Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Všechno nebo víc

Když neumíš mluvit, piš!

Kniha mimořádného významu

Thilo SARRAZIN: TEROR CTNOSTI - o hranicích názorové svobody v Německu


 


Politická korektnost je fenomén, s nímž se v politologicko-sociologickém diskursu současného Západu setkáváme takřka neustále. Neexistuje prakticky žádná oblast společenského prostoru, která by jejího zhoubného vlivu ještě zůstala ušetřena - politická korektnost zamořila jak mediální a politickou sféru, tak i ryze odborné a úzce vyprofilované společenské segmenty jakými jsou literatura, sport či náboženství.

Pokud politickou korektnost charakterizujeme jako úmyslnou nivelizaci jazyka, jejímž účelem je názorová uniformita společnosti, pak je zřejmé, že se s touto praxí nejspíše setkáme v totalitních systémech. A je tomu skutečně tak - vezmeme-li si jako příklad nacistické Německo či sovětské Rusko, pak se v obou těchto systémech setkáváme (pochopitelně pod jiným názvem) s politickou korektností par excellence.

Zásadní otázka tudíž zní: Jak je možné, že to, co je primárním a takřka charakteristickým rysem totalitních režimů, se mohlo tak silně a takřka bez jakéhokoliv většího společenského odporu „zabydlet“ v demokratických státech?

Těch příčin je celá řada a není zde na místě je všechny vyjmenovávat. Připomeňme jen, že demokracie jako taková je velice křehký politický systém a pokud se najde skupina lidí, kteří této slabosti a křehkosti chtějí zneužít, je velmi těžké jim v tom zabránit. Tak se ultralevicovým pseudointelektuálům z neomarxistické frankfurtské školy podařilo infiltrovat západní mládež idejemi salónního komunismu, které pak hrály rozhodující roli v tzv. sexuální revoluci a hnutí „osmašedesátníků“ ve Francii. A již zde se jako prostředek k umlčení a skandalizování odpůrců používala politická korektnost, kdy každý, kdo neměl ty správně „revoluční“ a „pokrokové“ názory, byl zpátečníkem a kontrarevolucionářem se všemi důsledky, které to sebou neslo. Skutečnost, že toto se dělo a v ústavních rámcích demokratických států ukazuje právě na onu subtilnost a snadnou zneužitelnost této státní formy.

Podíváme-li se na současnou Evropu, pak je očividné, že zemí, kde se politická korektnost nejvíce uchytila, je Německo. Je to vcelku pochopitelné - historické selhání Němců a především hrůzy druhé světové války vedly tamější politiky k přesvědčení, že je nutné Německo apolitizovat a vystříhat se jakéhokoli náznaku návratu k minulosti. Tato, jistě dobře míněná snaha, byla však dovedena ad absurdum a dnes, po znovusjednocení Německa, nabývá reálných totalitních rysů. Zatímco Hitler toužil po „zglajchšaltování“ národa pod praporem nacionálního socialismu, dnes se tak děje ve jménu multikulturalismu, evropské jednoty a tzv. lidských práv. Uvedu jeden příklad za všechny: V Německu neexistuje institut domácího vzdělávání (mimochodem - byl zrušen Hitlerem!) a stát přísně dbá na to, aby se děti zúčastňovaly všech školních aktivit včetně tzv. sexuální výchovy, která však de facto není ničím jiným než narušováním zdravého vývoje dětí v této oblasti. Když to někteří rodiče před časem odmítli, byli posláni do vězení. A samotný německý ústavní soud rozhodl, že postup úřadů byl správný a zamítl žádosti o uzákonění domácí výuky, protože „není v zájmu demokratického státu, aby vznikaly paralelní společenské struktury“! Přitom právě pluralita názorů a paralelní občanské iniciativy jsou základní a nezbytnou podmínkou demokracie...

Pro tento poměrně obsáhlý úvod jsem měl dobrý důvod - domnívám se, že na jeho pozadí bude možné lépe zhodnotit význam a mimořádnou aktuálnost recenzované knihy.

Thilo Sarrazin patří v dnešním Německu ke světlým výjimkám co se týká nezávislého myšlení a schopnosti jasně artikulovat společenské problémy, před kterými většina ostatních zavírá oči. Jeho nejnovější kniha Teror ctnosti s podnadpisem O hranicích názorové svobody v Německu je pak nepopiratelným důkazem právě řečeného - autor v tomto díle opět prokazuje brilantní myšlení a logiku a analyzuje negativní jevy v současné německé společnosti s takovou intelektuální bravurou, že se není co divit, když je ve své vlasti trnem v oku všem „politkorektčíkům“. Právě politická korektnost je totiž podle Sarrazina příčinou toho, že Německo, jakkoli ještě formálně demokratické, se dnes nachází na nebezpečné cestě k nové totalitě - totiž k teroru ctnosti, resp. politicky korektního myšlení a jednání odpolitizovaných a pouze konzumně orientovaných mas. Jestliže jsme řekli, že politická korektnost úzce souvisí z jazykem, s pokusem o umenšení či dokonce odstranění jeho základní funkce jakožto prostředku dorozumění, je nasnadě, proč jsou dnes tolik v kursu eufemismy. Právě ty totiž jsou ideálním prostředkem, jímž je možno oné jazykové impotence dosáhnout. Ve čtvrté kapitole (dle mého názoru naprosto excelentní) se Thilo Sarrazin touto problematikou podrobně zabývá a na mnoha příkladech ukazuje, jak pomocí nejrůznějších eufemismů, novotvarů a paslov vzniká soudobý newspeak, ne nepodobný tomu Orwellovu a jak dekadence jazyka zákonitě vede k dekadenci myšlení.Autor se rovněž rozepisuje o tom, čemu všemu může dnes v Německu čelit ten, kdo „nevyje s vlky“. Pro příklady nemusí chodit daleko - ve druhé kapitole s názvem Jak jsem se dostal do konfliktu s vládou veřejného mínění zmiňuje mediální štvanici, která se proti němu rozpoutala po vydání jeho první knihy na politicko-korektní téma s názvem Německo páchá sebevraždu.

Čtrnáct axiomů posedlosti ctností v současném Německu - tak se jmenuje závěrečná šestá kapitola, která seznamuje čtenáře s faktický stavem svobody projevu v Německu, přičemž vychází najevo, že mantinely veřejného prostoru se stále zužují a politická korektnost triumfuje tváří v tvář zmanipulovanému obyvatelstvu. 

Jen těžko hledám slova, jimiž bych vyjádřil svůj dojem z této úchvatné knihy. Sarrazin je klasickým intelektuálem ze „staré školy“, z doby, kdy bylo ještě zvykem argumentovat a nikoli osočovat. Jestliže je dnes v Německu považován za černou ovci sociologie, za pravicového populistu a málem rasistu, pak je to vlastně ta největší pocta, jaké se mu od establishmentu může dostat. A když se někdy o zvlášť významných knihách píše, že by měly být „povinnou četbou“, pak o jeho Teroru ctnosti to platí dvojnásob - ano, tato kniha by měla být povinnou četbou každého, kdo si váží svobody slova a nezávislého myšlení.


UKÁZKY:


Angela Merkelová je velmi chytrá taktička. Když den po zveřejnění ukázky a šest dní před vyjitím mé knihy mluvčí spolkové vlády prohlásil, že kancléřka v knize nevidí „žádný přínos“, byl to ze subjektivního hlediska dokonce čestný postoj. K čemu jí mohl být popis principiálních problémů, pro něž v jejich úhrnu neměla řešení a od jejichž pojmenování a popisu mohla čekat jen politické nevýhody? Spolková kancléřka vytáhla kartu moci. Prezident Spolkové banky si vzápětí pospíšil vyhovět jejímu veřejnému doporučení odstranit mne z představenstva této banky a požádal prezidenta republiky, abych mohl být propuštěn. Iniciativa spolkové kancléřky měla vítaný vedlejší účinek: Každému ve své straně dala jasně najevo, že nikdo, pro koho by mohlo mít cokoli ze Sarrazinovy knihy a jejich tezí jakýkoli význam, nemůže počítat ani s blahosklonností, ani s kariérou.


- - - - -


V německém školství existovala tradičně „lidová škola“. Navštěvovalo ji pře 90% žáků a a její jméno tak bylo oprávněné. Pro velmi malé množství dobrých či velmi dobrých žáků existovala reálná škola" nebo "gymnázium" a rovněž velmi malá počet žáků navštěvoval „pomocnou školu“.

Četné školské reformy během padesáti let vedli k tomu, že „lidová škola“ přestala existovat. Novou „lidovou školou“ se ve velkoměstech stala gymnázia, v Berlíně „všeobecná škola“, na níž lze rovněž složit maturitu. Množství žáků, kteří se z tohoto systému úspěšně vyvázali tím, že se uchýlili do bilingválních škol, do zařízení pro obzvlášť talentované nebo na školy soukromé, se zhruba rovná počtu žáků na reálkách či gymnáziích v letech padesátých.

Pomocná škola se nazývala pomocnou proto, že žáci, kteří ji navštěvovali, vyžadovali mimořádnou péči. Říci to takto na rovinu se však začalo pokládat za jaksi diskriminační. A tak se pomocné školy staly nejprve „školami zvláštními“ - a protože to stále ještě znělo příliš izolacionisticky -, proměnily se nakonec ve „školy podpůrné“. Znělo to sice lépe, avšak z věcného hlediska šlo o naprostý nesmysl, neboť každá dobrá škola by měla být školou podpůrnou, a sice v tom smyslu, že existující potenciál nadání žáků co nejlépe podporuje a rozvíjí. Navíc se tím vůbec neodstranila ona principiální diskriminace spočívající v tom, že děti dělíme podle jejich nadání.

Nakonec z toho všeho povstala idea inkluze: žáci s potřebou zvláštní podpory se integrují do běžného systému a potřeba zvláštní podpory bude kompenzována „diferencovanou výukou“. Všeobecná škola (dříve lidová škola) se tedy stala „inkluzivní školou“. Touto operací se odstranily viditelné formy nerovnosti mezi nadanými a méně nadanými žáky a na rovině pojmenování byly veškeré rozdíly s úspěchem nivelizovány.

Výše provedená jazyková analýzy pochopitelně nevypovídá nic o kvalitě reforem, které se za ní skrývají, a analyzovat tyto reformy nebylo ani cílem této kapitoly. Přesto její autor na tomto místě, jakkoli k tomu z hlediska věcného nevhodném, k těmto reformám činí toto prohlášení: V padesátých letech se žák během osmileté výuky na lidové škole naučil v průměru víc než dnes za deset až dvanáct let na škole všeobecné. A také žáci s omezenou schopností učit se se na tehdejších pomocných školách naučili v průměru víc než dnes v systému „inkluze“. Homogenita výukových skupin byla obětována ideologii rovnosti a horší výsledky vzdělávání jsou za to mstou.

Úspěšně prosazené eufemismy snadno svedou k iluzi, že existující problém byl vyřešen. Jaká mýlka! Pokud svěže omamující účinek eufemistického opisu stojí v cestě důkladné analýze problému, je možné, že tento problém se ještě prohloubí.


(Za zaslání recenzního výtisku děkuji nakladatelství Academia, konkrétně paní Marii Böhmové)


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 



21.8.2015 - Kultura - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:1192x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
DONALD TRUMP: NESPOKOJENÝ (knižní recenze)
MARILYNNE ROBINSONOVÁ: DOMOV
CAROLINE ERIKSSONOVÁ: V MLZE
MAX TEGMARK: MATEMATICKÝ VESMÍR
NEJLEPŠÍ AMERICKÉ KRIMIPOVÍDKY
SAMUEL BJORK: SOVA (detektivní román)
RECENZE VYNIKAJÍCÍHO ROMÁNU VČELY
Psychologicky jedinečný ponor do neprobádaných zákoutí ženské duše
UPOZORNĚNÍ NA MIMOŘÁDNOU KNIHU
DENÍKY POLINY ŽEREBCOVOVÉ

Odette - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (874)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (368)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (64)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si
Nutíte se jíst 2x denně, abyste zhubla? Už nemusíte! Trápí vás odrosty a šedivé vlasy? Takhle je zamaskujete! Seriál Ulice: Gábina na koberečku a lekce pro Miloše Bude první dámou zas Ivana Zemanová? Nenápadná žena, která umí střílet Ženy prozradily: Jaké nevšední pomůcky jsme použily místo vibrátoru? Kuchyňské trendy pro rok 2018. Podívejte se, co právě letí Horoskop na tento týden: Tygry čekají peníze, Kozy erotika Ovesné vločky k snídani i k večeři: Lívance, placičky či pomazánka Nevěra ano, či ne? Tyto věci by vás možná nenapadly Pohodlí i elegance v noci: Běžte do postele ve stylovém nočním prádle