou nečestností, nespravedlností a zlem. Může tak činit svým upnutím se na dogmata a scestné duchovní učení.



Těmito a mnoha jinými podobnými věcmi se člověk sám vnitřně spoutává, protože jimi zamezuje rozletu svého ducha, toužícího po výšinách, po dobře, ušlechtilosti a Světle.



A tento vnitřní útlak, ve kterém dobrovolně žije většina lidí dává rozhodující podnět k postupnému formování se, a nakonec i zformování se útlaku vnějšího. A tak, v logickém chodu dění se nakonec to vnitřní zhmotní navenek. Vnitřní útlak ducha se promítne do útlaku vnějšího.



Nicméně to vnější, co nás tísni není příčinou! Je jen nevyhnutelným důsledkem skutečné příčiny, kterou je naše dobrovolné spoutání ducha.



Dokud se člověk nestane duchovně svobodným a nezačne směřovat k Bohu, k naplňování jeho Vůle a jeho Zákonů, tedy tam, kam v něm touží kráčet jeho duch, do té doby ho budou utlačovat všichni vnější utlačovatelé, protože on sám trestuhodně utlačuje vlastního ducha.



Bylo totiž napsáno: "Oko za oko, zub za zub!"



Tato slova nemluví o ničem jiném, než o spravedlivém Zákoně zpětného účinku, který v praxi znamená, že za zlo se nám nevyhnutelně navrátí zlo, za nečestnost budeme sami postižení nečestností, za nespravedlnost se i nám dostane nespravedlnosti a za útlak útlaku! To, co člověk přechovává v skrytu svého nitra, to, jaký vnitřně opravdu je, to ho bude nakonec bít navenek! Taková je Spravedlnost Nejvyššího, ale zároveň i jeho Láska. Láska, spočívající v tom, že pod bolestnými údery zvenčí má člověk poznat, jaký ve skutečnosti vnitřně je. Má poznat, jaké omyly a chyby skrývá ve svém nitru. Vnější údery osudu mu to napomáhají rozpoznávat až příliš reálně.



Pokud tedy trpíme útlakem, největší míru viny za to nenesou jeho vnější strůjci. Největší míru viny za to neseme my samotní! Neboť útlakem vlastního ducha jsme si zaseli a živíme útlak vnější, který nás tísni a nedopřeje nám volně dýchat.



Zbavit se ho můžeme jen tehdy, pokud se zbavíme jeho vnitřní příčiny. Pokud se ale vnitřní příčiny nezbavíme,  můžeme donekonečna bojovat proti všem našim utlačovatelům a nic na tom nikdy nezměníme. To, co změníme budou vždy jen vnější formy. Pokud totiž odstraníme jedněch, na jejich místo přijdou druzí. Pokud změníme jeden systém, upadneme do útlaku systému druhého, protože my sami jsme se vnitřně vůbec nezměnily. A proto se nám ve smyslu Zákona: "oko za oko, zub za zub" bude za naši vnitřní nesvobodu dostávat nesvobody vnější.



Bylo by však velkým omylem vidět v našich utlačovatelech jakési vykonavatele Vůle Nejvyššího. Tak to není! Utlačování jiných je zločinem, na který se je třeba dívat ve smyslu Ježíšových slov, určených Jidášovi: Syn Boží sice kráčí cestou, kterou jít musí, ale běda každému, kdo jej zrazuje. Amen pravím vám, bylo by pro něj bývalo lepší, kdyby se nebyl vůbec narodil.



Pokud přizpůsobíme tato slova našemu tématu, budou znít asi takto: Vnější útlak je nevyhnutelným důsledkem útlaku vnitřního, kterým si lidé samotní spoutávají vlastního ducha. Běda však všem utlačovatelům, protože důsledky jejich zvráceného jednání, které jim jednou Boží Spravedlnost vrhne do obličeje, budou muset být pro ně zničující.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



16.11.2015 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:1786x

Vysťahovalectvo - ignorovanie duchovných zákonitostí


   Materialistické a ateistické ľudstvo odmieta s pohŕdavým úsmevom potrebu poznávania a rešpektovania čohosi takého, ako sú duchovné zákonitosti. Avšak v súvislosti so súčasnou vysťahovaleckou krízou nám všetkým pomaly začína zamŕzať úsmev na tvári. A to je pravdepodobne len začiatok. Začiatok kolapsu spoločenského systému, arogantne ignorujúceho takmer všetky duchovné zákonitosti a riadiaceho sa iba vlastným rozumom a racionálnou účelovosťou.

   Aj keď sa totiž naše konanie a naše rozhodnutia zdajú byť účelové a rozumné, keď nemajú oporu v duchovných zákonitostiach, nastávajú nevyhnutne skôr alebo neskôr problémy. A ak sa v nevedomosti neustále zotrváva, dôjde nakoniec ku kolapsu.

   Skúsme sa preto teraz pozrieť na problematiku vysťahovalectva, ktoré nás dnes trápi práve z duchovného pohľadu.

   V evanjeliách sa píše, že bez Vôle Najvyššieho nepadne ani len lístok zo stromu a že dokonca všetky vlasy na našej hlave sú spočítané. Znamená to, že na svete niet nijakých náhod a že i to najmenšie a najnepatrnejšie dianie je  zákonitým dejom, prebiehajúcim v súlade s vyššími duchovnými zákonitosťami.

   Nie je teda vôbec žiadna náhoda, do akého národa, do akej rodiny, či sociálnych pomerov sa človek rodí, či žije v dostatku, alebo nedostatku, či je zdravý, alebo chorý. Absolútne všetko je riadené dokonalou spravodlivosťou, o ktorej nemáme ani len tušenia a na základe ktorej sa každému z ľudí dostáva presne toho, čo si zaslúži.

   Treba totiž vedieť, že nikto z nás nie je na tejto zemi prvý krát, ale bol tu už viac ráz. No a na základe toho, aký bol, ako žil, ako jednal a aké hodnoty uznával mu duchovné zákonitosti pri jeho ďalšom príchode spravodlivo určia miesto, rodinu, prostredie, sociálny status i zdravotný stav. Jednoducho povedané, človek sa svojim zrodením ocitá presne tam a presne v takých podmienkach, v ktorých si zasluhuje byť a ktoré sú zároveň tými najvhodnejšími podmienkami z hľadiska jeho ďalšieho osobnostného a duchovného vývoja. Z hľadiska jeho ďalšieho vývoja smerom k spravodlivosti, čestnosti, ľudskosti, dobru a duchovnosti. A to aj vtedy, ak sú tieto pomery drsné a tvrdé, pretože práve tak si to zaslúžil na základe dokonalej, vyššej Spravodlivosti a skutočnej hodnoty všetkých svojich minulých činov.

   A teraz sa pozrime na ľudstvo, ktoré tieto skutočnosti ignoruje, pretože to, čo je pre náš svet najdôležitejším sú peniaze. Túžba mať sa lepšie a mať viac peňazí preto ľudí neraz núti natrvalo opustiť národ a pomery, ktoré im boli určené vyššími zákonitosťami.

   A práve to „natrvalo“ je veľkým problémom, pretože sa to prieči vyššej Spravodlivosti, ktorá určila každému človeku prostredníctvom jeho zrodenia presné miesto jeho pôsobenia na zemi.

   Po páde železnej opony v roku 1989 sa dalo obyvateľstvo Európy do pohybu. Desaťtisíce ľudí z východnej Európy migrovali za lepšie ohodnotenou prácou na Západ a západné krajiny s radosťou otvárali svoje trhy lacnej pracovnej sile, ochotnej vykonávať aj tie najpodradnejšie práce. Zdalo sa, že táto situácia vyhovuje obom stranám. Jednej strane, pretože získala lacných sluhov a druhej strane, pretože mohla zarobiť viac peňazí ako doma. Z pohľadu ľudí sa teda zdalo, že je všetko v najlepšom poriadku.

   To, že sa dlhodobým pobytom v zahraničí roztrhali mnohé rodinné zväzky, to, že ľudia boli vytrhnutí zo svojho prostredia a ocitli sa v prostredí im v mnohom kultúrne a spoločensky inorodom, to, že sa ľudia stávali národne vykorenenými, to už nikoho nezaujímalo. Všetko bolo predsa kompenzované peniazmi a finančnou výhodnosťou. Veď to je to najpodstatnejšie a najdôležitejšie, o čo sa je treba usilovať v súčasnosti.

   Ale to by aj napriek všetkému nebol až taký problém, ak by to bolo chápané len ako niečo dočasné. Ako dočasný, i keď dlhodobejší pobyt v zahraničí, ktorý by nakoniec predsa len skončil návratom domov. Problém a priamy rozpor z duchovnými zákonitosťami však nastáva vtedy, ak ide o migráciu trvalú.

   A keďže trvalá migrácia ľudí do Západnej Európy sa považovala za niečo úplne normálneho aj napriek tomu, že to nie je z hľadiska vyšších duchovných zákonitostí správne, takéto všeobecné schvaľovanie nesprávneho princípu malo za následok gradovanie udalostí. A i preto dnes zaplavuje Európu nová vlna migrantov. Prichádzajú ich tisíce, avšak z prostredia, ktoré sa Európe nikdy kultúrne ani nábožensky neprispôsobí. Naopak, práve títo migranti budú Európu postupne prispôsobovať k svojmu vlastnému obrazu.

  Nastáva problém a Západ odhaľuje svoju pokryteckú tvár. Ak totiž predchádzajúca migrácia východoeurópanov kultúrnym a duchovným vykorenením negatívne dopadala na týchto migrantov samotných, bolo to v úplnom poriadku. Keď ale vlna súčasnej migrácie hrozí kultúrnym a duchovným vykorenením samotnej Európy, už to zrazu v poriadku nie je. Ak to však nie je v poriadku teraz, znamená to, že to nebolo v poriadku nikdy. Že jednoducho samotný princíp migrácie kvôli peniazom a blahobytu nie je vo svojej podstate vôbec správny, pretože nestojí v súlade so zákonmi univerza. Avšak podporovanie akéhokoľvek nesprávneho princípu má za následok jeho stupňovanie, a to až do takej miery, že jeho nesprávnosť nakoniec pochopia aj tí najmenej inteligentní.

   A túto gradáciu následkov schvaľovania nesprávneho princípu zažívame v súčasnosti. Ak ale zostanú peniaze a blahobyt pre nás všetkým, ak kvôli peniazom a blahobytu nebudeme prihliadať na duchovné zákonitosti, bude sa všetko to negatívne nevyhnutne čoraz viac stupňovať. Stupňovať do takej miery, že nás to nakoniec všetkých pohltí.

   Ďalším duchovným zákonom, ktorý je treba spomenúť a ktorý materialisticko ateistická civilizácia vôbec nerešpektuje je zákon spätného účinku, na základe ktorého sa nám nakoniec vráti všetko to, čo sme sami zasiali.

   Je známe, že mnohé Európske národy mali v minulosti kolónie, ktorých prírodné a ľudské zdroje drancovali viac alebo menej skrytým spôsobom. A tak sa deje až doteraz, ibaže sofistikovanejším a modernejším spôsobom, a síce prostredníctvom kolonializmu ekonomického.

   Ak ale niekto drancuje, vykorisťuje a ovláda iného, zákon spätného účinku mu to nakoniec vráti tak, že bude on sám drancovaný, vykorisťovaný a ovládnutý. A tak teda, v zákonitom spätnom účinku prichádzajú masy ľudí z krajín tretieho sveta, aby drancovali, vykorisťovali a postupne ovládli celú Európu. To drancovanie a vykorisťovanie sa samozrejme bude diať inou formou, trebárs prostredníctvom priživovania sa na sociálnom systéme, alebo inými, podobnými spôsobmi, ale podstata zostáva rovnaká. Čo kto totiž sial, to bude musieť aj žať. A presne tak dnes žne Európa to, čo vo vzťahu ku krajinám tretieho sveta dlhé roky siala.

   Dalo by sa však namietnuť, že my sme v tom  predsa nevine. Veď my sme nemali nijaké kolónie, ani nijako inak sme sa voči krajinám tretieho sveta neprevinili. 

   Naozaj sme takí neviní? Veru nie! Aj nám sa v primeranej miere vracia to, čo sme zasiali. I my sme totiž svojho času povolili prelety lietadiel NATO nad našim územím, ktoré bombardovali Srbsko, aj my sme svojim dielom prispeli k ničeniu iných krajín svojim súhlasným stanoviskom s leteckými útokmi v Líbyi, či s vojenskou inváziou v Iraku.

   A keď nás dnes Európska únia tlačí ohľadom kvót pre prijímanie utečencov, žneme tým presne to, čo sme zasiali. A preto teraz, v spravodlivých účinkoch zákona spätného pôsobenia sme aj my vystavení tlaku prílevu utečencov, ktorí môžu z dlhodobého hľadiska, či už kultúrne, alebo ekonomicky negatívne ovplyvniť celú našu krajinu.

   Nie, nijaké duchovné zákonitosti nemožno obchádzať bez toho, že by to ľuďom nakoniec neprinieslo nešťastie, alebo škodu. Nemožno teda drancovať iných, alebo súhlasiť s ničením krajín bez toho, že by sa toto drancovanie a ničenie nakoniec nejakou formou nevrátilo nazad ku nám samotným. V nijakom prípade teda nemožno niečo siať bez toho, že by sme to potom nemuseli zožať.

     Človeče, pochop a poznaj konečne, že si príliš malým a nepatrným na to, aby si si mohol beztrestne robiť čo chceš! Človeče pochop a poznaj konečne, že jestvuje Vyššia Moc a jej zákonitosti, ktoré sa musíš naučiť rešpektovať a ktoré by si sa mal preto snažiť poznávať ak nechceš, aby ti spôsobili škodu. Platí totiž, že do takej miery, do akej budeš tieto zákony ignorovať a obchádzať, presne do takej miery utrpíš škodu a bude sa na teba valiť nešťastie. A ak tieto skutočnosti nebudeš chcieť pochopiť vôbec, môže ťa to nakoniec aj celkom zničiť.

   V našom konkrétnom prípade to teda znamená, že za prvé môžeš človeče vždy zožať iba to, čo si zasial. Ak teda chceš žať dobro, sej všetkým, čo činíš len dobro. Preto nikdy nikomu neubližuj a nikdy ani nijaké ubližovanie iným neschvaľuj.

   No a za druhé to znamená, že tvoje miesto je v tom národe a na tej pôde, ktorú ti spravodlivé zákony tohto univerza určili tvojim zrodením. Môžeš síce kvôli lepším životným pomerom a lepšej finančnej situácii migrovať inde, ale vedz, že tým sa staviaš proti zákonom tohto univerza, čo sa musí nevyhnutne prejaviť tvojou duševnou, duchovnou a nakoniec i fyzickou ujmou v podobe skrátenia tvojho života, ktorú ti to nevyhnutne prinesie.

   PS. Ak uplatním vyššie spomínané duchovné zákonitosti vo vzťahu k súčasnému imigračnému problému, v praxi to bude znamenať, že každý imigrant, ktorý prišiel do Európy za účelom zlepšenia svojich životných pomerov má byť okamžite poslaný naspäť. Azyl môže byť poskytnutý iba ľuďom, ktorí ušli v strachu o svoj život. Má im byť poskytnutá dvojaká pomoc. A to vo forme dočasného azylu a vo forme pomoci ich krajine v čo najrýchlejšom ukončení vojnového konfliktu, aby sa dočasní azylanti mohli vrátiť domov.

   Lebo životný priestor každého národa a každého člena daného národa bol predsa určený Vyššou Mocou. A to musia ľudia rešpektovať! Lebo ak to rešpektovať nebudú, zničí ich to!

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.



3.11.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:1720x

Začátek konce Evropy?



   Situaci, která v Evropě nastala v souvislosti s uprchlickou krizí lze v jistém smyslu připodobnit k období pádu Římské říše. Římská říše byla totiž ke svému konci už tak prohnilá a mravně zdegenerovaná, že ji nakonec porazili hordy barbarů. Zdolali ji hordy barbarů, které sice stály kulturně mnohem níže, avšak právě pro své nízké vývojové postavení měli celý svůj další vývoj stále před sebou.



   Římská říše tehdy i my dnes jsme dosáhli jakéhosi vrcholu vývoje, který lze dosáhnout čistě hmotným, racionálním a materialistickým snažením a dále už nemáme co nabídnout. Dosáhli jsme relativně vysoké míry blahobytu, která ale měla za následek vznik náboženství konzumu a užívání si. A tato touha po užívání si se stala jedním ze základních hodnot evropské civilizace, s nimiž kráčí ruka v ruce mravní zkaženost, chamtivost, bezohlednost, nečestnost, nespravedlnost a tak dále, a tak dále. Už jednoduše vývojově nekráčíme do kopce, ale z kopce.



   Ve své touze mít stále víc, ovládat jiných a nejlépe celý svět, vykořisťovali Západní země Afriku i arabské státy a pokud se jim postavili na odpor, zničili jich vojenskou silou. A z těchto, za vydatného přispění Západu ekonomicky a vojensky zruinovaných zemí se k nám, jakoby v nezbytných zpětných účincích valí masy novodobých "barbarů", aby položili, dorazili a pohltily morálně prohnilou Evropu. A Evropa je už tak morálně zdevastovaná, že ani není schopna vnímat, co je v tomto případě pro ni dobré a co špatné. Už ani není schopna chránit se.



   Pokud ale nechceme dopadnout jako Římská říše, která se hodnotově vyčerpala a pro ztrátu všech vyšších a ušlechtilejších hodnot padla a byla pohlcena barbary, pokud takovému něčemu chceme v našem případě opravdu zabránit, musíme se opět obrátit k pravým hodnotám. Musíme tedy pomyslným způsobem začít opět kráčet ve svém vývoji do kopce, to znamená směrem ke spravedlnosti, čestnosti, duchovnosti a k Bohu.



   Vždyť například Evropa ztratila kvůli své poživačnosti i schopnost vlastní reprodukce. Mladé páry totiž nemají v převážné míře více, než jedno dítě, protože více dětí by jim již bránilo v možnostech dalšího, nerušeného užívání si života. A tento populační deficit je také jednou z příčin, pro který Němci přijímají uprchlíky. Nicméně takové uprchlíky, kteří se kulturně nikdy nepřizpůsobí, ale naopak, budou ke svému obrazu přetvářet Evropu.



   Evropě může pomoci pouze jediné! A to její návrat k pravým hodnotám a odvrácení se od tupého materialismu a prázdného, ​​konzumního způsobu života, který ji dohnal k rozvratu a relativizaci všech hodnot, že už v nich má takový zmatek, že není schopna rozlišovat dobré od špatného. Že už ani nevidí a není schopna vnímat to, jak si řeže větev sama pod sebou.



   Nicméně každý, kdo si je vědom jediné cesty k záchraně, spočívající v příklonu k pravým hodnotám, by měl začít za ně bojovat. Bojovat v první řadě v sobě samotném! A pak i ve svém okolí, protože jen toto jediné může zabránit našemu pádu, ke kterému musí nutně dojít, pokud se hodnotově nevzpamatujeme. Neboť vše vývojově neperspektivní se musí v zákonech tohoto univerza jednoho dne nutně zhroutit, aby na jeho troskách mohlo vzniknout něco jiného a perspektivnějšího.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



19.10.2015 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:1952x

Netušené souvislosti uprchlické krize

   Je nepochybné, že se v dnešní době stáváme svědky určitého exodu národů. Do pohybu se daly masy, které v krátkodobém i dlouhodobém horizontu změní tvář Evropy. A blahobytná Evropa ve své zaslepenosti netuší, že z tohoto vzájemného střetu kultur vyjde nakonec vítězně ta, která je duchovně a morálně progresivnější. Nebo maximálně zjednodušeně řečeno ta, která vykazuje intenzivnější víru v Boha.



   Jelikož evropské národy stárnou a to znamená, že v budoucnu bude stále méně lidí v aktivním věku a stále více lidí v důchodovém věku, rozhodlo se Německo řešit tuto situaci přijímáním uprchlíků, jejichž chce ročně přijmout až kolem milionu.



   Ano, západní svět je zvyklý dívat se na vše jen přes peníze. Nejdříve okrádali africké i asijské státy jako své kolonie. Později, po jejich formálním osamostatní tak činili prostřednictvím hospodářského kolonialismu, čili ekonomickým ovládnutím všech strategických zdrojů daného státu. A pokud se některý z afrických, nebo arabských států nechtěl dát ožebračit, nebo se jinak vymkl jejich kontrole, jednoduše jej zničili vojensky. Viz Libye, Irák a nyní Sýrie.



   No a kromě toho je ještě třeba počítat s nepříznivými změnami klimatických podmínek, způsobených ekologickým znečištěním. Toto znečištění má opět v největší míře na svědomí právě takzvaný vyspělý svět, zatímco jeho nejhorší dopad je především na africké země.



   No a teď, když na základě všech, výše uvedených činitelů dochází k masovému exodu lidí, unikajících z nesnesitelných životních podmínek, ve velké míře přímo vyvolaných a způsobených západním světem, chce si nyní Západ řešit vlnou přistěhovalectví své populační problémy.



   Avšak z džbánem se chodí na vodu pouze potud, dokud se nerozbije! Masový exodus obyvatelstva islámské víry bude mít za následek destrukci současné podoby Evropy, protože Evropa hodnotově upadá a důsledkem toho se dostávají do popředí hodnoty islámské. Neboť všechno to, co je v zákonitostech našeho univerza progresivnější si nakonec musí podrobit to a zvítězit nad tím, co upadá.



   Porovnejme si tedy hodnoty průměrného Evropana s hodnotami islámských uprchlíků, abychom pochopili, proč musíme padnout a být nakonec poraženi. Proč musíme nutně padnout a být poraženi, pokud se hodnotově opět nevzpamatujeme a tím se nestaneme opět vývojově progresívnějšími. Pokud totiž toto nedokážeme, spolkne nás islám! Ale tak to nakonec bude spravedlivé, protože kvůli svému hlubokému hodnotovému úpadku si ani nic jiného nezasloužíme.



   Evropa byla postavena na křesťanských hodnotách a prostřednictvím nich dospěla ke svému rozkvětu. Tisíce chrámů, katedrál i obyčejných kostelíků po celém území Evropy jsou toho důkazem. Víra křesťanské Evropy v Boha a s touto vírou spojené hodnoty představovali tedy onen progresivní základ, z něhož vzniklo vše, co tu dnes máme.



   Rozkvět, směřující až do současné podoby blahobytu měl však za následek bujení pýchy a domýšlivosti lidí na to, co dosáhli. Začaly se totiž domnívat, že všeho bylo dosaženo pouze vlastními silami a že tedy náboženství, duchovnost a víru v Boha, které jim byly dříve životodárnou morální oporu již nepotřebují. Že takové něco je již přežitkem. A svou víru v Boha nahradily vírou v peníze, zisk a matérii.



   Duchovnost se v Evropě stále více ztrácí a lidé se stávají stále většími materialisty. A jejich materialismus a ateismus destruuje a relativizuje pravé hodnoty, které byly oporou obyvatelstva Evropy po celá staletí.



   V první řadě je relativizována základní buňka společnosti, a sice rodina. Klasické manželství se pomalu stává minulostí a lidé žijí ve volných partnerských svazcích. Relativizováno je však i partnerství jako takové, protože partnery se mohou stát i osoby stejného pohlaví. Ba dokonce nejnovější je již relativizována i sexuální orientace každého jednotlivce, protože tuto si lze ve svobodné společnosti zcela svobodně vybírat, jak tvrdí teorie rodové rovnosti.



   Touha lidí moderní společnosti mít co nejvíce a co nejvíce si užít má za následek klesající počty nově narozených dětí, jejichž vyšší počet v rodině vnímají moderní rodiče jako překážku ve svém osobním, nerušeném užívání si života.



   Média, ať už elektronické, nebo tištěná jsou přeplněné množstvím nízkosti, vulgárnosti, násilí a plytkosti, jejichž sledování je považováno za odpočinek a za určitý způsob trávení volného času.



   A navíc, vědomí a podvědomí lidí je prostřednictvím působení médií neustále směrováno k pseudohodnotám dnešní západní civilizace, kterými je mít a užít si. Toto je moderní náboženství Evropy! Toto je naše modla, které se klaníme!



   No a v protikladu s uvedenými hodnotami průměrného Evropana se nyní podívejme na hodnoty islámského světa, které k nám přinášejí davy uprchlíků.



   V první řadě je to silná víra v Boha. Neboť navzdory mnoha negativům, které lze vytknout uprchlíkům, nebo islámu jako takovému, je už pouze tato jedna jediná věc hodnotou, velmi ostře kontrastující s narůstající bezbožností Evropy.



   V bývalých křesťanských chrámech, které již nemá kdo navštěvovat, třeba v Nizozemsku, se zřizují sklady, obchody, nebo restaurace. Mešity však prázdné nejsou a na Evropském území je jich naopak budováno stále více. Toto mluví samo za sebe! Toto nám jasně ukazuje, co je dnes na ústupu a co na vzestupu.



   A od úpadku víry v Boha se nevyhnutelně a logicky odvíjí i úpadek všech ostatních hodnot s tím souvisejících.



   Oproti evropskému rozkladu rodiny preferuje naopak islám rodinu pevnou, z jejich pohledu tradiční a soudržnou. Nezdravé precedenty, jako například registrované partnerství jsou v islámském prostředí pravdivě označené jako něco, co není správné a proto ani společensky přípustné.



   Věřící islámského náboženství nejsou natolik zmanipulování blahobytem, ​​aby se jim touha po užívání stala překážkou populačního růstu. Jejich populace bude tedy zcela určitě perspektivně vrůstat, dokud ta naše ubývat.



   Kromě toho si islám striktně zachovává své zvláštnosti, neabsorbuje nic cizí, nepřizpůsobuje se a ani se neasimiluje.



  A protože vše je v islámu pevně spojené s náboženstvím, jejich komunity nepreferují mediální šíření nejrozličnějších úpadkových hodnot, kterými se dennodenně sytí běžný Evropan. Namísto každodenní dávky mediálního balastu jsou naopak muslimové každý den pět krát vyzýváni k modlitbám.



   Samozřejmě, že existuje velmi mnoho chyb a nedostatků, které lze vytknout islámskému světu. Ale zároveň existuje i velké množství toho, co je možné vytknout běžnému Evropanovi. Avšak z hlediska základního hodnotového směřování začíná mít islám navrch. Z hlediska vyšších, univerzálních zákonitosti začíná být islám progresivnějším a z tohoto důvodu je i na vzestupu.



   Ať nás totiž nemýlí skutečnost, že uprchlíci přicházejí do Evropy jako chudáci, potřební pomoci. Tak to sice na první pohled vypadá, nicméně oni mají víru v Boha, zatímco my jen víru v peníze a hmotu. Jejich víra je tedy řádově mnohem vyšší a v zákonech tohoto univerza vždy nakonec zvítězí to, co stojí výše. To progresivnější totiž nelze zastavit! Je to cosi jako evoluce! Co se není schopno udržet ve vyšších hodnotových standardech univerza musí nutně ustoupit z cesty tomu, co se stává hodnotově progresivnějším. A právě tohoto jsme dnes v Evropě svědky.



   Zachování Evropy v takové podobě, v jaké ji známe dnes lze jedině návratem k duchovním a morálním hodnotám, na nichž byla původně vybudována a jejichž prostřednictvím dospěla ke svému rozkvětu.



   Pokud se však úpadkové, zoufalé relativizování všech vyšších hodnot a tupý, prázdný materialismus zažrali do nás až tak hluboko, že toho schopni nebudeme, pak si nezasloužíme nic jiného, ​​jen to, k čemu se v Evropě schyluje. Neboť námi samými zvolená cesta úpadku není a nikdy nemůže být progresivní cestou dalšího vývoje v účincích dokonalých zákonů našeho univerza, které takové něco z dlouhodobého hlediska ostře vylučují.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



5.10.2015 - Zajímavosti - Komentářů:2 - Přidat komentář - Přečteno:2800x

Mějte se na pozoru i při duchovním snažení 2

 




   V minulém článku jsme hovořili o tom, co všechno se skrývá za prožíváním blažených a slastných stavů hluboce věřících. Mluvili jsme o propojení s astrálními úrovněmi a bytostmi tam žijícími, které je takovými způsobem energeticky odsávají.



   Jak zde však pomoci? Jakým způsobem se vypořádat s tímto takzvaným astrálním průlomem, když už k němu došlo?



   Pokud je například nějaký člověk závislý na alkoholu a pak přestane pít, nelze jej už nikdy nazvat zcela zdravým a vyléčeným. Lze ho považovat pouze za abstinujícího alkoholika. To znamená, že i když nepije, je vystaven potencionálnímu nebezpečí alkoholismu mnohem více, než ostatní, zdravá populace. Alkoholismus tedy zanechal v jeho životě trvalou stopu.



   No a ve velmi podobné situaci se nachází i každý, kdo se dopracoval k astrální blaženosti a pak pochopil, že jde o něco nesprávného a scestného. Pokud se toho i zbaví, nebezpečí recidivy stále zůstává.



   Existuje velké množství lidí, kteří jsou silně nábožensky zanícení. Nicméně z nich je jen velmi málo takových, kteří prostřednictvím svého náboženského zanícení proniknou mimo běžnou realitu. Tento jejich průnik není však ve velké většině případů průnikem do "nebe", jak se oni naivně domnívají, ale jen do nejbližšího jemnějšího okolí naší země, který můžeme nazvat astrální úrovní.



   To, že to většina lidí ve svém náboženském zanícení nedokáže, avšak existuje určité procento lidí, kteří to dokážou, může mít své kořeny v jejich minulých pozemských životech. Pokud třeba žili někde ve východních zemích, způsobily si oslabení pomocí různých technik, zaměřených na změnu vědomí. Tím narušili pevnou ochrannou zeď, která dělí jejich denní vědomí od vnímání astrálního světa. Mohlo k tomu dojít prostřednictvím různých meditací, duchovních cvičení, nebo okultismu. Na základě toho začali prožívat různé vnitřní stavy a mezi jiným i astrální blaženost, kterou vnímali jako svůj mimořádný osobní duchovní pokrok.



   No a tento omyl, spolu s oslabenou ochranou od vlivů astrálního světa si vzali s sebou i po odchodu z pozemského života. Při opětovném zrození na zemi, jehož cílem je napravit všechny předchozí omyly, si pak s sebou přinesli i výše zmíněný nedostatek, jako dispozici.



   Jak jejich pozemský čas plynul, začalo jich zajímat duchovno a věci s ním související. Byli silně přitahováni k tomu, co jim bylo blízké v jejich minulém životě a tak se dostali k meditacím, různým duchovním technikám a podobně, až se nakonec aktivovala jejich dispozice k astrálnímu průlomu. K astrálnímu průlomu, vůči němuž je běžná, "zdravá" populace mnohem odolnější.



   Ale opět tak, jako kdysi považovali prožívání astrální blaženosti za něco velkého a mimořádného netušíc, že ​​jsou v podstatě právě naopak, něčím nízkým zneužíváni, zaváděni a manipulováni.



   Jednou z našich povinností v tomto životě však je poznat své chyby a napravit je. Napravit je v tomto konkrétním případě tak, že budeme schopni prohlédnout a poznat skutečnou podstatu toho, co se s námi vlastně děje. A na základě tohoto poznání se pak ze všech sil vynasnažíme vystavět prostřednictvím bdělosti své mysli a své pevné vůle silnou hradbu kolem námi samými způsobeného průlomu. Hradbu, vědomě bránící každému astrálnímu vlivu, který bude chtít ještě proniknout.



   Jediné, co takovým lidem může pomoci a postupně je přivést k duševnímu uzdravení je neochvějná, trvalá bdělost, dávající pozor, aby se podobné stavy už nikdy neopakovaly. A pokud v této bdělosti vydrží, jejich "rána" se bude postupně zacelovat, aby časem byla stěna, chránící je od všech negativních a zavádějících astrálních vlivů opět pevná tak, jako před tím. Chce to však čas, trpělivost a bdělost.



   Pokud se tedy takový lidé třeba modlí, musí přitom dbát, aby brána do astrálního světa zůstala stále uzavřená. Dokonce o to mohou i poprosit při své modlitbě, aby za pomoci Světlé ochrany pak mohli opravdu čistým způsobem načerpat sílu s Výšin.



      Na závěr ještě výňatek z jistého textu, který nám pomůže udělat si o celé problematice lepší obraz:



   Otázka: Absolvoval jsem duchovní školení, kde jsme se učili předávat špatnou karmu Nejvyššímu, aby ji rozpustil do stvoření. Pak jsme se modlili Otčenáš. Při tomto úkonu, spojení s Nejvyšším, jsem začal prožívat nepopsatelné stavy duševní a zároveň fyzické rozkoše. Jsou stále častější, a to už nejen během modlitby, ale přicházejí kdykoliv a kdekoliv. Prý jde o vyšší stupeň extáze, protože jsem se stal zasvěcencem. Je to takový úžasný stav, že když ho déle nezažívám, tak trpím. Proč je pak třeba vzdávat se tohoto vysokého duchovního transu, když nás spojuje s Nejvyšším a ještě se přitom i očišťujeme od negativní karmy?



   Odpověď: Takové zážitky mají různí takzvaní "zasvěcenci". Přežívají je v kostele, ve snech, při zjeveních panny Marie, při dívání se do očí Pána Ježíše na turínském plátně i kdykoliv doma. Tyto vysoké mystické stavy však třeba nazvat pravým jménem, ​​a to orgastické transy.



   Místo dávání se Nejvyššímu v čistých, srdcem proniknutých citech, v plné pokoře a díku, se tito "zasvěcenci" ukájí pouze ve vlastní rozkoši, při které jejich duch ztrácí vědomí. Při spojení s Nejvyšším by totiž měl být lidský duch nanejvýš bdělý a vědom si sebe sama. Avšak v tomto duchovním nevědomí ztrácí vládu nad sebou a temnota má volnou cestu k jeho podvědomí. Proto po těchto úžasných stavech zažívá stavy větší podrážděnosti, nebo agresivity, zoufalství či deprese, tedy záporné pocity.



   Tím, že je prožívaná rozkoš pouze na úrovni fyzického a astrálního těla, nevrací se takto zpracovaná energie zpět ke Světlu, ale je předávána dolů těm, kteří lidi takové věci naučili. Těm, kteří způsobují lidem rozkoš přes jejich čakry, které si před nimi esoterickými cvičeními dobrovolně obnažili.



   I tímto způsobem se tedy dá upsat duše ďáblu, neboť sveden se stává energetickým živitelem temna a zároveň i jeho poslušným zajatcem. Člověk se těmito opakovanými stavy tak pevně upne na temno, že již mnohokrát není schopen přijmout pravé duchovní poznání ani Světlou pomoc. Zákon stejnorodosti a tíže ho nakonec stáhne dolů, do záhuby spolu s těmi, kteří ho naučili takto drogovat.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



21.9.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:2113x

Mějte se na pozoru i při duchovním snažení 1

 


   Současná doba je dobou, ve které si je třeba dávat velký pozor. A to nejen ve věcech čistě světského, finančního či ekonomického charakteru, ale dokonce i ve věcech duchovních. I zde číhá mnoho nebezpečí, na které musí neopatrní nejednou těžce doplatit.



   Velké nebezpečí se totiž skrývají především v neznalosti Zákonitostí univerza. No a tato neznalost, kterou nemůže nahradit ani ani to největší duchovní nadšení je pak obratně využívána temnými silami, snažícími se zabránit všemi možnými způsoby duchovnímu vzestupu jednotlivců i celého lidstva.



   Tomu, čemu se budeme v této souvislosti věnovat jsou stavy blaženosti a vytržení. K jejich prožívání se mohou věřící často dopracovat různými způsoby a obecně jich zvyknou považovat za ovoce vlastního, vážného duchovního snažení. Za ovoce jejich přiblížení se k Tvůrci. Za ovoce velké lásky Nejvyššího k nim.



   Nicméně žel, prožívání těchto stavů není ani zdaleka tím, o čem věřící sami sebe přesvědčují. Není oním "královstvím nebeským", ani slastným prožíváním přítomnosti Stvořitele. Ve skutečnosti jde pouze o prožívání blaženosti astrálního druhu, která je jim zprostředkována bytostmi, nacházejícími se v astrálních úrovních.



   Jelikož totiž neznají stavbu stvoření a obrovskou vzdálenost člověka od Stvořitele, čili reálnou nemožnost nějakého užšího sbližování se lidského ducha s Nejvyšším, je tato jejich nevědomost a z ní vyplývající, nereálná touha "po prožívání blízkosti Nejvyššího" zneužita a využita někým jiným. Někým, kdo jim velmi ochotně "splní všechna přání" a nabídne to, co si právě přejí. Jedná se o bytosti, žijící v astrálním světě. Oni umožní prožívání astrální blaženosti, kterou mnozí vážní věřící ve své nevědomosti a naivitě mylně považují za něco zcela jiného a mnohem ušlechtilejšího.



   A navíc, prostřednictvím zmiňované astrální blaženosti jsou pak lidé energeticky odsávání a svou životní silou a energetickým potenciálem platí za prožívání "příjemných a nádherných stavů". Stavů, které se mohou stupňovat až do závislosti, to znamená, k nadměrnému zaměřování se do zdánlivé "blízkosti Pána" a tím zároveň k částečnému nebo úplnému odtržení se od reálného života.



   Ve skutečnosti je to něco velmi podobného požívání drog, při kterém se pomocí různých přírodních a syntetických prostředků dosahuje násilného průlomu do astrální úrovně, kde jsou následně prožívané slastné stavy. Tyto stavy bývají skutečně až tak intenzivním způsobem příjemné, že se jich člověk dokáže jen velmi těžko zříci, byť velmi dobře ví, že si ničí své fyzické tělo.



   A velmi podobně, jako drogy působí v duchovní oblasti různé esoterické techniky, určené k navození změněných stavů vědomí, jako například mantry, rytmické bubnování, monotónní zpěv, meditace a podobně. Je však třeba vědět, že jimi dosažené vytržení a blaženost jsou pouze určitým druhem astrální rozkoše. Člověk je jí duchovně spoutává a dostává se do područí a do závislosti. Takový člověk pak prožívá své pozemské bytí jako ve snu. Stále více se vzdaluje se od reality v přesvědčení, že jeho intenzivní vnitřní přežití jsou svědectvím jeho výrazného duchovního růstu.



   Pokud ale takový člověk nebude už tady na zemi schopen přehlédnout svůj velký omyl, odejde nakonec na onen svět s falešným pocitem velkého duchovního bohatství, které vlastní. Hrozné bude pak jeho procitnutí! Na onom světě totiž velmi rychle pozná, že jeho dlaň, ve které pevně svíral domnělý poklad je úplně prázdná a že v ní vůbec nedrží žádné klíče od království nebeského. Pak s bolestí pochopí, že pouze marnil čas prožíváním klamavé, astrální blaženosti, kterou mylně považoval za něco velkého.



   Kudy ale vede správná cesta k Tvůrci, ke kterému máme kráčet, avšak do bezprostřední blízkosti kterého se my, jako lidští duchové nikdy nedostaneme? Tato cesta není cestou náboženského vytržení, ani cestou prožívání strhujících stavů blaženosti. Je to cesta poznání a plnění Vůle Nejvyššího a její ovocem je jednoduché, prosté a čisté lidské štěstí, prožívané v každodenním životě.



   Uveďme si příklad: V dobách dávno minulých, kdy národy Země uctívali své bohy ze dřeva, kamene a kovu, v těchto dávných dobách měl   židovský národ vědomost o velkém, neuchopitelném a neviditelném, všemohoucím Bohu. A onen Tvůrce všeho se jim dal poznat prostřednictvím své Vůle, kterou jim předestřel v podobě Desatera.



   Zatímco se tedy ostatní národy klaněli vlastním bůžkům, symbolem skutečného přibližování se povolaného národa ke Stvořiteli byla archa úmluvy, v níž spočívaly kamenné desky Desatera. Oni, přesněji řečeno Vůle Nejvyššího v nich obsažená představují cestu, kterou se má člověk přibližovat ke svému Pánu.



    Jde tedy o cestu poznání a plnění Vůle Nejvyššího v prostém, každodenním životě. Je to cesta maximálním způsobem přirozená, na níž nejsou potřeba žádné stavy změněného vědomí a už vůbec ne nějakého umělého napomáhání k jejich dosažení. Všechno má totiž probíhat v naprosté přirozenosti.



   Neboť nakonec, jedinou pravou a skutečnou modlitbou, jediným pravým a skutečným vzýváním a velebením Pána ke kterému má jednou celé lidstvo dospět je radostný čin! Radostný čin, provedený na podporu stvoření, jako vyjádření díků Bohu za naše vědomé bytí. A tato pravá a skutečná modlitba činu není a ani nemůže být odtržená od života, protože ona je životem samotným ve vší jeho prosté přirozenosti.



   Samozřejmě, že člověk může prosit a má i děkovat v tichém soustředění, ovšem posílení, které smí v těchto chvílích načerpat mu má být především pomocí a vzpruhou k tomu, aby vše, o co prosil, udělal a uskutečnil on sám - prostřednictvím vlastního, radostného činu! Tímto způsobem se tedy můžeme a máme přibližovat k našemu Pánu. Toto je práva cesta vzhůru, na míle vzdálená od jakékoliv náboženské blouznivosti.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



15.9.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:2110x

Špatný stav duchovnosti na zemi

 


Mnoha lidem bude připadat takové konstatování neopodstatněné. Vždyť přece na zemi existuje velké množství různých církví a vyznání. Různých duchovních učení, proudů, směrů a filozofií.



A v každém z nich lze nalézt mnoho dobrého. Všude tam se také nachází i mnoho dobrých, čestných a spravedlivých lidí.



Jak je tedy možné tvrdit, že celkový stav duchovnosti na zemi není vůbec příznivý?



Při naivně dobré víře, ba až dobráckém pohledu, který usiluje vidět všude jen to dobré by se opravdu mohlo zdát, že je takové tvrzení neopodstatněné. Ale onen naivně dobromyslný pohled je v podstatě pohledem neobjektivním, protože všechny věci mají i svou druhou stránku. Protože pokud prostě chceme vnímat realitu objektivně, nelze vidět jen to dobré, ale nevyhnutelně si třeba všimnout i to špatné. Vždyť přece každá mince má dvě strany a stejně i každá věc svůj rub a líc. A až zvážení všech "pro" a všech "proti" nám může ve svém konečném výsledku poskytnout to, co se přibližuje k objektivnímu vnímání skutečnosti.



Pokud tedy uděláme přesně toto a přísně zvážíme všechny pozitivní a negativní stránky nejrozličnějších duchovních snažení lidstva zjistíme, že celkový stav vůbec není dobrý a ve skutečnosti se velmi blíží k tomu, co lze nazvat katastrofou.



V různých duchovních snahách lidstva této země je mnoho dobrého, správného a inspirativního, ovšem žel všude, ve všech církvích, duchovních proudech a filozofiích se nachází i mnoho zkreslení. Mnoho čistě lidských názorů, omylů a pokřivení. Mnoho lidské ješitnosti a domýšlivosti, která přerůstá vším tak, jako když se v zahradě rozmáhá plevel.



Rostlinky, které byly v zahradě původně zasazeny a které můžeme považovat za to dobré ve všech duchovních snahách jsou plevelem, čili oním falešným, zkřiveným a nesprávným stále více potlačované. Plevel jim bere živiny, světlo i vláhu a roste tak agresivně, že může rostlinky časem zcela udusit.



No a přesně v tomto spočívá tragédie duchovních snažení naší planety. Spočívá v tom, že ono zdravé, správné, pravdivé, konstruktivní, budující a povznášející je stále více utiskované a prorostlé nesprávným, mylným, pokřiveným, zavádějícím a falešným.



A tento plevel se agresivním způsobem rozrostl až do takové míry, že to zdravé a opravdové, nacházející se v duchovních proudech, směrech a vyznáních musí doslova živořit. A celková situace byla tak špatná, že svého času musel přijít na zem Kristus, aby lidem opět ukázal čistou a jasnou cestu k Světlu, kterou oni sami pro své omyly, pokřivení a lidské názory, vnesené do duchovních nauk již zcela ztratili, takže hrozilo udušení duchovního snažení na zemi podobně, jako plevel udusí všechno v zahradě, pokud se vůči němu nic nepodnikne.



Z lásky k lidem a z milosti Boží, aby se zabránilo takovému dalekosáhlému neštěstí přišel na zem Kristus a ve svém učení lidem daroval Pravdu v čisté, jasné a nezkalené podobě. Tím jim byla opět ukázána přímá cesta ke Světlu a klíč k čisté a pravé duchovnosti. Každý, kdo se po ní rozhodl jít a kdo se tímto způsobem rozhodl myslet, cítit a jednat mohl bez překážek stoupat duchovně vzhůru a tím naplňovat smysl svého bytí ve stvoření.



Nicméně stalo se, že zlo, kterému nejde o blaho člověka ale o jeho zničení, zaselo plevel i do čisté zahrady plné ušlechtilých rostlin Kristova učení. A po dlouhých dva tisíce letech se plevel nesprávných, falešných a pokřivených názorů a omylů rozbujel tak, že znehodnotil původní velikost a čistotu Kristova učení. Nesprávné a mylné nabylo takovou sílu, že utlačuje a dusí zdravé a opravdové přesně tak, jak se to na zemi stalo každému duchovnímu učení.



Šlo totiž vždy o stále stejnou strategii temných sil. Chyby, omyly, zavádění a nepravdy byly infiltrovány do podstaty každé duchovní nauky a otrávili ji. Cíleně ji znehodnotily tak, aby už prostřednictvím ní nevedla cesta k Světlu a k duchovnímu vzestupu. Takovými jsou proto dnes všechny duchovní učení, proudy, směry, náboženství a filozofie na zemi, křesťanství nevyjímaje. Proto lidem duchovně nepomáhají, ale naopak spoutávají jich, vážou a stahují dolů, jak popínavé rostliny plavce, který se snaží doplavat ke břehu.



A žel dnes opět tak, jak za časů Krista hrozí, že duchovnost na zemi bude zcela udušená. Opět hrozí, že plevel toho chybného a nesprávného nakonec udusí i poslední zbytky světla a pravdy, přetrvávající v duchovních snahách a že nakonec zůstanou už jen čistě lidské názory a omyly, prostřednictvím kterých už nebude možné najít cestu k Světlu a k skutečnému duchovnímu vzestupu. To by bylo pak duchovní smrtí této planety, po které by muselo nutně následovat i její fyzické zničení, protože opodstatnění pro život ve stvoření má jen to, co se duchovně usiluje vzhůru. Kde duchovního úsilí není, tam už nemá další bytí žádný smysl. Lidstvo nemůže zachránit nic, jen čistá Pravda, protože všechny jeho duchovní učení jsou znehodnoceny.



Z nepochopitelné Lásky Boží a jako poslední možnost záchrany byla proto zemi opět darována čistá a nezkalená Pravda. Stalo se tak po třetí a naposled!



Poprvé to byl Mojžíš, jehož učení lidé znehodnotily tak, že už nevedlo ke Světlu a proto musel přijít Kristus, aby jim cestu vzhůru znovu prorazil. Nicméně totéž, co se stalo s Mojžíšovým učením se časem stalo i s učením Krista. Proto potřetí a naposledy byla zemi darována Pravda, která nás jako jediná může vysvobodit. Kdo ji chce hledat a chce se z ní napít, ten ji určitě najde.



Žel, během staletí však došlo k tomu, že lidé si zvykli na plevel lidských názorů mnohem více, než na pravdu, protože onen plevel nesprávných názorů pochází od nich a je jim proto bližší. Bližší a pohodlnější, protože pohotově vychází vstříc všem lidským slabostem. A proto dnes, byť je čistá Pravda opět zakotvena na zemi, lidé ji nepoznávají. Mnohem srozumitelnější a přijatelnější jsou jim učení různých duchovních učitelů, kazatelů a mistrů, hluboce přerostlé plevelem omylů, dokud čistá, jasná, nezkalená Pravda zůstává nepovšimnuta.



Pokud jsou však lidé vnitřně znehodnocení tak, že už nedokážou najít a rozpoznat Pravdu, pokud jim už ani vůbec nechybí Pravda, která jediná je může zachránit a ukázat jim cestu ke Světlu, pak je s nimi konec. Pak jsou již duchovně mrtví.



Zůstává pouze na lidech samotných, zda Pravdu najdou a chopí se jí jako záchranného lana, nebo nechají i nadále zarůstat zahradu své duše plevelem lidských omylů, kterými jsou znehodnocené všechny duchovní snahy na zemi. Plevelem, který nakonec udusí veškerý duchovní život a způsobí definitivní duchovní záhubu. Ta je totiž konečným záměrem toho, kdo semena jedovatého plevele rozséval.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



1.9.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:2395x

Proč mnozí nedokáží vnímat duchovno?



Z velmi jednoduchého důvodu. Snaží se ho totiž pochopit svým rozumem. Nicméně rozum není cestou k pochopení věcí ducha. Rozum je schopen chápat pouze věci čistě hmotného charakteru. K pochopení duchovnosti musíme v sobě aktivovat jinou, vyšší složku naší osobnosti, která je schopna chápat skutečnosti nad hranicí hmotného.



Duchovno a jeho Zákony jsou totiž určitou nástavbou stávajících hmotných a přírodních zákonů. Fungování přírodních zákonů je poznatelné logikou rozumu. Ale na všechno, co přesahuje hmotnost, prostor a čas už jeho logika nestačí. Tady už musí převzít štafetu logika ducha, reprezentovaná citem, která nám umožní porozumět vyšším, nejhrubší hmotnost přesahujícím, duchovním Zákonům.



   V podstatě ale jde vždy stále o tytéž Zákony, avšak trochu jinak se projevující v nejhrubší hmotnosti a trochu jinak v oblastech nad ní.



   Vezměme si například fyzikální zákon akce a reakce: každá akce přináší odpovídající reakci. Tento základní fyzikální zákon funguje v hmotném světě zcela prokazatelně a učí se o něm i na školách.



   Avšak tento jistý zákon funguje i ve sférách nad nejhrubší hmotou. Je jen mírně modifikovaný do podoby Zákona zpětného účinku, který můžeme vyjádřit následovně: Každá akce přináší odpovídající reakci, čili co si kdo zaseje svým cítěním, myšlením, řečí a jednáním, to určitě nakonec i sklidí.



   No a právě na této hranici nastávají rozhodující problémy. Rozumoví lidé, kteří uznávají fyzikální zákon akce a reakce už totiž nedokážou přijmout, pochopit a akceptovat fungování Zákona zpětného účinku, činného v jemnějších úrovních nad nejhrubší hmotností, jehož účinky se vztahují na jejich vlastní cítění, myšlení, řeč a jednání. Nechápou to proto, že prostě nejsou schopni překročit vlastní rozumové omezení a logiku rozumu vystřídat logikou ducha.



      Každý člověk však má v sobě rozvinout obě základní složky své osobnosti, pokud se chce stát člověkem plnohodnotným. To znamená, že ne jen logiku rozumu, jejíž sídlo se nachází v mozku, ale i logiku ducha. Logiku ducha, kterého má každý z nás a který pochází z oblastí na touto hmotností. No a rozvinutí logiky ducha spočívá v plném rozvinutí a respektování svých citových podnětů, které jsou projevem a řečí našeho ducha.



   Uveďme si třeba na ilustraci příklad rozumového člověka, který v souvislosti se situováním duchovního rozměru bytí směrem "nahoru" klade uštěpačnou otázku: A kde je vlastně to vaše "nahoře" a kde "dole", když jsme v Austrálii?



   Jde o typickou otázku rozumového člověka, vnitřně omezeného hmotnými kategoriemi prostoru a času. Člověka, který z tohoto důvodu zůstává stát před neřešitelným rozumovým dilematem a proto si dělá posměch z toho, čemu nerozumí.



   Avšak pojmy "nahoru" a "dolů" byly v tomto případě použity v duchovním slova smyslu. Ale v duchovním smyslu, neomezeném kategoriemi prostoru a času není žádného nepochopení a žádných problémů. Našim citem jsme to schopni pochopit úplně přesně!



   Ať jsme už totiž leckde na zemi, ono "nahoře" je pouze jedním, jediným směrem - směrem ke Světlu, dobru, spravedlnosti a ušlechtilosti. A ono "dolů" směrem k hmotnosti této země. Směrem k hmotě a uctívání hmoty, ke které zůstáváme navždy připoutáni svým rozumem a jejíž hranice nebudeme nikdy schopni překročit právě pro své připoutání se na rozum.



   Z tohoto důvodu se lidé podobají pozemským červům, plížícím se neustále v bahně země, namísto toho, aby se na křídlech ducha, na křídlech citu vznesli k výšinám. K výšinám vlastní lidské velikosti, překonávající všechnu, člověka nedůstojnou, hmotnou omezenost.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



10.8.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:2462x

Život jako ve špatné telenovele



   Určitě jste někdy alespoň letmo shlédli pár dílů oněch nekonečných telenovel, ve kterých se neustále a dokola řeší ty nejbanálnější problémy. Hlavní postavy se s velkou vervou vkládají do svých radostí, obav, starostí, lásek, sporů, intrik, úkladů, úspěchů, plánů a mnohého jiného. Je to kolotoč, točící se stále dokola.



   Diváci, kteří jsou na sledování telenovel závislí si nechtějí nechat ujít ani jen jediný díl, avšak nezaujatý pozorovatel snadno zjistí, že v podstatě o nic nepřichází, i kdyby mu uniklo byť i několik desítek dílů.



   Avšak i přes mnohé, co se dá telenovelám vytknout mají přece jen jeden klad. Klad, spočívající v nastavení zrcadla banalitě života většiny lidí, naplno ponořených do svých každodenních radostí a starostí. Ponořených do nich tak, že jejich duševní pohled a celé jejich životní snažení jsou zaměřeny pouze tímto jediným směrem.



   Naplno jich to pohlcuje a paradoxně, čím více se svými problémy zabývají, tím více problémů a starostí před nimi vyvstává. Čím více věcí řeší, tím víc se jim ukazuje věcí, které řešení potřebují. A právě omezené soustředění duševního pohledu lidí tímto jediným směrem bylo v telenovelách dovedeno až do absurdnosti a směšné malichernosti, nastavující zrcadlo nedůstojnosti života mnoha. Nedůstojnosti života, uvízlého do pasti vlastních problémů a radostí jako do kolotoče, točícího se neustále dokola a pomalu likvidujícího lidskou osobnost až k hranici trapnosti a ubohosti. Až sem totiž dospěje časem člověk, jehož vnitřní pohled je neustále upřený pouze na sebe samého, aniž by se někdy dokázal duševně odpoutat a nasměrovat svou pozornost kamsi jinam.



   A sice směrem vzhůru! Směrem k výšinám! Každý člověk by totiž měl být schopen zaměřovat svůj pohled a své nadšení tímto směrem se stejnou vervou a se stejným zaujetím, s jakým je zaměřen na sebe sama a své vlastní problémy.



   Protože to však neděláme, zůstáváme uvězněni v malichernosti a v bezvýchodnosti neúspěšného hledání konečných řešení svých problémů. Neboť paradoxně, tato řešení můžeme najít pouze tehdy, pokud se dokážeme duševně odpoutat a zaměřit svou pozornost vzhůru. Až tím totiž vzniká potřebný nadhled, jehož prostřednictvím jsme schopni spatřit všechny své problémy, ba celý svůj život v úplně jiném světle. Nejednou je pak vidíme v celé jejich malichernosti, která ani nezasluhuje naši pozornost.



   Neboť paradoxně platí, že mnohé problémy jsou neřešitelné právě proto, že se jich až příliš křečovitým způsobem snažíme řešit. Jejich skutečné řešení spočívá v odpoutání se od nich a v přenesení našeho duševního pohledu směrem vzhůru.



   Ale o jakém pohledu vzhůru je to tady vlastně řeč? Kam má člověk pozvednout svůj zrak od kolotoče každodenních problémů? Kam ho má nasměrovat?



   Odpověď je jednoduchá a jednoznačná. Skrývá se v prvním přikázání, které nám jasně ukazuje, kam máme zvedat svůj pohled a směrovat svou pozornost. Ukazuje nám, co máme ve skutečnosti považovat za nejdůležitější. Toto přikázání zní: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš mít jiné bohy, kterým by ses klaněl.



  Jinými slovy řečeno: Člověče, nauč se zvedat svůj zrak k Nejvyššímu a usiluj poznávat jeho Vůli a jeho Zákony. S pohledem upřeným k výšinám se snaž žít podle Vůle Stvořitele a jednat podle jeho Zákonů. Pokud takto učiníš, vzdálí se od tebe všechny problémy a ty budeš šťastný.



   Ježíš to řekl trochu jinak: Miluj svého Pána, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou.



   Nebo mnohem radikálněji: Kdo mě nemiluje více, než svého bratra, sestru, manželku, matku, nebo děti, ten mě není hoden.



   To jinými slovy znamená, že ten, kdo nepostaví hodnoty Boží, a sice poznání jeho Vůle a jeho Zákonů na nejvyšší příčku vlastního hodnotového systému a neustále k nim nevzhlíží, ten se stává nehodným dobra, proudícího z Výšin. Takového člověka bude proto každé trvalé štěstí obcházet a on navždy uvízne ve svých neustále se opakujících problémech.



   Toto je tedy onen pohled, ke kterému má směřovat náš zrak. Nemá být neustále upřen pouze na nás samotných a na naše problémy, nemáme o nich donekonečna hloubat a jimi se zabývat, i když i tomu třeba dopřát patřičného prostoru.



   My však musíme mít před vnitřním zrakem především ty nejvyšší a nejvznešenější ideály, to jest snahu kráčet ke Světlu a přibližovat se žitím vlastního života Vůli Nejvyššího a jeho Zákonům.



   Máme v tom být jako děti, které s učí chodit a které při tom možná i stokrát spadnou. Avšak vždy vstanou a znovu a znovu kráčejí vpřed. Zbytečně nesklouzávají k nikdy nekončícím, vnitřním analýzám, ale s pohledem upřeným k vysokému cíli vždy po každém pádu a neúspěchu vstanou a pokračují vpřed. Vpřed a vzhůru!



   Vše je prosté a jednoduché. Pokud dokážeme zaměřit celé své životní snažení směrem ke Světlu, naše cesta nám bude až zázračně urovnávána. Urovnána ve všem! Ať už v práci, v našich hmotných poměrech, nebo v společenských, rodinných, nebo nejužších, partnerských vztazích, protože velikost a vznešenost cíle, za nímž kráčíme, odpovídajícím způsobem formuje, harmonizuje a zušlechťuje celý náš život. Neboť jedině v směřování ke Světlu a k výšinám je skryta pravá cesta našeho osobního, hmotného i duchovního vzestupu.



http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



20.7.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:2304x

Volné vztahy a volná láska devastují společnost

 


 


Převážná většina dnešních mužů a žen jedná ve vzájemných vztazích mezi sebou způsobem, který lze definovat jako volná láska. Nebo snad ještě výstižněji, volný sex. Mezi vzájemně se poznávající dvojicí k němu totiž dochází už po prvních setkáních, ne-li dokonce při úplně prvním osobním styku. Pár desítek let dozadu bylo něco takového ojedinělé, avšak onen takzvaný "pokrok" nelze zastavit. Lidé moderní doby žijí rychle a ve vzájemných vztazích mezi pohlavími se už téměř natrvalo zdomácnělo to, co lze nazvat volnou a nevázanou láskou.


Ale navzdory současnému trendu jsou zde i jiné názory. Snad nemoderní, avšak opírající se o něco vyšší. Názory, snažící se klást na lidi taky o trochu vyšší nároky neponechávajíc jej napospas jejich sklonu k pudovosti, smyslnosti a tělesnosti.


Jsou to samozřejmě ony, v dnešní době tak nepopulární, ale nadčasové, základní lidsko - morálně - etické principy, obsažené v Desateru. V souvislosti s naší problematikou tam narazíme hned na dvě přikázání: Nesesmilníš a Nebudeš žádostivý ženy bližního svého. Jde o opravdu jednoduché příkazy a doporučení, srozumitelné absolutně každému, kdo se chce ve svém životě řídit vyššími principy a nechce se stát otrokem své pudovosti.


Také později ani Ježíš nijak neslevuje s těchto požadavků Světla na člověka, ale naopak, ještě je dokonce radikalizuje. Například ohledně přikázání Nesesmilníš řekl: "Bylo řečeno Nesesmilníš! Já vám však říkám: Kdo žádostivě vzhlédne na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. "



To tedy znamená, že již nečistá myšlenka na jiné pohlaví, myšlenka pouze připouštějící možnost cizoložství se cizoložství rovná. Tato myšlenka už je cizoložstvím bez ohledu na to, zda došlo i k jeho fyzické realizaci. Pokud to však dospělo až tam, pak se ještě znásobuje vina člověka ve vztahu zákonům k vyšší Moci, dávající celému bytí morálně etický rozměr.


No a oproti těmto, zcela jasně znějícím požadavkům Světla na bytost zvanou člověk stojí názory lidí takzvané moderní doby, nadbíhající lidským slabostem a sklonu k nízkosti a živočišné malosti, jejichž manifestací je to, co se obecně nazývá volnou láskou. Destruktivita takových praktik na společnost je však nepopiratelná, čehož svědectvím jsou katastrofální ukazatele rozpadu partnerských vztahů.


Pravý, začínající vztah mezi dvěma osobami opačného pohlaví nemá být totiž stavěn na vzájemné tělesné přitažlivosti tak, jak je tomu dnes, ale jeho základním předpokladem má být duševní souzvuk dvojice. Nebo jinak řečeno, splynutí duší.


No a tato duševní jednota, prostřednictvím které vzniká mezi partnery harmonické doplnění, takový stav souzvuku duší pak jednoduše vylučuje něco podobného, ​​jako nevěru. Vylučuje tělesnou touhu po jiném muži, nebo ženě.


Vylučuje ji proto, že partneři vyciťují, že prožívání takového druhu harmonie duší stojí řádově mnohem výše, než prožívání tělesného požitku při nahodilých stycích.


K tělesnému spojení by tedy mělo docházet pouze v případě dosažení zmíněné duševní harmonie. Pokud totiž taková harmonie neexistuje, žádné sexuální zážitky ji nemohou nahradit. Neboť pokud se partneři tělesnosti dostatečně nasytí, najednou zjistí, že je už téměř nic nespojuje a odcházejí od sebe. Žel, odcházejí od sebe mnohokrát pouze proto, aby hledali své štěstí v novém, stejně povrchním vztahu.


Volná láska je falešná cesta, která lidem nikdy nepřinese štěstí a požadovaný stav vnitřní, partnerské harmonie, protože prostřednictvím volné lásky nelze dosáhnout ničeho, co by bylo hodnotnějšího, nebo trvalejšího charakteru.


Z tohoto důvodu by bylo mnohem užitečnější mluvit na veřejnosti a především mladým lidem o skutečných kritériích pravého vztahu, s jejichž nejdůležitějším je vzájemná duševní harmonie a duševní soulad partnerů. Nesprávné představy o volné lásce, snažící se co nejrychleji sahat po smyslných zážitcích, mylné představy o volné lásce, jejíž jsou plné knihy, časopisy, filmy, jako i život sám totiž nemohou nikomu přinést nic dobrého, ani nic trvalejšího.


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



6.7.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:2343x

Co chybí sexuální výchově?

 


Co podstatného chybí současné koncepci sexuální výchovy? Proč tak pobuřuje určité skupiny obyvatelstva? A nejen u nás, ale i na západě? Proč i na tak pokrokovém západě projevují někteří rodiče ostrý nesouhlas a svým odmítáním účasti dětí na vyučování se nejednou dobrovolně vystavují státní perzekuci? Ve vyhrocené podobě dokonce až vězení?


 


Už jen při zběžném pohledu na pár obrázků, nacházejících se v učebnicích sexuální výchovy třeba v norských, nebo německých školách začínáme odpověď tušit.


 


Odpor se zvedá proto, že lidé, kteří nejsou dosud zcela otupělí morálním úpadkem společnosti jasně vnímají, že v dětech jsou prostřednictvím současného pojetí sexuální výchovy cíleně prolamované a destruované všechny hranice zdravého studu. Že je v nich prostřednictvím vulgárně exaktní racionality potlačován stud, který v souvislosti s těmi nejintimnějšími věcmi přirozeným způsobem pociťuje každá normální lidská bytost.




Všechny sexuální aktivity, ba dokonce i ty méně standardní mají být považovány za zcela normální a rovnocenné. Moderní a vzdělaný člověk má o nich vědět a nemá mu dělat žádný problém otevřeně o nich hovořit tak, jak se mluví o těch nejpřirozenějších lidských potřebách, jako je jídlo, odpočinek, zájmy a podobně.




Jistěže je třeba, aby byl mladý a dospívající člověk informován i v této oblasti, avšak rozhodující roli zde má sehrát správná míra mezi potřebou informovat a zdravým přirozeným studem, který pociťuje každý normální člověk, když se začne mluvit o intimních věcech. Mezi těmito dvěma polohami, a zvláště ve vztahu k dětem a dospívajícím, musí existovat citlivá rovnováha. Rovnováha mezi respektováním přirozeného studu a nutností informovat.




No a právě v nerovnováze těchto dvou aspektů spočívá velká část celého problému, protože onou potřebou informovat je v mladých lidech vulgárně racionalistickým způsobem doslova převálcované jejich přirozené pociťování studu. Je potřené jako něco prožitého a v dnešní moderní době už zastaralého.




Nicméně právě toto je jedním z největších zločinů, který je v současnosti páchán na dětech a mladých lidech. Je to zločin, spočívající v destrukci studu, který naopak má být respektován, kultivován a podporován, jako jedna ze základních složek harmonicky rozvinuté a morálně pevně stojící osobnosti.




Žel, současné vnímání studu je typickým odrazem hodnotového systému dnešní konzumní společnosti ateistického a materialistického charakteru. Vrcholným ideálem tohoto systému je totiž užívání si. Vše životní úsilí takovýmto způsobem smýšlejících a jednajících lidí se upíná především k získávání finančních prostředků, jejichž dostatkem si může člověk zajistit tu nejširší škálu možností, jak si co nejlépe a po všech stránkách užít svého života.


 


Za účelem užívání si získává většina lidí nutné finanční prostředky svou prací, ale dá se k ním samozřejmě dojít i jinak, pokud je člověk "chytrý". Existuje totiž stále se rozrůstající skupina lidí, kterým nic neříkají žádné etické, či morální kritéria. Vždyť z hlediska hodnot dnešní společnosti je důležitá především výška konta a tedy solventnost. To, jakými prostředky člověk tohoto cíle dosáhl je důležité již méně, nebo je to docela nepodstatné.




A aby člověk mohl být zcela neomezeným ve svém základním právu užívání si všech radostí života, je snahou konzumní společnosti odstranit v tomto směru všechny omezující překážky. No a v souvislosti s naší konkrétní problematikou lidské sexuality je to pociťování studu, který začal být považován za něco svazujícího, překážejícího a nemoderního.




O tom, že je to právě takto a ne jinak svědčí například oblast rovnosti manželských svazků homosexuálních partnerů, nebo dokonce možnost svobodné volby příslušnosti k určitému pohlaví. Není tedy vůbec rozhodující, jakého pohlaví člověk je, ale jak se on sám cítí. Jednoduše řečeno, cílem materialistické společnosti je odstraňování všech bariér a omezení, které by člověku mohly potencionálně překážet v jeho užívání si.




Co je však onen stud, který tak velmi vadí sociálním inženýrům dnešní doby?




Je to něco, co máme v sobě v souvislosti s sexualitu hluboce zakořeněné. Je to něco, co člověka vůbec dělá člověkem a co nás odlišuje od zvířat. Zvíře totiž stud nepociťuje, ale člověk ano.




Proč?




Protože stud je projevem vyšší, lidské podstaty! Protože je to něco, co pochází z nejhlubšího, duchovního jádra naší osobnosti, které přesahuje tuto hmotu a toto naše fyzické tělo. A ono nejhlubší duchovní jádro člověka, pocházející a přicházející z duchovních oblastí bytí se právě prostřednictvím studu odmítá ztotožnit s fyzickým tělem, pocházejícím z evolučního vývoje a proto v sobě nesoucím určité zvířecí pudy, mezi které patří i pohlavní pud a s ním související sexualita.




Úkolem studu je zušlechtit pud a posunout ho na kvalitativně mnohem vyšší úroveň. Vůbec to neznamená celibát, ale mnohem ušlechtilejší přístup k vlastní sexualitě. Znamená to posun ke skutečné lidské výšce a plnohodnotnosti. Stud má člověku sloužit jako určitý barometr, jasně mu vymezující hranice jeho lidské důstojnosti. Je to však samozřejmě možné pouze tehdy, když člověk dbá na svůj stud jako na určité základní vodítko. Pokud na něj nedbá, staví se proti své nejvyšší a nejvnitřnější duchovní podstatě a klesá na úroveň zvířete, protože se ztotožňuje se zvířecími pudy svého fyzického těla a tyto považuje za rozhodující a určující.




Současné pojetí sexuální výchovy s jejími racionalistickými výklady, bez poznání a pochopení velké ceny nezbytného protipólu, spočívajícím v zdravém stude, který je schopen udržet naše sexuální chování na výši hodné člověka, takové pojetí sexuální výchovy je škodlivým způsobem jednostranné a ve skutečnosti jde o otevřenou bránu k něčemu zvířecímu.




A právě disharmonie mezi čistě technickým objasňováním sexuality a úplným potlačením studu představuje nezdravou a škodlivou jednostrannost, která vadí ještě zdravě cítícím lidem a rodičům. Rodičům, kteří se nenechali převálcovat konzumními hodnotami společnosti a kterým záleží na přirozeném vývoji jejich dětí, respektujícím jejich osobní pociťování studu.




Sexuální výchova, omezena převážně na technické poučení, v níž absentuje poznání účelu zdravého studu, dávajícího morálně etický rozměr lidské sexualitě, taková sexuální výchova je zločinem na mladé generaci. Je terorem konzumu, ateismu a materialismu, namířeným proti skutečné, nejhlubší a nejvnitřnější duchovní podstatě člověka, projevující se zdravým studem.


 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



25.6.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3446x

Uplatnění Božích vlastnických práv!

 


Koho chléb jíš, toho píseň zpívej! Tato slova žel platila v lidské společnosti vždy a platí v ní i dnes v demokracii. Pokud jsme totiž někde zaměstnáni, musíme bezvýhradně plnit všechno to, co od nás zaměstnavatel požaduje. Pokud projevujeme s něčím nespokojenost, nebo dokonce otevřeně kritizujeme vedení může se nám snadno stát, že o práci přijdeme. Oficiálně se pak samozřejmě vždy najde nějaká obecně akceptovatelná příčina, proč jsme museli být propuštěni. Ve skutečnosti však budou všichni vědět, že k tomu došlo proto, že jsme si otvírali ústa.


Takhle nějak to v životě kolem nás reálně funguje, ať si to už chceme přiznat, nebo ne. Na kom jsou lidé závislí a dává jim práci, čili chléb, toho vůli a požadavky musí plnit. Když ji plnit nechtějí, mohou si hledat nový způsob obživy.


Pokud je však náš zaměstnavatel lidský, čestný, spravedlivý a chápavý, tehdy většinou plníme jeho příkazy rádi a zcela samozřejmě, protože jsou moudré a přinášejí prospěch oběma stranám.


S odvrácenou tváří tohoto rčení se však setkáme zejména tehdy, pokud je zaměstnavatel nelidský, nespravedlivý, nečestný a bezohledný. Ale ani tehdy si člověk většinou neporadí a musí se přizpůsobit, pokud nechce přijít o práci.


Proč o tom všem mluvíme? Protože lidstvo si dosud neuvědomovalo a nechtělo žádným způsobem připustit, že výše zmíněné úsloví, které má v lidské společnosti své diskutabilní mravní a morální limity, že toto úsloví platí absolutně bezvýhradným způsobem ve vztahu tvora k jeho Tvůrci. Tedy ve vztahu člověka k Bohu!


Koho chléb jíš, toho píseň zpívej! Obsah tohoto rčení můžeme do určité míry najít i v podtextu prvního, a tudíž nejpodstatnějšího a nejdůležitějšího přikázání, které nám dal Stvořitel.


"Já jsem Hospodin tvůj Bůh, nebudeš mít žádné jiné bohy, kterým by ses klaněl." Tyto zásadní slova, které si mnozí lidé dosud nedali námahu správně pochopit znamenají asi toto:


Hospodin je Stvořitelem všeho ve stvoření a tedy i tebe člověče! Toto stvoření vzniklo z jeho Vůle a z jeho Vůle v něm smíš existovat. Je to tedy jeho Vůle, která je určující a rozhodující pro vše, co se nachází ve stvoření.


Člověče, chléb z rukou Hospodina jíš, v jeho stvoření žiješ a proto si povinen respektovat jeho Vůli. Si povinen poznávat ji a podřídit se jí! To je ona píseň, kterou se musíš naučit zpívat!


Poznání Vůle Nejvyššího a tvůj život podle ní má být tedy písní chvály, kterou máš vzdávat díky Bohu, tvému ​​Stvořiteli. Dík za výsadu smět existovat v jeho stvoření. Neboť on jediný má skutečnou moc, on jediný je určující a jedině jeho Vůle je z dlouhodobého hlediska rozhodující. A protože Hospodin je Pánem dobrotivým, milostivým, laskavým a spravedlivým, člověk by s plněním jeho Vůle neměl mít absolutně žádné vnitřní problémy.


A onen Stvořitel, jako jediný oprávněný Majitel a Vlastník celého stvoření již celá tisíciletí trpělivě čeká na to, aby lidé tyto zásadní skutečnosti konečně pochopili. Nicméně oni neustále odmítali a odmítají zpívat píseň toho, koho chléb jedí a z koho milosti žijí. Takový postoj je obzvláště nepochopitelným proto, neboť jak již bylo řečeno, Hospodin je přece Pánem dobrotivým, milostivým, laskavým a spravedlivým a plnění jeho Vůle má schopnost vnést do lidských srdcí dobrotu, spravedlnost, lásku, ušlechtilost i blažené štěstí.


Čas milostiplným čekání na změnu postoje lidí však není nekonečný! Jednou nakonec skončí a Hospodin pak upře právo na chléb každému, kdo se za dlouhá tisíciletí jeho trpělivého čekání nenaučil zpívat jeho píseň. Píseň chvály plnění Vůle Nejvyššího ve svém každodenním životě!


Takovým lidem bude pak upřené právo na jejich bytí, protože všechno, co smí existovat v Božím stvoření je povinné respektovat jeho Vůli. Neboť z této Vůle stvoření kdysi vzniklo a ní je neustále udržované. A všechny ty tisíciletí života na zemi byly lidem darovány pouze k tomu, aby pochopili a ve svých životech zrealizovali tuto nejelementárnější a nejzákladnější pravdu všech pravd.


"Buď Vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi!" Tato Kristova slova nám přece jasně napovídají, že svatá Vůle Nejvyššího má být pro nás zde na zemi i mimo této země vždy rozhodující. Že jí máme podřídit všechno své myšlení a cítění, všechna svá slova i činy. Každý, kdo vyslovoval tato Kristova slova nimi přece sliboval Nejvyššímu, že se bude vždy právě takto snažit jednat.


Ale převážná většina lidských slibů zůstala sliby prázdnými. Nechtěli jsme a nenaučili jsme se zpívat vznešenou píseň plnění Boží Vůle, která by musela přetvořit život na zemi v rajskou zahradu.


Všichni tito proto nakonec přijdou o právo na vědomé bytí ve stvoření, které bylo lidmi považováno za samozřejmost. Přijdou o něj proto, aby ve své nepolepšitelné svévoli neustále nezraňovaly ostatních, nezpůsobovaly jim utrpení a ustavičně nevnášeli disharmonii do chtěné harmonie univerza.


Je vskutku těžko pochopitelné, proč lidstvo nikdy nechtělo zpívat tuto vznešenou píseň, ale vydalo se na cesty zla, nespravedlnosti, nelásky a neušlechtilosti. Tím se ale vzdálilo od štěstí a míru, které není schopno najít, protože nechce a neusiluje o poznání a plnění Vůle Nejvyššího.


Této svévoli lidstva je však určen konec! Smět dále setrvávat ve stvoření budou moci pouze ti, kteří zpívají vznešenou píseň plnění Vůle Nejvyššího. Jedině oni budou mít i nadále právo jíst chléb z Božích rukou.


Neboť pokud dosud v tomto směru stále měli lidé možnost svobodné volby, od určité hranice se ono svobodné "máš" a "můžeš" změní na nekompromisní "musíš"! Musíš, nebo ztratíš právo na další existenci!


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



1.6.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:2652x

Až ke kořenům všeho zla ...

 

Rozšířeným jevem dnešní doby je obecné stěžování se. Stěžování se na politiky, kteří lžou a kradou, na nedostatek práce a špatné pracovní podmínky, na nízkou mzdu, na špatné vztahy mezi lidmi, na krizi a na mnoho jiných věcí. Avšak každý z nás vidí příčiny tohoto všeho v něčem jiném.

 

Někdo v pravicové politice a její představitelích, jiný zase v politice levicové a její příznivcích. Někdo v politice USA a států Evropské unie a jiný vidí zase úhlavního nepřítele všeho pokroku v Rusku. Nadává se na poslance a úředníky, na primátory, na policisty, na banky, na finanční skupiny, přičemž každý z nich nese nepochybně určitý díl viny na tom, že se nemáme tak dobře, jak bychom chtěli.

 

Lidé jasně cítí a dennodenně prožívají, že takovým způsobem, jakým to funguje dnes to není úplně v pořádku, ovšem ve vnímání příčin tohoto stavu se jejich názory rozcházejí. A právě z toho důvodu, že se stále nenašla ta pravá a jediná skutečná příčina se poměry stále čím dál více zhoršují. A zhoršují se nejen u nás, ale i z našeho pohledu v blahobytném a dobře fungujícím západě, přičemž světu hrozí i navzdory všem dosavadním opatřením nová finanční krize.

 

Něco tu musí být špatné! Musí zde být nějaká skrytá, neznámá příčina, která dohnala svět do krize a která dále způsobuje neustálé zhoršování poměrů.

 

Co je tou příčinou? Kde pramení všechno toto zlo?

 

Žel, skutečná pravda bude pro mnohé nepřijatelnou. Nebudou totiž ochotni akceptovat pravého viníka. Skutečného viníka, kterým nejsou ani politici, ani finanční skupiny, ani banky, ale je jím kupodivu prostý, obyčejný člověk. Je jím každý z nás! Každý jednoduchý a obyčejný člověk, který je živitelem, podporovatelem a udržovatelem dnešního systému, založeného na osobním egoismu. Založeného na preferování prospěchu vlastního já, a to třeba i na úkor jiných, pokud to člověku může přinést osobní výhody a osobní prospěch.

 

Ano, většina lidí chce především dobro a všemožné výhody hlavně pro sebe samých. To je jádrem jejich životního snažení. Je jím dosažení osobního prospěchu, který je pro nás rozhodující a to i tehdy, pokud tím nějak poškodíme někoho jiného a způsobíme mu ztrátu. Náš osobní zájem je pro nás prvořadý a pokud při jeho dosahování podvedeme jiného, ​​mnohokrát to považujeme za vlastní šikovnost.

 

Přiznejme si, že život průměrného, ​​obyčejného člověka je vrchovatě naplněn osobním egoismem. Egoismem, který je vlastní téměř všem lidem. No a ti, co jsou v této oblasti najdůvtipnějšími a nejšikovnějšími, ti se dokázali vyšvihnout na ty nejvyšší místa. Na nejvyšších místech společnosti, států a celého světa jsou mistři našich vlastních chyb! Jsou mistři lidského egoismu, kteří dokázali uplatňování tohoto systému rozvinout až téměř k dokonalosti. A v souladu s tímto principem se neustále snaží i nadále dosahovat především svůj osobní prospěch, a to za jakoukoliv cenu. I za cenu toho, že podvádějí, lžou a ožebračují lidí, či dokonce celé národy. A to vše má tendenci stále více se stupňovat. Proto jsou bohatí stále bohatšími a chudí stále chudšími.

 

A celý tento systém může fungovat jen proto, že běžní, obyčejní lidé jsou jeho podporovateli. Neboť vnitřně uznávají přesně ten jistý princip. Princip osobního egoismu v dosahování přednostního práva osobního prospěchu i na úkor jiných, pokud na to přijde. Přiznejme si, že většina lidí koná přesně takto i když samozřejmě v malém a v rámci svých omezených možností. Ti nahoře, kteří nám vládnou konají totéž, jenže ve velkém. Oni v tom byli prostě "nejlepší" a proto se dostali až nahoru. Nemohli by se však nahoře udržet a setrvat tam, pokud bychom je my tady dole nepodporovaly. Pokud bychom je nepodporovali uznáváním stejných "hodnot".

 

Funkčnost současného systému drží při životě vnitřní souhlas a vnitřní souznění většiny populace. Toto souznění spočívá v uznávání principu osobního egoismu, spojeného s přípustností dosahování prospěchu i na úkor jiných.

 

Většina lidí tedy vnitřně schvaluje systém, ve kterém žijeme. A "mistři" toho, co všichni schvalujeme nám vládnou a jejich vláda způsobuje, že životní poměry se stávají stále horšími.

 

Lidé však mají co si zaslouží! Ve svém životě totiž prožívají důsledky právě té "hodnoty", kterou sami uznávají. A mistři této hodnoty jim vládnou, zatímco oni je uznáváním této hodnoty podporují.

 

Lidé v každodenním životě tedy prožívají pouze důsledky svého vlastního egoismu. To, co jsou nuceni prožívat pro ně vytvořil egoismus, který uznávají. Prožívají to, co pro ně vytvořili mistři jejich vlastního hodnotového systému.

 

Pokud si toto všechno uvědomíme pochopíme, že je v tom spravedlnost, která vyráží dech. Spravedlnost, na základě které lidé trpí důsledkem nesprávných hodnot, které uznávají a podporují. A trpí proto aby pochopili, že tyto hodnoty nejsou správně. Že právě nesprávnost hodnot, kterým věří a které uznávají jim způsobuje všechno utrpení a bídu. Utrpení, strádání a bídu, kterých se mohou zbavit pouze tehdy, pokud od "hodnot", které je způsobují ustoupí a začnou uznávat hodnoty úplně jiné. Zcela opačné!

 

Pokud tedy je to v našem případě osobní egoismus, který ničí člověka a lidstvo, egoismus, který dovoluje dosahovat osobních výhod a prospěchu i na úkor jiných, tak opakem této pseudo hodnoty je osvícená zásada dbát při každém úsilí o svůj osobní prospěch v naprosto stejné míře i prospěchu jiných. Nečinit prostě nic, co by přineslo výhody mně samotnému, ale poškodilo by jiného. Člověk se musí naučit hledět při všem svém jednání na zájmy jiných ve stejné míře, jako na své vlastní. Toto je princip, který musí přijmout za svůj každý člověk, který chce, aby byl jeho vlastní život už konečně hezčím a harmoničtějším. Toto je princip, jehož dodržováním přestaneme podporovat princip nesprávný a tím ho přestaneme vyživovat a podporovat. A obluda egoismu, dosud podporovaná miliardami lidí tím začne postupně ztrácet na síle a vitalitě. Začne slábnout a její hlavní představitelé začnou ztrácet půdu pod nohama. A tím začnou slábnout i projevy zla, kterým démon egoismu lidí utlačuje.

 

Jedině tímto způsobem je možné zastavit zlo a úpadek, které se ve světě stále více šíří. Svět musí už jednou prostě pochopit, že nikdo nesmí kráčet k vlastnímu štěstí po hřbetech jiných. To je zvrácený princip, kterému uvěřil tento svět a který tomuto světu přináší krize, nepokoje a bídu.

 

Ne, člověk nesmí kráčet za svými životními cíli na úkor jiných, ale naopak, má druhých podporovat. Má brát na ně a na jejich zájmy stejný ohled a jako na sebe a své vlastní zájmy.

 

V těchto jednoduchých skutečnostech je skrytá podstata! Podstata všeho současného zla, ale aj podstata možného budoucího dobra. Jednotlivci, obyčejní a prostí lidé rozhodují o tom, kam kráčí tento svět a v jakých hmotných podmínkách budou muset žít. Pokud budou i nadále žít svým malým a osobním egoismem, budou podporovat egoistický systém, jehož mistři nám budou vládnout a ničit nás.

 

Pokud však přestanou živit tuto hydru a začnou být sami lidštějšími k jiným, začnou přihlížet na jejich zájmy stejně, jako na své vlastní, pak se na vrchol společnosti budou moci dostat mistři jejich vlastních ctností přesně tak, jak se nyní dostávají na vrchol mistři jejich vlastních chyb.

 

Pak však už lidé nebudou mít důvod nadávat na ty tam nahoře, ale naopak, budou si je ctít a vážit. Všechno toto je totiž zákonitý a velkou všemoudrosti univerza řízený děj, na jehož základě se lidstvu, lidem a jednotlivcům dostává důsledné spravedlnosti. Důsledné spravedlnosti, spočívající v tom, že se jim vždy dostane přesně toho, co si zaslouží.

 

Staňme se tedy dobrými a nesobeckými a přijde k nám dobro proto, že si ho zasloužíme. Nebo zůstaňme nadále věrni svému osobnímu egoismu a budeme sklízet zlo, bídu, utrpení a krize, protože přesně tohle si zasloužíme.

 

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

 



 



24.5.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:2591x

Proč jsou životy mnoha lidí bezúčelné?

 




Život mnoha lidí této země se míjí svému skutečnému účelu. Je nesmyslným, protože postrádá pravý smysl. Je to smutné, ale žel mnozí lidé aniž by o tom vůbec věděli, promarňují vlastní život, ačkoli paradoxně oni sami jsou přesvědčeni o opaku.




Tuto kontroverzní skutečnost si zkusme přiblížit na základě následujícího přirovnání:


Jíme jednoznačně pouze proto, abychom žili. Dostatek jídla představuje jeden z nejhlavnějších předpokladů pro život, ale i přes jeho nezbytnost není jedení pravým účelem našeho bytí. Je jen prostředkem k účelu, protože jíme, abychom žili, ale nežijeme, abychom jedli.


Nicméně žel, přece jen existují lidé, pro které se právě jedení stalo ústředním motivem, ne-li dokonce jádrem a podstatou celé jejich existence. Dobré jídlo a jeho dostatečné množství pro ně mnohdy představuje to největší životní potěšení. O podobných lidech se ale nedá říct nic jiného, ​než jen to, že se minuly pravému účelu vlastního života, protože prostředek k účelu zaměnili za účel samotný.


No a žel, existuje mnoho lidí na této zemi, jednajících stejným způsobem ve vztahu k vlastní hmotné existenci. Naše fyzická existence v hmotném světě totiž není samotným účelem našeho bytí, ale pouze prostředkem k účelu.


Neboť skutečným účelem našeho života a celé naší existence nemá být hmotný a materiální život samotný, ale něco jiného. Něco vyššího! Hledání něčeho Vyššího!


Čeho? Přece hledání Světla! Hledání Boha! Toto je hluboký smysl a skutečný účel pozemského bytí!


Smyslem a účelem života každého z nás je tedy usilovat se co nejvíce přiblížit ke zdroji a východisku všeho - ke Stvořiteli. Neboť my lidé jsme kdysi dávno vyšly z jeho rukou jako neuvědomělé jiskřičky vědomí, které mají prostřednictvím své touhy po opětovném návratu, prostřednictvím své touhy po Stvořiteli, po jeho Světle, po poznání jeho Vůle a jeho Zákonů postupně sílit ve svém sebeuvědomění. A nakonec se jako plně sebauvedomelé bytosti navrátit zpět do jeho blízkosti. Jde zde tedy o vývoj, který máme uskutečnit v hmotném stvoření. A právě v něm, v uskutečnění a naplnění vlastního duchovního vývoje spočívá vznešený účel a vysoký smysl fyzické existence každého z nás.


Touha po Světle, po Stvořiteli, čili po nejvyšším a nejvznešenějším, co vůbec existuje má totiž schopnost zvedat a povznášet celý náš život. Má schopnost dělat jej lepším. Vyvolává a způsobuje náš vnitřní, osobnostní růst, který má zároveň ten nejpozitivnější vliv na naši čistě hmotnou existenci a na naše reálné hmotné poměry.


Neboť člověk, usilující o to nejvyšší Dobro se nevyhnutelně sám stává lepším. A člověk, který se stává lepším má nevyhnutelně stále lepší a pozitivnější vliv na vše, s čím přichází do styku. A tedy i na své čistě hmotné okolí.


Tragédie lidstva však spočívá ve skutečnosti, že lidé nenaplňují pravý účel vlastního bytí a že si prostředek k účelu, kterým je hmotné bytí, zaměnili za účel samotný. Že podobně jako ti, kteří nejedí aby žili, ale žijí aby jedli, nehledají prostřednictvím své vlastní hmotné existence Stvořitele, ale svou hmotnou existenci považují za ten jediný a hlavní účel všeho.


Tito lidé tedy prostřednictvím vlastního fyzického bytí nehledají Boha, protože jejich jediným "božstvem" se jim stala jejich současná, osobní hmotná existence. Tím ale zaměnili prostředek za účel, na základě čeho se jejich život stává nesmyslným, protože se míjí pravému smyslu a účelu. A protože duševní obzor takových lidí nepřesahuje dokonce ani jen v cítění a myšlení hranice hmotného, ​​nemá je co táhnout nahoru a posouvat osobnostně výše. Proto se neustále pohybují pouze v hranicích hmotného, ​​jako v začarovaném a bludném kruhu.


Z tohoto důvodu lidé uvízli v osidlech bezvýchodného existencionalismu a osobního egoismu. Neboť pokud je mým jediným božstvem mé vlastní já, čili moje vlastní hmotné bytí, nemůže z toho povstat nic jiného, ​​než nezdravý individualismus a přehnaný egoismus, snažící se vždy a všude prosazovat především zájmy vlastního já. Zájmy vlastního já, které pro dotyčného člověka v jeho hmotně zúženém pohledu představuje celé jeho bytí a celý jeho vesmír.


Tím ale vznikají spory, hádky, nedorozumění, sváry, napětí, násilí a války. Mezi lidmi totiž není žádného obecně sjednocujícího činitele, protože každý hájí především své vlastní zájmy. Malí "bohové", za kterých se lidé na zemi považují přicházejí, a budou vždy při prosazování vlastních zájmů přicházet do sporů a konfliktů s jinými malými "bohy". Takto to na zemi vždy chodilo a dosud chodí.


Jaké by to ale bylo jiné a mohlo být jiné, kdyby lidé znali a naplňovali skutečný účel vlastního života? Kdyby usilovali ke Světlu? Kdyby usilovali k Bohu, který je tím nejvyšším Dobrem, jaké existuje? Kdyby usilovali o poznání jeho Vůle a jeho Zákonů? Kdyby pochopili, že ne oni jsou "bohy" a "pány", ale naopak, oni sami mají usilovat co nejvíce se přiblížit k poznání Vůle skutečného Boha a Pána? Kdyby pochopili, že právě hledání a naplňování jeho Vůle představuje skutečný účel celého jejich bytí? Kdyby pochopili, že při naplňování tohoto skutečného účelu bytí jim nemohou být ostatní lidé nikdy žádnými nepřáteli ale naopak přáteli a pomocníky, s nimiž je spojuje jeden velký, stejný a společný cíl?


Ano, pravda je taková, že lidstvo se bude bez pravé snahy o přiblížení se k Bohu navždy utápět ve svých sporech, ve svém nepřátelství a nevraživosti, pramenících z mylného zbožštění vlastní hmotné existence. Avšak jedině v touze po Světle, po Bohu, po poznání jeho Vůle, jeho Zákonů a po jejich naplňování, jedině v tomto se nachází velký a sjednocující činitel, který musí všechny lidi vždy jen spojovat.


Pokud to nepochopíme, budeme si vždy nepřáteli nebo konkurenty. A pokud budeme neustále setrvávat v tomto našem nepochopení a z něho vyplývajíciho nepřátelství, nakonec sami sebe zničíme.


Neboť ten, kdo nekráčí k Bohu a k jeho Světlu, může kráčet už jen jediným možným směrem. Směrem úplně opačným! Směrem k záhubě, sebezničení a zatracení! Směrem k temnu!


PS. Pokud bylo v textu mluvené o víře v Boha, neznamená to, že tato víra musí být nutně ztotožňována s členstvím v nějaké církvi. Člověk může být v církvi, ale nemusí, protože pravá cesta k Nejvyššímu je cestou plnění jeho Vůle a jeho Zákonů. To je to nejpodstatnější, přičemž to, zda jsme či nejsme v nějaké církvi je vedlejší.


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



18.5.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:2624x

Morálka, lidskost a opětovné vtělení

 


Jaký praktický dopad může mít na náš každodenní život poznání o zákonitosti opětovných příchodů člověka na tuto zem? Jak by mohlo takové poznání přispět k pozvednutí etiky, morálky, lidskosti a větší ohleduplnosti lidí k lidem v běžném, praktickém životě? Při jeho obecném pochopení, přijetí a akceptaci by byl s velkou pravděpodobností jeho pozitivní dopad na celou společnost obrovský.


Jistý ateisticky založený člověk se k tomuto tématu vyjádřil následovně: "Pokud by naše opětovné vtělení na zem existovaly, mělo by určitě takové více životní plánování a smýšlení přednost před jedno životním. Žel já jsem ateista a na další životy nevěřím, stejně jako ani v Stvořitele ne, nuže mi nezbývá nic jiného, ​​než se podle toho zařídit. Čili myslet na to, abych dosáhl materiální blahobyt pro sebe v tomto životě a to co nejdříve. Neboť život po padesátce si už člověk určitě nemůže tak užívat, jako řekněme život po pětadvacítce. "


Tato krátká úvaha vystihuje dokonale podstatu celého problému, spočívající v úzce ohraničeném a sobecky materialistickém přístupu k životu ateisticky zaměřených lidí, kteří jsou přesvědčeni, že na zemi přežijí pouze tento svůj jediný současný pozemský život. Tomu pak odpovídají jejich hodnoty, postoje a všechno jejich celoživotní snažení. Samozřejmě velká čest všem výjimkám.


Poznání o opětovných vtěleních na zem je věděním o Spravedlnosti, která vládne v našem stvoření. No a právě míra tohoto vědění má velký a nezanedbatelný vliv na postoj člověka k vlastnímu životu i na jeho postoj k jiným lidem. Čili na to, co lze nazvat základními projevy lidskosti člověka vůči člověku.


Uveďme si příklad: Jistý podnikatel bezohledně okrádá své zaměstnance. Odměna za práci, kterou jim dává totiž představuje pouze zlomek hodnoty, kterou jeho zaměstnanci skutečně vyprodukují a tento takzvaný plat jim sotva stačí na pokrytí jejich nejzákladnějších lidských potřeb.


Majitel firmy tedy nepřiměřeným způsobem bohatne na úkor jiných a to tak, že je v podstatě okrádá, přičemž z hlediska pozemských zákonů je je to naprosto v pořádku. Ba právě naopak, pozemské zákony podobné zacházení s lidmi ještě podporují.


Světskou spravedlnost a její zákony lze tedy pokřivit a zmanipulovat, avšak v žádném případě to již není možné udělat se zákony univerza. Až sem totiž lidská bezohlednost a vypočítavá chamtivost nesahá.


Účinky zmíněných spravedlivých zákonů se projeví tak, že dotyčný bude muset po své smrti "na vlastní kůži" prožívat všechno utrpení, které způsoboval jiným. A vlákna jeho osudu ho při dalším pozemském vtělení neomylně přivedou přesně do takových poměrů, ve kterých bude muset on sám trpět nouzí a nedostatkem, aby i pozemsky až do morku kostí osobně procítil, jaké je něco podobného ponižující a bolestné. Aby si na základě vlastního utrpení uvědomil, že okrádat lidi je špatné a nesprávné.


Takto přísné a nepodplatitelně funguje univerzální spravedlnost, obsažená v logice opětovných pozemských příchodů, která samotná je důsledkem jednoho z nejzákladnějších Zákonů universa - Zákona zpětného účinku. Ten říká: Kdo co zaseje, to také bezpodmínečně sklidí! Nebo jak říkali naši předkové: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nebo: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě! To tedy znamená, že spravedlivá odplata nás určitě nemine. Pokud se nám jí nedostane ihned, tak určitě po smrti, nebo až potom v dalším pozemském životě.


Pokud by tedy různí podnikatelé, majitelé firem, politici, státníci a koneckonců celá společnost věděla o těchto skutečnostech, pokud by se o nich otevřeně mluvilo, mnozí z těch, kteří dnes konají nečestně a v kterých ještě zůstaly zbytky svědomí, by se určitě nad tím zamysleli. A na základě svých úvah by pak přehodnotili svůj postoj k druhým v duchu mnohem větší lidské vstřícnosti a ohleduplnosti.


No a pro všechny ty, kteří tyto věci chápat nechtějí, kteří je ignorují a nehodlají se nad nimi zamýšlet, pro všechny ty platí následující:


Váš smích, založený na pláči a strádání jiných se změní v pláč! Vaše bohatství, založené na okrádání jiných se změní v žalostnou nouzi! Neboť cokoliv zlé jste učinili jiným, to budete muset jednoho dne přežít na své vlastní kůži! Taková je totiž železná Spravedlnost, jejíž uniknout není v silách nikoho na této zemi.


Věz proto každý, kdo se dopouštíš zla jakéhokoli druhu, že pokud si ty klidně spíš a všemožně užíváš, železné zákony Boží spravedlnosti spřádají v tichosti nitky tvého osudu tak, že jednoho dne tě tvrdě a bolestivě udeří přesně totéž zlo, které si ty sám způsoboval jiným. Tím si můžeš být ty slepý a hluchý člověče, už nyní více než stoprocentně jistý!


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



11.5.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:2480x

Jiný a zvláštní pohled na sexualitu

 


Nedávno jsem se setkal s velmi zajímavým textem, týkajícím se lidské sexuality, který předestírá úplně jiné rozměry a dimenze. I mě samotného přivedl k hlubšímu zamyšlení nad touto problematikou, na základě čehož vznikl tento článek.


Zmíněný text byl poměrně krátký a zde je jeho volné přetlumočení:


"Kdybyste se vzájemně tělesně nespojovali tak často, jak je to dnes zvykem, ale pouze občas a to raději méně než více, nevyskytoval by se mezi vámi ani jediný, který by nebyl minimálně jasnovidcem.


Takovým způsobem a v takovém množství, jak je to však dnes obecně zvykem, promrhávají ať už muži nebo i ženy své nejlepší síly. Těmito výstřelky se zbavují duši zušlechťujících životních sil, z nichž jim nezůstane nikdy taková zásoba, aby se prostřednictvím ní mohlo v jejich duši soustřeďovat stále intenzivněji světlo.


Z tohoto důvodu se lidé stávají stále duchovně línějšími a pouze na tělesné požitky zaměřenými bytostmi. Jsou proto zřídka schopni nějaké jasnější myšlenky. Stávají se bázlivými, zbabělými, velmi hmotnými, náladovými, vrtkavými, sobeckými, závistivými a žárlivými. Mohou jen těžko, nebo často nemohou vůbec pochopit nic duchovního; neboť jejich fantazie se ustavičně toulá v půvabu tělesnosti a nemůže se nikdy povznést k něčemu vyššímu a duchovnímu. A pokud se mezi nimi najdou lidé, kteří alespoň v okamžicích prostých tělesných žádostí vyšlou nějaký prchavý pohled nahoru, pak přijdou ihned jako černé mraky na nebi, tělesně smyslné myšlenky a zakryjí ono výšší tak, že duše na ně zcela zapomene a ihned se znovu řítí do zapáchajícího močálu tělesné rozkoše! "


Poselství tohoto krátkého textu je velmi závažné, protože se v něm hovoří o úplně jiném způsobu využití lidské sexuální energie, než je tomu obecně zvykem. Tato energie totiž představuje obrovský potenciál, který pokud není ventilován prvoplánově, ale je naopak v jistém smyslu sbírán, soustředění tohoto potenciálu je nám schopné prorazit cestu ke zcela novému rozměru bytí. Je schopno dát našemu bytí další, vyšší rozměr. Je schopno v nás probudit a aktivovat výšší danosti. Vyšší schopnosti tak významného druhu, že v minulosti takové lidi, kteří to dokázali nazývali "svatými".


Ona takzvaná "svatost" však není nic jiného, ​​než otevření okna do dalšího, nového rozměru bytí, čeho je ve skutečnosti možné dosáhnout úplně každému člověku, který je ochoten přistupovat k vlastní sexualitě mnohem kultivovanějším, ušlechtilejším a střídmějším způsobem.


Abychom vůbec pochopili význam toho, co tím můžeme získat představme si dvourozměrný obrázek někde v knize nebo v časopise. A teď si představme tentýž obrázek ve skutečnosti, v trojrozměrné 3D realitě. Onen rozdíl mezi dvojrozměrností a trojrozměrností je obrovský.


No a zkusme si představit rozdíl mezi realitou trojrozměrnou a čtyřrozměrnou. Takové něco je opravdu těžko představitelné, protože náš svět, ve kterém žijeme je trojrozměrný. Nicméně onen vyšší, nový, čtvrtý rozměr může dát našemu bytí právě zmíněné, kultivovanější a střídmější využití naší sexuální energie.


Obecně vládne na tomto světě určitý standard využití lidské sexuální energie, co bychom mohli považovat za jistý základním level.


Ale je třeba vědět, a lidé to vůbec netuší, že existuje i mnohem vyšší level. Pokud nám totiž prvoplánové využití našeho potenciálu sexuální energie poskytuje přežití tak mimořádně přitažlivého druhu, po kterém lidé prahnou a neustále touží, co pak říci o stavu prožívání vyššího levelu využití energetického potenciálu vlastní sexuální energie?


K naší sexualitě tedy můžeme přistupovat dvěma způsoby. Způsobem nižším nebo způsobem vyšším. Ten nižší nám dovoluje prožívat zážitky nižšího druhu a odkrývá před námi nížší a omezenější obzory, dokud ten vyšší způsob nám naopak odhaluje výšší a dalekosáhlejší obzory.


Ten nižší způsob nám umožňuje prožívat nižší kvalitu života a ten vyšší způsob vyšší kvalitu života. Ten nižší způsob nás drží při zemi a ten vyšší způsob nás zvedá k výšinám. Při tom nižším způsobu využití potenciálu naší sexuality se stáváme lidmi nízko omezeného duševního obzoru, zatímco při tom vyšším způsobu se můžeme stát lidmi, kteří dosahují skutečné výše svého lidství. Neboť v nízkosti se skrývá malost a ve výšce velikost.


Pokud se podíváme na současný život kolem sebe zjistíme, že vše v něm směřuje k tomu, aby se člověk nedokázal odpoutat od své nižší podstaty. Pokud se podíváme na televizi, na filmy, na internet, na časopisy, na knihy, ba dokonce i na módu, všude tam se nám snaží namluvit, že tím, kolem čeho se má a musí vše točit je jedině to lidsky pudově sexuální. Všude kolem nás číhá to sexuální, smyslově pudové a tělesné, jakož i různé druhy zážitků s tím úzce související.


Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jako by se někdo až enormním způsobem snažil o to, aby lidstvo zůstalo stále uvězněno na tomto nižším stupni. Samozřejmě se všemi radostmi, které to lidem poskytuje, ale zároveň se všemi omezeními a malostí, kterou to sebou přináší.


Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jakoby někomu šlo o to, aby lidé zůstávali navždy ponížení a nikdy nezvedli svůj zrak k výšinám. K výšinám ducha a skutečné lidské velikosti, ke kterým nás může pozvednout právě vysoce kultivovaný přístup k potenciálu naší sexuality. Může nás to totiž zbavit naší příslušnosti k mělké, povrchní, požitkářské a lehce ovladatelné mase. Mase, která využívá potenciál vlastní sexuality pouze nízkým způsobem a proto i navždy zůstává nízko stojící.


Pokud se zmiňujeme o slovu ušlechtilost, tak právě od něj je odvozen pojem "šlechta". Co však znamená slovo "šlechta" v tom pravém slova smyslu a jaké ve skutečnosti klade nároky na jeho držitele?


Šlechta představuje vyšší společenský stav, vyznačující se ušlechtilejším přístupem k životu, než je běžné. Vyznačující se ušlechtilým přístupem k úplně všem věcem v životě a tedy i k problematice lidské sexuality.


Každý člověk na zemi je povolán k tomu, aby se stal v tom nejlepším slova smyslu příslušníkem vyššího, šlechtického stavu. Příslušníkem skutečné a pravé šlechty ducha, která vnímá sexualitu jako prostředek k povznesení se k duchovním výšinám dalšího, nového rozměru bytí.


Velmi těžko však vysvětlit tomu, kdo něco takového nezažil, jak velká v tom spočívá cena. Asi tak těžce, jak nedokážete slepému zprostředkovat slovy zážitek nádhery krásného letního dne. Dokážete mu to jen popsat, ale nedokážete mu poskytnout autentickou sílu přežití.


Co dodat na závěr? Pouze to, aby se nám konečně otevřeli oči. Abychom se konečně probrali ze slepoty a staly vidoucími. Abychom se konečně odtrhli od nízkosti a vyšvihli nahoru. Každý z nás k tomu totiž vlastní silný potenciál a záleží pouze na nás, jestli ho dokážeme správně využít, nebo ho promarníme tak, jako tomu bylo vždy a jak se to zde na zemi obecně považuje za zcela normální.


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



27.4.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:2681x

Jaká je síla materialistického přesvědčení?

 

Síla a míra každého přesvědčení se osvědčuje ve vyhrocených situacích. Je totiž velmi snadné věřit něčemu a věřit v něco, pokud se vše daří a vše funguje. Nicméně bývá někdy velmi těžké setrvat ve svém původním přesvědčení, pokud nastanou komplikace, nic se nedaří a všechno se hroutí. V takové chvíli se pak nejednou zhroutí i naše přesvědčení, protože nedokáže obstát v tlaku vyhrocené situace. Proto má skutečnou hodnotu a cenu pouze takové přesvědčení, které dokáže obstát v každé situaci. Z tohoto prostého důvodu ať se tedy nikdo raději neodvolává na sílu vlastního přesvědčení, pokud toto neprošlo žádnou zásadní životní zkouškou.

 

Z hlediska výše uvedených skutečností se teď zkusme podívat na dva druhy klíčového přesvědčení lidí, a sice na přesvědčení idealistické a na přesvědčení materialisticko ateistické.

 

Skutečný a pravý idealista věří ve vyšší, hmotu přesahující moc. A tato jeho víra se v praktickém životě projevuje tak, že ve smyslu respektování oné vyšší moci se všemožně snaží o dobro, čestnost, spravedlnost a ušlechtilost. Reálný život podle těchto principů lze pak klidně nazvat přesvědčením. Skutečným přesvědčením ve vyšší, univerzální moc dobra, která se projevuje ve způsobu každodenního života dotyčného.

 

No a stane se, že život takového člověka se přiblíží ke svému konci. Jeho duše se pomalu a postupně začíná odpoutávat od fyzické schránky a tento člověk ještě intenzivněji vyciťuje a vnímá to, co hmotu přesahuje. Uvědomuje si, že žil správně a tváří v tvář blížící se smrti se stává jeho přesvědčení ještě silnějším. Dokonce ani smrt ním nemůže otřást! Právě naopak! Ještě více ho v něm utvrzuje! O tomto člověku lze říci, že jeho přesvědčení bylo pravé, protože dokázalo obstát i pod tak zásadním tlakem, jako je konfrontace s realitou pozemské smrtelnosti.

 

A teď se podívejme na přesvědčení ateisty a materialisty. Ten věří pouze v hmotu a v nic jiného. Pouze v tento reálný svět, který je pro něj vším a to znamená, že po své fyzické smrti už v nic nedoufá a s ničím nepočítá. Pouze s velkou nicotou.

 

Takový postoj lidí k vlastnímu bytí je vede mnohdy k tomu, že se snaží vyždímat ze života co se jen dá. Že se snaží užít si naplno všech požitků, které jim poskytuje. A to žel nejednou i za cenu nemorálnosti a nepoctivosti. Čest všem výjimkám!

 

I tento člověk se však postupně přibližuje k hraničnímu momentu osudového odchodu do neznáma. I tento člověk se najednou, spolu se svým materialisticko ateistickým přesvědčením ocitá před branou smrti. I duše tohoto člověka se začne postupně odpoutávat od jeho fyzického těla a on začne slabě tušit, že by přece jen za reálností hmotného světa mohlo něco být. Že by to všechno, čemu věřil a na čem postavil celý svůj život mohlo být přece jen jinak. A nelze tvrdit že vždy, ale mnohdy se pak stane, že přesvědčení takového člověka nakonec zakolísá. Ba dokonce se i zcela zhroutí.

 

Mnohokrát se tedy stane, že přesvědčení takových lidí neobstojí před realitou smrti. Mnohokrát se také stane, že člověk na sklonku svého života nabude úplně jiné přesvědčení, než bylo to jeho původní, materialisticko ateistické.

 

Velmi zajímavé však je, že o opaku pravděpodobně nikdo nikdy neslyšel. To znamená, že nikdo asi nikdy neslyšel o tom, že by se nějaký hluboce věřící idealista stal před smrtí ateistou a materialistou. Takové něco by bylo možné považovat za cosi kuriózního, co se vymyká z běžného rámce. O opaku však lze slyšet dost často a to rozhodně stojí za hlubší zamyšlení.

 

Vše, o čem bylo doposud mluveno je odpozorováno z běžného, ​​každodenního života a ukazuje nám, jaký druh přesvědčení dokáže odolat i v těch najvyhrotenejších situacích a naopak, jaké přesvědčení se v takových hraničních situacích dost často láme.

 

V životě člověka mladšího nebo středního věku ale mnohokrát nenastalo ještě nic takového zásadního, co by jeho přesvědčení a hodnoty z něho vyplývající nějakým radikálním způsobem prověřilo. Člověk v nižším a středním věku tedy ještě nemusí mít takovou zásadní osobní zkušenost. A právě to je důvod, proč vznikl tento text. Vznikl jako impuls k zamyšlení nad vlastním životem a nad přesvědčením a hodnotami, které v něm preferujeme. Měli bychom totiž zvážit, zda stavíme svůj život na tom, co většinou obstojí, nebo zda jej naopak stavíme na tom, co má tendenci kolísat, nebo se zhroutit. Měli bychom se opravdu nad tím vážně zamyslet, abychom na sklonku svého života nemuseli roztrpčeně konstatovat, že jsme ho celý jen promrhali honbou za prázdnými, mělkými a nepodstatnými věcmi.

 

Neboť moudrý člověk by měl být schopen poučit se z chyb a negativních prožívání jiných. Žel ten nerozumný bude muset dospět k pochopení až tím, že všechny důsledky onoho nesprávného a negativního bude muset přežít na vlastní kůži. Ale pak už bude pozdě! Pak už totiž bude za ním celý jeho nenávratně promarněný život, který ve své lehkomyslnosti postavil na vratkém přesvědčení.

 

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

 



 



20.4.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:2575x

USA! Příklad ovládání druhých!

 


 


V současnosti jsou USA považovány za baštu demokracie, za její celosvětového ochránce a za nejdůležitějšího garanta lidských práv. Velmi zajímavou je však skutečnost, že paradoxně vznik samotných USA byl poznamenán lží, zradou, věrolomností a pošlapáváním všech lidských práv.




 


Nemělo by vůbec smysl hovořit o temných stránkách nějakého národa, protože každý národ na světě má své světlé i temné stránky, kdyby ... Kdyby to žel v případě USA nemělo své kontinuálně pokračování až do současnosti! Kdyby se zrada, lež, věrolomnost a bezcharakternost nestaly základními principy, uplatňovanými USA vůči všem národům světa, které se nechtějí stát jejich vazaly.




 


Než budeme hovořit o celé věci detailněji, třeba si vyjasnit jeden pojem. Pokud totiž budeme mluvit o USA, nebude tím míněno řadové obyvatelstvo, ale mocenská elita společnosti, která je strůjcem všech geopolitických záměrů, přičemž nižší společenské vrstvy, účelově zmanipulované pojmem "vlastenectví", jsou pouze jejich poslušnými vykonavateli.




 


Rozhodujícím podnětem ke vzniku tohoto textu byla kniha Foresta Cartera: "Odvedu vás do Sierry Madre". Říká se v ní o počátcích kolonizace Ameriky a o tom, jak se tehdejší americké úřady vyspořádali s indiánskou otázkou. V metodách, které byly tehdy vůči indiánům uplatňované můžeme totiž nalézt určitou paralelu s metodami používanými v současnosti. Jejich podstata se příliš nezměnila. Změnila se jen forma, která se sofistikovaně přizpůsobila podmínkám současnosti.




 


V 19. století byly indiáni v Americe lidmi bez jakýchkoliv lidských práv. Neměli právo volit, ba ani vlastnit a nabývat majetek. Šlo skupinu lidí určenou na vyhlazení, případně na jiný vhodný způsob eliminace, protože vláda chtěla zabrat jejich území, bohaté na nerostné suroviny.




 


Je zcela přirozené, že se indiáni vůči tomu postavili se zbraní v ruce. Došlo k válce, v níž se obě strany dopustily množství ukrutností. Morální právo však bylo jednoznačně na straně indiánů, protože oni si hájili pouze právo na vlastní existenci, jakož i na území, které jim patřily po staletí.




 


Tehdejší americký tisk opisoval indiány jako vrahy, lupiče a nájezdníky, avšak svědectví nestranných pozorovatelů dokládají, že duchovně a morálně stáli indiáni vyše než jejich protivníci, že porušily mnohem méně dohod jako běloši a že vždy jednali čestně s těmi, kteří jednali čestně s nimi.




 


Důkazem vyhlazovacího přístupu k indiánům je i skutečnost, že například každému v té době v Mexiku, kdo přinesl skalp indiánského bojovníka bylo vyplaceno 250 dolarů. Za skalpy žen a dětí se platilo 100 dolarů.




 


Kromě tvrdé síly se vydatně používala i lest, v níž se bezohledně kalkulovalo se smyslem indiánů pro čest a dodržování dohod. Mnoho náčelníků bylo například zákeřně zavražděno tak, že je vlákali do pevností za účelem ujednání příměří. A pokud se třeba i příměří podařilo dohodnout, byly často využívané služby zločineckých band, které vraždili a skalpovali své vlastní, americké osadníky, což se pak účelově připsalo indiánům




 


Na základě takovýchto vykonstruovaných incidentů opisoval tisk indiány jako krvelačné divochy, kteří nejsou schopni dodržovat žádné smlouvy. To poskytlo důvod pro "morální" opodstatnění dalších vyhlazovacích akcí a další zabírání území.




 


Nakonec se našlo jiné řešení. Citát pochází ze zmiňované knihy Foresta Cartera:




 


"Úřad pro Indiánské záležitosti navrhl nový, záludný tah, který nakonec překonal i moc armády. Úřad totiž spravoval rezervaci San Carlos, do níž se měli přestěhovat všichni Apači. Na úřadě však věděli, že ani ti nejvynalézavější z vládních lhářů by nedokázali vymyslet nezbytné fráze, které by Apače přinutily přijít na toto nehostinné místo.




 


A proto vymysleli plán. Vyjednavači se obraceli na apačské skupiny a navrhovali jim mír a možnost zřízení rezervací na místech, které si sami zvolí. Tam budou žít na věčné časy. Když se usadí, obdělají půdu, zasejí a odevzdají zbraně, zajmou je a transportují do San Carlos.




 


Za hlavního vyjednavače s Apači vybral úřad člověka, v otázce bezvýhradné dôverihodnosti úřadů stejně naivního, jak byly samotní Apači. Tomuto vyjednávači řekli pouze část plánu, týkajícího se rezervace na věčné časy. O San Carlos pomlčali ".




 


Tento citát dokonale vystihuje způsob jednání amerických úřadů v té době, nicméně je mimořádně zarmucující, že dodnes se na tom mnoho nezměnilo. Podobným způsobem totiž i současnosti jednala a jedná mocenská elita USA vůči mnohým "zlobivým" národům světa. Vůči národům, které si zvolili svou vlastní cestu, dbajíce o své vlastní zájmy. Vůči národům, které se odmítly stát satelity USA a dovolili si nesouhlasit s drancováním vlastního lidu a jeho přírodních zdrojů nenasytnými nadnárodními společnostmi.




 


Pro takové "zlobivé" národy jsou podobně jako byly kdysi pro indiány připravené dva scénáře. Prvním je otevřena intervence a druhým je postupné zotročení.




 


V případě otevřené intervence je třeba najít pádný argument, který by americkou i světovou veřejnost přesvědčil o nezbytnosti vojenského zásahu. Pokud se nenajde, uměle se vyrobí. Ukázkovým příkladem takového postupu byla existence chemických zbraní v Iráku. A přestože se tyto zbraně nakonec nikdy nenašli, jako pádný argument pro opodstatnění intervence to posloužilo dokonale. Ve skutečnosti však nešlo ani o chemické zbraně, ani o sesazení Husajna, ale o obsazení a ovládnutí ropných polí.




 


Scénář postupného zotročení je následující: Ve státě, který je třeba dostat pod kontrolu se najde vhodná opoziční skupina, nesouhlasící s politikou tamní vlády. Tato skupina a její lídři jsou finančně a mediální podporováni prostřednictvím různých nadací a mezivládních organizací. Jejich úkolem je ostrá kritika vlády, její chyb a jejich častokrát vykonstruovaných, nedemokratických postupů, organizování schůzek, mítinků a občanských nepokojů.




 


Zahraničními médii a médii domácími, finančně či jinak platnými zájmům USA a jejich západních spojenců je tato zrádcovská opoziční skupina vyzdvihována jako jediná a nejpřijatelnější demokratická alternativa. Vláda daného státu se ocitá pod silným tlakem jak zevnitř, tak zvenčí. Tento rostoucí tlak vrcholí demonstracemi, občanskými nepokoji, snahou o předčasné volby, nebo o odstranění vlády jakýmkoli jiným způsobem.




 


Když se tohoto cíle dosáhne a do vedení se dostanou nové "demokratické struktury", tyto, věrné svým zahraničním chlebodárcům a podporovatelům začnou uskutečňovat politiku poslušného satelitu USA, jehož vláda upřednostňuje zájmy nadnárodních společností nad zájmy vlastního národa, stavějíc se tak přítelem USA a "novým ostrovem demokracie ". Ve skutečnosti se však z takto oklamaného národa stává poslušný otrok, který rozprodá všechny své strategické podniky do zahraničních rukou, stávajíc se cizincem ve své vlastní zemi, protože mu v ní už téměř nic nepatří.




 


Takovým způsobem byly politicky a ekonomicky zotročené mnohé národy světa, včetně nás samotných. I nám, stejně jako indiánům byla slíbena demokracie na věčné časy, avšak místo toho jsme se stali otroky a vazaly, jejichž lidské, hospodářské a přírodní zdroje odčerpává zahraničí.




 


S nepatrnými úpravami proběhly podle výše uvedeného scénáře i události na Ukrajině a podle téhož scénáře je nyní démonizováno Rusko, které je na jedné straně cíleně ekonomicky oslabováno a na druhé straně se vůči němu hledá pádný důvod, který by byl dostatečným ospravedlněním zahájení ozbrojeného konfliktu.




 


Samozřejmě že navenek, jak je již dobrým zvykem, je vše prezentováno jako boj za ty nejušlechtilejší ideály, ale ve skutečnosti, přesně tak jako vždy, jde pouze o ovládnutí, zotročení a podmanění si Ruska a jeho obrovských nerostných zdrojů.




 


A ještě jedno má být řečeno. Tisíce lidí nejsou schopni akceptovat, že by pravda mohla být právě taková a proto ji hanlivě označují jako konspirace. Ty tisíce lidí mají totiž jednu velkou chybu. Podobně jako svého času indiáni věří v poctivost přístupu a naivně doufají, že to, co se jim předestírá jako pravda, skutečně pravdou je.




 


Nicméně žel, možná až na vlastní kůži se budou muset přesvědčit o lži oficiální mediální propagandy, za kterou se stejně jako za dob indiánů skrývá pouze snaha maskovat bezohlednost, věrolomnost a bezcharakternost. Pokud totiž lidé ve své naivitě opět naletí této osvědčené manipulaci může se stát, že budou pod líbivými hesly boje za demokracii, lidská práva, či jiné účelové fráze dohnány do zničující války z Ruskem. Do války z Ruskem, jejímž skutečným účelem budou tak, jako dosud vždy jen mocenské a ekonomické zájmy korporací USA. Do války z Ruskem, které je již dnes médii účelově vykreslováno jako agresor a nepřítel demokracie a vůči kterému se hledají vhodné záminky k tomu, aby se válka s ním stala veřejností akceptovatelnou, ba dokonce nezbytnou.




 


Slepí a hluší, probuďte se konečně a nedejte se vmanipulovat do ničivé války kvůli cizímu prospěchu!




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



13.4.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3280x

Nesprávne poňatie emancipácie

 


 


V čom spočíva dnešné pomýlené a pokrivené chápanie emancipácie? Spočíva v jej rozpore s veľkým vesmírnym Zákonom doplnenia celku, ktorý funguje na základe vzájomnej príťažlivosti dvoch protikladných častí, priťahujúcich sa za účelom vytvorenia jedného, harmonicky fungujúceho celku.


 


Vezmime si konkrétny príklad, a síce deň a noc. Ide o dva protiklady, ktoré tvoria vo vzájomnom spojení harmonický dvadsaťštyrihodinový cyklus. V ňom je opäť harmonickým spôsobom vymedzený čas aktivity a odpočinku. Ďalšími príkladmi je trebárs teplo a zima, príliv a odliv, nádych a výdych a podobne. Jednoduchý princíp harmonického spolupôsobenia dvoch protikladných prvkov môžeme vidieť naozaj všade okolo nás.


 


No a do tejto kategórie patrí i vzájomný vzťah muža a ženy. Muž a žena predstavujú totiž dva protipóly, dva úplne rozdielne svety. Muž túži po žene a žena po mužovi, aby vytvorili spoločne celok a s ním spojené prežívanie stavu harmónie.


 


Čo je ale potrebné, aby takýto harmonický celok medzi mužom a ženou mohol vzniknúť a mohol sa aj trvalo udržať?


 


Základným predpokladom je, aby muž zostal mužom a žena ženou. Aby každý z nich bol plným spôsobom tým, čím byť má a aby práve takýmto spôsobom jednal. Ich pôsobenie a úlohy sa nesmú miešať, pretože potom vzniká čosi neharmonické a nesprávne, čo sa nie je schopné dlhodobo udržať.


 


V prvom rade však musíme vedieť, ako má vyzerať ideál správnej ženy a ideál správneho muža. Ideál nie z hľadiska ľudských predstáv, ale z hľadiska vyšších Zákonitostí univerza, ktoré v sebe nesú vysoký morálny a etický rozmer.


 


Poďme teda najprv k žene. Každému bude na prvý pohľad jasné, že žena je bytosť jemnejšieho a krehkejšieho charakteru. Tejto prirodzenej jemnosti ženy má zodpovedať aj jej profesijné uplatnenie v spoločnosti. Žena má predovšetkým pomáhať, ochraňovať a dopĺňať. Jej aktivity by sa mali vyznačovať porozumením a láskavosťou.


 


Doménou a prioritou každej ženy by malo byť vytvorenie harmonického domova. Harmonického domova ako oázy a opory pre muža a deti.


 


No a úplne najprirodzenejšou a najzásadnejšou súčasťou ženy by malo byť dbanie o čistotu a ušľachtilosť vlastného vnútorného života. A táto čistota a ušľachtilosť jej citov a myšlienok by sa potom mala reálne premietať i do hierarchie jej hodnotového systému. Mala by sa premietnuť do hodnôt, ktoré uznáva, do priorít, o ktoré usiluje, do výchovy detí, do jej vzťahu k mužovi, i trebárs do jej odievania. Jednoducho úplne do všetkého.


 


Muž by sa mal vyznačovať predovšetkým aktívnym pôsobením, budovaním a formovaním. Ak je doménou ženy domáci krb, doménou muža má byť aktívne vonkajšie pôsobenie. Avšak toto pôsobenie by malo byť úplne iného druhu, než je tomu dnes. Muž, inšpirovaný ušľachtilosťou ženy má budovať a pretvárať svet v duchu cti a spravodlivosti. Má byť v istom zmysle rytierom, ktorý bojuje vo vonkajšom svete za ušľachtilé ideály a privádza ich k praktickému životu.


 


Toľko teda k ideálu muža a ženy z hľadiska vyšších Zákonitostí. A teraz si už naozaj môžeme otvorene povedať, v čom spočíva súčasné pokrivené a pomýlené vnímanie emancipácie. Jej scestnosť je v tom, že za základ všetkého sa zobralo pôsobenie mužsky aktívneho druhu. Emancipácia je teda chápaná tak, že ženy sa majú v aktívnom druhu pôsobenia vyrovnať mužom. Majú podávať rovnaké výkony a dosahovať rovnaké výsledky.


 


Emancipovaná žena je teda taká, ktorá sa snaží čo najviac podobať mužovi. A tak sa mnohé súčasné moderné ženy vydali tuto cestou a začali prenikať i do povolaní, ktoré boli dovtedy vždy iba doménou mužov. Za jeden z vonkajších symbolov ich pomužštenia je možné považovať nosenie nohavíc, ktoré bolo do dôb súčasného, moderného chápania emancipácie u žien nemysliteľné.


 


Načo sú však ženám všetky ich emancipačné úspechy a spoločenské ocenenia, ak sa tým spreneverujú svojej najvnútornejšej podstate? Ak síce dosahujú také isté úspechy a také isté výkony ako muži, či dokonca ich neraz predbehnú, ale prestávajú byť ženami? Môžu sa vari ženy naozaj beztrestne spreneverovať svojmu predurčeniu a životnému poslaniu, ktoré ako ženské bytosti majú?


 


Život nám ukazuje, že takéto niečo nie je žiaľ možné bez ujmy a že takýmto spôsobom nemôžu byť ženy, ale ani muži šťastnými. Uveďme si jeden z mnohých príkladov:


 


Keď sa ženy vo svojej kariére a vo svojej práci snažia vyrovnať mužom a keď v tom idú ambiciózne až na doraz, musí to mať nevyhnutne určitý väčší, alebo menší vplyv na ich prioritnú úlohu, ktorou je vytváranie harmonického domova. Moderná, emancipovaná a pracovne preťažená žena na to jednoducho mnohokrát nemá čas a nestíha to.


 


A tak, ak žije žije v partnerskom zväzku, snaží sa to suplovať jej muž. Avšak takýmto spôsobom dochádza k tomu, že žena pomaly prestáva byť v pravom slova zmysle ženou a zároveň i muž v pravom zmysle mužom. Obaja sa v určitej miere začínajú odkláňať od vlastného predurčenia a z tohto dôvodu postupne strácajú schopnosť vytvárať skutočnú harmóniu. Žena totiž prestáva byť ženou a muž mužom.


 


No a podobných príkladov, kedy si muži a ženy vzájomne preberajú svoj špecifický druh pôsobenia je naozaj mnoho. Či už osobnom živote, v zamestnaní, alebo kdekoľvek inde. To je ale skutočnosť, ktorá samozrejme spoločne s inými faktormi, významným spôsobom prispieva súčasnej rozvodovosti.


 


Dnešné ponímanie emancipácie je v skutočnosti ponižovaním ženského sveta, pretože to mužsky aktívne sa stavia za vzor, čím je nepriamo povedané, že ženský druh pôsobenia je je menejcenný a emancipovať sa pre ženy znamená vyrovnať sa mužom.


 


Skutočná a pravá emancipácia však spočíva v niečom úplne inom! Spočíva v rovnoprávnosti osobnosti muža a ženy so všetkými ich rozdielnosťami a špecifikami, pretože oba druhy pôsobenia sú pre vytvorenie harmónie potrebné rovnakým spôsobom. Takto nám to totiž diktuje veľký vesmírny Zákon doplnenia celku.


 


Ako sa teda nedá iba stále nadychovať, ale musí existovať rovnováha medzi výdychom a nádychom, ako nemôžeme byť iba stále aktívnymi bez toho, že by sme to nekompenzovali pasivitou a odpočinkom, rovnako musí byť muž mužom a žena ženou, aby mohlo vzniknúť niečo harmonické.


 


A presne v tomto duchu je preto potrebné chápať i to, čo nazývame emancipáciou. Emancipácia má spočívať v absolútnej rovnoprávnosti medzi mužským, aktívnym druhom pôsobenia a medzi ženským, subtílnym a jemným pôsobením. Oba sú rovnako potrebné a rovnako dôležité. Ani jeden preto nie je možné uprednostňovať a stavať do popredia, pretože inak to musí nevyhnutne priniesť disharmóniu a škodu.


 


Zatiaľ ale žiaľ žijeme v dobe, v ktorej je chápanie emancipácie úplne pomýlené. Pokým si však spoločnosť uvedomí svoj omyl a zjedná v ňom nápravu, dovtedy každý, či už muž alebo žena, ktorí o týchto veciach vedia, nech sa snažia žiť svoj osobný život v čo najmaximálnejšej možnej miere v súlade s univerzálnym Zákonom doplnenia celku a teda v súlade so svojou najvnútornejšou mužskou alebo ženskou podstatou. Jedine takýmto spôsobom totiž môžu kráčať cestou vlastného bytostného predurčenia, môžu sa stať schopnými vytvárať harmonické vzťahy a byť šťastnými.


 


Tým sa zároveň stanú akýmisi priekopníkmi nového poňatia emancipácie, opierajúceho sa o poznanie vyšších Zákonitostí univerza, ktoré ľudia jednoducho musia zapracovať do svojho života i do svojho zákonodarstva ak chcú, aby sa im darilo a voči ktorým sa nemôžu stavať tak ignorantským spôsobom, ako je tomu dnes bez toho, že by im to nespôsobilo škodu.


 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



6.4.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3884x

Zkažené ovoce západní demokracie

 


Zkusme se podívat na některé významné momenty zahraničně politického dění z nestandardního úhlu pohledu. A sice z hlediska reálného ovoce, které lidem přinesly. A to na základě známé věty, která říká, že po jejich ovoci je poznáme. Jaké je tedy ono ovoce, které přineslo toto dění běžným, obyčejným a jednoduchým lidem?




 


Podívejme se takto na události v Iráku, Libyi a Ukrajině, protože v nich můžeme najít mnoho společných styčných bodů. Ve všech případech se totiž jednalo o státy, které nebyly ve svém původním směřování výrazně prozápadně orientované. V Iráku a Libyi se z našeho západního pohledu nacházeli diktátoři, utlačující vlastní národy, a to až takovým způsobem, že se to stalo jedním z důvodů k jejich odstranění. Tím měly být tamní občané zbaveni utrpení, měla jim být přinesena svoboda a zachovávání lidských práv, zaručeno aplikováním demokracie západního typu.




 


Jako bojovníci za osvobození lidu zpod jha diktátorů začali tedy USA a jejich západní spojenci válečné akce, jejichž deklarovanými cíli byly pouze ty nejušlechtilejší ideály. No a teď, z odstupem času můžeme objektivně posoudit, jaké to přineslo ovoce.




 


Irák a Libye jsou země, ve kterých byla cíleným bombardováním systematicky ničena infrastruktura. Kromě obrovských materiálních škod měl ozbrojený zásah za následek i velké množství mrtvých, zraněných a zmrzačených.




 


V Iráku byla dosazena prozápadní vláda, avšak tento stát se stal státem vysoce nestabilním, plným ozbrojených konfliktů a sektářského násilí.




 


V Libyi vznikly dvě vlády a dva parlamenty, soupeřící mezi sebou. Kromě toho se zde nachází plno různých teroristických skupin, které hájí se zbraní v ruce své kmenové nebo náboženské zájmy. Situace v zemi nemá daleko od naprosté anarchie.




 


Pokud se podíváme na stav životní úrovně obyvatelstva, stav lidských práv a úroveň demokracie, toto všechno zaznamenává obrovský propad, Životní úroveň šla prudce dolů, demokracie a lidská práva jsou pouze iluzí v zemích, ve kterých se každodenně musíte bát o holý život.




 


Jaké je tedy reálné ovoce, které ozbrojené akce USA a jejich západních spojenců přinesly? Zničená infrastruktura, tisíce mrtvých, přetrvávající násilí a uplatňování práva silnějšího, rapidní propad životní úrovně a absolutní nefunkčnost demokracie západního typu. Národy Iráku a Libye byly vojenským zásahem USA a jejich západních spojenců vrženy o třicet, ne-li o víc let dozadu. A pokud bychom se zeptali běžných, obyčejných lidí, kdy jim bylo lépe, ne jen jim, ale i nám musí být jasné, že určitě za Husajna či za Kadáffiho.




 


Nikdo tím samozřejmě netvrdí, že neexistovaly určité věci, s nimiž se nedalo u těchto takzvaných diktátorů souhlasit, ale na druhé straně se zkusme objektivně podívat na to, co způsobil západ svým násilným řešením. Pokud totiž bylo tehdy špatně, dnes je mnohem hůř! Došlo k mnohonásobnému zhoršení životní situace obyvatelstva, bylo zabito a zmrzačeno množství lidí, už ani nemluvě o materiálních škodách.




 


Stručně vyjádřeno, ovocem jednání USA a západních spojenců je zkáza a destrukce! Ušlechtilé záměry a důvody, proč byly vojenské zásahy nezbytné je jedna věc, ovšem zcela rozvrácené země jako trpké ovoce těchto záměrů je věc druhá.




 


No a Ukrajina je něco velmi podobného. I tam před tím vládl režim Viktora Janukovyče, který nebyl západu nakloněn. Kvůli korupci byl tento režim násilím svržen a do vlády v Kyjevě se dostali lidé orientovaní prozápadně.




 


Co však je toho důsledkem a jaké to přineslo ovoce? Výsledkem a ovocem násilně dosazené prozápadní vlády je občanská válka, aktivace neofašistických elementů, tisíce mrtvých a ekonomicky zruinovaná země.




 


Pokud se tedy máme podívat čistě objektivně pouze na ovoce, které přineslo prosazování prozápadní orientace na Ukrajině, tak jde o ovoce nesmírně trpké, představující obrovský propad životní úrovně obyvatelstva. Jeho mužská část je ještě navíc neustálými mobilizacemi hnána do nesmyslné války.




 


Po jejich ovoci je poznáte! V případě Iráku, Libye a Ukrajiny přinesla násilná aplikace západních hodnot zkázu a zmar namísto požehnání!




 


Pokud bylo za Husajna, Kadáffiho a Janukovyče špatně, je nyní lépe? Pokud ale není lépe, ale naopak dokonce mnohonásobně hůř, o čem to svědčí? O čem to napovídá?




 


Realita nám ukazuje, že ovoce násilného šíření demokracie a takzvané správné prozápadní orientace se jeví jako něco mimořádně zkaženého a zlého! Je to cosi podobného tomu, jako když byly kdysi dávno šířeny křesťanské ideály ohněm a mečem. Stejně je i dnes ohněm, mečem a importovanými revolucemi šířena takzvaná demokracie.




 


Po jejich ovoci je poznáte! Vězte tedy, že dobrý strom nemůže v žádném případě přinášet špatné ovoce. Dobý strom přece přináší pouze dobré ovoce! Špatné ovoce však musí nutně pocházet ze špatného stromu! Jinak to přece není vůbec možné!




 


A ještě něco bychom si měli uvědomit. A sice upozornění, skryté ve slovech: Dávejte si dobrý pozor na ty, kteří k vám budou přicházet jako beránci, avšak uvnitř jsou to draví vlci!




 


Za dravého vlka a za synonymum všeho zla je dnes západem považováno Rusko. Avšak USA a jeho západní spojenci sami sebe staví do pozice mírotvorců a vynucovacích orgánů demokracie a lidských práv. Oni jsou těmi dobrými a tuto velkou a vznešenou pravdu svorně každodenně šíří všechny jim poplatné média. A prostí lidé, podléhající médiím, jsou ve své naivitě přesvědčování o naší západní dobrotě a o agresivním a zvlčilém Rusku.




 


Kdyby ale většina naší populace nepodlehla západnímu, konzumnímu způsobu života, kdyby se většina našich spoluobčanů nestala ateisty a materialisty, pak by se asi byli přece jen schopni zamyslet nad známými slovy, které nás varují: Dávejte si velký pozor na ty, kteří se tváří jako beránci, ale uvnitř jsou to draví vlci!




 


Draví vlci, kterým jde pouze o svůj vlastní prospěch a kterým všechno to ostatní, všechny krásné a ušlechtilé řeči o demokracii a lidských právech slouží jen jako zastěrka jejich skutečných úmyslů. A ty úmysly už ani nejsou skryté, ale otevřeně poznatelné podle ovoce, které přinášejí. Vždyť přece po tomto ovoci je můžeme dokonale poznat! Můžeme poznat, že jsou schopni jako vlci na kusy roztrhat celé národy, za účelem vlastních mocenských a kořistnickými cílů, řka přitom pouze o ušlechtilých ideálech.




 


Kdo proto není v dnešní době vysloveně slepý, musí za vším tím líbivě ušlechtilým, co se prezentuje navenek vidět jako na dlani skrytou a shnilou vnitřní podstatu bezohledné chamtivosti a světovládně mocenských záměrů.




 


Avšak žel zdá se, že svět je plný hluchých a slepých, kteří proto, aby se oni sami měli dobře drží ústa a krok, a svým alibismem schvalují zvlčile zvrácený systém, jehož součástí se svým mlčením stávají.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



23.3.2015 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:2874x

Nepříjemné výroky Krista

 

V evangeliích s nachází několik, lidem nepříjemně znějících Kristových slov. Ty jsou z tohoto důvodu křesťanskými církvemi obecně jakoby obcházena a nebývají středem zájmu kazatelů, ani obsahem jejich kázání. Jednoduše se o nich mlčí, jakoby vůbec neexistovaly.

 


Jedním z příkladů takových Kristových znepokojujících výroků je i toto podobenství:

 

Jistý člověk si ve své zahradě zasadil strom a čekal, kdy mu přinese ovoce. Čekal několik let a stále nic. Když ho už přešla trpělivost, přišel k zahradníkovi a řekl: Utni jej, vždyť nač darmo využívá půdu.

 

Zahradník však odpověděl: pane, počkej ještě rok, dobře se o nej postarám a pokud do roku nepřinese úrodu, potom ho dáš skácet.

 

O čem nám říká toto podobenství? Je to obrazné vyjádření zcela konkrétního dění, které proběhne ve stvoření.

 

Člověkem, který zasadil strom do své zahrady je Stvořitel. Stromem je člověk a zahradou stvoření. Stvořitel daroval člověku vědomé bytí, umožnil mu žít ve svém stvoření a celé věky trpělivě čekal na to, kdy "strom" přinese ovoce. "Ovocem" je plné rozvinutí spravedlnosti, čestnosti, ušlechtilosti, dobrotivosti, laskavosti, ohleduplnosti a lidskosti v člověku.

 

V podobenství se tedy říká, že Bůh, který stvořil člověka a umožnil mu vědomou existenci ve stvoření od něj očekává ovoce plného rozvinutí dobra. Podobenství však zároveň říká, že Stvořitel není ochoten čekat donekonečna, ale pouze určitý čas. Že každý jím zasazený "strom" prostě musí do určité doby přinést ovoce, protože jinak bude vydán příkaz k jeho skácení, aby darmo nevyužíval půdu. Čili aby už nadále nemohl zneužívat láskyplnou možnost svého vědomého bytí ve stvoření pouze ke špatnému.

 

Podobenství dále říká, že lidé obecně nechtějí a nemají zájem přinášet dobré ovoce a že Stvořitel již z tohoto důvodu dal příkaz k tomu, aby byly všechny neplodné a neúrodné stromy z jeho zahrady vykáceny.

 

Kdo je však onen zahradník, prosící Hospodina o shovívavost, na jehož podnět byla lhůta ještě o něco prodloužena?

 

Tím zahradníkem je Boží Láska!

 

Bůh je totiž ve své podstatě přísný a spravedlivý. Avšak jeho částí je i Láska. A tato Láska ještě na nějaký čas zadržela ruku jeho Spravedlnosti! Tato Láska přišla mezi lidi v osobě Ježíše Krista a darovala jim Slovo. Slovo jim jasně ukazuje, jak mají myslet, mluvit a jednat, aby byli schopni přinést v co nejrychlejším čase ovoce, očekávané od Stvořitele.

 

Ovocná zahrada plná stromů, kterou je lidstvo na zemi byla tedy zkypřená Kristovým učením, aby už konečně přinesla Stvořitelem očekávané a požadované ovoce čestného, ​​ušlechtilého, spravedlivého a čistého lidství.

 

Tím, co však musíme mít ustavičně na zřeteli je poslední věta Ježíšova podobenství. Přednesl ji zahradník a ta věta zní: dobře se o nej postarám a pokud do roku nepřinese žádné ovoce, pak ho dej pokácet.

 

Lhůta určená k tomu, aby lidstvo přineslo očekávané ovoce není tedy nekonečná. Naopak tato lhůta, která byla milostivým aktem Boží Lásky už jednou prodloužena se stále více přibližuje ke svému konci. Blíží se tedy doba, kdy začnou být káceny všechny neplodné a neužitečné stromy z ovocné zahrady zvané Země.

 

V zahradě budou smět zůstat jen stromy, přinášející ovoce. Taková je totiž Vůle Majitele zahrady. Ten v ní už totiž více nechce trpět neužitečné stromy. Stromy, které z Lásky Boží dostali ještě poslední šanci, ale nevyužili ji.

 

Nemysleme si tedy, že tak, jak to všechno šlo dosud to půjde donekonečna. Nemysleme si, že nečestnost, chamtivost, sobectví, bezohlednost, podvod, lež, nečistota a neušlechtilost, které dnes vládnou na zemi se tu budou roztahovat ustavičně.

 

Jen z velké Lásky Boží byl nám lidem ještě darován čas na proměnu. Na proměnu k lepšímu!

 

Ano, Stvořitel je milosrdným, milujícím, milostivým a trpělivým, ale nikdo nemůže jeho Lásku zneužívat donekonečna. Čas, který nám byl až dosud darován jsme měli využít k tomu, abychom se stali láskyplnými, dobrotivými, poctivými a spravedlivými. Abychom prostě přinesli požadované ovoce.

 

Pokud však tuto Stvořitelem darovanou příležitost správným způsobem nevyužijeme a budeme neustále sklouzávat k nečestnosti, nespravedlnosti, sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, neušľachtilosti, nečistotě, povrchnosti a neúctě vůči Tvůrci, čeká nás s největší pravděpodobností osud neplodného stromu zmiňovaného v podobenství.

 

PS. Je třeba zvláště zdůraznit, že tento text nemá spojitost s žádnou církví ani náboženstvím. Hovoří pouze o plnění nebo neplnění požadavků Stvořitele vůči člověku. A tyto požadavky byly jasně formulovány v Desateru, jako i v učení Ježíše Krista.

 

Není tedy rozhodující, zda je člověk v nějaké církvi či nikoliv. Rozhodující je, zda ve svém životě jedná a myslí v souladu s Kristovým učením a s Desaterem.

 

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

 



 



9.3.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3014x

Existuje i smrt duchovního druhu!

 


 


Člověk krmí pouze své fyzické tělo a zapomíná na potravu pro svého ducha. Nicméně tak, jakoby bez potravy postupně chřadlo a nakonec zahynulo jeho tělo, musí také bez potravy chřadnout, živořit a nakonec i zahynout jeho duch. Pokud se tak stane, jde o smrt duchovní.


Na světě žije obrovské množství lidí, kteří zanedbávají svého ducha tak, že v nich už jen slabounce doutná a oni se proto ocitají na hranici duchovní smrti. Mnozí žijí z tohoto důvodu už jen tělem a jeho potřebami. Ale tam, kde je jen tělo, tam se začínají shromažďovat supi! Neboť živoření na hranici duchovní smrti, projevující se už jen životem tělesným nemá ve stvoření absolutně žádné opodstatnění.


Velmi dobře víme, čím je třeba krmit naše tělo. Ale čím třeba krmit našeho ducha aby nezahynul?


Je třeba ho krmit a živit krásou, čistotou, ušlechtilostí, dobrem, spravedlností a lidskostí. Pěstováním čistých, ušlechtilých, dobrých, spravedlivých a lidsky vstřícných citů a myšlenek, jakož i slov a činů. Toto je potrava ducha, jejímž prostřednictvím sílí a prosperuje. Jejímž prostřednictvím je živým, radostným a vitálním.


Stejně, jak tedy dbá člověk o zdraví a prospěch svého těla měl by dbát i o zdraví a prospěch svého ducha. Neboť podstatou a jádrem každého z nás je právě duch! To jsme "my"! To je to naše pravé já, které využívá fyzického těla pouze jako prostředku pro život v hmotnosti. Duch je podstatou a jádrem našeho bytí! Je tím nejdůležitějším, co máme. Po smrti našeho těla totiž duch žije dál.


Avšak pokud postupně chřadne a nakonec už jen živoří náš duch, kterému se nedostávalo duchovní potravy, pak to znamená konec. Naše, už jen čistě tělesná existence ztrácí smysl, pokud v sobě nenese živého ducha.


V evangeliích se píše o soudci, který jednou přijde soudit živé i mrtvé. Ne však tělesně živé a tělesně mrtvé, jak se to prvoplánově nesprávně chápe, ale duchovně živé a duchovně mrtvé!


Evangelia jsou totiž spisy duchovního charakteru, hovořící o duchovních souvislostech bytí. Proto zmínka o soudu živých a mrtvých nemůže být chápána v zúženém slova smyslu jako soud fyzicky živých a fyzicky mrtvých.


Takové chápání by totiž bylo naprosto nelogické, protože člověk, který dbá o rozvoj svého ducha bude žít i po smrti fyzického těla. A zase naopak, pokud člověk nedbá o rozvoj svého ducha a nechá ho strádat, hladovět a nakonec i zcela pohasnout, takový člověk je ve skutečnosti mrtvým, ačkoli ještě fyzicky žije.


Slova o nezbytném souzeni živých a mrtvých, ke kterému jednou dojde tedy nemluví o fyzicky živých a fyzicky mrtvých. Hovoří o duchovně živých a duchovně mrtvých, z nichž ti živí vykročí na cestu života a ti mrtví na cestu cestu zatracení.


Vyživujme proto dobře svého ducha a pečujme o něj. Nechť nám roste, sílí a rozkvétá. Tak, jak každodenně dopřejeme svému tělu dostatek potravy, aby mohlo existovat, tak každodenně dopřejme i dostatek potravy svému duchu, aby i on mohl existovat. Posilujme ho a živme například krásou. Krásou všeho druhu, která ale musí být čistá a ušlechtilá.


Živme ho a posilujme našimi dobrými, čistými, spravedlivými a lidsky vstřícnými city a myšlenkami. Živme ho našimi ušlechtilými, dobrými a spravedlivými slovy a činy.


Pak bude náš duch růst a rozkvétat. A konečně, když odloží vnější obal svého fyzického těla bude moci vstoupit do nádherné, radostné a velkolepé věčné říše ducha. To je totiž cílem naší cesty stvořením a smyslem celého našeho bytí.


Kdo však každodenně nedbá a potřeby svého ducha a neposiluje ho, kdo sice nechává na něj působit krásu, avšak v její nečisté a poskvrněné podobě, koho myšlenky a city jsou nedobré, nečisté, nespravedlivé a lidsky nevstřícné a takovými jsou i jeho slova a činy, duch takového člověka trpí akutním hladem a stále více chřadne. Nakonec už jen jako maličké světélko slabě bliká a pomalu pohasíná. To je pak stav, ve kterém člověku zbývá už jen tělo s jeho pudy a s jeho rozumem.


Cit, který je projevem ducha se ztratí. Tím nejvyšším v člověku, v němž odumírá jeho duch se stává rozum. Takový člověk se pak stává duchovně mrtvým, rozumovým automatem bez citu. Stává se chladným, kalkulující strojem, stává se hmotou, stává se už jen čistě tělem. Tělem, nad kterým, jak je psáno v Bibli, pomalu začínají kroužit supy, protože prakticky ho již lze považovat za mrtvého.


Chceme být snad i my odstranění z tohoto stvoření jako neživé mrtvoly? Chceme vari kráčet vstříc takovému osudu?


Pokud ne, posilujme každodenně svého ducha a dopřejme mu péče, potravy a výživy, jaká mu přísluší, aby mohl sílit a prosperovat. Aby se v síle krásy, ušlechtilosti, dobra, spravedlnosti a lidskosti rozzářil jako jasný plamen, šlehající vstříc věčnému spojení s nádherou velkolepé říše ducha.


Toto je vize a toto je cíl, ke kterému má směřovat životní úsilí každého z nás.


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



2.3.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3014x

Staňte se nesmrtelnými!

 


Člověk v sobě nese předpoklad stát se nesmrtelným! Musí však usilovat o to, aby tuto metu dosáhl. Posláním každého z nás je dosažení vlastní nesmrtelnosti! Právě tento cíl by měl být tím nejdůležitějším, o co bychom měli usilovat. Pokud totiž o svou nesmrtelnost usilovat nebudeme, nikdy ji ani nemůžeme dosáhnout.




 


Základní povinností člověka je, aby se stal bytostí prodchnutou citem. Má být citovým člověkem, který se ve všem vždy řídí pouze svými city. Jeho cítění má stát nad jeho rozumem a má mu být jednoznačně nadřazeno. Rozum člověka má tedy stát ve službách citu!




 


Citový člověk má totiž v čistotě svého cítění spojení s celým stvořením a ve chvílích nejvyšší citové vroucnosti se dokáže povznést až k trůnu Nejvyššího. Citový člověk soucítí se všemi lidmi, jakož i se všemi ostatními živými bytostmi i s celou přírodou a proto nečiní nic, co by je poškozovalo. V každé situaci se řídí hlasem svědomí, oním Božím Zákonem v něm, protože i svědomí je součástí našeho citu.




 


Citový člověk si uvědomuje, vnímá a vyciťuje celistvost bytí, to znamená jeho hmotnou i mimo hmotnou realitu a proto ví, že žádná smrt ve skutečnosti neexistuje. Že existuje jen přirozený přechod do jiné roviny bytí, kdy lidská duše pouze odkládá své pozemské tělo tak, jako když se někdo zbavuje svého obnošeného šatstva.




 


Pro citového člověka proto smrti vůbec není, protože ve svém citovém nadhledu stojí nad ní a přehlíží ji. A v tomto jeho nadhledu nad smrtí, která se týká pouze jeho hmotného těla, avšak nikdy ne jeho ducha spočívá jeho nesmrtelnost! Takový člověk je totiž doma v celém stvoření, ať už se nachází v hmotnosti, nebo v jemnějších úrovních bytí mimo této země.




 


Člověk, který se řídí svými city a jehož rozum stojí ve službách citu žije v harmonii a v souladu s celým universem a je proto vnitřně naplněný a šťastný, protože on sám všude rozsévá soucit, porozumění a štěstí. A proto dobro a štěstí sklízí.




 


Ve stvoření, ať už se nachází kdekoliv, žije jako v ráji, neznajíce smrt a chvále svým štěstím naplněným bytím velikost a lásku Stvořitele, který mu toto všechno daroval.




 


Namísto Stvořitelem předurčené cesty prvotnosti citu však člověk vykročil jinou cestou. Cestu rozumu! Cestu rozumového poznání! Cestou rozumu nadřazeného nad cit! To rozumové v sobě postavil na první místo a svůj cit potlačil do pozadí. Tento čin však měl pro něj katastrofální následky a přinesl mu mnoho bolesti, utrpení a v konečném důsledku i tragické vědomí vlastní smrtelnosti.




 


Proč? Protože rozum jako nástroj poznávání je hmotný. Je produktem lidského mozku, který je hmotný. Z tohoto důvodu je celý náš mozkový potenciál determinován hmotou. Determinovaný hranicemi hmoty. V jejích hranicích sice nachází vznikající uplatnění, avšak jeho možnosti vnímání rozsahu bytí končí hranicemi hmotného světa.




 


Člověk, polapen do pasti rozumu postaveného nad cit se stává materialistou, pro kterého nic jiného, než to hmotné neexistuje. Tím se vyčlenil z celistvosti bytí ve stvoření a vzdálil se Stvořiteli, jehož existenci už nevěří, protože rozum, neschopný povznést se nad hranice hmoty odmítá vše, co se nachází nad touto hranicí jako neexistující.




 


A jelikož hmota a rozumové myšlení neznají věčnost a nadčasovost, ale pouze neustálou proměnu všeho hmotného ve formě vzniku a zániku, sáhla na rozumového člověka smrt! Člověk, který v sobě postavil rozum na nejvyšší místo se stal smrtelným!




 


A taky na základě tohoto vědomí vlastního, nezbytného hmotného zániku v lidech vyvstal egoismus. Egoistické užívání si života byť na úkor jiných ve snaze užít si co nejvíce, protože život máme jen jeden a svou smrtí jednou provždy všechno definitivně ztratíme.




 


Obrovské množství utrpení a hrůz už způsobil v dějinách naší civilizace chladný, vypočítavý a egoistický rozum postavený nad cit. A ona chladná vypočítavost rozumu žene svět vstříc záhubě.




 


A k tomu, aby to všechno postupně dospělo až k této hranici stačilo pouze přehodit "výhybku". Výhybku ze správné cesty citovosti jako dominantní složky osobnosti směrem k nadřazení rozumu. Směrem k nadřazenosti rozumu, ze kterého omezenosti povstává veškerá bída a utrpení světa. Z kterého povstává i smrt, jako konec hmotného těla a který vede lidstvo do záhuby.




 


Kdo se tedy řídí především svým rozumem, kdo potlačuje své cítění a jeho podněty do pozadí, ten je uvězněn v okovech hmoty a jeho údělem bude utrpení, bolest a smrt.




 


Kdo však dokáže správným způsobem nahlédnout na tyto skutečnosti, kdo dokáže znovu postavit své cítění za základ vlastní osobnosti, kdo dokáže podřídit svůj rozum svému citu a svědomí a takovýmto způsobem žít, mluvit a myslet, ten kráčí po správné cestě, předurčené člověku Stvořitelem.




 


Pokud na ní vytrvá a nedá se z ní svést, dojde k branám ráje, dojde ke štěstí, radosti a plnosti vlastní existence, dojde k pochopení a hlubokému si uvědomění celistvosti bytí, existence Stvořitele a tím vlastní nesmrtelnosti ve stvoření, plném navzájem si prokazované lásky všech bytostí v něm žijících.




 


Člověk má být bytostí citu! Člověk má svůj rozum podřídit vedoucí úloze citu! Neboť jedině v citu spočívá život a jeho další pokračování, pričemž naopak v otrockém podřízení rozumu spočívá člověka nedůstojná, hmotná omezenost jeho duševního obzoru a nakonec i jeho vlastní smrt.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



23.2.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3119x

Co všechno dokáže duch člověka?

 


To, co je v současnosti v lidské společnosti nejvíce preferované je náš rozum a naše rozumové schopnosti. Kromě daru rozumu má však každý člověk i dar ducha. Dar ducha, jehož prostřednictvím jsme schopni navazovat spojení s vyššími, nehmotnými úrovněmi. Prostřednictvím svého ducha, projevujícího se citem tedy dokážeme vnímat vyšší, hmotu přesahující souvislosti bytí, jakož i nezvratnou realitu existence jediného Tvůrce všeho - Boha!


Tak, jak má rozum schopnost analytického a exaktního posouzení dění v hmotnosti, přesně stejným způsobem má i náš cit schopnost ověřovat, zkoumat a prožívat vše, co přesahuje hranice nejhrubší hmotnosti. K aktivaci těchto našich vyšších schopností je však třeba být přes cit otevřený svému duchu, protože právě naše cítění je řečí ducha.


Žel zde se ale skrývá kámen úrazu, protože lidé svým jednostranným a neustálým preferováním jen a jen vlastních rozumových schopností přišli o spojení se svým živým cítěním. Tím ztratili kontakt s vlastním duchem a prostřednictvím něj s vyšší realitou. Tak přišli o schopnost vnímat duchovní, které z tohoto důvodu později začali považovat za výmysl. Za něco, co neexistuje. Podstata problému však spočívá pouze v jejich vlastní ztrátě schopnosti vnímání vyššího, duchovního rozměru bytí.


Ale to, co dokáže náš duch má i mnohé, docela praktické dopady. Vezměme si třeba takové pokrytectví lidí, kteří se dokáží navenek na něco hrát, avšak vnitřně jsou zcela jinými. Třeba navenek se prezentují jako věřící, přičemž jejich nitro je plné nejrůznějších špatných vlastností.


Podobné pokrytectví a podobné klamání je možné pouze proto, že lidé obecně věří víc rozumu, než citu. No a rozum, který je schopen vnímat pouze to vnější a viditelné, tento rozum je možné pokryteckým chováním velmi snadno oklamat.


Pokud by ale člověk dokázal naslouchat svému citu, jehož prostřednictvím je spojen se svým duchem, dokázal by poměrně snadno přehlédnout podobné lži, protože náš duch dokáže vyciťovat vnitřní život jiného člověka. Takovým způsobem bychom dokázali jasně rozlišit všechny rozdíly mezi vnějším chováním a vnitřním životem jednotlivých lidí.


Dnes to sice ještě mnozí nedokážou, ale má přijít doba, v níž budou mít všichni lidé živé spojení s vlastním duchem. Každé pokrytectví bude pak snadno přehlédnuto a na vedoucí pozice ve společnosti se pak dostanou pouze lidé skutečně vnitřně vysoce hodnotní a ne takoví, jací jsou na vysokých pozicích společnosti dnes, čili lidé, kteří se na hodnotných, dobrých a vstřícných mnohokrát pouze hrají, přičemž jejich vnitřek je úplně jiný.


Dnes, když nám ještě vládne rozum je právě proto možné, aby nám vládli pokrytci a lháři, kteří jinak mluví a jinak uvažují. Tito lidé mohou být dokonce vnitřně zcela zvrhlí, avšak navenek si přece jen dokážou vybudovat příjemnou fasádu a to bez obav, že by jim na to v dnešní době rozumu někdo přišel. Žel taková je realita a takové jsou mnohé takzvané "osobnosti", které vládnou národům i světu.


Jedině tehdy, když se začnou na vedoucí místa ve společnosti dostávat lidé skutečně vnitřně hodnotní, pouze potom začne vše směřovat k lepšímu. Pouze skutečně spravedliví a čestní lidé mohou totiž vést společnost správným směrem - směrem k materiálnímu a duchovnímu vzestupu.


Malá, ale užitečná rada na závěr: Pokud přijdeme do kontaktu s nějakým člověkem, měli bychom dbát na náš první dojem. První dojem totiž pochází z ducha, protože náš duch zvažuje bleskurychle.


Tento náš první, třeba například varovný dojem při setkání s nějakým člověkem však bývá často rychle překrytý našimi rozumovými úvahami a snahou dotyčného vypadat před námi co nejlépe. Pokud na to dáme a nebudeme se držet prvního dojmu, často se pak stává, že na to nakonec trpce doplatíme. Proto bychom měli pamatovat, že první dojem bývá téměř vždy správný.


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



16.2.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3332x

To co sejeme, budeme sklízet!

 


Ve světě kolem nás existují objektivní přírodní zákony, jejichž účinkům je podroben každý z nás. Co si však mnoho lidí nepřipouští a nedoceňuje je skutečnost, že stejně objektivnímu a důslednému dění je podrobeno i lidské nitro, to znamená naše cítění, myšlení, ale i naše řeč a jednání. Všechno toto podléhá velkému, jednotnému a zákonitému působení.




 


Pouze člověk sám se musí namáhat, aby tyto zákonitosti pochopil a přizpůsobil se jim, protože pokud to neudělá, jedině jemu samému to způsobí bolest a škodu.




 


Například pouze lidé samotní museli vlastním pozorováním přírody zjistit, kdy je třeba zasévat, aby mohli sklidit úrodu. Pokud by nezaseli v pravý čas, pokud by to ať již z neznalosti nebo lhostejnosti ignorovali, nic by se jim samozřejmě neurodilo a oni by museli trpět hladem, nebo dokonce zemřít.




 


Poznání a přizpůsobení se důslednému přírodnímu dění přináší tedy lidem prospěch a naopak jeho neznalost a ignorování jim musí přinést škodu a strádání.




 


No a tento jednoduchý princip fungování uvedených přírodních zákonů třeba pouze zobecnit na celkové působení Zákonů universa, kterým není podroben jenom náš vnější fyzický svět, ale stejně bezvýhradně i náš vnitřní život, čili naše myšlení, cítění, jakož i všechny vnější projevy naší osobnosti a to řeč a viditelné činy.




 


Pokud se tedy učíme poznávat Zákony univerza a v pozitivním smyslu přizpůsobujeme jejich účinkům své cítění, myšlení řeč i jednání, musí nám to přinést pouze štěstí, spokojenost, radost a mír.




 


Pokud ale tyto Zákony ignorujeme, byť jen v našem cítění nebo myšlení, ale třeba i v naší řeči a jednání, musí nám to přinést zlo, utrpení, bídu a konečně, pokud se v tom nezměníme, dokonce i záhubu.




 


Měli bychom si být proto vědomými toho, že nic k nám nepřichází náhodně. Svévolnost osudu neexistuje! To, co jsme nuceni v současnosti prožívat je pouze nevyhnutelným důsledkem příčin, které jsme kvalitou svého myšlení a cítění, jakož i své řeči a jednání vložili do soukolí Zákonů univerza. No a právě na základě nejpodstatnějšího a nejdůležitějšího z nich, a sice Zákona zpětného účinku se k nám vrací přesně to, co jsme do stvoření vložili. Pokud to bylo dobré, vrací se nám dobro. Pokud to bylo špatné, vrací se nám zlo. Jaká byla tedy setba našich myšlenek, citů, slov a činů, přesně takového druhu bude i naše žeň. Je to spravedlivé až do těch nejmenších detailů.




 


Pokud se podíváme na jednotlivé lidské osudy i na tragické události globálního, celosvětového významu, pokud se podíváme na vše, co k nám přichází a teprve přijde mějme odvahu si uvědomit, že to všechno je jen sklizní toho, co jsme seli. Mějme odvahu přiznat si své chyby a najděme si čas, abychom pochopili, v čem jsme jednali špatně a nesprávně. A konečně vzbuďme v sobě sílu k tomu, abychom se změnily. Abychom zásadním způsobem změnili charakter svého cítění, myšlení, slovního projevu a jednání tak, aby k nám v budoucnu už nic špatného nemuselo přijít.




 


Pokud se totiž my lidé jako jednotlivci a nakonec i lidstvo jako celek neodvrátil od svých nesprávných cest, pokud nezačneme jednat v zohlednění neomylně působícího Zákona zpětného účinku, nebudou moci tito jednotlivci ani celé lidstvo očekávat nic dobrého. Budou totiž moci vždy očekávat jedině žeň své vlastní setby.




 


Měli bychom proto už jednou konečně poznat nutnost našeho podřízení se Zákonům univerza, aby naše žeň mohla být vždy jen dobrá a aby k tomu, co je jako výstraha uvedené v posledních statích Bible nemuselo zde na zemi nikdy dojít.




 


Nebo alespoň, aby tyto Biblí avizované události, pokud k nim pro lidskou nevoli respektovat Zákony univerza přece jen nakonec dojde, nemuseli mít pro nás až tak tragické a zničující důsledky. Naší včasnou proměnou k lepšímu můžeme totiž zlomit jejich hrot.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



9.2.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3252x

Hospodin, homosexualita a iné...

 


Žijeme v dobe dúhových pochodov a presadzovania legalizácie registrovaných partnerstiev. V dobe, v ktorej sa považuje za prejav pokroku a tolerancie súhlasné stanovisko s bojom za zrovnoprávnenie homosexuálov. V dobe, keď sa práve takýto postoj považuje za prejav intelektuálnej výšky, kým nesúhlasné stanovisko je naopak považované za prejav primitivizmu a netolerancie. No a práve v takejto dobe by bolo možno na veľký úžitok vedieť, aký názor má na tento problém Biblia. Alebo inými slovami povedané, ako sa na tieto veci pozerať v súlade s Vôľou Stvoriteľa.


 


Mojžiš hovorí: Kto by obcoval s mužom tak, ako sa obcuje so ženou, obaja spáchali ohavnosť.


 


V tejto stati v knihe Levitikus je zároveň napísané: Ak si niekto vezme okrem ženy aj jej matku, je to krvismilstvo. Keby niekto spal so svojou nevestou, obaja spáchali hanebnosť. Keby niekto spal so ženou svojho otca, zneuctil svojho otca. A tak ďalej ...


 


Ide tu teda o určité základné morálne zásady vzájomného ľudského spolužitia definované Mojžišom, ktoré korešpondujú s Vôľou Stvoriteľa.


 


Je však zaujímavé, že pri riešení problematiky homosexuality, ako i pri riešení iných morálnych celospoločenských problémov sa ľudia vôbec nezaujímajú o to, či ich názory sú v súlade s Vôľou Najvyššieho, alebo nie sú. Na to neberú vôbec zreteľ, hoci práve to, čo je a čo nie je v súlade s Vôľou Stvoriteľa by malo byť pre nás všetkých tým najpodstatnejším.


 


Avšak odklon od Vôle Hospodina je dnes tak veľký, že to, čo bolo jeho služobníkom Mojžišom definované ako neprístojné sa dnes stavia do pozície celospoločenskej akceptovateľnosti. Paradoxne teda to, čo sa podľa Vôle Najvyššieho považuje nesprávne sa dnes ľudstvom, ktoré katastrofálne morálne upadlo považuje za za prejav pokroku, intelektuálnej výšky a demokracie. Veci, ktorých sa malo ľudské pokolenie strániť sa dnes stávajú normou a považujú sa za niečo úplne prirodzené.


 


Úpadok našej doby spočíva teda okrem iného aj v tom, že naši súčasníci bojujú za to a snažia sa o to, čo nie je správne v očiach Hospodina. Presadzujú to v naivnej domnienke, že pre takýmto spôsobom postihnutých ľudí, v našom prípade homosexuálov bude najlepšie, ak sa ich úchylka stane spoločensky plne akceptovateľnou.


 


Ale môže to pomôcť niekomu, kto aj tak sám vo svojom vnútri jasne cíti, že s ním niečo nie je úplne v poriadku? Že jeho sexuálna orientácia nie je normála a prirodzená? Môže vari takémuto človeku naozaj pomôcť to, že ono neprirodzené bude on sám i ostatní považovať za normálne a prirodzené? Nie je to iba vzájomný sebaklam? Nebolo by pre takéhoto človeka omnoho lepšie a užitočnejšie, keby sa pozrel pravde priamo do očí? Keby ju akceptoval a svoju energiu, ktorú vynakladá na presadenie vlastnej úchylky ako spoločenskej normy využil radšej na to, aby s ňou bojoval? Aby sa snažil trpezlivou a dlhodobou prácou na sebe samom postupne približovať k tomu normálnemu, prirodzenému a zdravému?


 


Inými slovami povedané, bojom za rovnoprávnosť homosexuálov sa týmto ľuďom berie dôvod pracovať na sebe samých a postupne sa zbavovať toho, čo je v nich neprirodzené. Berie sa im dôvod uvažovať o tom, hľadať skutočné, hlboké príčiny svojho problému, ako i cesty k jeho náprave. Snaha o normalizáciu vlastnej úchylky je preto pre rozvoj osobnosti takýto ľudí viac na škodu, ako na úžitok.


 


Nikto samozrejme nechce, aby boli homosexuáli nejako perzekuovaní. To by bol jeden extrém! Avšak ich odchýlka od normy nesmie byť spoločensky považovaná za normu. Za niečo, čo je normálne. To je druhý extrém! Tým totiž môžu stratiť dôvod k osobnému seba vývoju, zameranému k opätovnému nadobudnutiu normálneho a prirodzeného stavu. Osobnosti homosexuála v skutočnosti pomôže najviac to, keď si svoju odchýlku od prirodzenosti uvedomuje a vnútorne i navonok sa snaží pracovať na jej odstránení. Jedine to je pre neho skutočnou pomocou. Všetko ostatné je omyl.


 


Celá táto záležitosť je ale okrem iného poukazom na omnoho, omnoho vážnejšie skutočnosti. Je poukazom na to, že akékoľvek odchýlky od Vôle Stvoriteľa musia mať pre ľudí svoje negatívne dôsledky. To znamená že všetko, úplne všetko, čo človek koná v rozpore s jeho Vôľou mu musí priniesť škodu, či nebodaj až katastrofu. Nech sa to týka akejkoľvek veci! Nie len teda postoja k homosexualite, ale k úplne všetkým veciam v našom každodennom živote. Ak totiž každú jednotlivú z týchto vecí nečiníme v súlade s Vôľou Stvoriteľa, ale naopak proti jeho Vôli, musí to mať pre nás fatálne dôsledky.


 


A práve o týchto dôsledkoch prehovoril Hospodin ústami Mojžiša takto: „Ak budete kráčať podľa mojich ustanovení, zachovávať moje príkazy a podľa nich konať, dám vám dážď v pravý čas. Zem vydá svoju úrodu a stromy svoje ovocie. Vy budete jedávať svoj chlieb dosýta a budete bezpečne prebývať na zemi.


 


Ak ma ale nebudete poslúchať a opovrhnete mojimi predpismi, ak sa vám budú moje nariadenia protiviť, potom vám vykonám toto: Zošlem na vás hrôzu a suchoty. Zlomím vašu veľkú pýchu a nebo nad vami urobím sťa železo a vašu zem sťa meď. Potom sa budete nadarmo namáhať, zem nevydá úrodu a stromy neprinesú ovocie. Zlomím oporu vašej výživy a nikdy sa nenajete dosýta. Vašu zem tak spustoším, že sa nad tým zhrozia i vaši najväčší nepriatelia.“


 


Za to, že sa ľudstvo odkláňa od Vôle Hospodina, za to, že nerešpektuje jeho Vôľu a činí to, čo je v jeho očiach zlé, za toto všetko ním bude bité. Lebo v jeho stvorení, ktoré povstalo z jeho rúk má miesto a môže sa trvalo dariť iba tomu, čo sa skláňa pred jeho Vôľou.


 


Čo však jeho Vôľu nerešpektuje a neberie ju na zreteľ, to ním bude bité, tiesnené, zlomené a nakoniec celkom vyhladené. Tohto si buďme dobre vedomí! Vedomí nie len v otázke postoja k homosexualite, ale i v tisícorakých iných otázkach, v ktorých sa ľudstvo tejto Zeme odkláňa od Vôle Najvyššieho a ignoruje ju. A týchto vecí je obrovské množstvo. Ba je to takmer všetko, čo človek činí, pretože ho ani len nenapadne pýtať sa, či to, čo plánuje vykonať je v súlade s Vôľou Najvyššieho, alebo nie je.


 


Ak preto človek ako jednotlivec a ľudstvo ako celok nezačne zohľadňovať a brať na zreteľ vo všetkom čo činí Vôľu Stvoriteľa, veľký vševládny Boh, ktorý je zvrchovaným Pánom neba i zeme napokon vyhladí zo svojho stvorenia jemu neverných a naďalej v ňom ponechá iba tých, ktorí si ho ctia a ktorí plnia jeho Vôľu.


 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



2.2.2015 - Zajímavosti - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:17869x

Jaká je vševědoucnost Boží?

 


Je mnohem, mnohem větší, než si člověk vůbec dokáže představit. Neboť my lidé jsme vůči svému Tvůrci tak nesmírně nepatrní, a to i ve svém chápání, že ani ta naše nejvyšší představa o jeho všemohoucnosti nemůže ani jen zdaleka vystihnout velikost skutečné reality. Člověk je totiž pouze člověk, avšak Bůh je Bůh! Člověk je jen tvor, je jen dílem rukou Stvořitele, avšak Stvořitel je Tvůrcem všeho. Je Zdrojem a udržovatelem života a z tohoto důvodu je rozdíl mezi námi a naším Stvořitelem obrovský.




 


A proto musí být i každá naše snaha o pochopení jakýchkoli pojmů, souvisejících se Stvořitelem absolutně nedostatečnou. Proto je i nedostatečné, ba dokonce až malicherné i naše chápání jeho všemohoucnosti.




 


Představujeme si ji třeba tak, že Tvůrce má schopnost znát i ty nejtajnější lidské myšlenky. Že je prostě schopen poznat celkem osobním způsobem nitro každého člověka a nahlížet do něj. Že je v tomto směru vševědoucím, vševidoucí a poznajíci i to nejdůvěrnější lidské myšlení.




 


Nicméně vševědoucnost Nejvyššího je mnohem, mnohem větší! Je mnohem dalekosáhlejší a souvisí s prozřetelností. S prozřetelným zformováním chodu univerza takovým způsobem, že dokonalé Boží Zákony do něj vložené přinášejí každému člověku přesně takové důsledky, jaké si způsobem svého, byť i toho nejtajnějšího a nejskrytějšími myšlení zaslouží.




 


Tuto vševědoucí a prozřetelnou spravedlnost naplňuje dokonalý Zákon zpětného účinku, který každému z nás vrátí přesně to, co myslel, cítil a čím se vnitřně zabýval. Ať už to bylo dobré nebo špatné. Co kdo do stvoření zasel, to musí nakonec i sklidit! Stvořitel proto nepotřebuje vůbec znát nejniternější cítění a myšlení lidí, protože lidé samotní se v rámci jeho dokonalých Zákonů právě prostřednictvím svého cítění a myšlení odměňují nebo trestají. Pokud totiž uvažují a cítí pouze čestně, dobře, spravedlivě a ušlechtile, obdrží zaslouženou odměnu v podobě dobra, míru a štěstí.




 


Pokud ale uvažují a cítí nečestně, nedobře, nespravedlivě a neušlechtilé, obdrží zasloužený trest v podobě zla, neštěstí a utrpení.




 


Chápeme tedy v čem spočívá prozřetelnost a vševědoucnost? V prozřetelným a vševědoucí zformování právě takových univerzálních Zákonů, v nichž byla už dopředu předznamenána dokonalá Spravedlnost v tom, že se člověk sám odměňuje a trestá. Naše konkrétní myšlení a cítění nepotřebuje Stvořitel proto vůbec znát, protože jeho dokonalým Zákonem neunikne ani to nejtajnější skryté vnitřní citové či myšlenkové hnutí.




 


Ať proto člověk myslí a cítí jakkoli chce, všechno to již bylo předem předvídané tak, že absolutně nic z toho nemůže uniknout účinkům dokonalé Spravedlnosti Boží.




 


Jsou to tedy dokonalé Zákony Boží, v nichž je zahrnuta vševědoucnost a prozřetelnost Nejvyššího. Velikost jeho prozřetelnosti a vševědoucnosti tedy spočívá v tom, že už dopředu předvídal absolutně všechny myšlenky a city, jako i všechno chování každého jednotlivého člověka, přičemž absolutně nic z tohoto nemůže uniknout jeho Spravedlnosti. Spravedlnosti Boží, která zde byla od věků a dávno před tím, než vůbec vznikl člověka a která je vševědoucí a prozřetelně zformována tak, že v jejích účincích se musí každý z nás sám spravedlivě odměňovat nebo trestat.




 


V tomto spočívá velikost Boží, přesahující jakékoliv lidské chápání. Spočívá v tom, že Stvořitel už dopředu všechno věděl a to dokonce i v zohlednění svobodné vůle člověka. Neboť Nejvyšší znal lidský druh ještě dříve, než vznikl a než první člověk vůbec zformoval svůj první cit, myšlenku a čin. A ty dokázal Stvořitel již předem zahrnout svým vševědoucím a prozřetelným způsobem do absolutně dokonalým způsobem spravedlivých účinků působení svých Zákonů.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 




 



26.1.2015 - Zajímavosti - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:5487x

Proč nás víc přitahuje zlo?

 


Na světě je neuvěřitelně mnoho zla a zdá se, že už dokonce převažuje nad dobrem. Je tomu tak proto, že to zlé je pro lidi jaksi přitažlivější než to dobré. Konat zlo je totiž ve skutečnosti jednodušší, pohodlnější a lehčí, než konat dobro. A proto i většina lidí volí tuto jednodušší a pohodlnější cestu, která na ně neklade téměř žádné nároky.




 


Pochopení toho, proč je tomu právě takto a ne jinak si ukažme na příkladu malého dítěte, stavějíciho hrad z kostek. Dítě klade trpělivě jednu kostku na druhou a věže hradu se pomalu zvedají do výšky. Tato činnost od něj vyžaduje určitou námahu, soustředění, přemýšlení, kombinování, fantazii a trpělivost. Avšak najednou přijde jiné dítě a šmahem ruky mu všechno zbourá.




 


A přesně takto je to i s dobrem a zlem. To dobré od nás vyžaduje určitou námahu, určité sebeovládání, sebekázeň, sebe zušlechťování a cílevědomost v našem směřování k vyšším a vznešenějším hodnotám.




 


Avšak to špatné od nás mnoho nevyžaduje. Nevyžaduje téměř nic, protože zlu stačí, když se lidé oddají a podvolí všem svým slabostem, vášním a nedostatkům. Když se podvolí a bez zábran oddají tomu nejnižšímu v sobě samých. A to je přece tak snadné a pohodlné! Tak dokonale vyhovující lidské pohodlnosti a duchovní lenosti. Tak prosté, jednoduché a nenáročné, jako šmahem ruky zbourat hrad z kostek.




 


Právě pro toto tedy lidi přitahuje zlo mnohem víc než dobro. Jako dobro, které na ně klade určité požadavky a vyžaduje od nich určitou námahu cílevědomého snažení.




 


Vezměme si například televizi. Je plná filmů a programů nízkého, ba až toho nejnižšího druhu. Je plná povrchnosti a neuvěřitelné myšlenkové prázdnoty.




 


Proč? Protože právě takto to lidé chtějí! Protože podle jejich názoru si právě při sledování takového druhu programů nejlépe odpočinou. Nekladou na nich totiž žádné morální ani intelektuální nároky. Lidem opravdu stačí pouze bezmyšlenkovitě hledět na obrazovku, ať už se tam děje v podstatě cokoli. Jen ať je to nenutí hlouběji uvažovat a zabývat nějakými morálními hledisky.




 


Programy náročnějšího druhu a hlubšího filozofického, etického, duchovního či intelektuálního charakteru bývají většinou vysílány mimo hlavní vysílací čas a na takzvaných "druhých programech", kde nemají ani zdaleka takovou sledovanost.




 


Proč? Jednoduše proto, že kladou na diváka určité požadavky a určitou námahu, kterou však většinový divák není ochoten vynaložit. A proto ve vysílání televizí převládá brak a nekvalita nad hodnotami a kvalitou. To špatné, nízké, mělké a povrchní totiž lidem mnohem více vyhovuje, jako to dobré, čisté, hodnotné a ušlechtilé, protože to nevyžaduje žádnou námahu. Jen pohodlné podvolení se vlastní nízkosti.




 


Taková je pravda o člověku! O většině lidí na této zemi! Kdo chce, může vidět neoddiskutovatelné důkazy všude kolem sebe. Může je vidět nejen ve struktuře vysílání televizí, ale i v rozhlase, literatuře, hudbě, na internetu, jakož i v každodenních životních situacích. Lidé obecně inklinují mnohem více k tomu negativnímu a ne k tomu lepšímu a pozitivnějšímu. Proto je na světě tak mnoho nečestnosti, neohleduplnosti, bezcitnosti, nelidskosti, nespravedlnosti, lži, egoismu, nečistoty a neušlechtilosti, ale už mnohem méně čestnosti, ohleduplnosti, lidskosti, spravedlnosti, poctivosti, nesobeckosti, čistoty a ušlechtilosti. To první je totiž žel mnohem jednodušší a pohodlnější, než to druhé.




 


Každý z nás jakoby v sobě skrýval dvě podstaty. Jednu dobrou a druhou špatnou. A člověk se žel raději podřizuje té zlé, jakoby byl ochoten vyvinout určitou námahu k vědomému rozvíjení té dobré.




 


O této povaze člověka, o tomto neblahém sklonu lidstva říkal už kdysi Kristus ve svém podobenství o dvou cestách. O cestě pohodlné a široké, po které kráčí většina a o cestě úzké, kterou nacházejí pouze nemnozí.




 


Ta široká cesta je cestou pohodlného odevzdání se zlému, nízkému a povrchnímu, která však vede do záhuby. Ta úzká cesta je cestou úsilí o dobro, poctivost, spravedlnost a ušlechtilost. Je to cesta námahy v úsilí o dobro, která však jediná vede k plnému a šťastnému životu. K životu hodnému důstojnosti člověka, zatímco ta druhá, široká cesta pohodlného přizpůsobování se špatnému a nízkému nás devalvuje a strhává nás pod naši vlastní důstojnost. Nebo žel mnohdy až na úroveň zvířete.




 


Pamatujme tedy a buďme si toho dobře vědomi, že to dobré v nás bude potřebovat ke svému rozvinutí vynaložení určité námahy, zatímco tomu špatnému, nízkému a neušlechtilému v nás se stačí pouze pohodlně podvolit.




 


Avšak jedině rozvíjením dobra můžeme dospět k plnohodnotnosti života, zatímco v pohodlném odevzdání se špatnému se na samém konci skrývá zkáza. Skrývá se smrtonosná devalvace naší osobnosti, jako nevyhnutelný důsledek naší duchovní lenosti, spočívající v zhoubném sklonu pohodlného odevzdávaní se zlému.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



19.1.2015 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3040x

Bez obalu o tom, co se děje ...

 


USA se snaží vyprovokovat velký válečný konflikt v Evropě, jehož prostřednictvím hodlají zabít několik much jednou ranou. V první řadě tím zlikvidují a odstaví Evropskou unii, jako jednoho ze svých nejvážnějších ekonomických konkurentů a zadruhé tím položí Rusko, které se začíná stavět na nohy. Přesně v duchu rčení: kde se dva perou, třetí vítězí.




 


Dokonce už současnými sankcemi je postiženo v první řadě Rusko samotné, avšak v druhé řadě také státy Evropské unie, které s ním měli úzké obchodní kontakty. Ekonomika USA je sankcemi poškozena jen minimálně a to znamená, že už teď je pomalu ekonomicky pouštěná žíla Rusku i Evropské unii, z čehož USA pouze profitují.




 


Ale to samozřejmě ještě není vše! To ještě nestačí! Válečným konfliktem a s ním spojenou rekonstrukci zničené Evropy by mohly USA znovu nastartovat svou ekonomiku, zatíženou 18 bilionů dolarovým dluhem.




 


V těchto pár výše uvedených větách se skrývá skutečná podstata současného dění, přičemž vše to zdánlivě humánní, zdánlivě demokratické a zdánlivě politicky korektní, co se v souvislosti s ukrajinským konfliktem prezentuje navenek má pouze jeden jediný účel: masírovat veřejné mínění zdáním práva a lidi pomalu připravovat na akceptování nezbytnosti zahájení válečného konfliktu.




 


Je nepochopitelné a neuvěřitelné, že nejvyšší evropské politické špičky nevidí tuto zákeřnou taktiku USA. Nebo co je ještě horší, velmi dobře o ní vědí a vědomě s ní spolupracují, jdouc tím proti zájmům vlastních národů.




 


Většina politické elity států Evropské unie jsou totiž pouze loutkami v rukou USA, které prosazují především jejich zájmy a to i za cenu popírání zájmů vlastních občanů a voličů. Jako Jidáš zrazují lid za oněch pověstných třicet stříbrných, aby pod pláštíkem boje za právo a demokracii připravovali předpolí k velké válce na přání USA.




 


No a vydatnými pomocníky jsou jim v tom především současné média, v nichž působí dva druhy lidí. Prvními jsou naivní hlupáci, kteří sami skutečně uvěřili tomu, že boj za právo, demokracii a svobodu je opravdu tím jediným, o co jde USA a jejich západoevropským spojencům.




 


Druhou skupinu tvoří zrádci a Jidáši, kteří velmi dobře vědí o co ve skutečnosti jde a kteří vědomě spolupracují na na tom, aby byla veřejnost neustále masírována hezkými řečmi o ušlechtilých ideálech, které právě my v čele s USA zastáváme.




 


Velká čest všem těm nemnohým výjimkám, které v mediální oblasti odmítají svou spolupráci na účelovém zavádění veřejnosti a její tendenčním manipulováním v souladu s americkými zájmy.




 


Válka jako prostředek likvidace konkurence a zároveň jako prostředek k nastartování vlastního ekonomického růstu. Tyto jednoduché, prosté a bezohledné záměry USA jsou skrytou podstatou celého současného světového dění. A všechny hezké řečičky kolem toho jsou určeny pouze naivním a hloupým, před kterými má zůstat pravá podstata věcí skrytá.




 


V souvislosti s ukrajinským konfliktům se například mnoho mluví o proruských separatistech a o agresivní politice Ruska. Kdo však je ve skutečnosti agresorem? Vari ne USA, které prostřednictvím svého propracovaného systému zinscenovaných revolucí stojí v současnosti na hranicích Ruska? Kdo je tedy ve skutečnosti agresorem a kdo agresivně šíří svůj vliv po zemích celého světa? Stojí vari Rusko na hranicích USA, nebo USA na hranicích Ruska?




 


Určitě nebudeme Rusko glorifikovat. I tam je mnoho špatného a mnoho takového, s čím nelze souhlasit. Tak, jako je tomu v podstatě všude jinde, protože ani v USA není vše jen dobré. Velkou otázkou však zůstává, která z těchto dvou alternativ představuje pro svět menší zlo?




 


Současnou situaci lze připodobnit situaci, v jaké byl svět během druhé světové války. Tehdy stálo proti sobě hitlerovské Německo a stalinské Rusko. Oba systémy byly zvrhlé, avšak pro svět představovalo mnohem menší zlo právě Rusko. Proto se s ním v těch časech USA spojily, aby společnými silami porazili Německo, představující pro svět zlo mnohem větší.




 


Jak to vypadá z tohoto úhlu pohledu dnes? Je snad pro svět větším zlem Rusko, které má ve světě pouze dvě základny, nebo je jím USA, které mají základen mnohem, mnohem víc? Je to snad Rusko nebo USA, které ve snaze o mocenské ovládnutí světa, jako i světových energetických zdrojů vyvolává jeden konflikt za druhým?




 


Irák a Libye jsou toho příklady. Třeba v Iráku se hledané chemické zbraně nikdy nenašli, protože šlo jen o vhodnou záminku, sloužící k legitimnímu zahájení ozbrojeného konfliktu, zatímco ve skutečnosti šlo pouze o ropu. V Libyi tomu bylo obdobně. Kromě toho se tam USA podařilo zlikvidovat jeden z nejvíce prosperujících afrických států v duchu zvráceného ideálu: čím hůře pro jiné, tím lépe pro nás.




 


Nebudeme glorifikovat Rusko z jeho mnoha chybami a nedostatky, ale je slepým ten, kdo nevidí krvavé ruce USA, které se aktivně angažovali v nesčíslných mocenských a vojenských konfliktech, převratech a zinscenovaných, takzvaných revolucích po celém světě. A to vše za jediným účelem. Aby prosadili své vlastní geopolitické a ekonomické zájmy v daném regionu, nebo státě. Vždy se při tom dbá, aby to navenek vypadalo na prospěch tamního obyvatelstva, ale ve skutečnosti jde všude jen o prospěch USA. A to i za cenu krve a ožebračování celých národů. Jidášske a zrádcovské loutkové vlády, jidášske a zrádcovské média a různé mezivládní organizace, financované USA mají v tomto procesu za úkol přesvědčit obyvatelstvo o tom, že právě tímto způsobem je to správné, dobré, pokrokové a demokratické.




 


Jednoduše řečeno, právě USA jsou bezohledným agresorům, jakého svět ještě neviděl! A tento největší světový zloděj ve vztahu k Rusku hlasitě křičí: Chyťte zloděje!




 


Všechny tyto fakta hovoří o jednom jediném, a sice o tom, že v celosvětovém měřítku představuje Rusko mnohem menšího agresora než USA. Hovoří o tom, že Rusko dnes přece jen představuje mnohem menší zlo přesně tak, jak tomu bylo během druhé světové války. Hovoří o tom, že agresivní politika USA nemá hranic a proto se nezastaví ani před novým, velkým světovým konfliktem. Konfliktem, daleko od vlastního území, na kterém se bude dát opět především dobře vydělat.




 


A v centru tohoto všeho stojí běžný člověk, zpracováván a manipulován takzvaným veřejným míněním, vytvářeným médii, jakož i politiky. Ale nedělejme si iluze ani o tomto běžném a obyčejném člověku, který je až na malé výjimky naplno ponořen do prázdnoty konzumního způsobu života. Tento způsob života přijal bezvýhradně za svůj a snaží se v něm co nejefektivněji realizovat. V jeho rámci se snaží uplatnit svůj osobní egoismus přesně stejně, jako se snaží USA uplatňovat svůj velký a nenasytný egoismus v rámci celé naší planety. V tomto jsou si mnozí lidé vzácné zajedno. V tomto ohledu jsou si podobní, protože uznávají stejné "hodnoty". Pouze možnosti má každý z nich rozdílné. Někdo větší a někdo menší. A právě pro tuto obrovskou, vnitřní a vnější podporu slaví zvrácený systém, prosazovaný USA tak velké celosvětové úspěchy.



Pokud se však lidé neprobudí a nepostaví na odpor formou občanských protestů, či jinou vhodnou formou, pak budou vtaženi do velké války. A v ní budou za zdánlivě ušlechtilé ideály svobody, demokracie a mezinárodního práva ve skutečnosti bojovat za bezohledné a vypočítavé zájmy USA.




 


Přesně tak je tomu dnes na Ukrajině, kde americkým zájmům zaprodaná vláda "legálním" způsobem mobilizuje obyvatelstvo do války, likvidujíc tím svou vlastní ekonomiku namísto toho, aby se dříve, než vůbec nějaký ozbrojený konflikt začal, hledalo řešení za jednacím stolem. USA však nepotřebují dohodu a smír, ale naopak konflikt a prostřednictvím něj záminku k válce.




 


Již dnes umírají desítky ukrajinských vojáků jménem mocenských a světovládných záměrů USA. A pokud se konzumní a egoistické národy Evropské unie včas neprobudí a nevzpamatují, budou brzy za americké zájmy umírat i oni.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



12.1.2015 - Zajímavosti - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:17303x

Chcete mít lehkou smrt?

 


Smrt je jistota, se kterou musí každý z nás počítat. Zaručená jistota, ke které se každým dnem stále více přibližujeme. Žel, lidé se problematikou smrti ve vztahu k sobě samým příliš nezabývají a začínají na ni myslet až tehdy, když se přibližuje jejich čas. Potom však už bývá většinou pozdě změnit něco na jejím průběhu a zásadním způsobem ovlivnit to, zda bude lehká, nebo zda budeme muset podstoupit těžký a zoufalý smrtelný zápas. Komu to není lhostejné, měl by proto již nyní začít žít tak, aby jeho smrt mohla být opravdu snadná.




 


Naši problematiku si přibližme na dvou příkladech, a sice na člověku materialistickém a ateistickém, čili člověku přesvědčeném o tom, že po smrti už nic není a na člověku idealistickém, čili přesvědčeném o existenci života po smrti.




 


Materialista a ateista věří jen ve svůj krátký pozemský život. Nic jiného pro něj neexistuje. Dokonce ani ve svých myšlenkách nepřekračuje hranice hmotného světa, protože i ve svém nitru se zabývá pouze tím, co je podle něj reálné a co tedy má nějaký význam a nějakou cenu. Svým jednáním i všem svým myšlením je proto pevně připoután na svět hmoty. Na svůj život v hmotném světě, který podle něj smrtí končí.




 


Této jeho základní filozofii je přizpůsoben celý jeho život a od ní se odvíjejí hodnoty, kterým věří. A protože je skálopevně přesvědčen, že žije pouze jednou je většinou toho názoru, že si je proto třeba života pořádně užít. Že je třeba žít naplno. K tomu jsou však potřebné prostředky, to znamená peníze, které mu zajistí přístup ke všem hmotným požitkům a radostem, které život nabízí. No a proto, aby peníze k tomu potřebné a získal, neváhá mnohokrát jednat nemorálně, nečestně, nelidsky a bez soucitu. Pro něj je totiž nejdůležitější pouze jeho vlastní užívání si života. Života, který si chce užít o to víc, o co víc je přesvědčen, že smrtí všechno končí.




 


Čas však letí, jeho život se přibližuje ke konci a připoutání takového člověka k hmotnému světu je obrovské, protože ho svým myšlením a jednáním neustále intenzivně živil.




 


A najednou nadejde chvíle smrti! Přichází smrt, která mu chce absolutně všechno sebrat. Onen člověk však není schopen myslet jinak, než myslel po celý svůj život a proto se svého života křečovitě drží. On nechce zemřít. On se nechce propadnout do nicoty a nebytí. O každou minutu života zoufale zápasí.




 


Na jedné straně je zde tedy neodvratnost smrti a na druhé straně křečovité upínání na hmotnou existenci. Co z toho může vzejít? Nic jiného, než těžký, zoufalý a bezvýchodný smrtelný zápas. Nic jiného, než smrtelný strach před nebytím, kterému se člověk všemožně brání. Takový postoj však pouze prodlužuje jeho boj se smrtí, způsobuje těžký smrtelný zápas a bolestivou smrtelnou agonii. Každá minuta, kterou člověk ve svém křečovitém připoutáni na hmotný život získává se stává pouze další minutou jeho agónie.




 


Toto však rozhodně není smrt lehká a my o této závažné problematice mluvíme právě z toho důvodu, aby co nejméně lidí muselo prožívat cosi podobného.




 


Proto se nyní podívejme na druhý příklad a sice na člověka přesvědčeného, že smrtí život nekončí. Není vůbec důležité, jakého je tento člověk vyznání. Důležité je, že věří v pokračování života po smrti a tato jeho víra je opravdu reálná a tedy reálně ovlivňující jeho dosavadní život.




 


Pokud totiž člověk opravdu věřil, že smrtí život nekončí, ale dále pokračuje, musel si být vědom i určité zodpovědnosti, která se za tím skrývá a na jejímž základě bude od něj na druhé straně požadované zúčtování všech jeho činů. Velké účtování nejen za jeho činy, ale i za jeho slova a myšlenky.




 


Neboť skutečná víra v život po smrti je spojena se Spravedlností, před jejíž obličej jednou předstoupíme. Takové něco však od člověka doslova vynucuje určitou výšku morální a etické kvality jeho života. Člověk už totiž nemůže jednat nemorálně, nečestně, nespravedlivě, nelidsky a bez soucitu vůči ostatním když ví, že jeho pozemský život jednou skončí a on bude muset předstoupit před Spravedlnost, které se bude muset zodpovídat ze všech svých slov, myšlenek a činů.




 


Takový člověk sice užívá věcí hmotných, užívá svého pozemského života, avšak není k němu tak křečovitě připoután a požitky hmotného druhu nejsou pro něj jedinou prioritou.




 


V určitém smyslu stojí nad věcmi a má nad nimi nadhled protože ví, že všechno hmotné bude jednou muset zde na zemi zanechat. A proto nestojí o to, aby se kvůli hmotným a pomíjivým věcem vnitřně zatěžoval nečestností, nespravedlností, nelidskostí, sobeckostí a bezcitností. Neboť v hodině své smrti bude muset všechno hmotné zanechat zde na zemi a tam na druhý břeh si bude moci vzít se sebou jen svou čestnost, dobrosrdečnost, ušlechtilost, spravedlnost, lidskost a soucitnost. Hmotné totiž zůstane zde ve hmotě. Jedině to duševní, ty duševní kvality a hodnoty, které jsme se snažili žít zůstanou našim majetkem. Zůstanou pokladem našich duší, který nám nikdo a nic nemůže vzít. Ani smrt!




 


Jak bude tedy probíhat umíraní takového člověka? Bude více méně bezbolestné, protože duše dotyčného byla zvyklá na nadhled nad věcmi i nad životem. A proto i nyní, v hodině smrti bude mít určitý nadhled, a to dokonce i nad svou vlastní fyzickou smrtí. Bude si totiž vědom toho, že smrt je jen brána, přes kterou je třeba projít do jiné roviny bytí.




 


Takový člověk bude brát svou smrt jako přirozenou skutečnost, na kterou je připraven a počítá s ní. Jeho vnitřek, jeho duše proto nebude mít problém odpoutat se od umírajícího těla, trpícího bolestí. Duše takového člověka se tedy rychle odpoutá od svého těla, protože na něm až tak křečovitě nelpí. A z tohoto důvodu ani nebude pociťovat fyzické bolesti a strasti umírání své fyzické schránky.




 


Je však třeba podotknout, že u člověka, který je přesvědčen že smrtí život nekončí musí jít o skutečné, upřímné vnitřně přesvědčení. Vnitřní přesvědčení, jehož důsledkem byl čestný, spravedlivý a ušlechtilý život, jako i živé přesvědčení o reálnosti existence jiné roviny bytí, do které vstupujeme svou smrtí.




 


Na tom, jaký je náš nejvnitřnější pohled na život a jaká z něj vyplývá naše základní životní filozofie tedy záleží jakým způsobem bude každý z nás umírat. Tím totiž, co skrýváme v hloubce svého nitra určujeme, jaká bude naše smrt. Zda lehká nebo těžká. Zda to bude plynulý přechod do jiné roviny bytí, nebo bezvýchodná smrtelná agonie naplněna strachem pádu do propasti nebytí.




 


Člověk by proto měl snažit žít svůj život správně a naplňovat ho pravými hodnotami pokud chce, aby jeho smrt byla opravdu snadná a bezbolestná. Míra její bezbolestnosti totiž záleží do našeho životního příklonu ke skutečným hodnotám, jakož i od míry našeho přesvědčení o realitě existence po fyzické smrti.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



6.1.2015 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3207x

Odpověď na otázku o existenci spravedlnosti.

 




Se zájmem jsem si přečetl Váš příběh z praxe, z něhož vyvozujete, že na tomto světě žádná spravedlnost neexistuje a ptáte se, co máte říct své nezletilé svěřenkyni.




 


Pravděpodobně jste nečetli můj článek, ale pouze jeho nadpis, protože byste věděli, že se v něm hovoří o Spravedlnosti vyšší a ne o té lidské. O Spravedlnosti, která přesahuje standardní vnímání průměrného člověka, které je omezeno pouze jeho úzce materialistickým pohledem na svět. A právě pro tuto omezenost vnímání se lidé nerozpakují jednat ve vztahu k jiným nečestně, nespravedlivě, nelidsky a bez citu tak, jak to popisujete ve Vašem případě.




 


V článku se však říká, že tato zdánlivá pozemská beztrestnost je iluzorní a vzniká z přesvědčení, že když je to zde na zemi jakože v pořádku, pak už nikým jiným a nikde jinde nebudeme muset být za naše jednání bráni k odpovědnosti. Že se nám to všechno prostě propeče.




 


Takové myšlení a z něj vyplývající jednání je však hlubokým a zásadním omylem! Existuje totiž již zmiňovaná vyšší Spravedlnost, přesahující hranice standardní vnímavosti průměrného člověka, která každému z lidí neomylně a nekompromisně přináší takovou žeň, jaká byla jeho setba. Jaká byla setba jeho slov a činů, ale dokonce i setba jeho citů a myšlenek. To tedy znamená, že na základě univerzálního Zákona zpětného účinku každý z nás jednou stoprocentně sklidí to, co zaséval. Ať už to bylo dobré nebo špatné.




 


A nezbytnosti této žně neunikneme dokonce ani vlastní smrtí. A právě v tomto spočívá podstata celého problému, protože pro běžného člověka smrtí všechno končí. Obrovské však bude překvapení milionů lidí když zjistí, že smrtí vůbec nic nekončí a že účinky velké, železné a nekompromisní Spravedlnosti je budou zasahovat i po jejich fyzické smrti. A to přesně v duchu Zákona: Co kdo zasel, to bude muset i nevyhnutelně sklízet.




 


Kdo rozséval dobro a byl čestný, ušlechtilý a spravedlivý, ten sklidí dobro a štěstí.




 


Kdo však rozséval zlo a byl nečestný, nespravedlivý, bezcitný a nelidský, ten sklidí zlo a utrpení.




 


Tento svět je plný nelidskosti, nečestnosti a bezohlednosti a zla. Je však třeba vědět, že nikdo z takto jednajících neunikne účinkům vyšší Spravedlnosti, před kterou ho neochrání ani peníze, ani majetky, ani moc, ani jeho úřad, ani jeho postavení, ba ani jeho falešná bezúhonnost z hlediska pozemského zákonodárství. Proto tedy ať se už teď třese každý, kdo koná zlo!




 


Jak však tyto skutečnosti vysvětlit malému dítěti, které se možná trochu předčasně setkalo s bezohledností tohoto světa? Vhodné vysvětlení najdeme v pohádkách. Ne v těch současných, ale v těch starších, které se vždy snažili dětskému posluchači vhodnou formou ukázat, že vítězství zla a nečestnosti bývá vždy pouze dočasné a že dobro nakonec přece jen zvítězí. V každé dobré pohádce je tomu přesně takto.




 


A přesně takto je tomu i v celkovém kontextu našeho bytí, které přesahuje tento náš současný pozemský život. Naši předkové o tom věděli a snažili se toto poznání vštěpovat už nejmladší generaci a to právě formou pohádek.




 


Poselství pohádek je tedy následující: Zlo na zemi existuje a může ve vztazích mezi lidmi slavit i dočasné úspěchy. Může nejednou i velmi efektivně znepříjemňovat život mnohým dobrým. Nicméně nakonec bude přece jen zlo potrestáno a dobro odměněno. A právě proto se vyplatí být dobrým a v dobře setrvat. A to i navzdory všemu.




 


A mimochodem, na české prezidentské standardě můžeme číst slova: Pravda zvítězí. V dnešní době nečestnosti, v níž vítězí všechno možné jen ne pravda se tato slova mohou také na první pohled zdát jako něco, co k nám přichází z říše pohádek. Ono to však není žádná pohádka ale skutečnost, vnímána z vyššího pohledu a z hlediska širších souvislostí. Proto se opravdu vyplatí být dobrým a spravedlivým, bez ohledu na to, jaké dnes na zemi dosahuje zlo velké úspěchy. Neboť z hlediska vyššího pohledu na skutečnost nese již nyní na svém čele pečeť smrti a zničení každý, kdo holduje zlu.




 




 



26.12.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4600x

Spravedlnost existuje!

 


Člověka nelze násilím udělat šťastným, i kdybychom si to velmi přáli. Má totiž svobodnou vůli, která je darem od Stvořitele a která mu umožňuje svobodně se rozhodovat pro věci dobré, nebo špatné. S každým našim svobodným rozhodnutím je však spojena odpovědnost, které se nemůžeme zbavit. Ve stvoření totiž platí železný zákon: Co kdo zaseje, to také sklidí.




 


Každý člověk, který chce jednat ve svém životě správně by si měl být vědom této jednoduché Zákonitosti. Měl by pochopit její prostou logiku a na základě toho by se pak měl začít rozhodovat správně a správně jednat.




 


Lidé si totiž ničí životy a dělají nešťastnými sebe i jiných mnohdy ani ne proto, že by snad oni sami byli až tak špatní, ale především z nevědomosti a lehkomyslnosti. Nevědomost proto třeba nahradit poznáním. Poznáním o neomylných účincích Zákona zpětného působení, vyjádřeného slovy: Co kdo zaseje, to také nutně sklidí. Zákona, jehož působení se nemůže vyhnout nikdo z nás.




 


Pokud někdo seje svými city, myšlenkami, slovy a činy dobro, sklidí dobro. Pokud ale někdo seje svými city, myšlenkami, slovy a činy zlo, sklidí bezpodmínečně zlo a to buď v tomto svém životě, buď po své fyzické smrti na takzvaném druhém světě, nebo při svém opětovném pozemském vtělení, protože ve stvoření platí zákonitost reinkarnace.



Každý myslící člověk by si měl proto uvědomit, že právě Zákonem zpětného účinku je dokonale zabezpečena univerzální Spravedlnost pro všechny.




 


Pokud tedy někoho v současnosti potkává zlo, musí si být vědom toho, že musel nutně sám kdysi zlo sít a tudíž toto zlo se ke němu vrací zpět, jako důsledek jeho vlastního, nesprávného jednání.




 


Moudrý člověk pak dokáže přijmout účinky neomylné Spravedlnosti jako spravedlivou odplatu za své činy, kterou, pokud je právě takovým zralým způsobem přijata, je splacen jeho karmický dluh a smazána jeho vina.




 


Nemoudrý člověk bude naopak zlořečit na svůj nepříznivý osud, bude mluvit o nespravedlnosti, i když mu to v konečném důsledku i tak nemůže být k ničemu platné, protože účinky zmiňované, vyšší Spravedlnosti musí přijmout i on.




 


Pokud se to však děje bez pochopení, svým reptáním na osud si zase seje něco špatného, co se k němu časem opět určitě vrátí. Je to pak jeden velký koloběh utrpení, v němž navazuje jedno vlákno řetězu za druhým. A tento koloběh lze přeseknout pouze poznáním a přizpůsobením se univerzální Zákonitosti ukryté ve slovech - Co kdo zaseje, to také sklidí.




 


Člověk si musí uvědomit, že i když se k němu bude určitý čas vracet jím samým zaseto, minulé zlo, ale on už bude od chvíle poznání výše zmíněných zákonitostí vědomě sít pouze dobro, nakonec se jeho karma vyčerpá a jeho vina bude odpykána. Pak se k nám, podle Zákona - Co kdo zaseje, to také sklidí, bude vracet už jen dobro.




 


No a nakonec mi nedá nevzpomenout, že člověk, který jednou poznal a pochopil neoblomnost Zákona zpětného účinku se musí s hrůzou a bolestí dívat na současný, každodenní život kolem nás a na tu neuvěřitelnou lehkomyslnost a naivitu lidí, kteří doufají, že žádná vyšší Spravedlnost neexistuje.




 


Proto si žijí klidně a bezohledně tak, jak je to pro ně osobně co nejvýhodněji v domnění, že za své činy nebudou nikým bráni k odpovědnosti. A tak se stále více rozmáhá lež, podvod, okrádání, pomluvy, chamtivost, nepoctivost, prospěchářství, honba za ziskem, mocí nebo slávou, zvrhlost, smyslnost, vulgárnost, arogance, namyšlenost a mnoho, mnoho jiného.




 


Pokud však právě takové "hodnoty" velmi intenzivně každodenně sejeme, co asi budeme sklízet? Je opravdu hrozné na to byť jen pomyslet. V této souvislosti se vzhledem k hodnotovému žebříčku průměrného člověka dnešní doby neodbytně vnucuje jedno, jediné slovo, které bude představovat poslední tečku za nesprávným myšlením a jednáním lidí. Je to slovo "Apokalypsa"! Apokalypsa, o níž bylo tomuto lidstvu výstražně mluveno již před 2000 lety.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



15.12.2014 - Zajímavosti - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:18667x

Duchovní poučení z nedávných komunálních voleb

 


Duchovní zákonitosti ovlivňují všechno a tedy i věci, o kterých bychom to vůbec nepředpokládali. A tyto skryté duchovní zákonitosti, mající hluboký dopad na celý náš život se projevují i v něčem takovém vysloveně světském, jako jsou komunální volby. No a protože duchovní zákony jsou skryté a neviditelné, jejich účinkem je podrobeno to skryté a neviditelné v nás. Čili naše myšlenky, naše city a všechny naše vnitřní pohnutky.




 


A právě z tohoto úhlu pohledu se podívejme na nedávné komunální volby, v nichž kandidovaly stovky zájemců na posty poslanců obecních a městských zastupitelstev, jakož i na posty starostů a primátorů. Při tomto enormně vysokém zájmu o pozice v samosprávě však vyvstává ona již zmíněná, velká a zásadní otázka a sice, jaké vnitřní pohnutky tyto lidi k tomu vedly? Zda opravdu bylo jejich jediným úmyslem hledět na zájmy svých voličů, nebo zda snad neměli úplně jiné úmysly? Zda snad nemysleli v první řadě na svůj vlastní prospěch? Zda nemysleli na svůj vlastní profit a to ať už finanční, nebo profit plynoucí z určité společenské prestiže? Znát tak vnitřek lidí, to by asi ty volby dopadly úplně jinak!




 


Ano, jsou to právě vnitřní a skryté pohnutky, které určují celkový charakter působení poslanců, starostů a primátorů ve svých funkcích po zvolení. Ty nejtajnější, skryté vnitřní pohnutky, které nemohl před volbami nikdo vidět se totiž i tak nakonec projeví během volebního období navenek, a to žel mnohdy negativním způsobem. Po čase se totiž zcela otevřeně a každému viditelně ukáže, jaké ve skutečnosti byly skryté úmysly dotyčných, když šli do voleb. A žel, jak už to bývá téměř pravidlem, ukáže se, že tyto úmysly nebyly nejčestnější. Že byly zištné a zaměřené především na svůj osobní prospěch.




 


V této skutečnosti se skrývá veškerá tragédie současného systému! Od nejvyšších řídících orgánů společnosti až po ty nejnižší je totiž zvykem jinak mluvit a něco jiného skrývat ve svém nejhlubším nitru. Je totiž zvykem na jedné straně hovořit o prospěchu společnosti, avšak na druhé straně v skrytosti myslet především na svůj osobní prospěch a na svůj osobní profit. A přestože do nitra lidí zatím nevidíme, to co tam skrývají se i tak nakonec časem vyplaví na povrch a na vnějším, reálném jednání dotyčného pak vidět, na co ve skutečnosti myslel a jaké byly jeho pravé záměry.




 


No a pak žel opět mnozí voliči poznají, že se zase dali oklamat hezkými řečmi, které sloužily pouze k zastření skutečných vnitřních úmyslů. No a následné působení takových lidí v jejich funkcích pak zcela logicky vyvolává pouze nevoli, nespokojenost a hněv.




 


Jaký společenský systém by tedy bylo třeba nastolit a jak to vymyslet tak, aby k podobným podvodům na voličích více nedocházelo?




 


V minulosti se to lidé snažili řešit změnou jednoho společenského systému na druhý. I u nás došlo nedávno k podobné změně, přičemž však žel i současný systém opět přináší spoustu nespokojenosti, rozčarování a hněvu.




 


Podstata problému totiž nespočívá ve změně společenského systému, ale právě ve změně vnitřního přístupu lidí, který je v každém systému tím rozhodujícím.




 


To tedy znamená, že pokud se onen skrytý vnitřní přístup lidí nezmění, nebude ani to nejdokonalejší společenské zřízení fungovat správně a ke spokojenosti všech.




 


Znamená to však zároveň, že současný společenský systém by vůbec nemusel být tak špatný, kdyby byly čestnější, spravedlivější a ušlechtilejší skryté vnitřní pohnutky lidí v něm. Neboť právě na kvalitě tohoto vnitřního přístupu lidí ke všemu kolem nich všechno stojí, nebo padá. V současnosti žel spíše padá!




 


Znamená to tedy, že jakoukoliv změnu k lepšímu nelze nikdy provést čistě zvenčí, ale vždy pouze zevnitř. Vždy jen prostřednictvím vnitřní, duševní proměny člověka!




 


Pokud tedy budou lidé již ve svém nitru klást důraz na spravedlnost a čestnost, pokud budou již ve svém nitru selektovat své myšlení a cítění tak, že si ponechají pouze to čestné a spravedlivé a zavrhnou to nečestné a nespravedlivé, pak se jistě všichni postupně začneme mít lépe.




 


Pokud však lidé ve svém nitru, na bázi svých citů a myšlenek nebudou podporovat pouze to čestné a spravedlivé, ale naopak rozvíjet to nečestné a nespravedlivé a vědomě s tím kalkulovat, může přijít byť i ten nejdokonalejší společenský systém, lépe nebude nikdy.




 


A tyto zákonitosti se netýkají jen lidí, usilující o posty v samosprávě, ale týká se to úplně každého z nás. Úplně každého právě na tom místě a v té společenské pozici, v jaké se on osobně nachází.




 


Ale vraťme se zpět k politice a k správě věcí veřejných a zkusme si definovat, jaký optimální vnitřní postoj by měly v sobě přechovávat lidé, kteří mají ambici působit v samosprávě. Tito lidé by si měli uvědomit, že vládnout neznamená nic jiného, než sloužit celospolečenskému dobru. Znamená to působit v zájmu toho nejširšího celospolečenského dobra!




 


Prosazování prospěchu určitých zájmových skupin, nebo dokonce prospěchu sebe sama nad prospěch celku a celospolečenského dobra je však morovou ranou dnešní společnosti! Je to jed, otravující společenský život, vzbuzující nevoli, hněv a rostoucí nespokojenost.




 


Nízký hodnotový systém lidí v politice devastuje tuto společnost! Devastuje ji nízký hodnotový systém celého obyvatelstva obecně, protože právě toto je základní platforma, z níž všechno vyrůstá.




 


Neboť z národa nízkých vnitřních hodnot může povstat pouze politická reprezentace nízkých vnitřních hodnot a následně právě tomu odpovídající kvalita společenského života, která tuto obecnou nízkost hodnot zcela viditelně odráží.




 


Žádný národ proto nemá právo nadávat na svou vlastní politickou reprezentaci na všech jejích stupních, protože ona je pouze odrazem jeho samého. Je zrcadlem jeho samého!




 


Jaké totiž vnitřní hodnoty v sobě národ nese, přesně takových vnitřních hodnot je i jeho reprezentace. Vždyť v podstatě ani jiná být nemůže!




 


Pokud se tedy nezmění právě tyto vnitřní hodnoty, pokud již na bázi svého myšlení a cítění nebudeme podporovat jedině to dobré, spravedlivé, čestné a ušlechtilé, pak se nezmění vůbec nic! Pak můžeme zvolit kohokoliv a měnit společenské systémy jakkoliv, vždy to bude pouze špatné a nikdy ne dobré.




 


Proto každý národ, který se chce mít lépe ať pracuje na vnitřní změně sebe sama. Pokud tak totiž neučiní, jeho vlastní politická reprezentace, která z něj vzejde, mu dá pak na vlastní kůži pocítit veškerou nízkost jeho vlastního, vnitřního hodnotového systému.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



8.12.2014 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3803x

Vztah církevních věrouk k absolutní Pravdě

 


Kdo se chce dobrat k Pravdě, musí mít v první řadě odvahu. Odvahu nezaujatě zkoumat učení vlastního vyznání a také odvahu konfrontovat ho i s naukami jiných náboženství.




 


Takové hluboké zkoumání je založeno na tom, že pokud to, co vlastním je opravdu absolutní Pravdou, není se vůbec třeba bát žádné konfrontace. Naopak, podobnou konfrontací se může moje přesvědčení pouze utvrdit a moje víra pouze posílit.




 


Pokud ale nestranná konfrontace s jinými názory otřese tím, co jsem považoval za absolutní Pravdu, třeba si pak odvážně přiznat, že moje domněnka byla nesprávná a že skutečnou Pravdu je nutné teprve najít.




 


Zkusme se nyní z tohoto úhlu pohledu podívat na křesťanské církve. Ve svých začátcích stálo křesťanství v Pravdě a bylo skutečně světlem a požehnáním pro celou zem. Žel časem začalo být světlé jádro křesťanského učení stále více obalované různými lidskými názory a vylepšeními, až nakonec během staletí, to lidské téměř úplně potlačilo ono původně zdravé a správné.




 


Něco podobného se už jednou v dějinách stalo. Stalo se to s Mojžíšovým Zákonem, představujícím Boží Vůli, podle níž měl povolaný židovský národ žít.




 


Když totiž o několik staletí přišel na Zem Syn Boží, to původní zdravé a správně bylo již natolik překryté lidským, že tehdejší nejvyšší církevní představitelé už nebyli schopni poznat v Kristově nauce onu původní Pravdu, kterou jim kdysi dávno přinesl Mojžíš.




 


No a žel, přesně totéž udělali lidé i s učením Ježíše Krista. Člověk by proto měl být na velkém pozoru a měl by se snažit důsledně rozlišovat mezi původním Kristovým učením a různými církevními pravidly, dogmaty a nařízeními, které jsou pouze naukami lidskými. Takové důsledně rozlišování je velmi potřebné obzvláště proto, že to církevní paradoxně nejednou přímo popírá onu původní, čistou Pravdu, přinesenou Mojžíšem a později i Ježíšem.




 


Žel, nauky církví a skutečná Pravda jsou tedy mnohdy dvě naprosto rozdílné věci. Abychom si to dokázali, uveďme si konkrétní příklad:




 


Druhé přikázání říká: Nevezmeš jméno svého Pána nadarmo! To znamená, že pokud budeme někdy vyslovovat toto jméno, mělo by to být vždy s tou největší úctou a vroucností, s tím největším citovým zanícením, jakého jsme schopni. Takové vroucně citové vzplanutí, byť třeba jen krátké, může pak v síle vroucího citu vystoupit až k Božímu trůnu.




 


Jako protipól si však vezměme modlitbu růžence, ve kterém se Otec i Syn vzpomíná několik desítek krát za sebou v domnění, že čím více, tím lépe. Takový způsob modlitby je však sám o sobě nesprávný, protože při podobném, častém opakování jména Nejvyššího není člověku jednoduše možné vložit do každého z nich požadovanou vroucnost. Taková modlitba se pak zvrhává v mechanické, bezmyšlenkovité odříkávání, zbavené jakéhokoli citu.




 


Podobný druh modlitby bez citového zaujetí se tedy přímo příčí druhému přikázání, jakož i slovům Ježíše Krista: "Když se modlíte, neříkejte hodně jako pohané. Myslí si, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost. Nenapodobujte je! "




 


Co tedy dodat na závěr? Absolutní Pravda souvisí s křesťanstvím a to s původní, čistou Kristovou naukou. I současné křesťanství má k této Pravdě nejblíže ze všech světových náboženství. Tato Pravda však není totožná se stanovisky a učením žádné z mnoha křesťanských denominací.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



2.12.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3181x

Úvaha o posledním soudu

 


Poslední soud! Pojem spojující se s velkou knihou nejen křesťanského světa - s Biblí. Poslední soud! Spojení dvou slov, která nám při hlubším pohledu samy odhalí vlastní smysl. Pojem, znamenající výstrahu pro lidstvo na zemi.




 


Slovo "soud" značí vynesení rozsudku, určení trestu za předchozí provinění. Odplatu za něco, co bylo provedeno nesprávně. Ze slova "poslední" lze vyčíst, že těch dílčích a menších soudů již bylo pravděpodobně více. Jelikož ale navzdory všemu nedocházelo ke změně a k polepšení, vyvstala nutnost udělat konečnou přítrž trvale nesprávného jednání. Nutnost podrobit provinilce, v tomto konkrétním případě celé lidstvo velkému, rozhodujícímu a definitivnímu "poslednímu soudu".




 


Ale proč má být naše vzdělané, civilizované a kulturní lidstvo takto přísně souzeno? Čím se provinilo? Co takového špatného udělalo, nebo dosud dělá?




 


Podobné otázky nesvědčí o ničem jiném, než o velké povrchnosti v posuzování reálného života. Neboť žel pod vlivem na efekt vypočteného vnějšího lesku a zdánlivého pokroku přestali miliony lidí vnímat hlubokou vnitřní shnilost a dutou prázdnotu toho, co samo sebe klamně nazývá slovem "civilizace".




 


Copak je možné přenést se lehkomyslně přes ony dílčí "soudy", projevující se během celé lidské historie ohromným a mnohostranným utrpením milionů lidských bytostí, ať už formou válek, útlaku, vykořisťování, nebo jiných druhů krutosti člověka vůči člověku? Copak je možné přenést se lehkomyslně přes ony dílčí soudy, v nichž lidé nemilosrdně soudili a odsuzovali sami sebe?




 


Technický pokrok, mylně zaměňován s civilizační vyspělostí pouze korunoval a plně odkryl skutečnou, byť obratně skrývanou pravou tvář lidstva. V "moderním" 20. století zahynulo ve dvou apokalyptických válkách takové množství lidí, jaké jich bylo pobitých ve všech dosavadních válkách během celé historie lidstva! Hle, civilizace!




 


Pokud však je společenství lidí na zemi schopné ve vzájemných vztazích mezi sebou jednat takovým způsobem a to ze stále větší intenzitou, čeho se asi ještě dočkáme? Může být snad současný morální stav světového společenství zárukou, že se podobné věci už nebudou opakovat?




 


Žel, při pohledu na televizi, na internet a do novin, při poslechu rozhlasu, ale i běžných rozhovorů lidí velmi rychle ztratíme jakoukoliv iluzi o výši morálního stavu populace. Velmi rychle ztratíme jakoukoliv iluzi o tom, že by to v dnešní době už konečně mohlo být jiné. Je to smutné, ale morálně lidstvo ve skutečnosti téměř vůbec nepokročilo, nebo možná jen o velmi maličký krůček. V každém případě ani zdaleka ne tak, jak by mohlo.




 


Při kritickém pozorování lidstva se nás pomalu začne zmocňovat neodbytné přesvědčení, že někde tu musí být nutně nějaká skrytá a po tisíciletí stále přetrvávající tatáž chyba! Něco hluboko v jádru lidstva musí být zkažené! Zkažené a pokřivené do té míry, že navzdory strašlivým, ba až katastrofickým zkušenostem se nehledají pravé hodnoty a svět se i nadále tupě klaní opravdového lidství nedůstojné modle zisku!




 


Každý se pachtí za hmotou a chce mít stále více! Hromadění majetků, luxus a bezbřehé užívání si pestré škály požitků dává lidem egoisticky zapomenout na skutečný stav reálného života milionů, nacházejících se naopak v neuvěřitelné bídě a zoufalé materiální nouzi. Není snahy ani chuti hledat, najít a odstranit pravou příčinu, s trvalou pravidelností se opakujících, stále tragičtějších selhání lidstva, jejichž jednou z hlavních příčin je právě obrovská nerovnost mezi lidmi.




 


A přece nám už velmi dávno bylo jasně ukázáno, jak je třeba správně žít a do jaké podoby třeba upravit vzájemné vztahy mezi sebou. Už dávno nám bylo přece řečeno o principu lásky k bližnímu jako k sobě samému, který v praxi znamená, že nikdy nemáme druhým dělat to, co nechceme, aby druzí dělali nám samotným.




 


Jaký by byl dnes tento svět, kdyby lidé při všem co plánují provést zohledňovaly, jestli je to opravdu věc, která by byla i pro ně samotné akceptovatelná, pokud by se jich osobně dotkla? Jaký by byl dnes svět, kdyby se lidé naučili brát úplně stejný ohled na jiných přesně v takové míře, v jaké ho berou sami na sebe, nebo na své nejbližší?




 


Avšak proto, že lidé na jiných takový ohled nikdy nebrali a dosud neberou, právě proto mohlo být a může být na světě tolik bídy, bezohlednosti, surovosti, utrpení, sdírání a válek. Lidé prostě zavrhli vesmírný princip Lásky, jehož poznání nám přinesl Kristus. Po tomto principu vzájemné lásky jedněch vůči druhým dennodenně šlapou, nemilosrdně tím odsuzujíc jiných k bolesti, utrpení, strádání, bídě, hladu, či nedostatku.




 


Svou vzájemnou neláskou lidstvo samo sebe odsuzuje a nemilosrdně soudí. Nesčetné druhy a způsoby utrpení zažil již tento svět. Je to dlouhá a nekonečná série malých, dílčích soudů, v nichž jedni soudili a odsuzovali jiných. Soudů, ve kterých se soudilo a odsuzovalo na základě barvy pleti, na základě náboženského vyznání, na základě národní a etnické příslušnosti, na základě ekonomických a sociálních poměrů a ještě na základě mnoha jiných věcí.




 


A právě pro toto všechno přichází k lidem poslední soud! Poslední soud, jako konec jejich vzájemného odsuzování se! Poslední soud jako nevyhnutelný důsledek tisíců dílčích soudů, v nichž odsuzoval k utrpení jeden člověk druhého. Poslední soud jako definitivní konec všem starým praktikám a jako začátek nové kvality života, spočívající na principu vzájemné lásky.




 


Posledním soudem tedy to staré a zkažené skončí a to nové a lepší začne. Poslední soud bude totiž vzájemným oddělením dobrého a špatného, které dosud žilo pospolu. Bude oddělením dobrých od špatných. Oddělením těch, kteří mají předpoklady a jsou schopni žít na základě principů vzájemné lásky od těch, kteří toho schopni nejsou a nikdy se o to ani nesnažili. A tento den se blíží!




 


Popis toho, jakým způsobem onen soud proběhne a jaké hodnoty v něm budou považovány za rozhodující naleznete v následujících krásných, hlubokých a výstižných slovech:




 


Tehdy velký Soudce shromáždí všechny, jedněch po své pravici a druhých po své levici. A pak řekne těm, kteří budou stát po jeho pravici:




 


Pojďte ke mně vy všichni, kteří jste mě viděli hladového a dali jste mi jíst, kteří jste mě viděli žíznivého a dali jste mi pít, kteří jste mě viděli bez šatů a oblékli jste mě, kteří jste mě viděli v žalu a utěšili jste mě. Vy, kteří jste mě navštívili, když jsem byl nemocný, kteří jste mi pomohli v mé bídě, vzali jste na mě ohled a projevili jste mi soucit.




 


A tehdy oni udiveně řeknou: Pane, kdy jsme tě viděli hladového a dali jsme ti jíst a kdy žíznivého a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli bez šatů a oblékli jsme tě, kdy jsme tě viděli v žalu a utěšili tě? A kdy jsme tě navštívili, když jsi byl nemocný, kdy jsme ti pomohli v tvé bídě? Kdy jsme brali na tebe ohled a kdy jsme ti projevili soucit?




 


A on jim odpoví: Amen pravím vám, co jste udělali byť jen jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili. A vykročí tito směrem k branám nového a lepšího života.




 


Pak se však obrátí k těm, kteří budou stát po jeho lavici a řekne jim:




 


Odstupte ode mne zlořečení, protože nedali jste mi jíst, když jste mě viděli hladového a nedali jste mi pít, když jste mě viděli žíznivého. Neboť jste mě nezaoděli, když jsem byl bez šatů, ani neutěšili, když jsem byl v žalu. Neboť jste mě nenavštívili, když jsem byl nemocný, ani jste mi nepomohli v mé bídě. Neboť jste nebrali na mě ohled a neprojevili se mnou soucit.




 


Tehdy oni zděšeni svolají: Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nedali jsme ti jíst a kdy žíznivého a nedali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli bez šatů a nezaoděli jsme tě, kdy jsme tě viděli v žalu a neutěšili tě? A kdy jsme tě nenavštívili, když jsi byl nemocný, kdy jsme ti nepomohli v tvé bídě? Kdy jsme nebrali na tebe ohled a kdy jsme ti neprojevili soucit?



A on jim odpoví: Amen pravím vám, co jste neudělali byť jen jednomu z mých nejmenších, mně jste neučinili. A odejdou tito na cestu utrpení, končící jejich záhubou.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



26.11.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3343x

Kletba ustavičného mlžení Pravdy

 



Na své osobní cestě k Pravdě se musí člověk naučit dělit obrovské množství duchovních informací, které nás mohou přímo zahltit, do dvou základních kategorií. Na informace zásadního významu, mající rozhodující vliv na duchovní růst a na informace, nebo spíše zajímavosti, jejichž poznání, případně nepoznání nemá ve smyslu přímé cesty vzhůru téměř žádný význam.




 


A právě dnešní doba se vyznačuje přílivem nesmírného množství informací, tedy i duchovních, ve kterých se můžeme bez správného výběru přímo utopit a paradoxně, přece zůstaneme žízniví protože skutečné, osvěžující a občerstvující Pravdy v nich skoro vůbec není, nebo jen kde tu pár kapek.




 


Přebytek duchovních informací v dnešní době je však svědectvím pokřivenosti člověka, který chce dychtivě vědět stále více, přičemž sklouzává do povrchnosti a přehlíží to nejpodstatnější. Ty tisíce knih, nacházejících se na policích s esoterickou literaturou v knihkupectvích není v podstatě ničím jiným, než pomníkem lidské pýchy a domýšlivosti, které nejednou pouze matou vážně hledající a znemožňují jim najít skutečnou Pravdu, vyznačující se prostotou a jednoduchostí.




 




 


Jen se totiž hlouběji zamysleme nad skutečností, že velkému Tvůrci univerza stačily k vyjádření Jeho Vůle a požadavků vůči lidstvu dvě kamenné desky Desatera. Také po působení jeho Syna Ježíše zůstali čtyři útlé spisy evangelií, které spolu dohromady tvoří knížku nevelkého rozsahu.




 


Žel, pýcha a domýšlivost lidí zamlžily prostotu a jednoduchost Pravdy, přicházející ze Světla a v množství knih, výkladů a traktátů se nakonec tato Pravda ztratila.




 


Vzhledem k poznání povahy lidí však bylo takové něco ze ​​Světla předvídané. Bylo předvídané že tak, jak židé pod množstvím svých vlastních lidských rozumových "pravd" pohřbili Pravdu přinesenou Mojžíšem, že právě tímto způsobem jednou křesťané pod nánosem dogmat a teologické učenosti pohřbí čistý jas Kristovy nauky.




 


Jako jedna z velkých milostí byl proto ústy Krista zaslíbený příchod Ducha Pravdy. Osoby, která má lidem darovat v době největšího, jimi vytvořeného zmatku opět čistou a nezkalenou Pravdu. Má se tak stát třetí, poslední krát a tato Pravda bude představovat jedinou cestu ke Světlu. Cestu ven z bludiště falešných názorů, pojmů, dogmat, duchovních senzací a dezinformací, překážejících lidem v jejich skutečném duchovním vývoji. Hledat a najít tuto Pravdu, pochopit ji a naučit se podle ní žít je momentálně tím nejdůležitějším, co existuje v našem životě.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



17.11.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3166x

Pouze prázdné senzace ...

 


 


Mnozí, moderním způsobem duchovně hledající upadli do pokušení hladu po stále nových a zajímavějších informacích. Stali se sběrateli informací, kteří se snaží najít vždy něco nového a zajímavého, co by je upoutalo. A protože tam, kde je poptávka vzniká i odpovídající nabídka, zamořil i oblast duchovního snažení bulvár.




 


Duchovní bulvár, nabízející levné, povrchní a stále nové informace, jejichž jediným cílem je přilákání zájmu co největšího počtu posluchačů, čtenářů nebo příznivců. Děje se tak buď pro peníze, nebo pro uspokojení osobní ješitnosti lidí, hrajících se na vůdce. Tudy však cesta ke skutečnému vedení a pravému duchovnímu vzestupu nevede.




 


Skutečné vedení totiž nevzniká na základě honby za stále novějšími a zajímavějšími informacemi, ale pouze na základě prožívání toho, co je pravdivé a opravdu hodnotné. A k tomuto prožívání se můžeme dostat pouze tak, že se budeme snažit to pravdivé a hodnotné žít. Žít do takové míry, že se to stane součástí našeho uvažování a jednání.




 


To tedy znamená, že pravé a skutečné duchovní vědení k nám přichází pouze prostřednictvím žití pravdy a skutečných hodnot, nikoli prostřednictvím neustálé honby za novými a zajímavými duchovními informacemi. Na základě nich mohou být lidé pouze informováni, avšak pravé vědení jim chybí.




 


A oni to jasně cítí! Jejich duše je hladová a žíznivá, nicméně tento svůj vnitřní hlad a žízeň se snaží uspokojit pouze zvýšenou honbou za novými duchovními informacemi. Ne přednostně důrazem na vlastní, každodenní život, naplněný úsilím o pravé hodnoty.




 


No a jednou z najelementárnejších a nejpodstatnějších hodnot tohoto druhu je láska a úcta k bližnímu jako k sobě samému, projevující se tak, že se nikdy nesnažíme jinému člověku činit to, co bychom nechtěli, aby jiní činili nám.




 


Toto je základ a podstata! Na tomto stojí nebo padá náš skutečný duchovní vzestup a náš skutečný duchovní pokrok!




 


Dokonce se dá říci, že ten, kdo dokázal ve svém životě zrealizovat právě toto má z duchovního hlediska úplně všechno. A naopak, komu právě toto chybí a na toto zapomíná, ten i kdyby měl byť i všechno ostatní, nemá v podstatě nic.




 


Mnozí duchovně hledající, kteří se zapletli do osidel duchovního bulváru řeknou, že o potřebě lásky k bližnímu jako k sobě samému přece velmi dobře vědí. Ano, jsou to věci notoricky známé, ale velkou otázkou zůstává, nakolik se opravdu staly realitou našeho každodenního života? Nakolik to opravdu žijeme a podle toho se ve všem řídíme? A nezapomínáme snad pomalu pro moře těch všech ostatních duchovních informací právě na toto nejpodstatnější? Nedostává se to v našem vědomí a v zorném poli našeho vnitřního pohledu pomalu ale jistě někde do ústraní?




 


Protože však pravé duchovní vedení je podmíněno jedině naším životem podle skutečných hodnot, nikoli studiem knih a novými informacemi, protože pravé duchovní vedení je podmíněno snahou o dosažení skutečných hodnot v našem každodenním životě, proto nás to pravé a skutečné vědení stále obchází. To co zůstává jsou pouze povrchní, mělké a bezcenné informace, které nám nabízí duchovní bulvár jako náhradu za pravé vědení.




 


A protože to nejpodstatnější nebylo námi ještě dosud uvedeno do každodenní reality, je právě o této skutečnosti třeba neustále mluvit a neustále ji opakovat.




 


Kdo však právě toto říká, kdo neustále poukazuje na podstatu a kdo proto nehodlá zpříjemňovat jiným jejich volný čas novinkami a zajímavostmi, ten se žel nesetkává s velkou odezvou. Neboť pro člověka není dvakrát populární ani zajímavé neustálé nabádání k návratu k podstatě veškeré duchovnosti, která nebyla dosud v každodenním životě zrealizovaná.




 


Přitom však působí velmi paradoxně, když na jedné straně víme, nebo lépe řečeno jsme informováni o mnoha tajemstvích mezi nebem a zemí, jakož i o mnohých duchovních pravdách a souvislostech, avšak na druhé straně jsme do praktického života neuvedly ani ty nejelementárnejší základy.




 


Taková je žel holá pravda o lidech a o jejich duchovním "vědení". Proto velká čest každému, kdo odmítne být poplatný všeobecně rozšířenému trendu prázdné dychtivosti po duchovních senzacích. Každému, kdo si uvědomuje, že lidé chtějí pouze požadovačně "vědět" stále více a přitom neovládají ani "abecedu". Každému, kdo si hluboce uvědomuje, že na praktické uskutečnění těch najelementárnejších duchovních pravd se neustále zapomíná a proto dosud ani nemohly být nikdy zrealizovány v běžném, každodenním životě.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



10.11.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3243x

Paradoxy křesťanství: odpuštění hříchů!

 


Následující řádky předkládám lidem, kteří jsou schopni hlubšího a samostatnějšího zamyšlení: Křesťanské církve svorně tvrdí, že se Kristus na kříži obětoval za naše hříchy. Kdo proto Krista do sebe příjme a příjme i jeho oběť na kříži, budou mu jeho hříchy odpuštěny.




 


Je to však omyl, protože Kristus měl schopnost odpouštět hříchy už dávno před svým ukřižováním, které nebylo ničím jiným, než jeho vraždou. Tuto schopnost odpouštět hříchy nenabyl tedy až svým ukřižováním, ale vlastnil ji už dávno před tím. Jinými slovy řečeno, Kristova smrt na kříži nebyla nezbytnou k tomu, aby mohl lidem odpustit jejich hříchy.




 


Vždyť přece dávno před jeho ukřižováním se v evangeliích nacházejí slova o tom, jak jednou Ježíš řekl ochrnulému: "Tvé hříchy jsou ti odpuštěny."




 


A dále se tam píše: "Tehdy se mnozí nad jeho slovy pohoršily. Pán to viděl a řekl: "Myslíte si, že je snazší odpustit hříchy než říci vstaň, vezmi si své lůžko a choď? Ale abyste věděli, že Syn Boží má schopnost odpouštět hříchy, říkám tomuto ochrnulému: vstaň, vezmi si své lůžko a choď. "A on vstal a odešel, chvále Pána."




 


Kristus tedy mohl odpouštět hříchy už před svým ukřižováním, což ale znamená, že jeho ukřižování nemohlo být a ani nebylo obětí za odpuštění hříchů. Jeho ukřižování bylo vraždou a těžkým proviněním lidstva. Vůbec nebylo nutné k tomu, aby lidé dosáhli odpuštění svých hříchů skrze víru v oběť Ježíše Krista na kříži.




 


Člověk může dojít odpuštění hříchů pouze svou vírou v učení Ježíše Krista, přicházející od Boha. Vírou, která se živým způsobem projevuje tak, že se člověk snaží podle tohoto učení žít a přizpůsobit mu všechno své myšlení a jednání. Jedině v tom je skryta spása, ke které nám ukázal Kristus cestu svým Slovem.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



3.11.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3392x

Neznámá fakta o Mesiáši

 


Ježíš Kristus byl očekávaným Mesiášem. Jádrem jeho poslání však bylo přinesení Slova Pravdy, neboť pouze životem v souladu s tímto Slovem může člověk dospět ke spáse. Mesiáš však neměl zemřít, ale měl být židovským lidem a jeho duchovní elitou jako Mesiáš poznán a akceptován. Židovský národ měl přijmout jeho učení, žít podle něj a tak se stát zářivým vzorem národa, žijícího podle Zákonů Božích. Duchovní a následný pozemský vzestup by z něj udělal jeden z nejpřednějších národů světa, jehož příklad by s úctou a obdivem následovaly i ostatní národy. Takto to bylo chtěné.




 


Avšak od samého počátku svého působení se Ježíš potkával s nevolí a nepochopením duchovní elity židovského národa. Časem to přerostlo až v nenávist a Ježíš věděl, že mu usilují o život.




 


Poslání Mesiáše však vyžadovalo jeho osobní konfrontaci z celým židovským národem i z jeho duchovními vůdci. Všichni museli být konfrontováni s osobou Božího Vyslance. Měli dostat příležitost rozhodnout se, zda ho jako Mesiáše příjmu, nebo ne. Tato konfrontace byla jedním z vrcholných momentů Kristova poslání. Mělo k ní dojít během velikonočních svátků v Jeruzalémě. Tam se mělo rozhodnout, zda jej lid a duchovní elita příjmu jako Mesiáše, nebo ne.




 


Na základě nenávisti, kterou Ježíš cítil už samozřejmě tušil, jak jejich rozhodování dopadne, avšak splnění jeho pozemské mise vyžadovalo tuto rozhodující konfrontaci duchovních vůdců i celého židovského národa s jeho posláním Mesiáše.




 


Když o tom všem mluvil učedníkům a Peter se ho snažil zachránit, Ježíš ho odmítl jako pokušitele, protože on prostě musel jít do Jeruzaléma a podstoupit onen rozhodující krok.




 


V evangeliích můžeme číst, že když stál Kristus před veleradou, jednou z nejzásadnějších otázek byla přímá otázka, zda je Mesiáš - Boží Syn. Ježíšovou kladnou odpovědí byla duchovní elita židovského národa postavena před ono velké rozhodnutí a sice, zda ho jako Mesiáše přijme, nebo ne. Rozhodli se tak, jak se rozhodli a jak i sám Ježíš předpokládal. Avšak v splňování svého poslání jim musel dát k tomuto rozhodnutí příležitost.




 


V Jeruzalémě byl během svátků velikonoc také shromážděný téměř celý židovský národ a když dal nakonec Pilát předvést Ježíše před lid měl opět celý židovský národ možnost rozhodnout, zda ho vydá na smrt, nebo ne. Zda se postaví za Pravdu, nebo proti ní. Národ měl v této chvíli dokonce i možnost zvrátit rozhodnutí velerady. Žel masy se rozhodli tak, jak se rozhodli. Jejich rozhodnutí je těžko pochopitelné zvláště proto, neboť při Kristově příchodu do Jeruzaléma ho jako Mesiáše skutečně vítali a teď najednou tytéž masy křičeli: ukřižuj!




 


Ježíšova smrt nebyla nutná, nebyla plánována ani chtěná! Vše se mohlo vyvíjet úplně jinak, kdyby byl židovský národ přijal Krista jako Mesiáše. Tento svět by byl dnes jistě zásadně jiným.




 


Ježíšova vražda a jeho následné zmrtvýchvstání bylo druhou, nouzovou variantou, vynucenou lidskou zlobou která usilovala, aby jeho poslání bylo znemožněno a upadlo do zapomnění. Proto musely být Světlem na zemi hledané jiné cesty.




 


O tom že Kristova smrt nebyla Vůlí Nejvyššího svědčí důsledky, které to mělo pro židovský národ. Pokud by ho totiž židé přijali jako Mesiáše, mohli pod jeho vedením vybudovat Boží království na zemi. Mohly se stát živým vzorem národa, který žije podle Zákonů Nejvyššího. Vzorem, který by následovaly i jiné národy jak již bylo zmíněné na začátku.




 


Vraždou Mesiáše se však tento národ zpronevěřil svému poslání. Byl proto Hospodinem zavržen, čehož důsledkem bylo to, že zanedlouho po Kristově smrti přestal jako národ prakticky existovat. Byl tvrdou pěstí rozprášen mezi ostatní národy světa, mezi nimiž byl po celá dlouhá staletí pouze nezvaným cizincem. Takto by se přece Hospodin nikdy nezachoval ke svému povolanému národu, kdyby byla Ježíšova smrt dílem vykoupení a na Golgotě se stalo to, co bylo Vůlí Nejvyššího.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



28.10.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3655x

Boj dobra se zlem

 


 


Dobro a zlo! Na kterou stranu se přiklonit? Každý z nás zná bez zaváhání ihned správnou odpověď. A přece většinu lidí jaksi stále více přitahuje to špatné. Pokud ne přímo tím, že by se oni sami vydali na cesty zla, tak určitě nepřímo tím, že se dostatečně vážně, silně a intenzivně neusilují k dobru. Že v tomto směru zůstávají vlažnými.




 


Zlo je temnota a dobro je světlo! A temnota může houstnout pouze tam, kde není světlo. Kde však září světlo a nabírá na stále větší intenzitě, tam nemá temnota šanci. Je to nanejvýš prostá a jednoduchá zákonitost.




 


Zlo tedy může pronikat vším na zemi jen proto, že v lidech není vážného úsilí o dobro. Temnotě se totiž může dařit pouze tam, kde světlo nesvítí dostatečně silně. Příčinou existence všudypřítomnosti zla, které lidi na zemi tísni a znepříjemňuje jim život je to, že právě tito samí lidé nikdy s vážným nasazením a nanejvýš důsledně neusilovali o konání dobra. Neboť pokud by se sami stávali světlým a šířily by světlo kolem sebe, temnota a zlo by přece neměli žádnou šanci se přiblížit. Odpudilo by je to tak, jak světlo odpuzuje tmu.




 


Při zběžném surfování na internetu může člověk spatřit a poznat ty nejfantastičtější formy zla, které proniká tímto světem. Může vidět mrtvoly civilistů, roztrhaných střepinami v ulicích měst na východě Ukrajiny. Může spatřit popravu dvanáctiletých dětí v Sýrii, nebo trest za čtení Bible v Saúdské Arábii - ruku rozsekanou tak, že se po takovém zákroku stává nepoužitelnou. Může se dozvědět o lékařce v Číně, která vylákala dítě na opuštěné místo, vyloupla mu obě oči a vyňala z nich rohovky na prodej. Může s dozvědět o povinném drogovaní amerických vojáků nasazených v bojových operacích, z nichž většina se po skončení aktivní služby stává psychiatrickými pacienty. Může se dozvědět o tisícerých jiných zvrácenostech, o kterých neměl ani ponětí, že vůbec existují.




 


Ano, propastné jsou hlubiny zla, které proniká tímto světem. Člověk na to hledí a je z toho zděšen. Ale to je tak všechno! Všechno skončí pouze u konstatování zla a při zděšení se nad jeho projevy. Dále jako potud se už průměrný člověk nikdy nedostane! Už se nedostane k tomu, aby se nad tím hlouběji zamyslel a vyvodil z toho ve vztahu k sobě samému nějaké důsledky. Důsledky v tom smyslu, že by si položil otázku: co mohu já osobně udělat proto, aby bylo na světě lépe?




 


Ano, většina lidí se omezuje pouze na konstatování zla a své rozhořčení nad ním, avšak bez toho, že by začaly hledat cesty, jak by oni sami mohli přispět k tomu, aby se věci zlepšily. Aby to všechno bylo jiné. Lidé ve své pohodlnosti totiž velmi rychle najdou sebaospravedlňujúci argument spočívající v tom, že přece oni sami jsou příliš nepatrnými na to, aby mohly něco změnit. Že jsou příliš malí a bezvýznamní a zlo příliš rozbujelé a velké na to, aby oni osobně mohli nějak přispět ke změně světa k lepšímu.




 


V takovém postoji se však skrývá vina! Vina za zlo, které se bez odporu rozmáhá po zemi. Vina proto, že zlu se nechává volné pole působnosti. Neboť člověk, vnímající zlo a jeho projevy, které ho obklopují zůstává vlažným, apatickým a pouze nečinně přihlížejícím. A právě takový postoj umožňuje bujení zla!




 


Člověk by však měl reagovat úplně jinak! Měl aktivně odpovědět vlastní, stále silnější touhou po dobře a po tom, aby on sám byl lepší. Na neúnavnost zla, jehož projevy vidí bujet kolem sebe by měl reagovat vlastní neúnavností a odhodlaností v konání dobra. Na houstnoucí tmu přece reaguje každý normální člověk tak, že zapálí světlo. Zapálí a svým příklonem k dobru neustále rozšiřuje světlo v sobě a kolem sebe.




 


Zlo, které vnímáme má být tedy pro nás zvýšeným impulsem k tomu, abychom konali dobro! Abychom se ještě silněji sami upnuli k dobru a rozvíjeli jej! Jedině tím přispějeme k tomu, aby bylo na zemi více světla. A čím bude více světla, tím bude méně temnoty, čili zla.




 


Pokud tedy člověk vidí zlo, jak ustavičně bují má se mu to stát popudem k ještě většímu zvíšení vlastního úsilí o dobro. Bujení zla se pro nás musí stát popudem k zesílení dobra. Pokud totiž budeme takto konat, dobro nakonec zvítězí!




 


Pokud ale zatím vítězí zlo znamená to, že naše úsilí o dobro není dostatečné! Že jsme v něm vlažnými a svou lhostejností mu přenecháváme prostor. V tom spočívá naše vina! V tom spočívá naše míra odpovědnosti za katastrofální stav výšky morální úrovně naší civilizace.




 


Vladimír Visockij kdysi řekl: Pravda jednou určitě zvítězí, ovšem jen tehdy, když dokáže totéž co lež.




 


Vzhledem k našemu tématu můžeme jeho slova parafrázovat takto: Dobro jednou určitě zvítězí, ovšem jedině tehdy, když dokáže totéž co zlo. Když neúnavnost, s jakou se dnes na zemi rozmáhá zlo bude nahrazena stejnou neúnavností a neutuchající odhodlaností v konání dobra.




 


Takovýmto způsobem je tedy třeba dívat na zlo, se kterým se setkáváme. Třeba se na něj dívat jako na impuls k našemu zvýšenému úsilí o dobro.




 


Konstatování zla a nadávání něj je totiž tolik jako nic! U piva, v autobuse, ve vlaku a ještě na mnoha jiných místech může člověk často slyšet, jak lidé nadávají na zlo, které se jich dotýká. A tím to pro ně i končí. Uleví si a to jim stačí. Nechápou, že pokud se oni sami nevydají na cestu k dobru, svou lhostejností pouze podporují rozpínání zla, které jim ničí a znepříjemňuje život.




 


To, jaký bude život na zemi má tedy každý z nás ve vlastních rukách. Každý z nás se totiž mírou svého vlastního příklonu k dobru může stát světlem, které potlačí sílící temnotu. Pokud to však neuděláme, temnota nás nakonec spolkne! Zhltne nás samotných i celý svět a udusí všechno světlo na této zemi.




 


Člověče, zaměř se proto k dobru se vší silou své bytosti. Ať jsou jedině dobru, ušlechtilosti a spravedlnosti podřízeny všechny tvé myšlenky a slova. Člověče, staň se služebníkem světla! Staň se bojovníkem světla, které nakonec porazí temnotu a zlo na této zemi.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



20.10.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3701x

Nejdříve hodnoty, pak chléb!

 


 


Jsou lidé které popuzuje, když se jim říká o vyšších hodnotách. Když se jim říká o tom, že úsilí každého člověka by mělo být trvale zaměřené k dosahování a realizování těch nejvyšších duchovních a morálních hodnot. Popuzuje je to ne proto, že by snad byli docela špatní, ale proto, že je život příliš bije. Neboť jsou nuceni každodenně bojovat téměř o holé přežití a ve svých starostech, ve svém pracovním nasazení a existenčním strachu nemají čas ani chuť zabývat se podobnými "hloupostmi".




 


Takových, životem těžce zkoušených lidí je dnes hodně. Je velmi mnoho lidí, kteří mají podle jejich vlastního názoru příliš těžký život na to, aby se mohli nějak vážněji zaměřit na realizování vyšších hodnot ve svém životě.




 


Ale pozor! Tito lidé, a vůbec všichni lidé by měli vědět, že život kolem nás, že vnější poměry ve kterých se nacházíme jsou jen zákonitým odrazem hodnot, kterým žijeme a které uznáváme! Nefunguje to tedy tak, že se nejprve musíme snažit, abychom se měli lépe a až potom, když se už lépe mít budeme si najdeme čas a chuť na něco takového, jako jsou vyšší hodnoty.




 


Je to ale úplně naopak! Jedině příklon lidí k vyšším hodnotám, jedině jejich snažení o ty nejvyšší duchovní a morální principy může přivodit zlepšení jejich života! A všude tam, kde takového úsilí není, všude tam, kde bylo blahobytu a prospěchu dosaženo nějakým jiným způsobem, třeba lží, podvodem, nečestností, nemorálností, bezohledností, či zneužíváním jiných, všude tam nebude mít takový blahobyt dlouhého trvání a dříve nebo později to začne jít od desíti k pěti. Vždyť přesně takto je tomu i v případě současného společenského systému, kterému chybí úsilí o ty nejvyšší duchovní a morální ideály, čehož důsledkem je velký všeobecný úpadek nazvaný slovem krize.




 


Už Kristus jasně pojmenoval tento problém a poukázal na tuto zákonitost slovy: Netrapte se tím, co budete jíst, co budete pít a čím se budete oblékat. Hledejte především hodnoty království nebeského a vše ostatní se vám přidá!




 


Pokud si přeložíme tato slova do jazyka dnešní doby znamenají asi tolik, že výška hodnotového systému člověka souvisí přímo úměrně s jeho příznivými nebo nepříznivými životními poměry. Znamená to, že pokud se člověk začne snažit o naplňování těch nejvyšších morálních a duchovních principů, dostane se mu všeho, co ke svému důstojnému životu potřebuje.




 


Ale také to zároveň znamená, že pokud by dokázal dosáhnout čehokoliv, ovšem za cenu popření vysokých morálních a duchovních principů, takový člověk nebude nikdy v pravém slova smyslu šťastný a časem se mu i jeho životní jistoty začnou ztrácet. A nakonec o ně v mnoha případech i přijde.




 


Uvědomme si už jednou konečně, že život, který jsme nuceni prožívat je odrazem výšky hodnot, které žijeme! Uvědomme si, že výše našich morálních a duchovních ideálů určuje a přímo formuje vnější poměry, ve kterých jsme nuceni žít.




 


Mnozí přece tvrdí, že i současná krize je krizí hodnot. To není jen nějaké klišé, či řečnický zvrat. To je doslovná pravda! Neboť úpadek vysokých duchovních, morálních a lidských hodnot s sebou zcela zákonitě přináší i úpadek hmotný. A to se nyní děje!




 


Zastavení velké celosvětové krize spočívá v pochopení a zrealizování této zákonitosti. Spočívá v pochopení, že prohlubující se úpadek není již možné zastavit žádnými politicko ekonomickými opatřeními, ale jen přiměřenou snahou lidí i celé společnosti o velké morální, duchovní a lidské pozvednutí.




 


Úsilí o hodnoty "království nebeského", o ideály vysokého morálního, lidského a duchovního druhu, takové úsilí však žel dnes absolutně chybí. Proto přichází úpadek! A spolu s ním ještě více nečestnosti, chamtivosti, sobectví, bezcitnosti a nelidskosti, protože každý se snaží urvat si se zmenšujícím se koláče co nejvíce sám pro sebe. A tím se úpadek ještě více a ještě rychleji prohlubuje.




 


Do tohoto velkého všeobecného marasmu však znějí zásadní Kristova slova, na které málokdo z lidí bere zřetel: Proč se tak staráte o to, co budete jíst, co budete pít a čím se budete oblékat? Proč vám honba za hmotným prospěchem stravuje všechny vaše životní síly? Hledejte přece hodnoty království nebeského a vše ostatní se vám přidá! Hledejte a naplňujte ty nejvyšší lidské, morální a duchovní ideály a všechno ostatní dostanete navíc!




 


Mezi ty nejvyšší duchovní, morální a lidské hodnoty, o které je třeba usilovat patří čestnost, spravedlnost, dobrota, lidskost, soucit, ušlechtilost a čistota myšlení. A patří sem i touha po poznání a naplňování smyslu vlastního bytí.




 


Kdo tedy postaví snahu o tyto principy na první místo ve svém hodnotovém žebříčku, kdo na ně bude myslet víc a zabývat se nimi alespoň v té míře, v jaké se zabývá starostmi o své hmotné zabezpečení, tomu se všechno ostatní přidá. Tomu se dostane přesně tolik, kolik potřebuje ke svému důstojnému životu na zemi. Neboť vysoké hodnoty, ke kterým se upnul mu pozitivním způsobem urovnají jeho životní cestu. V poznání této zákonitosti je skrytý prospěch každého jednotlivce i každé společnosti, která to pochopí a začne se podle toho řídit.




 


Avšak v neznalosti této zákonitosti a v její odmítání je skrytý úpadek! Úpadek každého jednotlivce, který o to nedbá i každé společnosti, která to ignoruje.




 


No a na závěr ještě odpověď na důležitou otázku, jak je tedy možné, že se nejednou výborně daří takovým lidem, kteří žádné vysoké hodnoty neuznávají?




 


Hledejte hodnoty království nebeského a všechno statné se vám přidá - říká Kristus. O to, co nám mělo být přidáno až na základě našeho života podle vysokých hodnot, o to lze samozřejmě usilovat i jiným způsobem. To si lze vydobýt i jinak! I nespravedlností, nečestností a lží! I bezduše hmotným životním snažením!




 


Nicméně mezi to ostatní, co bychom při našem správném postoji dostali přidáno nepatří pouze věci hmotné, ale i duševní harmonie, vyrovnanost, klid, štěstí a vnitřní naplnění. Toto už ale nelze získat jinak! Ani nespravedlností ani nečestností ani lží! Ani bezduše hmotárskym životním snažením!




 


Proto rozervanou, neklidnou, nenaplněnou a nešťastnou musí navždy zůstat duše každého člověka, který neusiluje o vysoké morální, lidské a duchovní principy. Takový člověk si totiž může vydobýt jen to hmotné, ovšem pravému, velkému a skutečnému štěstí zůstane navždy vzdálený. Jeho duše zůstane navždy žíznivou, hladovou a nenaplněnou. A takový člověk se ve své zmatenosti většinou ještě více upne na získávání hmotného prospěchu v naději, že právě jím utiší štvavých neklid vlastní duše.




 


Nenechme se proto mýlit demonstrací vnějšího blahobytu, úspěchu a dostatku, o jakou dnes není nouze. Je to všechno jen prázdná vnější fasáda, pokud za tím není úsilí o naplňování vysokých morálních a duchovních hodnot. Je to pouze vnější póza, za kterou se skrývá prázdná, nenaplněná a rozervaná lidská duše.




 


Neboť jediná cesta k pravé plnosti lidského štěstí spočívá v již zmíněných Kristových slovech: Pokud budete hledat hodnoty království nebeského, pak se vám všechno ostatní v hojné míře přidá.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



13.10.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3650x

Netradičný pohľad na zdravie a chorobu

 


 


Jedného letného dňa som sa prechádzal po meste plnom ľudí v modrých tričkách. Pripravovali sa na štart „Behu pre život“. A tento pohľad na množstvo ľudí, ktorí sa rozhodli niečo urobiť pre svoje zdravie vo mne vyvolal sériu nezvyčajných asociácií. Veľmi nevšedných, ba až poburujúcich asociácií pre všetkých, ktorí sa pozerajú na život iba z čisto hmotného hľadiska, avšak celkom logických a pochopiteľných pre každého, kto dokáže vnímať realitu z hľadiska duchovného.


 


Všade okolo nás môžeme vidieť mnohé snahy o zdravý životný štýl. Ľudia športujú a upevňujú si svoju fyzickú kondíciu, snažia sa zdravo stravovať a aktívne sa zaujímajú o to, čo je prospešné ich zdraviu. Nie je v tom samozrejme nič zlého, avšak predsa tu len vyvstáva jedna zásadná otázka. A síce ako, akým spôsobom a k akému účelu dokážu potom využiť potenciál svojho zdravia a výbornej fyzickej kondície? Lebo zdravie a dobrá kondícia majú byť predsa iba určitým predpokladom k tomu, aby človek mohol dosiahnuť plnosti života. Aby svoj život prežil naplno.


 


A hoci väčšina zdravých a vitálnych ľudí tohto sveta má dojem, že svoj život skutočne prežívajú naplno, z duchovného hľadiska sa to ľudsky chápané „naplno“ javí ako prázdnota, plytkosť, povrchnosť a bezobsažnosť. A preto by veľmi paradoxne bolo práve z tohto duchovného hľadiska pre tisíce ľudí omnoho lepšie, keby ich trebárs postihla nejaká choroba. Choroba, ktorá by ich donútila zaoberať sa otázkami, týkajúcimi sa hlbšieho zmyslu života. Bolo by to pre nich omnoho lepšie, ako keby prežili svoj život v zdraví a dobrej kondícii bez toho, že by si takéto otázky vôbec niekedy položili. Potom by totiž neprežili svoj život vo všeobecnej povrchnosti a plytkosti tak, ako je to dnes zaužívané.


 


Lebo z duchovného hľadiska, a teda z hľadiska skutočného záujmu ľudskej bytosti je omnoho lepšie, ak hoci i prostredníctvom choroby prídeme k poznaniu skutočného zmyslu života a s ním spojených pravých hodnôt, ako keby sme boli celý život zdravými a fyzicky vitálnymi, avšak bez toho, že by sme mali potrebu dopracovať sa k hlbším pravdám o vlastnom bytí.


 


No a práve v tomto paradoxnom fakte sa skrýva všetká relativita ľudského úsilia o zdravie a zdravý životný štýl, ktoré sa stáva samoúčelným, ak nesmeruje k tomu, k čomu by mal život každého z nás smerovať. A síce, k hlbokému pochopeniu a naplneniu skutočného zmyslu jestvovania! Lebo paradoxne, práve k tomuto cieľu privedie súčasného človeka skôr choroba, ako jeho dobrý zdravotný stav a dobrá kondícia. Táto zarážajúca okolnosť je z duchovného hľadiska jedným z ťažko pochopiteľných zvláštností ľudskej povahy.


 


Preto ako výstraha pre všetkých, iba o zdravie tela usilujúcich ľudí, ktorí nehodlajú dať vlastnému životu hlbší zmysel znejú Kristove slová: „Čo ti bude človeče osožné, keby si hoci aj celý svet získal, ak uškodíš svojej duši?“ Čo bude človeku osožné, keby prežil hoci aj celý život v zdraví a výbornej kondícii, keby žil trebárs i dvesto rokov, ak nespozná a nenaplní pravý zmysel vlastného bytia?


 


A za takejto situácie sa potom môže ľahko stať, že ten, kto je chorý a jeho choroba ho donútila hľadať, nájsť a vykročiť na cestu naplňovania skutočného zmyslu vlastného bytia, že paradoxne takýto človek, hoci by aj zomrel mladý, by bol na tom z duchovného hľadiska omnoho lepšie, ako ten zdravý a dlho žijúci.


 


V zdravom tele, zdravý duch - hovorí známe úslovie. Toto úslovie však nie je správne, pretože vzniklo iba na základe ľudskej materiálnej obmedzenosti a nie z duchovného pohľadu na realitu. Toto úslovie totiž mylne tvrdí, že ak budeme usilovať o zdravie nášho tela, automaticky sa tým dostaví aj zdravie nášho ducha.


 


Duch je však duch a telo je telo! Každá z týchto dvoch zložiek osobnosti predsa potrebuje svoje. Tak, ako má telo svoje požiadavky, ktoré treba rešpektovať a napĺňať, presne tak ich má aj náš duch! Aj jeho požiadavky treba rešpektovať a napĺňať! Je preto nanajvýš mylné myslieť si, že ak uspokojíme požiadavky tela, ak telu doprajeme dostatočnú fyzickú aktivitu a vhodnú a kvalitnú stravu, že tým zároveň uspokojíme i požiadavky ducha. Že so zdravým telom budeme mať zároveň i zdravého ducha.


 


To je omyl! Každý, kto chce mať zdravé telo, musí oň dbať a tak isto každý, kto chce mať zdravého ducha musí dbať o jeho potreby a požiadavky. Človek preto nemôže zanedbávať svojho ducha tak, ako je to dnes zaužívané a naivne si myslieť, že ak bude dbať o zdravé telo, bude tým automaticky zdravý i jeho duch.


 


Táto zákonitosť platí samozrejme aj opačne. Človek nemôže napĺňať iba potreby svojho ducha a podceňovať potreby tela, pretože by si tým predsa pílil konár sám pod sebou. Lebo jeho telo by chradlo a duch by strácal pevnú životnú oporu, ktorú mu telo v hmotnom svete poskytuje.


 


Avšak takéto prípady sú v súčasnosti ojedinelé. Sú výnimkami, pretože v súčasnosti je to úplne naopak. Dnešní ľudia sú totiž iba ľuďmi telesnými, ktorým absolútne chýba rozvinutie duchovnej zložky ich osobnosti. Dbajú síce na svoje telo, ale ich duch chradne!


 


Ak sú teda šport, zdravý pohyb a vhodná strava potrebnými pre zdravie nášho tela, čo je potrebné pre zdravie nášho ducha? Ako má človek rozvíjať svojho ducha a dať mu to, čo potrebuje skôr, ako ho k tomu donúti nejaká choroba, alebo nejaká iná osobná katastrofa v jeho živote?


 


Ľudia musia dať svojmu duchu rovnako, ako svojmu telu primeraný duchovný pohyb a kvalitnú duchovnú potravu. Oným duchovným pohybom je snaha človeka o poznanie najhlbších súvislostí vlastnej existencie. Snaha o hľadanie poznania skutočného a pravého zmyslu nášho života. Snaha o získanie odpovedí na základné existenciálne otázky a síce, kto ako človek som, odkiaľ prichádzam a kam smerujem? Aká je moja úloha a moje poslanie v tomto stvorení?


 


Ak teda vo svojej úprimnej snahe vyvinieme takýto vnútorný duchovný pohyb, práve na základe neho sa nám potom môže dostať zodpovedajúcej duchovnej potravy, ktorá nasýti nášho ducha. Dostane sa nám možnosti načerpať duchovnú potravu zo zdroja takého poznania, ktoré nám dá uspokojivé odpovede na všetky naše otázky. Onou duchovnou potravou je teda duchovné poznanie, objasňujúce všetky doposiaľ nezodpovedané tajomstvá nášho bytia. Duchovné poznanie, prostredníctvom realizácie ktorého budeme môcť potom správnym a plnohodnotným spôsobom prežiť svoj život.


 


Vyviňme preto teda najskôr silný duchovný pohyb prostredníctvom vážnej a úprimnej snahy o poznanie pravého zmyslu nášho bytia. A prostredníctvom tohto nášho duchovného pohybu sa nám potom môže dostať pravej duchovnej potravy, ktorá poznaním nasýti a naplní nášho ducha.


 


Dajme telu, čo potrebuje telo! Dajme však tiež duchu, čo potrebuje duch! Dajme cisárovi, čo je cisárovo a Bohu, čo je Božie! Dajme hmote, čo je hmotné a duchu, čo je duchovné! Dajme telu pre jeho zdravie primeraný pohyb a kvalitnú, vhodnú potravu a dajme zároveň i duchu primeraný duchovný pohyb, prostredníctvom hľadania odpovedí na otázky skutočného zmyslu nášho bytia. No a na základe takéhoto duchovného pohybu nám bude dopriate načrieť do žriedla pravej a nasycujúcej duchovnej potravy. Duchovnej potravy, ktorá dá plnosť a plnohodnotnosť celému nášmu bytiu!


 


Pamätajme teda, že v zdravom tele automaticky neprebýva aj zdravý duch! Pamätajme, že rovnako, ako usilujeme o zdravie tela musíme usilovať i o zdravie ducha. Inak totiž ostaneme polo ľuďmi tak, ako doposiaľ. Polo ľuďmi so zdravým telom, avšak chradnúcim, zakrpateným a pomaly umierajúcim duchom. Duchom, ktorému chýba zdravý duchovný pohyb a bez neho i osviežujúca a životodarná duchovná potrava.


 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



7.10.2014 - Zdraví - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5447x

Buddhova cesta ke Světlu

 


Existují mnozí lidé, kteří usilují k Bohu, ale když se jich zeptáme, jak si tuto cestu vlastně představují, jak si vlastně představují onoho Stvořitele, ke kterému se chtějí dostat, odpovědět na to přesně nevědí. Nemají celkem jasno, kudy přesně vede cesta k Němu, na základě čehož vzniká zcela oprávněná otázka, jak se tam tedy vůbec chtějí dostat.




 


Stvořitele nikdo nikdy neviděl a v jeho skutečné podstatě ho člověk nebude moci nikdy poznat. Ze Stvořitele však tryská Světlo! Tryská záře Světla, ze kterého vše stávající povstalo. Pokud tedy chce někdo kráčet ke Stvořiteli, musí jít směrem ke Světlu! Musí kráčet ke Světlu a usilovat ke Světlu! To je jediná a pravá cesta, která ho zcela určitě přivede k Nejvyššímu.




 


Buddha byl člověk, který dosáhl lidské dokonalosti tím, že svým čistým a ušlechtilým životem a svou velkou touhou po Světle dokázal ve vnitřním zahloubení navázat spojení s rájem. S říší ducha, která je duchovní domovinou každého člověka.




 


Buddha prožil jas, blaženost a nádheru v této říši panující a pochopil, že dostat se tam a smět něco takového prožívat natrvalo je nejvnitřnější touhou a skutečným cílem bytí každého člověka. No a toto poznání mu změnilo život. Hovořil o něm s jinými a snažil se jim ukázat cestu k branám ráje. Tak vznikla jeho vznešená, osmidílná cesta ke Světlu.




 


Jejím prvním stupněm je pravá víra. Velmi vysoce postavil Buddha první stupeň své osmidílné cesty, protože pravá víra v jeho pojetí ve skutečnosti neznamená ani víru islámskou, ani víru křesťanskou, ani víru buddhistickou či jakoukoliv jinou. Pravá víra znamená osobní zážitek Světla!




 


Člověk, ať už je jakéhokoliv vyznání, který vážně usiluje k Stvořiteli, který po něm touží a chce se ke němu přiblížit může na základě své silné touhy prožít zážitek Světla. Může Světlo vycítit a vytušit. Může ho spatřit svým vnitřním zrakem. Bývá to něco velkolepé a vznešené, co rozechvěje duši člověka. Takové přežití těžko popsat slovy, ale člověk si na základě něho jasně uvědomí že to, v co dosud věřil a o co usiloval opravdu existuje. Uvědomí si, že už tomu nevěří proto, že mu to někdo řekl, nebo o tom někde četl, ale protože to on sám přežil.




 


A po tomto silném přežití následuje zcela bezprostředně druhý stupeň osmidílné cesty, kterým je pravé rozhodnutí. Rozhodnutí sloužit ve svém životě od této chvíle už jen Světlu! Sloužit už jen hodnotám Světla!




 


Ty samozřejmě nejsou vůbec totožné s hodnotami, které staví do popředí hmotársky a materialistický svět. Člověk však ve svém zážitku Světla jasně pochopí, že vůbec není důležité mít, ale být. Být dobrým, spravedlivým, čestným a ušlechtilým člověkem bez ohledu na to, jaký je svět a co se v něm preferuje.




 


Třetím stupněm osmidílné cesty je pravé slovo. Pravé slovo, čili verbální projev odpovídající hodnotám Světla. Je to samozřejmě úplně něco jiného, než standardní slovní projev plný vulgarismů, dvojsmyslností, pomluvy, prázdné bezobsažnosti a bezduchého žvanění. Nicméně povinností člověka je mluvit ušlechtile a správné. Mluvit pravdivým způsobem tak, že naše slova budou shodovat s naším vnitřním cítěním. Že mu budou plně odpovídat. To znamená, že pokud cítíme, že máme říct ne, máme říct ne. A pokud cítíme, že máme říct ano, máme vyslovit ano.




 


Čtvrtého stupně je pravý čin. Nejen tedy jen naše slova, ale i naše činy musí odpovídat hodnotám Světla. Nemáme jen opravdově a ušlechtile mluvit, ale i opravdově a ušlechtile jednat. Žel, mnohdy se stává, že lidé dokáží sice mluvit o dobře, ušlechtilosti, lidskosti a spravedlnosti, ale oni sami tak nečiní. Proto tedy pravý čin.




 


Pokud se podíváme zpětně na všechny předchozí stupně Buddhovy vznešené osmidílné cesty ke Světlu můžeme si všimnout, že každý následující stupeň zcela logicky a zcela přirozeně vychází z toho předchozího. A proto pravé slovo a pravý čin dále zcela přirozeně ústí v pravý život, který je pátým stupněm osmidílné cesty.




 


Pravý život! Pravý život je život naplněný pravými slovy a pravými činy, kterým předchází pravé rozhodnutí.




 


Co je však ve skutečnosti ono rozhodnutí? Přece myšlenka! Přece záchvěv vnitřního chtění! A tak tady v logickém sledu tak, jak to reálném životě následuje máme myšlenku, slovo a čin. To znamená pravé rozhodnutí, pravé slovo a pravý čin a to vše ústící do pravého života.




 


Nejdříve je zde tedy citové nebo myšlenkové hnutí. To se zhmotňuje do slov a slova se zase zhutňují do činů. No a součinem pravé, čisté a ušlechtilé myšlenky, pravého slova a pravého činu je pravý život. Pravý život, ve kterém je úplně všechno podřízeno hodnotám Světla.




 


Dalším, šestým stupněm je pravá snaha. Snaha o to, aby člověk ve svém dosavadním úsilí neochabl. Aby v něm neustále setrvával. Aby se mu nestalo, že ve svém snažení poleví a pomalu ho to strhne nazad.




 


Neboť člověk je slabý. Je náchylný k pohodlnosti. Je mu vždy bližší lehčí a pohodlnější cesta, jak cesta vyžadující trvalou námahu ducha. Člověk by si měl být proto dobře vědom této své slabosti sklonu k pohodlnosti a měl by ji vědomě překonávat svojí neutuchající snahou po Světle. Svou pravou snahou, spočívající ve vytrvalém zachovávání všech pěti předchozích stupňů osmidílné cesty ke Světlu.




 


Sedmým stupněm je pravá vděčnost. Pokud totiž člověk stojí správně v šesti předchozích stupních, zákonitě kráčí stále blíž ke Světlu. Jeho vnitřek se rozjasňuje. Stupňuje se jeho prožívání štěstí, radosti, míru, naplnění a blaženosti. Jeho duše překypuje! A z onoho přílivu štěstí, které ho zaplavuje tryská zcela automaticky pravá vděčnost. Jásavý dík Tvůrci za bytí naplněné štěstím. Z duše, překypující štěstím se zvedá jásavá modlitba díků ke Stvořiteli, který člověku toto všechno daroval a toto všechno umožnil.




 


No a posledním stupněm je pravé zahloubení. Pravé zahloubení opět zcela logicky vychází ze všech předchozích stupňů, protože jak již bylo řečeno, na základě nich se člověk přibližuje k Světlu a toto jeho přibližování způsobuje, že prožívání jeho spojení se Světlem je stále hlouběji. To má za následek, že člověku se otvírá vnitřní zření a on začíná vnitřním zrakem vnímat vyšší, světlé úrovně bytí a mnohé vznešené bytosti, v nich žijící.




 


Stupeň pravého zahloubení je stupněm, přirozeně a zcela samočinně následujícím jako nevyhnutelný důsledek správného stoupání člověka po příčkách Buddhovy osmidílné cesty. Není to tedy nic nepřirozeného, ani uměle vyvolaného. Je to jen tím nejpřirozenějším vystupňováním celého jeho dosavadního snažení. A tato nová duchovní realita Světla stále více překrývá realitu hmoty.




 


To však má za následek další stupňování pravé víry v člověku což znamená, že kolo vznešené osmidílné cesty ke Světlu se nanovo roztáčí a vše se opakuje znovu, se stále větší intenzitou.




 


Člověk letí vstříc ke Světlu! Letí vstříc nevýslovnému štěstí a blaženosti, kterou nelze popsat lidskými slovy. Neboť vskutku, lidské oko nevidělo a ucho neslyšelo, co připravil Pán pro ty, kteří ho milují a kteří proto kráčejí k jeho Světlu.




 


A zcela na závěr ještě jedno důležité upozornění, týkající se osmého stupně, čili pravého zahloubení. V souvislosti s ním bylo zmíněno, že člověku otevírá možnost vnitřního zření. Že pravé zahloubení musí být zcela přirozené, bez jakéhokoliv umělého napomáhání a vynucování. Musí to být jen samovolný a ničím nevynucených důsledek intenzivní osobní cesty člověka ke Světlu. To totiž zaručuje vysokou duchovní kvalitu dotyčného, ​​na jejímž základě se prostřednictvím zákona stejnorodosti může při svém vnitřním zahloubení napojit jedině na vysoké úrovně Světla. To ho zase pouze povznese, aniž by mu to ublížilo.




 


Nesmírně nebezpečí však vzniká tehdy, když se lidé předčasně a umělým způsobem nutí do vnitřního zahloubení. Pokud zahloubení nepostaví až na samý konec své duchovní cesty tak, jak to udělal Buddha, ale na začátek. Nedostatečná duchovní výška takto nevědomě jednajících má za následek, že úrovně, do kterých se při svém zahloubení napojí budou nízké, ba dokonce temné. Tak navážou spojení s temnem a zatíží svou duši. A to je cesta do do temnoty, ne cesta ke Světlu.




 


Cesta ke Světlu vede totiž od stupně ke stupni tak, jak nám to ukázal Buddha, přičemž pravé zahloubení se nachází až na jejím konci a dochází k němu samovolně, přirozeně a zcela spontánně.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



29.9.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5374x

Odkaz mŕtveho...

 


 


Pred nedávnom som mal sen. Stretol som v ňom jedného známeho, ktorý je už dlhšiu dobu mŕtvy. Keď som od neho odchádzal, ešte na mňa z diaľky zavolal: „A pripomeň im, aby žili s vedomým, že všetko pokračuje aj po smrti!“


 


A preto teraz na jeho prianie všetkým pripomínam: Žite svoj súčasný život s vedomým, že smrťou nič nekončí, ale všetko ďalej pokračuje. A že je to práve takto a nie inak zistí každý z nás veľmi rýchlo po odložení svojho fyzického tela.


 


Veľkou a zásadnou otázkou však zostáva, ako a akým spôsobom to po smrti ďalej pokračuje? Tak, ako je to na zemi? Alebo podobne, či úplne rozdielnym spôsobom?


 


Vedieť to je veľmi dôležité, pretože prezieravý človek tomu potom môže prispôsobiť už svoj súčasný pozemský život. Môže už teraz aspoň v určitej miere zohľadňovať podobné hodnoty a princípy, čo mu umožní plynulý prechod do inej roviny bytia bez akýchkoľvek šokov a nemilých prekvapení.


 


Avšak žiaľ, vo všeobecnosti sú ľudia v tomto smere absolútne nepripravení. Absolútne nepripravení na charakter a formu bytia, ktoré každého z nás očakáva po smrti. A práve preto, aby sme o tejto dôležitej veci získali aspoň určité povedomie vznikli nasledovné riadky.


 


V prvom rade treba zdôrazniť, že posmrtný život je v určitej zásadnej veci úplne iný, ako hmotný a pozemský. Na zemi si totiž človek vytvoril určité vlastné zákony a pravidlá, ktorými sa riadi a ktoré väčšina ľudí prijala za svoje. Lebo ako oni sami často vravia, tak to tu predsa na zemi chodí.


 


Avšak po smrti sa zrazu dostaneme do sveta, omnoho výraznejším spôsobom podrobeného úplne iným zákonom a pravidlám. Zákonom a pravidlám Božím!


 


Táto skutočnosť spočíva už v samotnej povahe vecí, a síce v tom, že smrťou svojho fyzického tela zanechávame na zemi i náš mozog a teda i naše myslenie. Čo nám však zostáva aj po smrti je naše najvnútornejšie citové prežívanie, tvoriace skutočné jadro našej osobnosti. Zostáva teda iba naša najvnútornejšia podstata, čiže to, aký v skutočnosti a naozaj sme.


 


No a toto naše najhlbšie vnútro, naša najskrytejšia podstata bude stáť v novom prostredí úplne odhalená, pretože naše nové telo iného, jemnejšieho druhu sa sformuje presne podľa nej. Akými teda vnútorne sme, práve tak budeme vyzerať. V našom vonkajšom zjave sa bude otvorene každému odkrývať naše najvnútornejšie ja.


 


Všetky závisti, všetky nenávisti, nečistoty a nízke sklony, ktoré sme na zemi vnútorne v sebe ukrývali budú nepokryte zjavné na prvý pohľad. Jednoducho povedané, človek už nebude môcť po svojej smrti klamať!


 


Takéto skrývanie a zahaľovanie bolo ľuďom možné len na zemi, pretože im to umožňoval ich rozum, ktorý je hmotným produktom mozgu. Rozum, prostredníctvom ktorého mnohí navonok skrývajú svoju najvnútornejšiu podstatu. Rozum, prostredníctvom ktorého sme sa mohli navonok javiť úplne inými, samozrejme omnoho lepšími, než sme v skutočnosti vnútorne boli. Veď si len spomeňme, koľko krát sme napríklad povedali niečo úplne iného, než to, čo sme cítili. Úplne niečo iného, čo malo zamaskovať naše najvnútornejšie cítenie.


 


Avšak len na zemi je možné byť človeku takýmto spôsobom neúprimným. Po smrti to už možné nie je, pretože práve rozum, ktorý nám to tu na zemi umožňoval po smrti odumiera i s našim mozgom a s celou našou fyzickou schránkou. A nám potom zostane už len naše najvnútornejšie citové prežívanie. Po smrti sa teda staneme takými, akí naozaj vnútorne sme a zároveň sa ocitneme i v tomu presne zodpovedajúcom prostredí. Táto skutočnosť zodpovedá známym slovám, že pred Stvoriteľom zostane raz stáť každá duša úplne nahá a odhalená. Nič sa nebude dať zatajiť ani ukryť. Klamať, prikrášľovať a robiť sa navonok lepším už nebude možné. Zostane len holá a nepokrytá pravda!


 


Len si to raz skúsme živo predstaviť! Len si skúsme predstaviť, že by sme videli ľudí naozaj takými, akými skutočne vnútorne sú. Nie takými, ako sa nám oni sami snažia javiť a predstierať.


 


Aký by to bol pohľad? Objavili by sa pred nami bytosti krásne, čisté, čestné, láskavé, alebo by vyplávala na povrch nízkosť, úbohosť, nečestnosť, nečistota, neušľachtilosť, podlosť a množstvo iných podobných vlastností?


 


Čo prechovávajú ľudia vo svojom vnútri? Akí naozaj sú? Čo by sme asi uvideli, keby sa každému na tvári i v celom jeho fyzickom zjave jasne zračilo to, čo prechováva vo svojom vnútri? Boli by sme nadšení krásou a ušľachtilosťou, alebo zhrození nízkosťou, malosťou, podlosťou a nečistotou? Aká je pravda o človeku? O ľudstve? Odpoveď na tieto otázky nech je ponechaná na každom z čitateľov.


 


Každopádne, klamať sa v tomto smere navzájom je možné iba na zemi. Iba na zemi si môžeme o sebe mnohé „namýšľať“. Iba na zemi môžeme navonok maskovať to, akými v skutočnosti vnútorne sme. A že žiaľ, ani zďaleka nie sme takými, akými by sme sa chceli navonok javiť, o tom nás presviedča kvalita života, ktorý žijeme. Kvalita medziľudských vzťahov, ktoré každodenne prežívame.


 


Všetko klamstvo, faloš, neúprimnosť a pokrytectvo sa však stávajú okamžite viditeľnými po odložení nášho fyzického tela. Potom zostáva iba holá pravda. Holá pravda o nás samotných! A túto holú pravdu o nás samotných budeme musieť žiť a prežívať. Ona sa stane našim osudom a ona nás vrhne do prostredia presne tomu zodpovedajúceho. Pre jedných to bude „peklo“ a pre druhých „nebo“. Každopádne vždy to ale bude tým najspravodlivejším odzrkadlením stavu najvnútornejšej podstaty každého človeka. S maximálnou spravodlivosťou si môžeme byť stopercentne istí. A práve v poznaní týchto skutočností spočíva tá najzásadnejšia pravda o našom ďalšom jestvovaní po smrti.


 


Kristus kedysi riekol, že niet ničoho, čo je skryté, aby to raz nevyšlo najavo. V týchto jeho slovách môžeme nájsť i určitú súvislosť s našou témou. Mali by sme si preto uvedomiť, že už tu na zemi treba žiť tak, aby sme nemuseli zhorieť hanbou, až zostane stáť naša duša úplne odhalená pred svetlom zákonov Božích. Mali by sme si uvedomiť, že už tu na zemi musíme dbať o čistotu, ušľachtilosť a čestnosť nášho najvnútornejšieho citového a myšlienkového života, pretože práve toto je to jediné, čo si odtiaľto odnesieme. Všetky klamstvá, úskoky, neúprimnosti a sebaklamy zostanú na zemi spolu s našim rozumom, ktorý je produktom mozgu a ktorý sa pominie spolu s našou fyzickou schránkou.


 


Tým najjednoduchším spôsobom povedané, snažme sa byť ľuďmi dobrého srdca a čistého vnútra. Lebo jedine život takéhoto človeka je požehnaním už tu na zemi pre všetkých, ktorí s ním prichádzajú do styku a jedine takýto človek nemusí mať vôbec žiadne obavy, keď zomrie a jeho duša sa bude musieť vydať cestami, presne zodpovedajúcimi kvalite jeho najskrytejšieho vnútra.


 


 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



23.9.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4056x

Co je účelem lidské sexuality?

 


O články, zabývající se lidskou sexualitu bývá vždy velký čtenářský zájem, protože jde o něco, co mimořádným způsobem ovlivňuje celý náš život. Nicméně i přes tisíce článků nebyl dosud pochopen skutečný a pravý účel tohoto nezvykle silného fenoménu. Nebyl pochopen ze dvou důvodů. Za prvé proto, že málokdo v tomto směru vážnějším a hlubším způsobem hledá a za druhé proto, že skutečná pravda je temným pozadím světa úmyslně pokřivená a zamlčovaná, aby nemohlo dojít k duchovnímu vzestupu civilizace.




 


Neboť skutečným smyslem a účelem lidské sexuální energie má být podpora rozmachu ducha! Podpora duchovního rozmachu osobnosti, která je za pomoci správného využití svého sexuálního potenciálu schopna dosáhnout dokonalosti vlastního lidství.




 


Už řečtí filosofové mluvili o třech úrovních využití pohlavní energie. O třech úrovních lásky, které nazvali eros, phýlos a agapé. Sexualita totiž disponuje určitým druhem nesmrtelnosti, protože právě ona zajišťuje přežití lidského druhu a jeho kontinuální, věčné pokračování. No a tuto prvotní "nesmrtelnost a věčnost", vloženou do do sexuality má člověk schopnost přetransformovat do zmíněných tří kvalitativních stupňů, nazývaných starými Řeky eros, phýlos a agapé.




 


První a nejnižší úrovní je eros. Jde o pudovost a tělesnost, jejímž účelem je plození, Jím je zajištěno "věčné" přežití lidského druhu. Při pudovosti a tělesnosti, které souvisí s plozením člověk zároveň prožívá jakýsi záblesk věčnosti. Toto prožívání je pro lidi mimořádně přitažlivé a proto jej neustále vyhledávají.




 


Jde tu o úroveň využití sexuální energie, v níž natrvalo uvízla většina lidí. Proto je dnešní doba posedlá sexem. Člověk při něm sice zažívá okamžik záblesku věčnosti, ovšem za cenu postupného stravování svých tělesných a duševních sil, bez možnosti uchopit tento zážitek nějakým trvalejším způsobem. Sexuální zážitek je něco silného a velmi příjemného, avšak velmi rychle mizí a objevuje se prázdnota a nenaplnění bytí. Proto znovu vzniká touha po dalším, podobném zážitku, který zase rychle mizí a v člověku zůstává pouze rozčarování.




 


Druhou úrovní využití ohromného potenciálu energie vlastní sexuality je úroveň tvořivosti. Úroveň tvořivosti a duševního rozmachu velmi jednoduše charakterizovaného slovem kultura. V kulturních, intelektuálních, či jiných podobných počinech můžeme opět vypozorovat již zmíněný princip věčnosti a nesmrtelnosti. Výsledným produktem bývají nesmrtelné díla, jako například starověké řecké umění a filozofie, Leonardova Mona Lisa, Shakespearove hry, Mozartova hudba a tak dále.




 


Právě na osobě Mozarta je například možné velmi pěkně vidět, jak mu jeho tvořivost stravovala všechny duševní i fyzické síly, takže hořel jako svíce z obou konců. Zemřel mladý, ale jeho dílo se stalo nesmrtelným.




 


No a poslední, třetí úrovní využití lidské sexuality je úroveň rozmachu ducha! Jde o dosažení věčnosti a nesmrtelnosti, avšak již ne zprostředkovanou formou, jako v obou předcházejících příkladech. Už ne zprostředkovaně ve formě pokračování svého rodu, ani prožíváním záblesku věčnosti při tělesném spojení, ani dosažením nesmrtelnosti prostřednictvím vlastní tvůrčí činnosti.




 


Třetí úrovní je schopnost a možnost člověka využít potenciálu vlastní sexuality k dosažení mety trvalé osobní nesmrtelnosti a věčnosti. Můžeme a máme dosáhnout věčnost vlastního, individuálního bytí tím, že využijeme potenciálu své pohlavní energie k dosažení těch nejvyšších, nejvznešenějších a nejušlechtilejších duchovních ideálů. Touha po nich se totiž v člověku intenzivně probouzí spolu s probuzením pohlavní síly v jeho těle. Ano, každý ještě nezkažený mladý člověk ve svém nitru bezprostředně po probuzení jeho pohlavní zralosti jasně cítí silnou touhu po něčem lepším, hezčím a ušlechtilejší. Nevědomě a podvědomě v sobě cítí touhu po dosažení a naplnění své lidské velikosti. Té lidské velikosti a zralosti, která je totožná s dobrotou, lidskostí, čestností, spravedlností, nezištností a jinými podobnými duchovními hodnotami. Právě v úsilí a snaze o dosahování těchto hodnot spočívá onen zmíněný rozmach ducha!




 


Pokud tedy po probuzení pohlavní síly dokáže setrvávat smýšlení a celý vnitřní život mladého člověka v čistotě a ušlechtilosti a své touhy nasměruje k dosažení těch nejvyšších a nejušlechtilejších ideálů, může ho takovým čistým způsobem využita energie jeho probuzené sexuality povznést k výšinám ducha a tímto způsobem jej učinit nesmrtelným. Může mu tím otevřít bránu k věčnému, osobnímu bytí, naplněnému věčnou a nikdy nekončící službou těm nejvyšším duchovním ideálům.




 


No a právě k tomuto nám může posloužit ona mocná síla naší sexuality, kterou v tomto smyslu lidstvo dosud vůbec nevyužívalo. Člověk prostřednictvím ní a s její pomocí může dosáhnout svého znovuzrození v duchu, o kterém mluvil Kristus.




 


Neboť tělo vždy zůstane pouze tělem. Neboť tělo může dát člověku jen určitý zprostředkovaný druh nesmrtelnosti, spočívající v pokračování jeho rodu, v prožití krátkého záblesku věčnosti při tělesném spojení, nebo v nesmrtelnosti spočívající ve vlastních tvůrčích počinech.




 


Duch je však duch! Znovuzrození ducha za pomoci správného využití pohlavní energie, nasměrované k touze po dosažení těch nejvyšších a nejvznešenějších ideálů může dát individuální osobnosti člověka trvalou věčnost a nesmrtelnost. To, co tím ve skutečnosti člověk získá je něco tak velkého, že to ani nedokáže pochopit.




 


Pokud totiž kratičký záblesk věčnosti, který je člověku dopřáno prožít při tělesném spojení pro něj tak nesmírně hodně znamená, čím asi musí být trvalé osobní bytí člověka ve věčnosti a nesmrtelnosti?




 


Toto jsou skutečnosti, kterých by si měl být vědom každý člověk a toto je meta, o kterou by měl každý z nás usilovat. Podle své svobodné vůle můžeme tedy využít potenciálu vlastní sexuality ve třech rovinách. V rovině těla, čili při sexu a plození, v rovině duše prostřednictvím rozvíjení vlastní kulturnosti a intelektu, a v rovině ducha rozvíjením a snahou o dosažení těch nejvyšších a nejvznešenějších duchovních ideálů.




 


V každé z těchto úrovní, to znamená v úrovni těla, duše a ducha, totožných s řeckým označením eros, phýlos a agapé může přiměřeně výši dané úrovně zažít a okusit určitou míru věčnosti a nesmrtelnosti. Zatímco ale v úrovni těla a duše bývá toto prožití vždy jen částečné a zprostředkované, v úrovni ducha bývá celistvé a trvalé. Bývá naplněním a završením bytí člověka, který dokázal za podpory a správného využití vlastní sexuality dosáhnout vysokého duchovního rozmachu, který se mu stáva branou k věčnosti a nesmrtelnosti.




 


Miliony lidí této země žijí pouze na úrovni těla. Miliony lidí žijí už i na úrovni duše. Avšak ani jeden z nich, a oni to velmi dobře cítí, nedosahuje té plnosti a celistvosti bytí, po které každý člověk podvědomě touží. To je nutí neustále opakovat zážitek, plynoucí z tělesného spojení pokud žijí pouze na úrovni těla, nebo hledat stále nové duševní podněty, pokud žijí na úrovni duše.




 


Nicméně skutečné naplnění, skutečnou plnost bytí lze prožívat pouze na úrovni ducha, do které se člověk může propracovat jen vlastní námahou a vlastním snažením o dosažení těch nejvyšších duchovních ideálů. Kdo chce a je ochoten tuto námahu vynaložit, ten toho dosáhne. Cesta k tomu je pro každého člověka otevřená. Nicméně žel ne pro každého je něco takového prioritou, protože to, jaký vysoký cíl dokážeme dát vlastnímu bytí spočívá v právu naší svobodné volby a v právu svobodného rozhodování každého z nás.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 




 



15.9.2014 - Sex - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3827x

Ako sa stať dobrým človekom?

 


Nedávno som bol v kostole a ak by som mal naozaj stručne zhrnúť podstatu toho, čo som sa dozvedel, išlo o to, že máme byť dobrými ľuďmi a máme sa vyvarovať zla. To je v zásade správne a nedá sa voči tomu nič namietať, avšak keď som odišiel domov a hlbšie nad vecou uvažoval zistil som, že mi v tom predsa len ešte čosi dôležitého chýba. A síce, ako sa vlastne stať dobrým? Akým spôsobom to vykonať? Ako k tomu dospieť? Jednoducho povedané, chýbal mi konkrétny, metodický postup, ako zo seba urobiť dobrého človeka, ktorý odvrhuje zlé.


 


V pedagogickej praxi existuje napríklad disciplína s názvom metodika, hovoriaca o konkrétnych a čo najefektívnejších spôsoboch, ako žiakov naučiť požadovanú látku. Alebo ak si trebárs kúpime nábytok v rozloženom stave, dostaneme k nemu presný návod, ako ho zložiť.


 


Keď sa však spätne pozerám na to, čo som si doposiaľ vypočul v rôznych chrámoch zisťujem, že práve toto mi tam chýba. Že mi tam chýba konkrétny metodický postup a celkom konkrétny návod, ako sa stať dobrým človekom.


 


Ľudia teda síce vedia, čoho majú dosiahnuť, ale nevidia, ako presne to dosiahnuť. A preto sa o to každý snaží svojim vlastným spôsobom. Mnohí sa usilujú robiť naozaj to najlepšie čo vedia, avšak vždy to akosi postráda jasný metodický postup. Preto aj sú výsledky dosť rozpačité a ľudia, rozčarovaní svojimi neúspechmi v dosahovaní požadovaných ideálov, rozčarovaní z toho, že nevedia ako vlastne tieto ideály dosiahnuť nakoniec mnohokrát fatalisticky rezignujú.


 


Keď sa teda človek v určitom poctivom duchovnom snažení usiluje stať sa dobrým, keď zápasí so svojimi chybami, nedostatkami a zlými sklonmi a snaží sa ich premôcť, avšak keď presne nevie, akým spôsobom to čo najefektívnejšie dosiahnuť, jeho chyby, nedostatky a zlé sklony sa k nemu stále vracajú naspäť a on sa pohybuje akoby v začarovanom kruhu. Preto sa potom celý život spovedá stále z tých istých hriechov a svoju hriešnosť začne vnímať ako nevyhnutnosť, ktorej sa nevie zbaviť


 


Presná metóda, presný návod a presný metodický postup je teda tým, čo mne osobne tak veľmi chýba v najrozličnejších duchovných snahách, s ktorými sa stretám.


 


A pritom je to tak jednoduché! Tak jednoduché a prosté, ako všetky veľké a prevratné veci. Oná konkrétna metóda k tomu, ako sa stať dobrým človekom totiž spočíva v bdelosti nad čistotou vlastného vnútorného života. V bdelosti nad čistotou vlastného cítenia a myslenia!


 


V dbaní o čistotu, ušľachtilosť, čestnosť a spravodlivosť vlastného cítenia a myslenia sa ukrýva tajomstvo toho, ako sa stať dobrým človekom. Tajomstvo toho, akým konkrétnym spôsobom to vykonať.


 


Ak sa vás teda niekto spýta, ako by sa on sám mohol stať dobrým a čo konkrétne má preto urobiť, môžete mu povedať toto:


 


Dbaj o čistotu, ušľachtilosť, spravodlivosť a čestnosť vlastného cítenia a myslenia! Lebo práve kvalita nášho vnútorného života tvorí podstatu našej osobnosti. Akým spôsobom totiž myslíme a cítime, takými naozaj sme!


 


Ak teda chceme byť lepšími, ako sme doposiaľ boli, musíme sa zamerať na vlastné cítenie a myslenie. Na kvalitu svojho cítenia a myslenia! V bdelosti nad čistotou a ušľachtilosťou vlastného vnútorného života sa teda skrýva oná konkrétna metóda, ako a akým spôsobom je možné zo seba urobiť dobrého človeka.


 


Aby sme hlbšie pochopili celkový dosah tejto tak závažnej skutočnosti, uveďme si príklad. Prostý a každodenný príklad zo života, akým je sledovanie televízie.


 


V súčasnosti už snáď neexistuje ani jeden film, v ktorom by nebol sex či násilie a televízny divák je do toho vťahovaný svojim cítením a myslením. Jeho cítenie a myslenie je zatiahnuté do deja filmu. Citovo a myšlienkovo sa v ňom angažuje a prežíva ho. No a negatívne podnety, ako je násilie, premrštená telesná pudovosť, intrigy, alebo prázdna bezobsažnosť zanechávajú negatívny otlačok v jeho citoch a myšlienkach.


 


Jednoducho povedané, človeku sa určitým spôsobom znečisťuje jeho vnútorný život. No a ak hoci aj chodí do kostola a chcel by sa stať dobrým, avšak celkom nič netuší o tom, akú veľkú a zásadnú úlohu v tom zohráva jeho cítenie a myslenie, takýto človek s prijatými negatívnymi podnetmi ďalej vnútorne pracuje a vnútorne sa nimi zapodieva. Ale keďže ide o podnety negatívne, strháva ho to, poškodzuje a robí horším. I jeho ostatné chyby, nedostatky a zlé sklony sú tým ešte viac umocňované a posilňované.


 


Takýto človek, hoci by aj chcel, sa potom nikdy nemôže stať lepším, pretože jeho vlastný vnútorný život ho strháva k zlému. A hoci neraz chodí do kostola, usiluje o veci duchovné a chcel by sa stať dobrým, to zlé v ňom, čoho príčinu nepozná, ho k sebe púta pevným lanom a takýto jedinec sa potom nie je schopný duchovne pohnúť z miesta. Stále a donekonečna márne bojuje s tými istými chybami a nedostatkami, až nakoniec celkom rezignuje.


 


Kto sa teda chce stať naozaj lepším a dosiahnuť ideál dobrého človeka nech bdie nad čistotou a ušľachtilosťou vlastného vnútorného života. V jeho bdelosti nad čistotou, ušľachtilosťou, čestnosťou a spravodlivosťou vlastného vnútorného života a v jeho pevnom chcení k dobrému totiž spočíva jediná cesta k tomu, ako sa stať skutočne dobrým. Je to metóda, ktorá mu nakoniec zaručene prinesie úspech a privedie ho k víťazstvu nad jeho chybami a nedostatkami. Lebo ak človek dokáže byť dobrým, čistým a ušľachtilým vo svojom cítení a myslení, čiže vo svojom vnútri, nevyhnutne sa časom stane takým aj navonok.


 


Ak sa ale bude snažiť stať sa dobrým, avšak bez ohľadu na kvalitu svojho vnútra, ak podcení a bude ignorovať túto skutočnosť, nikdy sa mu to nemôže podariť, pretože jeho nečisté vnútro ho bude neustále strhávať k zlému.


 


PS. Uvedený príklad sledovania televízie je jeden z mnohých príkladov z každodenného života, ktoré nás vnútorne strhávajú nadol. Človek preto musí bdelo a vnímavo rozpoznávať každé nebezpečenstvo možnosti znečistenia vlastného vnútorného života, musí sa mať pred ním na pozore a vyvarovať sa ho.


 


 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



8.9.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3810x

Tragické důsledky nezájmu o Boha

 


Kdo nemá zájem o Stvořitele, o toho nebude mít zájem ani On! Lidé, kteří nemají touhu po Hospodinu, po poznání jeho Vůle, jeho Zákonů a po životě podle nich se takovýmto způsobem sami a z vlastního rozhodnutí od něj odpojují. Pak se i Nejvyšší od nich distancuje, protože to oni sami právě takto chtěli.




 


Kdo se tedy nesnaží milovat Stvořitele výše uvedeným způsobem, toho přestane i On milovat, protože už vypršelo období, během kterého jsme se to měli naučit. Dlouhý čas, ve kterém Nejvyšší milostivě naděloval svou lásku stejně dobrým i zlým se totiž blíží ke konci. Tento čas milosti byl určen k tomu, aby dobří zesílili ve svém dobrém chtění a aby si zlí i přes své konání uvědomili nekonečnou Dobrotu, kterou jsou ustavičně zahrnováni a sami se stali dobrými.




 


Pokud si ale někdo myslel, že to takto půjde donekonečna je na velkém omylu. Je na velkém omylu každý, kdo si myslel, že i přes svou lhostejnosti a nezáujem o Nejvyššího bude moci donekonečna čerpat jeho milosti.




 


Takový stav věcí, jak jej známe dnes, bude možný jen do žně! Jen do žně se dostane stejné pozornosti, milosti a péče ze Světla všem. Dobrým i špatným! Jen do žně bude Nejvyšším tolerován nezájem lidí od Něho. Jen do žně bude velkoryse čekané na to, aby se v lidech rozhořel žhavý plamen touhy po Světle. Jen do žně bude ještě setrvávat pšenice spolu s koukolem.




 


Jen do žně!




 


To znamená ještě určitou, ale ne nekonečnou dobu! Jen do žně budou moci lidé požívat všech milostí a darů Stvořitele. Pak však přijde ostrý řez! Řez, kterým budou nehodní odříznuti od milostí Božích! Řez, kterým budou odříznuti od zdroje Života! Od přílivu proudu přízně, podpory a síly, které ke ním dosud proudily shora a které oni považovali za samozřejmost.




 


Takový člověk pak brzy seschne jako větev oddělená od kmene stromu. A tím kmenem, který napájí větve životodárnou mízou je Pán. A každá větev, která bude od kmene oddělena musí začít okamžitě vadnout, až nakonec úplně uschne.




 


Postupné vadnutí, chřadnutí a nakonec smrt jsou tedy údělem všech, kteří budou kvůli svému vlastnímu nezájmu o Pána definitivně odříznuti od spojení s Ním. Neboť takto to oni sami chtěli! Tím se jim pouze do najkrajneších důsledků vyplní to, co si sami přáli a co dávali najevo svými dlouhodobými životními postoji. Jejich absolutní nezájem o Stvořitele se nakonec projeví absolutním nezájmem Stvořitele o nich.




 


Ve svém životě, svým způsobem života totiž odmítali uznat Pána, zapírali ho a proto jim Pán upře právo život! Ztratí právo na život, protože se nenaučili mít v úctě a lásce Toho, který je zdrojem, dárcem a udržovatelem života. Protože neměli a neprojevili žádný hlubší zájem o Toho, ze kterého lásky život povstal a jehož prostřednictvím je život neustále udržován.




 


Plamenná touha po Světle musí hořet v každé duši, která chce dále žít. Touha po Bohu, po poznání jeho Vůle a jeho Zákonů! Touha po životě podle jeho Vůle a jeho Zákonů musí hořet v duši lidí jako jasný plamen, šlehající k výšinám.




 


Ubohou a kráčejíci k zatracení je však každá duše, které toto chybí. Neboť v zájmu o Boha, jeho Vůli, jeho Zákony a život podle nich se v současnosti skrývá jediná možnost další existence. Avšak v nezájmu o Boha, jeho Vůli, jeho Zákony a život podle nich se skrývá jistá smrt! Jisté zatracení!




 


Člověče, až budeš mít chvíli času, podívej se na sekundovou ručičku na svých hodinách, jak rychle odměřuje minutu za minutou. To právě tobě tak rychle běží lhůta, v níž se máš naučit lásce k Bohu! Skutečné, pravé lásce ke Stvořiteli, kterou bude zářit tvá duše jako do běla rozpálený plamen. Jako plamen touhy a lásky po Světle! Snaž se takovou míru lásky získat co nejrychleji! Neboť máš na to čas jen do žně! To znamená, do přesně stanovené časové hranice, která se rychle přibližuje. Pak budou ostrým řezem odděleni od práva smět dále existovat všichni ti, kteří se správným způsobem nenaučili milovat a ctít Tvůrce, Dárce a udržovatele života.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



1.9.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5428x

Svět už nebude takový, jaký byl ...

 


Existují věci, které jsou schopny změnit náš pohled na život. Možná mnozí z vás viděli drastické video obětí ostřelování Luhanska, ve kterém prochází kamera od jednoho mrtvého k druhému. Oběti leží na ulici, jsou zakryty, avšak jak se kamera přiblíží je plachta odhrnuta. A divák vidí běžné civilisty, obyčejné chodce z ulice znetvořené střepinami tak, že v mnoha případech musí odvrátit zrak. Něco tak hrozného jsem dosud ve svém životě ještě neviděl.




 


Z tohoto zážitku jsem byl dlouho otřesený a stále jsem to měl před očima. A když jsem pak, po nějaké chvíli šel na internet tak, jak to běžně dělám, když jsem šel na facebook či na jakoukoliv jinou stránku, všechno se mi najednou zdálo být neuvěřitelně banální, povrchní, mělké a prázdné. Zdálo se mi doslova neuvěřitelné, jak se lidé mohou bavit, smát a zajímat o tisíceré bezvýznamnosti, když je možné, aby se na světě dělo něco takového.




 


Možná si teď řeknete, že přece jen ať už se stane cokoliv, život se nezastaví a jde dál. Ano, život jde sice dál, ale v myslícím člověku nutně vyvstane otázka, jaký je to vlastně život? Jaký je jeho směr, jaké jsou jeho hodnoty a jaká je jeho hloubka, jestliže může v kterékoli části světa přinést něco tak mimořádně a nelidsky surového?




 


A navíc se to už ani neděje na nějakém vzdáleném konci světa s jinou kulturou a temperamentem, ale tady u nás, v našem evropském prostoru, kde vládnou přibližně stejné kulturní, ekonomické, společenské a politické poměry.




 


Každý z nás by si proto měl uvědomit že to, co se děje na Ukrajině je vyhroceným důsledkem hodnot, podstaty a principů fungování právě toho společenského systému, ve kterém v současnosti žijeme. Ve vyhrocené podobě se zde projevuje zvrácenost principů, které tato společnost uznává.




 


Za povrchností, plytkosti a prázdnotou každodenního života většiny lidí hraje finanční elita světa krvavé šachové partie s osudy celých národů. Politici a vlády většiny států jsou totiž pouze figurkami, kterými hýbe někdo jiný. Jsou pouze loutkami, které vykonávají vůli někoho jiného, majíce z toho samozřejmě výrazný osobní profit. Plebsu třeba dát jeho chléb a hry a my si pak můžeme nerušeně za jejich zády rozdělovat a panovat, to je princip na základě kterého to všechno funguje.




 


Proč to ale může právě takto fungovat a proč tomu, že to takto funguje nebudou mnozí lidé věřit, i když se jim o tom otevřeně řekne? A proč už vůbec nebudou souhlasit s tím, že právě oni sami svým postojem k životu jsou za to vinni? Že ve skutečnosti právě oni sami svým prázdným a povrchním přístupem k životu bez vyšších hodnot mohou za všechno to zlé?




 


Chléb a hry! To jsou hodnoty, které vždy uznávala většina lidí tohoto světa. Chléb a hry, nebo jinak řečeno mít a užívat si. To je to jediné co lidi zajímá. To "mít" znamená co možná nejvyšší standard hmotného zabezpečení a do toho "užívání si" lze zahrnout co možná nejefektivnější využití nabytých prostředků pro svůj vlastní prospěch a pro své vlastní potěšení.




 


Standardní člověk této planety je plně a beze zbytku ponořen do "hodnot" obsažených ve slovech chléb a hry. Nic hlubšího pro něj neexistuje. Není vůbec ochoten připustit, že život by mohl mít i nějaký hlubší smysl a nějakou hlubší hodnotu.




 


No a mocní, ti skuteční mocní tohoto světa prostřednictvím jim sloužících médií i prostřednictvím nastavení celkového fungování společnosti podporují a živí takový druh duševní degradace širokých mas, protože právě takovýmto způsobem duševně zdegradované masy lze snadno ovládat. Proto mohou manipulativně přinutit celé národy, aby znevažovaly a nenáviděli ty, kteří jim chtějí skutečně dobře a aby uctívali a oslavovali ty, kteří je zaprodali. Je jim možné přesvědčit veřejné mínění světa, že agresor je mírotvorce a že ten, co hájí své zájmy je agresor.




 


V dnešním světě konzumním způsobem života duševně zdegenerovaných lidí je možné veřejnému mínění namluvit, že bílá je černá a černá bílá. Lidé tomu snadno uvěří, když se o tom bude mluvit v televizi a psát v novinách. Většina z nich je tak vmanipulovaná do falešné reality, jejíž věří aniž by věci sami zkoumali. Na to jim přece nezbývá čas, protože jsou plně zaměstnaní a vytížení svým mít a užívat si.




 


Lidmi se manipuluje, neboť dávají sebou manipulovat a za jejich zády probíhají zákeřné mocenské hry, v nichž nic neznamenají ani tragédie a zbídačování celých národů. Jakýkoliv zločin je totiž možné snadno omluvit, protože hloupé masy spolknou úplně všechno.




 


A právě tato zhoubná duševní degradace mas umožňuje mocným tohoto světa konat před očima veřejnosti věci stále arogantnejší a bezohlednější. Ba dokonce je možné tyto hloupé ovce pomalu hnát k nové světové válce, v níž se jako ve velkém divadle budou navzájem zabíjet před očima mocných.




 


A toto všechno se dá uskutečnit jen proto, že s lidmi si je možné pro jejich nesmírnou duševní povrchnost dělat cokoliv. Protože pro svou touhu mít a užít si ztratili schopnost samostatně myslet. Protože ztratili smysl pro vyšší hodnoty jakými jsou čest, spravedlnost, lidskost, ohleduplnost, dobrosrdečnost a skromnost. Protože se z nich staly egoisté, myslící jen na svůj vlastní chléb a své vlastní užívání si.




 


My sami jsme vinni za všechno špatné, co se děje ve světě! My, obyčejní lidé, kteří jsme v povrchnosti vlastního soustředění se pouze na svůj "chléb a hry" dali volný prostor temným silám, jednajícím za našimi zády. Neboť za to, že se my ještě máme dobře nebo alespoň snesitelně blahosklonně dovolujeme, aby byli jiní vražděni, ožebračování a vykořisťováni.




 


Ale vězme, že to donekonečna nepůjde tak, jak to šlo doposud. Hrůzy, zabíjení a utrpení, dosud od nás vzdáleny na opačném konci světa přijdou pomalu do naší blízkosti a nakonec i k nám samotným. Přijdou k nám za naši prázdnotu a povrchnost, protože jsme zaujatí pouze vlastním egoismem neměli zájem odporovat zločinnému systému pokud jsme my sami měli dostatek a pokud utrpení bylo způsobováno pouze tím druhým. Musí to prostě všechno nakonec přijít i k nám, protože nepochopitelná nenasytnost touhy finanční elity světa po moci, po podrobováni si a zotročováni národů sáhne nakonec i na nás samotných.




 


Co tady může pomoci? Jedině to, abychom se znovu stali skutečnými lidmi! Lidmi, kteří se nedají oklamat tvrzeními, že černá je bílá jen proto, že jsou toho mínění takzvané autority v televizi či v novinách. Lidmi, kteří se odvrátí od plytkosti konzumního způsobu života, do kterého jsme byli cíleně vmanipulovaní.




 


Bariérou vůči naší duševní dehonestácii je náš opětovný příklon ke skutečným hodnotám pravého lidství. Těmi hodnotami je spravedlnost, čestnost, ohleduplnost, dobrosrdečnost, skromnost a jednoduchost.




 


Je samozřejmé, že bude velmi obtížné překonat společenským klimatem nastolenou, vědomě udržovanou a živenou duševní degradaci, ale jedině toto je cesta, jak je možné vzepnout se "hodnotám" konzumního života a nenechat sebou nedůstojně manipulovat. Jedině toto je cesta, jak pochopit co se skrývá za utrpením ve světě, cesta jak se proti němu a jeho strůjcem postavit a jak zamezit tomu, že se nakonec toto utrpení dotkne nás samotných a našich nejbližších. Neboť svět už prostě dále nesmí být takovým, jako byl doposud. Už se totiž na to není možné dále lhostejně dívat!




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



25.8.2014 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5302x

Lži falešných proroků současné doby

 


Když se podíváme do daleké minulosti, kdy bylo slovo "prorok" živé v povolán židovském národě zjistíme, že se proroci vždy dělili na dvě základní kategorie: na pravých a falešných. O jedněch i o druhých se píše v starozákonních spisech.




 


Pokud se někdo zabýval touto problematikou trochu hlouběji mohl si všimnout určité kritérium, na jehož základě bylo možné rozlišit těch pravých od nepravých. Praví proroci říkali lidem skoro vždy pouze věci málo příjemné, vychovávali je, napomínali je a varovali je.




 


Důvodem jejich nepříjemných slov bývalo odvrácení se národa od Hospodina, jeho Vůle a jeho Zákonů. Proroci nekompromisně poukazovali na vše, co bylo v rozporu s Vůlí Nejvyššího, na to, jakou lze za to očekávat odplatu, ale i na to, co je třeba učinit a jak změnit vlastní jednání tak, aby k ničemu špatnému dojít nemuselo.




 


Pokud národ uposlechl jejich upozornění, k ničemu špatnému nedošlo. Pokud je ale neuposlechl, přišla na něj zkáza!




 


Oproti tomu falešní proroci mluvili zpravidla vždy pouze věci příjemné, uklidňující a v podstatě takové, jaké se lidem dobře poslouchali. Byly to většinou slova nekonfliktní, nadbíhajíci všeobecné povrchnosti, slova otupující ostražitost a příjemně duchovně uspávající. Nicméně vždy, když národ podlehl takovému, vědomému nebo nevědomému klamání, byl ze své zaslepenosti většinou vytržen velmi krutým způsobem.




 


A co dnes? Jaká je situace v tomto směru v současnosti?




 


Jako v dávné minulosti, tak i v dnešní době můžeme registrovat dvě základní kategorie lidí, které bychom mohli v přeneseném slova smyslu nazvat "proroky", nebo, v našem moderním pojetí duchovními učiteli, mistry, či zvěstovateli.




 


Jedni ujišťují, že je vše v naprostém pořádku. Že svět spěje k lepšímu a nás všechny čeká pouze krásná budoucnost.




 


Druzí říkají naopak o nevyhnutelně se blížící katastrofě, která bude zapříčiněna odklonem lidstva od duchovních hodnot. O katastrofě, která nás nemůže v žádném případě minout, pokud nedojde k radikální změně, čili k návratu k respektování Zákonů Božích, protože celé lidstvo obecně se od nich odvrátilo a ve své pýše ve vlastní rozum a ve vědecký pokrok je absolutně ignoruje. V současné době žijí všechny národy světa v takovém radikálním odklonu od Zákonů Nejvyššího, jaký neměl dosud na této planetě obdoby.




 


Kteří jsou tedy proroci praví a kteří falešní? Kdo jen trochu uvažuje, nebude mít s jejich rozlišením vůbec žádné problémy.




 


Neboť žel, po staletích se nic nezměnilo. Ti falešní totiž říkají i nyní pouze věci příjemné a neznepokojující. Věci, které se dobře poslouchají a které jim proto, že se dobře poslouchají přitahují množství příznivců, stoupenců a posluchačů.




 


Avšak ti praví tak, jako vždy v minulosti i nyní napomínají, burcují a varují. Proto jsou i dnes vysmíváni a kamenování, jak jejich dávní předchůdci. K tomu kamenování samozřejmě nedochází fyzicky, ale morálně a to proto, že říkají věci, které lidé většinou pouze neradi poslouchají. Lidé se totiž nechtějí dát rušit ze své povrchnosti a pohodlnosti. Za tvrdé, pravdivé a ve skutečnosti pomáhající slova nemají takových novodobých proroků rádi, ba dokonce je obviňují z necitlivosti, či nedostatku lásky.



Ale opak je pravdou! Tvrdá slovní formulace, pojmenování skutečného stavu všudypřítomného duchovního úpadku, jakož i konkrétních požadavků Shora, jako jediného možného východiska je ve skutečnosti tou nejčistší formou lásky a podpory. Lásky a pomoci v katastrofální situaci, v jaké se v současnosti lidstvo nachází.



Pro lepší pochopení povahy a druhu této pomoci si uveďme tento příklad:




 


Nad ránem, v době nejtužšího spánku začal hořet dům. Noční chodec, který první zpozoroval požár vběhl rychle a bez váhání do domu, plného kouře. Spala v něm celá rodina, už mírně přiotrávená zplodinami.




 


Jelikož požár se velmi rychle rozmáhal a zachránce neměl ani dostatek sil, ani dostatek času aby povynášel všech sám z domu, snažil se je všemožným způsobem probudit, považujíc to za jedinou možnost záchrany. Nerozpakoval se proto použít ani násilí a pořádně omámených a přiotrávených spících vyfackal. Ti se těžko, ale přece jen postupně probudili a v poslední chvíli všichni společně unikly do bezpečí.




 


Dejme si nyní otázku: Choval se zachránce nelaskavě, když drsným způsobem budil spících, nebo naopak, právě toto bylo projevem té největší lásky v dané chvíli? Bylo by opravdu na místě obvinit takového člověka z hrubosti a necitlivosti?




 


Každému z nás je jasné, že onen člověk jednal v dané situaci naprosto správně. Nicméně kupodivu, často bývá lidmi zatracován a považován za neoblíbeného ten, kdo v dnešní době koná přesně takovýmto způsobem v duchovním slova smyslu. Kdo otevřeně mluví o absolutní neudržitelnosti současné situace a ukazuje jediný možný způsob záchrany, spočívající v poznání Zákonů Božích a v životě podle nich. A pokud za tímto účelem požívá i tvrdších a přísnějších slovních formulací je to jen proto, aby lidmi pohnul, otřásl a ještě v poslední chvíli je probudil ze smrtelného spánku jejich ducha.



Každý člověk se má tedy možnost sám a svobodně rozhodnout, kterým "prorokům" bude naslouchat a kterým z nich uvěří. Zda dá přednost sladkým, příjemným a uspávající řečem různých duchovních učitelů a mistrů, jejichž právě proto obléhají houfy posluchačů, nebo bude mít odvahu přijmout tvrdou, nelichotivou, skutečnou pravdu o stavu současného života na zemi, aby po překonání počátečního úleku zmobilizoval všechny své síly k znovu nalezení pravého poznání Zákonů Božích a k následnému přetvoření svého osobního života, ba dokonce i svého myšlení podle nich.




 


Jedině toto mu totiž může poskytnout bezpečí, jistotu a ochranu, ať se již bude dít cokoliv.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



18.8.2014 - Zajímavosti - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:6920x

Dôverujte Bohu!

 


 


Tomu, kto vo svojom živote dôveruje Najvyššiemu, toho i On sám poctí svojou dôverou! Toho poctí takými prejavmi dôvery, ktoré mu až doslova zázračným spôsobom urovnajú jeho cesty. Aj v dnešnej dobe je totiž možné, aby sa diali zázraky. Zázraky, o ktorých racionálny človek súčasnosti ani len netuší, ktoré vôbec nepovažuje za možné, ba ktorým sa vo svojej materialistickej nedôvere v existenciu Stvoriteľa iba vysmieva. Vysmieva sa im však preto, lebo nikdy nedôveroval Bohu a preto nikdy vo svojom živote, ani len v tej najmenšej miere nepocítil zázračný prejav jeho dôvery.


 


Mať dôveru v Boha? Čo to znamená? Znamená to, že Najvyšší, jeho Vôľa a jeho Zákony sa stanú stredobodom ľudského života. Že sa človek snaží poznávať túto Vôľu a tieto Zákony, že sa snaží podľa nich žiť a že sa zo všetkých svojich síl snaží aby to, čo myslí, cíti, hovorí a koná bolo vždy iba v súlade s nimi.


 


Dôvera človeka v Stvoriteľa sa teda prejavuje dôverou v jeho Vôľu a v jeho Zákony, ktorým v dôvere a s dôverou podriadi celý svoj život.


 


Väčšine ľudí tohto sveta však chýba skutočná, hlboká a pravá dôvera v Stvoriteľa. Väčšina ľudí tohto sveta totiž dôveruje predovšetkým sebe samým. Dôveruje sile svojho tela a sile svojho rozumu. Dôveruje vede, technike, ľudským poznatkom a ľudskej múdrosti. Ľudia sú presvedčení o tom, že jedine ich vlastná mienka je pre nich najrozhodujúcejšia a preto pri svojom rozhodovaní v rozličných životných situáciách berú na zreteľ len svoju vlastnú vôľu. Jedine to, čo oni sami chcú. Toto je pre nich tým najpodstatnejším.


 


A existuje veľa príkladov ľudí, ktorí práve takýmto štýlom života dosiahli a dokázali, z hľadiska čisto ľudských kritérií veľmi veľa. Iba svojim vlastnými úsilím sa dokázali stať bohatými, váženými, slávnymi, alebo uznávanými. Stali sa celebritami, o ktorých sa píše, hovorí a ktorých životný príbeh sa dáva za vzor ostatným ako príklad toho, čo všetko je možné dosiahnuť prostredníctvom vlastného úsilia. A to všetko v podstate bez Boha a bez dôvery v Neho. Veľké veci sa teda dajú dokázať i čisto svojimi vlastnými silami.


 


A predsa, pri pohľade zhora javí sa úbohým každý človek a všetko jeho úsilie i všetko jeho dielo vytvorené bez dôvery v Najvyššieho. Človek sa javí ako osihotený, opustený a úbohý, pretože nemá spojenie s Najvyšším a jeho diela, na ktoré je tak pyšný sa javia prázdne, duté a nedokonalé, pretože na nich nespočíva požehnanie Najvyššieho.


 


Áno, úbohým je človek bez Boha a úbohými, ba až smiešnymi sú všetky jeho diela, vytvorené bez Božieho požehnania. Práve preto prežíva väčšina ľudí dneška nenaplnený život a ich diela i práca ich nemôžu uspokojiť. Preto permanentne a v pravidelných cykloch postihuje úpadok a zrútenie všetko, čo vytvorili. Preto padajú a zanikajú spoločenské systémy, ktoré nahradzujú spoločenské systémy iné, aby opäť tieto začali kolabovať a nakoniec sa zrútili, pretože ich budovateľom a tvorcom chýbala dôvera v Boha. Dôvera v jeho Vôľu a v jeho Zákony, ktorých poznanie a dodržiavanie ako to jediné na svete môže dať trvalosť dielam ľudským a priniesť šťastie a mier do ich životov.


 


Dôvera v Najvyššieho! Presne v tej miere, v akej ju je človek schopný voči Najvyššiemu prejaviť, presne v tej istej miere je ňou Najvyšším poctený i on sám. Mieru dôvery človeka v Stvoriteľa totiž Stvoriteľ opláca rovnakou mierou dôvery voči človeku. Presne v takejto miere prúdi k nemu zhora sila, podpora a pomoc Najvyššieho, ktoré mu urovnávajú jeho životné cesty. No a tá najvyššia miera dôvery človeka v Stvoriteľa, akej je len ľudská bytosť schopná mu môže priniesť takú vysokú mieru sily, podpory a pomoci, ktorá sa rovná zázrakom.


 


Nech by sa teda človek ocitol kdekoľvek, v akýchkoľvek ťažkých, ba až neriešiteľných situáciách, vždy nájde nejaké riešenie a vždy nakoniec vyviazne úspešne zo všetkého, ak má pravú dôveru v Boha! Pred takýmto človekom sa rozostúpi more, aby mohol prejsť na druhý breh. Dostane sa mu potravy, keď bude prechádzať púšťou. Vytryskne mu voda z holej skaly, aby ňou mohol uhasiť svoj smäd. Bude mať dostatok prostriedkov na dôstojný život aj v dnešnej dobe, v ktorej mnohí bojujú doslova o holé prežitie.


 


Kedysi dávno mohol totiž židovský národ zvíťaziť nad ostatnými, omnoho mocnejšími národmi nie preto, že by bol početnejší ako oni, nie preto, že by bol silnejší ako oni, ani nie preto, že by bol bohatší ako oni, ale jedine preto, že dôveroval Hospodinovi.


 


Aj keby teda snáď človek nemal množstvo vecí, ktoré majú iní úplne postačí, ak bude mať pevnú, naozaj pevnú dôveru v Najvyššieho. Potom totiž, práve prostredníctvom nej získa omnoho viac, ako majú všetci ostatní. Lebo k nemu bude prúdiť sila, pomoc a požehnanie z Výšin, ktoré mu prerazia cestu v spleti života a ukážku mu východisko z ťažkých situácií, z ktorých by sa tí ostatní svojimi vlastnými silami nikdy nedostali.


 


Pevnosť dôvery človeka v Stvoriteľa mu totiž dáva do ruky meč víťazstva! Víťazstvo a zdar i v tých najspletitejších životných situáciách, v ktorých musí stroskotať každý, kto verí iba sebe samému a svojim vlastným silám.


 


A takto raz žiaľ stroskotá, ba musí raz nevyhnutne stroskotať celá ľudská civilizácia, ktorej chýba dôvera v Najvyššieho Lebo ďalšia budúcnosť tohto sveta, ďalšia budúcnosť tejto civilizácie a budúcnosť každého jednotlivca je skrytá, ba je podmienená pravou dôverou v Stvoriteľa. A všetko, v čom tejto dôvery niet sa musí zrútiť! Musí zaniknúť, aby uvoľnilo cestu novému veku. Novému veku dôvery ľudí v Boha! Učme sa jej a nadobúdajme ju, lebo jedine prostredníctvom nej bude vôbec možné prežiť.


 


Avšak ten, kto dôveruje Pánovi, ten sa nemusí báť ani svojej vlastnej smrti, pretože ňou pre neho nič nekončí. Práve naopak! Začína! Smrťou končí všetko iba pre tých, ktorí verili sami sebe. Ktorí verili pravdám a múdrosti tohto materialistického sveta, pretože ich hmotný svet sa im fyzickou smrťou definitívne zrúti.


 


Útočiskom silných je ich sila, útočiskom rozumovo bystrých je ich rozumová bystrosť, útočiskom rečovo zdatných je ich obratný jazyk, útočiskom bohatých ich bohatstvo, útočiskom vplyvných ich vplyv, avšak útočiskom každého prostého a jednoduchého človeka sa môže stať Pán. Dôvera v Pána, ktorá nakoniec vysoko prekoná i silu silných, i rozum rozumných, i bohatstvo bohatých i vplyv vplyvných.


 


Dôvera v Pána je totiž viac ako všetko ostatné a jej nadobudnutie je plne dostupné absolútne každému. Prostredníctvom svojej silnej dôvery v Boha sa môže stať každý človek veľkým, avšak bez dôvery v Neho nesie v sebe pečať malosti všetko, čo tento svet považuje za veľké. Preto sme boli upozornení na to, že prví budú poslednými a poslední prvými. Tieto slová už nie sú otázkou budúcnosti, ale prítomnosti, ktorá čoskoro ukáže, že len to, na čom spočíva požehnanie Najvyššieho je naozaj veľké a predstavuje skutočnú, trvalú hodnotu. Všetko ostatné padne!


 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



12.8.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3766x

Doba revolučných zmien!

 


 


 


Žijeme vo zvláštnej a historicky výnimočnej dobe revolučných zmien. Najprv to boli revolučné pohyby v strednej Európe, potom priši na rad arabské krajiny a teraz najnovšie Ukrajina. Avšak každého priemerného človeka sa zmocňuje znechutenie a odpor keď vidí, aké násilie, aká agresivita a aká ľudská nízkosť tieto revolučné pohyby sprevádza. Zmocňuje sa ho hrôza, keď vidí brutálne zabitých a povraždených. Keď vidí fanatické skandovanie revolucionárov, zúrivý hnev v ich očiach a odhodlanie zabíjať. Keď vidí, že najmä mladí ľudia využívajú tieto veľké celospoločenské pohyby k ventilovaniu toho najúbohejšieho, čo sa v nich skrýva.


 


Pri pohľade na to si človek musí položiť otázku: Môže z takéhoto niečoho zísť naozaj čosi dobré? Môže zísť niečo dobré z fanatického pokrikovania, zo zúrivej nenávisti, zo zloby pripravenej k násilnosti, z brutality a krvi? Veď predsa veci dobré a pozitívne nemožno presadiť prostredníctvom zla a nízkosti? Alebo vari áno?


 


U nás, v stredoeurópskom priestore sa nedávne revolučné udalosti zaobišli bez podobného, viditeľného násilia, avšak dnes, po dvadsiatich rokoch sú zo spoločenského a politického vývoja rozčarovaní i tí, ktorí revolučné pohyby u nás svojho času viedli.


 


Svoje vnútorné sklamanie a roztrpčenie zvyčajne vyjadrujú slovami: Veď predsa takto sme si to vôbec nepredstavovali!


 


Takéto slová, plné sklamania zo smerovania spoločenského dania vyslovujú dnes mnohí a je takmer isté, že sa s nimi stotožňuje i mnoho ľudí trebárs v Líbyi, a že toto trpké konštatovanie bude čoskoro aktuálne aj na Ukrajine.


 


Na jednej strane tu teda máme rozhodujúcu dobu nevyhnutných revolučných zmien, ktoré vyciťujú a dávajú do pohybu i tie najširšie masy obyvateľstva, bez ktorých podpory by sa takéto niečo nemohlo vôbec udiať. Na druhej strane tu však máme hlboké znechutenie a rozčarovanie z porevolučného spoločenského a politického diania.


 


Prečo je tomu tak a čo všetko sa za tým vlastne skrýva?


 


Je nepochybné, že žijeme naozaj vo zvláštnom období, v ktorom sa akoby vo vzduchu vznášalo slovo „revolúcia“! Keď však to, čo visí vo vzduchu masy podporia a uskutočnia, časom dochádza k sklamaniu a horkému roztrpčeniu. Niečo preto niekde musí byť zlé a v niečom sa musí skrývať akási zásadná chyba!


 


Ľudia veľmi správne vyciťujú zásadnú nevyhnutnosť revolučných zmien, avšak oná revolúcia mala byť a má byť revolúciou úplne iného druhu. Má byť revolúciou ducha!


 


Má to byť uskutočnenie zásadnej revolučnej zmeny, avšak nie navonok, ale predovšetkým smerom do svojho vlastného vnútra! Je to doba, v ktorej má každý človek uskutočniť revolučnú zmenu seba samého! Revolučnú zmenu vlastného vnútorného života smerom k získaniu tých najvyšších, najvznešenejších a najušľachtilejších ľudských hodnôt.


 


Každý človek má teda revolučným spôsobom zušľachtiť svoje vlastné cítenie a myslenie. Jeho myslenie a cítenie, celý jeho vnútorný život má byť prestúpený iba hodnotami dobra, čestnosti, spravodlivosti, ľudskosti a ohľaduplnosti.


 


Ľudia sa majú stáť úplne inými! Novými a lepšími! Práve k tomuto nás nabáda revolučnosť doby! Práve týmto smerom sa mal taktiež udiať onen zásadný celospoločenský porevolučný pohyb, pretože jedine takýmto novým spôsobom myslenia a jednania môže človek vybudovať nové spoločenské pomery, zodpovedajúce jeho vlastnej vnútornej revolučnej premene. Jedine za takýchto okolností by po rokoch neprišlo sklamanie a rozčarovanie, ale tak všetkými doteraz márne očakávané celospoločenské dobro. Lebo jedine iný, vnútorne nový a lepší človek môže vybudovať nové a lepšie spoločenské pomery.


 


Revolučná zmena vonkajších pomerov, bez revolučnej zmeny vlastného vnútra však musí ľuďom časom nevyhnutne priniesť trpkosť a rozčarovanie. A to preto, lebo zmenili iba svoje vonkajšie pomery, kým vnútorne zostali stále takí istí. Keďže ale zostali vo svojom vnútri stále takí istí, v skutočnosti sa nezmenilo vlastne nič! Stále tu preto máme presne tú istú prázdnotu, tú istú chamtivosť, tú istú nečestnosť, nízkosť a nespravodlivosť, ibaže v inom šate. Pochopme predsa, že ak ľudia vnútorne zostávajú takými istými, nijakou kozmetickou zmenou vonkajších pomerov sa v skutočnosti nič nezmení. Alebo presnejšie povedané, zmení sa, ale len navonok, kým podstata zostáva stále taká istá.


 


No a to je práve tým dôvodom, pre ktorý dnes mnohí ľudia cítia rozčarovanie. Rozčarovanie, ktoré budú rovnakým spôsobom zanedlho pociťovať i ľudia na Ukrajine. Veď v podstate to inak ani nemôže byť!


 


Keď človek vidí hlasité skandovanie, keď vidí revolučné nadšenie, keď vidí hnev namierený proti niekomu, prerastajúci až do agresivity a násilia, a to všetko spojené s túžbou po zmene k lepšiemu chce sa mu hlasno zakričať: Ľudia, zmeňte seba samých! Práve k zeme seba samého zamerajte všetko svoje revolučné nadšenie! Zušľachtite a očistite svoje myslenie a cítenie! Naplňte ho dobrom, spravodlivosťou, čestnosťou, ohľaduplnosťou a čistotou! Staňte sa revolučným spôsobom úplne inými, lepšími a potom uvidíte, že sa začnú zlepšovať i vaše vonkajšie životné pomery a celkové dianie v spoločnosti.


 


Skutočnú a pravú revolúciu môžete totiž urobiť iba zvnútra navonok! Revolučnou zmenou iba čisto vonkajších pomerov bez zmeny seba samého nedosiahnete takmer vôbec ničoho. Veď ani nemôžete, pretože v zásade, v jadre sa vôbec nič nezmenilo. Lebo vy samotní ste sa vôbec nezmenili!


 


Svet stojí pred nevyhnutnosťou veľkej revolúcie! Nie však takej, akú sme vídali a vídame na televíznych obrazovkách, kde jedni bojujú proti druhým. Nemáme bojovať s inými, ale ten boj máme nasmerovať do svojho vnútra! Do vnútra nás samotných, proti našim vlastným chybám! Proti našej vlastnej nespravodlivosti, nečestnosti, nečistote, neušľachtilosti, bezohľadnosti a plytkosti. To je náš najúhlavnejší nepriateľ!


 


Svet stojí pred nevyhnutnosťou veľkej revolúcie! Revolúcie ducha! Pred nevyhnutnosťou revolučnej zmeny ľudského cítenia a myslenia! Pred nevyhnutnosťou revolučnej zmeny ľudského vnútorného života! Jedine takýto druh revolúcie ľuďom po rokoch neprinesie sklamanie, roztrpčenie a rozčarovanie ale naopak, toľko očakávaný rozkvet, vzostup a mier.


 


Jedine ten, kto dokáže pochopiť princíp skutočnej revolúcie a zrealizovať ho vo svojom vlastnom živote, jedine ten je človekom, ktorý prostredníctvom revolučnej zmeny vlastného vnútra a tým vlastne seba samého prispieva k zlepšeniu kvality života v našej spoločnosti i na celej zemi.


 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



4.8.2014 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3732x

Smysl lidského bytí

 

 

Místem původu lidského ducha je duchovní říše. Na základě touhy po sebevědomém bytí, která vznikla v dosud nevědomých lidských duchovních zárodcích, jsou tyto jakoby na vlastní žádost ponořené do hmotnosti za účelem vývoje k sebeuvědomění.
 

 

Nevědomý lidský duchovní zárodek se pak v hmotném těle, pod mnoha vnějšími a vnitřními vlivy postupně vyvíjí k sebeuvědomění. Jeho osobnost je stále zralejší a postupně stále více vniká do znalosti stvoření a do jeho Zákonitostí. Na vlastním prožívání zakouší utrpení a bolest pramenící z nedodržování těchto Zákonů, ale i radost a štěstí ze života žitého v souladu s nimi.
 

 

Nakonec, a to je vlastně účelem jeho vývoje ve hmotě, by měl být schopen na základě dokonalého poznání a zachvívání se v souladu se Zákony stvoření vstoupit do duchovní říše jako zralá osobnost. Osobnost, které může být darována výsada věčného bytí, výsada věčného harmonického tvoření v souladu s Vůlí Stvořitele.
 

 

Vývojový proces lidského ducha v hmotnosti má však jedno úskalí. Podobně, jako není možné chodit celý pozemský život do školy a neosamostatniť se, tak má i zrání lidského duchovního zárodku v hmotnosti určitý pevně stanovený časový horizont, ve kterém musí ukončit svůj vývoj.
 

 

Hmota, jak víme, je podrobena procesu vzniku a zániku. Všechno hmotné v určitém období vzniká, aby opět po nějakém čase zaniklo. Platí to pro pozemské tělo, pro každou jednotlivou planetu i pro celý hmotný vesmír. A právě čas trvání hmotnosti je časem přesně vymezeným lidskému duchu na to, aby stihl ukončit svůj vývoj a osvobodil se z dosahu hmotnosti, podléhající nutnosti zániku. Na tuto skutečnost upozorňoval již Ježíš v podobenství o moudrých a pošetilých pannách i v mnoha jiných podobenstvích, protože hmotnost se už tehdy začala přibližovat k zlomovému momentu, od kterého začíná zánik.
 

 

Je proto nejvyšší čas, abychom se ze všech sil usilovaly duchovně dozrát a splnit přísná kritéria požadující poznání a život v souladu se Zákony stvoření, co jediné nám může otevřít cestu zpátky, do věčné duchovní říše, naší domoviny.
 

 

Kdo si však nepospíší, do poslední chvíle váhajíc, ten bude stržen spolu s hmotou do nadcházejícího rozkladu a jeho doposud nabyté, avšak ještě nedostatečně vyvinuté sebevědomé já bude spolu s ní zničené a bolestně rozemleté​​. To je pak ono známé, věčné zatracení.
 

 

Mnozí lidé jsou však toho názoru, že do přirozeného zániku naší hmotné planety zbývá ještě velmi mnoho času a to tedy znamená, že máme ještě hodně času na náš duchovní vývoj.
 

 

Tak, jak se život člověka vyvíjí od narození, přes předškolní věk, vzdělávání na základní, střední a vysoké škole, až po úplně osamostatnění se, přesně stejný cyklus probíhá ve vývoji lidstva jako celku.
 

 

I civilizace na zemi měla svůj zrod, svůj předškolní věk, i ona jakoby procházela přes základní i střední školu. Avšak právě v současném období se nacházíme v našem vývoji těsně před "maturitní zkouškou" - zkouškou dospělosti, jejímž základním kritériem bude znalost Zákonů stvoření a život v souladu s nimi.
 

 

Kdo tuto zkoušku zvládne, dostane příležitost dalšího vzdělávání se na "vysoké škole" - no a právě toto je skupina lidí, kteří budou dále pokračovat ve svém duchovním vývoji na zemi.

 

 

Ti však, co nadcházející "maturitní zkoušku" nezvládnou, které nikdy nezajímali Zákony stvoření, kteří se vždy řídili pouze vlastním chtěním a žili v domnění, že oni sami vědí všechno lépe, ti přijdou o šanci dalšího duchovního zrání na zemi, protože oni sami o ni nikdy nestály a ani nestojí. (Podobenství o moudrých a pošetilých pannách.)
 

 

Takový lidé budou muset být účinky Zákonů stvoření vytlačeni z úrovně této země, která se ještě nechystá zaniknout, avšak život na ní bude posunut ve svém vývoji na daleko vyšší úroveň. A ti, co na základě vlastního, čistého a poctivého úsilí dostanou šanci žít na ní dál, ti mají také všechny předpoklady k tomu, aby svůj vývoj směrem zralosti stihli ukončit včas.
 

 

Jaký však bude osud lidí, kteří "maturitu" nezvládli? Žel ve své lenosti a ignoranci se sami připravili o možnost dalšího zrání na zemi. Jak již bylo řečeno, z pozemské úrovně tedy budou muset být zatlačeni do úrovní nižších, aby ve ztížených podmínkách, blízkých rozkladným procesům snad ještě dozrály.
 

 

Protože však vývoj ve stvoření nečeká, bude velmi obtížné, ba skoro nemožné dohnat vzniklou časovou ztrátu, kterou si sami svým přístupem k "maturitě" způsobily.
 

 

No a právě v současné době prožíváme největší průlomové období v historii naší planety. Období velkého rozdělení na dále pokračujících a na ty, kteří zaostávají.
 

 

Očista, poslední soud, velké třídění - to vše jsou pojmy vystihující období, o kterém mluvíme a které je již v plném proudu ve světě lidského cítění a myšlení, aby se brzy projevilo i viditelně.
 

 

Buď, anebo! Buď směrem ke Světlu a životu, nebo směrem od Světla, k zániku. Před takovým zásadním životním rozhodnutím dnes stojí každý z nás a proto by všichni lidé měli být o těchto věcech informováni, aby tím každý z nich dostal šanci rozhodnout se správně a správně využít zbývající čas. 

 

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

 



 



28.7.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3834x

Kde sa stratila Láska Božia?

 


 


Bežný kresťan vníma Stvoriteľa ako Lásku. Lásku všetko odpúšťajúcu a všetko milujúcu. Bežný kresťan preto nedokáže pochopiť, ako sa môžu so Stvoriteľom, ktorý je Láskou vôbec zlučovať pojmy ako posledný súd, alebo očista zeme, v ktorej budú od seba definitívne oddelení dobrí od zlých, aby tí dobrí mohli pokračovať v ďalšom živote a tí zlí nastúpili svoju cestu do zatratenia.


 


Aby pred tými zlými bola napokon definitívne zatvorená brána života a zostal im už len plač a škrípanie zubov. Aby boli polapení, poviazaní a vrhnutí to temnoty tak, ako sa to stalo zlým a neverným sluhom v podobenstve.


 


Takéto niečo sa zdá priemernému kresťanovi príliš tvrdé na to, aby to korešpondovalo s Láskou, za ktorú považuje Stvoriteľa, hoci na druhej strane sa v evanjeliách nachádza množstvo pomerne tvrdo a prísne formulovaných zmienok o tomto dianí.


 


Kde sa teda skrýva pravda? Je Stvoriteľ naozaj iba Láskou tak, ako ho vnímajú kresťania? Ale ako sa potom vysporiadať s tvrdými slovami o poslednom súde, ktoré možno nájsť v evanjeliách?


 


Skutočná pravda o podstate Stvoriteľa je žiaľ úplne iná, než ako ju vníma bežný a priemerný kresťan. Boh je naozaj Láskou, ale nie je iba ňou! Je, vždy bol a vždy aj bude zároveň Spravodlivosťou!


 


Stvoriteľ vo svojej dokonalosti tvorí nerozlučiteľnú jednotu Lásky a Spravodlivosti! Jeho Láska a jeho Spravodlivosť vládnu spoločne všetkému, čo jestvuje v tomto stvorení. Všetkému dianiu vo stvorení vládne milosrdná a všetko objímajúca Láska, ale zároveň nekompromisná a prísna Spravodlivosť. Dokonalosť tohto pôsobenia spočíva v tom, že nežnosť a krehkosť Lásky je ochraňovaná Spravodlivosťou a tvrdosť a prísnosť Spravodlivosti zjemňuje Láska.


 


Spravodlivosť je možné zobraziť ako zvislú čiaru, ako výstražnú čiaru nad bodkou výkričníka, alebo ako meč. Naopak, Lásku je možné vyjadriť čiarou horizontálnou, ktorá sa ako horizontála obzoru ochraňujúco klenie nad všetkým, čo jestvuje. No a horizontálny symbol Lásky a zvislý symbol Spravodlivosti spolu dovedna tvoria kríž. Rovnoramenný kríž Pravdy! Rovnoramenný kríž harmonického spolupôsobenia Lásky a Spravodlivosti, ktorý je vyjadrením dokonalosti Božej.


 


Boh je teda Láska a Spravodlivosť súčasne! Je dokonalou jednotou Lásky a Spravodlivosti!


 


Veľkou chybou kresťanského sveta však je, že Stvoriteľa nevníma takto komplexne, ale z jeho pôsobenia vyňal iba princíp Lásky, ktorý považuje za jediný. A práve z tohto dôvodu znejú bežnému kresťanovi cudzo slová o poslednom súde, plnom nekompromisnej prísnosti Božej.


 


Pre svoj vlastný, jednostranný pohľad to odmieta ako niečo, čo sa vôbec nezlučuje so Stvoriteľom, ktorého vníma len ako Lásku. Toto veľké nepochopenie sa v každodennom živote prejavuje tak, že keď ho postihne nejaké utrpenie, ktoré sa ho bezprostredne osobne dotkne, začne si zväčša klásť otázku: ako vôbec mohol Stvoriteľ niečo takéto dopustiť? Kde sa stratila jeho Láska?


 


Vo chvíľach ťažkých životných skúšok by však všetci ľudia mali vedieť, že ak v niečom, čím sú nepríjemným spôsobom atakovaní nenachádzajú princíp Lásky Najvyššieho, musia v tom hľadať jeho druhý princíp a síce, princíp Spravodlivosti! Tam, kde sa v človeku začína vynárať pochybnosť o Božej Láske, tam nech hľadá Jeho Spravodlivosť! Práve ňou samu Najvyšší v takejto chvíli prihovára! Tam nech potom hľadá spravodlivú odplatu za jeho vlastné, nesprávne predchádzajúce jednanie, pretože na základe princípu Spravodlivosti Najvyššieho musí každý z nás zaplatiť do posledného haliera za všetko zlé, čo kedysi vykonal.


 


Preto teda v utrpení, ktoré nás stretá a ktoré nemôžeme nijakým spôsobom zlúčiť s Láskou Najvyššieho musíme vidieť jeho Spravodlivosť. Spravodlivosť Stvoriteľa, na základe ktorej musíme, hoci niekedy aj veľmi bolestivo, prežívať všetky dôsledky nášho vlastného, predchádzajúceho nesprávneho jednania. Jednania, v ktorom sa naše myšlienky, naše city, naše slová, alebo naše činy v niečom protivili Božej Vôli, a teda boli zlé a nesprávne.


 


A negatívne dôsledky toho musíme potom na základe princípu Spravodlivosti Najvyššieho prežiť na vlastnej koži. Naplno prežiť na vlastnej koži, aby sme pochopili, že akékoľvek zlo, vykonané či už v myšlienkach, citoch, slovách, alebo činoch musí človeku priniesť iba zlo. Tak to vyžaduje Vyššia Spravodlivosť, ktorá každému neomylne prináša presne takú žatvu, aká bola jeho sejba.


 


Kto však koná dobro, koho myšlienky, city, slová a činy sú iba dobré a ušľachtilé, tomu sa naopak presne podľa toho istého zákona Spravodlivosti dostane iba dobra, šťastia a radosti.


 


Tam, kde teda človek uvidí niečo, čo sa nezlučuje s Láskou Najvyššieho nech hľadá jeho Spravodlivosť. Utrpenie stíhajúce ľudí je prejavom tejto Spravodlivosti, za ktorou musí človek hľadať odplatu za svoje vlastné, minulé pochybenia. Lebo za zlo nemožno očakávať nič iného ako zlo.


 


Keď teda vidíme nejakého trpiaceho človeka, keď ho vidíme plného bolesti, zlomeného a úbohého, mali by sme vedieť, že jeho stav, ktorý je nútený prežívať je iba nevyhnutným dôsledkom toho, že v minulosti nežil v nejakom smere správne a dobre. Že robil niečo, čo sa priečilo Vôli Najvyššieho a že za to teraz žne dôsledky.


 


Popri fyzickej, či akejkoľvek inej pomoci tomuto človeku by sa mu malo pomôcť aj tým, že sa mu povie pravda o podstate jeho utrpenia. Pravda o tom, že jeho utrpenie nie je dielom náhody, ale že je nevyhnutným dôsledkom jeho vlastného, zlého a nesprávneho jednania, priečiaceho sa Vôli Najvyššieho. Takýto človek by sa preto mal spätne pozrieť do svojej minulosti a pokúsiť sa nájsť svoju zlú vlastnosť, ktorou sa previnil. Mal by rozpoznať túto vlastnosť, či chybu a mal by sa ju snažiť odstrániť. Lebo každé utrpenie je v podstate iba zrkadlom, v ktorom dostávame príležitosť nahliadnuť na seba samého a spoznať svoje chyby, omyly, nedostatky a zlé sklony. Utrpenie nás k tomu nabáda a ukazuje nám k tomu cestu. Bez neho by to totiž väčšina z nás nikdy neurobila a naďalej by zotrvávala vo svojich chybách, omyloch a zlých sklonoch.


 


No a v tejto príležitosti spoznať prostredníctvom utrpenia svoje vlastné chyby a odstrániť ich sa skrýva milosrdenstvo. Milosrdenstvo dávajúce človeku novú šancu. Milosrdenstvo, ktoré je prejavom Lásky Najvyššieho a spočíva v prísľube nového, šťastnejšieho života, ktorý nás očakáva po spoznaní a odložení našich chýb, nedostatkov a zlých sklonov.


 


A na záver ešte jedna dôležitá skutočnosť. Nie všetko utrpenie v našom živote je prejavom Spravodlivosti Najvyššieho. Jestvuje totiž aj utrpenie, ktoré nám môžu spôsobiť ľudia na základe svojej slobodnej vôle. Utrpenie, ktoré spôsobujú jedni ľudia druhým iba na základe toho, že sa oni sami tak rozhodli. Že im to bolo umožnené prostredníctvom ich slobodnej vôle. Voči takémuto druhu utrpenia sa človek smie a má postaviť. Môže sa voči nemu brániť.


 


Naopak utrpenie, ktoré k nám prichádza z rúk Najvyššieho máme prijať a v jeho zrkadle hľadať a nájsť zlú vlastnosť, ktorú v sebe nosíme, ktorá nám naše utrpenie privodila a ktorú jen našou povinnosťou odstrániť.


 


Ako však rozlíšiť tieto dva druhy utrpenia? Poctivým nahliadnutím do seba samého a v prvom rade hľadaním svojich vlastných chýb! Toto vykonajme v prvom rade a o každom utrpení uvažujme predovšetkým ako o pohnútke k hľadaniu, nájdeniu a odstráneniu našich vlastných chýb. Jedine vtedy, ak by sme po poctivom a dôslednom hľadaní nič takéhoto nenašli, jedine vtedy môžeme pripustiť možnosť, že naše utrpenie je spôsobene zlou svojvoľnosťou iných ľudí.


 


Lebo človek má úplne opačnú tendenciu. Tendenciu hľadať chyby najskôr a predovšetkým v iných! To však nie je správne! Človek by sa mal naučiť hľadať chyby hlavne sám v sebe a až keby sa mu to ani po vážnom a poctivom hľadaní nepodarilo môže pripustiť, že sa na ňom dopustili krivdy iní ľudia, voči ktorým sa potom môže a má plné právo ohradiť.


 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



21.7.2014 - Zajímavosti - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:19404x

Cesta k tajomnej hĺbke bytia

 


 


Život človeka sa podobá hladine oceána. Hladine oceána, ktorá býva niekedy tichá a pokojná, niekdy rozčerená jemnými vlnkami, inokedy zase bičovaná dažďom, búrkou a obrovskými vlnami. Presne takýmto je i náš život s jeho pokojnými a tichými chvíľami, s jeho obdobiami životných vlnobití, či silných búrok.


 


Ak ale budeme pokračovať v našej paralele s oceánom mali by sme si uvedomiť, že skutočnou podstatou ohromného objemu vodstva oceána je trvalý mier. Lebo nech nech sa už na jeho hladine deje čokoľvek, dvadsať až tridsať metrov pod ňou pretrváva neustály, ničím nerušený pokoj, ticho a mier. V hĺbke svojej podstaty spočíva vodstvo oceána v pokoji a mieri bez ohľadu na to, čo sa momentálne deje na jeho povrchu.


 


No a s každým človekom je to presne takto isto. Lepšie povedané, môže a má to byť presne takto isto. V hĺbke bytia každého z nás sa totiž taktiež skrýva onen veľký, neotrasiteľný a ničím nenarušiteľný pokoj a mier, predstavujúci najhlbšiu podstatu našej osobnosti.


 


Je to pokoj a mier Boží! Pokoj a mier Najvyššieho, prebývajúci v najskrytejšom a najhlbšom vnútri bytia absolútne všetkého, čo jestvuje v tomto tvorení.


 


Áno, neotrasiteľný a ničím nenarušiteľný pokoj a hlboký mier Pána sa skrýva za všetkým, čo jestvuje. Za všetkým, čo jestvuje vo stvorení, podrobenom neustálej, vonkajšej premenlivosti foriem.


 


Avšak každý človek má schopnosť tak, ako potápač zostupujúci do hĺbky oceána zostúpiť do hĺbky pokoja a mieru vlastnej bytosti, ktorej najhlbšie vnútro je súčasťou nepochopiteľnej nesmiernosti hlbokého pokoja Najvyššieho. V nej smie blažene spočívať všetko, čo vzniklo rukou Stvoriteľa.


 


A práve toto je ono spočinutie duše, naplnenie duše, ktoré človek vo svojom živote márne hľadá a po ktorom celou svojou bytosťou podvedome túži.


 


Márne ho však hľadá preto, lebo ho hľadá na povrchu! Lebo ho hľadá na povrchu svojho bytia, v povrchnom, materiálnom živote na hladine oceána života, ktorá zostáva podrobená neustálej premenlivosti počasia.


 


Áno, človek sa so všetkými svojimi zmyslami, myšlienkami a citmi sústreďuje iba na to povrchné, na to hmotné, na to hmatateľné a viditeľné. Pre väčšinu ľudí na našej planéte nič iného neexistuje! Pachtia sa hmotnými a vonkajšími vecami podvedome dúfajúc, že im môžu priniesť duševné naplnenie, po ktorom hlboko vo svojom vnútri túžia.


 


Človek si myslí a dúfa, že keď dosiahne to alebo ono, že potom bude šťastný. Človek mylne dúfa, že šťastie, mier a pokoj mu môže priniesť honba za hmotnými a vonkajšími vecami. A tejto honbe za vlastným šťastím prostredníctvom získavania vonkajších vecí obetuje celý svoj život.


 


Ale vždy, keď dosiahne toho čo chcel napokon zisťuje, že mu to neprináša to šťastie a ten mier, ktorý očakával. Zisťuje, že naďalej zostáva duševne prázdnym a namiesto toho, aby sa nad všetkým hlbšie zamyslel sa bezbreho vrhá do ďalšieho získavania vecí, majetkov, peňazí, slávy a moci v presvedčení, že ak ich dosiahne, nájde napokon to, po čom vnútorne túži.


 


Nenásytnosť bohatých je v podstate prejavom vnútornej prázdnoty ich duší, ktorú sa snažia prehlušiť získavaním stále väčšieho a väčšieho bohatstva. Veľké a všeobecné pachtenie celého ľudstva iba po hmotných a materiálnych veciach je prejavom a zároveň dôkazom ich vnútorného nenaplnenia. Prejavom a dôkazom ich vnútorného hladu a smädu, ktorý im nedopraje pokoja. Je to ako keby sme sa chceli napiť z pohára, ktorému chýba dno. Vodu ním síce načrieme, ale k ústam prinesieme pohár vždy prázdny. Takto márne a pritom neúnavne sa snažíme uhasiť smäd svojej duše honbou po hmotných, povrchných a vonkajškových veciach.


 


A predsa tam, kdesi pod horúčkovitým vlnením povrchu života, tam pod hladinou oceána bičovaného búrkami prebýva neotrasiteľný, nemenný, večný a blažený pokoj Boží. Pokoj Najvyššieho, v ktorom hľadá spočinutie duša ľudská.


 


Áno, v hĺbke bytia každého z nás, tam hlboko pod povrchnosťou života sa nachádza to, po čom tak túžime. Veľký oceán pokoja, do ktorého sa môže ponoriť každý. Veľký oceán pokoja, ktorý pojme a prijme každého, kto po ňom zatúži a kto je v tomto smer ochotný vyvinúť i určitú nevyhnutnú námahu.


 


Oná nevyhnutná námaha spočíva v jeho úsilí o dobro, ušľachtilosť, spravodlivosť a ľudský prístup k druhým. Spočíva v jeho prostej, skromnosti a jednoduchej nenáročnosti, spojenej s úctou ku všetkým ľuďom a ku všetkému živému.


 


Lebo jedine takémuto človeku, ktorý usiluje o tieto cnosti sa môže podariť preniknúť k poznaniu najskrytejšej hĺbky vlastného bytia. Jedine takýto človek sa bude schopný ponoriť hlboko pod hladinu oceánu každodenného života a nájsť onen neotrasiteľný a blažený pokoj Pána, v ktorom spočinie jeho duša.


 


Takýto človek potom spozná život v celej jeho plnosti a všeobsiahlosti. Nech by ho už totiž od tejto chvíle postretlo čokoľvek, hoci aj tie najdivokejšie životné búrky, on nimi už nebude dotknutý, pretože vnútorne spočíva v hlbokom mieri práve tak, ako oceán.


 


Lebo takýto človek už stojí nad vecami a na všetko sa díva z nadhľadu. Je síce ponorený do víru života, ale zároveň akoby stál nad všetkým prostredníctvom svojho vnútorného ukotvenia v blaženej neotrasiteľnosti hlbokého pokoja Pána. Takýto človek získava vnútorný nadhľad nad úspechmi i neúspechmi, nad bolesťou i radosťou, nad životom, ba dokonca i nad smrťou! Všetko toto totiž vníma len ako nevyhnutnosť premenlivosti hladiny oceána, zatiaľ čo on spočíva hlboko pod jeho povrchom, v mieruplnej blaženosti a bezpečí pokoja Najvyššieho, ktorý je jeho domovinou. Ktorý je domovským prístavom korábu jeho duše.


 


Nešťastným a nenaplneným však zostáva každý, kto žije iba na povrchu a iba povrchom. Pre ktorého je život na povrchu všetkým a okrem neho nič iného neuznáva. Kto sa nerozpakuje používať i ciest zla a nečestnosti, ak mu môžu priniesť pozemský prospech a hmotné výhody.


 


Takýto človek je podrobovaný neustálej nevyhnutnosti zmeny všetkého, čo je na povrchu. Je podrobený neustálemu striedaniu chvíľ príjemných a nepríjemných, chvíľ radostných a neradostných, je podrobovaný zábleskom šťastia i úderom bolesti. Je podrobený rýchlemu a neustálemu striedaniu tohto všetkého tak, ako trstina závanom vetra. Je tomu vydaný absolútne napospas a v jeho duši niet nijakého pevného bodu, v ktorom by našla oporu. Jeho duša sa preto zmieta sem a tam v neustálych extrémoch a ubitá búrkami života hľadá mier a spočinutie. Je vnútorne nešťastná z toho, že ho nenachádza a táto ustavičná premenlivosť života na povrchu bytia bez pevnej vnútornej opory ju nakoniec celkom rozdrása a uštve na smrť. Život takého človeka sa podobá lodi, bezútešne blúdiacej po nekonečných diaľavách oceána života, aby sa napokon, v jednej z mnohých búrok rozbila na kusy o skaliská.


 


Hľadanie skutočnej plnosti života a pravej hĺbky bytia nie je teda pre nás iba nejakou teoretickou, filozofickou, alebo náboženskou otázkou. Hľadanie skutočnej plnosti života a pravej hĺbky bytia je pre nás otázkou života, alebo smrti! Života naplneného mierom Najvyššieho, alebo smrti v nekonečne prázdnej povrchnosti vlastného bytia.


 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



15.7.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3840x

Tajomstvo skutočnej podstaty Stvoriteľa

 


 


 


Všetko vo stvorení má svoju formu. Svoju formu má človek, zviera, rastlina i kameň. A presne tak, ako je to tu v hmotnosti, tak je to aj v duchovnej ríši. Ba dokonca i v ríši božskej majú všetky bytosti tam jestvujúce svoju formu. Samozrejme, čím je úroveň vyššia, tým je forma dokonalejšia, ušľachtilejšia a éterickejšia.


 


Všetkým nám je napríklad známe, že v bezprostrednej blízkosti Tvorcu prebývajú bytosti zvané anjeli a archanjeli. Sú to nádherne sformované bytosti, ktoré majú krídla. Tieto krídla znamenajú, že sa bezvýhradne zachvievajú iba vo Vôli Najvyššieho.


 


Jediný, komu nemôžeme pripísať žiadnu formu je Tvorca sám. Jeho pravá podoba a bezbytostná podstata sa vymyká akejkoľvek chápavosti.


 


Z tohto dôvodu bolo v starom židovskom náboženstve zakázané zobrazovanie Stvoriteľa, pretože nakoľko všetko vo stvorení má svoju formu, bytosti žijúce v ňom majú sklon vnímať, predstavovať si, a teda aj zobrazovať Tvorcu taktiež v nejakej forme.


 


Je samozrejmé, že vo forme najkrajšej, najvyššej a najušľachtilejšej, akej sú schopní. Avšak žiaľ, v porovnaní s bezbytostným majestátom vševládneho Boha musí byť takéto vnímanie iba tragickým a úbohým znížením jeho skutočnej, nepredstaviteľnej veľkosti. Z tohto dôvodu je preto celkom oprávnene zakázané zobrazovanie a prestavovanie si Stvoriteľa podľa vlastnej fantázie a vlastných predstáv.


 


Dalo by sa však namietnuť, že napríklad Duch Svätý ako časť Stvoriteľa býva spodobený vo forme holubice, alebo tu máme fyzickú podobu Ježiša Krista, ktorý bol predsa Bohom. Ako sa vysporiadať s týmito skutočnosťami z hľadiska reality bezbytostnosti pravej Božej podstaty?


 


Pokiaľ sa chce Trojjediný a Najvyšší priblížiť svojim k tvorom, zostúpiť medzi nich a stať sa im zrozumiteľným, berie na seba vonkajší plášť – čiže formu. Môžeme to pripodobniť k hlbinnému potápačovi, ktorý musí mať na sebe hrubý, neforemný obal, aby bol vôbec schopný zostúpiť do životných podmienok, panujúcich na morskom dne. Živočíchy, žijúce v tomto prostredí vnímajú samozrejme iba túto vonkajšiu formu nevediac, ako vlastne v skutočnosti vyzerá človek vo vnútri skafandra.


 


Avšak človek zostupuje na morské dno v ochrannom obleku preto, aby vôbec obstál v extrémnych životných podmienkach tam panujúcich, kým Stvoriteľ zostupuje medzi svoje tvory, prijímajúc formu preto, aby ich nezničil žiarou svojej živej prítomnosti. Forma, ktorú na seba niekedy Stvoriteľ berie je teda spôsob, akým sa môže priblížiť svojim tvorom, žijúcim vo stvorení, ktoré je svetom foriem.


 


Avšak Tvorca sám vo svojej skutočnej podstate zostane každej sformovanej bytosti navždy nepochopiteľný, nech už sa táto bytosť nachádza v hmotnom svete, v duchovnej ríši, alebo v ríši božskej.


 


Každá sformovaná bytosť sa musí navždy uspokojiť s konštatovaním, že Boh Je! Je jedinou, nezávislou, nepochopiteľnou a večnou entitou, od ktorej je životne odvislé všetko sformované a ktorého pravú, bezbytostnú podstatu nebude môcť nikdy nijaká sformovaná bytosť vôbec pochopiť, pretože veľkosť Božia presahuje i tie najvyššie hranice jej chápavosti.


 


Jediný spôsob, akým sa môžeme a máme približovať k Tvorcovi predstavujú jeho Zákony, ktoré vládnu vo stvorení a ktoré sú prejavom dokonalej Vôle Najvyššieho. V týchto spravodlivých a zároveň láskyplných Zákonoch môžeme aspoň sprostredkovane poznávať veľkosť Božiu, ktorú v sebe skrývajú a odzrkadľujú.


 


Každá sformovaná bytosť, ktorá sa snaží Zákony Najvyššieho spoznávať a podľa nich žiť, žije v milosti Stvoriteľa, pretože týmto spôsobom prejavuje svoju lásku a svoju úctu k nemu. A láska, ochrana a milosť Zhora k nej bude prúdiť, aby poznala iba šťastie a radosť v jeho nádhernom stvorení.


 


Všetci tvoria, padnite na kolená a velebte svojho Boha, ktorý vás zahŕňa toľkými milosťami! Boha, ktorého skutočná podstata vysoko presahuje akúkoľvek vašu chápavosť! Boha, ktorého však aj napriek tomu môžete milovať a to tak, že sa budete snažiť poznávať jeho Vôľu a žiť podľa nej! Že sa budete snažiť poznávať jeho Zákony a žiť podľa nich! Ak budete takto činiť, požehnanie vševládného Tvorcu bude na vás spočívať a váš život sa naplní šťastím a harmóniou.


 


Ak ale ľuďom chýba šťastie a harmónia tak, ako je tomu dnes znamená to, že im chýba požehanie Najvyššieho. A chýba im preto, lebo nemajú chuť poznávať jeho Vôľu a žiť podľa nej. Lebo žijú iba podľa svojej vlastnej vôle a vlastných zákonov. A iba bieda, nešťastie, nenaplnenie a prázdnota bytia sú im za to trpkou odplatou.


 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



7.7.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3919x

Strach z posledného súdu

 


 


Väčšina ľudí má strach zo svojej smrti a preto nechcú o nej ani len počuť. Mnohí veriaci majú strach z posledného súdu a preto tiež o tom nechcú nič počuť. Avšak naše naivné vyhýbanie sa nepríjemným skutočnostiam nemôže týmto nepríjemným skutočnostiam v nijakom prípade zabrániť. Budeme nimi konfrontovaní tak či tak, ibaže v prípade ustráchaného vyhýbania sa im absolútne nepripravení. A to bude len na našu vlastnú škodu, pretože ako sa hovorí, šťastie praje pripraveným.


 


Z tohto dôvodu by ľudia mali poznať pravdu. Pravdu o veľkom, prísnom a konečnom zúčtovaní, pred ktorý stojíme. O zúčtovaní vo stvorení, ktoré oddelí dobrých od zlých tak, ako sa oddeľuje kúkoľ od pšenice.


 


Že ide o vec vážnu a dôležitú dokazujú i evanjeliá. Lebo hoci slovo „evanjelium“ znamená „dobrá zvesť“, nebolo možné vyhnúť sa v nej množstvu zmienok o tomto dianí.


 


Už pred zahájením verejného účinkovania Ježiša Krista hovoril Ján Krstiteľ o sekere priloženej ku koreňom stromov a o tom, že bude vyťatý každý strom, ktorý neprináša dobré ovocie. A príkladov či podobenstiev, kedy hovoril o týchto vážnych skutočnostiach samotný Ježiš je naozaj množstvo.


 


Za všetky spomeňme podobenstvo o rozumných a nerozumných pannách, z ktorých rozumné, čiže pripravené, alebo inými slovami spĺňajúce určité kritéria, budú začlenené medzi bytosti vo stvorení upotrebiteľné, kým nerozumné, čiže nebdelé a nepripravené, prídu o túto možnosť.


 


Alebo iné podobenstvo, v ktorom sa hovorí, že pri konečnom triedení pôjdu baránkovia – čiže dobrí do života a kozlovia – čiže zlí do záhuby.


 


A nakoniec, celé biblické zjavenie je predsa zakončené spisom s veľavravným názvom Apokalypsa. V ňom je tvrdými slovami opísaná perspektíva ľudstva, ignorujúceho zákony univerza.


 


Máme sa teda týchto vecí báť a vyhýbať sa im, alebo je omnoho rozumnejšie vážne sa nimi zaoberať a pripraviť sa na ne?


 


Ak totiž boli tieto skutočnosti ľudstvu sprostredkované práve takouto prísnou formou, tak v tom musíme hľadať nejaký, Svetlom chcený zmysel. A zmyslom toho je dôrazné upozornenie na to, čo nás čaká, ak sa nezmeníme a neprispôsobíme Vôli Stvoriteľa.


 


A zmenili sme sa? Žije ľudstvo podľa Zákonov Božích? Len sa pozrime vôkol seba, aká je realita. Na základe čoho máme právo dúfať, že sa vyhneme Bibliou predpovedaným udalostiam? Vari tých 2000 rokov od príchodu Krista nebol dostatočne dlhý čas na to, aby sme sa spamätali?


 


A keďže doba konečného zúčtovania sa stále viac približuje, nie je nič potrebnejšieho, ako hovoriť o týchto vážnych skutočnostiach. Aby sme sa v čase, ktorý nám ešte zostáva spamätali a vyšvihli na tú úroveň človečenstva, aká od nás bude v deň účtovania požadovaná. Buď to totiž dokážeme a uspejeme, ako tie múdre panny, alebo to nedokážeme a dopadneme ako panny nerozumné.


 


Posledný súd môžeme tiež pripodobniť maturitnej skúške. Vzorný študent, pravidelne sa pripravujúci na každý vyučovací deň s ňou určite nebude mať žiadne problémy. Menej vzorný študent, ktorý síce bral štúdium na ľahkú váhu, ale nakoniec si predsa len uvedomí vážnosť skúšky a napne všetky sily, aby zameškané dobehol, taktiež maturitu zvládne. Avšak ten, kto sa príliš nenamáhal počas celého štúdia a zotrvá vo svojej ľahkomyseľnosti až do poslednej chvíle, ten skúšku nezloží.


 


A tento posledný príklad ľahkomyseľného študenta je príkladom celého ľudstva, ľahkomyseľne a nepripravene kráčajúceho v ústrety „maturite“ vo stvorení, prehliadajúc a ignorujúc všetky upozornenia.


 


Najväčšou chybou, ba doslova previnením ľudí v tomto smere je ich ľahostajnosť. Ľahostajnosť a plytkosť ich prístupu k životu, k jeho pravým hodnotám a k naplneniu zmyslu vlastného bytia na zemi. Ich úsilie, túžby a ciele sa totiž v mnohom nelíšia od zvierat. A nakoniec aj zomierajú nevedomí ako zvieratá.


 


Ale človek je predsa len viac. Človek má stáť vo stvorení úplne vedome a v poznaní Zákonov, ktoré sú prejavom Božej Vôle napĺňať pravú hodnotu svojho človečenstva. Inak ho bude stíhať nešťastie za nešťastím, aby nakoniec všetko vyvrcholilo tak, ako je to zaznačené na posledných stránkach biblie v kapitole Apokalypsa.


 


Výstrahy formulované v Apokalypse však nie sú nemenným predurčením, ale iba varovaním pred tým, čo musí prísť, ak sa ľudstvo nevpraví do Zákonitostí Božej Vôle. Jedine keď toto dokáže, môže sa vyhnúť apokalypse.


 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



1.7.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4009x

Duchovný rozmer života

 


 


 


Všetko vo vesmíre má svoje presne určené miesto, funkciu a opodstatnenie. Teda i duch a hmota. Jedno i druhé však musí stáť bezpodmienečne práve na tom mieste, aké mu z hľadiska Zákonitostí univerza prináleží a nie na inom.


 


 


Duch má byť v človeku, čiže v jeho hodnotovom systéme na najvyššom mieste a má mať vodcovskú úlohu. Samozrejme i hmota má svoj význam, pretože poskytuje  priestor a možnosť pre pôsobenie ducha, ktorý sa môže plne rozvinúť iba pri jej formovaní a pretváraní. Takýto by mal byť ideálny stav!


 


V súčasnosti je to však žiaľ úplne obrátené, pretože ľudstvo nadradilo hmotu nad ducha. Inými slovami povedané to, čo malo slúžiť sa nám stalo modlou a vládcom a naopak to, čo malo vládnuť sa musí podriadiť a bolo zotročené.


 


 


Z hľadiska pravého účelu všetkých vecí vo stvorení však takýto stav pôsobí neprirodzene a groteskne asi tak, ako keby sme všetko, čo máme robiť rukami, robili nohami a zase to, čo máme robiť nohami, robili rukami. Samozrejme, tomu potom zodpovedajú aj výsledky takejto činnosti, ktoré sú neobratné, kusé a úbohé, čo pramení z našej neschopnosti využívať veci takým spôsobom, na aký boli v skutočnosti určené.


 


Človeku i ľudstvu musí vládnuť duch a nie hmota! To ale neznamená, že by ľudia mali ignorovať materiálnu stránku života, stať sa chudobnými, rozdať majetky a podobne. To je nezmysel! Každý človek má právo na materiálne dôstojný život, ale on sa mu ako taký nesmie stať prvoradým tak, ako je tomu dnes. Musíme postaviť na najvyššie miesto svojho ducha a nie hmotu, pretože inak sa stávame tragikomickou kreatúrou človeka, zotročeného hmotou a vo svojej hmotnej obmedzenosti vedúcou do istej záhuby život na našej planéte.


 


 


Ľudstvo totiž nemá ani len tušenia, ako by mohlo všetko vyzerať, keby sa duchovné princípy života nadradili nad hmotu. Keby k tomu došlo, život na tejto planéte by sa posunul na takú úroveň, z ktorej pri pohľade naspäť by sa nám dnešná doba zdala neuveriteľne úbohou, barbarskou a temnou podobne, ako keď sa my dnes pozeráme na život pračloveka.


 


Spomínanou vládou ducha je myslený súlad so svojim vlastným, najvnútornejším cítením, ako i súlad s duchovnými Zákonmi univerza. Je ale veľkou tragédiou, že duchovné Zákony univerza a náuky cirkví sú v súčasnej dobe dve úplne rozdielne veci.


 


Priam výstražným symbolom tohto vzájomného odklonu, ktorý bol značný aj už aj v minulosti, kým v dnešnej dobe je na svojom vrchole zostáva známa skutočnosť spred 2000 rokov, kedy bol veľký Učiteľ, hovoriaci ľudstvu o fungovaní Zákonov univerza formou, prispôsobenou ich vtedajšej chápavosti prenasledovaný a nakoniec aj zavraždený práve kňazskou elitou vtedajšej cirkvi.


 


 


Prečo asi? V podstate každý náboženský systém vznikol na zdravom základe poznania o Zákonitostiach vo stvorení, prinesených v rozličných dobách k tomu určenými jedincami. Čistota tohto poznania však bola veľmi skoro zakalená pridávaním ľudských názorov, prianí a dogiem, až sa v ňom behom času úplne stratilo pôvodné, zdravé jadro. Potom sa samozrejme mohlo stať, že veľký Učiteľ, snažiaci sa reformovať židovské náboženstvo, hovoriaci o Zákonoch univerza, nadväzujúc na pôvodné, čisté a správne, Mojžišom položené základy nebol pochopený, ale naopak, prenasledovaný a zavraždený ako rúhač a nepriateľ Pravdy. On ale nikdy nebol nepriateľom zdravého jadra čistej, pôvodnej náuky, ale iba všetkých, do nej vnesených, ľudských nánosov a pokrivení.


 


 


No a žiaľ, ľudia sa v tomto doposiaľ nezmenili. V behu stáročí sa i samotné kresťanstvo vzdialilo od pôvodného, čistého poznania o Zákonitostiach univerza, prinesených Kristom. Aj ono už v súčasnej dobe obsahuje množstvo ľudského chcenia, ľudských predstáv a neživých dogiem, priečiacich sa zákonitému dianiu vo stvorení. A tento rozpor medzi Pravdou samotnou a dnešnou náukou kresťanských cirkví mnohí, ešte zdravo cítiaci ľudia vnímajú a keďže sa nechcú podrobiť slepej viere a zaprieť svoje vnútorné tušenie, radšej z cirkví odchádzajú a stávajú sa materialistami. Materialistami, brojacimi proti cirkvi, proti Tvorcovi i proti všetkému duchovnému, neuvedomujúci si však skutočnú príčinu svojho skepticizmu.


 


Medzi takzvanými materialistami je množstvo hodnotných, samostatne uvažujúcich, duchovne zrelých ľudí, ktorí práve pre svoju duchovnú vyspelosť odmietajú slepo veriť pokriveným náukám súčasných cirkví. A túto skutočnosť u nich možno považovať za niečo veľmi pozitívneho. Negativita ich postoja však spočíva v tom, že pre nesprávne, pokrivené ľudské názory, nachádzajúce sa v cirkvách zavrhli duchovno ako také a stali sa jeho nepriateľmi.


 


Zostáva však nepopierateľným faktom, že život vo stvorení má duchovný rozmer, zmysel a účel, ktorý môže byť dosiahnutý iba zachvievaním sa každého jedinca v súlade so Zákonmi univerza, ako i v súlade so svojim najvnútornejším cítením. A preto je životnou nevyhnutnosťou každého z nás poznávať tieto Zákony, avšak v ich čistej, pôvodnej, ľuďmi neskrivenej podobe.


 


Povinnosťou každého z nás je stať sa duchovnou bytosťou, vernou svojmu cíteniu, pre ktorú je to duchovné prvoradé a to hmotné až druhoradé. Našou povinnosťou je stať sa duchovnou bytosťou, znalou Zákonov univerza a žijúcou podľa nich. Jedine týmto spôsobom môžeme totiž naplniť skutočný zmysel nášho života, ktorý je výsostne duchovného druhu.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.




 



23.6.2014 - Zajímavosti - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:6603x

Vítězství! Vítězství! Vítězství!

 

I stalo se, že pět králů postavilo pět armád se silou šest set tisíc bojeschopných mužů a vytáhli na Izrael, aby ho zničili. Izraelité však dokázali shromáždit pouze čtyřicet tisíc bojovníků. Když se to národ dozvěděl, vrhl se na obličej před Hospodinem a prosil o svou záchranu.

 

I vyslyšel Hospodin jeho volání a poslal za nimi svého proroka. Ten jim řekl: Vězte, že já Hospodin, Pán zástupů vám vydám nepřítele do vašich do rukou. Ale abyste nemohli říci, že to vy sami jste zvítězili, abyste pochopili, že já budu bojovat za vás a já sám vám přinesu vítězství proveďte toto: Ať vaši velitelé stovek a tisíců řeknou svím bojovníkům, ať odejde domů každý, kdo ve svém srdci přechovává úzkost a strach před nepřítelem. A velitelé stovek a tisíců předstoupili před své muže a řekli jim to. I domů odešlo pětadvacet tisíc z nich.

 

A Pán k Izraeli opět promluvil ústy proroka: Ještě stále je vás tolik, že byste si snad mohli myslet, že to vy sami jste zvítězili. Proto proveďte toto: Vydejte se na pochod a po prvním dni pochodu se utábořte při hraniční řece. Velitelé stovek a tisíců ať pak dobře pozorují své muže, jak budou pít z řeky. Všechny, kteří se skloní a budou pít přímo z ní pošlete domů a ponechte si pouze ty, kteří si budou vodu nabírat do rukou. A těch, co pili z rukou bylo tři sta.

 


A tehdy jim Pán ústy proroka řekl: Toto je počet mužů, s nimiž vám získám vítězství. Udělejte proto toto: Těch tři sta mužů nechť vezme trouby a v hluboké noci obklíčí nepřátelský tábor. V dohodnutý čas ať začnou všichni najednou troubit. A tehdy já Hospodin, budu bojovat za vás a přinesu vám vítězství.

 


I obklíčili Izraelité nepřátelský tábor a ve stanovený čas začali všichni najednou mocně troubit na své trouby.

 


V táboře nepřítele se strhl divoký zmatek a všude se ozývalo volání: Izraelité jdou na nás! Bojovníci pěti armád, které navázaly spojenectví tasili zbraně, avšak ve tmě, zmatku a hrůze pobíhajíc sem a tam se zabíjeli navzájem myslíc si, že je to nepřítel.

 

 

A když nastal den, uviděli Izraelité dílo zkázy. Celý tábor byl pokryt hromadami mrtvol. Takto v ten den vybojoval Hospodin, Pán zástupů, velké vítězství pro Izrael.

 

 

A padl národ na tvář před Hospodinem a děkoval mu, chválil ho a velebil ho.

 


Proč si mají lidé dneška opět připomenout právě tento příběh z dávné minulosti?

 


Protože dnešní lidé musí vědět, že horlivost Hospodina, Pána zástupů v jeho hájení pravdy a spravedlnosti doposud neustala! A nezanikla ani síla jeho mocného ramene, kterým se Pán rozhodl vybojovat velké vítězství Světla na této zemi. Neboť je Vůlí Hospodina, aby dobro, spravedlnost a Světlo na zemi zvítězili. A není ničeho, žádné moci a žádné síly, která by se mohla protivit, nebo účinně postavit na odpor vůči jeho Vůli.

 

Mocné, pevné a nepřemožitelné se zdají být pozice temnoty a zla na této zemi. Na zemi, prorostlé chamtivostí, nečestností, lží, podlostí, nepřejícností, egoismem, nelidskostí, nemorálností, nečistotou a zvrhlostí. Jsou mnozí, kteří říkají, že tomu tak vždy bylo a že tomu tak i vždy bude, že si s tím nikdo neporadí a proto je třeba se přizpůsobit.

 


Zlo a temnota vítězoslavně ovládají vše, avšak na zemi, ba ani v celém vesmíru není síly, která by se mohla postavit a která by mohla čelit moci ramene Hospodina, Pána zástupů. Žádná přesila a žádná převaha tu celkem nic neznamenají!

 

 

Temnota a zlo, zalezte pod zem a ukryjte se do skal, protože se přiblížil hrozný den hněvu všemohoucího Boha!

 

 

Temnota a zlo, zalezte pod zem a ukryjte se do skal, protože se přiblížil den, ve kterém Pán vyděsí zem.

 

 

Ale ať by se temnota a zlo skryli kdekoliv, dosáhne je ruka Pána a rozdupe je, rozdrtí a roztříští tak, jako když někdo v hněvu roztlouče hliněný hrnec. Na padrť a na prach, že z něj nezůstane ani jen jediný střípek.

 

 

Vězte proto, že čím temnější a černější je noc temnoty a zla na této zemi, tím více se přibližuje ráno. A hle, už jsou zde ranní červánky úsvitu nového dne velkého vítězství Světla na zemi.

 


Vítězství! Vítězství! Vítězství!

 

 

O vítězi je už dopředu jisté. O vítězi nemůže být ani jen těch nejmenších pochyb! Jedinou velkou otázkou zůstává, kdo z lidí se stane tohoto vítězství hoden. Kdo z lidí bude smět být ve svém úsilí o dobro započítán mezi oněch pomyslných třista spravedlivých, kterým Pán silou svého ramene vydobije velké vítězství Světla na zemi.

 

 

Nemysleme si však, že při tom bude rozhodovat, jakého jsme vyznání, k jaké církvi nebo k jakému duchovnímu směru patříme. Toto vše nic neznamená a není vůbec podstatné. Oko Pána bude totiž hledět pouze na čistou, čestnost a spravedlnost naší duše a našeho srdce. Toto je to rozhodující!

 

 

Kdo miluje Pána, toho i Pán miluje. Kdo však opovrhuje Pánem tak, jak je to dnes ve světě běžné, tím nakonec i on opovrhne.

 

 

Což však znamená milovat Pána? Znamená to poznávat jeho Vůli a jeho Zákony. Znamená to žít podle jeho Vůle a jeho Zákonů. Jedině ten, kdo takto činí, miluje svého Pána a proto jedině on může počítat s jeho pomocí, podporou a požehnáním ve dnech, které se blíží. Ve dnech, ve kterých bude každý člověk bez podpory, pomoci a požehnání Hospodina ztracený.

 

 

I stalo se, že jistý prorok se svým služebníkem vešli do jednoho města. V noci však toto město obklíčil nepřítel. Když se ráno prorokův služebník probudil a uviděl k čemu došlo, utíkal za svým pánem a řekl mu: Zle je s námi, město obklíčil nepřítel!

 

 

Prorok mu ale odpověděl: Neboj se, neboť těch, co jsou s námi je mnohem víc. Pak se prorok v modlitbě obrátil k Pánu a řekl: Pane, dej ať se mu otevřou oči. A jeho služebníku se otevřely oči a on uviděl nespočet bojovníků Světla na ohnivých vozech.

 

 

Nebojme se tedy! Dobro na této zemi je mnohem silnější, i když se to navenek nezdá. Nespočetné zástupy bojovníků Světla již obklopují zem a v ohlušujícím hlaholu zvonů zní mocné volání:

 

 

Vítězství! Vítězství! Vítězství!

 

 

Naše přesvědčení, síla našeho přesvědčení ve vítězství Světla na zemi ať se proto pro nás stane jistotou! Neboť velikost, moc a síla Hospodina, Pána zástupů je nepředstavitelná a je šílencem a bláznem ten, kdo doufá, že se jí bude moci donekonečna protivit.

 

 

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



16.6.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4006x

Rozum a cit v živote človeka

 


 


Človek, fungujúci správnym spôsobom má byť človekom citu. Cit je totiž v ľuďoch to najvyššie a je hlasom ich pravej, najvnútornejšej podstaty. Hlasom ich ducha! Okrem citu však máme k dispozícii aj rozum, ktorého hlavným účelom má byť predovšetkým praktická realizácia citových podnetov v hmotnosti.


 


Rozum, správne používaný v súlade so zákonmi univerza má byť teda v skutočnosti iba nástrojom ducha v hmotnosti, pretože on sám je len najdokonalejším produktom hmoty – ľudského mozgu. V hmotnom pôvode rozumu sa totiž skrýva jeho obmedzenie. Obmedzenie chápavosti iba na čisto hmotné a preto ním nikdy nebude možne pochopiť skutočnosti, presahujúce hranicu hmotnosti.


 


K chápaniu, alebo lepšie povedané vyciťovaniu vecí, nachádzajúcich sa nad hmotou nám majú slúžiť už spomínané, citové schopnosti, ktorými sa prejavuje skutočná ľudská podstata – duch.


 


Urobme si malý pokus. Keď ukazujeme na seba a hovoríme: to som ja, dobre si všimnime, kam smeruje náš prst. Určite bude mieriť do oblasti solar plexu, kde sa nachádza sídlo nášho ducha, ktoré bolo ľuďmi už oddávna lokalizované práve v v blízkosti srdca. Dobre si tiež všimnime, že pri podobnej otázke neukazujeme na svoju hlavu, čiže rozum, pretože podvedome cítime, že rozum v nie sme my. Rozum je len nástroj nášho ducha a nie naša pravá podstata.


 


Avšak chybou súčasnej civilizácie sa stalo nadradzovanie rozumu nad cit a teda absolútne prevrátenie skutočného vzťahu týchto dvoch základných osobnostných činiteľov. Týmto sa ľudia dostali do tragického nesúladu so zákonitosťami univerza, čo má za následok, že nie sú schopní svojim, hmotnosťou obmedzeným myslením, ktoré z povahy vecí ani nemôže byť iné, chápať a vyciťovať veci vyššie, vznešenejšie a presahujúce hranice hmotného obmedzenia.


 


Ešte raz preto treba zopakovať: človek, správne stojaci vo stvorení má byť človekom citu, používajúcim svoj rozum iba ako nástroj v hmotnom svete, ktorý má poslúchať a plniť citové podnety. K tomu sme boli nabádaní už pred 2000 rokmi slovami: Buďte ako deti, inak nevojde do kráľovstva nebeského. Inak sa nestanete pravými ľuďmi.


 


Čo ale tvorí podstatu dieťaťa? Je ňou čistá, citová spontánnosť, ešte neskalená nadhodnotením rozumovej zložky jeho osobnosti.


 


Žiaľ, ľudia ignorovali túto dobrú radu a preto sa z nich stali svojim vlastným rozumom obmedzené bytosti, stojace nesprávne vo stvorení. Stali sa z nich smiešne karikatúry človeka, neschopné chápať nič, čo presahuje ich úzke, dobrovoľné rozumové obmedzenie.


 


Napríklad i obsah a význam tohto textu je možné pochopiť iba ľuďom, u ktorých stoja cit a rozum aspoň do určitej miery v súlade so zákonitosťami univerza.


 


Jeho pochopenie je však naopak znemožnené tým, v ktorých vnútri vládne iba rozum, nadradený nad citom. Rozum, ktorý spupne odsúva do ríše rozprávok a nereálnosti všetko, čo nemôže pochopiť z pozície vlastného hmotného obmedzenia.


 


Položme si teraz nanajvýš praktickú a potrebnú otázku: Ako môže človek opätovne preduchovniť svoj život, to znamená, ako môže znovu nájsť a prehĺbiť svoje spojenie s vlastným cítením, ktoré je odrazom najvnútornejšieho, duchovného jadra našej bytosti? Odrazom najvnútornejšieho, duchovného jadra našej bytosti, ktorá predstavuje  ten najväčší poklad, aký vôbec máme?


 


Čistý cit má v nás stáť na vrchole pyramídy hierarchie všetkých vnútorných hodnôt. Avšak cesta k plnému spojeniu sa s ním vedie cez očistenie mysle! Čistota mysle a myšlienok tvorí nevyhnutný predstupeň k tomuto cieľu. Nadviazanie spojenia so svojim čistým cítením  je preto možné iba človeku, ktorého myseľ je čistá, a ušľachtilá.


 


Predstavme si to tak, že od nášho čistého cítenia nás delí sklená stena. A touto sklenenou stenou je náš rozum, naša myseľ. Ak je táto stena špinavá je jasné, že nie sme schopní vnímať podnety čistých citov, pretože nečistota našej mysle nám to úplne znemožňuje.


 


Ak ale začneme so snahou o čistotu mysle, je to ako keby sme začali znečistenú sklenenú stenu umývať. No a postupne, keď vo svojom úsilí vytrváme, je stena čoraz čistejšia a my čoraz jasnejšie a ostrejšie vnímame podnety citu, prúdiace ku nám z našej najvnútornejšej, duchovnej podstaty.


 


Ideálom je teda čistá a jasná myseľ, ktorá nám nekalí a neskresľuje citové podnety. Tieto môžeme potom jasne vnímať a samozrejme, mali mali by sme sa podľa nich riadiť a svoje citové hnutia sa snažiť prakticky realizovať vo vlastnom, každodennom živote.


 


Lebo práve takýto človek, človek citu, je ideálom človeka budúcnosti. A cesta k tomuto ideálu vedie cez zachovávanie a udržiavanie čistoty našich myšlienok. Čistoty nášho vnútorného života.


 


Udržiavanie čistoty a ušľachtilosti vnútorného života je teda cestou k znovuobnoveniu plnosti našej citovej schopnosti, prostredníctvom ktorej, ak bude rešpektovaná, sa máme možnosť stať skutočnými ľuďmi, správne stojacimi vo stvorení. Ľuďmi, pred ktorými sa otvorí brána kráľovstva nebeského, ale i brána k šťastnému a harmonickému životu už tu na tejto zemi.




 


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



9.6.2014 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4080x

O nebezpečenstve, číhajúcom na bohatých

 


 


Je známe, že vyspelé štáty sa na celosvetovej ekonomickej produkcii podieľajú 20. percentami a ostatný svet 80. percentami. Avšak úžitok z tohto potenciálu je úplne obrátený. Vyspelé štáty si z neho odkroja pre seba 80 percent, kým ostatnému svetu sa ujde iba zvyšných 20 percent.


 


A podobný, nezdravý model vládne aj v našej spoločnosti, v ktorej sa čoraz viacej rozmáha arogantnosť bohatých, majetných a vplyvných. Nevyváženosť prerozdelenia všetkými ľuďmi vytvorených prostriedkov nemôže nechať ľahostajným žiadneho človeka so zmyslom pre spravodlivosť, ktorý by však nemal zostať iba pri kritike, ale mal by sa sám pričiniť o hľadanie ciest k zmene a zlepšeniu situácie.


 


Čo je však príčinou tohto stavu? Je to predovšetkým žalostne absentujúca, elementárnym spôsobom ľudská snaha ...pomáhať blížnemu! Práve v tomto možno hľadať jadro celého problému. Jadro problému, spočívajúce v celospoločenskom preferovaní nie tej najzákladnejšej ľudskej vlastnosti, spočívajúcej v pomoci blížnemu, ale predovšetkým v uprednostňovaní „šikovnosti a úspechu“ založenom len a len na schopnosti získavania peňazí. „Šikovnosti a spoločenského úspechu“ merateľných iba výšku konta, luxusnými domami, dovolenkami, či autami.


 


A väčšina ľudí, uznávajúca podobné „ideály“ a investujúca všetko svoje životné snaženie do získavania peňazí zostáva chladnou voči pojmom, ako je porozumenie, úcta a súcit k blížnemu, ktorý nie je snáď až tak „šikovný a úspešný“, ako oni sami. Niet totiž miesta, vôle ani času pre nejaké porozumenie, úctu a súcit k iným, pretože nech už má človek akokoľvek tučné konto, stále sa dá byť ešte bohatším, nech už má akokoľvek moderné auto, o rok, o dva je už staré a treba ho vymeniť, a tak ďalej. Nenásytným túžbam ľudí, ktorí boli vtiahnutí do kolotoča mamonu niet konca.


 


No a naša spoločnosť sa tvári, že takýto spôsob myslenia je úplne v poriadku a že čím viac budeme mať „bohatých a úspešných“, tým bude spoločnosť lepšia, krajšia a spokojnejšia. Jednoducho, podobný trend sa vo všeobecnosti považuje za zdravý a úplne normálny.


 


Ale opak je pravdou! Ide tu o jednanie, ktoré je v rozpore s vyššími, univerzálnymi zákonitosťami, čo musí mať zdrvujúci a tragický dopad na každého, kto jedná v duchu takýchto „hodnôt“. Už totiž veľmi dávno bolo na adresu podobných ľudí povedané, že skôr prejde ťava uchom ihly, ako bohatý do kráľovstva nebeského. Tým bolo všetkým, v súčasnom ponímaní „úspešným“ ľuďom jasne dané najavo, že nesprávny – čiže iba čisto egoisticko hmotársky prístup k životu sa im nakoniec stane prekliatím, lebo ich najvyšším ideálom bol vždy iba vlastný, osobný hmotný prospech a celoživotná honba za ním.


 


Beda vám, čo sa teraz smejete, lebo budete plakať! Beda vám, čo ste sýty, lebo budete hladovať!“ – znie opäť výstražný hlas, určený všetkým „bohatým a úspešným“, ktorí snáď ani v tom najhoršom sne netušia, že v najúbohejších bezdomovcoch môžu vidieť obraz seba samých po odchode z hmotného tela. Lebo keďže ich celoživotné úsilie bolo iba hmotného druhu, so zameraním na získavanie iba čisto osobného, materiálneho prospechu, prichádzajú väčšinou na „druhú stranu“ s prázdnymi rukami, ako tí najbiednejší žobráci.


 


Títo úbohí bohatí a majetní ľudia by preto mali byť pravdivo informovaní o skutočnostiach, presahujúcich hmotnú rovinu bytia, aby si uvedomili, že pozemskou „šikovnosťou“ v nadobúdaní majetkov nie je možné uplatiť, obísť ani oklamať vyššie zákony, ktoré skôr alebo neskôr namerajú každému presne podľa jeho skutočnej vnútornej hodnoty a síce, hlavne a predovšetkým podľa jeho vzťahu k ostatným ľuďom.


 


Na základe tohto poznania vyšších zákonitostí, vládnucich vo vesmíre by snáď mohlo dôjsť k zmene myslenia aspoň niktorých z tých, ktorí sú opantaní egoizmom a hmotárstvom. K zmene tých, v ktorých sa ešte našla aspoň štipka citu a ktorí preto prostredníctvom svojho znovu prebudeného súcitenia s blížnymi začnú zhromažďovať „kapitál“ aj na „druhom brehu“, kam jedného dňa bude musieť odísť aj ten najbohatší.


 


Zmena myslenia ako dôsledok poznania toho, čo ma čaká, ak premrhám svoj život iba v hmotnom a materiálnom poblúznení! To je to, k čomu by mali dospieť tí, ktorí sa nachádzajú v nebezpečí bohatstva. Mali by pochopiť, že najvyššou hodnotou života nie je honba za majetkami a peniazmi, ale miera prejaveného súcitu a ochoty pomáhať blížnym. Títo ľudia by sa mali začať zaujímať o to a snažiť o to, ako by mohli byť, či už prostredníctvom svojich hmotných prostriedkov, alebo svojich osobnostných predpokladov nejako nápomocní k pozdvihnutiu kvality života blížnych.


 


Nie je tým samozrejme myslené jednorázové rozdanie všetkého čo majú. To by bolo absolútne nesprávne! Človek však nesmie byť celý život upriamený len k svojmu osobnému prospechu, ale musí mať na zreteli i prospechu svojho okolia a svojich blížnych. Lebo kto veľa dostal, od toho aj bude veľa požadované.


 


Zmena myslenia! Zmena myslenia spoločnosti, podnikateľskej sféry, bankového sektoru, vlády, rôznych úradov, inštitúcií a podobne. Títo ľudia musia byť konfrontovaní s pravdou. S realitou takou, aká skutočne je a nie ako by ju oni sami radi videli, aby sa každý z nich mohol rozhodnúť, či zostane aj naďalej verný hrabivým a egoistickým „ideálom“ dnešnej doby, alebo sa stane človekom, uvažujúcim po novom. Človekom, využívajúcim svoje schopnosti, svoje úsilie nie len na úzko osobné a egoistické účely, ale ku prospechu všetkých a k pozdvihnutiu spoločnosti.


 


Ak sa totiž práve takýmto nestane, jeho ďalší osud na takzvanom „druhom svete“ bude tak hrozný, že si to nedokáže predstaviť ani vo svojom najhoršom sne. A to je ono veľké, tajomné, skryté, ale nanajvýš reálne nebezpečenstvo, ktoré číha na všetkých majetných.