Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

Tabula rasa

Dvě slova, která mi vytanula z ničeho nic na mysli. Uprostřed noci, mezi sněním i nesněním, mezi střízlivým i nestřízlivým zíráním do protější zdi. Dvě slova se na mě usmívají svou lživou vstřícností. Hle, další řádek se blíží ke konci, ale na knihu to ještě není. Nakonec se papír tak jako tak zaplní. Z nepopsaného listu se stane popsaný, ale pořád ne ten autorizovaný a toužebně očekávaný. Možná ano, normovaný, možná ne, zakošovaný. Třicet řádků na stránku, šedesát úhozů na řádek. Hle, ukončuji již sedmý či osmý řádek. A tak to jde pořád dokola. I v životě. Je mi čtyřicet. Kolikpak mně doopravdy bude, až tyto řádky bude kdosi číst. Ve skutečné knize. Právě dnes, teď, v tuto chvíli – vciťuji se do svého věku. Rok po mém narození zemřel báťuška Stalin. Z chorobného strachu ze smrti stínal hlavy kolem sebe. Jeho dobrácká tvář na mě hledí z tátovy encyklopedie, ve které je mu udělena pouze malá výtka, zmínka o kultu osobnosti. Chaos mého dvacátého století je vyživován matením pojmů. Zmatkem v hlavách i činech lidí, fatálním ustrnutím v prostoru a čase. Apokalypsa nebytí se vznáší nad námi. Jako Damoklův meč. Ještě tak nedávná neměnnost našich životů vyvolává pachuť tlení. Zamořené Augiášovy chlévy tu straší dodnes. V roce mého narození je popraven nejlepší přítel zlínského Klémy a ještě před ním dokonce jedna žena. Rudla Slánský a doktorka Miladka Horáková. Přítel Clementis zmizí ze všech společných fotografií s Klémou, jen ta jeho čepice jako trapná připomínka někdejšího přátelství zůstane retuší omilostněna. Na Gottwaldově hlavě. Na věčné časy a nikdy jinak. Roky hrůz a rok mého narození. Jak to spolu souvisí?

Jako malá holka trpím nočními můrami. Za zavřenýma očima vidím bestie, hlavy pitvorně se naklánějící, útočící grimasami, skřeků plnými hlasy. Ucítím chapadla, dusím se, když se na mě vrhají svými pařáty a drápy. Bojím se chodit spát. Usínám s hrůzou, co se mně zase bude zdát. Jaký sen se ke mně z černočerné tmy přikrade. Hrůzou propocená se probouzím uprostřed noci. Pod kůži se zařezává rok mého narození. Duch teroru Josífka V. S., Klémy G., Tondy Z. a N., ale i Gusty F. a H. řádil jako morová rána. Vraždil a zavíral moře lidí. Moře času uběhlo, moře času se převalilo. Nikdo se dnes nad tím nepozastavuje. Málokoho to zajímá. Jeden režim padne, druhý povstane. Jako bájný pták Fénix. Z popele. Kameny přicházejí a odcházejí. Vesmírný trychtýř zůstává. Jenomže čas nepřelstíme. Jednomu nabobtnává, druhému uniká, mezi prsty protéká. A co mně? S úzkostí se zaplétá. Nedá se s ní přežít. Mohu se s ní přátelit, mohu ji zaklínat, mohu ji zatracovat, ale nemohu s ní žít. Alespoň ne tak dlouho, jak bych chtěla.

V sedmi letech jedu s rodiči do Prahy. Vidím sebe sama, jak obcházím v uctivé vzdálenosti kolem katafalku mumifikovaného prezidenta. Na Vítkově. Před námi spousta lidí a za námi taktéž. Mlčení a posvátná hrůza. Posléze v noci na hotelovém pokoji se na mě vrhne noční můra. Řvu uprostřed noci, vzbudím sestru, řveme vydatně obě dvě. Rodiče jsou nedaleko. Baví se někde poblíž, tančí. Poprask za dveřmi zamčeného pokoje. Uklidňující hlasy na chodbě. Jsem hrůzou bez sebe. Nemůže se jim něco stát? Nepříčetně melu dokolečka dokola, až do vyčerpávajícího vzlykání. Naštěstí pro mě se rodiče brzy vrátí. Lidé za dveřmi nadávají. Sestra vykoná svou potřebu do umyvadla. Jsem v transu. Rodičům se nedaří ještě dlouho po svém příchodu mě uklidnit. Nemůže se jim něco stát, opakuji jim tváří v tvář, ptajíc se donekonečna sestřičky Úzkosti, jež se zlomyslně usmívá za jejich zády a strouhá mrkvičku mému zoufalství. Druhý den se vypravíme na petřínskou rozhlednu. Šklebící se zrcadlová síň. Spolu se sestrou se nemůžeme nabažit těch úžasných proměn. Trpasličí a vzápětí olbřímí postavy nás naplňují úžasem a posvátnou hrůzou. Jako holky povětrné pak letíme střemhlav dolů z Petřína. Pražané kroutili hlavami. Nechápali. Zato máma je náležitě hrdá, že ty její holky neškobrtly a neupadly. Ty pády přišly, ale o něco později. Ale to už je jiná kapitola.

Čas poblouznění a hledání. Svatojánské noci s letními karnevaly. První polibky a první koutkování. A to se nám ještě pár let před tím stačil narodit brácha. Hrozně se za mámu stydím. Nesu tíhu zodpovědnosti za její stále více a více rostoucí břicho a její život je v mých očích nebezpečně ohrožen. Mařka M. mi to se svou Robinsonkou pěkně zavařila. Rozhodnu se osobně dohlížet na to, aby si mamka podkládala nohy. Polštářem. Nesmí nic těžkého tahat. Moje úzkost mi velí být jí k ruce pokaždé, když si povzdychne. A máma heká v jednom kuse. Skoro pořád. Můj strach musel být pro mé rodiče zároveň dojímavý i legrační. Tak jo, kývnul konečně život zcuchanou vševědoucí hlavou a z maminky se vyloupnul bráška. Sesterské nadšení nebralo konce i s počátečními pranicemi o kočárek s miminem.

Dozvuky šedesátých let. Leninovy a Stalinovy spisy jsou již nějaký ten pátek vystěhovány. Kamsi k nevidění. Do tátovy knihovny přibývají onačejší knihy. Co jste mi to rodiče udělali, že jste byli tak frustrovaní? Co to bylo za posedlost, jež mě posléze přinutila, abych to i já nandala a rozdala svým dcerám skrze nepřestojnou úzkost, strach a noční běsy. Když namísto poklidného spaní, jsem četla, pletla, šila, háčkovala nebo mlátila do psacího stroje, hnána jakousi prapodivnou materií. Ukrytou tak hluboko, že uprostřed noci - mezi psem a vlkem, s horkou krví tepající ve spáncích naslouchám jako omámená divoké předoucí kočce, která se ve mně probouzí a pomocí níž se dostávám až k samé prapodstatě bytí. Z toho šíleného chaosu a neklidu někdy vypadl teplý svetr, tu zimní kabátek nebo mohéroví chlupáčci, jak moje děvčata říkala milovaným čepicím. Ten ubitý nelad mě štval odnikud nikam a cimrmanovské před platinou a po platině se posléze stalo mementem mého života.

Deset let uběhne jako voda a nic. Má první kniha se ve mně krčí jako odkopnutý psík, který se sotva vzpamatovává. S nadějemi vzhlížím k Sametové Ananké a pořád nic. Nechci to zakřiknout, ale ten ubohý psík se zakysanýma očima právě zvedá hlavu. Není zrovna vábný, poloslepýma očima se váhavě rozhlíží po světě, loudavě a líně připomínkuje a ke všemu ještě nepříjemně kňučí. Svým neklidem mi nedopřává spánku. Probouzí mě časně zrána a vrčí v hlavě. Pokorně usedám k  psacímu stroji, zavírám oči a znovu se učím naslouchat jeho hlasu v souznění se svým rubatem. Kňučíme společně, vzájemně si odpouštíme a lížeme rány. Pohádka O pejskovi a kočičce začíná.

Tak to vidíš, Božka, tys měla v mém věku už vymalováno, kdežto já dostala odklad, abych si uklidila před vlastním prahem. Tys psala do roztrhání těla, kdežto já brouzdám v meandrech své paměti a čekám na tu pravou chvíli. Holky mi blahopřejí k narozeninám: “Tak už to, mami, konečně napiš!” a já v duchu dořeknu: “Ať už je pokoj,” vědouc, že nic lepšího mi přát nemohou. Mé spisování je tragikomické jako celý můj život.

A uvědomil jsem si, že to není můj život… (Woody Allen)

 



12.8.2007 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4379x

Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (372)
Moje závislosti (151)
Najkrajšie slová (144)
Skupča :-)) (141)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (104)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si