Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Cesta za růží

Mám svého života nad hlavu,vláčím všecko za sebou jak trestanec svou kouli, muselo to ven a tak píšu... Omlouvám se předem za případné hrubky a jiné nedostatky

Všech komentářů od vás si velice vážím. Děkuji vám za ně. Je to pro mne "pohon" abych psala dál..



Cesta za růží 27.




Maminka se v té době nechala zaměstnat jako šatnářka v kině na Václavském náměstí. Byla na mě najednou moc hodná a často jsem nacházela na klice mých dveřích od bytu zavěšený sáček s čerstvým pečivem. Kupovala ho v noci, když odcházela z kina.

Maminka se mě často vyptávala co ten můj nový vztah s mým novým přítelem. Nebylo těžké o tom mluvit, bylo těžké cokoli blíže vysvětlovat. Ale i tak maminka říkávala „kdepak holka, ten není od berouna“ (jako že není z těch, co by se ženili).. A já se u toho výroku maminky šklebila, doufajíc v opak..

 

Můj přítel (jedináček) byl rozvedený. Měl syna, který žil v péči jeho bývalé ženy, zatímco můj přítel žil u své stárnoucí matky ve velkém bytě.

 

Syn mého přítele hrál fotbal. Docházel do družstva na tréninky a zápasy, kam ho otec-můj přítel často doprovázel..

 

Spolu s přítelem jsme hojně jezdili po jeho přátelích, navštěvovali jsme divadla a vztah se zdál být moc hezký, bezkonfliktní. S mými dětmi a jeho synem jsme jezdili na koupaliště do Klánovic, do ZOO, byli jsme všichni na dovolené pod stanama v Borové Lada, kde teče teplá Vltava (studená až hrůza!).. Jezdili jsme kde se dalo a bylo nám společně moc hezky.

 

Přítel k nám po své práci docházel, kdykoli měl čas. Nosíval tašky plné lahůdek a samosebou šampaňské, které miloval. Cítila jsem se báječně.

 

Přítel, jako mistr zvuku, který znal snad všecky herce a režiséry i hudebníky, měl strašně moc práce a zrovna tak strašně moc přátel.

 

Velmi záhy jsem pochopila, že na nejprvnějším místě v jeho vlastním životě je jeho syn, pak matka, jeho práce, potom jeho přátelé a teprve pak jsem byla já s mými dětmi. Bylo jen na něm, kam mě kdy vezme, s kým mě seznámí.. Bylo to pro mne svaté, nikdy jsme o tom nediskutovali. A tak, když měl přijít náhodou k nám a pak se omluvil, že musí tam a tam, nedalo se nic dělat.

 

Protože mi bylo v té době po zdravotní stránce báječně, požádala jsem před komisí, kam jsem každým rokem docházela pro svůj invalidní stav, že bych ráda zkusila pracovat. Řekli „ano, zkuste to, půjde-li to, důchod vám vezmeme, nepůjde-li to, zůstanete v něm nadále“ a vystavili mi povolení k práci na zkušební dobu dvou let.

 

A tak jsem nastoupila do krámku s modelářskou železnicí, kde jsem byla jak Alenka v říši divů. Všude v regálech a pod vitrínama u pultu vláčky, kolejničky, stavebnice, domečky... Naučila jsem se všemu, co jsem mohla, abych se stala velmi záhy natolik dobrou, že jsem mohla vláčky i přijímat k odkupu.. Práce mně velice těšila a bavila. Chodili tam převážně samí muži, kteří modelovou železnici prostě milovali, jako děti. Oči jim zářili při pohledu na nové zboží a já měla radost, že jim mohu nějaké zvlášť úžasné kousky mašinek schovat, dokud si pro ně nepříjdou a nebudou se s nimi při jejich placení mazlit. Moc krásná práce!

 

Jenže ten krámek byl jakoby pod úrovní chodníku, kam se muselo sejít po několika točitých schodech. Tím že byl na neosluněné straně a ještě pod úrovní chodníku, byl vlhký, takže se muselo v teplých dnech co nejvíce větrat a v zimě co nejvíce topit. Vlhkost krámku, na kterou jsem byla alergická, mi začala dělat problémy. Pokašlávala jsem a stále více jsem musela používat spray na astma..

 

Můj pan vedoucí sám usoudil, že situace s vlhkostí, která byla stále horší, se musí urgentně řešit, neboť to plechovým mašinkám také nijak neprozpívalo, navíc prostory už velikostí také nevyhovovaly.

 

Sehnal krámek v centru Prahy, který se musel celý vymalovat, uklidit.. a následně veškeré zboží přestěhovat tam do nové, slunné, prostorné a suché prodejny.

 

Gruntovala jsem, umývala jsem dlaždice na stěnách, výlohy, zem.. Tahala kýble s vodou.. a kašlala a dusila se čím dál víc...

 

Pan vedoucí chtěl, abych sama vybrala z uchazeček další dvě prodavačky, a řekl, že mě udělá svým nástupcem, ale k tomu již nedošlo. Musela jsem opustit prodejnu a oddat se každodenním infuzím na středisku, kde mě dávali pomalu zase do pořádku..

 

Život se vrátil zase do normálu..

 

Mezi tím moje maminka přestala pro lupenku, která jí zužovala také pracovat a zůstávala doma a i tam se vše vrátilo do normálu, kdy jí všecko vadilo.. a znovu hubovala na tatínka... a šlo to tak daleko, že si po čase našla místo v domově důchodců, kam se nakonec se svými věcmi přestěhovala do minipojíčku, který byl jen pro ní a kde bydlela tedy sama.

 

Tatínek zůstal v jejich bytě sám a užíval si klidu a pohody bez osočování a nadávek..

 

Moji synové byli v učení v ČKD.

 

Dcera po nedokončeném učebním oboru nastoupila jako prodavačka do potravin.

 

 

 

Můj život začal mít trochu jiný směr. Měla jsem víc času na sebe a mého přítele, často jsem jezdívala za maminkou do domova důchodců, kde ale podle maminky opět nebylo vše takové, jaké si to představovala. Naopak, všecko tam bylo špatné..Stěžovala si na sestry, stěžovala si na uklízečky, stěžovala si řád který pečovatelský dům měl, stěžovala si na stravu a chtěla zase zpět domů..

 

Sám pan primář, za kterým jsem byla prohlásil, že vůbec nechápe, jak se má maminka do tohoto domova vůbec dostala, když má byt a manžela a pronesl nahlas myšlenku, jestli by má maminka nepotřebovala spíše psychiatra..! Nikdo tam nemohl pochopit, jak je možné, že právě ona-zajištěná osoba se tam mohla dostat a řekli, že pokud chce maminka domů, že jí rády propustí v co nejkratší době..

 

Tatínek se zalekl, že má doma po klídku a prosil nás sourozence, abychom maminku ještě přesvědčili, aby tam přeci jen zůstala, že tam přece chtěla a má tam svou pohodu a ticho, po kterém tolik toužila..

 

Když jsem maminku chtěla podle žádosti tatínka přesvědčit o tom, jaké to tam má nádherné, nechtěla se o tom vůbec bavit. Sklonila se a z pod postele vyndala dřevěnou krabici „holčičko, tohle ti chci dát, je to tvoje, nech si to“ povídá a otevřela víko. Podívala jsem se. V krabici byly její šperky „ale maminko“, povídám, „už jednou jsi mi tuto krabici kdysi dala a pak jsi jí chtěla zase vrátit, nezlob se, já to nechci“ řekla jsem, zavřela víko a z mého klína jsem jí zase krabici podávala. Maminka jí nepřijala „ne holčičko, nech si jí. Já tu celé noci nespím, bojím se, že mi jí někdo ukradne, tak si to vem, stejně to patří tobě, vždycky jsem ti jí chtěla dát“ řekla a pohladila mi ruku. Podívala jsem se jí do očí „maminko, zůstane u mne. Až jí budeš chtít, víš kde je“.

„Je tvoje“ opakovala maminka „jen ten jeden prstýnek nech zesílit a ten druhý opravit, je přetržený“.

Slíbila jsem, že oba prstýnky dám do pořádku a krabici dobře uschovám (ačkoli v ní dohromady nic nebylo), aby se nebála.

 

„Možná už brzy půjdu domů, pan primář mi to slíbil!“ řekla s úsměvem „tady to není možné vydržet, to mi věř“ povídá „kdybys viděla ty babky, co sedí v jídelně, kdepak holka, já sem nepatřím“ a uhladila si rukou vlasy „já chci zase domů, pochopte to všichni“ řekla a podívala se mně s láskou.

„Já vím maminko, já vím, však se zase brzy vrátíš, když to tak chceš“..

 

A do toho všeho přišel dopis z Canady, že se náš nejstarší bráška chytá přijet do Prahy, neboť ten rok má on a náš tatínek právě své kulaté narozeniny a on je touží oslavit s tátou v rodinném kruhu..

 

Nadšení bylo veliké! Celá naše rodina ožila v té radostné zprávě!

 

Maminka prohlásila, že co by tomu její nejstarší syn řekl, že je v pečovatelském domově, pak si nechala s okamžitou platností vystavit propouštěcí papíry a tak nebránilo nic tomu, aby zavolala tatínkovi, nasedla do taxíku a přijela domů..

 

 Tatínek, ten dobrák, jí očekával s kytkou na stole a mísou chlebíčků „vítám tě Milunko“..

 

Moje sestra pracovala v kuchyni která měla přilehlou jídelnu. Ta kuchyň i jídelna se přes víkend nepoužívala, a tak si moje sestra vyžádala povolení abychom tam mohli rodinnou sešlost s oslavou bráškových a tatínkových narozenin uspořádat.. Dostala ho. Navíc požádala dvě kuchařky, aby jí v kuchyni se vší přípravou v den D pomohly..

 

 Bráška se nastěhoval k rodičům, do desátého patra, kde pro něho maminka přichystala rozkládací polstrovanou lavici u sebe v obýváku, kde měla také svojí postel a byla celá rozechvělá, že její syneček bude s ní dýchat jeden vzduch..

 

Můj přítel se postaral o nakoupené dobrůtky typu kaviár atd..

 

A nastal den příletu mého milovaného staršího brášky z Canady, kde jsme ho všichni očekávali na Ruzyňském letišti s kytkama v rukou.

 

Maminka měla na sobě světlý šedivý kostým, bílé krajkové rukavice (kvůli lupence) a opírala se o svou černou dřevěnou hůlku s krásnou stříbrnou ozdobnou rukojetí , v druhé ruce svírala bílou kabelku, zatímco tatínek stál vedle ní s rukou okolo maminčiných ramen.. Slušelo jim to!

 

Seděla jsem v koženkovém křesle vedle svých mladších sourozenců a vyhlížela, kdy se ten náš kluk ukáže..

 

 Maminka najednou zvolala „už ho vidím“ a s hůlkou se dala do pohybu směrem k bráškovi. Objala ho silně a držela ho „synečku drahý, to je dobře, že jsi tady“ a z očí jí stékaly slzy radosti a štěstí.. „počkej, až ti budu vyprávět, co já tady vytrpím..“

 

Bráška jí stiskl „zas bude dobře maminko, zas bude dobře“ a natáhl ruku z maminčinýho objetí na přivítání k tátovi..

 

 

 

 

 

pokračování příště


 

 



16.2.2010 - Povídky - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:12121x

Názory čtenářů

hankamr 17.2. 18:54
Ďakujem za ďalšie pokračovanie,ktorého som sa konečne dočkala :o)))len tak ďalej,ďalej...prosíím
Poslední

Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
CESTA ZA RŮŽÍ 29.
Cesta za růží 28.
Cesta za růží 27.
Fotografie k Cestě za růží 26.
Cesta za růží 26.
Cesta za růží 25.
Cesta za růží 24.
Cesta za růží 23.
Cesta za růží 22.
Cesta za růží 21.

Yukonka - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (371)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si