Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Povídky

Pro ty, co si chtějí občas něco přečíst..

Nový příběh - zatím bez názvu


Pravděpodobně nejšílenější den mého života


 


Panečku. To bylo ale probuzení! Antikové, Hvězdné brány, upíři, kouzelníci, Asgardi a tak podobně – takový sen jsem snad nikdy neměla. No, asi už začínám bláznit z těch svých seriálů, určitě, protože jinak bych si něco takového nedokázala rozumně vysvětlit. Už nějakou dobu zastávám názor, že člověk se nenarodil s tak bohatou fantazií, aby si vymyslel NĚCO z NIČEHO. Ale dnešní sen byl tedy celkem nářez, to vám povím. Moje fantazie tuto noc pracovala na plné obrátky.


Abyste rozuměli: jsem blázen do sci-fi seriálů a pokud mě nějaký nadchne, jsem schopná ho sledovat až do brzkých ranních hodin. Proto pak zřejmě ty noční můry. Řekla jsem – jsem schopná? Pardon, kdysi – jsem byla. Dnes? Dnes je můj život jedno velké sci-fi.


 


„Vařím si vodu na kafe, chceš taky?“ zvolala jsem na svého manžela do ložnice to ráno.


„Že se ptáš…“ usmál se. „ Dám si.“


Ranní káva a cigareta patřily k mému životnímu stereotypu, který je neodmyslitelnou součástí života každého z nás. Káva tohoto rána mi ale nějak zvlášť nechutnala, důležitost jsem tomu moc nepřikládala. Hlavní bylo, že do sebe člověk dostal tu odpornou dávku nikotinu, která bohužel nám kuřákům chutná.


„ Máš to dnes na dlouho?“ zeptal se manžel.


„Ne, ne, malou stihnu ze školky vyzvednout, neboj.“ Políbila jsem Jirku na ústa, když jsem si zapínala kabát. Stačilo už jen nazout boty, zkontrolovat, zda Alenka nemá ty své obráceně, jestli má pořádně zapnutou bundu, zavázanou šálu a správnou čepici, a mohly jsme vyrazit.


„Budu mít teď dopoledne pár schůzek, tak mi volej, jen když to bude nutné, jo.“ Vykouknul Jiří ještě ze dveří.


Zamávala jsem na souhlas a doskákala schody dolů.


 


            „Koukneš se, co dneska máme?“ zeptala se Ája, když si ve školce zouvala boty.


„Dneska máte ke svačině chleba s pomazánkou a rajčaty a čaj, k obědu svíčkovou s knedlíkem a až se vyspíte, tak koláč s kakaem a ovocem. Spokojená?“ usmála jsem se na dceru, která už byla skoro převlečená do školního úboru. Přikývla.


Vtiskla mi pusu, zamávala a utíkala do třídy.


 


Před prací jsem si ještě chtěla zajít do banky (pro dnešek jsem se totiž omluvila, že přijdu později), takže jsem zaparkovala nedaleko a vstoupila do té velké budovy opět s nechutí. Asi jsem věděla, proč mám banky nesnášet, protože v bance se mi to stalo – poprvé.


Kolem mě prošel muž s kufříkem, dalo by se říci, že mě předběhl. Dnes jsem se ale rozhodla nevyvádět, a tak jsem se posadila na židli a trpělivě vyčkávala.


Jako naschvál mi začal vibrovat mobil  zvuk si v bance ze slušnosti vypínám).


Neznámé číslo? Ale tak co, prosím, třeba to bude důležité.


„Prosím?“ ozvala jsem se potichu do telefonu.


Najednou se na mě ten muž s kufříkem vyděšeně otočil. Pokrčila jsem rameny v tom smyslu: promiňte, je to důležité a do telefonu jsem řekla:


„Kdo je tam?“


To už na mě ale zírala i slečna u přepážky, která taktéž držela telefon v ruce. Pokynula na mě rukou a zeptala se:


„Vy jste Lucie Lánová?“


Otevřela jsem ústa v údivu, že takovou náhodu jsem ještě nezažila a přikývla.


„Tento pán by s Vámi rád mluvil.“ Ukázala na chlapíka s kufříkem.


„Mohli bychom se posadit, paní Lánová?“ zeptal se ten muž. V jeho hlase zněl znatelně americký přízvuk. „ Jmenuji se John Coul.“ Zdání se potvrdilo.


Nezmohla jsem se na jediné slovo, jen jsem strnule provedla něco, co vypadalo asi jako když souhlasíte a zároveň nesouhlasíte.


Zjevně chápal mé rozpoložení, protože se posadil jako první a rozložil kufřík.


„Moc se omlouvám za to, že schůzka je právě zde, ale přišlo mi to jako nejvhodnější způsob, kdy budou peníze hned převedeny, chtěl bych to mít hned z krku.“


Poslední slova mu ovšem šla přes jazyk celkem těžko a bylo na něm vidět, že se červená a lesknou se mu oči.


„Je mi moc líto, že to musím být právě já, od koho se to musíte dozvědět, ale já jsem právníkem Vašeho zesnulého otce a mám tu vyřídit jeho pozůstalost.“ Polknul.


Cože? Můj otec? Ale já nevím o tom, že by můj otec zemřel! Včera jsem s ním mluvila!


„Vy jste se zbláznil ne?“ vystartovala jsem na něj potichu. „Nepletete si mě náhodou s někým? Ještě včera večer jsem se svým otcem mluvila!“ Vyčkávala jsem jeho reakci.


„S tím jsem ovšem obeznámen a opravdu mě to moc mrzí, ale bez toho všeho nemůže projít řádné vyřízení pozůstalosti.“ Zkřivil obličej a pokračoval. „Je ovšem zajímavé, že některé instituce Vám dovolí se s někým spojit až po vaší smrti a jedině, pokud ho uvedete v závěti. Tak jak je to i ve Vašem případě, madam.“


„Pořád nechápu, o čem to tu mluvíte. To jste utekl z blázince?! Já jsem Lucie Lánová, pracuji jako vedoucí skupiny pro reklamní agenturu, mám manžela a 5 letou dceru. Jste si jistý, že hledáte mě?“


„Jak říkám, je mi líto, že se to dozvídáte právě ode mě, ale vaším pravým otcem byl můj klient a dlouholetý přítel – David Dokoupil.“


První otázka: co kdo, jak proč?!! Dobře, tak těch otázek bylo trochu víc. Jenže mě už se z toho začínala točit hlava a rozhodně jsem pociťovala tu ranní kávu na půli cesty ven.


„Nemyslíte si, že by mi rodiče za celý můj život řekli, že jsem byla adoptovaná?“ A ksakru, vždyť to ani nebylo možné, vždyť nám s matkou každý říkal, jak jsme si podobné a jakou mám pěknou bradu po otci a byla jsem míchanice povah od obou (což tedy mohlo být i výchovou – ale i tak)!


„Moc mě to mrzí, ale rád bych to co nejrychleji vyřídil, musím mu zařídit pohřeb, tak se omlouvám za ten spěch.“ Řekl sklesle.


„Chci to vysvětlit. A to hned.“ Zamračila jsem se na něj. Přeci mi nemůže úplně cizí chlápek najednou zničehonic říci, že jsem byla adoptovaná, že můj pravý otec zemřel a že mi něco odkázal! Ne bez vysvětlení.


„Asi si budete myslet, že Váš otec byl jeden z těch, co po několika letech začali svého činu litovat, ale tak tomu rozhodně nebylo. Váš otec svého činu litoval hned, nechte mě to povědět, prosím. Ale znám ho už hodně dlouho, a když jsem se dověděl tuto historku, hrozně jsem ho obdivoval za to, že to vydržel, že nevzal všechny svoje peníze – a že jich měl- a nepřekročil zákon proto, aby Vás našel. Totiž – když jste se narodila, neměl Váš otec vůbec nic, ani Vaši matku, ta při Vašem porodu zemřela. Neměl ani halíř, a jelikož s Vaší matkou nebyli manželé, nemohl ani do jejích úspor – do ničeho. Proto Vás nechal dát do sirotčince, který byl nedaleko porodnice, kde jste se narodila, a řekl, že se pro Vás za měsíc vrátí. Potřeboval vydělat peníze, aby na další měsíc mohl zaplatit chůvu a potom se o Vás řádně postarat.“


„Blbost! To neměl rodinu?!“ zakroutila jsem hlavou. Ale stále jsem tomu nemohla uvěřit.


„S rodinou se nestýkal – později přiznal, že jeho hrdost byla jeho záhubou, styděl se požádat rodinu o pomoc. Vím, že je to chabé, ale je to tak. Nejhorší na tom ale je, že on zavolal už za týden, ale Vy už jste byla pryč – adoptovaná. Po adopci neměl tehdy pravý rodič nárok své dítě kontaktovat .“ Sklopil oči a pak i hlavu. „ A tak se pustil naplno do své práce a vydělal pro Vás jmění. Vždy prohlašoval: tohle je za mou dceru!“


„Dnes jsou ale jiné zákony, už mě mohl najít nebo ne?“ zeptala jsem se nevěřícně a opět se mi zvedl žaludek.


„Možná jsou, ale on o nich nechtěl vědět. Když se dozvěděl, že umírá, přemlouval jsem ho, sliboval jsem mu, že Vás najdu. Víte, co mi na to řekl? Myslíš, že žena, která 25 let žila v úplně jiné rodině, bude chtít vidět člověka, kterého v životě nepoznala, umírat? Nechci, aby mě viděla zrovna takhle. Věřím, že je z ní dobrý člověk a že si mou pozůstalost zaslouží.“ To už mu po tvářích tekly slzy. „Mohli bychom je tedy převést na Váš účet?“


„Co?“ zeptala jsem se zabržděně.


„Přeci ty peníze. A ještě mi podepíšete tyto papíry. S většinou podniků si můžete nakládat, jak budete chtít, ale jsou tu 4 firmy, které, a svým podpisem to utvrdíte, si Váš otec přál zanechat tak, jak jsou.“


Peníze? Firmy?! Cože?


„Kolik je těch podniků?“


„ Nic moc, asi 20 filiálek, 8 větších společností, většina má ve znaku DD..“ odpověděl celkem v klidu.


Žbluňk. Spadlo mi srdce do kalhot. To je moc. „ A peněz?“


Pan Coul se ke mně naklonil a podstrčil mi jedno lejstro.


Jedna nula, dvě nuly, tři nuly, čtyři nuly, pět nul, šest nul, sedm nul, u osmé jsem přestala počítat a…


 


…Otevřela jsem oči a odháněla od hlavy ty kulaté předměty, které mi kolem ní kroužily. V některých jsem poznala ty nuly a v některých kovové peníze. Bylo mi špatně. Stýskalo se mi po ranní kávě a cigaretě. Káva – v tu chvíli jsem byla na nohou tak rychle, jako by šlo o závod a moje ranní káva letěla proudem do odpadkového koše. Chudáci uklizečky – pomyslela jsem si.


„Jste v pořádku?“ zeptal se pan Coul.


Zakroutila jsem hlavou i očima. „Vy byste snad byl po tom všem na mém místě?!“


„Nevím, jak bych se cítil, to se nedá odhadnout. Ještě jednou se omlouvám.“ Zamračil se na mě.


 


Nu co, sebrala jsem se, papíry jsem podepsala, dostala kontakt na pana Coula, kdyby cokoliv, a začal můj nový sci-fi život. Ještě Vám to přijde málo? Někomu tam nahoře se to zřejmě také nezdálo dost ujeté, protože touhle věcí můj kolotoč rozhodně neskončil.



30.12.2010 - Povídky - Komentářů:2 - Přidat komentář - Přečteno:10160x

Názory čtenářů

kamarád 4.11. 1:03
Přiznám se,že se mi to líbilo....a hodně!
renatav 9.3. 13:48
Máš úžasný talent. Moc se těším na další povídky :-))
Poslední
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
Bludimirka - Povídky
Nový příběh - zatím bez názvu
Probuzení 2: 10. část
Probuzení 2: 9. část
Probuzení 2: 8. část
Probuzení 2 : 7. část
Probuzení 2: 6. část
Probuzení 2 : 5. část
Probuzení 2: 4. část
Probuzení 2 : 3. část
Probuzení 2 : 2. část

Bludimirka - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (372)
Moje závislosti (151)
Najkrajšie slová (144)
Skupča :-)) (141)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (104)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si