Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Cesta za růží

Mám svého života nad hlavu,vláčím všecko za sebou jak trestanec svou kouli, muselo to ven a tak píšu... Omlouvám se předem za případné hrubky a jiné nedostatky

Všech komentářů od vás si velice vážím. Děkuji vám za ně. Je to pro mne "pohon" abych psala dál..



Cesta za růží 26.


Vyjeli jsme z Cassiaru na silnici. Ohlédla jsem se ještě za tím malým městečkem, které se probouzelo do bílého zasněženého dne. Mrzlo.

„Dáš si kafe“ ? řekl bráška a sáhl po vysoké termosce která stála mezi našimi sedadly.

„Ale jo“ řekla jsem, vyndala kelímky a kafe nalila. Bylo horké. Postavila jsem svůj kelímek na širokou, rovnou palubní desku „tak rychle to uteklo, viď?„ řekla jsem posmutněle.

„Co se dá dělat holka zlatá“ řekl bráška „taky bych rád, abys tu zůstala...“

Auto brázdilo cestu čerstvě zapadaným sněhem..

„Za chvilku přejedem most a za ním se cesty dělí. Nechceš ještě zajet do Dawsonu a podívat se tam na můj srub, který si tam stavím?“ zeptal se bráška.

„Já ti nevím, bráško, je to strašná dálka..“

„Kdyby jsme tam jeli, tak bychom museli přespat v hotelu. Srub ještě není hotový. No a zkrátili by jsme si tím pádem o den ve Whiterhorse.“

„Ne bráško, jsi zlatý, ale já chci ještě něco pokoupit a porozhlédnout se.. Cesta by nás zdržela a já bych se bála, abych nakonec stihla letadlo“ řekla jsem s povzdechem.

„Máš pravdu. Cestou se může stát cokoli a ty letadlo stihnout musíš“ trochu se usmál „to by bylo, co, kdyby ses jim nevrátila!“

„Vůbec mi to nepřipomínej, nechci na to ani myslet!“

„Víš ten srub bude krásný. Moc se těším, až to v Cassiaru konečně zapíchnu a odstěhuji se tam. Je tam božsky, takový konec světa..“ a rozpovídal se o tom, jak za pomoci svých kamarádů svůj srub od samých základů stavěl.

„Už má střechu, jen ještě okna nemá..

To víš, jaro a léto jsou tady moc krátké na to, aby s tím člověk pohnul rychleji. Sníh pomalu taje od konce dubna do května, a už v září začíná padat znovu.. Mám na tu stavbu přes rok fakt málo času. Teď práce tady a tak tam jezdím makat po kouskách když mi výjde nějaké volno. Jde to pomalu.“ vysvětloval bráška „chtěl bych mít dole velkou místnost a koukat zezdola do štítu na pavučiny..“

„Nééé, pavučiny nééé“ smála jsem se „proč zrovna pavučiny“?

„Mám je rád. Pavouci jsou takový samotářský a co jim příjde do cesty, to mají. Jsem jim podobný a tak je mám rád“ mrkl na mě.

Auto nespěchalo ale ani nejelo moc rychle. Muselo se udržet na silnici a neudělat chybu. Pneumatiky nesměly klouzat ale pěkně se zařezávat do sněhu, pod kterým ležela ledovka jak zrcadlo.

Když to bylo možné, bráška zastavil a já fotila poslední snímky z toho nádherného kraje plné zasněžených hor a lesů..

Do Whiterhorzu jsme dorazili po poledni. Slunce svítilo a ve sněhu se třpytily vločky jak korálky.

Bráška zajel do hotýlku, kde jsme měli ubytování po mém příjezdu sem. To jsem měla celý měsíc tehdy před sebou. Teď zvěstoval dva dny strávené zde a pak odlet domů..

Ubytovali jsme se a zašli se rovnou do restaurace najíst. Bráška z místního telefonu zavolal kamarádovi, že jsme už přijeli, aby za námi přišel.

Vašek na sebe nenechal dlouho čekat. Rozesmátý vrazil do restaurace „Čau kluku jeden“ a obejmul brášku. Pak obejmul i mně a dal mi pusu na tvář „tak jak bylo, povídej, jak se ti u nás líbilo?“ šveholil.

Vyprávěla jsem mu, že jsem díky bráškovi navštívila i důl, v kterém bráška pracuje a popsala své nedobré pocity z toho dolu..

„Jo, jo, také se mi ten důl nelíbí, ale když tam dobře platí, tak co naděláš. A tady tvůj bráška to zvládne levou zadní a než se naděje, bude se stěhovat do Dawsonu. Viď !“ Obrátil se na brášku a přátelsky ho poplácal po zádech.

Povídali jsme si, a smáli se bráškovým vtipům, které dával k dobru.

Pak jsme se šli všichni tři projít po městě a po krámech, kde jsem nakoupila různé dárky a pozornosti pro děti a rodiče, a pro bábinku a kamarádky...

Druhý den jsme byli pozváni k Vaškovi domů na oběd..

Den utekl jako voda..

Večer jsem sbalila všecky věci do kufrů, každou maličkost, kterou jsem koupila a dostala jsem řádně balila všelijak do svého prádla, aby se to po cestě nerozbilo a s bráškou strávila v hotýlku poslední společný večer.

„Bráško, ani nevím, jak ti za všecko poděkovat“ a vyhrkly mi slzy „Udělal jsi mi velkou radost, že jsi mě sem za tebou pozval a staral se o mě. Kéž ti to budu moci někdy vynahradit.“

Bráška mě obejmul „Já ti za všecko také děkuji sestřičko. Že jsi na mě byla tak moc hodná. Jsem ti vděčný za všecko, co jsi pro mě udělala holka moje zlatá. Moc si toho vážím a mám tě moc rád. Děkuji sestřičko“ a také se mu rozkutálely po tváři slzičky. Přitiskl mě k sobě „doma buď hodně statečná. A neboj se ničeho. Všecko bude dobré. Nic zlého jsi neudělala. A nebýt naší mámy, všecko by bylo bývalo jiné. Kdo ví, možná jste tu teď byly obě dvě. Udělala jsi jen to, co jsi musela a já jsem ti za to nesmírně vděčný. Jsi statečná holka moje“. Dal mi pusu do vlasů a s mokrýma očima otevřel šampus na rozloučenou, kterou nechal na pokoj přinést....

Vstávali jsme brzy ráno. Byla ještě tma.

Bráška naložil mé kufry do svého auta, zatímco já jsem kontrolovala všecky doklady a věci v příručním kufru..

Když se vrátil na pokoj, stála jsem tam s malým kufrem na kolečkách připravená k odchodu.

„Tak sestřičko moje drahá, šťastnou cestu a opatruj se mi. Já ti hned jak se vrátím do Cassiaru napíšu“ řekl a hlas se mu třásl dojetím. Začal plakat „hergot, jak já nemám rád loučení“ a utřel si tváře do kapesníku. Pohladila jsem ho „Není všem dnům konec bráško, vím, že se ještě uvidíme. Opatruj se prosímtě a v těch dolech jezdi proboha tě prosím opatrně, ať se ti nic nestane, slib mi to.“ A z očí mi tekly také slzy..

„Slibuji sestřičko, slibuji a pojď už..“

Vzal mi bez dalších řečí můj malý kufr, zamkl za námi hotelový pokoj a klíč strčil do kapsy „Zůstanu tu ještě jeden den a budu na tebe myslet“ vysvětlil „domů pojedu zítra ráno.“

Naložil kufr do auta a rozjeli jsme se k nedalekému letišti.

V letištní hale mi bráška pomohl s odbavením kufrů i formalit, naposledy mě bez jakýchkoli řečí obejmul, dal mi pusu do vlasů, otočil se odešel..

Dívala jsem se za ním a viděla, jak z kapsy tahá kapesník, aby si utřel tváře..

Rozednívalo se.

Sedla jsem si okénku z kterého jsem úpěnlivě hledala brášku, kde je, abych ho ještě zahlédla.. Bylo mi jasné, že on mě vidět nemůže, tak jsem sundala svou bundu a nacpala jí na okno, kdyby se náhodou díval, tak jí možná zahlédne....

Malé letadlo se vzneslo a já vyndala také kapesník abych si otřela tváře..

Dívala jsem z okénka, jak se mi Whiterhorse vzdaluje.. „Ahoj bratříčku, opatruj se“ zašeptala jsem s kapesníkem přitisknutým ke rtům a mokro mi padalo z očí, jak puštěný kohoutek..

Stevardka mi nabídla noviny, které jsem odmítla zakroucením hlavou, ponořená do svých myšlenek...

Odmítla jsem i jídlo, které mi po hodině letu přinesla a požádala o plzeňské pivo, které nebylo v ceně a které jsem musela zaplatit.

V letadle sedělo pár indiánů, kteří se hlučně bavili.

Letěli jsme nad tou úžasnou, neposkvrněnou přírodou, a já se dívala v probouzejícím se dni na ty vršky hor a zamrzlých řek, na ty nekonečné lesy...

Před polednem jsme přistáli ve Vancouveru. Další letadlo mi letělo z Vancouveru do Frankfurtu za dvě hodiny.

O velké kufry jsem se již starat nemusela, automaticky je přeloží na další letadlo, takže je vyzvednu až v Praze..

Měla jsem čas. Sedla jsem si v letištní hale a bylo mi na jedné straně smutno, myslela jsem na nedávno prožité dny.. Všecko bylo tak čerstvé!! A na druhé straně se mi začaly vynořovat myšlenky na domov, na děti i na to všecko, co mě tam doma vlastně čeká...

Dvanácti hodinový let ubíhal pomalu.. Rozvoz jídla střídal rozvoz s pitím, obrazovka nabízela film jeden za druhým... Měla jsem sedadlo u okna nad křídlama letadla. Viděla jsem vzduchové záklopky, jak pracují a turbína s vrtulí jak se tak rychle točí, že jí nebylo ani vidět.. Mraky střídalo oblačno se sluncem a modravou oblohou...
Únavou jsem usnula..

Vzbudila jsem se když naposledy rozvážely letušky jídlo..

A pak už jsme přistávali na Frankfurtské letiště..

K letadlu přivezli schody, po kterých jsme sestupovali jeden po druhém. Dole na letištní ploše stálo šest ozbrojených vojáků.

Naše kufry byly vyloženy na vozících a ozbrojení vojáci u nich.

Lekla jsem se, co se to děje?!

Ze schodů nás pouštěli k vojákům po deseti.

Samopaly mířily na náš hlouček. Brr, hnusný, tíživý pocit.

Jeden z vojáků začal něco řvát a jeden z cestujících ukazoval na své kufry.

Chtěli vědět, koho jsou jaké zavazadla.. Proč, to mi nedávalo smysl. Asi něco hledali, ale proč tak zle?? Třásla jsem se strachy..

Když přišla řada na mě, horentně jsem hledala v těch spoustě nakupených zavazadel ty mé.. Voják pokýval hlavou..

Pak nás propustili a ze schodů letadla sešlo dalších deset lidí....

My už mohli odejít. Letuška nás odvedla do letištní haly Frankfurtského, šedivého letiště..

Tady nic nenasvědčovalo tomu, že se Vánoce blíží.

Všecky lidi se rozptýlili, podle toho, kdo kam třeba ještě letěl dál..

Vyhledala jsem nástupní halu pro odbavení do Prahy a tam jsem počkala, až se nachýlí má poslední cesta domů...



Na letišti v Praze na mě čekal můj nový přítel. Měla jsem velkou radost, že ho vidím. Obejmul mě „Vítám tě zase doma“ a dal mi pusu na tvář.

„Také jsem ráda, že tě vidím“ a pohladila jsem ho. Mé myšlenky byly neuspořádané. Byla jsem strašně unavená. Ale i přes veškerou únavu jsem se velice těšila na své děti.

Stmívalo se.

Můj přítel mě vezl domů svým autem.

Praha nebyla barevná ani předvánočně osvícená světýlkama.. Šeď a takový smutek byl všude kolem.. Míjeli jsme známé budovy a jeli po známých silnicích kde byl špinavý sníh odstraněn po stranách chodníků a působilo všecko tak smutně. „Tak jsem zase doma“ poznamenala jsem.

„Všude dobře, doma nejlíp“ řekl můj přítel a usmál se „Doma je všecko v pořádku, však uvidíš“ dodal.

Když zastavil před domem, vystoupila jsem z auta a spěchala k dětem. Přítel mezi tím vynesl kufry do bytu.

Děti se mi věšily na krk „Mami, maminko, maminečko“ volaly jeden přes druhého „tolik se nám stýskalo, to je dobře, že už jsi doma..Mami..“

Polilo mě nesmírné štěstí a objímala jsem své děti v dojetí se slzama v očích „už vám neodjedu zlatíčka moje, budu jen s vámi..“. Pusinky lítaly z tváře na tvář..

Bábinka seděla v křesle, uculovala se a také dojetím slzela.. Obejmula jsem jí a za všecičko strašně moc poděkovala.

„I neděkuj“ řekla bábinka „děti máš vychované, poslouchaly mě, opravdu si nemohu stěžovat. Zítra ti vše povím, dnes před dětmi ne. Na všecko je čas..“

Znovu jsem jí strašně děkovala a objímala jí..

Rozhlédlajsem se po bytě. Všude naklizeno, utřený prach, na stole čistý ubrus, na něm váza a v ní překrásné růže..“Děti děkuji vám, děkuji vám za všecko, bábinko, jsi zlatá..“

Děti byly tak rádi, že jsem doma, že nechtěly jít ani spát.. Stále se na něco ptaly, objímaly jsme se a a já byla tak šťastná..

Můj přítel měl z toho setkání také velkou radost a na uvítanou přinesl z lednice šampaňské. Otevřel i dětský šampus a rozlil nám všem do skleniček. Pak vyndal z lednice dort a chlebíčky...
 

Seděli jsme všichni dlouho do noci...

Druhý den mi bábinka vyprávěla, co se dělo po mém tak tajném odjezdu.. Zopakovala mi, co jsem již věděla z dopisu mého mladšího bratra..

Bábinka předala po mém odjezdu rodičům můj dopis druhý den. V dopise jsem vysvětlovala, proč jsem takto nepozorovaně odcestovala a že nemusí mít strach, že se rozhodně vrátím........

Maminka prý se po přečtení toho dopisu začala chovat jak hysterka.. Ihned volala mému exmanželovi, co se stalo a podala mu to vysvětlení po svém.. Ten hned přijel a s maminkou žádali bábinku otevřít můj byt.. Bábinka jim byt otevřela.. Exmanžel prý přihlížel tomu, jak moje maminka lítá po bytě a hledá důkazy mé emigrace...

Žádné nenašla, protože neexistoly.

Nadávala sprostě na moji adresu prý nevybíravým způsobem, že se nakonec exmanžel sebral a odešel a nechal moji maminku řádit v mém bytě dál..

Nakonec maminka rozhodla, že takhle to nejde a že děti nechá dát do dětského domova.. Bábinka je bránila a řekla, že je nedá za nic na světě, že za ně má zodpovědnost ona ne moje matka.. Pohádaly se.. Za to, co jí bábinka řekla se na ní prý urazila a začala po domě vykládat, jaká jsem matka a co jsem udělala svojí emigrací, že ví že se nevrátím a teorii rozvinula dál, co jako s dětma....

A dům spráskl ruce, co jsem to za matku, že jsem emigrovala a nechala tu ty chudinky děti...

Z toho, co mi bábinka vyprávěla, mi bylo zle. Tak moc jsem se na svojí maminku zlobila, že jsem k ní do desátého patra ani na návštěvu po svém příjezdu nešla!!

Tatínek mezi tím za mnou domů do prvního patra chodil stále.. A kdykoli přišel, tak mě přemlouval, ať za mamičkou (tak jí říkal) zajdu, že bude ráda.. Nešla jsem.

V baráku všichni, kdo od maminky věděl, jaká jsem špatná dcera pochopil, že je všecko jinak a že je moje maminka trochu na nervy a psychiku chabrus.. Nakonec jí každý politoval a byli rádi, že všecko je tak, jak je.

Sedm měsíců jsem za maminkou v bytě nebyla a ani ona mě nevyhledávala.

Až jednou, když mě tatínek znovu přemlouval, abych za maminkou zašla, že nemám prý ani ponětí, co si musí každý den od ní vyslechnout, jsem mu vyhověla a šla. Až po tolika měsících jsem vstoupila do bytu k rodičům za maminkou, s kterou jsem si nakonec všecko v pohodě a klidu rozříkala.. Obě jsme plakaly a náš tatínek z té radosti šel koupit honem chlebíčky a vínečko.. Poseděla jsem s nimi a všecko špatné spláchla voda pryč..
 

Samosebou jsem celou situaci vylíčila bráškovi do Canady...


Všecko se uklidnilo hodně brzy a já si s partnerem a s dětmi užívala života. Jezdili jsme na Šumavu pod stan, kde bylo moc krásně, jezdili jsme na koupaliště.. Můj přítel miloval šampaňské a tak nikdy v ledničce nechybělo.. Jako krásně se rozvíjející se vztah se to však pouze na začátku zdálo..

 

 

 

Pokračování



6.10.2009 - Povídky - Komentářů:3 - Přidat komentář - Přečteno:13505x

Názory čtenářů

Yukonka 28.1. 12:36
Já vím, že mám velké prodlevy ve psaní. Ale mé vyprávění zdaleka nekončí. Jen není čas psát v tak rychlém sledu, jak by si člověk přál. Potřebuji na to klid, který často postrádám. Tak jen trpělivost, již chystám další pokračování.
Děkuji za pochopení. Vaše Yukonka
Aranka* 13.1. 8:37
škoda,že jsi přestala psát ,nevíme jak ten Tvůj příběh zkončil ....
bambitka34 9.10. 18:42
Jsem nadšená
Poslední
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
CESTA ZA RŮŽÍ 29.
Cesta za růží 28.
Cesta za růží 27.
Fotografie k Cestě za růží 26.
Cesta za růží 26.
Cesta za růží 25.
Cesta za růží 24.
Cesta za růží 23.
Cesta za růží 22.
Cesta za růží 21.

Yukonka - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (372)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
Ze života dvaapadesátky (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si