Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Váš nejmilejší polštářek ke snění!

Můj niterný svět s odstupem i bez něj!

Odkládání!

Máme novej mražák… Nesouvisí vám to s nadpisem? Taky kecám, stojí nám v kuchyni už řadu let! Nedává však o sobě vědět, abych snad chodila k němu a poslouchala tichounké vrnění, otevřela ho, je-li v něm zima…

Nedávno k brrručení přidával meluzínu, cvakání, škrábání, nechovala jsem se k němu hezky – odkládala jsem odmražování… Dostat nastřádanej led z vysokého mrazodrapu znamená pár hodin, ledové prsty, vylít, vysypat,  odnosit a nanosit 8 šuplíků, z některých odstranit drobky z pečiva. Ráno nestíhám, večer je pozdě... Přitom je to třeba, navíc ušetřím za proud…

   Kdy jsem převlíkala naposled? – Nechodíme přece spát špinaví, tohle povlečení mám zrovna ráda, tak to počká…

A potom přijde den, kdy zvládnu 3 4 takhle odkládané věci a stojí to za to udělat. Mražák omládne, postele jsou čistší, sinchronizuju si poznámky a hesla v počítači s mobilem a další rest je tím pádem za mnou.

   Čím to je, že někdy vidíme překážky a jindy klady?

 Proč zrakové ani sluchové varování není ten správný impuls? Proč když něco počkalo týden, počká to i druhý? Jak to, že mě potom v náhodný šťastný den neodradí, že toho mám stihnout tolik a všechno mi jde od ruky?

   Jedno odložím z rozumného důvodu a pak zapomenu, po druhé odsouvám z lenosti, nakonec – sklon je sklon…

A pořád jsem taková. Nepoučitelná.

   Nikdy přece nevím jistě, jen doufám, že přijde další šance něco vyřešit, vydat se na cestu, určitého člověka znovu potkat.

Proč někoho nevidíme 2 3 roky –telefon a sms stačía pozdě nás mrzí, že jsme se s ním nesešli? Měli jsme ho přece rádi. Nebyl čas? Dva roky náhle spatříme jako na dlani a věříme, že stačilo, kdyby naznačil… Nenaznačil. Čekal, jako my…

   U babičky už nepřespím, i když to nabízela. Je to dost dávno a slzy „aspoň v očích“ uschly. Někdy to přesto cítím jako strátu.

Nechci to už opakovat, nechci si anise strachem říkat, že každý den může být poslední…

Jednu minutu se mi zdá, že mě cosi míjí, ne a ne to chytit. Druhou se směju sama sobě, že se jen nedokážu uvolnit, zabavit, je to jen hloupá nesmyslná úzkost, která si nějaké téma najde a roztočí mi ho v hlavě…

Už to znám, musím znát… Měla bych…

Článek začínal vesele… Vždycky to nevyjde…

Ps: Až někomu z mých kontaktů přijde sms, jestli žije, nesmějte se. Je to tak naléhavá potřebato vědět, že se musím ptát - ať už z náhlé touhy po kontaktu, momentálního smutku nebo za to může příliš živej sen…

Máme novej mražák… Nesouvisí vám to s nadpisem? Taky kecám, stojí nám v kuchyni už řadu let! Nedává však o sobě vědět, abych snad chodila k němu a poslouchala tichounké vrnění, otevřela ho, je-li v něm zima…

Nedávno k brrručení přidával meluzínu, cvakání, škrábání, nechovala jsem se k němu hezky – odkládala jsem odmražování… Dostat nastřádanej led z vysokého mrazodrapu znamená pár hodin, ledové prsty, vylít, vysypat,  odnosit a nanosit 8 šuplíků, z některých odstranit drobky z pečiva. Ráno nestíhám, večer je pozdě... Přitom je to třeba, navíc ušetřím za proud…

   Kdy jsem převlíkala naposled? – Nechodíme přece spát špinaví, tohle povlečení mám zrovna ráda, tak to počká…

A potom přijde den, kdy zvládnu 3 4 takhle odkládané věci a stojí to za to udělat. Mražák omládne, postele jsou čistší, sinchronizuju si poznámky a hesla v počítači s mobilem a další rest je tím pádem za mnou.

   Čím to je, že někdy vidíme překážky a jindy klady?

 Proč zrakové ani sluchové varování není ten správný impuls? Proč když něco počkalo týden, počká to i druhý? Jak to, že mě potom v náhodný šťastný den neodradí, že toho mám stihnout tolik a všechno mi jde od ruky?

   Jedno odložím z rozumného důvodu a pak zapomenu, po druhé odsouvám z lenosti, nakonec – sklon je sklon…

A pořád jsem taková. Nepoučitelná.

   Nikdy přece nevím jistě, jen doufám, že přijde další šance něco vyřešit, vydat se na cestu, určitého člověka znovu potkat.

Proč někoho nevidíme 2 3 roky a pozdě nás mrzí, že jsme se s ním nesešli? Měli jsme ho přece rádi. Nebyl čas? Dva roky náhle spatříme jako na dlani a věříme, že stačilo, kdyby naznačil… Nenaznačil. Čekal, jako my…

U babičky už nepřespím, i když to nabízela. Je to dost dávno a slzy v „očích“ uschly. Někdy to přesto cítím jako strátu.

Nechci to už opakovat, nechci si anise strachem říkat, že každý den může být poslední…

Jednu minutu se mi zdá, že mě cosi míjí, ne a ne to chytit. Druhou se směju sama sobě, že se jen nedokážu uvolnit, zabavit, je to jen hloupá nesmyslná úzkost, která si nějaké téma najde a roztočí mi ho v hlavě…

Už to znám, musím znát… Měla bych…

Chtěla jsem psát vesele… Vždycky to nevyjde…

Názory čtenářů