Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Všechno nebo víc

Když neumíš mluvit, piš!

Kniha, která otřese každou lidskou duší...

 


 


Když jsem se chystal psát recenzi této knihy a přemýšlel, jak začít, bezděčně mě napadla následující scéna: Veliká manéž, naplněná užaslými diváky, kteří se zakloněmou hlavou a bez dechu pozorují, jak vysoko nad nimi, až u samého vrcholu šapitó, kráčí po tenkém laně provazochodkyně. Každý její krok musí být správný, promyšlený, fyzicky i psychicky vyvážený, jinak celá produkce skončí katastrofou. Zdá se ale, že ta dívka tam nahoře se usmívá, vůbec necítí strach nebo nejistotu, jde úplně přirozeně, jako by chůze po laně pro ni byla tou nejsamozřejmější věcí...

A právě tak na mne působí bravura, s níž se na vrcholcích té nejvyšší literární obtížnosti pohybuje Teodora Dimova ve svém geniálním románu Matky. Bulharská spisovatelka mi vskutku připomíná literární provazochodkyni, která nikdy nešlápne vedle, nikdy nezaváhá ani nezakolísá, ale každý svůj krok i chůzi jako celek má přesně vypočítané a vybalancované. A nejen to – chůze po provaze tohoto grandiózního příběhu je pro ni očividně jakousi druhou (nebo snad první?) přirozeností, ta virtuózní lehkost je natolik úchvatná, že čtenář si opravdu připadá jako divák v manéži, který strnul v očekávání, jestli... nedej Bože... Ne! Teodora Dimova je opravdovou umělkyní, ví přesně, co dělá, co píše, co chce vyslovit.

Co vůbec u nás víme o Bulharsku? Moc toho není a ani necítíme potřebu se o tuto zemi nějak zajímat. Snad je to dáno tím, že to základní známe – bývalý stát komunistického bloku, kde se režim podobně jako u nás zhroutil jako domeček z karet a nyní tam „mají demokracii“ a „kapitalismus“ a všechno je tedy víceméně v pořádku.

Ve svém románu se politickou a společenskou situací ve své vlasti zabývá autorka jen okrajově. Její zájem se obrací jiným směrem, totiž k „obyčejným“ lidem, pro které jsou „svoboda“ a „demokracie“ pojmy příliš vzdálenými a chimérickými, než aby se jimi mohli utěšovat v popřevratové situaci, která je zastihla zcela nepřipravené, narozdíl od bývalých komunistických prospěchářů, nyní „přetransformovaných“ na kapitalistické mafiány, ovládající tak jako dřív všechny mocenské páky a vyzývavě a bez jakýchkoli zábran se chlubící svým bohatstvím a velkopanským životním stylem. Z oněch obyčejných, většinou manuálně pracujících a od výplaty k výplatě žijících poctivců se v nových poměrech stal lumpenproletariát, živořící stejně či ještě hůře než kdysi. Uprostřed se pak nachází „střední třída“, tj. lidé, kterým se nějakým způsobem „daří“ a jsou ochotni pro to, aby neklesli tam úplně dole, mezi tu lůzu, které už není pomoci, dřít bez odpočinku, bez radosti, bez dětí, které dají do jeslí, bez rodičů kdesi v ústavu, žít zkrátka jako stroje, které musí být stále v pohybu, v provozu, v pracovním procesu, vždyť zastavit se, byť jen na chvíli, znamená obrovské riziko, protože v kapitalismu, zvláště pak v tom postkomunisticky-mafiánském, je každá neposlušnost, každé, třeba chvilkové vybočení z řady krutě trestáno. Možná už ne vězením, ale právě onou společenskou vyděděností, kdy se vám každý vyhýbá, nikde vám nedají práci a už nikdy nedostanete druhou šanci...

Jak už jsem ale řekl, nové společenské poměry jsou pro spisovatelku toliko vnějšími kulisami, v nichž se odehrávají jednotlivá dramata sedmi osudů dospívajících dětí, pocházejících sice z různě profilovaných rodinných prostředí, majících však jedno společné, totiž to, že každé bylo v určitém okamžiku svého dětství konfrontováno s brutální pravdou – jsem na obtíž, neměl jsem se narodit, zničil jsem kariéru, společenský vzestup, nejlepší léta života, jsem příčinou nenávisti mezi rodiči... Chodí do jedné třídy a toto vzájemné, ale dosud neuvědomělé pouto společného osudu zavržených a prokletých se probouzí k plnému uvědomění poté, co k nim přichází nová učitelka. Javora se jich ujímá, z učitelky se čím dál víc stává jejich náhradní matkou, které se mohou se vším svěřit, jíž plně důvěřují a která jim vždy pomůže a nikdy nezklame. Třídní kolektiv se mění na jakousi neformální, ale pevně stmelenou rodinu, která se ráda schází i mimo školu a drží pevně při sobě a při Javoře, kterou všichni zbožňují.

Na konci každé kapitoly je zvláštní oddíl, který s ní zdánlivě nemá nic společného – každé dítě se nachází u jakéhosi výslechu, jsou mu kladeny nejrůznější otázky, všechny se ovšem točí kolem Javory. Tato „nelogičnost“ bude vysvětlena v závěru, poté, co odezní oněch sedm příběhů, pojmenovaných podle jmen dětí. Poslední kapitola již jméno nemá...

Teodora Dimova napsala knihu, kterou budou číst a obdivovat celé generace čtenářů. Ohromující síla její výpovědi spočívá především v tom, že se bez jakýchkoli zábran dotýká neuralgických bodů doby, že sestupuje až k poslední, prapůvodní příčině všeho společenského zla, jíž je zpřetrhání pouta, které by mělo být nejsilnější, totiž lásky matky k dítěti. Dimova si velice dobře uvědomuje, k čemu zničení této základní vazby vede. Je to pro ni uvědomění nesmírně bolestné a spisovatelka neváhá v tomto směru takřka bezohledně tepat ženy, které své mateřství chápou jako něco negativního a obtěžujícího, co stojí v cestě jinému, „šťastnému“ životu bez starostí a komplikací. 

Až si přečtete pasáže, v nichž jsou popisovány právě ony okamžiky dětského prozření, hrůzostrašné chvíle, kdy duše, věřící v lásku a jistotu matčina objetí, náhle zjišťuje, že je všechno jinak, že ta milující matka už je někým jiným, cizí ženou tam venku, za dveřmi jeslí, určitě mi dáte za pravdu, že Teodora Dimova stvořila nesmrtelné dílo...


 



3.3.2016 - Zdraví - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:730x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
DONALD TRUMP: NESPOKOJENÝ (knižní recenze)
MARILYNNE ROBINSONOVÁ: DOMOV
CAROLINE ERIKSSONOVÁ: V MLZE
MAX TEGMARK: MATEMATICKÝ VESMÍR
NEJLEPŠÍ AMERICKÉ KRIMIPOVÍDKY
SAMUEL BJORK: SOVA (detektivní román)
RECENZE VYNIKAJÍCÍHO ROMÁNU VČELY
Psychologicky jedinečný ponor do neprobádaných zákoutí ženské duše
UPOZORNĚNÍ NA MIMOŘÁDNOU KNIHU
DENÍKY POLINY ŽEREBCOVOVÉ

Odette - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (372)
Moje závislosti (151)
Najkrajšie slová (144)
Skupča :-)) (141)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (104)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si