Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Postřehy z mojí hlavy

Jsem vášnivá knihomolka, proto asi nebude těžké odhadnout, o čem nejraději píšu! :) Zkrátka, miluju knížky a ráda se s druhými dělím o své dojmy z četby :)

Čaj s nápadníkem

To bych to nebyla já, abych v tomhle pošmourném počasí neměla na kontě další knížku. Prostě je to tak, jak jsem psala ve svém posledním článku. Podzim je moje nejoblíbenější období a to nejen pro ty krásné barvy, jakými se zbarví celá příroda – když tedy zrovna nejsou plískanice a všude nejsou metry bláta – ale taky především kvůli čtení.

Podzim je knihomolovo období a já to dokazuju s každou návštěvou knihkupectví.

Jednou mě to snad přivede na mizinu – nejmíň dvě knížky na týden. Ještěže občas chodím do knihovny, to by mě doma jinak rozcupovali. No, ale jak to tak se mnou bývá, tentokrát jsem byla opět utrácet. A jako obvykle jsem to vůbec neměla v plánu.

Ale stalo se. Vešla jsem do knihkupectví a uviděla jsem knížku se zajímavou obálkou plnou krásných barev. Chmátla jsem po ní a začetla se. A v tu ránu mi to bylo jasné. Čaj s nápadníkem od Mardžán Kamalíové musel být můj. Ostatně co může být lepšího, než příběh o matce dohazovačce?

Mína a její rodina se v roce 1979 přestěhovala z íránského Teheránu do spojených států. V té době tak učinilo spoustu Íránců, neboť v jejich domovině zrovna probíhala islámská revoluce. To bylo před patnácti lety. Teď je Míně pětadvacet a potýká se s daleko většími potížemi, než je rozdílnost východní a západní kultury. Totiž se svou matkou dohazovačkou.

Darja, Mínina matka, je matematička a svou lásku k číslům se rozhodla aplikovat i na svůj největší koníček – výběr potenciálně nejvhodnějšího Mínina nápadníka. Darja tuhle svoji zálibu provozuje už pár let. Už pár let sestavuje tabulky a grafy, zanáší do nich hodnoty o všech vhodných Íránsko-Amerických mladících a snaží se mezi nimi najít toho nejlepšího pro svou dceru.

A jak se zdá, na Míniny dvacáté páté narozeniny objevila toho nejlepšího. Mína s ním musí jít na čaj. A z toho zrovna nadšená není.

Nakonec, po fiasku s posledním amantem, se rozhodne, že se vydá zpět do rodného Teheránu. Chce poznat, kdo skutečně je a cesta ke kořenům by jí v tom měla pomoci.

Tak by se stručně dala shrnout zápletka knížky Čaj s nápadníkem, ovšem abyste nebyli na omylu, příběh je daleko rozsáhlejší a zapeklitější. Nepřináší jenom vhled do vztahu matky a dcery, ale taky ukazuje cizokrajnou kulturu Východu a střet dvou rozdílných životních stylů, který zažívají všichni východní přistěhovalci.

Čaj s nápadníkem je velice nevšední, zajímavá, provoněná kniha, která vás dokáže pobavit i rozplakat, a která je jako dělaná pro tohle sychravé počasí.



28.11.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4472x

Když vaše dítě spáchá sebevraždu

Tohle podzimní období je prostě jako dělané pro mého koníčka – mojí drogu! Jsem pořád zalezlá doma, nechce se mi ani z postele a nejradši bych celé dny jen pročetla. No bohužel musím do práce, ale ani to mě nedokáže od mojí záliby odradit. Vždycky když přijdu domů, tak si ten svůj čtecí půst vynahradím.

A tak se není čemu divit, že mám na kontě další knížku. Tentokrát v podobě debutového románu Případ Amelia od Kimberly McCreight. Knížky, která by se na první pohled mohla zdát, že je určená především pro náctileté slečny, ale když se do ní začtete, dojde vám, jak skvělý thriller to je.

Nicméně o tom už vypovídá i to, že je Případ Amelia srovnávaný s fenomenální Zmizelou, která mimo jiné teď běží v kinech. Zkrátka to, že se celý příběh motá kolem patnáctileté dívky, ještě neznamená, že je jenom pro patnáctileté dívky.

Amelia Baronová je docela normální patnáctiletá holka. Nebo spíš nadprůměrná. Dobře se učí, celkem vyniká ve sportu, má jednu nejlepší kamarádku a svůj volný čas nejraději tráví ve společnosti knížek. Takové atributy jsou znakem, že nebude nejspíš moc oblíbená, ale ani to neznamená, že by se rozhodla spáchat sebevraždu.

A přesto tomu tak je – nebo tedy podle policie. Ta její matce Kate tvrdí, že Amelia neunesla vyloučení ze školy a rozhodla se skočit ze střechy školní budovy.

Kate tomu ale nevěří. Ví sice, že zrovna nebyla matkou roku, ale taky ví, že její dcera byla rozumná. Amelia věděla, že Kate tolik pracuje právě kvůli ní. Jenže co když to pokazila? Co když se Kate měla věnovat víc dceři? Dívky v tomhle věku to potřebují nejvíc.

Nakonec se s tím ale musí Kate smířit a přijmout to, co jí tvrdí policie – její dcera spáchala sebevraždu.

A pak jí přijde ta esemeska. Zpráva, kde stojí pouhá dvě slova: Amelia neskočila.

A to v Kate vyvolá nové otázky, a tak se na vlastní pěst rozhodne přijít na to, co přimělo její dceru vzít si život. Pátrá v jejím pokoji, počítači, mluví s jejími učiteli i kamarády. Snaží se poskládat pravdu, odkrýt druhou tvář své dcery a odpovědět si na otázky, které ji tak tíží.

Tahle knížka mě dostala, přečetla jsem ji během jednoho odpoledne a vážně se nedivím, že ji nakladatelé srovnávají právě se zmiňovanou Zmizelou. Jistě, je tam pár much, které by bylo třeba doladit, ale přiznejme si, je to prvotina. Skvělá prvotina, která vás vtáhne a nepustí.

Jak říkám, vynikající thriller, který jsem si s potěšením vychutnala a jediné, co mohu dodat je, že se vážně těším na další autorčiny knížky. 



25.11.2014 - Kultura - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:8607x

Tomu se říká život jedna báseň

Dvě populárně naučné knížky za sebou? No je jasné, že to zase chtělo změnu. A tak když jsem se včera vracela z práce, zaplula jsem do knihkupectví a jala se prohrabovat regály. Vlastně jsem ani nevěděla, co hledám, jen jsem chtěla po těch naučných knížkách nějakou oddechovku – nejlépe něco romantického.

A v tu chvíli mi padl pohled na sekci pro náctileté. Já vím, ke mně se to nehodí, ale já si prostě nemůžu pomoct, občas mě nějaká taková knížka nadchne. A už je to nějakou dobu, co mě nadchnul titul Bez naděje od  Colleen Hooverové. Proto když jsem zahlédla jméno téhle autorky, přesně jsem věděla, jakou knížku si budu odnášet domů – její nejnovější počin Život jedna báseň.

Hlavní hrdinkou příběhu je osmnáctiletá Layken, ale pro přátelé Lake, která je kvůli nepřízni osudu nucena společně se svou mámou a bráškou Kelem opustit milovaný Texas a přestěhovat se do Michiganu.

Před nějakou dobou jí totiž umřel táta – člověk, se kterým si nejvíc rozuměla – a to pro rodinu nepřineslo nic dobrého. Nejen že ztratili milovaného člověka, ale taky značný finanční příjem. Lakeina matka sama nezvládne tak velký dům a v Michiganu jí nabídli lépe placenou práci – je to těžké, ale budou se s tím muset smířit.

A Lake se snaží, opravdu moc. Musí být kvůli bráchovi a mámě silná, jenže někdy to nejde. Nechce to tam opustit. Ne snad, že by měla tolik přátel, ale na domov má spoustu krásných vzpomínek – vzpomínek na tátu.

To všechno už je ale minulostí, Michigan čeká. A jak se krátce na to ukáže, možná to zas tak hrozné nebude.

Kelův nový kamarád má totiž staršího bratra, který vůbec není k zahození, a který – no o Layken smýšlí podobně. Zkrátka, ti dva si k sobě rychle najdou cestu a oba s nadšením zjistí, jak dobře si rozumí.

Všechno vypadá perfektně, Lake má pocit, že se její život obrací k lepšímu, že všechno špatné má i svou světlou stránku. A pak nastoupí do své nové střední školy. Pak pozná, kdo je jejím učitelem poezie.

Možná to takhle v mém podání zní trochu moc lacině a průhledně, ale tak to vůbec není. Život jedna báseň si pro čtenáře připraví nejedno překvapení a zvrat, který dělá příběh tak jedinečným a zároveň opravdový.

 Jak jinak by taky bylo možné, že jsem tu knížku přečetla během včerejšího odpoledne. Totálně mě dostala! A je mi jedno, že jsou cílovou skupinou hlavně náctileté dívky. Kdyby nic jiného, tak jsem si vzpomněla na svoje pubertální roky a na svoje první lásky. A to je občas prostě fajn.

Jenže Život jedna báseň má daleko víc kvalit. Je to plnohodnotný společenský román, kde jediné, co dělá z knížky titul pro puberťáky, je věk hlavních hrdinů.

Život jedna báseň rozhodně stojí za přečtení, a každý, kdo má srdce tam, kde ho má mí, bude nadšený. 



21.11.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4071x

Existence posmrtného života

A pokračuji ve své jízdě napříč populárně naučnou literaturou. Včera jsem psala o tom, jak nám mohou v životě poradit duše zemřelých a dneska budu psát – inu, o něčem hodně podobném.  Totiž existence duší a posmrtného života jsou úzce spjaté.

Když jsem si totiž byla vybírat nějakou populárně naučnou knížku, kromě titulu Zeptejte se George Andersona jsem se docela zakoukala i do knížky Posmrtný život existuje od Jeffereyho Longa a Paula Perryho. A tak když jsem sbodla tu první, pro tuhle jsem se do knihkupectví vracela s nově nabytým nadšením.

A stejně tak jako Zeptejte se George Andersona tak i u Posmrtný život existuje jsem si celkem přišla na své.

Protože i když se sebevíc snažím být realista a skeptik, tak myšlenka posmrtného života mě víc než láká. No kdo by nechtěl být nesmrtelný – no lépe řečeno věčný? Jistě, jsou i tací, co touží po definitivním konci, ale těch je menšina. Jednoduše jak se tak podle téhle knížky zdá, tak máme velkou šanci, že po životě další život existuje. A jestli ne, tak autora budu chodit strašit!

Zážitků blízké smrti, nebo klinické smrti se po světě objevuje nemalá řada a spousta vědců se tímto fenoménem rozhodla zabývat. A mezi ně právě patří i doktor Jeffrey Long, který se této neprobádané otázce věnuje už několik desítek let a postupně došel k závěru, že smrtí to nekončí.

Doktor Jeffrey Long je původem onkolog, ovšem když se před lety setkal s jednou známou, která začala popisovat svoje zkušenosti z klinické smrti, rozhodl se pro trochu jiný směr své práce. Začal vyhledávat veškeré dostupné informace a snažil se získat co nejvíce výpovědí od lidí, kteří mají podobné zkušenosti.

Nakonec se rozhodl založit stránky s touto tématikou a vyzval lidi z celého světa, aby mu své zkušenosti posílali. Zanedlouho se jeho schránka začala plnit maily z různých koutů světa, přičemž doktora Longa čekalo nemalé překvapení. Všechny výpovědi se v mnoha bodech shodovaly.

To doktora Longa ještě víc motivovalo k pátrání a zkoumání, až mu z toho vyšel jakýsi vzorec. Dvanáct zážitků, které každý se zkušeností klinické smrti prožil.

  1. Zkušenost mimo tělo (OBE – Out of Body Experience): Oddělení vědomí od fyzického těla

  2. Zbystření smyslů

  3. Intenzivní a většinou pozitivní emoce nebo pocity

  4. Ocitnutí se v tunelu nebo procházení tunelem

  5. Setkání s mystickým, nebo zářivým světlem

  6. Setkání s bytostmi – buď mystickým, nebo se zemřelými příbuznými či přáteli

  7. Pocit změny času a prostoru

  8. Přehlídka uplynulého života

  9. Setkání s nadpozemskými („nebeskými“) říšemi

  10. Poznání, nebo zjištění nových, zvláštních věcí

  11. Střet s nějakou hranicí nebo překážkou

  12. Návrat do těla, dobrovolný nebo nedobrovolný

Díky těmto poznatkům sestavil dotazník, který k analýze zážitků klinické smrti využívá dodnes, a který mu také pomohly při sepisování knihy Posmrtný život existuje.

Možná je to moje spásná naděje, ale jedno je jisté, některé ty argumenty se vážně nedají brát na lehkou váhu. Ať už jste ale skeptik nebo ne, tahle knížka vám dokáže rozšířit úhel vnímání a přinese vám nejednu zapeklitou otázku.

No, tak či onak, jednou se stejně všichni dozvíme, jak to vlastně je!



20.11.2014 - Zdraví - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4371x

Jak nám mohou poradit duše?

Protože jsem poslední dobou měla ke čtení jen samé romány popřípadě thrillery, rozhodla jsem se, že bych se mohla pustit do trochu jiných literárních vod. Literaturu faktu a populárně naučnou literaturu mám opravdu v oblibě a tak jsem se s novým nadšením vydala do knihkupectví.

Přesně jsem nevěděla, co chci, ale tak nějak jsem tušila, že by to mohlo být něco z ezoteriky nebo životní pomoci – anebo nejlíp od obojího. A tak jsem se přehrabovala v regálech s všemožnými publikacemi a hledala jsem tu pravou pro mě.

Za pár chvil jsem si vybrala několik kandidátů a nezbývalo, než si mezi nimi vybrat tu jednu vyvolenou. Jenže já nemohla, nemohla jsme se správě rozhodnout. A ne snad proto, že bych chtěla všechny, já spíš nechtěla ani jednu. Žádná mě stoprocentně nepřesvědčila. Už jsem to chtěla vzdát a odejít nakonec domů s prázdnou, když v tom jsem v sekci novinek uviděla hrozně příjemně působící obálku.

Tou byla kniha Zeptejte se George Andersona – Co nás mohou duše naučit o životě, která se posléze stala i mou společnicí na dva příjemné večery.

Není každý jako já, že by věřil na duchy a démony, ale je spousta lidí, kteří věří, že máme duši. Jakési nic ukryté hluboko v našem nitru, které nás den za dnem pohání k životu. Já se k takovým lidem počítám, na duši věřím a věřím taky na to, že po naší smrti s ní není nadobro amen.

Ovšem vyvstává otázka, kam takové duše míří a co dělají?

Asi není moc lidí, co by na ni umělo odpovědět, ovšem George Anderson, jedno z nejuznávanějších světových médií, by vědět mohl. A jak se po přečtení jeho knihy ukázalo, ví toho ještě daleko víc. Ale nechci předbíhat.

George je uznávanou kapacitou ve svém oboru a za svou náklonnost k jeho práci se nestydí řada významných vědců a lékařů. Pomohl nespočtu lidí v těžkých životních situacích a svým životním postojem pozitivně ovlivnil každého, s kým se setkal.

Zkrátka je takovým guru v životním poradenství, který ke své moudrosti přišel dlouholetou komunikací s dušemi zemřelých. Možná to zní neuvěřitelně, ale jedno je pravdou, jeho rady fungují.

A tak se stalo, že se George jednoho dne rozhodl, že sepíše knihu plnou dotazů od svých fanoušků i od lidí, kteří potřebují doopravdy poradit v těžké životní situaci. A tou je právě příručka Zeptejte se George Andersona – Co nás mohou duše naučit o životě.

Kniha se spoustou kapitol, které jsou vždycky zaměřené na jedno téma, a kde se lidé ptají a George odpovídá. Často s humorem a vždycky s citem radí válečným veteránům, těžce nemocným lidem, psychicky narušeným jedincům, neúspěšným sebevrahům, zhrzeným milencům, ale taky docela obyčejným lidem, kteří jsou prostě zvědaví. Neúnavně odpovídá a všem se snaží co nejlépe poradit.

Nečekala jsem, že to bude tak čtivá, zábavná a zajímavá kniha. No v každém případě jsem ráda, že jsem ji objevila, a že se stala mým společníkem. Věřím, že využiju nejednu radu. 



19.11.2014 - Zdraví - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4142x

Erotický thriller

Když jsem byla tenhle pátek v knihkupectví, mou pozornost si vysloužila provokativně rudá a tak trochu záhadná kniha. Nedokázala jsem od ní odtrhnout oči a jít si prohlídnout jiné knížky. Dívka z 6E od Alessandry Torreové si mě na první pohled podmanila.

A tak mi nezbývalo nic jiného, než si tu knížku, o které jsem nic nevěděla, koupit. Když jsem se pak vracela domů, měla jsem menší obavy, ale ty jsem zase rychle zaháněla myšlenkami, že knížka s tak pěknou obálkou nemůže být špatná.

No, ani dobře nedokážu vystihnout, jak moc jsem měla pravdu.

Deanna Maddenová alias Jessica Reillyová je v jistých kruzích velice známá – a taky oblíbená. Muži z celého světa jí platí, aby se před webkamerou svlékala a dělala to, co po ní její klienti žádají. Velice lukrativní byznys, který Deanně nanejvýš vyhovuje, a díky kterému může žít tak, jak žije.

Totiž zamčená na osmdesáti čtverečních metrech jejího bytu 6E. Žije tak už tři roky, už tři roky se nikoho nedotkla a především – už tři roky nikoho nezabila.

Deanna je tak trochu zvláštní. Nemá zrovna dvakrát dobrý pocit z mezilidských vztahů, trpí obsedantní touhou vraždit a miluje krev. Proto se potom, co svou touhu ukojila, rozhodla pro dobro ostatních odejít z veřejného života a dobrovolně se uvrhla do svého komfortního vězení uvnitř svého bytu. Pro svou ochranu si změnila identitu a začala prodávat kybersex.

Všechno by to bylo fajn, všechno klape jak má. Deanna dodržuje přísná stereotypní pravidla, která jí pomáhají držet na uzdě její touhy, plní přání svých klientů a nikoho nevraždí. Perfektní. Tedy do té doby, než se ztratí ta malá holka.

Sedmiletá Annie zmizela a jsou toho plné zprávy. Rodiče, přátelé, známí, okolí – všichni jsou z toho na dně a rozrušení. Deanně by to mohlo být jedno, mělo by jí to být jedno. Jenže ona asi ví, kdo za tím únosem stojí.

Jako Jessica zná totiž spoustu zvrhlých fantazií svých klientů a právě jeden z nich fantazíroval o malé Annie.

A tak se Deanna ocitá na křižovatce, ví, že policie ji poslouchat nebude a tak je to jen na ní. Má zůstat stranou a nevystavovat se pokušení, nebo má udělat něco dobrého a ještě k tomu ukojit svou představivost?

Stejně jak mě v knihkupectví dostala obálka, tak mě doma dostal obsah knížky. Otáčela jsem stránku za stránkou jak splašená a nemohla se nabažit. Ve snu by mě nenapadlo, že by mohl být erotický román taky skvělým, opravdu skvělý, thrillere.

Neuvěřitelně autentické – prostředí virtuální prostituce, zvrhlé choutky a fetiše klientů, Deannin každodenní život i její temná minulost a ještě temnější přítomnost – to všechno dělá z Dívky z 6E naprosto jedinečný román, který vás svou poutavostí přitluče do křesla.

Dívku z 6E jsem si užila a věřím, že nebudu sama. 



3.11.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4477x

Manželky

Mám na kontě další knížku – co si budeme nalhávat! A víte co? Vůbec se za to nestydím, protože na tuhle už jsem si zuby brousila nějaký ten pátek. No od chvíle, co jsem zjistila, že má vyjít.

Zkrátka, když vychází knížka od jedné z mých nejoblíbenějších spisovatelek Táni Keleové-Vasilkové, musím si ji pořídit. Tentokrát to jsou Manželky, knížka, která na Slovensku vyšla už před několika lety, a která se teprve teď dočkala svého českého překladu.

Proto když jsem zjistila, že už jsou Manželky v prodeji, jako o překot jsem letěla do svého oblíbeného knihkupectví a stejně splašeně zase domů, abych se mohla v pohodlí svého útulného obýváku konečně začíst.

Manželky jsou příběhem o čtyřech ženách, nerozlučných kamarádkách z gymnázia, které jsou ve svých dvaatřiceti poprvé krutě dostižené realitou. Ivana, Diana, Michaela a Martina jsou každá docela jiná, každá prožívá svoje soukromé bolesti a radosti, a přesto je spojuje jedno: spadly jim růžové brýle a ony vidí život takový, jaký je.

Jednoduše být manželkou a matkou je krásná představa – a v představách každé ženy velice romantická – jenže když pak přijde na skutečnost, je to dost často jen bída. Vaše představy o výjimečném životě rozdrtí nekompromisnost reality, a když už konečně prohlédnete, bývá pozdě – jste uvězněné ve stereotypní skutečnosti.

A přesně tohle se stalo i našim hrdinkám.

Ivana, která se bojí po mateřské opustit bezpečí paneláku a přestože je pořád sama, práce ji neláká. Nechce se stát tou uřícenou ženou, která nestíhá ani práci a ani rodinu.

Diana si krátce po svatbě taky nepředstavovala, že za pár let bude čekat čtvrté dítě, že bude unavená, vyčerpaná, napohled stará. Kdyby jí to byl někdo řekl, nevěřila by mu – měla jiné představy.

Michaelu by zase nikdy nenapadlo, že si její manžel najde jinou, mladší a hezčí, za kterou ji vymění. Nenapadlo by ji, že zrovna ona bude tohle prožívat, že bude opuštěná, a že její jedinou útěchou bude lahev vodky.

A Martina, jediná, která se nevdala a nemá děti? Tenkrát když říkala, že to pro ni nic není, že žádný nesplňuje její ideál, by si asi těžko pomyslela, že za pár let bude závidět každé novopečené mamince.

Tohle jsou soukromé strasti hlavních hrdinek. Na první pohled docela obyčejné osudy, jenže už na ten druhý vám dojde, jak i takový všední život může být neobyčejný. Každá z těch žen se se svou rolí vypořádává po svém, každá jinak roste a každá se jinak pere s nepřízní osudu. Všechny ale zase spojuje, že žádná nechce zůstat v pasti reality.

Na Manželky jsem se těšila a moc dobře jsem věděla proč. Je to úžasný, procítěný příběh tak dobře vlastní právě Táně Keleové-Vasilkové. Příběh Manželek jsem si užila a autorka mi jako pokaždé pomohla pochopit spletitosti života. 



28.10.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4567x

Mapa vztahů

Tenhle měsíc jsem opravdu nějak hodně produktivní. No, to ale u mě tak s podzimem bývá. Jak jsem v jiných měsících docela vybíravá, tak na podzim a v zimě neopovrhnu jakoukoliv knížkou.

A tak se stalo, že mé oko padlo na titul, jaký byste u mě za normálních okolností jen stěží hledali. Knížku povídek (to samo už je dost výjimečné), českou (ještě vzácnější) a navíc k tomu oceněnou Magnesií literou. To vážně není můj typický šálek literatury. Ale je podzim a tak je všechno odpuštěno.

A víte, co já jsem za tu Mapu Anny – jak se knížka jmenuje – od Marka Šindelky vážně ráda.

Jak by se na první pohled mohlo zdát, že knížka mapuje jakousi Annu, tak víc než ji, se věnuje jejím vztahům a vztahům lidí jí blízkých.

Totiž, i když je Mapa Anny knížka povídek, tak to nejsou jen jednotlivé nesouvisející příběhy, ale spíš jednotlivé příběhy skupiny lidí, kteří se mezi sebou znají. Tedy v některé povídce je ta či ona postava hlavní a v té další zase vystupuje jako vedlejší. No propletenec, ale moc příjemný.

Dozvídáme se tu spoustu osobních příběhů spousty lidí a postupně zjišťujeme, že jejich naoko bezvadné životy mají plno much. A to především ve sféře milostných vztahů. V jedné povídce si například hlavní hrdinka pořád stěžuje na svého partnera. Ten ji podle všeho bezmezně miluje a je pro ni ochoten udělat vše – ona je ale nespokojená. A pak se záhy dovídáme, že ani on není moc spokojený, a že si od vztahu sliboval daleko víc.

Jednoduše autor tu ukazuje, že to jak se prezentujeme pro okolí, je dost jiné než to, co prožíváme v našich srdcích. A to je taky hlavním motivem celé knížky. Rozbor vztahů, jejich vnímání a vůbec vnitřní život. Proto je taky v Mapě Anny dáván da

leko větší důraz na samotné postavy, než na nějaký děj. Ten v podstatě není, ale nevadí to – napínavá dramata se totiž odehrávají v nitrech perfektně vyprofilovaných postav.

Inu, tohle je knížka pro fajnšmekry – není se co divit, dostala Magnesiu literu – přesto si ale myslím, že potěší i takového laika, jako jsem já. No ostatně, mě potěšila. A jak jsem zvyklá na detektivky, thrillery, nějakou tu romantiku a společenské romány, tak tohle dílo – které se nemůže víc vymykat mému vkusu – které si své místo v mojí knihovně zaslouží.

Jak jsem psala, není to úplně z těch nejsnadnějších knih, je trochu náročnější, ale o to víc vám zůstane v paměti. Nebo tedy aspoň mě se Mapa Anny do paměti podepsala červeným inkoustem.



22.10.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4675x

Vypravěčka

Včera jsem psala a dneska píšu znovu. Ale tentokrát na knížku, kterou už mám nějakou chvíli přečtenou. To mi není moc podobné, většinou jak knížku přečtu, tak o ní i napíšu. No Vypravěčku od Jodi Picoultové jsem zkrátka musela vstřebat – pomalu a postupně.

Mám ráda rozmanitou literaturu, ale je jedna, na kterou si vážně potrpím. Totiž taková, kde se řeší sporné společenské a životní otázky. A právě Vypravěčka od mojí oblíbené autorky je takovými dilematy protkaná od začátku až do konce. Je to ta z knih, na kterou budete dlouho vzpomínat a jejíž příběh vám ještě notnou chvíli zaměstná mysl.

Ostatně takové jsou všechny knížky Jodi Picoultové, ovšem Vypravěčka je ještě o stupeň dál.

Sage Singerouvá to v životě neměla a nemá snadné. Před pár lety totiž zabila svoji matku. Nepředstavujte si ale nějakou násilnou vraždu. Zkrátka i dobrý řidič to někdy nezvládne. A aby toho nebylo málo, tak si Sage z té ošklivé autonehody nenese jen trauma a výčitky svědomí, ale taky nevzhlednou jizvu, která hyzdí její tvář.

No a jak to tak bývá, takové znamení nezůstává bez povšimnutí. Lidé si ji prohlížejí a to Sage nesnáší. Proto pracuje v noci – jako pekařka – a přes den je doma, spí, nebo si čte. Anebo je taky na té otravné terapii.

Prý by ji sdílení svých traumat mělo pomoci od výčitek svědomí. Sage to tak necítí, prostě ji to otravuje. Ale chodí tam – inu, i takový samotář občas potřebuje lidi.

A pak je tu na druhé straně Josef Weber, vitální a lidmi oblíbený pětadevadesátník, který stejně jako Sage navštěvuje terapie.

A jak se zdá, Sage na něho udělala dojem, a i přes počáteční rozpaky, se tahle podivná dvojice záhy sblíží a stane přáteli. Ti dva v sobě mají naslouchavé vrby, mají v sobě oporu a hezký přátelský vztah založený na hře šachů a vyprávění příběhů.

Bylo by to fajn, kdyby Josef Sage jednoho dne nepožádal o laskavost. Laskavost, která přesahuje všechny meze. Laskavost, aby ho zabila.

Jak se totiž ukáže, Josef Weber je někdo víc, než čiperný děda. Je to bývalý esesák a na duši ho tíží víc, než jeden zmařený lidský život. A s tím už žít nechce, chce zemřít, jenže jak se zdá, život má zvrácený smysl pro ironii – Josef se těší skvělému zdraví. Proto je jediným řešením asistovaná sebevražda. A kdo jiný by ji měl vykonat, než Židovská dívka, jejíž babička si zažila koncentrák?

A tak se Sage ocitá na rozcestí, kdy netuší, kterým směrem se dát, kdy neví, co je správné, a co ne. Je taková vražda morální? A je to pro toho muže vůbec trest, anebo spíš vykoupení?

Sage je bezradná a tak se obrací na jediného člověka, který ji může pomoci. Na babičku Minku, která zažila hrůzy genocidy.

Inu, jak jsem psala nahoře. Tahle autorka mě vždycky dostane a svojí Vypravěčkou mě dostala ještě víc. Zkrátka židovská otázka mě bude vždycky zajímat a nelehké životní spory stejně tak.  

Závěrem snad můžu říct, že je to silné dílo, které se nesmazatelně zapsalo do mého srdce. 



20.10.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4721x

Manželovo tajemství

Inu, kotník už mám skoro v pořádku, ale to se přece nikdo nemusí dozvědět, no ne? Komu by se nelíbila ta pozornost a obskakování a hlavně nerušená možnost četby? Zkrátka, tohle je takové moje malé tajemství – manželčino tajemství!

Ale abyste si zase nemysleli, že toho jen zneužívám. Ta noha mě ještě dost bolí, takže to že sedím, nic nedělám a jen čtu, je to nejlepší, co můžu dělat. Nebo si to aspoň říkám – ale pst. Zkrátka má láska ke knihám je silná a moje spotřeba jich ještě větší.

A tak jsem před pár dny zase vyrazila na brouzdačku po nejmenovaném internetovém knihkupectví a hledala jsem, co bych šoupla do košíku. Thrillerů jsem měla dost, romantických románů taky, chtěla jsem něco společenského a inteligentního.

No jo, to se snadno řekne, ale už hůř hledá. Naštěstí při mně stála štěstěna a já náhodou klikla na knížku s krásnou obálkou, jejíž anotace a četné recenze mě přesvědčily, že je to právě to, co hledám.

A tak jsem si do košíku přidala Manželovo tajemství od Liane Moriarty.

Cecilia Fitzpatricková žije docela spokojený život. S manželem mají tři krásné dcery, dům a nějakou tu korunu na kontě – prostě slušný život. Jenže to jaksi nestačí. Cecilia marně vzpomíná, jaké to kdysi bývalo a dochází jí, že její vztah s manželem pomalu zvětrává. No jo, už to není takové vášnivé a divoké jako na začátku. S tím by se ale Cecilia vyrovnala, to je normální, jenže to, že s ní John-Paul vůbec nespí, a že se chová divně, to už se jí tak normální nezdá.

Proto se není čemu divit, že se jí hlavou honí spousta otázek. Má její manžel jinou? Nebo jiného? Je nemocný? Zadlužený? Tolik otázek a žádné dopovědi! Sžírá ji to, pořád na to myslí – i když v koutku srdce pořád doufá, že je to jen dočasné.

Jenže není a to se dozví hned záhy, když se vydá na půdu pro staré fotografie. Když se tam ten den rozhodla jít, určitě ani v nejmenším netušila, že tam najde svoje odpovědi a k tomu ještě další kupu nových otázek. Totiž když se tak prohrabovala těmi fotkami, najednou jí do klína vypadla malá šedá obálka. To by nebylo nic neobvyklého, kdyby na sobě neměla záhadný vzkaz adresovaný právě Cecilii. Sála na ní slova: Pro mnou ženu Cecilii Fitzpatrickovou, otevřít jen v případě mé smrti.

Co to mělo znamenat? Nějaký hloupý vtip? To asi těžko.

Cecilia se rázem ocitla ve slepé uličce. Má obálku otevřít a porušit manželovu důvěru, nebo ji má nechat zavřenou a ukousat se zvědavostí?

Nakonec neudělá ani jedno a manželovi zavolá. Ten je celý bez sebe a ihned se rozhone vrátit se z pracovní cesty. Pozdě. Protože Cecilia to nakonec nevydržela, zachovala se jako normální ženská a vypustila na světlo tajemství, která by se radši měla zapomenout.

No páni, jiná slova ani nemám. Prostě, páni! Tahle knížka mi vytřela zrak. Já tušila, že bude skvělá, no že tak moc, to by mě napadlo leda ve snu. Nestěžuju si – chraň Bůh – jen se snažím se s tím trochu vypořádat, trochu to vstřebat a pochopit.

Ta či onak je Manželovo tajemství jedním z nejlepších společenských románů, jaké jsem za poslední dobu četla a já vím, že se k němu dříve či později znovu vrátím. 



19.10.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5614x

Třetí hlas a jeho ozvěny

Asi už jsem všech těch hlubokomyslných knížek o lásce a životě měla dost. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, že jsem sáhla po thrilleru, který vážně není pro slabší povahy. Po thrilleru, který mi připravil pár bezesných nocí, a který mě – ať se mi to líbí nebo ne – naprosto pohltil.

Inu, můj kotník se pomalu hojí, ale jak říkám – pomalu. Proto povětšinu dne stále trávím na lůžku, anebo na pohovce s nohou nataženou a se společností nějaké knížky. A jak jsem měla velkou spotřebu už předtím, tak teď – škoda mluvit. Co den, to knížka.

Ale já si stěžovat nebudu, protože já si to náramně užívám. Všichni mě obskakují a dělají, co mi na očích vidí. Tuhle, když mi můj drahý pomáhal do vany, jsem si vzpomněla na Postřižiny – zkrátka, jsem jeho lazar. A tak si všechnu tu péči vychutnávám a plně se oddávám své největší neřesti – četbě.

V jednom rekreačním centru v Marseille je nalezeno šest kusů slepé ženy. Policie ji identifikuje jako bývalou členku cirkusu a asistentku známého vrhače nožů. Není to nic pěkného, ale kdyby se tato vražda nedotýkala muže, jež má známé na správných místech, asi by se tím nikdo tolik nezatěžoval.

Ovšem jak jsem psala, dotýká se to někoho, jež má své kontakty. A v tomto případě je tím kontaktem významný stockholmský komisař Tom Stilton, který se nakonec rozhodne svému příteli prokázat laskavost a vydá se do Francie zjistit, co se to vlastně stalo.

Zpátky ve Švédsku je nalezen oběšený zaměstnanec celní správy Bengt Sahlmann. Ukazuje to na sebevraždu, jenže policistka Mette Olsäterová, která dostala případ na starost, je jiného názoru.

Docela rychle jí dojde, že tahle údajná sebevražda má co dočinění s obrovskou dodávkou drog, kterou celníci zabavili. Se svým týmem se proto po hlavě vrhá do pátrání, které by jí mělo pomoci dopadnout významné mezinárodní drogové bosse a jednou pro vždy s nimi zatočit.

Jenže je tu taky Olivia Rönningová, která i přesto, že se svou našlápnutou kariérou policistky sekla a dala se na dějiny umění, tak se rozhodla případem zajímat. Inu, ona toho oběšence znala, a taky jeho zdrcenou dceru.

A tak se Olivia oproti Mette nevydává za drogovou mafií, ale sleduje stopy, které ji zavedou do temných vod lidské společnosti, kde se záhy setkává se svým „přítelem“ Tomem Stiltonem.

A přestože se ti dva nemůžou vystát, začnou spolupracovat. Neboť jak se zdá, oba jejich případy mají společného jmenovatele – třetí hlas.

Tedy povím vám, manželské duo Börjlindových, kteří mají na kontě mimo Třetího hlasu ještě Skočný příliv, mě vážně baví. Je vidět, že jsou to profíci a zkrátka náročné příběhy s komplikovanou zápletkou i dějem mají v krvi. Knížka je čtivá, svižná, nepředvídatelná, a i když je dost drsná – hodně drsná – tak si ji zamilujete.

Jsem moc ráda, že mám bolavý kotník! Díky tomu přicházím na spoustu nových knih a autorů, co rozhodně stojí za přečtení.



28.9.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:6177x

Staromódní láska

Před dvěma dny jsem si nepěkně zvrtla kotník. Co vám budu povídat, barvu změnil do fialova a velikost – no, víte, jaké mají nohy sloni. Takže o nějakém chození se tu vážně nedá mluvit. Vyfasovala jsem proto neschopenku a velkou tubu masti na otoky.

Neštěstí nasnadě, jenže to bych to nesměla být já, abych si z toho nenašla nějaký užitek. Přece jen, co jiného můžete jako lazar dělat, než že celé dni pročtete?

A tak jsem vyslala svou drahou polovičku do knihkupectví a těšila se, co mi přinese. Totiž abych to ještě víc ozvláštnila, řekla jsem mu, že výběr nechám na něm. No, v tomhle rozhodnutí možná svou roli sehrály utišující léky na bolest, ale tak či ona, já toho teď rozhodně nelituju.

Můj milý mi totiž přinesl Obuvníkovu ženu od Adriany Trigiani, knížku s krásnou obálkou, která mě jako mávnutím proutku přenesla do staré doby provoněné módou, Alpami, vínem a nehynoucí láskou.

Když Stella zemřela, Enza nepřišla jen o mladší sestřičku, ale taky o kus svého srdce. Co by dala za to, aby ji viděla znovu se usmívat? Všechno a přece by to k ničemu nebylo! Teď tu jen stála a čekala, až ten chlapec, co vypomáhá v klášteře, vykope hrob.

A i když to byla veskrze smutná chvíle, právě tehdy se zrodila láska, která měla přetrvat věčnost. Právě tehdy se Enza a Ciro prvně setkali a právě tehdy jejich srdce pochopila, že k sobě patří. Inu, láska na první pohled.

Bylo to osudové setkání, leč krátké. Tedy, jistě by se z toho rychle rozvinul láskyplný vztah, který by nakonec dovršila svatba, kdyby se Ciro nestal svědkem něčeho, čeho rozhodně neměl. A Monsignor z kláštera, ve kterém Ciro a jeho bratr Eduardo žili, byl stejného názoru. Rozhodl se, že oba bratry z jejich jediného domova vyžene.

A kvůli té nešťastné náhodě neměl Ciro přijít jenom o svou nově nalezenou lásku, ale měl jít rovnou do polepšovny – a to rozhodně nebyla budoucnost, kterou si představoval. Štěstěna při něm ale stála! Jedna ze sester se i přes knězův zákaz rozhodla, že Cira do polepšovny nepošle. Místo toho mu zařídila cestu do Spojených států, kde se měl v italské čtvrti stát ševcovským učněm.

Enza a Ciro už se nikdy neměli spatřit. Ovšem osud si s námi rád zahrává a tak se stalo, že vítr z alpských hor za pár let přivál za velkou louži i Enzu. Ta začala pracovat jako továrenská švadlena. Ovšem jejího obrovského talentu si brzo všimli v New Yorku a nabídli jí práci přední kostýmní švadleny v Metropolitní opeře. Snová kariéra!

A právě tou dobou se Cirovi a Enziny cesty znovu setkaly. Ale i tentokrát to bylo setkání jen na malý okamžik. Oba před sebou měli docela jinou budoucnost, a tak už se začínalo zdát, že jim prostě není souzeno, být spolu. Jenže kdo ví?

No, já a moje berle jsme si tuhle docela dlouhou knihu náramně užily. Je trochu jako pohádka, romantická, krásná, plná vůní a dálek, staré doby a skutečné lásky. Bylo to tak skvělé, že jsem nakonec ráda, že jsem si tu honu vyvrtla! 



22.9.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4776x

Všechny podoby lásky

Už jsem těch thrillerů a detektivek měla plné zuby a rozhodla jsem se, že si zase jednou koupím knížku protkanou romantickým příběhem. Něco o lásce, vztazích – no však to znáte, něco, co vás donutí k úsměvu.

Proto, jak je mým zvykem, jsem se vydala do knihkupectví. Jenže tentokrát to nebylo do toho mého oblíbeného kamenného, ale do internetového. Byla bych radši šla do obchodu a tu knížku si osahala, očichala a prostě vůbec se s ní seznámila, ovšem to bych směla chodit. Což mi můj zvrtnutý a napuchnutý kotník vážně nedovoluje.

A tak mi nezbylo nic jiného, než se prohrabovat virtuálním oddělením se společenskými romány a hledat ten, který mi padne do oka. Naštěstí to netrvalo moc dlouho, po pár přečtených anotacích a prohlédnutých obálkách jsem klikla na knížku se všeříkajícím názvem.

Všechny podoby lásky od Aminatty Fornaové mi přišly jako ta pravá kniha, kterou hledám. To jsem se nechala zmást. Byla jsem unáhlená – teď jsem za to ráda – a podle názvu jsem očekávala romantiku. Ta se ale zas tak nekonala jako spíš několik dramatických lidských osudů.

Sierra Leone už je nějakou chvíli sužovaná občanskou válkou, terorem a krutými boji. Není to zrovna to nejromantičtější místo. To nic ale nemění na tom, že lidé, co tu žijí, se milovali, milují a milovat budou. Protože láska, ta si najde cestu vždy a všude – ve všech svých podobách.

A tak se stane, že si své cesty zkříží několik lidí, jež si v srdci nesou příběhy o svých různých soukromých láskách.

Je tu Adrian Lockheart, který utekl z Velké Británie do válkou zasaženého hlavního města Sierry Leone. Tam doma v Anglii už ho nic nedrželo, manželství se mu rozpadlo, stagnující kariéra taky nebylo to pravé, a vůbec jeho život pozbyl smysl. Chtělo to změnu a Sierra Leona vypadala jako ta nejlepší možnost.

Adrian je psycholog a získává práci v místní nemocnici, kde se prvně setká se svým budoucím dobrým přítelem. Tím je Kai Mansaray, charismatický chirurg, který se stejně jako Adrian v myšlenkách vrací ke své ztracené lásce. Nenebeh, úžasná dívka, kterou kdysi potkal na universitě, a kterou, ať se mu to líbí nebo ne, pořád miluje.

A v neposlední řadě je tu i Adrianův první pacient. Na smrt nemocný bývalý profesor historie, který se ve svých myšlenkách také zaobírá svou osudovou láskou – manželkou svého kolegy. Elias Cole si stejně jako ti dva v srdci nese ozvěnu lásky, kterou kdysi měl a kterou ztratil, vzpomíná na ni a postupně svůj příběh vypráví Adrianovi.

Tohle jsou tak nějak shrnuté osudy tří hlavních postav. Jenže doopravdy je toho mnohem víc. Pár slovy prostě nezachytím výjimečnost téhle knížky. Můžu jen říct, že mě autorka velice překvapila – v tom nejlepším. A tak i když jsem byla zprvu trochu zklamaná – že to není ta romantika – tak teď jsem vážně ráda, že jsem Všechny podoby lásky četla.

Protože láska má opravdu mnoho podob a mě nikdy neomrzí si o nich číst.



22.9.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4898x

Démoni mezi námi

Když jsem v předchozím článku psala, že jsem při čtení přitvrdila, ani v nejmenším mi nedošlo, jako moc jsem přitvrdila!

Jistě, jedna věc jsou thrillery a detektivky, ovšem horor, který je údajně podle skutečných událostí? No, to už je dost i na mě. I když na druhou stranu vlastně ani tak ne. Vždycky mě přitahovalo mystično a nadpřirozeno, duchové, příšery, démoni a andělé. A vždycky jsem v to taky věřila, takže bylo jen otázkou času, kdy se do nějaké takové knížky začtu.

Že to bude ale zrovna příběh, který je podle skutečných událostí, to mě opravdu nenapadlo. Protože i když na ty věci věřím, část ve mně je pořád skeptická. Tedy byla, do doby, než jsem se začetla do knihy Chraň nás od zlého.

Tuhle knížku jsem objevila velikou náhodou. Totiž můj bratr mi vyprávěl, že byl nedávno v kině na hororu, který by se mi prý líbil. Nenechala jsem se moc vybízet a s nadšením jsem zapnula strejdu Google a začala hledat informace. A co čert nechtěl – v téhle spojitosti je to víc než doslovné – jsem zjistila, že film je podle knížky.

No, na nic už jsem nečekala a běžela jsem do knihkupectví.

Příběh vypráví newyorský policista Ralph Sarchie – sám autor, který pracuje ve 46. okrsku v Bronxu. Jeden by řekl, že tohle je už dost nebezpečná práce, ale to ne. Náš milý Ralph jaksi tíhne ještě k něčemu daleko nebezpečnějšímu, k něčemu, co je dost daleko nad rámcem chápání obyčejných smrtelníků. Protože jak říká, je tady zlo a pak ZLO. A proti tomu ZLU se nedá bojovat jen pistolí a odznakem.

A tak se přidává ke skupině exorcistů, učí se vymítat démony a zlé duchy z domů i lidí. Jeho zbraněmi jsou kříže, svaté medailonky, relikvie, svěcená voda, nebo třeba požehnaná sůl. Všechno bedlivě studuje a bez nároku na honorář pomáhá lidem, kteří to potřebují.

Postupně vypráví o případech, na kterých pracoval a řeknu vám, žádná sranda to není. Nejhorší pak snad je, když jdou temné síly po jeho rodině. To jsem se vážně ohlížela, jestli na stěně neuvidím podezřelé stíny. A pak, když jsem se dočetla k případu o Sucubech a Incubech, protáčely se mi panenky. Protože znásilnění je hrůza sama o sobě, o to pak horší, když je to démonem, který se živí z vašeho strachu.

To je tedy tak nějak stručně obsah, ale abych autorovi nekřivdila, když nás tak pěkně svými příběhy vyděsil, taky připojil pár dodatků v podobě užitečných modliteb, které by měly temné síly zahnat zpátky do pekla.

No, nebudu vám lhát, pár těch modliteb se učím – a to nejsem žádná věřící, jen prostě vyděšená!

Každopádně je to paráda, je to knížka, která mi zas o něco posunula moje hranice vnímání světa a která mi potvrdila, že víme tak trochu kulové, co je mezi nebem a zemí, a že je možné vlastně všechno.

Nicméně je jedno, jestli věříte tomu, že je to podle skutečnosti nebo ne, Chraň nás od zlého prostě za přečtení stojí! 



20.8.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:6945x

Vražda v přímém přenosu

Aby toho nebylo málo, do třetice tu mám další povedený thriller. No jo, já se nezdám, nejdřív jsou to samé romanťárky a knížky o dietách a životním stylu a najednou hned tři thrillery za sebou. Inu, trošku jsem přitvrdila a řekla jsem si, že zbytek léta strávím s husí kůží – ostatně když se člověk podívá na to počasí, ani se není čemu divit!

A tak jsem tak postupně začala prozkoumávat internet, jestli nenarazím na nějakou pěknou novinku ze sekce krimi. No, nemusím ani říkat, že se toho na mě vyvalila nepřeberná hromada, načež přede mnou stál těžký úkol: vybrat si tu nejlepší, tu, co mě zaručeně chytne.

Pročítala jsem anotace, ohlasy, recenze a ne a ne si vybrat, skoro každá z knížek, na kterou jsem narazila, měla něco do sebe. A to je pak pro těžkého knihoholika skoro neřešitelný problém.

Řešení se nakonec ale přihlásilo samo, když jsem šla jeden den domů z práce, jen tak na skok jsem se zastavila v knihkupectví. A tam jsem ji prvně spatřila, knihu, která mi vzala dech a nejednou mi přivodila husí kůži.

Final cut od německého spisovatele Vieta Etzolda nás přivádí do Berlína za policejní komisařkou Clarou Vidalisovou. Ženou, která se tvrdě snaží potírat všechny násilníky, pedofily a vrahy, co ji přijdou pod ruku. Ještě jako dítě vinou vyšinutého pedofila přišla o sestru a to v ní navždy zanechalo odhodlání s takovým svinčíkem navždy skoncovat.

A docela se jí to daří – a to doslova, není policisty, který měl na kontě víc úspěšných výstřelů – ale přesto je tu jeden, který se jí vysmívá.

Když totiž Clara jednoho dne dostane mail s videem, na kterém je, podle anonymního odesilatele samotným vrahem, zachycena brutální vražda mladé dívky, ihned ji dojde, že tohle bude něco docela jiného, než průměrní násilníci z parku.

A tak se rychle vrhá do vyšetřování a snaží se identifikovat onu dívku z videa. Tou je Jasmin Petersová, studentka, obyčejná dívka, která ale bohužel spadla do spárů vraha. A ne jen tak obyčejného. Vraha, který je vychytralý, chladnokrevný, precizní a především zcela ponořený do svojí práce.

Když se totiž vyšetřovatelé dostali do Jasminina bytu, nemohli uvěřit vlastním očím. Tělo dívky bylo zbavené orgánů i krve a až na kost bylo ohlodané od masožravých brouků – nejspíš vrahových mazlíčků. A to je na případu to méně zarážející.

Mnohem děsivější je fakt, že ještě včera byla Jasmin aktivní na svém Facebooku. Inu, Vraha asi bavilo chatovat si s jejími kamarády a sdílet za ní fotky. A především to pak bylo skvělé zamaskování jeho hrůzných činů.

Jednoduše, tohle opravdu není běžný tip vraha a Claře dá ještě hodně zabrat, než se s ním vypořádá – jestli vůbec.

Tedy povím vám, tohle byla rozhodně trefa do černého. Když jsem se v knihkupectví do knížky zakoukala, ani ve snu mě nenapadlo, že mě tak moc nadchne. Je propracovaná, promyšlená, ale v první řadě svou prostou podstatou nesmírně děsivá.

Já ani nevím, co víc psát. Zkrátka pokud vás baví napínavé příběhy s hlubokou psychologickou rovinou, Final cut je přesně pro vás.



18.8.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:6510x

Globální oteplování

Jak jistě víte, není mým zvykem psát tu o nějakých závažných světových tématech a nehodlám to měnit ani tentokrát. A ne, nechci ani psát o té veselé písničce od Nightwork s ještě veselejším klipem. Totiž, jednoho by to nenapadlo, ale opět se má slova budou točit kolem knížky.

Jednoho dne jsem takhle šla z práce a moje oko nenápadně zabloudilo do výlohy knihkupectví, kde jsem uviděla knížku s docela zajímavou obálkou a ještě zajímavějším názvem. Totiž Nefilim.

Ten název mě nemálo zaujal. Já, žena kovaná v biblických příbězích a v mytologii čirou náhodou vím, co to ti Nefilové jsou. Jsou to docela zajímaví tvorové. Napůl andělé, napůl lidé, prý obři a taky jeden z důvodů, proč Bůh seslal na zemi potopu světa.

To je tedy ta biblická verze, jenže v knize Nefilim od Asy Schwarz jsou tito tvorové spíš víc politickou, korupcí a vraždami plnou, metaforu.

Příběh je o docela obyčejné dívce Nově Baralekové. Je to aktivistka za ochranu životního prostředí a docela významná členka organizace Greenpeace. A zrovna teď se společně s několika svými přáteli rozhodla, že pěkně vytrestá jednoho významného papaláše ze společnosti, která obrovsky přispívá ke globálnímu oteplování.

Nova a její přátelé se rozhodli, že se k onomu muži vloupají a na stěny jeho luxusního příbytku nasprejují pár nevybíravých vzkazů. Vlastně by to byla sranda o nic tak vážného by nešlo, kdyby se to celé jaksi nezvrtlo.

Novin terč jejího aktivistického útoku společně s celou svou rodinou už čuchá ke kytičkám. No, nebo spíš ke koberci, ale ta pointa je asi jasná. Prostě, Nova je první, kdo našel mrtvoly té významné rodiny. Podle všech okolností šlo asi o docela brutální vraždu.

No, Greenpeace jsou v průseru a Nova tuplovaně. Musejí rychle vypadnout, jenže už je stejně pozdě – policie pozná jejich sprejerský rukopis. Tady už nejde o politicky motivovaný vandalismus, ale o podezření z několikanásobné vraždy.

A aby toho na Novu nebylo málo, zrovna když jí jde po krku policie, se dovídá, že její matka zahynula při velice podezřelé autonehodě. A to je další z faktů, kterého se policie chytne – Novina matka totiž byla velice movitá žena. Vypadá to, jako by Greenpeace chtěli přijít k velkým penězům.

Když pak za Novou přijde notář se závětí, je to poprvé, když se mladá dívka dozvídá o záhadné nadaci FON. Její matka jim totiž odkázala polovinu svého majetku. Co to má znamenat? Nova nic nechápe, ale rozhodně ví, že tomu musí přijít na kloub a o FON se něco dozvědět. Ostatně možná právě oni mají prsty ve smrti její matky.

Jo, už v té výloze jsem věděla, že je to knížka přesně dělaná pro mě. Mytologie, napětí, vraždy, hledání pravdy, úryvky z bible a to všechno v jednou čtivém kompletu. Nemohla jsem se od knížky utrhnout. Je to nevšední thriller plný zajímavých detailů, které dělají příběh ještě víc nevšední.

Velice neotřelá kniha a já jsem nanejvýš ráda, že na ni mé oko v té výloze padlo. 



12.8.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4596x

Osudová láska

Ty svoje knížky o dietách musím zkrátka něčím prokládat. Nemůžu prostě pořád číst jen příručky a kuchařky. Nebo možná můžu, ale za chvíli to jednoho přestane bavit. Proto jsem se po Prime time – skvělé detektivce – vrhla na Šest let od Harlana Cobena.

Knížku jsem objevila docela náhodou. Četla jsem si v jednom ze svých oblíbených časopisů a koutkem oka jsem si všimla malého inzerátku. Takové věci já většinou ignoruju, ale tenhle mě zaujal – hlásal něco o skvělém thrilleru. To jsme si nemohla nechat ujít.

Proto jsem hned potom zasedla k počítači a jala se hledat bližších informací o mém novém středu zájmů. A našla jsem toho dost a všechno nasvědčovalo tomu, že Šest let bude vážně úlovek. Víc jsem nemarnila čas a knížku jsem si pořídila.

Každý jednou v životě narazíme na někoho, kdo se pro nás stane naši osudovou láskou. Na někoho, na koho nemůžeme zapomenout, koho nemůžeme dostat ze své mysli ani srdce a s kým je to už dopředu marné. Prostě něco krásného a bolestného zároveň.

No, přesně něco takového potkalo i Jakea – hlavního hrdinu Šesti let. Kdysi před šesti lety ji potkal, svou osud femme fatale. Natalie byla úžasná, inteligentní a Jake věděl, že je to ta pravá. Zamilovali se do sebe a chtěli spolu strávit věčnost. Jenže ta se jaksi smrskla na pouhé tři měsíce.

Jednoho dne totiž Natalie Jakeovi oznámila, že se bude vdávat – za svého bývalého přítele.

Jake byl naprosto zdrcen, ale jak Natalii slíbil, držel se dál. Dlouhých šest let, dokud neuviděl nekrolog, který hlásal, že Todd Sanderson – Nataliin manžel – je mrtvý.

V tu chvíli už to šlo rychle. Jake se spakoval a jel se podívat na pohřeb. A to byl okamžik, který převrátil celý jeho život úplně od základů. Když dorazil na místo, nevěřil svým očím. Ta žena, která je evidentně vdovou, přece nemůže být Natalie! Co to mělo znamenat? A kde je jeho skutečná Natalie? Moc otázek, žádné odpovědi.

Jake na nic nečekal a kontaktoval Nataliinu sestru. Jenže ta o něm nikdy neslyšela. Divné, ale neměl čas to řešit. Rozhodl se raději spojit s bývalými přáteli, kteří si na Natalii a Jakea budou jistě pamatovat. Omyl, stejná reakce jako od Nataliiny sestry. Ani ťuk – ticho po pěšině.

A to je pro Jakea teprve začátek dlouhé cesty za hledáním pravdy, odpovědí a záchranou vlastního života. Protože kdo se šťourá v něčem podezřelém, s tím to většinou nedopadá dobře.

Tak to je zhruba příběh Šesti let. Jenže tahle kniha toho v sobě ukrývá daleko víc. Není to jen dobře napsaný, propracovaný thriller s perfektně dávkovaným napětím, ale taky příběh o hluboké lásce. Protože jak sám autor prozradil, o lásku jde v první řadě. A to je asi důvod, který dělá z téhle knížky tak výjimečné čtení. Na jedné straně napětí, na druhé romantika – jeden by řekl, že je to jako skutečný život.

Díky všem těmto aspektům, a spoustě dalších, o kterých jsem ani nemluvila, je pro mě Šest let knihou, ke které se hodlám jednou – a možná víckrát – vrátit. 



29.7.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4890x

Nová Agatha Christie?

Jak už jste si jistě stačili všimnout, detektivky patří mezi moji hodně oblíbenou literaturu. Není snad měsíc, kdy bych si nepřečetla alespoň jednu knížku ze zmíněného žánru. Prostě mám ráda napětí a propracované záhady.

S tím ale vždycky vyvstává problém, kde sehnat opravdu kvalitní detektivku. Mou milovanou Agathu mám přečtenou několikrát stejně tak jako příběhy o Sherlocku Holmesi. A kvalitní náhradu mám sehnat kde? Občas se poštěstí, že narazím na skvost – třeba jako bylo Zátiší – ale většinou je to jen placatá šeď, kterou čtu už jen z nudy.

Jenže tentokrát jsem z knihkupectví odcházela s vědomím, že tahle detektivka, rozhodně patří mezi ty výjimečné skvosty.

Liza Marklunodová, královna švédských detektivek a trihllerů, je v našich končinách už dobře známá. Ostatně už tu vyšly tři její předchozí knihy – Exploze, Studio 6 a Svědek – a po celém světě se pak těší velké oblibě. A stejně tak se velké oblibě těší i u mě.

Když jsem zjistila, že má vyjít její čtvrtá kniha s názvem Prime time, nemohla jsem se dočkat. Věděla jsem totiž, že na tenhle měsíc mám o kvalitní detektivku postaráno. Jistě, hlodal maličký červíček pochybností, ale toho stejnak utlouklo moje nadšení a nedočkavost.

A ještě že tak, protože jestli byly Liziny předchozí knihy skvělé, pak Prime Time je ještě tak o třetinu lepší!

Annika Bengtzonová je reportérkou stockholmského Večerníku a tentokrát má napsat ne jen tak o obyčejné vraždě, ale o mladé, úspěšné televizní reportérce, která byla zavražděna v úzkém kolektivu lidí – přesněji dvanácti – kde měl každý z nich pádný motiv to udělat.

Krásný zámeček nedaleko Stockholmu, kde se natáčel televizní pořad Léto na zámku, se stal pro mladou Michelle Carlssonovou osudným. Když už bylo po natáčení a skoro všechen štáb byl pryč, zůstala tam ještě s dvanácti svými kolegy na soukromé párty. To bylo naposled, co byla Michelle viděná živá.

Když se pak ráno rozneslo, že byla Michelle nalezená s prostřelenou hlavou v jednom z přenosových vozů, strhl se poprask. A média se mohla přetrhnout o to, mít tu nejžhavější informaci.

A právě tehdy nastupuje na scénu Annika. Má získat sólokapra pro Večerník a zbytek nechat na policii. Místo toho se ale Annika pouští do svého vlastního vyšetřování. Případ se pro ni totiž stává osobním, když zjišťuje, že jednou z podezřelých je její blízká přítelkyně.

Zápletka, jakou odkrývá Liza Marklundová ve svém Prime time, je jedinečná. Po vzoru Agathy Christie zasazuje příběh do malého kolektivu, kde může být vrahem kdokoliv – každý má motiv a každý má svá tajemství – jedno odlehlé sídlo a jen jedna žena, které může spletitou hádanku rozplést.

Skvělá kniha, která mi svým agathovským stylem udělala ohromnou radost. Tak trochu jsem si připomněla svoje oblíbené detektivky, ani na chvíli jsem se nenudila a ani chvilku jsem netušila, kdo tím vrahem vlastně je.

Skvělá knížka a tak se není co divit, že jsem ji měla přečtenou za dvě odpoledne. A víc nemám co dodat!



22.7.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4629x

Dukanova dieta v novém kabátě!

Jak jsem psala v jednom ze svých předchozích článků, popadlo mě moje letní hubnoucí šílenství. A to do takové míry, že jsem to vzala vážně – a to doslova! Pokaždé totiž, když se rozhodnu, že budu hubnout, nebo držet dietu, je to jen rozhodnutí, k činům se ale nikdy nedostanu. Tentokrát je to trochu jinak.

Od mého článku o Malé knize štíhlosti už jsem shodila tři kila a pořád se držím. Věřte mi, jsem z toho úplně vedle. Takhle vážně jsem redukci váhy nebrala už hodně dlouho – no, někdy od vysoké.

Je to paráda, cítím se skvěle a taky tak vypadám. Jediný malý problém, se kterým se teď potýkám, jsou dietní recepty. Jistě, v Malé knize štíhlosti jich bylo plno, jenže ty už mám za sebou a vyhledávat si je na internetu, to je mravenčí práce.

Shodou okolností jsem ale teď mluvila se svojí švagrovou, která už nějaký čas drží Dukanovu dietu. Nemůže si ji vynachválit a tak ji doporučila i mě. Jenže mně se do toho tak moc nechtělo, a tak místo samotné diety mi půjčila kuchařku s recepty na Dukana.

Jednu takovou knížku už jsem měla a recepty byly super, takže jsem se moc těšila. O to větší překvapení mě čekalo, když jsem zjistila, že v Dukanově dietě 2014 je spoustu receptů i pro vegetariány. Tedy abych to uvedla na pravou míru, nijak striktní vegetarián nejsem, ale miluju zeleninu a zeleninová jídla. Jednoduše, v té modré knížce s roztomilými ilustracemi jsem uviděla svůj svatý Grál.

Já doufám, že tady Dukanovu dietu jako takovou snad ani představovat nemusím. Je to hodně známá a populární dieta, kterou držela nejedna známá osobnost včetně Kate Middleton. Je to dieta, podle které hubnou miliony lidí a sám její autor Dr. Pierre Dukan ji zdokonaluje už dlouhých čtrnáct let. Zkrátka, je to vážně trhák, a jak se zdá, taky účinný. A abyste neřekli, tady je v bodech její průběh.

1. fáze – útočná. Jde o dietu „čistých proteinů“, která zabezpečuje její prudký start. Prakticky stejně rychlý jako při půstu nebo práškové proteinové dietě, ale bez oněch vedlejších účinků.

 2. fáze – střídavá. Čistě bílkovinové dni se střídají s dny, kdy se kombinují bílkoviny se zeleninou; tato fáze umožňuje bez přerušení dospět až k požadované tělesné hmotnosti.

3. fáze – konsolidační. V této fázi se upevňuje získaná hmotnost, jelikož po rychlém úbytku kilogramů má tělo tendenci je mimořádně lehko nabrat zpět.

4. fáze – definitivní stabilizace, kdy jednou do týdne, každý čtvrtek, je třeba držet čistě proteinovou dietu jako v útočné fázi, a to až do konce života, nepoužívat výtah a konzumovat 3 polévkové lžíce ovesných otrub. Tyto tři příkazy jsou striktní a není možné o nich diskutovat.

A co se týká samotné Dukanovy diety 2014 můžu bez okolků říct, že je to bezvadná kuchařka. Je přehledná, hezky ilustrovaná, a především pak plná zajímavých receptů pro každou jednu fázi hubnutí. Nejeden recept už mám za sebou – hlavně ty vegetariánské – a moje chuťové pohárky si zatím nestěžují. A váha dál klesá.

A jestli si myslíte, že při Dukanově dietě budete muset oželet oblíbenou letní pochoutku, kterou je zmrzlina, tak jste taky vedle. Na jednu úžasnou zmrzlinu podle Dr. Dukana mám i recept!

Zmrzlina z müsli

¼ odstředěného mléka nalijte do hrnce a spolu s rozpůleným a vyškrabaným vanilkovým luskem ho nechte zavřít. Odstavte, přidejte 4 PL ovesných otrub a lžíci sladidla. Dobře zamíchejte a dejte zpět na slabý oheň, aby otruby zvětšily svůj objem. Zapracujte rozšlehané vejce a odstavte.
Ve velké míse smíchejte 2 ks nízkotučného sýra (např. petit-suisse) s 2 lžícemi sladidla a s pomerančovým (anebo jiným) aroma. Potom přidejte otruby v mléku.

Rozdělte do pohárů a při pokojové teplotě nechte vychladnout. Asi po 30 minutách vložte poháry minimálně na 4 hodiny do mrazničky. Každou hodinu zamíchejte, aby se netvořily krystalky.

Takže asi tak. Dukanova dieta 2014 obsahuje recepty, které bych stěží sama vymyslela, které by mě ani nenapadly, a přesto jsou rychlé, snadné, účinné a především k nakousnutí!



22.7.2014 - Zdraví - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5749x

Cena nevinnosti

Léto na mě sáhlo asi víc než normálně a já se po několika knížkách o zdravém životním stylu, hubnutí a pár detektivkách vrhla na něco, co by mě ještě před dvěma měsíci ani nenapadlo. Přece jen už jsem dospělá žena, a tak je tak trochu divné, když po knihkupectví brousím v oddělení pro náctileté.

Vlastně jsem to ani tak neplánovala, jenom jsem si zkrátka v mých oblíbených odděleních nedokázala vybrat. Žádný zajímavý společenský román ani detektivka – a přitom se mi tak moc chtělo číst. Proto jsem si z rozmaru řekla, že to zkusím někde jinde.

Už nějaký čas nejsem takový skeptik jako dřív, nebráním se novým žánrům a knížky soudím teprve, až si je přečtu. Proto jsem si nepřipadala ani nijak divně, když jsem se ocitla v Young Adult oddělení. Říkala jsem si, že tam třeba něco objevím – ostatně takové Hunger Games mě bavilo.

Tu jsem zalistovala, támhle přečetla pár řádků, ale pořád to nebylo to ono. Už jsem to chtěla vzdát a vydat se knihovny pro nějakou klasiku, když jsem konečně uviděla knížku s docela zajímavou obálkou i názvem.

Cena nevinnosti na mě tak plaše pomrkávala a já si říkala, že to je možná ta kniha, kterou hledám.

Tim se zrovna rozešel se svou přítelkyní Lillou. Nebyl to ale nijak dramatický rozchod. Naopak, oba zůstali přáteli a jako důkaz toho může být i to, že Tim stále přespává u Lilly na gauči. Nebylo by to tak hrozné, kdyby Lilla neměla nového přítele – který z Tima rozhodně není nadšený.

Což vede k tomu, že Lilla, pro svůj klid, pomůže svému ex najít nové bydlení.  Je jím malé sídlo Fairview. Krásný prosluněný dům se spoustou velkých pokojů, hezkým nábytkem, takovým tím duchem, který mívají jen velké, staré domy a s jedinou obyvatelkou – mladou dívkou Annou.

Timovi to připadá jako terno, a když zjistí cenu za pronájem, je nadšený ještě víc. A i když je mu to trochu podezřelé, neřeší to. Dům se mu líbí a Anna je milá. Co by se mohlo stát?

Přesto že je Timova nová spolubydlící Anna trochu divná a nespolečenská, postupně se začíná ukazovat, že spolubydlení s Timem má na ni dobrý vliv. Pomalu spolu začínají mluvit a stávají se z nich přátelé. A jak si Tim uvědomuje, možná by byl rád, kdyby nezůstali jen u přátelství.

Jenže lacině se vyvíjející idylka se co nevidět změní.

V domě se totiž začínají dít prapodivné věci, které může mít na svědomí jedině Anna. Anebo snad ne?

Můj instinkt mě navedl správě, protože tohle rozhodně není prvoplánová romantika pro mladistvé. Je to vyspělý a propracovaný příběh, se zajímavou zápletkou, který musí nadchnout čtenáře všech věkových kategorií. Stránku od stránky se rozvíjejí jednotlivé roviny neotřelého příběhu i samotných postav.

Cenu nevinnosti od Rebeccy James byste v sekci Young Adult rozhodně nehledali, na to je to moc dobré. Každopádně, já jsem ale ráda, že jsem ji tam našla!



14.7.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4853x

O štíhlosti

No jo, už je to tu zase – hubnutí! Nekonečný kolotoč, který začíná těsně po vánočních svátcích, vrcholí před plavkovou sezónou a končí znovu s Vánoci.

Tedy, abych byla zcela upřímná, já už jsem to s dietami vzdala. Do dveří se vejdu – a mám ještě pořádnou rezervu! – takže to nijak neřeším. Přesto, každé léto si tak trochu povzdychnu. Pokaždé, když jen tak z nudy zabrousím na svůj oblíbený internetový obchod s oblečením, v tomhle období tam na mě odevšad skáče tolik krásného oblečení v čele s titěrnými plavečkami!

A i když, jak jsem psala, nejsem z těch nejtlustších, moje kypré tvary se do těch hezkých kousků oblečení prostě nehodí. Ano, jsem s tím smířená a každé léto si to říkám, ale stejně tak každé léto jdu do knihkupectví a hledám zajímavou knížku o hubnutí.

Tento rok nevyjímaje!

Tentokrát už jsem skoro odolala, ale pak, když jsem si šla pro jednu detektivku, z regálu zaměřeného na životní styl na mě vykoukla malá červená knížka s příhodným názvem Malá kniha štíhlosti.

Nechtěla, jsem vážně ne – na co taky utrácet zbytečně peníze? – ale pak jsem si vzpomněla na jedny krásné puntíkaté plavky a Malou knihu štíhlosti od Lauren Slaytonové jsem si prach sprostě a obyčejně koupila!

Když jsem přišla domů, vlastně jsem se docela styděla a abych to napravila, sbodla jsem pěkný kousek tiramisu. Jenže, tu malou červenou knížku to stejně nezahnalo. A tak, místo abych se večer koukala na svůj oblíbený seriál, pustila jsem se do čtení.

První, co na knížce musím pochválit je to, jak neuvěřitelně stručná je! Obsahuje prostě jen to, co je potřeba vědět a další plkání o ničem, no to si autorka asi nechala pro sebe. Knížka je přehledná a rozdělená do jednotlivých stručných a zároveň vše obsahujících kapitol. Je obohacená dietními recepty, které se při hubnutí hodí vždycky. A navíc je moc hezky graficky zpracovaná – jednotlivé kapitoly doplňují malé, roztomilé kresbičky.

Co já na knížce a taky na autorčině přístupu oceňuju nejvíc je fakt, že celá Malá kniha štíhlosti je jen takový poradce v hubnutí – žádné diety, ani nic podobného, prostě zdravý životní styl, správná strava, pohyb a psychická pohoda. To všechno úhledně zabalené do deseti jednoduchých pravidel, která když budete dodržovat, jak tvrdí autorka, budete si moct obléknout plavky svých snů.

Knížka neslibuje žádné zázraky, spíš naopak tvrdou práci, staví ale na plánování, předvídání překážek – které hubnoucí snahy hatí nejvíc – a dobrém životním stylu. Prostě předkládá směr, kterým by se měl každý hubnoucí ubírat. A to se mi na tom líbí.

Deset kroků k vysněné postavě:

1. Proteinová snídaně do 2 hodin po probuzení.

2. Užívejte omega-3 a vitamin D v doplňcích stravy.

3. Vypijte denně 2,25 litru vody/minerálky a 2 šálky zeleného čaje.

4. Ryba na talíři čtyřikrát týdně.

5. Ovoce maximálně jedno denně.

6. Omezte obiloviny, sacharidy a škrobovitou zeleninu na 1 porci denně.

7. K obědu jezte víc než k večeři.

8. Po večeři zavřete kuchyň.

9. V noci spěte aspoň 7 hodin.

10. 3 hodiny kardia cvičení týdně.

Takže asi tak. Je to dobrá kniha a mě teď děsí, že jsem si ji koupila. Víc a víc totiž zjišťuju, že se mi chce dodržovat ona pravidla. Ach jo! Ale jeden nikdy neví!



25.6.2014 - Zdraví - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5660x

Tajemství letního odpoledne

Letní nadšení mě zdaleka ještě nepustilo. A tak vedle toho, že na chatě sekám trávník, chodím na dříví, štípu ho, dloubu se ve svých záhoncích a prostě si tak užívám to, být zase chvíli venkovanka, nezapomínám taky na svoje oblíbené potěšení, kterým je samozřejmě četba a knížky.

Totiž po tom šíleném čtecím půstu, který jsem nedávno zahájila – a pak ho zas rychle ukončila – jsem jaksi nenasytná. Asi ještě úplně neodzněly všechny příznaky absťáku. No ale což – každý jsme závislí na něčem a takové knížky ještě nejsou to nejhorší. Někdo to jistí dvojkou bílého a jiný zase čokoládou – v tom lepším případě.

Nicméně když jsem se vydala na týdenní nákup – tam kde máme chatu, obchod vážně nenajdete – udělala jsem si i malou zastávku v oddělení s knížkami. Moc jsem nedávala naději tomu, že v nejmenovaném supermarketu najdu něco, co bych chtěla číst, ale kdo nic nezkusí, taky nic nezíská.

A to je přesně můj případ!

Kdybych bývala byla moc skeptická, neodnesla bych si tehdy odtamtud knížku s příhodným názvem Tajemství letního odpoledne od Kate Mortonové. Letní odpoledne – to se bude odpoledne pod slunečníkem a s pořádnou sklenicí vychlazené limonády číst vlastně samo.

A taky že četlo!

Šestnáctiletá Laurel je docela obyčejná dívka. Žije si svůj bezstarostný život na rodinné farmě obklopená sourozenci a milujícími rodiči. Užívá si každého dne a plnými doušky si vychutnává svoje mládí.

A protože je jí šestnáct, chce mít klid a pokoj od toho rodinného blázince a především chce přemýšlet o své tajné lásce a snít si svoje denní sny. Proto si zalezla do svého domečku vysoko v koruně stromu a nechala se unášet fantazií.

Z jejího rozjímání ji ovšem cosi vytrhne. Po příjezdové cestě se k jejich domu blíží cizí muž. Laurel ho ze svého úkrytu napjatě pozoruje, když posléze zjišťuje, že tak cizí asi nebude – matka se s ním očividně zná.

A pak se stane něco, co by si Laurel nedovedla představit ani v tom nejdivočejším snu! Její matka vytáhne nůž a muže ubodá.

O třicet let později je Laurel oblíbenou herečkou a teď se vrací na rodinnou farmu, odkud před lety utekla společně se svým tíživým tajemstvím. Její matka umírá a Laurel chce víc než kdy jindy přijít na to, co se onoho osudného odpoledne doopravdy stalo.

Když jsem se dočetla do poslední třetiny příběhu, myslela jsem, že už vím vše, co potřebuju, a že ty poslední stránky bude napětí stagnovat. Jenže to jsem se spletla.

Kate Mortonová je úžasná spisovatelka a svoje největší tajemství – rozuzlení celého příběhu – si nechala až na úplný konec. Jste napnutí jak guma u podvazků až do poslední tečky – tomu se říká skvělá kniha!

Tajemství letního odpoledne moje očekávání daleko přesáhlo. Já věřila, že to bude skvělá knížka, ale tak moc, v to jsem ani trochu nedoufala! S Tajemstvím letního odpoledne jsem prožila dvě úžasná zasluněná odpoledne v naší zahradě.



15.6.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5308x

Závist vládne světem

Tak jsem si posledních pár dní zkoušela dát půst. Tedy nechápejte mě špatně, jídla bych se asi nikdy nevzdala – je to taky znát – já jsem si zkoušela dát půst bez knížek.

Vlastně ani nevím, proč mě to napadlo. Asi jsem chtěla zkusit, jestli se vůbec taky dokážu zabavit něčím jiným.

Inu tedy, povím vám, umím se zabavit lecčíms a taky že jsem se zabavila – myla jsem okna, šila jsem, vařila, sledovala filmy – a můžu říct, že to všechno, více či méně, bylo fajn, jenže knížku mi to prostě nenahradilo! Připadala jsem si jako tělo bez duše, prázdná, opuštěná, nudila jsem se. Prostě jsem potřebovala číst – nutně.

A rozhodně se mi nechtělo pouštět do něčeho, co už jsem četla – po tom týdenním půstu jsem potřebovala nějakou pořádnou bichli, se kterou bych si ten svůj deficit vynahradila.

A tak jsem, jak je to u mě zvykem, opět vyrazila do svého milovaného knihkupectví a doufala, že narazím zrovna na takovou knížku, kterou si mé srdce žádalo.

Tedy přiznám se, že takhle dlouho jsem se v regálech už dlouho nepřehrabovala. Běhala jsem od sekce k sekci, skákala po žánrech i autorech, ale pořád ne a ne narazit na něco, co bych doopravdy chtěla. Buď byla knížka moc krátká, nebo se mi nelíbila obálka nebo anotace, pak zas mi nesedělo to a zase on. Prostě tragédie!

Až pak, když jsem to skoro vzdávala, jsem ji konečně objevila, knížku od Johna Lanchestera, nesoucí zvláštní název: Chceme to, co máte vy! Ihned jsem věděla, že to je ta, kterou chci. Neprodlužovala jsem to, rychle jsem zaplatila a utíkala domů. Už jsem se viděla, jak sedím s knížkou a kafem pěkně na balkóně.

Příběh začíná a vlastně se i celý odehrává v londýnské ulici Pepys Road. V docela obyčejné ulici, jakých jsou v Londýně stovky, přesto čímsi unikátní. Totiž svými docela obyčejnými obyvateli a jejich životy.

Žije tu bankéř Roger, jeho marnivá manželka a jejich maďarská chůva. Taky je tu postarší Petunie, která zjistí, že je nevyléčitelně nemocná, mladý fotbalista ze Senegalu, nebo pákistánská rodina vlastnící místní obchod. Je tu i umělec, který je známý především pro svou anonymitu, umělcova asistentka, polský zedník Zbigniew a dopravní policista ze Zimbabwe.

Tohle všechno jsou lidé, jejichž osudy se protnuly v jedné ulici.  A jejichž životy byly jednoho dne vystaveny obludné závisti.

V průběhu devadesátých let se cena nemovitostí v této ulici rapidně zvýšila, což dospělo až k jedné docela kuriózní situaci. Jednou ráno našel každý z obyvatel ve schránce pohlednici s obrázkem svého domu a slovy CHCEME TO, CO MÁTE VY!

S těžkým srdcem jsem tuhle knížku odkládala. Nakonec i po těch víc jak pěti stech stránkách se mi to zdálo krátké. Ta knížka má v sobě totiž takové to kouzlo jako knihy Charlese Dickense nebo Wirginie Woolfové.

Když čtete, musíte se na chvíli zastavit a zamyslet, vstřebat to a být unešení.



10.6.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5006x

Rok smůly

Poslední dny jsou opravdu krásné. Je teplo, slunečno, když zaprší, netrvá to dlouho a nebe je zase rychle jasné. Prostě léto klepe na dveře. No a já jsem se tak jednou z rozmaru a dlouhé chvíle rozhodla, že bych na nějaký čas mohla odjet na naši chatu.

Samozřejmě, chtěla jsem si dát hlavně relax, jenže kdo má chatu, ví, že je tam víc práce, než na kostele. Ale i tak jsem věřila, že si vyšetřím dost času na poklidnou siestu pod košatou jabloní. A aby to nebyla jen tak promrhaná chvíle nicnedělání – to já ostatně ani neumím – zavítala jsem do knihkupectví pro nějakou plnohodnotnou společnost.

Chtěla jsem něco, co tak nějak splyne s tímhle krásným počasím. Nějaké letní čtení, příběh, který se odehrává v místech, kde voní posečená tráva, je slyšet zpěv ptáků a cítit čistý, čerstvý vzduch. Po něčem takovém jsem pátrala, ale moje oko ne a ne kápnout na tu pravou knihu. A pak jsem ho mezi kupou společenských románů konečně uviděla!

Se Smolným rokem od Joshilyn Jacksonové jsme si ihned padly do noty. Já věděla, že je to přesně ta kniha, kterou hledám. Knížku jsem ani neprolistovala, nepřečetla si z ní ani kousek, prostě jsem si ji koupila a těšila se, až se natáhnu na lehátko pod naši starou jabloň.

Slocumbovi jsou rodina o třech členech. V pětačtyřiceti nejstarší Ginny  je matkou třicetileté Lizy a babičkou patnáctileté Mosey. Podle Ginny rodinu nejspíš stihla nějaká kletba. Proto mají teď všechny tři strach. Nejmladší Mosey má totiž zanedlouho dovršit patnácti let – má nastat smolný rok.

Mosey rozhodně nechce dopadnout jako máma nebo babička, proto nepodceňuje zásobu těhotenských testů. Je to sice dítě nepolíbené, takže pravděpodobnost těhotenství je mizivá, ale kdo ví? Jednou je to kletba, takže co?

Jenže tento rok je smolný docela jinak, než Moseyiným těhotenstvím. Prostřední Liza totiž utrpí menší mrtvičku, která jí značně znesnadní život. Nejstarší Ginny je ale rozhodnutá pro svou dceru udělat všechno, aby ji pomohla znovu se postavit na nohy. A protože Lize v rehabilitaci nejvíc pomáhá voda, nechají na zahradě vybudovat bazén.

S budováním bazénu ovšem přichází další velká rána. Pod starou vrbou, která bazénu stojí v cestě, se najde malá kovová truhlička s dětskými ostatky.

Kdo to tam zakopal a proč? No Ginny to ví, dokáže ale policii a místní drbny přesvědčit o tom, že je to docela jinak, než to vypadá?

Hned na prvních stránkách mi došlo, že je to ještě daleko lepší úlovek, než jsem vůbec jen tušila. Tahle knížka dalece přesahuje běžné příběhy svého žánru. Jen stěží nacházím ta správná slova, jakými bych Smolný rok ohodnotila.

Smolný rok je propracovaný, promyšlený, zábavný, trochu romantický, docela dost napínavý, chytrý a chytlavý. Prostě výborný. Naprosto mě ohromil a odrovnal a já jen můžu říct, že jsem si četbu užila, jako už dlouho ne. Se Smolným rokem jsem prožila dvě krásná, knižní odpoledne a doufám, že tohle léto bude na podobné úlovky bohaté.



25.5.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5108x

Klíč ke štěstí

Tenhle víkend jsem strávila ve skutečném nebi! Totiž konal se veletrh Svět knihy a tam já jsem prostě chybět nemohla. Už ve čtvrtek jsem se tam drala a pak každý den až do neděle. No umíte si představit, s jakými ranci knih jsem se vracela domů. A to jsem si slíbila, že nebudu utrácet. Na druhou stranu to má ale i svoje světlé stránky – tím běháním sem a tam jsem zhubla aspoň tři kila.

No tak či onak, teď mám vítr v peněžence a v knihově o dvacet knížek víc – a to jsem se fakt krotila. Každá ta knížka ale stála za to a já ji tam prostě nemohla nechat. Třeba jako titul Hledej ve svém nitru od Chade-Meng Tana.

Knížka mě vlastně zaujala svojí, podle mě, docela hloupou obálkou. Její písmena jsou vyvedená v barvách Googlu a vůbec to tak trochu jako Google vypadá. No pak mi došlo, že ta obálka vůbec není hloupá, ale naopak hrozně chytrá. Totiž autor je jedním z prvních inženýrů vyhlášeného vyhledávače.

No, a jelikož v takové velké firmě to asi nikdy nebyla jen tak brnkačka, pan Tan postupem času vyvinul převratnou metodu, pomocí které učí svoje kolegy, a teď i všechny jeho čtenáře, jak ovládat svoje emoce a jak s klidem a rozvahou dojít štěstí. Když jsem si přečetla tohle, bez mrknutí jsem zaplatila a knížku si odnášela domů.

Ovládat svoje emoce není nic jednoduchého, zvlášť pak ve vypjatých situacích. Často jde rozum stranou a my jen řádíme a běsníme a potom litujeme každého slova a činu. Jenže vzít zpět už to nejde. A proto je lepší se takovému chování vyvarovat.

Že je to silnější než vy? No možná, ale s trochou cviku a úsilí to zvládnout není nic tak náročného. Stačí se v tu konkrétní chvíli zastavit, uklidnit se, dát prostor rozumu a říct si, že vlastně o nic nejde. Protože když si dáte pauzu, dojde vám, že ta stresující situace zas tak hrozná není. Tak strašnou ji děláte vy sami.

Díky Tanově programu moderní meditace a psychoanalýzy se každý z nás může naučit s rozvahou a chladnou hlavou reagovat i na situace, při kterých by jinak lámal skály. Zvládáním emočních projevů se může každý z nás doopravdy přiblížit skutečnému štěstí, lásce a úspěchu. Podle Tana totiž všechno tkví v nás – proto Hledej ve svém nitru – a jen my sami můžeme ovlivnit to, jakým směrem se budeme ubírat. A to, že nevyjedeme na svého šéfa – ať jsme sebe víc v právu – ale v klidu s ním promluvíme, je toho základem.

Hledej ve svém nitru je s humorem sepsaná příručka, která poodhaluje kousky našich já, prozrazuje nám o nás leccos a především nás pak učí, jak zvládat sami sebe, jak být výkonnější, úspěšnější, šťastnější a v pohodě.

S trochou štěstí od autora pochytíme trochu moudrosti, rozvahy a hlavně onoho štěstí, které je základ všeho. 



21.5.2014 - Práce a kariéra - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5269x

Manželský omyl

Asi už je to závislost, ale jakmile si u nás vyjdu do města, chtě nechtě se moje kroky nakonec začnou ubírat jedním směrem – tedy do knihkupectví. Vážně si říkám, že už bych s tím měla začít něco dělat, jenže když já ty knížky tak ráda a oni to v tom knihkupectví vědí! Vždycky mají ve výloze knížky s těmi nejkrásnějšími obálkami. Už mě znají a vědí, že na takovou vábničku se chytím.

No a zabrala jsem i tentokrát, jen s tím rozdílem, že knížku, která mě zaujala ve výloze, jsem si domů nepřinesla. Místo ní jsem podlehla třetímu dílu ze série Manželství s miliardářem od Jennifer Probstové a to konkrétně Manželskému omylu.

A upřímně, není se čemu divit, dvě předchozí knížky ze série jsem sbodla na posezení, třetí jsem si tedy nemohla nechat ujít. Jen jsem doufala, že se v Manželském omylu setkám se svou oblíbenou postavou, která se objevila už v předchozí knize.

Mé přání bylo uspokojeno! Příběh je tentokrát o Corině Conteové, mladší sestře Michaela Conteho – hlavního protagonisti minulého příběhu.

Corina je už od svého útlého dětství bláznivě zamilovaná do Maxe, nejlepšího přítele svého bratra. Bohužel pro ni, ji Max neustále bral a bere jako dítě a mladší sestru – nikdy by ho nenapadlo vidět ji jinak. Pro Corinu je to těžké, ale potom, co získala skvělou práci v bratrově firmě, se konečně rozhodne přestat plýtvat city na někoho, u koho to má předem marné.

Shodou okolností se ale jejím novým šéfem a patronem stává právě Max.

Den co den spolu pracují v těsné blízkosti a tak se stane, že Max poprvé uvidí Corinu ne jako dítě a sestru přítele, ale jako skutečnou ženu. A k jeho smůle neskutečně krásnou a přitažlivou ženu, kterou dnem i nocí nedokáže dostat z hlavy.

A i když Max ví, že Corina je tabu, jedné osudné noci v Las Vegas, v ní nadobro přestane vidět dítě. Bylo by to fajn, kdyby je druhý den ráno nepřistihla Corinina matka. A jak praví italská tradice, pár se musí vzít. Inu, omyl je na světě.

Do třetice všeho dobrého s manželskými etudami. Jak mě bavily ty dvě předchozí knihy, tak tahle byla skvělá. Nevím proč, ale tak nějak mi sedla do noty. Je zábavná, neskutečně čtivá a obě hlavní postavy jsou prostě k zamilování. Oba dva jsou výrazné charaktery, na které nejde jen tak zapomenout a celý, jinak docela průhledný, příběh krásně osvěžují.

Příjemná, skoro letní, oddechovka, která potěší spíš víc milovníky neplacatých romantických příběhů, než nějaké sexuální loudily. Tedy aspoň mě to potěšilo – s Manželským omylem jsem strávila dvě příjemná odpoledne u otevřeného okna. Co víc, bych chtěla? 



13.5.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5703x

Detektivka pro dámy

Já jsem velkou milovnicí detektivek. Už jako malá jsem louskala příběhy Sherlocka Holmese nebo Hercula Poirota. Dost často jsem tomu nerozuměla, ale to nevadilo, hlavně že jsem si četla detektivky. A takhle moje záliba přetrvala dodnes.

Bohužel pro mě – a věřím, že nejen pro mě – je dnešní trh s detektivkami až k prasknutí přeplněný šílenými, severskými thrillery, které zkrátka každý nesnese. Já třeba vážně nemusím číst o vyvržených střevech, mumifikovaných dětech, pedofilii a vydlubování očí. Já osobně dávám přednost, řekněme, trochu ušlechtilejšímu stylu detektivek. Vystačím si s jen lehkými náznaky a důvtipným příběhem. Inu, stará škola Agathy Christi se na mě podepsala značně.

Proto když si chci dneska přečíst nějakou současnou detektivku, musím sakra vybírat. A nakonec to většinou dopadá tak, že skončím s nějakým společenským románem. Jednoduše jemné ženské povaze to dneska do karet moc nehraje.

Proto jsem tak z hloubi srdce vděčná, že se ještě dnes najde autorka, která tak trochu zaspala dobu. Která minula současný trend a píše prostě tak hezky, na úrovni a dává tak možnost užít si detektivku i osobám se slabším žaludkem. Protože přesně takové je Zátiší od Louise Pennyové.

V malém městečku Three Pines v kanadské provincii Quebec vládne klid a pohoda. Je to místo, kde se tak trochu zastavil čas. Místní se tu všichni znají křestními jmény a udržují spolu vřelé vztahy – dokonce tak vřelé, že ani nezamykají svá obydlí. Úžasná vesnická idylka, kterou nemůže nic pokazit.

Tedy až na jednu drobnost – větší drobnost. V úctě chovaná, šestasedmdesátiletá Jane Nealová je jednoho dne nalezena se srdcem prostřeleným šípem. Celá vesnice je v šoku a otřesené, přesto jsou všichni přesvědčeni, že šlo jistě o nehodu. Mají jednoduché vysvětlení – je lovná sezóna a o zbloudilé šípy není nouze. Byla to nehoda! Nikdo ani náhodou neuvažuje o vraždě.

Nikdo, mimo vyšetřujícího inspektora Armanda Gamache. Ten je přesvědčený, že šlo o dopředu promyšlenou, chladnokrevnou vraždu. A i přes různé protesty a nesouhlasy místních, se pouští do důkladného vyšetřování. Není to žádný hlupák a ta slupka ráje ho neoblafne. Moc dobře ví, že právě taková místa jsou ta nejprohnilejší – jsou zkažená zevnitř, jako bývají některá napohled krásná, rudá jablka.

Nejde o to, jestli to byla vražda, ale kdo a proč ji spáchal.

O Zátiší se mluví jako o knižním klenotu – já vím moc dobře proč! Inu, ono opravdu knižním klenotem je. Já sama ani nedovedu dobře vyjádřit nadšení, nejen že to není vulgární, brutální a drastické, ale ono je to i chytré, poutavé, napínavé a dokonale promyšlené. Prostě, pořád dokola jsem si říkala, že se mojí milované Agathě možná konečně někdo vyrovná. Aspoň trochu…

Zátiší je opravdu kvalitní kniha a já se moc těším na další příběhy z pera Louise Pennyové. 



5.5.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:7034x

Lék na smutek

Po delší době jsem zase zatoužila po nějaké beletrii a to nejlépe z tuzemských luhů a hájů. Po něčem lehkém, oddychovém, žádný drasťák, prostě normální pohodička, klídek. A tak se stalo, že mi na mysl padlo jméno Táni Keleové – Vasilkové. Dobrá, přiznávám, není to zas tak tuzemský zdroj, ale co si budeme říkat, jednou bratři, vždycky bratři!

Tánino jméno mi do oka padlo asi proto, že nedávno vyšla její nová knížka a knihkupectví jsou jí plná. Když jsem tak obcházela regály, říkala jsem si, že si tu knížku nekoupím – ne! Cpou mi ji skoro násilím a to se mi hrubě nelíbí! Ale zvědavost mi nedala a po marném přemáhání jsem knížku otevřela a začetla se do první stránky. A čekalo mě docela rozčarování.

Jinak to totiž vlastně ani neumím nazvat. Nebyla jsem zklamaná, spíš naopak, knížka mě ihned hodně nadchla, na druhou stranu to ale přesně neodpovídalo tomu poklidnému čtení, co jsem si představovala. Lék na smutek, tak se knížka jmenuje, nezačíná zrovna nejpoklidněji. Spíš naopak, čtenář je vhozen doprostřed utrpení jedné ženy.

Hlavní hrdinkou – v tomto případě se jedná o skutečnou hrdinku – je gynekoložka a porodní lékařka Marika. Zdálo by se, že vede docela normální, poklidný život. Je úspěšnou lékařkou, její práce jí baví, má milujícího manžela a chytrého syna. Byla by to idylka, kdyby její manžel Ferko neumíral na rakovinu. A jak to tak bývá, neštěstí nechodí samo. Krátce potom, co Ferko zemře, se objeví druhá rána. Tentokrát se jedná o Maričina syna Jakuba. Její jediné, milované dítě je v ohrožení života. U třiadvacetiletého mladíka náhle propuká dědičná choroba jater. Choroba, která se stává Jakubovi osudnou.

V tu chvílí ztrácí Marika veškerý smysl svého života – na světě už jí nic nedrží. Propadá smutku, beznaději, apatii. Bolest je tak silná, že ani při práci na chvíli nedokáže zapomenout – a kdo by se jí divil. Utápí se v samotě a depresích, nechápe, proč ji osud tak trestá. Co má dělat? Jak má žít?

A tehdy se Marika setkává s Veronikou. S mladou, nezodpovědnou dívkou, o které doposud nevěděla. Jak se má tedy postavit k tomu, když vyplašená dívka tvrdí, že čeká Jakubovo dítě?

Přečetla jsem to jedním dechem. To se mi u Táni ještě nestalo! Je pravda, že její knížky se čtou skvěle, ale Lék na smutek mě prostě ohromil. Je tak prozaický a přesto neskutečně procítěný. Z každé věty na člověka dýchají všemožné emoce – nenechá vás to nezměněným. Vlastně se ani nebojím říct, že je to asi nejlepší Tánina kniha, kterou jsem četla. Ještě teď je mi tak smutně hezky.

Knížka je propracovaná, plná zajímavých momentů z ordinace i ze soukromého života Mariky. Co mě ale nejvíc zaujalo, byly jednotlivé psychologické roviny postav i příběhu – jsou neskutečně opravdové. Autorka si s tím vyhrála a udělala dobře.

Lék na smutek je poselství pro všechny, kteří cítí smutek a ztratili smysl a naději. Nikdy totiž nevíme, co nám přinese zítřek!



16.4.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5386x

Jak získat harmonický vztah?

Buďme k sobě upřímní, kdo z nás má doopravdy idylický vztah? Znám asi jen dva páry, kterým to dohromady doopravdy klape. A přiznám se, do dneška jsem stále nepochopila, jak je to vůbec možné?

Ovšem, první, co mi vždycky vytane na mysli, je osudová láska, souznění, splynutí duší – zkrátka takové ty věci, na které věříte, když je vám šestnáct. Tedy jen v tomto věku je to omluvitelné – pak v to sice věříme dál, ale jen tajně v koutku duše. Už jsme dospělí, musíme mít rozum. Jenže co když je klíčem k úspěchu právě ten nerozum? Ta víra v opravdovou lásku?

Já jakožto značně pragmatický a často cynický jedinec jsem na něco takového už dávno zanevřela – bohužel/bohudík je tu ještě moje kamarádka a její pohádkový vztah. Někdy si skoro říkám, že ti dva jsou jen vymyšlení, že vylezli ze stránek nějakého laciného románu. Pak je ale vidím spolu, jak se vedou za ruce, jak hezky se na sebe dívají – jak jsou jednou bytostí – a dochází mi, že jsou opravdovější, než já.

A jelikož jsem člověk, který rád závidí – přiznávám se bez mučení – rozhodla jsem se, že svůj vztah nasměruju podobným směrem. Jenže říkejte to takovému polenu, jako mám doma. A rozvádět se? Na to už jsem moc líná. Tak jsem se nakonec vydala pro radu do svých oblíbených končin – do knihkupectví – a doufala, že objevím nějaký spásný nápoj lásky. Nápoj lásky se nekonal, jenom knížka – překvapivě, v knihkupectví by jeden čekal brambory. Každopádně hned na první pohled jsem poznala, že tahle knížka je právě ta pro mě. Vždyť se jmenuje Síla osudové přitažlivosti!

A tak jsem si ji s nadějí odnášela domů – doma jsem na sobě ještě měla kabát a už jsem jí listovala. Nebudu chodit kolem horké kaše, byla to trefa do černého. Nakonec mám pocit, že mi tahle knížka a především tedy autorka Cyndi Daleová dala daleko víc, než jsem vůbec čekala. Nedočetla jsem se totiž jen bezcenné návody na předělání svého chlapa, nedočetla jsem se, že já dělám všechno správně, a že chyba je jen na jedné straně. Tahle knížka se zabývá komplexní problematikou vztahů na duševní a psychické úrovni.

Knížka nabízí návody na to, jak si přitáhnout plnohodnotné vztahy – a to ať už jde o milostné, rodinné, přátelské, nebo třeba pracovní. My lidé jsme druh společenský, tedy celý náš život se točí kolem vztahů. A podle jejich kvality se pak dál odvíjí i kvalita našeho života. Díky jednoduchému, čtyřstupňovému procesu se naučíme získat chybějící kousky skládačky našich mezilidských vztahů. Knížka nás učí rozeznávat karmické vztahy od darmických, i to, jak se vyvarovat opakování zakořeněných neúspěchů, které si v sobě neseme z minulosti. Začátek změny musí totiž proběhnout v našem nitru. Teprve pak budeme schopní zdokonalit naše původní vztahy a získat vztahy nové.

Sílu osudové přitažlivosti jsem zhltla na posezení – a kdo by se mi divil, že? Ještě to ve mně všechno vře a jsem z toho všeho neuvěřitelně nadšená – těším se, jak to vyzkouším v praxi s tím svým moulou. Protože já pořád věřím ve vyšší moc lásky! 



9.4.2014 - Muži - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5924x

Když běhá žena

Je jaro, je hezky, a když jsem si stoupla před zrcadlo, pochopila jsem, že se sebou po té zimě musím něco udělat. Něco zásadního, něco, co prospěje mojí postavě, kondici, zdraví i dobré náladě. Dlouho jsem nevěděla co, až mě nakonec napadlo běhání.

Nikdy v životě jsem neběhala, vlastně to nemám vůbec ráda – takže se často divím, proč mě to vůbec napadlo – ale venku je tak hezky a tohle byl prostě takový náhlý impulz. Chtěla jsem udělat něco úplně nového, nějakou radikální změnu. Občas si chodím zaplavat, někdy do fitka, ale v životě jsem neběhala. Byl to tedy ten nejlepší způsob, jak začít znovu.

Jenže plánuje se daleko snáz, než se to pak uskuteční. To ví snad každý. Dokonce už jsem svůj sen na změnu začínala vzdávat, když jsem v tom objevila knížku Když běhá žena od Alexandry Heminsleyové. Knížka měla pěknou obálku, zajímavou anotaci, a když jsem ještě víc zapátrala, i mnoho pozitivních ohlasů. Proto jsem si ji se záchvěvem poslední naděje pořídila a doufala, že to nebudou jen plané kecy.

Hned ten den, co jsem si knihu koupila, jsem se začetla a hned na prvních stránkách jsme pochopila, že já a Alexandra budeme kámošky. Když běhá žena totiž není jen nějaká nudná, nemastná, neslaná příručka o zdravém životním stylu, je to spíš hodně vtipný, věcný, poučný a užitečný sborník osobních rad a zkušeností autorky. Nejen tedy že jsem se pobavila, ale taky jsem třeba konečně pochopila, jak si vybrat dobrou podprsenku nebo boty.

První část knihy je tedy spíš víc věnovaná samotné autorce, novinářce, která se stejně jako já, jednou rozhodla začít něco nového. Je tam sepsaný celý její příběh od nesnadných začátků až po úspěchy na různých soutěžích a dokonce na několika maratonech. Tvrdou pílí, odvahou a taky zalíbením se dokázala z pohodlné ženy proměnit na skutečnou amazonku.

Druhá část je pak ta praktičtější, kdy Alexandra svým čtenářkám překládá užitečné tipy a rady. Od oblečení, kosmetiky, přes vhodné prostředí a čas, až po třeba zdravotní obtíže. Taky přikládá příběhy několika žen, které se o své místo na běžecké dráze musely pořádně rvát. Zkrátka jiná doba, jiné prostředí. Alexandra se svým čtenářkám snaží všechno dopodrobna vysvětlit a ulehčit jim jejich první kroky. A daří se jí to.

To totiž říkám ze svojí vlastní zkušenosti. Hned ještě ten den, kdy jsem začala knížku číst, jsem se vydala na dlouhou, příjemnou procházku. Cítila jsem se skvěle. A pak jsem šla znova, a znova a najednou koukám, že už nechodím, ale běhám. Jsem v tom až po uši a děsně mě to baví! Cítím se zdravější, plná života, síly, energie, nadšení i sebevědomí. Pomalu si získávám větší a větší kondici, moje tělo dostává pevnější tvar a taky celkem hubnu.

Jsem ráda, že jsem na knížku narazila. Hodně mi pomohla, hodně mě naučila a především mě podpořila a motivovala. Cítím se jako znovuzrozená a vím, že to byl ten nejlepší nový krok, jaký jsem mohla udělat. 



29.3.2014 - Sport - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:6200x

Jak být šťastnou mámou?

Být matkou není nic snadného. O to je to pak horší, když chcete být šťastnou matkou. Ne každá na to má prostě vlohy. Přiznejme si to, většina z nás patří mezi ty méně šťastné a netalentované matky. A přitom po světě běhá pár takových, co mají od rána do večera úsměv na tváři – a ne, nejsou sjeté.

Já mám tedy tyhle starosti spíš ještě před sebou, knížku Šťastná máma od Meagan Francisové jsem pořídila jako jednu z mnoha publikací pro svou těhotnou švagrovou. Pamatuju si totiž moc dobře, že když měla své dvě předchozí děti, byla dost na prášky – rozhodně to nebyla šťastná a spokojená matka. Ale jelikož ji mám ráda a chci, aby i můj bratr byl spokojený, koupila jsem jí tuhle jednoduchou příručku.

Když jsem byla totiž v obchodě hledat něco, co by jí usnadnilo rodičovství, Šťastná máma byla mezi několika knížkami, které mě na první pohled oslovily. U téhle knížky stojí za zmínku právě ta krásná obálka a celkové pěkné grafické provedení. Je tedy pravda, že soudit knihu podle obalu, není to nejlepší, ale co je hezké, to je prostě hezké a má to větší šanci upoutat oko marnivé ženy, jako jsem já.

Doma jsem pak knížku zběžně prolistovala a nestačila se divit, jak vtipná a praktická věc to je. Autorka, matka pěti dětí – ví tedy, o čem mluví – představuje všem ne zrovna šťastným maminkám překvapujících a docela jednoduchá tajemství, jak se stát o něco šťastnější. Knížka je rozepsaná do deseti bodů, deseti tajemství, která mají čtenářkám pomoci užívat si mateřství. Užívat si života a jet na plno, i když s sebou mají to malé, často otravné stvořeníčko. Knížka obsahuje mnoho vtipných a duchaplných fint jak ignorovat vševědoucí radili, mnoho postřehů a rad autorky, i výpovědi obyčejných matek, jejichž zážitky jsou dost podobné, těm našim. Všechno je to zabalené v úhledném, vtipném a stručném dárkovém balíčku – jen rozbalit a začít znovu žít.

Mně se myšlenka téhle knížky opravdu moc zalíbila. Je to přece pravda, to že se stane člověk rodičem, respektive matkou, ještě neznamená, že ostatní život končí. I tak si můžeme přece užívat svůj život, užívat svoje děti i samotné rodičovství. Nikde není psáno, že jakmile je dítě jednou venku, už jsme matky a nic jiného. Prostě pohoda, klídek, žádný stres – ono se to na hlavu nepostaví.

Jak jsem psala výš, je to zábavná ale především poučná a nápomocná příručka. Doufám a věřím, že mojí švagrové usnadní blížící se dny mateřství.  A já osobně, pokud začnou tikat hodiny, na Šťastnou mámu nedám dopustit – je to takový malý, soukromý guru a rádce ve štěstí.

Myslím, že by nebylo od věci, kdyby tuhle knížečku rozdávali v porodnicích – hodně maminkám by se ušetřilo hodně vrásek. 



23.3.2014 - Děti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5743x

Dítě nebo manžel?

Otázka volby mezi dítětem a manželem je odvěké téma. Jak jste jednou rodiči, a zvlášť pak matkou, manželské povinnosti jdou stranou – a to je sakra špatně!

K téhle knížce jsem se vlastně uchýlila kvůli svojí švagrové. Před nedávnem se mi svěřila, že je těhotná a že se tak trochu obává toho, jaké to bude potom. Sice jsem už dvojnásobná teta – nový přírůstek, snad kluk, bude už jejím třetím dítětem – ale ty dvě měli s mým bratrem už před dost lety. Zkrátka je to jako nanovo. Začala jsem jí samozřejmě uklidňovat a vysvětlovat, že to všechno záleží jen na nich dvou, jenže znáte to. Každá, která má dítě, si tím prošla a ví, jaké to je. Prostě po dítěti je cesta zpět do partnerova náručí dosti klikatá.

A tak se stalo, že jsem se znovu vydala do knihkupectví. Prohrabala jsem desítky regálů a snad stovky knih – každá zaručeně ta nejlepší, každá osvědčená, atd., atd. A teď se v tom zorientujte. Na rodičovské téma jsou tisíce knih, kde ale najít tu konkrétní a správnou?  Já to udělala jednoduše. Sáhla jsem po první, které se mi zalíbila od pohledu. Inu, tak já to dělám se spoustou knih.

Vítěznou knihou se stala kniha Miminko nebo manžel? od Iana Kernera a Heidi Raykeilové. Knížka se mi fakt líbila, protože obálka je hezká a samotný název dost napovídající. Doma jsem tedy začala listovat a pročítat. Respektive přečetla jsem ji celou – jinak já to ani neumím.

Volba naslepo se mi opravdu vyplatila. Miminko nebo manžel? je užitečná, otevřená, místy až hodně otevřená, zábavná příručka, kde vám autoři bez obalu naservírují problém přesně takový, jaký je. Nechodí okolo po špičkách, nešpitají, nemluví ani v hádankách, nebo náznacích. Zkrátka sex je potřeba a najít k němu po narození dítěte znovu chuť a odvahu dá občas práci. Ale když se chce, všechno jde. A tahle knížka je toho skvělým důkazem.

Na mnoha skutečných případech ukazuje základní problémy poporodního vztahu. Vysvětluje, že u prvního dítěte se to možná zdá nejhorší, ale u toho druhého je to ještě větší katastrofa. Učí rodiče, jak si k sobě znovu najít cestu a jak být znovu zamilovaní – i když mezi vámi v posteli leží ten malý cizinec.

Autoři každý ze své role s humorem a nadhledem nahlíží do hlav a problémů nejedné maminky a nejednoho tatínka a předkládají jim osvědčené triky a tipy, jak jít znovu na TO. Protože vzájemná láska a spokojenost obou rodičů je především prospěšná pro toho malého prcka.

Pár příznaků, které potvrdí, že jste v bezsexové zóně:

- Požádala jste svého porodníka, aby vám vystavil potvrzení o dalším šestinedělí
- Ohromující sex, který jste kdysi mívali, jednoduše vyšuměl
- Televize je zapnutá častěji než vy
- Chcete, abyste znova chtěli sex, jen ho proste... nechcete
- Raději byste šli s dětmi na hřiště, než na další rande s vaším partnerem
- Vaše dítě dostává mnohem víc polibků a mazlení než vy
- Jste naštvaní (a unavení) z toho, jak vždycky iniciujete sex
- Používáte na internete přezdívky jako „sexytaťka“ anebo „hladovámama1“
- Předehra je pro vás dřina
- „Pojďme na to“ jsou teď slova, kterými začíná hádka
- Radši byste se vyspali než spali s vaším partnerem

Kdyby nic jiného, byla to sranda a já věřím, že má švagrová se jak pobaví, tak jí to vžene novou chuť do manželského života. 



22.3.2014 - Sex - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5819x

Krutosti očima malého děvčátka

Před nedávnem mi kamarádka začala pět ódy na Stín banyánu od Vaddey Ranter. O téhle knížce už jsem slyšela předtím, ale nějak moc se mi do ní nechtělo – tak trochu se mi zdála nemastná neslaná. Jenže když se kamarádka rozpovídala, nemohla jsem utišit svoji zvědavost. A pak, když mi ji strčila pod nos, jsem Stínu banyánu podlehla – myslím tím, že mě uchvátila ta nádherná obálka. Rychle jsem si ji tedy odnesla domů a začetla se.

Příběh, je o sedmileté, kambodžské holčičce Raami, která je původem z královského rodu. Její rodina už nemá takový vliv jako dřív, přesto ale žijí v luxusu, bohatství a dostatku. Neznamená to ovšem, že by Raamiin tatínek zavíral oči před všudypřítomným utrpením, chudobou a hladem – je laskavý a vždy se snaží pomoci. Malá Raami je obklopená milujícími lidmi a má všechno, po čem touží. V jejích očích už by to nemohlo být lepší.

Ovšem za nedlouho potom se Raamin tatínek vrátí domů neobvykle rozrušený. Právě totiž vypukly nepokoje a občanská válka – nad jejich krásným městem se ozývají výbuchy, je vidět kouř i oheň. Nic pěkného pro dospělé, natož pak pro dítě. Brzy přichází vojsko, které přikáže celé Raamině rodině opustit dům a jít tam, kam poručí. Je to jako noční můra. Strach o své milované, hlad, bída, zmatek, boj na život a na smrt. V to a horší věci se proměnil život sedmileté princezny. Dívenky, která je ovšem silnější, než by kdy kdo čekal.

Ať se to totiž zdá jakkoliv těžké, Raami se nevzdává. Možná je to její statečností, možná nevinností. Je houževnatá, odhodlaná, silná – do kapsy může strčit většinu dospělých. Na krutosti, které přináší válka, kouká docela jiným úhlem pohledu – nezkaženým. V jejích očích se i taková válka zdá jinačí, dokonce možná hezčí. Raami rozdává svou neutuchající naději, láska k životu i k druhým lidem na každém svém kroku a tím ostatním pomáhá přetrpět hrůzy války.

S úsměvem na rtech.

Raami je úžasná. Stín banyánu možná vypráví malá holčička Raami, ale dítě to není. Je dětsky nevinná, přesto vyspělejší, než většina z nás. Dokáže se nad věci povznést, dokáže vidět krásu tam, kde není. Když jsem Stín banyánu dočetla, tekly mi slzy proudem. A mně to vůbec nevadilo.

Nemám jiná slova. Je to prostě ohromné, převálcuje vás. Nevím, jak jinak správně napsat, jak velký je to příběh. Jeho velikost se ale neukrývá za hrůzami, které popisuje – je spíš v detailech, pocitech a hlavně v té děsivé kráse. Je plný všech emocí, jaké existují – je živý. Je neobyčejný stejně jako ta malá holka.

Autorka dokázala něco, co se jen tak někomu nepovede. Napsala román o krutostech války, který vám ale přesto všechno vykouzlí úsměv na rtech. 



11.3.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5910x

Jak přežít rozchod s úsměvem

Moje kamarádka měla nedávno narozeniny a já dlouho marně přemýšlela, co jí dát jako dárek. Napadaly mě samé hovadiny, až jsem nakonec v knihkupectví uviděla knížku Přežijte rozchod s úsměvem od doktorky Susan J. Elliotové. Jistě, asi si řeknete, že dávat dárkem zrovna takovou knihu není ten největší projev přátelství, jenže já vím o své kamarádce své. Je to rozená rozchazečka. Často se s někým rozchází, ale ještě častěji se někdo rozchází s ní. Takže proto knížka Přežijte rozchod s úsměvem.

Jenže to bych to nebyla já, abych knížku pořádně neprolistovala a nepročetla. Zajedno jsem chtěla vědět, co kamarádce dávám a zadruhé jsem byla prostě zvědavá. Ostatně nějaká ta zkušenost se vždycky hodí. I když já se vztahy nemám problém.

Nečekala jsme nějaké zázraky, prostě jen pár rad pro ženy, které dostaly kopačky, ale když jsem se důkladněji začetla, čekalo mě milé překvapení. Přežijte rozchod s úsměvem je docela kvalitní psychologická příručka. Autorka do detailu rozebírá různé varianty rozchodů, jejich příčiny a především pak to, jak na ně dotyční reagují a jak by reagovat měli! Dozvíme se, že i když je ztráta opravdu bolestná, neznamená to, že za ni jednou nebudeme rádi.

Autorka nám vysvětluje, proč nebrat rozchod jako ztrátu a něco negativního, ale naopak jak to všechno přetočit ve svůj prospěch a hlavně ve štěstí. Pokud se totiž s námi náš partner rozešel, znamená to, že to není ten pravý a nemá tedy smysl s ním zůstávat, natož pak být smutní a snažit se ho získat zpět. Takový člověk nás nikdy znovu milovat nebude. Je lepší proto se hnout kupředu a otevřít se opravdovému a plnohodnotnému vztahu. Rozchod je totiž nová cesta, příležitost ke změně. A každá změna je dobrá, tedy i tato.

Doktorka ve své knize popisuje osvědčenou cestu k překonání bolestné ztráty jakéhokoliv milostného vztahu. Svými semináři a oblíbenými blogy pomohla tisícům klientu stižených zlomeným srdce a nyní se rozhodla všechny svoje zkušenosti sepsat do užitečné psychologické příručky. Rozebírá v ní svou jednoduchou metodu a předkládá nám osvědčená pravidla, kterých bychom se měli skálopevně držet.

Pravidla rozchodu

• Jak a proč žít „bez kontaktu“ se svým expartnerem
• Jak zvládnout žal, překonat strach a chytit otěže svého života
• Tajemství, jak přerušit řetěz nepovedených vztahů
• Co dělat, když nemůžete na svého bývalého přestat myslet, psát mu zprávy, volat mu, neustále ho  hledat na sociálních sítích nebo jezdit kolem jeho domu

Susan Elliotová svým klientům a čtenářům pomáhá získat zpět svou sebedůvěru a nové odhodlání za hledáním skutečného, trvalého vztahu. Aby byla knížka o to zajímavější, je doplněna skutečnými příběhy autorčiných klientů, které jsou v mnoha směrech velice inspirativní a motivující. Rozchod není konec, ale teprve začátek.

Jak jsem psala výš, já problémy se vztahy nemám, to ovšem neznamená, že mě knížka Přežijte rozchod s úsměvem nezaujala, a že jsem si neodnesla užitečné poznatky. No jen doufám, že si své z knížky odnese i má věčně singl kamarádka.



28.2.2014 - Zdraví - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:7861x

Vždycky je nějaká naděje

Od neteře jsem si půjčila knížku Bez naděje od Colleen Hooverové. Asi to zní trochu zvláštně, že si půjčuju knížky od puberťačky, ale potom, co jsem slyšela ty skvělé reference a věhlasné ohlasy, jsem si řekla, že je fuk, že se jedná o teenagerskou romantiku.

Ta nálepka pro teenagery knížce ovšem vůbec nepatří! Je sice pravda, že hlavní hrdinové jsou puberťáci, že řeší obvyklé problémy těchto nevyzpytatelných let, ale celkově je kniha o něčem docela jiném. Nejdřív se smějete, protože je to vážně vtipné, pak prožíváte lásku a nakonec řvete jako malá holka – i když už jste dávno dospělí. Bez naděje v sobě ukrývá daleko víc, než by se na první pohled, podle anotace, nebo klasifikace, mohlo zdát.

Hlavní hrdinkou je adoptovaná sedmnáctiletá Sky. Nikdy nechodila do školy, protože její alternativně žijící matka ji vyučovala sama. Není tedy divu, že Sky je skoro pořád sama. Ale nevadí jí to, má skvělou matku a úžasnou nejlepší kamarádku Six. Po několika bezesných nocí strávených u Six jedením čokolády a koukáním na televizi se ovšem rozhodne, že na poslední rok před maturitou půjde do školy. Chce poznat normální mezilidské vztahy.

Sky je nervózní, ale pevně odhodlaná – lituje jen, že Six zrovna odjela na studijní pobyt do zahraničí. S tím se ale srovná a nastoupí do školy. Jenže tam je to ještě horší, než Six vyprávěla. Z nějakého nepochopitelného důvodu se o Sky začnou šířit nelichotivé zvěsti. Nejspíš je to tím, že si po večerce domů oknem bere různé kluky – jenže tak to není, jak to vypadá! Ale říkejte to puberťákům, Sky je děvka a hotovo. Co na tom, že jediné, co kdy klukovi dovolila, je pusa. Co na tom, že jí to s kluky prostě nebaví – ne snad že by byla na holky, jí prostě fyzický kontakt k srdci nepřirostl. Sky si z toho ale nic nedělá, těch blbečků si nevšímá. Ostatně se seznámila s gayem Brekinem, který taky zrovna nezapadl. Ti dva si hned padli do oka a slíbili si, že tím vším projdou společně – s úsměvem na rtech.

A tehdy přichází on – Dean Holder. Kluk se snad ještě horší pověstí, než má Sky. Je to děvkař, flákač, byl v polepšovně, možná někoho zabil, je arogantní, agresivní a z nikoho si nic nedělá. Brzy si se Sky k sobě najdou cestu. Zrovna on je ten, který ji přitahuje – první a jediný. Sky je jedno jeho minulost, o ní se toho taky nažvanilo, jí se zdá jako fajn kluk – tam pod tou slupkou.

„Obloha je tak krásná. I když je zatažená nebo prší, pořád je nádherná. Mám ji ze všeho nejradši, protože kdybych byl smutnej nebo měl strach, stačí se na ni podívat, a ona tam stejně bude… a pořád stejně krásná.“

Ten kluk je jinačí než všichni ostatní a Sky ho miluje, jenže čím víc je s ním, tím víc se rozpomíná na minulost – a to bolí.

Víc už prozrazovat nebudu, protože čím míň toho víte, tím víc vás to pohltí. Můžu jen říct, že je to jedna z nejlepších knih, co jsem v poslední době četla. Její pointa je hluboká, a když se k ní pročtete, sevře se vám tou opravdovostí srdce. 



26.2.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5561x

Manželská past

Před nedávnem jsem četla Manželskou smlouvu od Jennifer Probstové a celkem se mi líbila, řekla jsem si tedy, že bych si mohla přečíst i její volné pokračování Manželskou past. Sice jsem si, jako obvykle, nebyla zcela jistá, jestli je to dobré – z druhých knížek mám tak ze zásady obavy – ale ta zelená obálka mě prostě nenechala klidnou!

Naštěstí to dopadlo dobře, co dobře – vážně si nemohu stěžovat! Manželská past je podle mě v mnoha směrech lepší, než Manželská smlouva. Možná je to postavami, možná prostředím anebo jen proto, že jsem na tenhle typ knihy měla náladu. Každopádně je to milé překvapení a já jsem ráda, že mám tuhle knížku ve své knihovně.

Hrabě Michael Conte potřebuje co nejrychleji sehnat ženu, která bude předstírat jeho manželku. Proč? To kvůli staré italské tradici, kdy se sestra nemůže vdát dřív, než se její bratr ožení. Aby to Michael vyřešil, a přesto se nemusel ženit – na to je moc volnomyšlenkářský – hledá vhodnou herečku. Ta samozřejmě nebude litovat – Michael je sakra bohatý a jí se to vyplatí.

Nakonec svou netradiční nabídku navrhne Maggie, Sestře Nicka a nejlepší kamarádce Alexy – páru z Manželské smlouvy – která po dlouhém váhání nakonec svolí. Michael se jí líbí, peníze se jí hodí a hlavně, zdá se jí, že její nový nastávající nějak podezřele pokukuje po Alexe. Bude ráda, když ho bude mít na očích.

Po nutných formalitách a vyjasnění si dohody společně odlétají do Itálie za Michaelovou rodinou. Maggie už teď tuší, že z toho nevzejde nic dobrého. Chtě nechtě, to napětí mezi nimi by se dalo krájet. Je evidentní, že se oba neskutečně přitahují. A to nejen fyzicky. Jsou si dost podobní i povahou, zkušenostmi, tím, že každý z nich je napovrch úplně jinačí, než uvnitř.

Obě dvě postavy mě vážně bavily. Maggie je temperamentní, krásná, nezávislá módní fotografka. Celý svůj život má pevně v rukou, řídí každou minutu každého dne. Nic se nesmí stát tak, jak ona si neplánovala. Všechno, včetně svých emocí, má pod kontrolou. Na povrch je tvrdá a neoblomná, uvnitř zranitelná a toužící po lásce.

Michael je na tom docela podobně. Je to multimilionář vlastnící velkou síť italských pekáren. Je přitažlivý a ženské na něho letí jak vosa na lízátko. Je to tak trochu sukničkář, žije si po svém, nenavazuje hlubší vztahy. Přesto, stejně jako Maggie, v hloubi duše touží po něčem víc.

Konec příběhu není nijak těžké odhadnout, přesto mohu směle říct, že to knize nijak neubírá. Je to zábavné, čtivé, oddechové. Člověk by ani víc nečekal. Dýchá na vás romantika, i krása staré Italie. Na chvíli zatoužíte, aby to byl právě váš příběh.



13.2.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5731x

Někdy osud lásce nepřeje

Motýlí ostrov od Coriny Bomannové jsem si pořídila především kvůli té krásné, něžné obálce. Je to asi trochu povrchní způsob nakupování knih, ale já to tak občas dělám. Někdy na mě zapůsobí obálka nebo jméno a knížka je má. A musím říct, nikdy jsem neudělala chybu. Stejně tak jako s Motýlím ostrovem.

Motýlí ostrov mě v mnoha směrech překvapil. Snad jsem ani tak krásnou knížku nečekala. Celý příběh je provoněný dálkami a exotikou, stejně jako chladným deštivým britským ostrovem. Příběh je o Dianě, které se v Berlíně pomalu rozpadá manželství a co je ještě horší, před nedávnem jí zemřela její milovaná teta. Ta Dianě přenechala celý svůj majetek včetně starého sídla na anglickém venkově, kam se Diana vydává, aby zjistila něco víc o svých předcích a taky aby na chvíli utekla.

Když ale dorazí do svého nového domova, zjišťuje, že pátrání po předcích nebude tak snadné. Starý správce domu, kterého Diana zdědila spolu s ním, je velice milý a nápomocný pán, ale moc toho neví. Proto se Diana musí ponořit hloub a zapátrat trochu víc. Nakonec se jí to podaří a zjistí, že je potomkem jakési Grace, ženy, kterou její vlastní otec vydědil. Proč, to Diana nevím, ale dovede si to domyslet. Ve viktoriánské době byla přece jen trochu jinačí morálka a prohřešit se nebylo nic tak obtížného. Kdo ví, třeba za tím byla nevhodná láska…

Pátrání po Graceině příběhu Dianu zavede až na dalekou, exotickou Srí Lanku, kde Grace s rodinou žila. Její otec tam tehdy zdědil dobře prosperující čajové plantáže a rozhodl se tento obchod využít. Proto sebral celou rodinu a z anglického luxusu ji vhodil do divočiny mezi domorodce.

Diana nezůstává sama, v hledání odpovědí jí pomáhá místní spisovatel smíšeného původu. Je milý, je hezký a po čase jsou si s Dianou docela blízcí. Stejně tak jako tehdy mladičká Grace a jeden místní mladík.

Příběh má totiž dvě roviny. Vedle osudu Diany jsme také svědky Graceina života. Grace je na Srí Lance opravdu nešťastná. Pro osmnáctiletou dívku je to velké utrpení a zklamání. Těšila se na svůj první ples a představení se královně a místo toho uvízla v tomto zlém snu. Doufá, že je to jen na chvíli a že se co nevidět vrátí zpět domů ke svému starému životu. Jenže opak je pravdou, Grace se má co nevidět vdávat. Rodiče už jí na ostrově vybrali ženicha.

Motýlí ostrov je opravdu nádherný, poetický, smutný a nadějí prosycený příběh. Jsem ráda, že mě ta krásná obálka zlákala a já si knížku pořídila. Ještě teď to mám všechno před očima. Exotický ostrov plný motýlů, vůní a lásky, stejně tak jako hlad a konzervatismus Anglie.

Motýlí ostrov je hluboký příběh o poznání sebe sama a o své roli v dějinách.



4.2.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5755x

Uchopte krizi jako svou životné šanci!

Kurt Tepperwein, terapeut a autor mnoha populárních knih o osobním rozvoji a správných životních postojích, se postupem času stal mým velice oblíbeným spisovatelem. Zezačátku jsem si myslela, že jsou to jen nějaké šarlatánské řeči a že onen muž chce na svých převratných myšlenkách zbohatnout. Jenže pak jsem si přečetla několik jeho děl a pochopila jsem, že Kurt Tepperwein není žádný šarlatán, a že na lžích a výmyslech rozhodně nevydělává. To co ve svých knihách publikuje, jsou jeho životní zkušenosti, postoje a rady. Pokud dokážeme naslouchat jeho myšlenkám, náš pohled na život se změní a tudíž i celý náš život sám – k lepšímu samozřejmě. Proto když jsme zjistila, že vyšla autorova nová kniha, byla jsem na ni opravdu zvědavá.  

Krize jako šance je vskutku převratné dílo. A přitom je to docela snadné. Je přece pravda, že každá naše životní krize je jen určitou zkouškou, kterou musíme překonat, se kterou se musíme vypořádat a potom z ní pro sebe vybrat to, co nás posílí. Tedy to je ve stručnosti hlavní myšlenka knihy. Autor nám vysvětluje, že záleží pouze a jenom na nás, jak se na danou situaci, která se nám stala, koukáme. Pokud je v našich očích negativní, máme z toho špatný pocit a cítíme se bezradní, krize se stává větší a přemáhá nás. Naopak pokud si s tím nelámeme tolik hlavu a najedeme v sobě sílu dát věci zase dohromady, z problému vyjdeme jako vítěz obohacený o mnoho zkušeností. Protože problém je jen tak velký, jak dopustíme a jak velkou mu přisuzujeme váhu.  

A to je další důležitou myšlenkou knihy. Totiž že všechno je jen a jen v našich rukách. Za všechno – to dobré i to zlé – si můžeme sami. My jsme strážci svých životů a osud je v našich rukách. Určitě nejde o nějakou náhodu, nespravedlnost, anebo naopak štěstí. Nemůžeme se spoléhat, že nám s tím pomůže někdo jiný, nemůžeme vinit druhé, když jsme za tím zase jenom my. Musíme se k věci postavit čelem a uvědomit si, že to my jsme svými pány a že záleží pouze na nás. 

Když tohle člověk pochopí, jeho pohled na svět a všechno v něm se najednou docela změní. Najednou se z útrap a nespravedlností stávají jen další příležitosti k osobnímu růstu. Najednou to, že nám něco nejde, neznamená, že je to ztraceno, ale že se máme dát jinou cestou. Že problém není ve světě, ale v nás. 

A co je nejdůležitější, pokud chceme změnit okolí, musíme nejdřív změnit sebe!

·         Chceš-li uvést zemi do pořádku, musíš dát do pořádku kraje.

·         Chceš-li uvést do pořádku kraje, musíš dát do pořádku města.

·         Chceš-li uvést do pořádku města, musíš dát do pořádku rodiny.

·         Chceš-li rodiny uvést do pořádku, musíš dát do pořádku svou vlastní.

·         Chceš-li svou vlastní rodinu uvést do pořádku, musíš dát do pořádku sám sebe. 

Myslím, že to mluví samo za sebe. Škoda jen, že se tímto způsobem nechtějí taky řídit naši politici. 

No každopádně pan Tepperwein opět nezklamal a já jsem opravdu ráda, že jsem se nechala přesvědčit a svůj názor na jeho knihy změnila. Je to totiž opravdu úžasný spisovatel, který vám mnohokrát usnadní život. 



19.1.2014 - Zdraví - Komentářů:2 - Přidat komentář - Přečteno:9875x

Pravidla hubnutí

Byly Vánoce, metla všech, kteří se snaží udržet si linii aspoň trochu ve formě. No, upřímně mně se to po letošních svátcích opravdu vymklo a proto se asi zas tak na svou drahou polovičku nezlobím, že mi dal pod stromeček knížku o hubnutí. I když chvíli jsem měla chuť ho pěstmi zatlouct hluboko pod zemský povrch – to mi věřte!

Když jsem si ale knížku prolistovala, a hlavně když jsem prvně od Vánoc stoupla na váhu, jsem mu rychle odpustila. Ta knížka na mě udělala dojem hned prvními stranami.

Pravidla hubnutí je velice výmluvný název knihy Boba Harpera, osobního trenéra těch nejznámějších celebrit. Bob Harper se hubnutí, zdravé výživě a správnému životnímu stylu věnuje řadu let a nyní se rozhodl sepsat své poznatky do praktické knihy. No, a jelikož já celebrita nejsem, musím si zkrátka vystačit s onou knihou – osobní trenér by ale nebyl k zahození… sexy osobní trenér.

Jak jsem psala výše, Pravidla hubnutí mi učarovala hned na prvních stránkách. Je to totiž kniha, která je velice srozumitelná, přehledná a autor své poznatky píše tak přímočaře, že vás to zkrátka nakopne a donutí se sebou něco dělat. Nečekejte žádné servítky ani jednání v rukavičkách. Jednoduše budete makat a pak to půjde. Nebudete makat a zůstanete tlustí a nespokojení. 

Pár jednoduchých pravidel hubnutí 

Pravidlo č. 1: Před každým jídlem vypijte velkou sklenici vody – bezpodmínečně!

Pravidlo č. 3: Do každého jídla zařaďte bílkoviny – nebo hladovějte a užírejte se

Pravidlo č. 7: Po obědě už žádné sacharidy

Pravidlo č. 8: Čtěte etikety na potravinách. Ať víte, co jíte!

Pravidlo č. 10: Skoncujte s přislazováním a umělými sladidly

Pravidlo č. 13: Odepište smažená jídla a pokrmy rychlého občerstvení

Pravidlo č. 17: Jezte zeleninu – a nešvindlujte!

Pravidlo č. 18: Choďte spát hladoví 

Každému jednomu pravidlu hubnutí je věnovaná samostatná kapitola, kde autor přesně popisuje, proč si za svým tvrzením stojí, co to s naším tělem udělá, nebo neudělá a proč vůbec to všechno dodržovat. Pro lepší přehlednost je text doplněný různými tabulkami, třeba jako jednoduché tipy na hydrataci, kde nám Bob radí, že si máme večer k posteli připravit sklenici vody a ráno po probuzení ji vypít.

Další kapitoly jsou pak věnované především jednotlivým potravinám, kde jsou dopodrobna rozebírané jejich vlivy na naše těla – jak ty špatné, tak ty dobré. Taky se ale dozvíme, jak si sestavit správný jídelníček a jak se naladit na změnu svého životního stylu.

Jak jsem prve nebyla úplně nadšená – tehdy pod stromkem – tak teď můžu říct, že Pravidla hubnutí byla jedním z nejlepších dárků, jaké jsem letos dostala. Je to praktická kniha, která vám v ničem nelže, která vás nenutí držet určitou dietu, ale kde vám autor jednoduše vysvětluje, že podstatný je váš životní styl a přístup k němu.

Já jsem hned po Vánocích začala jednotlivá pravidla dodržovat a už na sobě pozoruju, že to cukroví pomalu, ale doufám, že jistě, mizí. Pravidla hubnutí jsou jednoznačně jednou z nejlepších knih o hubnutí a zdravém životním stylu. 



15.1.2014 - Zdraví - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:11354x

Milostné dopisy a ztracená láska

Poslední dopis od tvé lásky, knížku plnou procítěné, i když v mnoha směrech nenaplněné lásky, jsem našla pod stromkem jako jedno z nejpříjemnějších překvapení. Ještě ten večer – Štědrý večer – jsem se do příběhu začetla. Začetla jsem se do něho tak moc, že jsem nakonec šla spát už hodně k ránu, kdy byl tác s cukrovím skoro prázdný a balíček kapesníků plný slz.

Děj je rozdělený na dva příběhy dvou různých žen z různých časů, vrstev i poměrů. Přesto je cosi spojuje – utajená láska, která není bez problémů a taky pár ztracených dopisů.

To když novinářka Ellie Haworthová vyklízí staré působiště, mezi letitými spisy narazí na dopisy z let, kdy psát je, bylo ještě úplně normální. Ty dopisy ale nejsou obyčejné, jsou milostné a patří vdané ženě! Ellie ty dopisy a příběh lásky ukrytý na těch několika ztracených stránkách natolik zaujme, že se nakonec rozhodne, že vypátrá ony dávné milence.

Je rok 1960 a Jennifer Stirlingová se akorát zotavuje z nepěkné autonehody, kvůli které ztratila paměť. Hojí se dobře a brzy je propuštěna zpět do jejího krásného domova k manželovi a taky všem přátelům. Je to skvělé, jenže ona si na nic z toho nevzpomíná. Ona si totiž nevzpomíná ani na to, jaká byla, co dělala – nic. Nějaký čas plyne a Jenny se snaží být taková, jaká byla podle slov svých přátel a manžela. Jenže tu není ono, něco je tu špatně, něco jí chybí. Jak je možné, že ke svému muži necítí ani špetku lásky? Proč ji kamarádky sledují tím zvláštním způsobem?

A potom narazí na dopis. Je adresován jí a je tak protkán láskou, že se jí ihned rozbuší srdce! Tak je to – Jenny měla milence. Jenže, jenže proč ji už takovou dlouhou dobu nenapsal? Jestli to byla taková láska jako v tom dopisu, proč je teď Jenny takových měsíců opuštěná? Spousta otázek a žádné odpovědi – a zlomené srdce.  

Ani v nejmenším jsem netušila, jak moc mě tahle kniha chytí za srdce. Je to asi ten nejkrásnější a nejlepší milostný příběh, jaký jsem kdy četla. Autorka Jojo Moyesová přišla s velice příjemným prozaickým stylem psaní, který hne i s takovým balvanem, jako jsem já. Píše s lehkostí, od srdce, bez velkých nafoukaných gest a klišé.

Poslední dopis od tvé lásky je nejlepší knížka, jakou jsem pod stromečkem našla. Je hluboká, procítěná, psaná v krásných obrazech, plná lásky a přesto trochu smutná. Už vím, co si bude přát k narozeninám – další autorčiny knihy.

Poslední dopis od tvé lásky je pro každého, kdo má rád starou dobu, a kdo se nestydí vzít si ke knížce kapesník. 



11.1.2014 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:7737x

Druhá od Táni Keleové - Vasilkové

Táňa Keleová – Vasilková vydala nový román. No já na něj čekala celkem netrpělivě, takže když se konečně objevil na pultech knihkupectví, jeden z výtisků musel být můj.

Příběh dvou žen – Aleny a Daniely, které se dělí o lásku jednoho muže. Alena je Robertova manželka, mají spolu dvě děti a on u ní vyhledává pocit jistoty a rodinného zázemí. Daniela je jeho milenka a pro něj i jistý druh zábavy a dobrodružství. Alena je plně zaměstnaná péčí o děti, dům, zahradu a domácnost, Robert se naplno věnuje své práci. Bývalá uznávaná šéfkuchařka se s láskou stará o pětiletou dceru Simonku a dvouletého syna Šimonka, se kterým je prozatím doma na mateřské dovolené. Její velkou vášní je zahrada, což se ovšem tak úplně nezamlouvá jejímu manželovi. Často jí připomíná neupravené nehty, ale i plnější postavu – zkrátka na ní rád hledá chyby. Daniela je naopak velice upravená mladá žena, která se stará o svůj zevnějšek i postavu. Vyučuje angličtinu na jazykové škole. Jednoho volného dne si Alena zajde nakoupit nějaké pěkné oblečení pro děti. Tam v obchodě se prvně setkává se svou sokyní – Danielou. Netušíc ovšem o koho jde, si obě ženy padnou do oka a zajdou spolu na kávu. Při společném rozhovoru si ani jedna neuvědomuje, že mluví o tom stejném muži.  

Jenže osud je dost často nevyzpytatelný a rád si s námi zahrává! Do života tohoto trojúhelníku zasáhne Šimonkův nález na mozku. Robert se po této zdrcující zprávě s Danielou rozejde a prožívá chvíle bolesti spolu s manželkou. V nitru ho hryžou pocity viny, chápe to jako krutou odplatu tam seshora. Po operaci syna, kdy se zdá, že je všechno v pořádku, se Alena dozvídá nepříjemnou pravdu. Robert je děvkař.

Daniela naopak prožívá chvíle lásky s novým přítelem. Alena otřesená ze zdrcujících skutečností začíná přemýšlet o svém životě. Naštěstí má oko sebe nové přátele, Danieliny rodiče, u kterých tráví spolu s dětmi spoustu času. Děti berou Danieliny rodiče jako babičku a dědu a stejně je tomu i naopak. Nakonec se Alena rozhodne, dál už to snášet nemůže – rozvede se a začne znovu. Daniela spolu s jejími rodiči jí pomůžou. Naproti nim je na prodej starší dům. Malá rekonstrukce a nábytek podle Aleniných představ z něho udělají její dům snů.

Začíná to vypadat všechno moc hezky. Daniela v sobě ovšem stále řeší jednu jedinou otázku. Má své kamarádce říct, že i ona byla Robertovou milenkou? Má tak ohrozit jejich přátelství, nebo se má zachovat bezpáteřně a nechat to být jen tak?  

Během rekonstrukce žije Alena spolu s dětmi u Danieliných rodičů a už se nemůže dočkat, až se nastěhuje do nového. Mezi tím si sehnala v městské restauraci práci jako šéfkuchařka. Spolu s majitelem vylepšili interiér i exteriér a Alena začala prodávat různé speciality, čímž se malá restaurace stala zajímavou a žádanou v širokém okolí.

 Robert se od rozvodu neozval. Až jednoho dne se zjevil před domem jako duch. Nebylo by na tom nic dramatického, kdyby se tu nesetkal s oběma ženami naráz. Bývalá manželka Alena i bývalá milenka Daniela. Pravda vyšla najevo. Alena se však postaví k celé situaci racionálně. Pro jednoho chlapa snad nezahodí skvělé přátelství s Danielou.

Ze Simonky se stala šikovná prvňačka, Šimonek navštěvuje mateřskou školku. Alena je spokojená. Má dvě zdravé krásné děti, dům, ve kterém se všichni cítí skvěle, rozkvetlou zahradu, práci, která ji naplňuje a to nejpodstatnější, muže, který si jí váží a miluje nejen jí, ale i její děti.

Ehm, kdo že je ten neznámý? No to by asi nebylo úplně nejlepší vyzradit všechny zvraty, které román Druhá přináší. Přináší toho totiž daleko víc, než se dá shrnout do jednoho krátkého článku. 



17.10.2013 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5705x

Co jste chtěli vědět o Auře

Aura je bezesporu velký fenomén, který rozděluje společnost do dvou táborů. Jedni vám budou dokola tvrdit, že aura je nesmysl vybájený jakýmisi šarlatány a druzí zase odpřísáhnou, že je to holý fakt. Jenže kdo má pravdu? Ti so nechtějí připustit, že může existovat něco mimo naše chápání, nebo ti co tvrdí, že auru dokonce snad vidí?

Abych byla upřímná, já se spíš řadím k té druhé skupině lidí. Ne snad, že bych auru dokázala vidět, ale věřím na ni a zajímá mě. Myslím si, že na auře určitě něco bude. Proč by se malovali svatí se svatozářemi, proč by se říkalo, že zezelenal závistí a podobně? Lidi si většinou jen tak něco nevymyslí. 

Já zkrátka na auru věřím, a protože jsem se o ní chtěla dozvědět víc, pořídila jsem si knížku Aura – naučte se auru vidět, číst, posílit a léčit. Jejím autorem je Richard Webster, muž, který se auře věnuje celý svůj život – od svých deseti let ji dokáže vidět. Na to, jak je Aura malá knížka obsahuje mnoho zajímavých informací – mnoho z toho, jsem ještě nikdy nečetla. Například to že člověk závistí zezelená. Richard Webster to vysvětluje tak, že dřív lidé auru viděli daleko snáz a častěji než my, proto pro ně nebylo obtížně všimnout si, že pokaždé, když někdo někomu závidí, jeho aura zezelená. A když se naštve, tak zase zčervená. A když se zamiluje, zrůžoví – od toho jsou pověstné růžové brýle zamilovaných.

Je to tak, aura mění svou barvu podle našich nálad, duševního rozpoložení a dokonce i zdraví. Čím je aura jasnější, čím jsou barvy výraznější a nezakalené, tím zdravější jsme. No a zase naopak. Dokonce, když máme bolest nějakého konkrétního místa, když nás zlobí žaludek, nebo krční páteř, aura v oněch místech dostává úplně jiný nádech – tmavne a čím je to vážnější, tím tmavší je barva – až do černa. Knížka nám taky říká, že čím je aura větší, tím víc si život užíváme.

A právě na to pan Webster poukazuje. Chce lidem vysvětlit, že když se naučí auru vidět, mohou v sobě, ale i v druhých číst jako v otevřené knize. Ano, může se to zdát trochu nepříjemné – nemusí každý vědět, že jsem zrovna zelená a závidím, na druhou stranu by to ale mnohé vysvětlilo, usnadnilo a celkově zlepšilo mezilidské vztahy. V tom s autorem souhlasím.

Aura je zajímavá záležitost a kniha Aura – naučte se auru vidět, číst, posílit a léčit je plnohodnotná publikace, obsahující mnoho užitečných informací. Naučíme se auru nejdřív vidět a pak také pochopit. Zjistíme jak pomocí našich čaker auru posilovat a tím posilovat i sami sebe. Pochopíme původy svých neduhů i špatnou náladu svého partnera. Dozvíme se, co která barva znamená, že malé děti se rodí bez aury a do dvou let ji pak mají průzračnou až skoro stříbrnou. Až pak posléze každý dostane svou základní barvu – to podle svojí povahy. A dokonce zjistíme, že existují energetičtí upíři, kteří mohou naši auru vysát. Jeli jste někdy autobusem a udělalo se vám špatně? Tak to na vás zaútočil upír aury.

Ať si kdo chce, co chce, říká, já na auru věřím. A teď nejspíš půjdu a budu se učit, jak ji správně vidět. Chci přece poznat jen pouhým okem, kdo mi závidí a koho zase štvu! 



30.9.2013 - Zdraví - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:6151x

Od toho chlapa ruce pryč!

Každá z nás to určitě aspoň jednou zažila. Každá z nás určitě aspoň jednou natrefila na nějakého maminčina mazánka, na infantilního troubu, na hulváta, nešiku, děvkaře, narcise, nebo prostě jen chlápka, který hledá úlet na jednu noc, jenže vám to zapomene sdělit. Zkrátka chlapů je plno! Jenže jak si mezi tím nepřeberným množstvím nehodících se kusů vybrat toho správného? Toho, který ve vás nehledá ani matku a ani parťáka na lovení koček. Jednoduše plnohodnotného přítele se vším všudy.

Ojede, na co přijde? No tak to je jasný varovný signál, že s tímhle tedy ne. Přes to prostě vlak nejede. Jasně, ono je celkem sexy nabalit si chlapa, který po vás neslintá a neptá se vás hned na prvním rande na vaši velikost prstenu, jen fajn sehnat sebevědomého týpka, který zná svojí cenu. Jenže tihle sebevědomí týpci mají občas menší vadu – zahýbají, kde se dá, flirtují, kde se dá a s vámi si prostě jen tak hrají. Ne, ne, tohle není chlap pro vás. Pokud jsou jeho otázky hned na prvním rande tak trochu lechtivé, je očividné, o co mu vlastně jde. Jde mu o vás, ale v tak trochu jiném smyslu, než byste si přála.

Chce platit účet v restauraci napůl? Bože chraň, je to buď škrt anebo chuďas – v obojím případě se mu vyhněte velikánským obloukem. Jasně, můžete si nejdřív nalhávat, že akceptuje současnou emancipovanou dobu a můžete si myslet, že vás bere jako rovnocenného partnera, jenže přiznejme si, trochu toho staromilství občas neuškodí. A pak, když se podíváte na jeho ošlapané boty, nebo na to neexistující spropitné, ve vaší hlavě by se měl rychle spustit červený majáček. Hm, tohle asi nebude partie pro mě. Buď ho budu živit, nebo z něj neuvidím ani korunu.

Jednoduše bychom se měly ve vztahu vyhnout katastrofě. Jenže jak? Je to jednoduché, existuje plno varovných signálů, které nám mají napovědět. Mají, jenže my jsme zamilované a všechny ty nepodstatné chybičky prostě přehlížíme. Chyba! Ty nepodstatné chybičky přerostou v obludné problémy!

 

Pár základních pravidel: 

1.      Pokud je bezohledný a necitlivý už v době takzvané fáze medových týdnů, byla bys naivka roku, kdybys doufala, že se něco změní k lepšímu, když novota a vzrušení z čerstvé lásky vyprchá.

2.      Jestli má už teď problémy s tvými chybami, později je bude nesnášet – a tebe taky.  

3.      Chlap, co se za tebe nepostaví v každé situaci – i za cenu, že rozčílí vlastní matku – nestojí za námahu! 

 Najít toho správného chlapa je prostě dřina. A když už ho skoro máte, ukáže se jako naprostý blbec. V tom případě není nejlepší sáhnout hned po tom prvním, který se uráčí a milostivě nás nechá prát mu jeho spoďáry a ponožky. S takovým chlapem mít rodinu a domácnost přece nechceme! Musíme překousnout nějaké to zklamání a biologické hodiny přestat vnímat – prostě jim řekněte, že hulvát nebude otcem vašeho dítěte.

Kniha Od toho chlapa ruce pryč vám sice neposkytne návod na to, jak si opatřit pana dokonalého – to ne, spíš vám ukáže, že takový chlap neexistuje – ale zároveň vám poskytne seznam varovných signálů, kterými se máte zabývat. Napoví vám, jestli jeho chybičky nepřerostou v mamutí chyby a jestli to s vámi prostě myslí doopravdy.

Tuhle vtipnou knížku sepsaly autorky populárního amerického blogu The Little Black Blog of Big Red Flags (Malý černý seznam velkých varovných signálů). Celá knížka je plná jejich vlastních i čtenářčiných životních zkušeností, rad, moudrostí a pravd o vztazích. Berte to tedy s nadhledem a zároveň i vážně – vždyť Od toho chlapa ruce pryč je napsána životem.

  A mimochodem, chlapům s podobnými kecy vlepte facku!

1.      Večer končí a ty evidentně nemáš na vybranou

2.      Od pasu dolů jsem černej.  

3.      Jsem na nejvyšším stupni nadrženosti.  

4.      Mohla bys bejt moje holka, kdybys byla o deset kilo hubenější.  

5.      Možná tady nejsem zrovna nejhezčí, ale jsem jedinej, kterej se s tebou baví.  

6.      Jen abys věděla, nevadí mi šukat s děvkama.  

7.      Měla bys jít ke mně domů: dlouhý hodiny dokážu holku lízat.

8.      Nechci s tebou chodit. Jen ti chci zabořit obličej mezi kozy. 

9.      Můžu se ti k něčemu přiznat? Myslím, že se staneš mojí ženou.

10.   Za pár hodin budeš vypadat daleko líp, takže si mě pak najdi. 



17.9.2013 - Sex - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:6288x

Pět Tibeťanů – rychlý způsob jak získat fyzickou i psychickou pohodu

Kdo má dneska čas na to si pořádně protáhnout kosti a celé tělo? V dnešní uspěchané době je to opravdu problém. Věčně jsme v práci, nebo prostě něco děláme, jsme s rodinou, staráme se o ni a na nějaký ten pohyb nám už prostě čas nezbývá. Jsme spíš rádi, že nám zbývá vůbec čas se vysmrkat nebo podrbat na bradě. A to pro naše tělo i psychiku moc dobré není. Lidskou přirozeností je se hýbat a být v pohybu. Pak jsme zdravější, šťastnější a je nám celkově fajn.  

I já sama jsem na sobě tohle všechno pozorovala. Člověk je v takovém kvapu, že mu na to čas nezbývá. Odpočinek je důležitý a proto si většina z nás místo sportování vybere právě ten klid. I já jsem to tak dělala, ale řeknu vám, že to nebylo nic extra. Za chvíli jsem se cítila fyzicky tak vyčerpaná, unavená a ochablá, že to prostě nešlo. Bylo mi hůř a hůř – i duševně.

A pak mi kamarádka doporučila Pět Tibeťanů. Pět cviků, které vymysleli a přivedli k dokonalosti tibetští mniši. No, a jelikož je to z Tibetu, je jasné, že to nebude jen takové nějaké cvičení samo o sobě. Pět Tibeťanů je pět jogínských cviků, které mají protáhnout, rozhýbat a nabýt energií nejen naše tělo, ale i naši psychiku. Toto staré umění pracuje s čakrami a toky naší přirozené energie. Pomáhá nám naučit se otevírat naše energetické kanály a čerpat z nich pozitivní sílu, která nás nabije na celý den.

Mě tohle cvičení opravdu zaujalo, a abych si byla jistá, že cvičím dobře – na informace z internetu se nedá vždycky spoléhat, pořídila jsem si knížku Pět Tibeťanů od samotného Christophera S. Kilhama muže, který tuto prastarou Tibetskou metodu přinesl do našeho moderního světa a proslavil ji zde. Je to stručná, ale velice užitečná knížka. Všechno je v ní od začátku do konce dobře popsané a vysvětlené, přehledné, srozumitelné. Autor nás seznamuje s historií Pěti Tibeťanů, radí nám jak porozumět svému tělu i duši, jak se správně naladit na naší vnitřní energii a jak ji využít, učí nás správně dýchat a radí nám, kde a kdy je nejlepší cvičit. No a pak jsou v knize samozřejmě popsány a znázorněny jednotlivé cviky. Jako bonus pak autor přiřadil i Šestého Tibeťana – pomůcku k posílení sexuální energie.

Vzhledem k tomu, že Pět Tibeťanů zabere jen pár minut, je to výborný způsob jak si protáhnout a uvolnit tělo i v této uspěchané době. Můžete cvičit ráno, než půjdete do práce, nebo před spaním, ale dokonce i v práci. Není důležité, kde a kdy cvičíte, důležité je, abyste se u toho cítili dobře. Je důležité, abyste vnímali energii a nechali se jí naplnit. 

Já sama ze svojí zkušenosti mohu potvrdit, že mi pravidelné cvičení Pěti Tibeťanů přineslo fyzickou i psychickou pohodu a vyrovnanost. Dneska už si ani skoro neumím představit, že bych je necvičila.

Tyto jogínské cviky doporučuju všem, kdo nemá možnost nějak víc se fyzicky vyřádit. A možná bych je doporučila i těm, co tu možnost mají. Protože Pět Tibeťanů není jen o těle



4.9.2013 - Zdraví - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:8779x

Umění prokrastinace – jak nakládat s lelkováním

Prokrastinace je v současné době velice populární téma. Proto není divu, že o ní vzniká mnoho publikací. Publikací, které nám radí, jak přestat prokrastinovat a jak lépe se svým časem nakládat. Je to celkem logické, prokrastinace není nic pěkného, je to jen zahálka a odkládání svých povinností. Jenže co kdyby existovala kniha, která vám naopak poví, že na prokrastinaci není vůbec nic špatného? 

Každý uvážlivý člověk si řekne, že je to hloupost. Na odkládání svých povinností nemůže být nic pozitivního. No a přece tomu tak je. Přece existuje publikace, ve které její autor prokrastinaci obhajuje a považuje ji za něco, co se dá využít v náš prospěch.  

Opravdu, kniha Umění prokrastinace od Johna Perryho se zabývá pozitivními důsledky našeho lenošení. Velice zábavnou formou se v ní píše, že takové lelkování se nám může mnohdy vyplatit. Vím, zní to jako paradox, možná to dokonce i paradox je, ale John Perry si za tím stojí. Věří, že když si takové flákání naplánujeme, můžeme své problémy vyřešit líp, než když se nad nimi budeme hodiny úporně potit. On tomu říká strukturovaná prokrastinace. No zkrátka tomu svému poflakování a nicnedělání dáme jistou formu a řád. Tím se dostaneme do určitého rytmu a do velké psychické pohody.

Takové umění prokrastinace asi není pro každého a ani se nehodí na každou situaci, přesto jsou okamžiky, kdy bychom to využít měli – kdy přestaneme tlačit na pilu a všechno to hrotit, kdy si jen dáme nohy na stůl a budeme čekat, co se stane. Protože mi neříkejte, že se vám už někdy nestalo, že jste se o něco nadmíru snažili a ono to stejně nešlo. Vy jste měli svojí jasnou představu, ale situace se stejně zvrtla úplně jiným směrem. Zkrátka někdy to v naší moci není a to by nám Umění prokrastinace mělo pomoci pochopit. Nechte věci žít svým vlastním životem, nechte problémy, ať se samy vyřeší. Vážně to jde… a vám pak bude mnohem lépe.  

Umění prokrastinace je knížka, díky které se zbavíme svého stresu z toho, že to nezvládáme i ze samotných výčitek svědomí, že se dost nesnažíme. Ta publikace nám zásadně ulehčí život. I když je celá kniha pojata velice vtipnou formou a na první pohled by se zdála jen jako senzacechtivá příručka na nic nedělání, ve skutečnosti je to velice vážná kniha zabývající se psychologií i filozofií lidského života.

Já sama mám s prokrastinací bohaté zkušenosti, proto jsem neskutečně ráda, že jsem na tuhle publikaci narazila. Jsem ráda, že se našel člověk, John Perry, který se nebál nahlas říct, že občasné zahálení lidskému organismu i našim problémům jen prospívá. Já sama jsem totiž stejného názoru. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že některé problémy se řeší nejlíp tím, že na ně kašlu. Ano, připadám si jako hnusný zaháleč, asi i jsem, ale když ono to vážně funguje. S něčím si nevím rady a nemůžu s tím hnout, na chvíli se na to vykašlu a najednou přijde řešení samo. Buď mě něco napadne, nebo řešení vyplyne z kontextu a ze situace, nebo vlastně zjistím, že se to řešit nemusí vůbec.

Myslím, že Umění prokrastinace je velice přínosná publikace, která nejen že je opravdu hodně zábavná, je i poučná. Já jí dávám zelenou a jdu prokrastinovat. 



2.9.2013 - Zdraví - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:6395x

Paleo dieta

Pořád se nějak snažíme zhubnout, stále hledáme nové, zaručené přípravky na hubnutí nebo zázračné cvičební stroje. A přitom by to mohl být tak snadné – kdybychom se učili od svých předků. Od svých hodně dávných předků. Těch pravěkých. 

Právě jídelníčku pravěkých lidí se věnuje Loren Cordain ve své knize Paleo dieta.  V současné době je paleo dieta celkem trend, jenže díky tomu se také objevují spousty článků a rad, které s touto pravěkou dietou nemají už takřka nic společného. Proto je dobře, že se objevila tato kompletní, srozumitelná a přehledná publikace navíc doplněná spoustou zajímavých receptů.

A proč vlastně o té knize a dietě píšu. Mám kamarádku, která se po porodu jaksi nemohla zbavit svých kil navíc. Vyzkoušela plno různých diet, snažila se změnit svou životosprávu, ale u ničeho dlouho nevydržela. Ne snad, že by jí chyběla sebekontrola a odhodlání, ale prostě jí to nedělalo dobře. A pak kdesi objevila paleo dietu. A všechno jí bylo jasné. 

Má kamarádka je totiž od přírody masožravec a stále dokola tvrdí, že jak nemá každý den maso, strádá. Jako vegetarián to těžko chápu, ale věřím jí. A právě paleo dieta pro ni byla spásou, tam je maso základ. Tam se maso snídá i večeří – tak jako v jeskynních domácnostech. Tahle paleo dieta byla vodou na její mlýn. No pokaždé jsem slýchala, jak špatně to všechno dělám, když se neživím mase. Tak dlouho do mě hučela, až jsem si tu knihu přečetla taky.

Inu musím uznat, že je to velice zajímavé čtení a všechny ty informace a poznatky se zdají značně logické. No, pro lidi, co mají rádi maso, je to asi ten nejvhodnější způsob stravovaní. Protože paleo dieta se od většiny diet liší tím, že nejde o krátkodobou věc, ale o změnu životního stylu – což mnohým lidem prospěje.

Na první pohled by se možná mohla zdát trochu náročnější na finance, ono sehnat čerstvého bizona není úplná brnkačka. Ale pokud nechcete být papežštější než papež, zas tak hrozné to není. Prostě vypusťte pečivo a veškeré obilniny, luštěniny, mléčné výrobky, sůl a většinu sladkého ovoce – a samozřejmě polotovary, hotové výrobky, sladkosti a jiné pochoutky. Nahraďte to kvalitním masem a zeleninou. A mezi námi, když sem tam ujedete a zhřešíte v podobě toho zakázaného ovoce, vážně se nic nestane a vy ani neztloustnete a ani neumřete. 

A pokud toto všechno v mezích možností dodržíte, měli byste za chvíli vidět úbytky na váze. Vaše hmotnost půjde dolů, a když se dostane na tu správnou hranici, zastaví se – vy pak můžete v dietě dál pokračovat, aniž by se z vás stávala anorektička.

Ovšem úbytky na váze nejsou jediným pozitivem této „diety. Vašemu tělu to prospěje ve více směrech – vidím to na kamarádce. Najednou má plno energie, nebolí ji v zádech ani hlava a je jí prostě fajn. Proto je Paleo dieta vhodná ne jen k úpravě hmotnosti, ale úplné změně stravovacích a životních návyků. 

Pro mě z toho plyne, že já to dělám naprosto špatně. Měla bych se sebou něco udělat – ostatně to tvrdí i kamarádka. No já jsem jiného názoru. Autor totiž nakonec píše, že člověk by měl především naslouchat svému tělu a jíst podle toho, o co si samo řekne. A to je svatá pravda. 



19.8.2013 - Zdraví - Komentářů:2 - Přidat komentář - Přečteno:18286x

Když vám unesou dítě

Já si vůbec neumí představit, jaké to musí být, být matkou uneseného dítěte. Zvlášť pak když je únoscem pedofil a jeho ujeté manželka.  

Je to nedávno, co jsem si pořídila knížku Uloupený život od Jaycee Dugardové, v současné době již dospělé oběti pedofila a sexuálního maniaka.

Jaycee bylo jedenáct, když si ji vyšinutý pár vyhlédnul a jednoho dne také unesl. Posléze ji u sebe doma zavřeli ve sklepě, kde Jaycee musela žít v otřesných podmínkách – potmě, bez hygieny. Odtud se odvíjí její nešťastný osud, plný nepříjemných, často na hlavu postavených událostí. Druhou polovinu svého dětství prožila v tragickém prostředí, které ji navždy poznamenalo. V jedenácti prvně zjistila, jak bolestivý je násilný sex a ve čtrnácti poprvé otěhotněla. Až mnoho let poté, se jí podařilo policii vypátrat a vysvobodit.

Pak trvalo dlouhou dobu, než se ze všeho zotavila a já se vůbec divím, že to dokázala. Chtělo to velkou péči rodiny i lékařů. Největší terapií ovšem pro Jaycee bylo sepsání všech hrůz, které prožila. Dostala to ze sebe, přenesla to na papír a díky tomu teď může žít relativně normální život.

Bylo mi jasné, že tahle kniha nebude žádné lehké čtení, je to přece jen příběh podle skutečnosti, ale i tak mě kniha zasáhla víc, než jsem si jen myslela. Neumím si vůbec představit, jak hrozné to pro Jaycee muselo být. Byla to malá holka, která si měla hrát s panenkami a ne podstupovat nekonečné sexuální maratony nebo perverzní focení a natáčení na kameru. Život s věznitelem a jeho manželkou, která ho ve všem podporovala, musel být neskutečným náporem na dětskou psychiku. Vůbec si nedovedu představit být na jejím místě – a to jsem dospělá.

Uloupený život je velice emotivní kniha a s každým normálním člověk hne. Když čtete tu její výpověď a ty přesné popisy, sevře se vám srdce a máte vztek. Máte neskutečný vztek na celý svět! Jak jen je možné, že něco takového ještě může být? Jak je možné, že po světě běhá tolik úchyláků? Nemůžete pochopit, že takový odpad lidstva může páchat své nejhnusnější zvrhlosti na malých dětech!

A proto jsem neskutečně ráda, že vzniknul Uloupený život. Ne snad proto, že bych byla ráda, za to, co ta dívka musela prožít – kdyby prožila normální život, byla bych raději než za tu knihu. Já jsem ráda, že se prostřednictvím této knihy k lidem dostanou skutečná a nezkreslená fakta. Jsme ráda, že se o tom mluví, a že si lidé přiblíží realitu. Nejde před tím totiž zavírat oči a myslet si, že je všechno v pořádku. 

Jaycee má můj obdiv i mé díky. Musela to být neskutečně statečná dívka a teď už žena. O jejím nelehkém životním příběhu by mělo slyšet hodně lidí.  



4.7.2013 - Děti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5741x

Jak se zbavit cukrovky

Nedávno jsem tu psala o zázračných účincích vyváženého pH. Teď k tomu mohu přidat zase nějaký. Objevila jsem totiž další knihu od Roberta O. Younga, která se jmenuje pH zázraky pro diabetiky.

U nás v rodině se sice cukrovka nikdy neobjevila, ale manžel mojí sestry s ní před nedávnem začal trpět. Není to nic příjemného a pěkného, ale každý se s tím musí nějak vypořádat. Jelikož jsem ale věděla o téhle knížce pro diabetiky, rychle jsem mu ji koupila. Nijak nadšený nebyl a ani tomu moc nevěřil. Jenže když jsem trochu přitlačila na sestru, podvolil se. Naštěstí. Sice cukrovkou trpí dál, ale zdaleka ho netrápí tolik. Píchání inzulínu se ho netýká.

A když jsem si pak knížku procházela sama, zjistila jsem, že to není zas tak složité. Kdyby se u mě nedej bože diabetes objevil, určitě bych začala dodržovat životní a hlavně stravovací styl, který vymyslel pan Young a jeho žena, vyhlášená šéfkuchařka. 

Tento způsob stravování je sestaven především pro diabetiky trpící 1. a 2. typem. A je založen na vyváženém pH. Což znamená, že se celý organismus musí nejdříve očistit a zbavit kyselin a pak se muže ustálit na takové udržovací hladině. Nejlepší způsobem odkyselení je samozřejmě mnoho čerstvé zeleniny – hlavně zelené, hodně vody a takřka žádné maso. To totiž organismus stižený cukrovkou hodně oslabuje. Také není úplně nejlepší ostatní živočišná strava. I ta obsahuje mnoho látek, které přispívají rozvoji choroby. A jistě není nutné dodávat, že sladké pokrmy i ovoce jsou tabu – především ta sladká jídla.

Není to ale tak obtížné, jak to vypadá – dodržování je celkem snadné. Podle tabulek si každý sám najde, co by měl přesně jíst a jak by se měl přesně řídit Youngovou metodou. A jelikož je celkem náročné jíst takřka jen zeleninu, knížce opět nechybí mnoho receptů, kterými se může každý inspirovat. A nejsou to žádné blafy, jsou to už od pohledu chutné pokrmy, kterým nic nechybí – pouze látky způsobující a podporující diabetes.

Knížku jsem prošla celkem podrobně, takže vím, že obsahuje i mnoho rad při akutních potížích, obsahuje seznamy látek škodlivých a dobrých i potravin, ve kterých se vyskytují, a také mnoho příkladů jednotlivých lidí, dodržujících tento životní styl. Není totiž vůbec výjimkou, že se pacienti s cukrovkou, cukrovky úplně zbavili, jen díky správně vyváženému pH a dodržování této převratné metody.  

Jak jsem psala, já cukrovku nemám, ale můj švagr ano a proto vím, že to není nic příjemného. Jsem tedy ráda, že svolil a začal jíst podle pH zázraku pro diabetiky a jeho zdravotní stav se neskutečně zlepšil a dál lepší. A navíc zhubnul, což je pro cukrovkáře velké plus.

Myslím, že téhle knížce a metodě by se mělo dostat velké pozornosti, neboť cukrovkářů přibývá a je to velkým problém. A proč si zdraví kazit ještě víc, když to jde i jinak – zdravě a bez potíží. 



26.6.2013 - Zdraví - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:8679x

Výklad horoskopu

Jelikož mě astrologie hodně zajímá a už delší dobu v ní chci trochu pokročit, pořídila jsem si knížku Základy Astrologie od Casse a Janie Jacksnových. Doufám totiž, že se v ní něco přiučím a jednou možná budu moci svým známým sestavovat jejich vlastní horoskopy na míru.

            Základy Astrologie jsou skutečné základy, proto je tahle kniha vhodná i pro lidi, kteří astrologii vůbec nerozumí. Knížka nás provází od úplných začátků a základních pojmů, jako je zvěrokruh a jednotlivá znamení, jejich elementární a další zařazení, seznamuje nás s jednotlivými planetami a jejich vlastnostmi, poznáme svůj ascendent a dokonce i domy a aspekty. Všechno je popsané velice srozumitelným jazykem a s dostatkem názorných příkladů. Dokáže to pochopit každý laik. No pochopila jsem to i já.

Posléze ale přicházejí na řadu další kapitoly, které obsahují mnoho informací, potřebných ke správnému sestavování a následnému výkladu horoskopu. Názorné nákresy astrologického výkladu, kde se čtenář učí zakreslit datum a čas narození, nebo třeba výpočet ascendentu. Autoři vysvětlují, že na každý jeden horoskop a na každý jeden fakt a údaj v něm, musíme hledět zvlášť, zvlášť ho vyhodnotit a poté ho zakomponovat do úplného obrazu zkoumané osoby.   

Mohu uvést příklad mě samotné:

Já jsem Štír, což podle horoskopu znamená, že jsem výrazně sexuálně založený jedinec. Zároveň mám ale svou planetu lásky Venuši ve Vahách, to tedy znamená, že je má sexualita méně fyzická a spíše značí romantickou povahu. Pokud spojíme tyto faktory dohromady, zjistíme, že jsem sice značně sexuálně založená, přesto to není má priorita a důraz dávám především na duševní soulad.

            Nečekejte ovšem, že po prolistování knížkou budete bravurně ovládat výklad horoskopu – to asi určitě ne. Je to hodně složité a chce to trochu cviku. Je potřeba dost trpělivosti a jistého zapálení pro věc. Pokud vám stačí horoskop z nějakého časopisu, do výkladu se vůbec nepouštějte – bude to pro vás ztráta času. Kniha Základy Astrologie je celkem slušný začátek pro někoho, kde se chce výkladu věnovat dál a je ochoten své znalosti ještě rozvíjet.

Rukama mi prošlo mnoho podobných knih, ale často byly moc nesrozumitelné, zdlouhavé a ve výsledku nic neříkající. Někdy méně znamená více a tím se autoři řídili.

Je důležité, brát astrologii jakou vážnou věc. Neprozradí vám sice věci budoucí, prozradí vám jen, jací jste a jakým směrem se nejspíš budete ubírat. A je to taky docela dobrá zábava na dlouhé zimní večery.



24.6.2013 - Astrologie - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5898x

Víc relaxu! Trochu té "špíny" ještě nikoho nezabilo

Daleko za duhou a možná spíš blízko tady, v kruté realitě normálního světa, kde vpravo znamená vpravo, a kde prim hraje úspěch. Právě do takového prostředí zasadila Táňa Keleová - Vasilková svůj román Duhový most

Jednatřicetiletá Olga,docela obyčejná žena s docela obyčejným manželem a synem. A celkem nermálním životem – no pro Olgu možná, ale pro všechny okolo už se jejich život tak normální nezdá. Olžinou prioritou je perfektně asepticky vycíděná domácnost, kde na zemi povalující se synova hračka znamená konec vesmíru.

Olga je prodavačkou v lahůdkářství, proto není nic nenormálního, že má své sny, že touží po lepším životě – bohatším, skvostnějším. Zapomíná ovšem a nevidí, nebo spíš nechce vidět, že se má skvěle, že má milého manžela, který by ji s trochou snažení snesl modré z nebe a taky chytrého, zdravého syna Filipa. Ale Olga chce víc a víc a stále se trápí pro nesmysly.

Má trochu nadváhu. Další nepřekonatelný konec světa, který jí brání ve šťastném životě a ze kterého má na čele víc vrásek, než je na její věk zdrávo. Už roky se mučí různými ujetými dietami, které stejně nikam nevedou. Zhubne a zase to nabere, klasické jojo. Je nevrlá, je podrážděná, je negativní a nepříjemná. Zlost si vybíjí na každém, kdo ji padne pod ruku. Stává se z ní necitelná, krutá mašina, dobrá jen k pravidelnému lízání podlah a oken. 

Jenže váha ji trápí dál. Nedá se zkrátka nic dělat, musí zkusit radikální změnu. A hle, váha se začíná hýbat. Olga úspěšně hubne, nic to však nemění na jejím odpudlivém chování a náladě. Jak se malý Filip neučí, hned dostane pohlavek. Proč? Olga je frustrovaná z nové námahy, kterou musí vynaložit na cestě ke své vysněné váze. S vypětím sil nakonec ale dosáhne kýžených výsledků a zdá se, že je spokojená. Dokonce svého muže Milana pustí k sobě pod deku. Velký úspěch.

Ovšem to je jen začátek Olžiny proměny. Na pravidelné zdravotní prohlídce ji lékař oznámí, že má rakovinu. Olze se hroutí svět. V tom nejhorším psychickém rozpoložení navíc přistihne manžela v objetí s jeho mladou studentkou. Olga je na pokraji, chce to všechno vzdát a umřít. O to se ale naštěstí postará její okolí - maminka, syn, kamarádky i manžel. Nikdo ji nechce nechat napospas svému osudu. Olga proto začne bojovat. Ale začala bojovat včas?  

Příběhy od Táni Keleové – Vasilkové mám ráda a platí to i o Duhovém mostu. Možná právě Duhový most má v mojí sbírce knih zvláštní místo. Příběh ženy, která svádí boj sama se sebou. Nejde si přece nevšimnout té osudovosti, kterou je kniha protkaná, a která se mnohdy objevuj i v obyčejném životě. Navíc mám pocit, že podobným způsobem žije mnoho žen, a že mnoho žen netuší, co je skutečným smyslem života, co je důležité a co ne. Proto jsem ráda, že se Táňa Keleová – Vasilková rozhodla prostřednictvím svých románů těmto ženám promluvit do duše. 



11.6.2013 - Společnost - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:9633x

Jak zhubnout za pomoci vyváženého pH

Už jsem tu několikrát psala o vlivu pH na náš organismus. Respektive jsem psala o tom, že jsme moc zakyselení a že nám to škodí.

            A jelikož mě ta celá problematika hodně zaujala, pořídila jsem si další publikaci na dané téma. Dnešní knížka se jmenuje pH zázrak – Zhubněte odkyselením a jejím autorem je Robert O. Young. Ten se se svou ženou,  vyhlášenou šéfkuchařkou, problematice pH ve stravě a v organizmu věnuje už řadu let. Svoji studii pak popsal v knihách pH zázrka a pH zázrak – zhubněte odkyselením. A právě ona kniha pH zázrak – zhubněte odkyselením mě oslovila nejvíc.  

Pan Young v ní do detailu rozebírá vliv různých potravin na naše tělo, seznamuje nás s mnoha zajímavými fakty jako například, že nesprávným pohybem můžeme spíš tloustnout, nebo že množství vody, kterou vypijeme za den, by mělo být úměrné k naší hmotnosti. Vysvětluje, že naše tělo netloustne vlivem cukrů, tuků a nedostatkem pohybu, ale že největší podíl na tom má náš překyselený organismus. Ten nahromaděný tuk nás před kyselinami jen chrání! Pokud se však budeme řídit Youngovými pokyny a vypracovaným jídelníčkem, můžeme snadno a poměrně rychle zhubnout. Pan Young ve své knize uvádí i takové případy, kdy lidé hubli až půl kilogramu za den. To byly ovšem případy extrémní obezity. Celá kniha je popsaná z hlediska USA, kde jak každý ví, je procento obezity největší. A za všechno samozřejmě může nesprávné stravování, nevyvážené pH. Podle manželů Youngových je nejdůležitější správná vyvážená strava, kdy přijímáme velký podíl zásadité potravy. Nejvhodnější je pak zelená zelenina.  

V knize se dál dovídáme, že není nezdravé být vegetarián. Naopak je to žádoucí, jelikož naše těla nejsou uzpůsobena k trávení mrtvých živočichů. Drůbež je například jednou z nejhorších složek stravy! Pan Young to vysvětluje tak, že drůbež nemočí, a tudíž se všechna kyselina, která jinak odchází v moči, usazuje ve svalové hmotě. My si pak dáme kuřecí prsa společně s pořádnou porcí kyselin.  

Zkrátka bychom měli vynechat všechnu chemii, polotovary, fastfoody a raději bychom je měli nahradit čerstvou a kvalitní zeleninou, čistou vodou a zdravým pohyb. 

Mě samotnou nejdřív kniha zaskočila. Některá tvrzení se mi zdála trochu extrémní, ale po důkladnějším pročtení jsem tomu začínala přicházet na kloub. A taky na chuť. Uvědomila jsem si totiž, že účinky této metody sama znám.  

Už víc jak šest let jsem vegetarián. Moje okolí mě nechápalo, známí se mi smáli, jak jen můžu vyměnit maso za nějakou zeleninu. Nechápali a nevěřili, že je mi mnohem lépe bez masa, že je mi fyzicky skvěle! Dnes konečně vím, čím to bylo. Díky tomu, že jsem přestala jíst maso a uzeniny, jsem zneutralizovala pH ve svém těle. A světe div se, dokonce jsem hubnula. 

Každému se Youngova tvrzení možná líbit nebudou, přesto myslím, že knížka přináší mnoho užitečné – ať jde o vědecké poznatky, nebo o zdravý jídelníček. Není totiž nutné dodržovat onen režim tak striktně, stačí se jím řídit okrajově, stačí dbát na množství zeleniny i pohybu. Stačí se naučit mít rád zdravé věci.



6.6.2013 - Zdraví - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:10046x

Netvařte se kysele! I to má dopad na vaše zdraví

Neddávno jsem tu psala o naší fyzické kyselosti, teď je řada na té psychycké.

Poselství tvé duše je další úspěšnou knihou německého terapeuta Kurta Tepperweina. Ten zkoumá dopady našeho psychického stavu a rozpoložení na naší fyzickou schránku. Poznatky z tohoto výzkumu rozvádí ve svých předchozích knihách, jako jsou: Co ti napoví nemoc, Nemoci vyčtené z tváře, nebo Pryč s kyselostí! A právě na knihu Pryč s kyselostí! Navazuje Poselství tvé duše. Díky těmto dvěma publikacím se dokážeme úspěšně a celkově odkyselit. Pryč s kyselostí! nás zbaví naší fyzické kyselosti a Poselství tvé duše zase té psychické.

A co všechno naši psychiku zakyseluje? Třeba potlačovaný hněv – váš šéf vás naštval, ale vy si to s ním vyříkat nemůžete, tak to držíte v sobě a kyselíte. Nebo třeba obyčejná závist – mnohdy nevědomá. Nebo přílišný egoismus, strach, lítost, nervozita, žárlivost – to všechno jsou mentální faktory, které překyselují naši mysl a leckdy i tělo a brání nám tak v úspěchu. Ovšem ani takové kouření, panák před spaním nebo hranolky nejsou tím nejlepším, co bychom mohli pro svojí mentální rovnováhu udělat. Tím, že si tělo zanášíme nečistotami či chemií, zároveň ohrožujeme i svou mysl. Je to provázaný koloběh a všechno tak souvisí se vším. Ostatně jsme jedna celistvá bytost s tělem, duší a psychikou.

Samozřejmě ale, že jako ve všech svých knihách i v Poselství tvé duše nám pan Tepperwein překládá různé způsoby řešení. Vypracoval duševní cvičení, kterým opět nabydeme psychickou rovnováhu. Naučíme se, jak žít správně sami se sebou, jak se pochopit a jak si porozumět. Naučíme se, že to jací jsme, je správné, a že vůbec nevadí, že nezapadáme do konceptu přijatého společností. Neboť jak tvrdí Kurt Tepperwein, nejhorší, co člověk může udělat, je, že se začne přizpůsobovat svému okolí, že se začne formovat jistému zavedenému principu a ideálu, že se začne chovat jako všichni ostatní, že začne kopírovat lidi ze svého okolí a úplně tak zapomene na sebe a na své já. To všechno se v knize dozvíme a na to všechno také dostaneme mnoho rad a poučení. Knížka je navíc velice přehledná, srozumitelná a dopodrobna popisuje jednotlivě rozpracované body.

Filozofie celé knihy by se dala shrnout do jednoduché teze, tedy že bychom měli být sami sebou, a že bychom s tím měli být také vyrovnaní a spokojení. Pokud toto dokážeme naplnit, náš život nabyde daleko jiných rozměrů – mnohdy pro nás neznámých, ale přesto příjemných. Zjistíme, že můžeme být spokojení, i když nejsme první a zrovna nemáme všechno, co ostatní. Zjistíme, že čím víc budeme spokojení a čím míň budeme tlačit na pilu, tím víc nám budou věci vycházet – naše pozitivní a vyrovnaná energie si přitáhne zase jen pozitivní energii.

Jednoduše buďme takoví, jací jsme, a bude nám nejlíp, budeme šťastní, zdraví, v pohodě.



31.5.2013 - Zdraví - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:8855x

A taky je důležité myslet na sebe!

Někdy se stane, že i z obyčejné písařky vyroste žena, na které stojí celá společnost. Mladá Nina je toho zářným příkladem. Je až s podivem zarážející, že si v padesátých letech dokázala vybudovat tak vážené jméno a tak prestižní postavení. A přitom opravdu začínala jako písařka. Jenže shodou okolností, svou pílí a taky s pomocí štěstí, se jí podařilo, stát se úspěšnou agentkou ve velmi mocné umělecké agentuře v New Yorku.

Aby na sobě začala pracovat, byl vlastně nápad jejího kolegy Elliota – muže, kterého vídala ve výtahu. A další shodou okolností, jak to tak v životě bývá, spolu začali chodit a později se i vzali. Vypadalo to krásně a romanticky. Ovšem Elliotův osud nebyl tak příznivý, jako ten Niny. Jeho kariéra začala nabírat strmý pád. Zkrátka musel v agentuře skončit a jít dělat obyčejnou práci. Ninu to však neodradilo a se svým manželem zůstala. Nebyla povrchní, nezáleželo jí na tom, že ona sama je velké zvíře, a že Elliotovi se nedaří – jednoduše ho milovala. To bylo nejdůležitější. Byli šťastní. Tedy do doby, než přišla otázka potomka. Oba dítě moc chtěli, ale nějak jim to nešlo. 

Po mnoha vyšetřeních se ukázalo, že je Nina neplodná. Dítě přesto dál chtěli, a tak se rozhodli pro adopci. Po mnoha zdlouhavých procedurách, jim byl do péče svěřen malý chlapec jménem Danny. Začínalo to vypadat slibně. 

Nina svojí dobře našlápnutou kariéru ovšem velice riskovala, neboť s dítětem zůstala půl roku doma. To byla podmínka úřadu. A co víc, když pak dostala neodmítnutelnou nabídku vést v Kalifornii filiálku, odmítla ji. Kvůli dítěti a hlavně kvůli manželovi. Prý pro jeho práci, ale víc pro to, aby se necítil tolik jako outsider. To bylo tou největší chybou.

Elliot totiž svojí kariérní nabídku bez váhání využil. Prostě se sbalil a od rodiny odešel. Danny mu začínal lézt na nervy. Vypadalo to, že z malého chlapce roste velký tyran. To se Elliotovi nelíbilo, nelíbilo se mu, že by měl mít tolik starostí s cizím klukem.  

Nina zůstal sama se synem a Elliot si zase šel svojí cestou. Ze začátku lákavou, ovšem ve výsledku opravdu strastiplnou. Zjistil plno nepříjemných věcí a uvědomil si, kde chyboval a jak hrozně se zachoval. Jenže to už je pozdě. A i když mu skoro dospělý Danny odpustí, ke své ženě už se vrátit nemůže. Ta se svým novým mužem vychovává krásnou malou holčičku. 

Promarněnou šanci od Ericha Segala jsem přečetla takřka na jeden zátah. Nejdřív jsem si říkala, že to bude nějaké obyčejné lovestory, jaká já moc nemusím, ale nakonec se z toho vyklubal zajímavý příběh. Docela žasnu nad Ninou, tak laskavou a vstřícnou ženou, tak úspěšnou a přesto skromnou a milující. To se dneska už moc nenosí. Možná právě proto na mě příběh působil tak pohádkovsky – v určitých pasážích. A na jiných místech byla kniha až moc realistická, člověk si až moc dobře uvědomí, že musí stát nohama pevně na zemi. 

Pro mě ale Promarněná šance není jen zajímavým příběhem, já v ní vidím obyčejnou pravdu. Nikdy bychom neměli obětovat úplně všechno, nikdy totiž nevíme, pro koho se doopravdy obětujeme.

Jak už jsem psala, knížka předčila moje očekávání – z toho mám radost. Vždycky mám radost, když je něco lepší, než si myslím. Promarněná šance určitě nebylo promarněné čtení.



30.5.2013 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5918x

Umíráme předčasně, protože jsme moc překyselení

Teď zrovna nemám na mysli naše kyselé obličeje, i když i ty s tím trochu souvisí, ale hlavně mikroklima v našem těle. Vlivem prostředí i životního stylu se z nás pomalu stává ocet, který nám krátí zdravý a spokojený život.

Něco v tomhle smyslu jsem se dočetla v knize Pryč s kyselostí! od známého, německého terapeuta Kurta Tepperweina. Tuhle knížku, ostatně jako mnoho dalších, jsem získala po dlouhém přemlouvání od svojí matky. Nikdy se mi do těch knih nechce, přesto vím, že jsou vlastně moc užitečné. Už několikrát jsem měla tu možnost, se o tom přesvědčit. A i tentokrát musím s povzdechem přiznat, že máti měla opět pravdu. Pryč s kyselostí! mi zase o trochu víc odkryla záhady správně prožitého života.

A v čem že vlastně ta kyselost vězí? Totiž skoro ve všem, ať se to týká toho, co děláte, jíte, nebo dýcháte. Když si dáte nějaké jídlo z konzervy, když si dáte polotovar, hamburger, limonádu s bublinkami, sušenky, cigarety, nebo když se projdete městem, všude na vás zaútočí kyselost. Za každým rohem číhá kyselý rarach, který se na vás s radostí vrhne a ukousne vám kus života. Kyselost v těle má totiž daleko rozsáhlejší negativní účinky, než by se na první pohled mohlo zdát. Vlivem překyseleného organismu se naše tělo stává daleko náchylnější k nemocem, a taky k mnoha populačním chorobám. Hlavně pak k rakovině. Rakovině, stejně jako některým rostlinám, se daří v kyselém prostředí. Kde je kyselo, tam vzkvétá a bují.

Ve své knize Kurt Tepperwein  všechny tyhle případy uvádí včetně důkladných popisů všech fyzických projevů a jejich spouštěčů. Samozřejmě by to ale nebyla plnohodnotná studie, kdyby k ní pan Tepperwein nepřidal rady a řešení. A řešení je vskutku jednoduché. Nebo spíš zní jednoduše. Neboť vzdát se svých oblíbených nezdravých chipsů, limonády a margarínu někdy tak snadné není. A už vůbec není snadné to všechno vyměnit za zeleninu, ovoce, vodu a čerstvý vzduch – podle pana Tepperweina stačí jen deset minut pobytu na zdravém vzduchu – na horách nebo v lese, a váš organismus se zbaví značného podílu kyselosti. Zahájíte tak proces odkyselení, který mimo jiné obsahuje zdravou výživu, pravidelný životní rytmus a psychickou pohodu.

V knize se taky dozvíte, jaké potraviny vám prospívají, které vás odkyselují a které naopak vaše tělo zatěžují. Zjistíte, že skvělým lékem je obyčejná soda, čistá pramenitá voda a dobrá nálada. Naučíte se dobře dýchat, uzpůsobit svůj životní styl a dozvíte se mnoho nových informací o potravinách, jejich složkách a jejich dopadech na vaše těla. Pryč s kyselostí! je velice přehledná kniha a jako vždy i pro laika srozumitelná.

Tezí celé knihy je, že bychom zkrátka měli naslouchat svému tělu, měli bychom se naučit mu rozumět a pak mu taky vyhovět. Naše tělo si řekne, co právě potřebuje. Ovšem v dnešní moderní a uspěchané době není nikterak jednoduché se na své tělo naladit. Všichni jen v rychlosti hltáme nezdravá jídla, pijeme kávu a navíc jsme ve stresu, protože prostě nestíháme. To je základní kámen úrazu, a pokud s tím nedovedeme něco udělat, pokud nedovedeme udělat něco se sebou – pokud se nezměníme, budeme umírat na kruté choroby. Budeme kyselí a neprožijeme náš život plnohodnotně.

I když Pryč s kyselostí! není typ knihy, kterou přečtete za odpoledne, mně rozhodně nedala spát a dokud jsem jí nedočetla, pořád ve mně hlodal červík. Bála jsme se, že něco dělám špatně, a že si škodím.



23.5.2013 - Zdraví - Komentářů:3 - Přidat komentář - Přečteno:11315x

Nemoci vyčtené z tváře

Když jsem byla nedávno na návštěvě u své maminky, její chování se mi zdálo trošku divné – trošku podezřelé. Pořád si mě tak divně prohlížela, pořád mi zblízka zkoumala uši, nos a vrásky na čele. No řeknu vám, cítila jsem se divně a hlavně jsem se začínala strachovat o její duševní zdraví. A pak, když promluvila, mi bylo jasné, že už se opravdu zbláznila. Prozradila mi totiž, že můj ušní lalůček říká, že jsem dostatečně energická, a že se moje tělo umí dobře regenerovat. Naháněla mi trochu hrůzu. Pak mi to ale došlo, na stole jsem uviděla knížku, která se jmenovala Nemoci vyčtené z tváře od Kurta Tepperweina. No jo, máti v akci, zas ji něco chytlo, říkala jsem si.

Nechala jsem se nakonec přemluvit a tu knihu o patofyziognomii jsem si odnesla domů. Knížku jsem jen tak odložila a nevšímala si jí. Když jsem si ale potom před zrcadlem upravovala vlasy, pozornost mi upoutal můj křivý nos.

 Co vám budu vykládat, už se svojí mamince nedivím, že byla tou knížkou tak posedlá. Mě to postihlo taky. Začala jsem nejdřív u sebe a pak jsem svůj zkoumavý pohled přemístila i na své kamarády a známé. A nevěřili byste, co všechno jsem se o nich dozvěděla. Která má kamarádka je chudokrevná, která je zas naopak energická – jen vybuchnout, která bude mít jednou problémy s váhou, nebo taky se srdcem. U svých kamarádů jsem zjistila, který má víc sklony k tomu být nemocný, který možná dostane cukrovku, a který je zdravý jak rybka. Zkrátka se svojí diagnostikou bych dr. House mohla strčit do kapsy.

 Vím, zní to, jako že jsem uvěřila šarlatánství, ale není to ani zdaleka tak. Ta tvrzení v knize a má tvrzení nejsou hlouposti, mnoho oněch případů, které jsem vyjmenovávala, měly svoje opodstatnění. Má kamarádka, u které jsem podle uší a nosu poznala, že je chudokrevná, a že jí špatně funguje štítná žláza, je opravdu takové bledé neštěstí, které užívá plno léků – na štítnou žlázu. A tak bych mohla pokračovat u všech!

 Sama kniha Nemoci vyčtené z tváře je skvělá. Začíná krátkým úvodem a pak už jde rovnou na věc. Obsahuje asi nějakých dvacet kapitol, kde se každá ta kapitola věnuje jednomu konkrétnímu obličejovému jevu – tedy, očím, uším, bradě, vráskám, tvářím, pleti a tak dále. Pak následuje seznam asi sedmi set hesel jednotlivých příznaků a jejich významu. Knížka taky obsahuje rejstřík odborných výrazů, ve zkratce řeč těla a orgánů a známky životní sily a zdraví. Je to asi nejkomplexnější celek, jaký jsem o patofyziognomii měla tu možnost vidět a číst. Nemoci vyčtené z tváře jsou přehledné, srozumitelné a skutečně velice obsáhlé a dopodrobna rozepsané.

Jak jsem nejdřív myslela, že je maminka blázen, teď už ji plně chápu a nedivím se jí. Knížku jsem si pořídila taky a čas od času někoho prozkoumám. Je to docela sranda. Proto tedy nebuďte překvapení a hned nevolejte Chocholouška, jen proto, že vám někdo trochu víc zblízka zkoumá vaše zvláštně tvarované oči – není to blázen, jen si dělá úsudek o vašem zdravotním stavu.



16.5.2013 - Zdraví - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:19697x

Dukanova dieta je fajn, jenže kde brát stále nové recepty?

Nedávno jsem četla knížku Dukanova dieta – jak rychle a přitom trvale zhubnout. Byla jsem z ní vážně nadšená, konečně jsem objevila knížku, která je o zdravém hubnutí a o zdravém životním stylu. Žádné hollywoodské diety se nekonaly! Já jsem hubnula a byla jsem spokojená. Jenže po čase jsem začala zjišťovat, že už nevím, co vařit a jíst. Začínala to být nuda – nedostavovaly se žádné inspirace. No samozřejmě myslím inspirace v duchu Dukanovy diety – smažák bych si dát ještě zvládla.

Už jsem byla opravdu nešťastná a do mysli se mi skoro prokousaly myšlenky, že s Dukanovou dietou seknu! Bohudík mě zachránila maminka, přinesla mi, mně zprvu povědomou, knížku. Říkala jsem si, na co mi kupovala Dukanovu dietu? Tu už přece mám! Ale pak jsem si všimla, že to není moje knížka, ale jen jakési její pokračování.

Moje drahá maminka, která věděla, jak se trápím nudnou stravou, mi opatřila knížku Dukanova dieta ve 350 receptech, kterou napsal pan doktor Pierre Dukan právě pro takové, jako jsem já – pro ty, co už si nevědí rady. No umíte si představit to moje nadšení! Ihned jsem knížkou začala listovat a hned se mi nad kdejakým chutným receptem zbíhaly sliny. A že jich tam bylo – rovných 350!

Moje nová oblíbená knížka/kuchařka je ve všech ohledech skvělá. Je přehledná, srozumitelná, snadno čitelná a hlavně užitečná. Hned na začátku je stručné povídání o pravidlech diety. Je to pro ty, kteří si předchozí knížku nekoupili a o Dukanově dietě toho zas tolik nevědí. Je tam opět stručně vylíčeno, jak dodržovat fáze hubnutí, kdy jíst které potraviny, jak pít a čemu se vyvarovat. Pak ale na řadu přichází první velká kapitola, která je zaměřená na čistě bílkovinné pokrmy. Ta je pak dál rozdělená na mnoho podkapitol, jako jsou ryby, maso, drůbež či sladké pokrmy. Každý oddíl obsahuje mnoho receptů, které jsou jasně popsané, vysvětlené – no jen vzít hrnce a dát se do vaření. Dalším oddílem jsou pokrmy z bílkovin a zeleniny, kde je dělení podkapitol a popis receptů stejný, jako u předchozí kapitoly. Závěrečnou kapitolou s chutnými recepty jsou omáčky. Ty jsou samozřejmě nedílnou součástí naší stravy, je ovšem už trochu složitější připravit je tak, aby byly v souladu s Dukanovou dietou. Pokud budete mít svojí Dukanovu dietu ve 350 receptech nastudovanou stejně jako já, knížka pro snadné hledání obsahuje i abecední rejstřík. Jak říkám, je to radost si počíst. A každý, kdo má rád jídlo, si tuhle kuchařku zamiluje a nebude se jí chtít vzdát.

Jak je na obálce psáno: Jednoduchý jídelníček vám pomůže zbavit se nadváhy jednou pro vždy. Je to naprostá pravda, pocítila jsem to na vlastní kůži. Rozhodně si ale nemyslím, že Dukanova dieta ve 350 receptech je vhodnou knihou jen pro lidi s nadváhou a pro ty, kteří drží Dukanovu dietu. Já sama jsem přesvědčená, že každý, kdo rád jí, kdo rád experimentuje, kdo má rád zeleninu, si v téhle kuchařce najde něco, co mu bude chutnat, a co si zamiluje. Nemyslete si, že u nás doma se podle ní stravuju jen já – už na ní jede celá rodina.

Jednoduše, Dukanova dieta ve 350 receptech je od začátku až do konce nabušená rozmanitými recepty, které jsou ale lehko stavitelné, moc dobré, a ani vaši peněženku tolik nevyždímají. A co je na té knize a receptech úplně nejlepší? Zvládne je připravit i takové dřevo, které připálí vodu na čaj. Tedy já.

Jak napsal Daily MailVaše poslední dieta. Francouzi ji drželi v tajnosti roky!



10.5.2013 - Vaření - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:14418x

Jak zachránit svojí dceru!

Chci tady mluvit o knize Ukradená – Útěk ze Sýrie od Louise Monaghanové. Neskutečně poutavém a emotivní příběhu psaném podle skutečnosti.

Kniha nás přivádí do září roku 2011, kdy se Louise rázem obrátil život naruby! Na návštěvě u ní byl její bývalý manžel Mostafa, který se rozhod, že malou May, vlastní dceru, odveze do Sýrie. 

Je až záhadou, jak se mu to všechno podařilo. Pro dítě neměl pas ani nic jiného! Inu Mostafa byl pašák a svou dceru se mu podařilo propašoval z Kypru do Turecka a z Turecka do jeho rodné, válkou zničené země. Nemohl přeci dopustit, aby jeho šestiletá dcera May začala navštěvovat normální evropskou školu a ne islámskou!

A takto začíná nesmírně strhující příběh odvážné matky, která riskovala svůj život pro vysvobození své dcery ze Sýrie.

Louise se rozhodla, že svoje dítě zachrání na vlastní pěst, úřady jí totiž nepomohly. Podařilo se jí překročit přísně střežené hranice v době, kdy v zemi zuřila jedna z nejhorších válek v historii Sýrie – co všechno prožila, je nevídané. Když se nakonec setkaly, její i dceřiny osudy začaly být den ode dne nahnutější – do spáru Mostafy upadla totiž nakonec i sama Louise. Proto když se jim naskytla první příležitost, ihned sebraly zbytky svých sil a utekly. Byl to nadlidský výkon, z toho jídla a špinavé vody byly nemocné a hodně strádaly. Ovšem lidská touha po přežití a odvaha jsou někdy až nepředstavitelné. Není tedy divu, že si obě sáhly až na své úplné dno.

Utíkaly přes oblasti bombových útoků, přes střežená pohoří přecházely jen v noci a jejich největší nadějí byli pašeráci. Obě si prožily neskutečné peklo. Zvlášť pak Louise, která musela vytrpět všechen ten psychický tlak, musela ochránit sebe, svojí dceru, být opatrná a neskutečně silná.

Naštěstí se jim oběma podařilo vrátit se v relativním zdraví domů. Díky tomu mohla vzniknout tahle neskutečně poutavá, emotivní kniha, která vás nenechá ji odložit. Já sama ji přečetla na jeden zátah – a nelituju, stejně si ji přečtu ještě jednou. Ukradená je taková nálož všech možných žánrů a emocí, že z toho ještě druhý den budete tak trochu mimo. Když si vybavím ty scény, mám husí kůži a skoro se mi chce brečet.

Ohromný příběh o neskutečné lidské odvaze, to je příběh knihy Ukradená - Útěk ze Sýrie.



6.5.2013 - Rodina - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:10849x

Nikdy, je silné slovo!

Prozaické Nikdy je název další úspěšné knihy Táni Keleové – Vasilkové. Stejně jako název i celý příběh knihy je prozaický, nic to ale nemění na jeho poutavosti, vážnosti a především opravdovosti – vždyť tohle se mohlo stát zrovna vaší kamarádce anebo dokonce vám.

Nikdy je příběh Katky, ženy ve středních letech, která žije svůj spokojený život s manželem a dospívající dcerou. Navíc má skvělé kamarádky, má sestru a tatínka a krásný domov – idylka ne?

No právě! Nic krásného ale přece nemůže být skutečné a trvat napořád. Ani Katčino štěstí nebylo takové, jak si ho představovala. Nejjasněji jak mohl, jí to ukázal její manžel Petr. Věnoval jí ten nejunikátnější dárek k narozeninám, jaký jen mohl – totiž rozvod. Prý ji nemiluje a navíc se svou mladou sekretářkou čekají dítě! Na co by tedy tvrdnul u milující Katky, která pro něho obětovala vše – svou kariéru, svou hrdost, svojí přirozenost!

Příběh nás provází Katčiným utrpení a všemi jejími emočními procesy. Seznamujeme se s jejími kamarádkami, které jí v nouzi přispěchají na pomoc, a dozvídáme se, jak jsou pro ni důležité – ostatně pro koho přátelé nejsou? Prožíváme všechno, co Katka a sledujeme, jak se se svým novým osudem pomalu vyrovnává, jak se mění a jak roste.Nikdy

Katka si uvědomí, že všechno zlé je k něčemu dobré, a že taky může začít od úplného začátku – nanovo a po svém. Hrdince totiž najednou došlo, jak moc byla zaslepená, a jak moc se svému muži odevzdala a zničila tak svojí osobnost. Dochází jí najednou, co všechno dělala špatně, jak hodně se obětovala, a že to nebylo to nejlepší, co mohla udělat. Svých dvacet let života neprožila, ale jen proplula v Petrových nárocích a požadavcích, které bez mrknutí oka plnila. Pro štěstí druhých zapomněla na to své. Jenže nikdy není tak pozdě!

V celém příběhu nejsou nejdůležitější pracné popisy postav, ale předně životní situace, které se denně dějí milionům lidí na celém světě. Autorka se nám snaží co nejlepším způsobem přiblížit všechny ty drobné i větší pocity, city a nálady, které člověka přepadnou, když se v jeho životě stane něco nečekaného, něco zlého. A taky se nám snaží do žil vlít trochu naděje, protože existuje plno žen, které žijí podobně jako románová Katka.

Příběh je poutavý právě tím, jak je opravdový, reálný, lidem blízký – je utvářen lidmi a ne jen představami autorky. Celá kniha pak v sobě nese poselství pro všechny ženy, které trpí oním „komplexem“ obětování se pro rodinu. Ukazuje nám, že rodina může být šťastná i bez samaritánek.

Další příjemné, oddechové čtení, které je protkané emocemi, lidskými osudy a životními pravdami.



24.4.2013 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:7026x

Dukanova Dieta

Náhodou, jak to tak bývá, se mi do rukou dostala zajímavá kniha o hubnutí. Půjčila jsem si jí od své švagrové, která díky ní zaznamenala obrovské úspěchy v boji s tuky. Byla jsem z toho tak překvapená, že mě samotnou zajímalo, co se za tím skrývá!

Byla to knížka Dukanova dieta – Jak rychle a přitom trvale zhubnout od Dr. Pierra Dukana. Pan Dunak je proslulý dietolog, který svou dietu vypracovával asi dvacet let. No dal si na ní opravdu záležet a zdá se, že se mu to vyplatilo. Slaví s ní totiž plno úspěchů! Když jí asi před deseti lety poprvé zveřejnil, stala se ihned bestselerem po celém světě. Dnes podle ní hubnou miliony lidí včetně mnoha známých filmových hvězd.

Dukanova dieta nás provází celou procedurou ditety – všemi čtyřmi fázemi. Učí nás, jak správně všechno dodržovat, jak se obrnět trpělivostí, jaké potraviny ano a jaké ne, jak často jíst a pít, jak se hýbat. Zkrátka nás navede na změnu životního stylu, která je jen k lepšímu. V Dukanově dietě je zahrnuto i plno vědeckých studií a poznatků – všechno do detailu vysvětlené a popsané. Na závěr pak najdeme mnoho zajímavých receptů, které nám hubnutí usnadní.

 

Čtyři fáze hubnutí:

 

První je ofenzivní, kdy čisté bílkoviny vedou k rychlému úbytku tělesné hmotnosti.

 

Druhá je alternativní. Střídájí se bílkoviny a zelenina v rovném poměru.

 

Třetí fáze je fáze konsolidace, kdy jsou povoleny i další potraviny.

 

A poslední čtvrtá je fáze definitivní stabilizace. Dá se to přirovnat k matematickému příkladu: proteinový čtvrtek + chůze do schodů + tři polévkové lžíce ovesných otrub = trvalý výsledek bez jojo efektu.

 

Díky této knížce a dietě je možné za krátkou dobu zhubnout velké množství přebytečných kilogramů a zároveň je znovu nenabrat zpět. Pan Dukan nás nenutí hladovět, to ani náhodou, budete si myslet, že přišly hotové žně! Stačí se naučit správně se zásobovat bílkovinami a zapomenout na cukry. Ne, nemusíte se bát, mlsná vás honit nebude. Jednoduše začněte dodržovat všechny postupy a vaše vysněná postava bude zas o krok blíž k vám.

 

I když se na první pohled zdá, že je kniha až moc odborná a učená, chápe se velice snadno a nenechává v nás žádné nezodpovězené otázky. Je dobře členěná a proto i snadno čtivá – zvlášť pak když odhalíte kouzlo, které ukrývá. Skutečně totiž funguje, třináct milionů lidí, se přece mýlit nebude.

Tahle kniha asi nebude pro ty největší netrpělivce, kteří by nejraději zvolili hollywoodskou dietu o pomeranči a kávě, ale pro všechny ostatní, kdo skutečně chtějí zhubnout a svou váhu si udržet, je Dukanova dieta jako dělaná.



24.4.2013 - Zdraví - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:12340x

Zpověď šílené matky

Nedávno jsem začal číst zajímavou knížku s názvem Zpověď šílené matky. Pochází z pera známé americké blogerky Jill Smoklerové, která se běžně k rodičovství vyjadřuje v různých médiích i na sociálních sítích.

Zprvu jsem na knížku koukala trochu s nedůvěrou. Říkala jsem si, že to bude zas jen další zbytečná příručka, jákých je trh plný. Mýlila jsem se a jsem ráda, že i přes své prvotní obavy, knížku hned neodložila. Zpověď je opravdu skvělá, to mohu říct s čistým svědomím.

Zpověď šílené matky vám pěkně a bez obalu poví všechno to, co skutečné rodičovství obnáší. Není to nic vybájeného nebo přikrášleného, je to holá realita se vším všudy - se strastmi i s potěšením, které obnáší jen a jen právě rodičovství. My čtenáři jsem rychle vtaženi do zoufalství, beznaděj i onoho šílenství matky, která má tu nejtěžší práci na světě - výchovu svých dětí.

Knížka ovšem není žádný sborník nářků, když se začtete, vaše bránice se nezastaví! Vyprávění je sarkastické, humorné a hlavně brané s nadhledem. Vždyť naco si dělat ještě větší starosti, než máme? Knížce ale nechybí ani plno postřehů, rad a ponaučení - životních pravd a zkušeností. Ono všechno to špatné k rodičovství patří taky. Vždyť jinak by to nebyl skutečný život.

Knížka je čtivá, pěkně členěná - každá kapitola obsahuje různé zpovědi různých šílených matek a jak už jsem uváděla, je velice zábavná a upřímná!

Vřele ji doporučuju všem matkám, ne-matkám, otcům i prarodičům, každý si v ní totiž najde to své, co ho pobaví a poučí.

A jak řekla Lauren Weisbergerová, autorka bestselleru Ďábel nosí Pradu: Zahoďte elegantní boty na vysokém podpatku a postavte se tváří v tvář realitě – ještě jste neměly krutějšího šéfa, než je vaše dítě.



19.4.2013 - Děti - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:7528x

Jaký je ranč u dědečka?

Zrovna jsem dočetla nový román slovenské spisovatelky Táni Keleové-Vasilkové a musím říct, že je opět skvělý. Je velice civilní, na nic si nehraje a proto mě, a myslím že i vás, snadno a rychle vtáhne do děje. Jak jednou knihu otevřete a začtete se, nebudete chtít přestat. Je to příběh obyčejných lidí, kteří prožívají svoje osudy v krásném romantickém prostředí venkovského ranče.

Příběh nás přivádí na ranč, který hlavní hrdinka Julka zdědila po svém milovaném dědečkovi, a kam se odstěhovala po rozvodu s manželem Karlem. Ten jí totiž jednou oznámil, že se chce rozvést. Julka si myslela, že žertuje, jejich život byl skvělý. Jenže když jí Karel oznámil, že čeká dítě s mladou ženou, a že s ní chce žít, Julka musela uvěřit. Život který žila, přestal existovat!  Tak vzala svou dceru Tamaru i sebe, odstěhovala se daleko na venkov a začala se snažit zapomenout na svůj dosavadní život.

Julka je veterinářka a je jí jasné, že teď už nebude mít tolik pracovního uplatnění. Tak se rozhodne, že začne úplně nanovo. Veškeré své finanční prostředky investuje do rekonstrukce ranče a v horním patře nechá vybudovat pokoje pro
Ranč u dědečka hosty. Z jejího milovaného ranče se stává útulný hotýlek pro ty, kteří mají rádi přírodu, klid a taky koně.
 
Postupem času se Julka začne vyrovnávat se svým novým životem a zvyká si na samotu. Zas tak sama není, má přece přátele a zvířata. Julka nehledá partnera ani žádný vztah, žije pro svojí dceru a je spokojená s tím, co má. Ovšem život jí přináší i různá vzplanutí, prožitky a zážitky, radosti i strasti - její život rozhodně není žádná nuda.

Julka je krásná a silná žena, která toho prožila už dost. Jen tak něco jí z míry nevyvede. Přesto se občas najde něco, co s ní trochu zacloumá. Třeba když se dozví, že Tamara měla nehodu a je v kómatu.
 

 

Velice odechové a milé čtení, do kterého se tak snado vcítíte. Budete chtít prožívat tom co Julka a bude chtít žít na ranči.



18.4.2013 - Kultura - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:10615x

Jste sexuálně inteligentní?

No řekněte, víte, co od sexu opravdu chcete a jak toho dosáhnete? Určitě víte, ale Marty Klein, výborný sexuolog a manželský poradce, by vám řekl, že určitě ne, že si jen něco namlouváte. Ostatně jako každý!

Skutečně, kdo z vás se při sexu soustředí na sex a ne na ty špíčky na břiše? Nebo na to, že tu nohu nedá tak vysoko? Nebo nedej bože, co když selže přímo v nejlepším? Takových a mnoha dalších rozptýlení jsou naše sexuální životy plné.

Knížka Sexuální inteligence od výše zmíněného Martyho Kleina, je po celém světě velice úspěšnou publikací. Na první pohled by se snad mohla zdát, že neříká nic nového. Pan Klein totiž ze všech možných úhlů rozebírá, jak málo jsme při sexu uvolnění, a jak málo procent své pozornosti věnujeme právě prováděné činnosti. Moc se rozptylujeme maličkostmi! A ty maličkosti nám zaplňují mysl a nedovolují nám sex si pořádně užít – jsem jak malé zakomplexované kuličky. Schonost osvobodit svou mysl od těchto drobností je stěžejní myšlenkou celé knihy. Objevuje se stále a v různých obměnách. Vypadá to celkem prozaicky. Proč má tedy knížka takový úspěch? No inu, ona vám jen neukáže na vaše psychické bloky, na všechny ty malichernosti, ale také vám ukáže, jak se jich zbavit. V tom totiž spočívá ona sexuální inteligence.

 

Druhým hlavním motivem knížky je vývoj sexuality a sexuálních schopností během lidského života. No jednoduše ve dvaceti je to jiné, než když je vám šedesát. Marty Klein vysvětluje a učí, že sex si můžete užít, i když nemáte tak silnou erekci jako dřví. Spíš naopak, když se tím nebudete tak trápit, všechno půjde jak má. Nemusíte si pořád dělat nějaké starosti, ať o vizáž nebo o schopnosti. Pusťte se do toho po hlavně a dílo se podaří!

 

Knížka Sexuální inteligence je pěkně členěná, obsahuje tři části, které jsou pak rozdělené do mnoha věcných, čtivých kapitol. Každá má jiné zaměření, a z každé si odneseme cenné informace. Velkou radost mi pak udělaly tři kapitoly: Mozek, Srdce, Tělo. V nich se totiž dozvídáme, jak všechny tyto „orgány“ k sexu neodlučitelně patří. Nejde tedy o ten jeden primární orgám, ale o celé naše tělo se vším všudy – tedy i s psychikou. Všechno je navíc pěkně okořeněné zážitky, schopnostmi a strastmi Kleinových pacientů. Každá kapitola obsahuje nějakou tu výpověď – mnohdy velice úsměvnou.

 

Knížka asi není pro nějaké náruživce, kteří hledají stále nové techniky, praktiky či polohy. Je to spíš čtení pro ty, kteří chtějí strávit chvilku tím, že se zamyslí a zapřemýšlí nad sexualitou obecně, nad svou sexualitou a nad tím, co dělá, nebo nedělá špatně. Je to taková teoretická příručka pro duševní sexualitu a vyrovnanost.

 

Marty Klein sám tvrdí: Nepomáhám lidem při sexu lépe „fungovat“, ale učím je, jak se při sexu uvolnit, aby si ho lépe užili – ve svém těle, se svým partnerem, v dané situaci.

 

A malé motto na závěr: Pamatujte, všechno je normální!



16.4.2013 - Sex - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:11522x

Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
Čaj s nápadníkem
Když vaše dítě spáchá sebevraždu
Tomu se říká život jedna báseň
Existence posmrtného života
Jak nám mohou poradit duše?
Erotický thriller
Manželky
Mapa vztahů
Vypravěčka
Manželovo tajemství

Morise - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (864)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (366)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (128)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (64)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si
Recepty z kuřecích prsou aneb 11 rychlých a dietních večeří z kuřecího masa Štěnice zamořují Česko: Jak vypadá a jak poznat kousnutí od ní Milujete džíny? 5 rad, jak je nosit i po padesátce a být sexy Chcete, aby se do vás bláznivě zamiloval? Pak dělejte tyto věci! Bolí vás často hlava, krční páteř, kolena nebo vám otékají nohy? Na vině mohou být ploché nohy! Jak usušit okrasné dýně. A jak jedlé dýně uložit na zimu Barva laku na nehty podle horoskopu: Vyberte si tu správnou energii Minnelli, Drescher, Garland: Slavné ženy, které si vzaly gaye ALENA (60): Bojím se, že umřu sama Podívejte se na foto: Takhle odlišně vypadají ženské vagíny