Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Všechno nebo víc

Když neumíš mluvit, piš!

DENÍK RIVKY LIPSZYCOVÉ JE UNIKÁTNÍM DOKUMENTEM

Sedmdesát roků po konci války vychází deník židovské dívky, nalezený v Osvětimi!


 


Je neděle, 3. října 1943. V židovském ghettu v polské Lodži začíná tohoto dne čtrnáctiletá Rivka Lipszycová psát deník, který se pro ni v následujících šesti měsících stane patrně nejdůležitější duchovní oporou a posilou v situaci, kdy v nelidských podmínkách spolu s dalšími Židy přežívá ze dne na den v trýznivém očekávání víc než nejisté budoucnosti. Její rodiče již nežijí – otce ztloukli nacisté tak, že svým zraněním podlehl, matka zemřela hladem a vysílením. Rivka je tedy sirotek, je tu s ní však několik příbuzných, kteří se jí ujímají. Poměry v ghettu jsou strašné – na dvou čtverečních kilometrech se tu v rozpadajících se domech tísní skoro 200 000 lidí, kteří jsou postupně „přesídlováni na východ“, což je německý eufemismus pro vyhlazovací tábor v nedalekém Chelmnu... 

Středa, 12. duben 1944. Rivka si do svého deníku zapisuje mimo jiné toto:

Dívám se na celý tenhle nádherný svět, na to krásné jaro a všechno kolem a přitom si uvědomuju, co všechno je nám v ghettu odepřeno, že nemáme ani tu nejmenší radost, protože jsme jen jako stroje, u kterých fungují leda tak zvířecí pudy. Dá se to poznat na všem (hlavně na jídle), jsme čím dál tím omezenější. Dochází mi, kolik sil musíme vynaložit, abychom vůbec mohli žít aspoň trochu jiný, o trochu lepší každodenní život, ve kterém...

Proč o tom vůbec píšu? Protože tolik toužím po něčem jiném, tak strašně moc. Když pomyslím na to, co všechno je nám tu odepřeno a že jsme jako otroci, za každou cenu se snažím tu myšlenku odehnat a nezkazit si tu krátkou chvilku radosti. Jak moc je to těžké! Ach Bože, jak dlouho ještě? Myslím, že teprve až nás osvobodí, teprve potom si užijeme to pravé jaro. Jak je mi po tom opravdickém jaru smutno...

Řádky, z nichž je cítit naděje a víra, že nakonec pro ni vše dobře dopadne. Bohužel – právě v tento den zápisky Rivky Lipszycové náhle končí.

Červen 1945. Lékařka Zinajda Berezovská, která jako dobrovolnice vstoupila do Rudé armády, si nyní, krátce po skončení války, přijíždí prohlédnout smutně proslulý vyhlazovací tábor Osvětim-Birkenau. Prochází kolem plynových komor a zničených krematorií, mlčenlivých svědků nezměrného utrpení, její zrak nepřítomně klouže po monstrózních, děsivých stavbách, z nichž jsou dnes sice již jen rozvaliny, které ale ještě před pár měsíci „pracovaly“ na plný výkon, když tu ji z chmurných myšlenek cosi vytrhne. Co je to, tam u třetího krematoria, nějaké papíry nebo...? Zinajda Berezovská se sklání a vytahuje ze sutin zaprášený sešit. Když v něm zalistuje, poznává, že je to čísi deník. Odváží si jej jako upomínku na svou návštěvu Osvětimi do dalekého Omska, kde jej uchovává až do roku 1983, kdy umírá...

To, co Zinajda Berezovská tenkrát našla, byly zápisky židovské dívky, která přijela do Osvětimi z lodžského ghetta. Jmenovala se Rivka Lipszycová...

V předmluvě s názvem Jak se deník dostal z Osvětimi do Ameriky je popsán skoro neuvěřitelný příběh, začínající se onoho 3. října 1943. Dozvídáme se zde kromě již výše řečeného o dlouhé a komplikované cestě, která vedla od smrti Zinajdy Berezovské až k vydání anglického překladu deníku v roce 2014, resp. vydání českého na počátku roku 2016. 

Kniha je však pojata mnohem šířeji, samotné deníkové záznamy tvoří jen něco málo přes polovinu jejího obsahu. Velká pozornost je totiž věnována i seznámení čtenáře s historií lodžského ghetta, s rodinou Rivky Lipszycové, z níž holokaust přežily jen dvě její sestřenice a zmínit je nutno i bohatý a unikátní fotografický materiál.

V závěrečné kapitole s názvem Co se s Rivkou stalo je vylíčen její osud po příjezdu do Osvětimi. Rivka Lipszycová neskončila v plynové komoře, ale po čase byla převezena do jiného tábora a nakonec se dočkala vysněného osvobození. Bohužel se z něj nemohla radovat dlouho, neboť podle všech indicií na podzim 1945 zemřela. Rivčin konec je ovšem dodnes obestřen záhadou, neboť nebyl nalezen žádný záznam o jejím úmrtí ani její hrob.

Vraťme se ale k samotnému deníku, který je nejen svědectvím o tom, jak se citlivá, hluboce věřící dívka vyrovnává se ztrátou rodičů a hrůznými životními podmínkami, v nichž dospívá, ale i významným historickým pramenem, mapujícím poměry v lodžském ghettu mezi říjnem 1943 a dubnem 1944, což je doba, kterou zachované deníkové záznamy jiných jeho obyvatel nepokrývají. Takovýmto úhlem pohledu se samozřejmě na deník díváme až dnes, s velkým časovým odstupem od jeho vzniku. Tenkrát se obě roviny, řekněme osobní a dokumentační, navzájem propojovaly do jediného celku. Jinak tomu ani být nemohlo, neboť i u popisných, neosobních pasáží byl pokaždé nutně přítomen krutý a tragický podtext – vždyť i nemnohé drobné radosti, o kterých se tu a tam zmiňuje, prožívala Rivka Lipszycová na pozadí ustavičného hladu, vysilující práce a všudypřítomné hrozby deportace.

Jak z jejího deníku rovněž vyplývá, měla tato hrdá židovská dívka veliké literární nadání, o čemž svědčí např. tato ukázka:

Ach, musím si povzdychnout. Vzpomněla jsem si na písničku „Jedině srdce matky“. Kdyby někdo nevěděl, kým je nám matka, ať jen přijde ke mně a já mu to povím. Já to vím... Já vím, koho jsem měla a koho jsem ztratila. A co já sama, taky jednou budu matkou? A... pak zase znova, pořád dokola. Tak už byl svět stvořený. Jenže člověk to vždy pochopí až potom... když už je bohužel pozdě...

(Neblázním teď?) Ale chtěla bych o tom napsat víc... Matka!? Co to slovo znamená? Co je to za člověka, který s radostí snáší největší utrpení, když k nám na svět přivádí nový život? Nový život, ve kterém je i kus z ní samotné. Není taková matka mocná bytost? Mocná a silná? Samozřejmě, že je! Nikdo nedokáže to, co ona. Nikdo. Umí se radovat i z bolesti a utrpení, to se dá snadno dokázat. Zaprvé: jak moc trpí předtím a potom, co na svět přivede to malinkaté stvořeníčko, s nadějí, že jednou po letech se to malé stvoření stane její pýchou. A co teprve, když to stvořeníčko onemocní? Celé dny a noci s tou nemocí bojuje, dokud ji neporazí... nebo dokud sama nepadne. Ach, to dokáže jedině matka! Všechno... všechno dokáže vycítit a pochopit. Ta zdánlivě křehká žena... a zároveň tak silná matka!

Nakladatelství Práh patří velké uznání jednak za to, že s knihou přišlo tak brzy po prvním vydání (San Francisko, 2014), hlavně však proto, že si s ní dalo tolik práce, takže se českým čtenářům dostává do rukou jako nádherná, reprezentativní publikace, vzdávající hold nejen Rivce Lipszycové a jejímu literárnímu odkazu, ale všem, kdo v lodžském ghettu prošli stejným utrpením jako ona.


 



14.3.2016 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:585x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
DONALD TRUMP: NESPOKOJENÝ (knižní recenze)
MARILYNNE ROBINSONOVÁ: DOMOV
CAROLINE ERIKSSONOVÁ: V MLZE
MAX TEGMARK: MATEMATICKÝ VESMÍR
NEJLEPŠÍ AMERICKÉ KRIMIPOVÍDKY
SAMUEL BJORK: SOVA (detektivní román)
RECENZE VYNIKAJÍCÍHO ROMÁNU VČELY
Psychologicky jedinečný ponor do neprobádaných zákoutí ženské duše
UPOZORNĚNÍ NA MIMOŘÁDNOU KNIHU
DENÍKY POLINY ŽEREBCOVOVÉ

Odette - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (370)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si