Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Ze života dvaapadesátky

Název mluví sám za sebe

Jak jsem opět dělala výběrové řízení na zaměstnankyni

Tak jsem opět dělala výběrové řízení na zaměstnankyni. Tentokrát jsem nehledala naštěstí účetní, ale pracovnici do obchodního oddělení. Požadavek - znalost práce na PC a znalost pravopisu.


To je hrůza, nezaměstnanost jak prase a přitom se ti uchazeči vůbec neumějí chovat.


Všechny uchazečky dostaly stejný úkol. Sednou k PC a napsat jednu větu, kterou jsem jim nadiktovala. Z toho poznám znalost pravopisu i znalost psaní všemi deseti na PC. Potřebuji, aby zaměstnankyně psala rychle a měla nějakou produktivitu práce. Nechci, aby psala rychle jako blesk - taky sem tam uhodí.


Jedna žena měla v životopisu velmi důležitou informaci. Úplně mě šokovala, to bych tedy nečekala. Měla uvedeno, že její mateřský jazyk je čeština. :o))


Tak jsem jí řekla, ať  si sedne k PC, že chci vidět, jak umí psát na PC a jak ovládá svůj mateřský jazyk - češtinu. Řekla jsem, že jí nadiktuji jednu větu a ona na mně: "Tý brďo, to bude určitě zavilí šakali". Já na to: "ne to bude: Víly vily věnce a psi z vily na ně vyli." A ona na mně zas: "Tý brďo" a napsala: "Výli vyli vjencea psi z vyli na ně vili." A ještě asi 3x mi řekla Tý brďo. Pak jsem jí řekla, že její vedoucí bude 25 letý kluk a ona na mně: "Já nejsem na zajíčky" a začala kecat, že má ráda chlapy s černou čupřinou, které může šimrat  ve vlasech. Baba 44 let. Je normální?




A druhá taková praštěná má 25 let. Když jsme si podávaly ruku a představovaly se, tak mi vložila do ruky ukazovák a prostředník a nechala mi je tam, jak leklou rybu. Nejprve mi řekla, že ji vyhodili z pracáku, protože se nedostavila na schůzku, na kterou zapomněla. Když pohovor skončil, tak si oblíkala bundu, nikdo se jí na nic neptal a ona řekla:


"Vy jste tu samé ženy. Já mám špatné zkušenosti s muži. Můj přítel Petr je strašný blbec. A Cyril Svoboda " a mávla rukou. Já na to: "je taky blbec?" a ona že strašný, že prý řekl, že žena má být v domácnosti, a má ji živit muž. Kde ona má sehnat bohatého muže, který by ji živil. A naši politici jsou blbci, udělali velký státní dluh. Já už to psychicky nevydržela a říkám jí na shledanou a ona na mně, že snad už bude s tím státním dluhem líp. 


No a jedna mladá kočka z pracáku mi řekla, že tu práci nebere, protože by přišla o výhody na pracovním úřadu.


Další uchazečky byly taky šílené, ale už ne tak "zajímavé".



24.1.2012 - Společnost - Komentářů:8 - Přidat komentář - Přečteno:12181x

Je to radost bydlet v činžáku …

 

Než jsme se do našeho domu s manželem nastěhovali, bydlela jsem s rodiči v tříposchoďovém paneláku úplně v posledním patře. Maminkou jsme byly se sestrou cepovány k tomu, že na balkóně se musíme chovat slušně, abychom neobtěžovaly sousedy. Např. v létě jsme si nesměly nikdy dát nafukovací bazén na balkón, co kdybychom někomu něco pod námi pocákaly vodou?!

 

Nyní bydlíme 28 let s manželem v pětiposchoďovém domě, náš byt je ve druhém poschodí.

 

Za těch 28 let jsem nasbírala spoustu zkušeností z toho, co znamená, mít nad sebou tři rodiny.

 

Když jsem byla těhotná, nakoupila jsem si výbavičku pro miminko, vyprala jsem ji a zcela bezelstně jsem ji pověsila na balkón. Při sbírání prádla jsem zjistila, že u nejdražší košilky mám za límcem propálenou díru od cigarety. Pod balkónem byla spousta špačků od cigaret. Samozřejmě, jsem nikdy nezjistila, kdo to má na svědomí.

 

Na balkóně mám šňůry na prádlo, a protože manžel je elektrotechnik, tak ty šňůry na prádlo jsou vlastně dráty potažené umělohmotnou bužírkou – elektrické kabely. Když jsem porodila, usoudila jsem, že si dám na balkón starší kočárek a do něj budu po obědě dávat spávat na vzduch miminko. Dělaly to tak všechny matky z domu. Netušila jsem, že tím usiluji svému miminku o život. Jedno krásné letní odpoledne jsem dala miminko na balkón do kočárku, ještě jsem kočárek nasměrovala do stínu, aby se miminko nespálilo a nebylo mu horko. Nenapadlo mě vystrčit hlavu z balkónu a zkontrolovat, co dělají naši "inteligentní" sousedé přes jedno patro nad námi. Miminko si pěkně leželo v kočárku, já jsem umývala nádobí a najednou se ozvala strašná rána na balkóně. Vyběhnu na balkón a vidím, že kočárek je plný hlíny, moje šňůry na prádlo z elektrických kabelů jsou všechny čtyři roztržené a pod balkónem je rozlomený velký truhlík na balkónové květiny. "Inteligentní" sousedé totiž položili truhlík plný hlíny a květin na zábradlí a nijak ho neupevnili a jejich „fakani“ ho shodili dolů.
 
Truhlík spadl na naše zábradlí a naštěstí se odrazil a padal ven z balkónu. Kdyby se odrazil tak, že by padal dovnitř balkónu, bylo by moje miminko asi mrtvé. Okamžitě jsem na sousedy letěla, ale nedočkala jsem se omluvy. Bylo mi řečeno, že s takovými nehodami mám počítat a nemám dávat dítě na balkón.

 

Titíž sousedé pravidelně, když jsem dala sušit plínky, vyprali montérky, nevyždímali je a dali je na balkón, takže jsem za chvíli měla plínky polité modrou vodou a musela jsem je znovu prát. Já když např. dávám sušit na balkón nevyždímané záclony, tak si nejprve zjistím, jestli pod námi nevisí prádlo. V tom případě bych si nedovolila kapající prádlo pověsit.
 
Naštěstí se tito sousedé již odstěhovali.

 

Rovněž sousedé přímo nad námi se odstěhovali a získali jsme nové sousedy. Paní asi nikdy nebydlela v paneláku, protože nevím, jak jinak ji mohlo napadnout to, že balkón se uklízí tak, že se na něj vychrstne kýbl vody. Já měla asi hodinu umyté okno a najednou chrst a z balkónu nad námi se valila voda, jak se to nikdy nestalo ani při nejprudším lijáku. A pěkně se odrážela od zábradlí našeho balkónu, takže během chvilky jsem měla zaprskané celé čerstvě umyté okno. Tehdy jsem se neovládla a pěkně jadrně jsem si nahlas na balkóně zanadávala, aby to dotyčná slyšela. Byla slušná, přišla se omluvit, já se omluvila jí za to nadávání. Víckrát se to nestalo. Teď je jejich byt několik let prázdný, odstěhovali se a byt si nechávají pro dceru až dospěje.
 
I sousedé z posledního patra se již odstěhovali a máme nové sousedy. V domě je 27 rodin, a často se to mění, já už ani nevím, kdo nad námi všechno bydlí.

 

Letošní léto bylo výživné. Na balkóně se mi začaly objevovat nejrůznější odpadky – jako např. skořápky od vajec, kelímek pravděpodobně od ruského vejce, chomáče ostříhaných černých vlasů. Jednoho dne jsme měli balkón pozvracený. Byla to chuť uklízet to. :o( Fuj.

 

V sobotu jsem zase zjistila, že mám pozvracené okno v ložnici a poblitý byl hojně i parapet. I na sousedy pod námi ještě trochu zvratků zbylo. Je vidět, že dotyčný se zdravuje stravě. Byla to samá rajčata, cibule a paprika. To už jsem psychicky nezvládla a po úklidu, při kterém jsem se také sama málem pozvracela, jsem sedla k počítači a napsala na papír velkým písmem:
 
„Vážení“ obyvatelé domu, 
prosím Vás, zvracejte výhradně uvnitř svého bytu. Není nic příjemného uklízet po Vás pozvracený balkón nebo pozvracené okno a parapet. Předem Vám děkuji, že svými zvratky budete znečišťovat pouze svůj byt.

 

Se srdečným pozdravem 
 


 

                                                          Jméno, příjmení a podpis


  

Papír jsem dala na nástěnku v sobotu ráno, v neděli odpoledne už tam nebyl. Manžel a dcera se zařekli, že oni ho neodstranili. Tak nevím, jestli tam vadil domovníkovi nebo zda ho sundal ten zvracející soused nebo někdo jiný.

 

Nevíte, jak zabránit zvracení sousedů z oken a balkónů?

 

O pozvraceném schodišti, které opilý soused oslavující narození svého syna, po sobě neuklidil, o schodišti pochcaném psy a o chlupech ze psů na schodišti už se radši ani nebudu vyjadřovat.


15.11.2010 - Bydlení - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:13365x

Nedobytný Sauvignon

Nedávno jsem dostala k narozeninám víno Sauvignon. Dnes odpoledne jsem usoudila, že ho vypijeme.


Myslím, že máme kvalitní vývrtku: http://www.a1-gastro.cz/DetailPage.asp?CatID=000383&DPG=53725&Nav=1


Vzala jsem tedy vývrtku a začala vrtat do špuntu. Bylo mi divné, že špunt se při vrtání drolil. Když jsem vývrtku zavrtala, páky od vývrtky jsem stlačila jako vždy dolů. Ovšem místo toho, aby špunt vylezl z flašky, vylezla vývrtka ze špuntu a vytáhla z něho spoustu drobků. Celý postup jsem opakovala znovu se stejným výsledkem. Zůstala mi láhev s rozdrobeným špuntem.


Dcera mi odborně poradila, abych vzala vařechu a zatlačila špunt do vína. Moc se mi to nelíbilo, protože jsem měla obavy, že víno bude plné drobků ze špuntu. Ale nakonec jsem vzala vařechu a snažila se špunt zatlačit do vína. Špunt vydržel, vařecha se zlomila.  Dcera mi řekla, že jsem neschopná. Vzala vařechu a tou zlomenou stranou ji zapíchla do špuntu a snažila se špunt zatlačit do láhve. Docílila toho, že vařecha projela špuntem do vína a špunt zůstal v láhvi.


Tu se do toho vložil manžel s kleštěma. Začal tahat vařechu za ten 1 cm, co koukal ze špuntu, ven.  Podařilo se mu ten kousek vařechy přeštípnout, ale špunt se pohnul o 2 mm nahoru z flašky. Po  1/4 hodině se manželovi podařilo špunt vyrvat z flašky a přitom asi 3x povytáhnout zbytek vařechy a ucvaknout ho.


Na kuchyňské lince byl z otvírájní vína pěkný nepořádek - drobky špuntu, třísky z vařechy, prostě čurbes.


Jaké myslíte, že to víno bylo? Podle mně zkažené, chutnalo jak ne moc dobré šampáňo a osahovalo i malé bublinky. Skončilo ve dřezu. Mohli jsme si ušetřit námahu s otvíráním a s uklízením čurbesu.


Nechápu, proč výrobci nedávají do vína normální korek.


 


 



31.12.2009 - Zábava - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5371x

Bez brýlí upeču všechno

Včera jsem přišla domů a dcera mi hlásí: "Mami, přišel pán Tenaten a přinesl ti jitrnice. Jsou v lednici." Kouknu do lednice bez brýlí a tam vidím mikrotenový pytlík nacpaný škvarkama, ovarem a pak dva kusy jitrnicového prejtu nacpaného v umělém střevu na tlačenku, ale ne v tom klasickém tlačenkovém, ale v tom úzkém, v jakém prodávají prejt i v obchodě.


 

Hned jsem rodince oznámila: "Rozlučte se zítra se svíčkovou, ta je moc pracná, teď při těch vánočních přípravách budete mít jitrnicový prejt a zelí." Sice trochu frflali, protože se na svíčkovou těšili, ale nakonec sklapli.


 

Celý den jsem chodila užírat do ledničky výborné škvarky. Dnes dopoledne opět bez brýlí jsem rafla ty dva kousky jitrnicového prejtu a vybalila jsem je z toho umělého střeva a šoupla je do kastrolu a do trouby. Když jsem je po určité době šla zkontrolovat, tak mi to přišlo divné. Plavalo to v docela dost velkém množství šťávy na jitrnicový prejt. Ale co, však se to vypeče, řekla jsem si. Vypeklo se to.


 

Servírovala jsem opět bez brýlí. Ten menší kousek jsem celý šoupla manželovi na talíř. Ještě jsem si říkala, to mají divný prejt, protože jak jsem to nabírala, vypadl z toho dost velký kousek masa. 


 

Sobě a dceři jsem rozdělila druhý kus prejtu. Zasedli jsme k obědu a manžel zakrojil do svého prejtu a povídá: "Proč  jsi pekla k obědu tlačenku?"  Já říkám: "Jakou tlačenku?" a manžel povídá: "No přece tu, co ti pan Tenaten včera donesl a co jsem si jí dal včera kus k večeři."


 

Já v tom balíčku teda žádnou tlačenku nezaznamenala a ani jsem si nevšimla, co měl manžel k večeři.


 

Teda dneska jsem se u oběda tak zasmála, jak už dlouho ne. Vzala jsem si brýle, zkontrolovala manželův oběd a musela mu dát za pravdu. Chtěla jsem mu to vyměnit za prejt, ale on řekl, že sní, co jsem mu nandala, že ta pečená tlačenka prý není špatná.


 

Vidím, že budu muset navštívit oční lékařku. Brýle totiž mám napsány jen na čtení, psaní a na PC, nikoliv na vaření. Ale zrak se mi asi zhoršil, protože i při čtení už i s brýlemi mám pocit, že mám krátkou ruku. Dalekozrací pochopí, o čem mluvím.



20.12.2009 - Vaření - Komentářů:4 - Přidat komentář - Přečteno:14629x

Úplné zatmění mozku aneb všechno je relativní, něco se mi líbí a za hodinu je to škaredé

Šla jsem dnes reklamovat boty. A ta reklamace mě vyšla na 2700 Kč.


 

Když jsem boty předala k reklamaci, zastavila jsem se totiž ve vedlejším butiku podívat, jestli tam nemají černé kalhoty riflového střihu. Už jsem je delší dobu sháněla. Samozřejmě, že je měli. A taky měli skvělou prodavačku. Když zjistila, že kalhoty beru, tak na mně spustila: "A paní, co takhle nějaký svetřík k těm kalhotám?" Já na to, že žádný nepotřebuji, ale paní mi hned naházela několik svetříků do kabinky. Strašně se mi líbily, všechny jsem vyzkoušela. Obzvláště se mi líbil a strašně mi slušel a zeštíhloval mě jeden černobílorůžový a sem tam pošitý korálky. Prodavačka hned, jak skvěle mi sluší.  Stál 1300 Kč. Paní mi ještě řekla, jak tyto francouzské svetříky všechny dámy kupují k těm mým kalhotám. S nadšením jsem letěla vybrat  2700 z bankomatu na kalhoty a svetr. V  obchodě se totiž nedá platit kartou.


 

Ve velmi dobré náladě jsem dorazila domů a pochlubila se svými úlovky. Dcera mi kalhoty pochválila, ale když uviděla svetřík, tak mi řekla: "Mami, říikala jsem Ti, ať beze mně nechodíš na nákupy oblečení. Ten svetřík je jak na babičku (70 let). Ty vzory jsou strašné a ještě ty korálky. A ještě jsi za to vysolila tolik peněz. Takový svetr bys sehnala u Vietnamců za 300."


 

V tom okamžiku jsem se na sebe koukla do zrcadla a bylo po náladě. Svetr už mi neslušel ani mě nezeštíhloval a vypadal jak na babičku.

 

Úplné zatmění mozku:

<img src="http://foto.dama.cz/img/695/695707.jpg" width=490>

Jak jsem si mohla takovou hrůzu koupit? Ta prodavačka mě zhypnotizovala?



2.12.2009 - Móda - Komentářů:9 - Přidat komentář - Přečteno:14921x

Jak jsem vařila "vítězný knedlík".

Přiznám se vám: neumím vařit houskový knedlík. Do nedávna jsem se o to ani nepokoušela, celý život totiž vařím knedlík s burizony v prášku od Vitany.


 

Nedávno jsem narazila na internetu na článek, že proběhla soutěž o nejlepší český houskový knedlík. Vyhrál kuchařský učeň Jakub Chýna a porazil skutečné profesionály. V článku byl i recept na jeho vítězný knedlík.


 

Nakoupila jsem tedy suroviny a začala plácat knedlík, který měl být pro 5 osob. Bylo to složité - muselo se všechno přesně navážit  - i mléko a žloutek. Navážila jsem tedy 310 gr. mléka, 10 gr. droždí, 425 gr. mouky, 10 gr. žloutku, 10 gr. soli a 90 gr. žemle.


 

Z vlažného mléka, droždí a mouky jsem začala připravovat kvásek. Ačkoliv jsem měla zcela čerstvé droždí, tak jak na sviňu (omlouvám se za ten výraz) kvásek ne a ne vzejít. To je poprvé, co mi nevzešel ani po 20 minutách.  Co teď? Přidala jsem další kvasnice, už jsem je nevážila. Bylo mi jasné, že vítězný knedlík to nebude.  Ten hnusný kvásek opět nevzešel!!!


 

To už mě docela dožralo, tak jsem do mouky vrazila jeden celý prdopeč, smíchala jsem to i s mým zmetkovitým kváskem a začala míchat těsto. No nevím, asi se redaktor spletl s množstvím soli, protože knedlík byl děsně slaný. Rozhodla jsem se tedy, že tu sůl naředím přidáním mléka a mouky. Musela jsem přidávat mléko a mouku tak dlouho, až zařvalo skoro celé kilo mouky. Do toho jsem ještě přikrájela další hromadu žemle. Jak jsem to těsto hnětla rukama, tak jsem si je před každým "ředěním slanosti" neumývala, takže za chvíli byl kolem mně  tak šílený čurbes, že když jsem viděla mou novou kuchyň v tom čurbesu, tak mě bral málem amok. Výsledkem byly 4 šišky knedlíků k obědu pro 3 osoby a musela jsem je vařit na dvakrát, protože do největšího hrnce se mi vejdou jen 2 knedlíky.


 

Jak byste řekli, že ty knedlíky dopadly? Já byla v šoku. Byly dobré - i když ne vítězné. Dva jsem zmrazila a jedli jsme je za týden. I po rozmražení byly dobré.


 

Manžel si z nich dělal i knedlíky s vejcem a byly výborné, zvenku křupavé a zevnitř šťavnaté - nevěřila bych, že knedlík může být šťavnatý.


 

Ten šílený čurbes na pracovní desce jsem si dokonce i vyfotila, jenže jsem tu fotku uložila do PC tak skvěle, že ji nemohu najít. Fakt se mi ještě nikdy v životě nepodařilo udělat na pracovní desce tak šílený nepořádek, jako při vaření "vítězného" knedlíku.


 

Zbytek života budu opět vařit knedlík s burisony od Vitany.


 

Máte-li zájem uvařit si vítězný knedlík, tak recept je zde:


 

http://www.czvyrobek.cz/media_soubory/%C4%8Cesk%C3%BD%20v%C3%BDrobek%20ocenil%20nejlep%C5%A1%C3%AD%20%C4%8Desk%C3%A9%20knedl%C3%ADky.pdf


 

Dejte vědět, jak se podařil.


 

Nevím, jestli to, že se kvásek nepodařil, nebylo způsobeno tím, že se do něj nedával cukr.



1.8.2009 - Vaření - Komentářů:2 - Přidat komentář - Přečteno:17846x

To se může stát jen mně

 


     Jela jsem dnes z práce trolejbusem. Asi víte, jak to asi vypadá ve vedru a dusnu v prostředku městské hromadné dopravy, když lidi jedou z práce.

 

     Nedýchatelno, pach nemytých zpocených těl.

 

     Do trolejbusu nastoupila velmi obézní paní a sedla na sedadlo za řidiče. Já seděla přes uličku vedle ní. Nejprve jsem ji ani nezaregistrovala. Najednou jsem ucítila, jak se do toho smradu v trolejbuse přimíchal velmi silný pach přepáleného oleje z hranolků a z tatarské omáčky. Udělalo se mi úplně „blujno“. Ohlédnu se směrem odkud šel ten příšerný zápach a vidím tu paní, jak si tam sedí vytočená zády do uličky a skloněná, aby ji nikdo ani neviděl, jak dlabe vidličkou z umělé hmoty v umělohmotné misce hranolky s tatarkou. Taky jsem si všimla, jak odhodila alobal z té misky na zem a k tomu pokrčený ubrousek. Pokradmu se rozhlédla, zda se nikdo nedívá a nohou začala zastrkovat pod sedadlo svoje odpadky.

 

     Nevím, co mě to popadlo, ale totálně mě to naštvalo. Ve Zlíně je zákaz jídla a pití v dopravních prostředcích, pro tuto paní jako by to neplatilo. Začala jsem se na ni dívat velmi pohoršeným pohledem, všimla jsem si, že se na mně 2x podívala a pak zase začala dlabat.

 

     Nesnáším, když někdo v trolejbuse jí. Jednak může znečistit sedadla nebo cestující, ale často se stává, že držadla v trolejbuse jsou odporně lepkavé a člověk si zašpiní ruku. A taky nerada cestuji v chlívku. Vždycky, když jsem viděla, že někdo někoho upozorňuje na to, že by ten druhý něco neměl dělat, tak jsem nechápala, proč se ten člověk angažuje a míchá se do toho. A často i když ten člověk měl plnou pravdu. Ale tentokrát jsem to nevydržela a když jsem vystupovala, tak jsem paní tiše řekla tak, aby to neslyšeli ostatní: „Paní doufám, že ten bordel, co jste tu naházela na zem pod sedadlo po sobě uklidíte.“ Odpověď zakřičená na celý autobus: „Evo, neboj se!“

 

      Doteď nevím, kdo ta dotyčná dáma, která mě osobně zná a tyká si se mnou, je. Ale její uječený hlas je mi povědomý. Asi jsem si s ní někdy v daleké minulosti tykala. A když ji moje paměť vytěsnila, asi to nebyl nikdo pro mě důležitý. Ale i kdybych ji znala, tak si stojím za svým. I tak bych jí řekla, že si svůj nepořádek má uklidit.

 

 


22.5.2009 - Cestování - Komentářů:3 - Přidat komentář - Přečteno:16919x

Jsem důvěřivá slepice

Jsem velmi realisticky založená žena. Ovládám spoustu předpisů a paragrafů. Pracuji v dost vysoké manažerské funkci.  Dodneška jsem si o sobě myslela, jak jsem inteligentní a jaká je Nancy Reaganová slepice, když si nechává za drahé peníze věštit budoucnost. Naprosto jsem v duchu odsuzovala holky, které mi říkaly, že byly u kartářky a platily 300 Kč.

      Já na věštění budoucnosti z karet ani z lógru či z čehokoliv jiného nevěřím.

 Dnes jsem ale zjistila, že jsem korunovaná slepice, totální blbka...  

     Šla jsem si tak dneska v dobré náladě domů z manikúry. Nehtíky byly jen tak zlehounka zaschlé, ale ještě se s nimi muselo zacházet opatrně, aby se lak nezničil. Na chodníku mě oslovila asi 55 letá žena, byla upravená a vypadal důvěryhodně. Chtěla vědět, kolik je hodin. Já na to: „Nezlobte se, nemám hodinky, musela bych se dívat na mobil, ale jdu z manikúry, nemám ještě zaschlý lak a při sahání do kabelky bych si ho zničila. Zeptejte se někoho jiného."

     Na to mi začala paní říkat něco o tom, že jsem člověk, co na srdci, to na jazyku. Ač mě to zdrželo, tak jako slušně vychovaná jsem se neotočila a nešla pryč, neboť mi to přišlo neslušné, myslela jsem, že paní řekne nashledanou a já taky a bude konec. Jenže - paní nehodlala skončit. Začala mi vyprávět, že na mně vidí, že jsem dobrosrdečná a nejsem lakomá. Já si  hned vzpomněla, že právě mám v řešení adopci na dálku a udivilo mně, jak paní ví, jak jsem skvěle dobrosrdečná a rozdávačná. 

     Paní dále pokračovala: „Vy paní, žijete jen pro rodinu, lidi Vás mají rádi." Moje ego rostlo. No a paní dále mlela: „Život se s Vámi nemazlil, bývala jste v nemocnici a zdraví Vás často zrazuje." Já už úplně žasla, jak ta paní ví, že jsem nemocniční harcovník - astmatik. Tím mě úplně zaujala. No a pokračovala:" Vy jste nikdy neměla peněz na rozhazování", já zase v duchu, že je to pravda. Zlatý hřeb večera (tedy spíš odpoledne) byl, když mi paní sdělila: „V nejbližší době - asi tak do měsíce - Vás potká velké štěstí a vy na mně budete celý život s vděkem vzpomínat" a pak začala mumlat nějaká náboženská slova a křižovat mně se slovy, že mi žehná, aby se mi to štěstí splnilo.

     Vzpomínat budu, ale ne s vděkem.

     Závěrem pouliční seance mě totiž paní požádala, ať jí zaplatím. Já na to, že jsem jí říkala, že se nebudu v kabelce hrabat, abych si nezničila nehty. Jenže ona na mně naléhala, že jí zaplatit musím, tak jsem se začala cítit trapně, že nechci zaplatit za poskytnuté služby. S rizikem zničení nalakovaných nehtů za 360 Kč jsem se opatrně začala hrabat v kabelce, až jsem vylovila peněženku.  Opatrně jsem z ní vyndala 50 Kč a podala jí je. Vzala si je, ale nebyla spokojená, řekla, že je to málo, že její klienti jí platí 350.  

     Já na to, že nejsem její klient, že jsem ji o její služby nežádala, tak ať je ráda že dostane 50, že já  stejně nemám malé peníze, ale jen tisícovku a pětistovku. Ona ať jí dám aspoň drobáky. Tak jsem jí je, já slepice blbá dala - byly  to 3 dvacetikoruny a 2 desetikoruny.  Paní začala jásat, jak je vděčná, já už chtěla odejít, ale ona, že mi ještě požehná, ale musím si něco přát. Já na to, že si nic nepřeju, protože na zázraky nevěřím. Ale přemluvila mně, ať si řeknu nějaké přání. Vzhledem k tomu, že mám splácet úvěr 200 tisíc, tak jsem jí řekla, že chci zbohatnout.

     Bylo to blbé přání. Chamtivost se nevyplácí.

      Měla jsem si přát třeba zdraví nebo světový mír. No, ale vyslovila jsem přání zbohatnout, tak mi řekla, že se mi to splní, ale musím si vzít pětistovku do ruky. Což já imbecilka udělala. Tak tam stojím s pětistovkou v ruce a paní zase začala mumlat ty svoje modlitby a mlela, že budu bohatá a nikdy na ni nezapomenu a budu jí vděčná. Ani jsem nezaznamenala, že mi vyškubla pětistovku z ruky. Když skončila, tak vidím pětistovku v její ruce, jak si ji cpe do kapsy. Já se jen zmohla na: „Tu pětistovku mi nevrátíte?" Ona řekla, že ne, ale že se mi to bohatě vyplatí.

     Tak se mi ta cesta domů z manikúry pěkně prodražila a stála mě 630 Kč.  Nechápu, jak se té babě podařilo mě tak zmanipulovat. Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak si o něm pomyslím, že je případ pro psychiatra.  Dvě minuty po rozchodu s tou babiznou mi došlo, že v mém věku už každá máme nějaké choroby, takže to s tou nemocnicí mohla zkusit, vždyť většinou každá jsme byly aspoň v porodnici. A s tím, že mě zrazuje zdraví, je to totéž. A že nejsem bohatá, to vidí z toho, že jdu na zastávku MHD, jinak bych jezdila přinejmenším Audinou. Prostě baba psycholožka.

     Já to e-mailem nahlásila na policii s jejím přesným popisem, aby varovali na internetu a v místním tisku ostatní občany a aby po ní pátrali. Za to, abych lezla na polici sepisovat protokol a ztrapňovat se tam, mi nestála. Ale v hloubi duše mi vrtá: „Co když jsem tím oznámením na policii zničila svoje budoucí velké štěstí?"
 

P.S. Ten lak na nehtech jsem si samozřejmě zničila.


 Vaše Kvoky Kvoka

 

 



22.5.2009 - Zábava - Komentářů:10 - Přidat komentář - Přečteno:16255x

Můj zážitek z restaurace

Nedávno jsme potřebovali řešit něco s mým známým. Proto jsme se dohodli, že se sejdeme v jedné restauraci ve Zlíně na rohu radnice. Provozuje ji Ital. Dokud tam obsluhoval sám Ital, bývalo tam příjemné prostředí. Teď má zaměstnance.


 

Tentokrát restaurace zela prázdnotou a seděl tam jen můj známý. Sotva jsem k němu přišla, přivítal mě slovy: "Ahoj, musíme jít jinam, tady strašně řve hudba." Měl pravdu, já ho neslyšela přes ten kravál z reproduktorů a musel mi to zařvat do ucha. Já mu na to povídám: "Proč bychom chodili jinam, řekneme číšníkovi, ať to zeslabí".


 

Když přišel číšník, poprosila jsem ho o ztlumení hudby. Číšník mě místo toho, aby nám vyhověl, vyzval, ať se přestěhujeme o 2 stoly dále od reproduktoru (úplně na konec restaurace), že tam to neřve. Ale ani tam jsme neslyšeli vlastního slova. Přišla servírka a my ji znovu požádali o ztlumení hudby. Řekla, že to zeslabí. Protože to neudělala, tak jsme se zvedli, že půjdeme jinam. Číšník, vida, že odcházíme, přïskočil a zeptal se , proč odcházíme. My jsme mu řekli, že jsme tam jediní hosté a že když nám nemohou vyhovět a ztlumit hudbu, že jdeme pryč. Ten se obrátil na servírku a zařval na ni s pohoršeným zakroucením hlavy, že nechápe, proč odcházíme, když ta hudba tak krásně hraje.


 

Hlavně že si hospodští pořád stěžují, jak je postihla krize a lidé k nim nechodí. Proč by měli dbát na to, aby se u nich hosté cítili dobře?

Než by měli tržbu, raději hosty vyženou kraválem z reproduktorů.



20.4.2009 - Společnost - Komentářů:6 - Přidat komentář - Přečteno:17719x

Jak dcera s manželem pekli buchtu

Nedávno dostala dcera chuť  na švestkovou buchtu z kynutého těsta. Slíbila jsem, že jí ji upeču, proto si s manželem pořídili všechny potřebné suroviny - hlavně kvasnice a mražené švestky. Po návratu z práce jsem byla unavená a ještě jsem musela udělat přiznání k DPH. Proto jsem řekla, že buchta se odkládá na další den. Dcera se však s manželem rozhodla, že si tu buchtu upečou sami a nebudou čekat do druhého dne, až ji upeču já.


 

Pustili se do toho s nadšením. Našli si můj lístek s receptem, který samozřejmě neobsahoval technologický postup, ale jen potřebné suroviny. Po chvíli mě volali, ať jim poradím. Přijdu do kuchyně, v mouce měli rozdrobené kvasnice a nevěděli, co dál. Tak jsem jim řekla, že kvasnice nepatří do mouky nadrobit, ale že si musejí vyrobit kvásek, tzn. rozpustit kvasnice ve vlažném mléce a chvíli je nechat kynout.  I vysbírala dcera kvasnice z mouky, aby je dala do mléka. Dále jsem jim řekla, že rostlinný tuk musejí rozpustit na mírném ohni. Po těchto radách mě propustili z kuchyně, aby mě za chvíli znovu zavolali. Při mé druhé "konzultaci"  jsem viděla, že kvasnice v mléce vůbec nekynou, protože asi měli moc horké mléko a kvasnice tím zabili. V míse s moukou  a cukrem měli hromadu hrudek, neboť nalili rozpuštěný rostlinný tuk do mouky s cukrem a nepočkali, až tam přidají mléko s kváskem a vejce, ale začali zpracovávat těsto jen z mouky a tuku. Když jsem to viděla, řekla jsem jim, že je to na vyhození, že ta buchta nevykyne. Vyhodit to nechtěli, nalili mléko s nekynoucíma kvasnicema do těsta a zamíchali to. Vzniklo těsto plné hrudek. Doporučila jsem jim, ať si na to vezmou elektrický hnětač, třeba ty hrudky rozbije. Nerozbil. Proto na to vzali šlehací metly a dost dlouho to šlehali. Mírně to pomohlo, ale hrudky tam byly stále.  To už to chtěli dát péct. Říkala jsem si, že to nemůže vykynout, proto jsem jim do toho nasypala prášek do pečiva a nechala je ještě chvíli šlehat.


 

Nalili hrudkovaté těsto na plech a pokladli švestkama. Nakonec vyrobili posýpku, na kterou jsem jim nachystala suroviny. Při výrobě posýpky se mě zeptali, kdy mají na buchtu nasypat posýpku. Jestli, až to bude hotové. Já na to, že ano, až to bude hotové a myslela jsem, až bude buchta pokladená švestkama. Za chvíli přijdu do kuchyně a vidím, že posýpka je nachystaná, ale buchta se peče bez ní. Tak jsem jim řekla, že jsou vadní, když pečou buchtu bez posýpky. Dozvěděla jsem se, že jsem řekla, že se tím sype buchta až je hotová. Tak nevím, kde vzali pocit, že jim posypávám buchtu syrovou moukou s tukem a cukrem. Vždyť tu buchtu peču často a musejí vidět, že i ta posýpka je upečená. No tak vyndali buchtu z trouby a dodatečně posypali a upekli. Celou dobu jsem si říkala, že to bude strašná buchta.


 

Hádejte, jak ta buchta dopadla!


 

Buchta se podařila, byla výborná a ty hrudky v buchtě se úplně ztratily. Nechápu, jak je možné, že ta buchta byla tak skvělá.



26.1.2009 - Vaření - Komentářů:5 - Přidat komentář - Přečteno:16305x

Cukroví chutná nejlíp před vánocemi

Nesnáším pečení vánočního cukroví. V posledních letech se zaříkám, že letos péct nebudu, ale vždycky jsem to porušila. Letos jsem zatím vydržela a ještě jsem nezačala.


 

Pečení cukroví mi přijde velmi otravné, nudné a únavné. Nikdo mi s tím nepomůže. Když oznámím, že začínám péct a žádám o pomoc, tak manžel i dcera svorně volají: "Já to jíst nebudu, nepeč!" Tím mají výmluvu, aby mi nemuseli pomoct cukroví třeba plnit.


 

V okamžiku, kdy poslepuji linecká kolečka nebo dodělám jiné cukroví, se "sletí jak vosy na med" a  okamžitě začnou cukroví baštit. Např. loni ještě před Štědrým dnem snědli tyčinky z bramborového těsta, že ani jedna nezbyla. Kokosové pracny zařvaly už 4 dny před vánoci a musela jsem je péci znova.


 

Funguje to u nás tak, že jak je cukroví hotové a oni se na ně vrhnou, tak je vždycky odháním a plácám přes ruku, že to nemohou sníst před vánoci, protože co bychom měli na vánoce? Stejně mi to nepomůže. Ovšem když na Štědrý den a v dalších dnech dám cukroví na tácek,  a nabádám je, aby ho jedli, tak ho prostě jíst nebudou, protože oni na něj nemají chuť a oni mi přece říkali, ať nepeču. Nakonec to dopadne tak, že je mi líto cukroví vyhodit, tak ho spořádám sama a přiberu.


 

Letos takovou chybu neudělám, protože jsem zhubla a udržuji se již přes rok na zdravé výživě, tak letos přibrat nehodlám. A neupeču ani jedno linecké kolečko.


 

Taky je to u vás s tím cukrovím stejné?



17.12.2008 - Vánoce - Komentářů:2 - Přidat komentář - Přečteno:13064x

Příliš "voňavé" boty.

Nedávno jsem dostala k narozeninám parfém Givenchy Amarige. Parfém je to drahý, avšak velmi těžký a velmi sladce vonící. Pro mě vonící příšerně a chci se ho zbavit. Tento dárek ve mně vyvolal vzpomínky na dobu, kdy jsem byla studentkou SEŠ.


 

V té době (rok 1977) se nosily tzv. krešlakové kozačky. I já jsem je měla. Byly s kulatou špicí a natahovací, holeň byla lesklá. Prostě umělá hmota.


 

Na naší škole jsme neměli šatny a nebyla možnost se přezouvat. Umíte si asi představit, co udělalo každodenních 7 vyučovacích hodin v teple třídy, když byl člověk celou dobu obut v umělohmotných kozačkách. Moje dcera tomu říká: "to je puch jak od ropuch".


 

Zákonitě po určité době kozačky uvnitř příšerně páchly. Každý den pro příchodu ze školy jsem kozačky dávala větrat na balkón do mrazu. Puch však neslábl. I rozhodla jsem se pro radikální zásah.


 

Moje mamka dostala ruskou voňavku  - pro znalé ruštiny je to pa ruski "russkie duchi". Byla to lahvička  asi 2x2x1 cm. Vůně byla děsně silná, sladká, omamná. Prostě totální bolehlav - dost podobná tomu parfému, co jsem dostala nyní k narozeninám. Mamka ten parfém nechtěla používat, ale bylo jí ho líto vyhodit, tak mi ho dala.


 

Mně nenapadlo nic jiného než nakapat do každé kozačky několik kapek této ruské voňavky. Jenže výsledek byl takový, že puch zůstal a navíc byl okořeněn to šílenou voňavkou.


 

Zajímavé bylo, že když kozačky jen smrděly, tak pokud byly obuty nebylo nic cítit. Avšak v okamžiku, kdy byly naparfémovány, tak ten parfém se z těch kozaček šířil kosmickou rychlostí.


 

Druhý den jsem přišla do školy a za chvíli mě bolela hlava z té  parfémové síly, co se šířila z těch kozaček. Seděla jsem v první lavici u dveří, ale zamořila jsem celou třídu. Každý profesor, který vstoupil ten den do třídy se prvně ptal, co nám to tam tak silně voní. Všichni studenti z té vůně byli šílení a každý pátral, z koho se šíří ta příšerná vůně. Kámošky, co se mnou seděly v lavici (měli jsme lavice pro 4 osoby) mně podezíraly a chodily ke mně a očichávaly mně a já statečně zapírala. Ony mi uvěřily, každá z nich mě očichala kolem krku a za ušima a nic. No kohopak by napadlo, že vůně se šíří z nohou. Ten den byl venku velký mráz a celá naše třída byla totálně zmrzlá, protože jsme měli skoro celý den otevřená všechna okna. Ovšem kvalitní ruskou vůni to nevyvětralo.



12.12.2008 - Společnost - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:7976x

Jak funguje Úřad práce

Nedávno jsme přijímali účetní. Volné pracovní místo jsem nahlásila na Úřad práce, který to "vyvěsil" někde na internetu. Taky jsem dala inzerát do novin. Okamžitě ještě ten den mi začaly chodit e-mailem životopisy. Každý, kdo se hlásil, říkal, že volné místo našel na internetu nebo v novinách. Během dvou týdnů proběhl konkurs a přijala jsem novou paní. Současně s tím, jsem nahlásila písemně e-mailem na pracovní úřad, že místo je již obsazeno. Nová paní u nás pracovala již týden, když tu najednou se začali trousit uchazeči, které k nám začal posílat Úřad práce s tímto kouskem papíru: "Doporučujeme Vám na místo účetní paní/pána XY. Prosíme potvrďte nám:


 

1) uchazeče o práci jste na místo přijali


 

2) uchazeč o práci nemá zájem


 

3) uchazeč o práci vám nevyhovuje


 

4) místo je již obsazeno"


 

Znovu jsem tedy na úřad písemně e-mailem oznámila, že místo je již obsazeno. Uchazeči se trousili dál ještě dva týdny se žádostí o razítko. Nepomohlo, že jsem jim, když si schůzku domlouvali řekla, že místo je obsazeno. Oni prosili, aby mohli přijet pro razítko.

V době, kdy bylo místo volné, k nám nikoho Úřad práce neposlal, každý si to našel na internetu sám. Když bylo místo obsazeno, tak začali posílat houfy lidí pro potvrzení, že se o místo zajímali, ale místo již bylo obsazeno.

K čemu ty Úřady práce jsou? Odpovím si sama. Na dvě věci.



28.11.2008 - Společnost - Komentářů:2 - Přidat komentář - Přečteno:13591x

Vášeň v chráněné krajinné oblasti

Před několika lety jsme byli s manželem na dovolené na Šumavě. Doma jsme už měli celkem stereotyp a nepřepadala nás  už žádná  velká vášeň.


 

Bylo to po dlouhých 18 letech poprvé, co jsme byli na dovolené sami bez dcery, protože už s námi nechtěla jet. A bylo to krásné.


 

 


 

Jednou jsme takhle vyrazili na túru podél plavebního kanálu. Byla to krásná vysypaná cestička kolem potoka, který se jmenuje plavební kanál, šlo se celkem po rovince, po obou stranách cestičky byl les. Ten les byl na kopci a ta cestička v prostřed kopce. Pokud jste se naším směrem podívali z cestičky doleva, dívali jste se z kopce, doprava jste se dívali do kopce. Kousek od nás byla cedulka: "Chráněná krajinná oblast Šumava, zákaz vstupu do lesa pod pokutou". Výše pokuty byla uvedená, už si nepamatuji, kolik to bylo, ale bylo to dost drahé.


 

 


 

Na jedné túře jsme ještě nebyli moc zmoženi nachozenými kilometry a já zastavila a chtěla se líbat. Podivila jsem se, že manžel souhlasil (obvykle to venku nedělá rád). Tak jsme se začali líbat a nikde nikdo nebyl. Najednou mi manžel začal sahat pod triko a tlačit mě do lesa v místě, kde byla přes kanál taková stříška, přes kterou se dalo přejít do lesa. Bohužel jsme se dali doprava a tedy do kopce. Spěchali jsme do kopce, abychom byli v hlubokém lese, aby na nás nebylo vidět ze silnice. Jenže pořád jsme viděli cestu pod námi a já usoudila podle fyzikálního zákona (nebo matematického?), že úhel odrazu = úhel dopadu. Proto mi bylo jasné, že když já vidím cestičku, vidí na mně i ten, kdo bude na cestičce. No manžel  už to nemohl vydržet, tak nás schoval za nějaký strom, podle mně dost tenký a chtěl se věnovat nejkrásnější lidské činnosti.


 

 


 

Problém byl, že kopec byl dost prudký, tak jsme nemohli najít žádnou příjemnou polohu a na zemi bylo spoustu píchavého jehličí. Sotva jsme začali, hned jsme toho museli nechat, ještě jsme si nic neužili a začalo "dobrodružství." Zničeho nic přijelo po cestičce auto gumídků (jak mě poučil známý ze Šumavy, říkají tam strážcům národního parku gumídci). Zastavili přímo pod námi. Zůstali jsme nehybně stát a čekali, jestli odjedou. Oni nic, jen otevřeli pravé přední dveře a čekali.  Já si v duchu nadávala, že jsme se nedali do lesa směrem doleva a tedy z kopce, protože to by nás z té cestičky neviděli.


 

 


 

Když už jsme tam čekali tak 7 minut, rozhodovali jsme se, jestli půjdeme dolů a necháme se "chytit" a zaplatíme pokutu nebo jestli budeme "utíkat". Manžel se rozhodl pro levnější variantu.  Ale nechtělo se nám utíkat do kopce, proto jsme to vzali podél cestičky. I auto pod námi se pohnulo stejným směrem. Já si uvědomila, že manžel má červené triko, které je vidět na dálku a povídám mu: "jak chceš utéct, když tě každý v tom triku vidí na 100 km daleko?" I vysvlékl si manžel červené triko a nyní začalo zářit do dálky jeho neopálené bílé tělo... Tak jsme zdrhali lesem ještě pěkně daleko než to ty v autě přestalo bavit a přidali na rychlosti a odjeli. Pro příští dny jsme si vášeň nechávali až na hotel.


 

 


27.11.2008 - Cestování - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:6295x

Náš první vánoční kapr

Brzy po naší svatbě se přiblížily vánoce. S manželem jsme řešili, co bude k štědrovečerní večeři. On chtěl rybí filé, protože doma jedli vždy jen filé, já jsem chtěla kapra, protože u nás doma jsme jedli kapra. Manžel nakonec kapituloval, ale řekl, že ho zabíjet nebude. Já s tím souhlasila a když se manžel nabídl, že kapra koupí, očekávala jsem, že přinese zabitého kapra.


 

Dva dny před štědrým dnem manžel donesl domů krásného kapra - byl to pěkný macek. Bohužel byl živý. Manžel čekal, že ho zabiju. To bych já nedokázala. Usoudili jsme, že na vraždu je času dost a dali jsme ho do vany. Druhý den ráno  si kapr ve vaně čile plaval a mrskal sebou. Po návratu z práce jsme řešili, kdo ho zabije. Zvítězila jsem takovými argumenty, že ženy vždy hlídaly oheň, zatímco muži ulovili a zabili mamuta. Manžel se tedy vzmužil a že jde do akce. Přinesla jsem mu do koupelny utěrku neboť jsem čekala, že manžel  ho ve vodě lapí do utěrky a vytáhne. Tak to dělal můj otec.


 

Nezkušený manžel, který v životě neviděl výlov kapra z vany však zvolil originálnější postup. Přece nebude špinit utěrku. Vypustil kaprovi vanu. Kapr v šoku z nedostatku vody sebou začal mlátit ve vaně tak, že z ní málem vyskočil a chytit ho holýma rukama bylo nemožné. Po chvíli jsem nevěděla, kdo je víc výlovem kapra vyčerpán, zda kapr nebo manžel. Já se přitom řezala smíchy, protože to byl pohled pro bohy. Nakonec si manžel vzal utěrku hodil ji na kapra a nějak se mu podařilo ho ulovit.


 

Pak nastaly další problémy. Myslela jsem, že muži vědí, jak jednoduše zbavit kapra života. Manžel to nevěděl. Proto jsem mu poskytla radu a postup mého otce: "Jednoduše ho praštíš paličkou na maso po hlavě a pak mu uřízneš hlavu".  Nenapadlo mě, poskytovat podrobný návod na uříznutí hlavy.


 

Podala jsem manželovi paličku na maso a velký nůž (říkám mu řeznický). Manžel nejprve kapra jemně praštil po hlavě. Kapr měl na hlavě vyrýsované krvavé čtverečky ze vzorečku na paličce na maso, ale začal sebou mrskat jak blázen, takže manželovi vyklouzl a sjel do dřezu. Nastal výlov raněného kapra z dřezu. Když ho manžel znovu držel na desce na maso v utěrce, znovu ho praštil paličkou na maso, tentokrát silněji. Kapr sebou už tolik nešil, ale pořád hýbal ocasem a ovíral a zavíral pusu.


 

Na řadu přišlo odkrojení hlavy. V tu ránu jsem vyvalila oči údivem, protože manžel obrátil kapra břichem nahoru a začal ho podřezávat jak jehně. Já když to viděla, tak mi bylo špatně a litovala jsem kapra. Zařvala jsem na manžela, že kapr se musí píchnout nožem do páteře a pak hlava odříznout od páteře, aby netrpěl. Manžel přestal kapra podřezávat a požádal mně, ať mu to najdu v odborné literatuře. Našla jsem to v kuchařce. Manžel tedy kapra obrátil břichem dolů a dokončil vraždu podle kuchařky, píchnutím kapra do páteře a odřezáním hlavy.


 

Dodnes se v duchu tomu kaprovi omlouvám za utrpení, které jsme mu připravili. Manžel se v budoucích letech stal kvalifikovaným katem kaprů. V dalších letech jsme si pořizovali kapry dva, protože kapr mu zachutnal.


 

Když jsme si pořídili dceru, tak asi ve třech letech začala kamarádit se stejně starým chlapcem z domu. My měli vždy dva kapry, oni tři kapry. Kapři byli v obou rodinách ve vaně a obě dětičky zahajovaly vraždění kaprů u nás, manžel vraždil kapry před jejich očima a jim se to moc líbilo. Po té, co byli vyvražděni naši kapři, tak se přesunuli k nim a mohl začít popravovat jejich tatínek jejich kapry. Několik let po sobě si to dětičky nenechaly ujít a tatínci si museli domlouvat harmonogram vraždění kaprů tak, aby dětičkám ani jedno neuniklo. Dodnes vidím ty prcky, jak stáli vedle kuchyňské linky a stoupali si na špičky, aby dobře viděli.



25.11.2008 - Vánoce - Komentářů:2 - Přidat komentář - Přečteno:17607x

Jak jsem fotila sršeň

Nedávno jsem na Dámě narazila na krásnou fotografii vosy - tzv. makro. Přestože, jsem nikdy makro nefotila, rozhodla jsem se, že si taky vyfotím nějaký hmyz. Ale usoudila jsem, že léto skončilo a hmyz se bude dát fotit až příští rok na jaře a v létě. Proto jsem se vůbec nenamáhala zjišťovat, jak se takové makro fotí.


 

Dnes ráno po probuzení jsem vyhlídla z balkónu, abych zkontrolovala prádlo, které jsem tam sušila,  a uviděla jsem, že mi na osušce přistála velká sršeň. Rozhodla jsem se, že to bude moje první makro, které vyfotím. Nejprve jsem šla pro foťák a zkoumala jsem na něm, jak se to makro fotí. Nepřišla jsem na to. Šla jsem hledat návod k použití foťáku. Říkala jsem si, že než ho najdu sršeň uletí. Sršeň však pro mě měla velké pochopení. Počkala nejméně 5 minut, než jsem návod našla a než jsem v něm našla, jak se fotí makro. Mezitím přelezla z osušky na kolík na prádlo, na kterém mi ochotně pózovala a měnila na něm polohy. Já přiblížila několikrát foťák až těsně k ní a byla jsem strachem bez sebe, že mě bodne. Opravdu mě hrůzou poléval pot. Ale nebodla mě, foťák k sobě nechala přiblížit až na 1 cm. Dokonce počkala, až nahraju fotky do PC a pak se nechala znovu fotit. Teprve, když ji začala fotit i dcera, tak už ji to přestalo bavit a líně odlétla.


 

Byla velká, hotový bombarďák. Na fotce tak velká a hrozivá nevypadá. Doufám, že až přiletí příště, tak se posadí na některou z mých balkónových květin. Fotografie kolíku na prádlo se sršní není zrovna stylové zátiší. Škoda, že mi nepřálo počasí a byla mlha. Kdyby svítilo sluníčko, určitě by fotka měla veselejší barvy.


 

<img src="http://foto.dama.cz/img/406/406432.jpg" width=490> 



12.10.2008 - Zábava - Komentářů:5 - Přidat komentář - Přečteno:15487x

Konkurs na účetní - aneb jak to probíhalo

Adeptka č. 1:


 

Dostavila se paní, která se ráno zapomněla učesat a oblečená byla jako když si zrovna odskočila z pole z okopávání řepy. Životopis přinesla osobně, neměla v něm uvedeno vzdělání. Zeptala jsem se jakou má školu. Odpověď: "Ale tož jakousi mám." Zeptala jsem se, jestli má maturitu, na odpověď, že ano jsem se zeptala, z jakých předmětů: "Ale tož z jakýchsi ano." Předložila jsem jí papír, kde bylo uvedeno 6 účetních případů, aby je zaúčtovala, na papíře byly kolonky pro MD a DAL (pro nezasvěcené do účetnictví MD = Má dáti). Pro zasvěcené, šlo o tyto účetní případy: 1. úhrada dodavatelské faktury z běžného účtu, 2. úhrada odběratelské faktury na běžný účet, 3. faktura přijatá za služby, 4. úhrada dodavatelské faktury z pokladny, 5. úhrada odběratelské faktury do  pokladny, 6. nákup materiálu. Zadání bylo, že jde o neplátce DPH. Paní se podívala na papír s účetními případy a zeptala se mě: "A to je co?". Vysvětlila jsem jí, že jde o nejjednodušší účetní případy a chci vidět, jak je zaúčtuje a současně jsem jí řekla, že už se nemusí snažit to účtovat, protože vidím, že účetnictví vidí poprvé v životě na tom mém papíru.


 

 


 

Adeptka č. 2:


 

Dostavila se sympatická slečna, kterou jsem pozvala proto, že napsala, že má maturitu z účetnictví. Bylo jí 23 let. Praxi měla bohatou. Prodavačka v lahůdkách v Tescu, pak prodavačka v potravinách v Ternu, pak prodavačka v zahradních potřebách v OBI. No nic, říkala jsem si, je mladá, maturitu z účetnictví má, třeba zatím nesehnala místo v kanceláři, tak s ní udělám pohovor. Když došlo na můj papír s účetními případy (stejnými jako u adeptky č. 1) tak nezaúčtovala ani jeden účetní případ. Ve snaze jí pomoci, jsem jí odpustila čísla účtů a řekla jsem jí, ať aspoň řekne, na kterou stranu (MD neb DAL) by účtoval pokladnu a na kterou fakturu. Zapomněla, že účetnictví je podvojné, protože mi řekla jen, kam by zaúčtovala fakturu a ještě řekla špatnou stranu účtu. Nechápu proč, když se hlásí na místo účetní a 4 dny dopředu ví, kdy je konkurs, proč si doma neprojde účetnictví a nezopakuje si to. Zřejmě chce navždy prodávat v supermarketech.


 

 


 

Adeptka č. 3:


 

Čerstvě vystudovaná inženýrka ekonomie. Když jsem jí předložila papír s účetními případy,aby je zaúčtovala, hluboce se zamyslela a nic. Já jí  tedy řekla, ať napíše čísla účtů, ona nenapsala  opět nic a pak se mě vysoce inteligentně zeptala: "A kam Vám mám napsat ty křížky?"  Křížky jsem nepožadovala, neboť mě nezajímaly, i ona mě přestala zajímat.


 

Několik dalších adeptek bylo jen ztrátou času, to jsem poznala už při představování, kdy mi místo ruky podaly leklou rybu a to ani ne celou, ale jen hlavu (rozuměj část prstů po druhý kloub)


 

 


 

 



25.9.2008 - Práce a kariéra - Komentářů:12 - Přidat komentář - Přečteno:18154x

Konkurs na účetní - aneb jak vypadají životopisy a kdo se na místo hlásí

Hledáme novou účetní. Hodili to na krk mě. Nahlásila jsem to na Úřad práce a dala inzerát do novin. V inzerátu i na pracovním úřadu byl požadavek znalosti  podvojného účetnictví a požadavek pečlivosti. Zajímalo by mě, co si ti lidé představují pod pojmem znalost podvojného účetnictví a pod pojmem pečlivost. Zajímavé bylo, kdo se hlásil.


 

Životopis mi zaslal 21letý cukrář.  Napsal, že má praxi v podvojném účetnictví. Říkala jsem si, že to bude ztráta času zvát ho na pohovor, ale abych mu neukřivdila, tak jsem si řekla, že mu nejprve zavolám a zeptám se, jak vypadá ta praxe. Dověděla jsem se, že když upeče to cukroví, tak vyplní "výrobáky" kolik upekl jakého druhu a ty výrobáky zašle do účtárny.


 

Další životopis mi přišel od ženy, která byla 8 let na mateřské dovolené a před tím pracovala v administrativě. Životopis byl naskenovaný a bylo vidět, že před skenováním byl papír přeložen na 4 díly a dokonce byl něčím i pokapaný, zřejmě kávou. Průvodní dopis zaslaný e-mailem vypadal asi takto (přesně si nepamatuji použité znaky, pamatuji si hlavně slovo STRONG):


 

@@(STRONG)@@&&@@&&Dobrý den&&&&&(STRONG)&&mám zájem{{{{{&&&& o místo @@@!!!!!!!!@@@účetní &&&(STRONG)


 

Takže tuhle paní jsem rovnou vyřadila.


 

Myslela jsem si, že v dnešní době už každý ví, že má napsat strukturovaný životopis. Obdržela jsem však životopis, jaké jsme psali na základní škole před 33 lety v českém jazyce při slohovém cvičení. Takže jsem se dozvěděla, kde se paní narodila, čím byl její otec a čím byla její matka a kdy se rodiče narodili a že nyní jsou v důchodu. Očekávala jsem i informace, zda rodiče byli v KSČ a v ROH, ale tato informace mi byla zatajena. Dále jsem se dozvěděla, jaké povolání má manžel paní a jaké povolání má její tchán. Informace o jejím vzdělání a praxí jsem musela složitě hledat, než jsem se životopisem prokousala. Paní nikdy nepracovala v kanceláři, nikdy nestudovala účetnictví ani nemá žádný kurs. Vyučená je strojním mechanikem a má v tom i praxi. Zajímavý obor pro ženu a veskrze potřebná praxe do účtárny.


 

Další životopis byl strukturovaný ale kombinovaný se slohovým. Chronologicky byly seřazeny názvy firem, kde pracovala. Na její nízký věk 33 let, těch firem bylo požehnaně. Pod názvem firmy bylo napsáno: Do firmy jsem nastoupila dne 7.8.1998, firma se zabývala reklamní činností, tiskem vizitek a tiskem letáků. Firmu jsem opustila 31.12. 2002. U každé firmy bylo uvedeno čím se zabývala firma, nikde však nebylo uvedeno, čím se zabývala paní ve firmě. Ovšem vzdělání měla ekonomické a tvrdila o sobě, že ovládá podvojné účetnictví.

 

Zajímavé byly i další průvodní dopisy k životopisům. Např. jedna paní, která nikdy k účetnictví ani nečichla mi napsala: "Posílám Vám životopis a očekávám Vaši odpověď na telefonu číslo...". Žádné Dobrý den, nebo Vážená paní, to je naprosto zbytečné. Prostě jít tvrdě na věc a direktivně mi nařídit, že musím odpovědět. A žádný pozdrav na konci dopisu.


 

 


 

 


 

 


 

 



25.9.2008 - Práce a kariéra - Komentářů:6 - Přidat komentář - Přečteno:21617x

Soutěž na internetu

Nedávno vyhlásil jeden internetový servr fotosoutěž, kam se mají zasílat fotografie nejkrásnějších rozhledů. Člověk, na kterém mi záleží, se tam přihlásil, protože je zcela bezelstný a neví jak to chodí. Když mi to řekl, tak jsem se musela moc krotit, abych mu neřekla svoje poznatky z Dámy. Neřekla jsem mu, jak to chodí, bylo mi ho totiž líto. On totiž moc internet nepoužívá, takže neví, že lidé, kteří se přihlásí na internetu do nejrůznějších soutěží, pak chodí na všelijaké diskuse se žádostí, abychom někde někam klikli a tak hlasovali pro ně. Že takoví lidé chodí a posílají vzkazy i těm, s kterými se vůbec neznají, aby jim poslali hlas. A není to jen problém dámy. Ten člověk by se k takovým praktikám ani neuchýlil.


 

Za sebe říkám, že mně když někdo neznámý požádá o zaslání hlasu, tak má smůlu. Jeho vzkaz ihned mažu.



29.6.2008 - Společnost - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:13404x

Blogy na Dámě

Ráda si čtu cizí blogy a to nejen na Dámě. Některé jsou jsou zábavné a zajímavé, některé jsou reklamní - ty ale nečtu. Hodně ráda mám blog, který píše Oldřa, umí se dobře poprat se svou nemocí a staví se k ní s nadhledem. Jen jedna věc blogům na Dámě chybí.  Přístup k blogům lze nastavit jedině jako celek, ke všem článkům, které napíšete. Tzn. buď všechny vaše články vidí všichni nebo jen určené osoby. Nejde to nastavit tak, aby některé články mohly číst jen kamarádky a ostatní články třeba všichni. A to je škoda. Z určitého důvodu jsem nechtěla, aby některé moje články, četli všichni, a proto jsem blog uzavřela pro kamarádky. Pak se ale stalo, že jsem do jedné diskuse překopírovala část svého blogu a byla jsem obviněna, že to není z mojí hlavy, protože dotyčná osoba už to někde četla. Přitom to četla v mém blogu v době, kdy byl veřejný. Aby dotyčná osoba věděla, že je to z mojí hlavy, znovu jsem blog zpřístupnila všem s tím, že některé články jsem zrušila, aby si je nemohli číst všichni. A to je škoda, protože už se mně kamarádky ptaly, proč jsem některé články vymazala



24.6.2008 - Společnost - Komentářů:2 - Přidat komentář - Přečteno:15654x

Dvacáté páté výročí manželského štěstí

Tak jsem si včera přečetla, že britská královna oslavila diamantovou svatbu (tj. 60 let manželství). Začala jsem přemýšlet nad tím, jak bude vypadat asi moje manželství po 60 letech (jestli se toho dožiju).

 

Nedávno jsem oslavila 25. výročí svatby.  Nejsme žádní chudáci, normální střední vrstva. Dva dny před výročím povídám manželovi, že bychom měli na výročí vyrazit někam na večeři. Dozvěděla jsem se, že musíme šetřit a mám prý sama uvařit něco doma.  V den D jsem se dohasila domů z práce včas (většinou se mi to nepodaří). Přijdu domů, doma nikdo. Vejdu do ložnice, tam leží v papíru na posteli 1 růže a 1 balení bonbónů Ferrero Rocher o 5 kusech. Pomyslela jsem si: "tak tím je 25. výročí vyřešeno", nahodila jsem si domácí ohoz a práskla jsem sebou k televizi. Za dvě hodiny přišel z návštěvy u maminky manžel a protože se k ničemu dalšímu neměl, tak jsem si za ním došla pro pusu k 25. výročí, o kterou jsem si musela říct a šla jsem pokračovat v ležení u televize. Vlastně jsem byla moc ráda, že jsme na žádnou večeři do restaurace nešli, protože jsem byla unavená z práce z celodenního sezení u PC. Každý jsme si vzali k večeři to, co kdo urval v lednici.

 

Takže by mě dost zajímalo, jak bychom asi oslavili to šedesáté výročí, kdybychom se ho dožili.

 

 



28.11.2007 - Rodina - Komentářů:8 - Přidat komentář - Přečteno:20865x

Zhubnout se dá, ale rodina přitom musí trpět!!!!

Letos 20.1. jsem napsala do blogu, že zhubnout se prostě nedá, protože musím vyvařovat rodince samé vysokokalorické bomby jako svíčkovou, vepřo knedlo zelo apod.


Šla jsem do sebe a rozhodla jsem se, že fakticky zhubnu a dala jsem na radu těch, co mi říkali, že se nemám ohlížet na rodinu.


Šla jsem na to podle Dr. Cajthamlové, přestala jsem zásobovat lednici "zakázanými" potravinami.  Rodinka chodila do plné lednice zdravých potravin a plakali, že je lednička "prázdná"., protože v ní nebyly žádné uheráky ani paprikáše. Nikdo jim nekupoval slané brambůrky - chudáčci, co budou křoupat u TV? Nikdo jim nekupoval na pití Fanty a Sprite, to mají pít vodu nebo čaj?


Od ledna jsem neměla v puse krajíc normálního chleba. Začala jsem jíst jen Burger a podobné křupavé chlebíčky (naštěstí je jich moc druhů) a jen černý celozrnný chleba, a to jen jeden plátek černého chleba k snídani nebo 3 plátky Burgeru. K tomu jsem se cpala Cottagem (až mi lezl z uší) nebo jinými nízkotučnými sýry i tvrdými a k tomu vždycky nějaká rajčata či papriku. Na svačinu jsem začala jíst nenáviděný neslazený bílý jogurt, tak jsem si na něj zvykla, že mi začal i chutnat  a časem připadat i mírně nasládlý. K obědu jsem si do práce uvařila večer nějaké maso - hovězí, kuřecí nebo rybu a jako přílohu jsem si dala vždy dušenou zeleninu, první dva měsíce jsem nevzala do pusy brambory, rýži, knedlík ani těstoviny. Na odpolení svačinu jsem si dávala také nějaký jogurt a večeři jsem končila tuňákovou konzervou, šunkou, nebo pečenou rybou či kuřecím masem ale vždy hromadou zeleniny. Denně jsem v různou dobu zblajzla aspoň jeden kousek ovoce. Po dvou měsících hubnutí jem začala jíst malé množství příloh (brambor, rýže) k obědu a pak jsem začala jíst občas i ovocný jogurt. Piju jen neslazené nápoje nebo si slladím čaj 1 tabletou kandisinu.


No a co na to  rodinka? Ti užasli, když mi hlásili v pátek, že chtějí v neděli svíčkovou a v sobotu kuře na smetanové omáčce. Já jim nic dopředu neřekla a nechala jsem jim naději. Prostě jsem začala chystat k obědu v sobotu rybí filé. Dcerunka se zeptala, jestli jsem se nezbláznila, když vím, že ona ryby nejí. Já jí řekla, že je  jí 22 let, tak buď bude jíst ryby nebo si navaří sama. Raději nejedla než by si navařila.  Manžel frflal, že ryby nechce, ale snědl je a příští týden měl rybu zas (tentokrát zase lososa).  To jsem ještě byla milá, že jsem uvařila bramborovou kaši pro manžela. Další den jsem dělala hovězí, dcera říkala: "No mámo, včera jsem neobědvala a dnes mám jíst hovězí, když víš, že to nejím?" Dopadlo to tak, že já měla k obědu hovězí a jako přílohu fazolové lusky na páře, manžel měl brambory, které si musel sám oškrábat a dcerunka pískala kudlu. Uvědomila jsem si, že když budu vařit jen to co chtějí oni, budu čím dál tlustější. Do  června jsem zhubla 10 kg, a to jsem původně chtěla zhubnout jenom 6.  Šlo jen o to mít pevnou vůli a nevařit to, co chce rodinka. Při této dietě, kdy jsem dbala na to, abych jedla pravidelně 5x denně jsem hlady vůbec netrpěla, trpělo jen mé svědomí, že ničím rodinu. Dnes už mé svědomí netrpí a u tohoto způsobu stravování jsem už zůstala, ten starý nezdravý způsob stravování mě vůbec neláká. A tu svíčkovou jim jednou za 1/4 roku uvařím, když jsou moc hodní. Manžel si už zvykl a jí tu zdravou stravu, co uvařím a dcerunka si občas navaří sama pro sebe nějakou kalorickou bombu, jen ať si dá. Má 183 cm a 60 kg. Uvidíme za 20 let ...


Takže závěrem: Když chce matka zhubnout, rodina musí trpět!!!


 



21.7.2007 - fitstyl - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:7155x

Můj zážitek z návštěvy hlavního města

Tak jsem zase jednou navštívila matičku Prahu. Jezdím tam několikrát do roka. Vždy jsem však byla ubytována v nějakém velkém hotelu (např. Pyramida), který stál v ulici, kde nebyla špína až tak katastrofální. Tentokrát jsem bydlela v penzionu Klára na Šternberkově ulici poblíž Veletržního paláce. Přišla jsem tam večer, takže mi špína v šeru nepřišla tak katastrofální. Jen bylo nutno neustále kličkovat mezi psími exkrementy. Ráno po snídani jsem vyrazila do města. Byla to síla, celá Šterneberkova ulice i ulice přilehlé páchly jako ten nejhorší veřejný zachodek. Na chodníku to bylo  hrozné, každý metr kaluž moče a ochcaná zeď  od psů, mezi tím hovínka. Kde nebyla čerstvá kaluž, tam byl zaschlý flek od kaluže. Nikde ani kousek travičky. Když jsem tak kličkovala mezi psími hovínky a kalužemi chcanků a cítila ten puch moče, zvedl se mi žaludek. Pražáci, jak v tom hnusu fialovém můžete žít?



7.4.2007 - Společnost - Komentářů:3 - Přidat komentář - Přečteno:17056x

Zhubnout se prostě nedá!!!!

Nejsem tlustá, ale mám nadváhu, chtěla bych zhubnout asi 6 kg. Nejsem člověk, který drží diety. Zhubnout nechci hladověním, ale pravidelným jídlem se správným složením. Začala jsem hubnout 3x, ale vždycky to vzdala za dva dny.
Přijdu domů z práce a slyším: "mámo uvař k večeři fazolové lusky na smetaně". No jak je nemám jíst, když je miluju? "Mámo, co bude v sobotu a v neděli k obědu? My bychom chtěli v sobotu knedlo vepřo zelo a v neděli svíčkovou".
Denně jsou na mně vznášeny požadavky k vaření vysoce kalorických jídel. "Mámo, kuře nechceme, mámo, víš, že ryby nejím"
Dnes jsem začala držet dietu - zdravou stravu. K obědu jsem rodince uvařila bramborovou kaši a sobě na páře brokolici s baby karotkou. K tomu jsem upekla rybí filé se sýrem. Dcerunka ani nezasedla ke stolu a řekla, že to jíst nebude. Manžel to snědl, ale řekl, že už to nemám vařit dřív jak za rok. Na zítra si plánují gulášek s knedlíkem. Já prostě nemám nervy na to vařit jim výborná česká jídla a sobě vařit zdravě a přitom neochutnat ty dobroty, co jim uvařím. Asi zase nezhubnu. A ti dva moji miláčci jsou hubení jak z koncentráku.
Nemáme to my ženy lehké.

20.1.2007 - fitstyl - Komentářů:7 - Přidat komentář - Přečteno:25975x

Zamyšlení nad úrovní svíčkové na smetaně v České republice.

Opět jsem uvařila svíčkovou. Dle mého názoru výbornou, dle dceřina názoru vynikající. Dle manžela není tak dobrá, jakou dělá jeho maminka.
Bavila jsem se o problému se svíčkovou s kamarádkami. Všechny jsme se shodly, že žádná ji dle našich manželů neumíme uvařit tak, jako maminky našich manželů. I můj manžel tvrdí, že jeho otec vždy říkal, že jeho matka (tedy manželova babička) vařívala lepší svíčkovou než jeho manželka (tedy manželova matka). Když se nad tím tak zamyslím, tak každá manželka vaří horší svíčkovou než manželova matka. Ale synové manželek, které vaří svíčkovou hůř než tchýně, budou svým budoucím manželkám říkat, že jejich matky vařily lepší svíčkovou než ony ...
Znamená to snad, že úroveň svíčkové v České republice neustále klesá? Chtěla bych vidět svíčkovou vařenou před 100 lety.



6.10.2006 - Vaření - Komentářů:6 - Přidat komentář - Přečteno:17847x

Jak jsem objevila Raye Charlese

Přiznám se, že mi bude brzy 47 let, takže by se dalo říct, že bych měla znát Raye Charlese. Do minulého týdne jsem o něm věděla, že je to slepý černoch a dobrý klavírista, který hraje jazz. Pak jsem šla do videopůjčovny, kde jsem si z nedostatku jiného výběru půjčila film Ray, o kterém jsem ani netušila, že byl nominován na několik Oskarů. Když jsem si o nominacích na Oskara přečetla na zadní straně obalu videokazety, tak jsem si řekla, že si ho půjčím, i když mě Ray Charles vůbec nezajímal a ani jsem nevěděla, jaké skladby hraje a zpívá. Děj filmu nebyl nijak zvláštní, ukázal všechny Rayovy tragédie z dětství i jeho vzestup ke slávě. Film trval 152 minut, ale byl dobře propojen s hudbou a tím mne udržel v pozornosti. Zjistila jsem, že spoustu písniček znám, jenom jsem nevěděla, kdo je zpívá. Dokonce i moje 20 letá dcera, která přišla v polovině filmu, se ke mně posadila a vydržela film sledovat a pak hupla k PC a začala shánět písničky od Raye Charlese. Dnes už jich máme několik CD. Ten film Ray všem doporučuji. Možná i ostatní zaujme hudba, o kterou se nikdy nezajímali.



19.9.2006 - Kultura - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:20874x

Ukázka z mé knihy Vetřelec - je to ke čtení?


Byl příjemný páteční jarní večer a ing. Miroslav Hrdý si spokojeně vykračoval. Šel domů od milenky a cítil se skvěle po fantastickém sexu. Záměrně k ní nejel autem, aby si večerní procházku užil. Cestu si zkrátil a šel přes tu betonovou džungli na sídlišti Jižní Svahy. Přecházel přes betonové hřiště poblíž segmentu, na kterém zrovna kouřila a fetovala parta výrostků.



2.



Ve stejnou dobu se vracel z práce ing. Radim Freisler. Těšil se jak přijde domů, manželka mu dá teplou večeři a on si vezme z ledničky pivo a zaparkuje se na pohovce u televize. To bude pohodlí, až na sebe navleče domácí tepláky a nebude se muset škrtit v košili a saku. Představoval si nádherně orosenou sklenici piva, úplně cítil tu krásnou hořkou ledovou chuť a k tomu skvělou večeři. Jeho manželka totiž byla skvělá kuchta. Když se přiblížil k segmentu, ve kterém bydlel, všimnul si, že na rohu domu někdo leží.



3.



„Haló, pane! Pane! Co je vám?“ uslyšel jakoby z dálky Hrdý. Současně s ním někdo cloumal. Strašně ho bolela hlava a když s ním cloumal ten chlap, bolela ho strašně žebra. V ústech cítil kovovou chuť krve, rty ho pálily a byly tak oteklé, že nemohl ani pořádně zamumlat „Prosím, pomozte mi vstát“. Do oka mu kapala krev z čela.

Freisler mu pomohl vstát a podpíral ho. „Pane, pojďte, bydlím tady pár metrů v tomto domě, s manželkou vás ošetříme“.

S pomocí Freislera se Hrdý dobelhal do vchodu a do výtahu. Vyjeli do 8. poschodí. Výtah byl počmáraný grafitti a chodba také, všiml si Hrdý i přes to, že mu z čela kapala krev do oka. Když vešli do bytu ucítil Freisler nádhernou vůni právě vařené večeře a povzdychl si. Bylo mu jasné, že hned tak brzy ji asi neochutná a on umíral hlady.

Freislerova manželka Neli vyšla z kuchyně v zástěře, aby přivítala manžela. Když viděla, jak podpírá v předsíni vysokého dobře oblečeného asi padesátiletého muže, který byl celý zkrvavený a měl rozřezanou i drahou koženou bundu a oblečení zničeno od krve, nezaváhala a utíkala do ložnice pro lékárničku. Křikla na manžela: „Posaď pána do obýváku, hned jsem tam a ošetřím ho.“ Hrdý se nechal odvést do obýváku a skácel se tam do křesla.

Neli přiběhla a začala mu omývat žínkou obličej od krve. Obočí měl rozseknuté, ret roztržený, jinak samé boule a odřeniny. Krvácel i z předloktí, na kterém měl řeznou ránu. Ošetřila mu jódovou tinkturou odřeniny, byl statečný, i když to štípalo ani necekl.

„No myslím, že to obočí, ret a předloktí bude chtít pár stehů. Asi budete muset zajít na úrazovku.“ řekla Neli.

„Jsem tak dobitý, že si neumím představit, že bych tam někde čekal ve frontě a čekal na zašití. Děkuji Vám moc za pomoc, teď půjdu domů a zítra zajdu k lékaři, ať mi to zašije“

„To není možné, abyste takto odešel a šel k lékaři až zítra.“ řekl Freisler. „Počkejte, u nás v domě bydlí lékař, trochu se s ním přátelíme. Zkusím ho zavolat, ať vás prohlédne.“ Vzal mobil a šel zavolat svého souseda lékaře. MUDr. Lehkoživ se dostavil rychle, byl sice trochu rozmrzelý, ale když uviděl pacienta, tak ho rozmrzelost přešla. Odvedl ho do koupelny a tam ho asi půl hodiny zašíval. Když vyšli z koupelny, Hrdý měl 4 stehy na čele, 2 stehy na rtu a 7 stehů na předloktí. MUDr. Lehkoživ mu pro jistotu prohmatal i žebra a řekl: „Myslím, že nemáte žádnou zlomeninu, ale v každém případě si zítra zajděte ke svému lékaři, ať vás nechá zrentgenovat.“ Rozloučil se s Freislerovými se slovy: „Radime, ty bys taky měl přijít na preventivní prohlídku, už jsi u mě dlouho nebyl. Jsi už v infarktovém věku, rád bych ti změřil aspoň tlak .“

Na to Freisler odpověděl: „K lékaři půjdu, až mi něco bude. Dokud se cítím zdravý nemám zájem, abys mi našel nějakou chorobu.“

MUDr. Lehkoživ na to: „Jak myslíš, tak dobrou noc“.

Freisler se obrátil na Hrdého a podíval se na něj. Vypadal příšerně s tou hlavou v obvazech a s těmi odřeninami, boulemi a kousky nití, které mu trčely ze zašitého čela a rtu.

Hrdý, který už seděl v křesle, povstal: „Dovolte mi, abych se představil. Jsem Miroslav Hrdý. Moc vám děkuji za pomoc a odpusťte, že jsem vám způsobil problémy,“ ukázal na kávově bílý koberec, který byl zacákán od krve.¨

„Není zač, lidé si musí pomáhat a s tím kobercem si nedělejte starosti, Neli to vyčistí,“ odpověděl Freisler. „Já se jmenuji Radim Freisler a moje manželka je Neli, vlastně jmenuje se Kornelie“.

„Moc mě těší. No, už půjdu domů a nebudu vás dále obtěžovat“ pronesl Hrdý, ale zatočila se mu hlava a musel se zachytit křesla.

„Nikam nechoďte, jste slabý, dáte si s námi večeři a manžel vás pak odveze domů naším autem,“ řekla Neli a začala chystat na stole v obýváku večeři. Když byly talíře na stole, usadila Hrdého na stůl a zavolala přes celý byt: „Večeře!!.“

Z pokoje, ze kterého se dosud ozývalo bubnování, se dohasil ke stolu asi 17 letý puberťák a spustil: „Co slavíme, mami, že jíme v obýváku?“ V tom, ale uviděl Hrdého a zmlknul. Freisler řekl svému synovi: „Dnes nás bude u večeře více a do kuchyně bychom se všichni nevešli. Představuji ti a tobě taky Adélo,“ obrátil se k dceři, která právě přišla z venku, „pana Hrdého. Stala se mu nedaleko našeho domu nehoda a povečeří dnes s námi.“

Hrdý povstal a podal ruku Adéle a pak synovi Freislera a navzájem se představili. Syn se jmenoval Marek.

Sotva skončili s představováním, Neli už začala nalévat do talířů horkou česnekačku se sýrem a topinkami. Byla vynikající a nádherně voněla.

„Paní Freislerová, jste vynikající kuchařka, ta polévka se vám velmi podařila. Ale dovolte, abych vám vysvětlil, co se stalo.“

„Zrovna jsem se chtěl na to zeptat,“ řekl Freisler.

„Šel jsem na procházku a pak už jsem si chtěl zkrátit cestu a vzal jsem to přes hřiště u vašeho segmentu. Tam mě uviděli nějací výrostci, co tam kouřili a podle smradu i fetovali, a než jsem se nadál tak mě obklíčili a chtěli ať jim dám peněženku a klíče od auta. Já, hlupák, místo abych jim to dobrovolně vydal, jsem jim začal tvrdit, že jsem na procházce a nemám s sebou ani klíče od auta ani peněženku. To je rozzuřilo a jeden mě vzal nějakou tyčí po hlavě a další na mně vyjel s nožem. Po té ráně do hlavy, jsem spadl na zem a ještě do mě kopali. Na chvíli jsem ztratil vědomí a když jsem přišel k sobě, už tam nebyli. Nemohl jsem se ani postavit. Jenom jsem si sáhl do náprsní kapsy a zjistil jsem, že mě okradli. Prošlo kolem mě asi pět lidí a nikdo mi nepomohl. Někteří ještě trousili směrem ke mně poznámky, že jsem pěkný ožrala, když se tu tak válím po zemi. Teprve vy, pane Freislere, jste mi pomohl, ještě jednou díky.“

Neli přinesla druhý chod večeře. Pečené brambory s kmínem a česnekem a mléko. „Nečekala jsem žádnou návštěvu, doufám, že vás neurazím touto levnou večeří,“ řekla Hrdému.

„ Ba naopak, nádherně to voní a mám na to velkou chuť.“ Při večeři sledoval Hrdý rodinu, jak se rodiče vyptávají nádherně vysoké a štíhlé dvacetileté Adély, jak napsala přijímací zkoušku na práva a jak jim Adéla vypráví, že zkouška byla těžká, ale myslí, že ji udělala. A pak sledoval příjemnou rodinnou konverzaci a hostitelé se snažili jej do ní zapojovat.

Když dojedli, Hrdý vstal a prohlásil: „Tak děkuji za večeři, byla výborná a teď už abych šel domů“. Freisler na to: „To nepřipadá v úvahu, zavezu vás domů, abych měl jistotu, že jste dorazil v pořádku.“

„Děkuji, byl bych vám moc vděčen.“

Hrdý se rozloučil s rodinou a vyšli s Freislerem z domu a šli na parkoviště přes cestu. Tam nasedli do Hyundai Getze a Freisler nastartoval motor a zeptal se: „Tak kam to bude?“ „Nahoru na Nivy.“ Bylo to blízko, byli tam za 3 minuty. Po cestě se Hrdý zeptal, co studuje Marek a dozvěděl se, že se učí na kuchaře, protože se nedostal na konzervatoř.

„Ještě jednou vám děkuji za večeři, moc jsem si to užil. Máte moc krásnou rodinu. Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ rozloučil se ‚Freiser.

Když přijel domů, Neli zrovna umývala nádobí a Adéla ho utírala. Marek zase bušil do bubnů ve svém pokoji.

„Tak kam jsi ho zavezl?“ zeptala se Neli.

„Ale tomu bys nevěřila, vezl jsem ho do čtvrti milionářů na Nivy a nechal si zastavit, před největším domem v ulici. Asi to bude nějaký bohatý podnikatel. Ale moc šťastný asi nebude, vypadá to, že asi večeří vždy sám a působil na mně osaměle.“¨

„Proč?“

„ Zdůrazňoval, jak si tu večeři užil a jak mám moc krásnou rodinu.“

„ No nic, tak já jdu vyčistit tu krev z koberce. To je k vzteku, nedávno nový koberec a mám obavy, že to nepůjde vyčistit. A nový si nemůžeme dovolit.“

Večer ležel Freisler v posteli a četl si detektivku od Václava Erbena. Neli přišla do ložnice a přitulila se k němu. Odložil detektivku a začali se milovat. Zažil průměrný orgasmus, protože myslel na zničený koberec. Těšil se na ráno, protože věděl, že bude sobota a ráno si to vynahradí. Sex miloval.

 

 

 

reagovat vymazat

 

vavi. 2.6.2011 12:08 17% +  - 



30.11.1999 - Zajímavosti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4661x

Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
Jak jsem opět dělala výběrové řízení na zaměstnankyni
Je to radost bydlet v činžáku …
Nedobytný Sauvignon
Bez brýlí upeču všechno
Úplné zatmění mozku aneb všechno je relativní, něco se mi líbí a za hodinu je to škaredé
Jak jsem vařila "vítězný knedlík".
To se může stát jen mně
Jsem důvěřivá slepice
Můj zážitek z restaurace
Jak dcera s manželem pekli buchtu

Rozmarýna - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (371)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si