Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Cesta za růží

Mám svého života nad hlavu,vláčím všecko za sebou jak trestanec svou kouli, muselo to ven a tak píšu... Omlouvám se předem za případné hrubky a jiné nedostatky

Všech komentářů od vás si velice vážím. Děkuji vám za ně. Je to pro mne "pohon" abych psala dál..



Cesta za růží 25.

Dočetla jsem dopis s vykulenýma očima a ruka s papírem mi klesla do klína.


 

„No to snad není pravda“ povídám „to se mi jen zdá!!“„Co ti ten náš brácha píše prosím tě, že tě to tak vzalo?“ ptal se bráška, který si zapálil cigaretu.


 

Také jsem sáhla po krabičce, zapálila si a četla...Náš mladší bráška mi psal, co se dělo po mém odjezdu, když naše maminka zjistila, že jsem pryč, že jsem v Canadě.


 

Psal, že bábinka druhý den po mém odjezdu předala mamince dopis odemne, kde je ujišťuji, že jsem nemohla jednat jinak, než takto, protože vím, že bych se za bráškou do Canady nikdy jinak nepodívala. Psala jsem v tom dopise, že se omlouvám, že emigrovat nechci a nemíním, že bábinka se o vše postará a že dny utečou a já se vrátím v pořádku zase do Prahy...Maminka si dopis odemne prý přečetla a volala hned našim mladším sourozencům a volala ihned i mému exmanželovi...Můj bývalý manžel prý přijel a za pomoci mé maminky prohledali celý můj byt, aby našli nějaký důkaz o mé emigraci.. Prý lezli i pod postele a že to bylo hodně zlé..


 

Bábince maminka prý vynadala, jak to, že takové svinstvo podpořila a že zařídí, aby mé děti šli okamžitě do dětského domova.. Bábinka prý řekla, že dá děti do děcáku jen přes svojí mrtvolu..


 

Můj tatínek, stojíc na mé straně se prý do toho všeho naštvaně vložil, ať prý přestane maminka bláznit, že se vrátím a že se nestalo nic tak hrozného.. Řekl mamince, že nakonec mám pravdu, že kdyby maminka o mém odjezdu věděla dopředu, že bych nikdy neodjela.. Tatínek se mě prý zastával a maminka prý s tatínkem teď nemluví a srší vzteky na moji adresu.. Pak prý po baráku roznášela, že jsem opustila děti a emigrovala..


 

Dopis od našeho mladšího brášky končí slovy „Sestřičko milá, pokud se nevrátíš provdaná za nějakého milionáře, tak se ani nevracej. Objímám tebe i brášku, držím palce a fandím vám. Mám vás oba moc rád“.


 

Když jsem dopis dočetla, nastalo tísnivé ticho, které bráška prořízl slovy „ta naše máma, to je tedy věc! A táta je kabrňák! Mám ho hrozně rád!“


 

Honily se mi myšlenky hlavou, dovedla jsem si jasně celou tu anabázi jasně představit, co se tam odehrávalo!! vůbec mi nebylo do smíchu. Srdce jsem měla jak ve svěráku až mi z toho bylo špatně.


 

„No aspoň už víš, proč jsem tady a ne tam. Vidíš to teď naprosto ukázkově. Já bych v blízkosti mámy a jejího vlivu nemohl žít..“


 

Rozplakala jsem se „co jsem komu udělala bráško, proč furt a furt ten hnusnej čert sere jen na moji hlavu.. copak nemohu urvat kousíček, ždibínek štěstíčka? Já nemám nárok?? Co?? Já ne“ A slzy mi kapaly na tričko..


 

Bráška mě obejmul a uklidňoval „kašli na to sestřičko, máma je zlá, s tím nic neuděláme. Hele, odpoledne jedeš na skidoo do přírody, teď jsi tady, tak si to užívej, ono všecko dopadne dobře, uvidíš....“ Podal mi kapesník a dlaněmi utřel kutálející se mokro po tvářích „nic si z toho holka zlatá nedělej. Nedávno jsi mě prosila, abych hodil starost za hlavu. Teď prosím já tebe. Odtud to nevyřešíš a než přijedeš zase domů, už bude klid, uvidíš, že jo. Máma se uklidní a hlahol ustane. Hoď to za hlavu, opravdu..“ a dodal "ono se to řekne, aby ses tu provdala!Náš brácha si to představuje, jak Hurvínek válku.. To prostě vůbec není jednoduché, i když já bych byl šťastný, že bychom si byli na blízku.."


 



Dala jsem mu pusu na tvář „děkuji ti, jsi hodný bráško. Zapomenem na dopis budem si užívat, že jo??“ a podala jsem mu ten dopis „spal ho prosím, nechci ho už znovu číst.“


 

Bráška vzal dopis a nad sporákem ho podpálil „máš pravdu. Už ho číst nebudeš.“ Dopis shořel.


 

Zvedla jsem se šla do koupelny „jdu ze sebe tu špínu Prahy smýt“ a odešla jsem do sprchy..


 

Přesto, že se o dopise již nemluvilo, u oběda bylo ticho, že by se dalo krájet. Oba jsme měli nad čím přemýšlet. Možná si bráška v duchu vyčítal, že mě pozval a co se doma rozpoutalo..Nevím.


 

Já přemýšlela nad tím, proč ta naše maminka je taková a ne jiná...


 

Mlčky jsem umyla nádobí a udělala do konvice nové kafe. Venku za oknem chumelilo.. Bráška uklidil ze sporáku spálené zbytky z dopisu a pustil rádio, které rozptýlilo mou smutnou, přemýšlovou náladu.


 

„Máš pravdu bráško, kašlu na to! Kašlu na všecko. Jsem tady a hotovo! Tak to je a nic s tím už neudělám. Až přijedu, všecko znovu vysvětlím a bude pokoj. Jo, jo, máš pravdu!“ povídám a usmála jsem na brášku. Z rádia se linula známá píseň, kterou jsem si začala pro rozptýlení myšlenek broukat.


 

„Tak se mi líbíš!“ řekl bráška „a naleju ti šampus, ať je ti fainově. Hele, i jahody mám“ povídá a vyndal z lednice láhev šampusu a z mrazáku jahody. „A ty si semnou nedáš?“


 

„Nemohu, vždyť jdu za chvilku do práce. Dej si skleničku, udělej si tu dobře a pak zajdi k Daliborům, budou na tebe čekat..“


 

Když bráška odešel do práce, na chvilku jsem si lehla a usnula. Vzbudil mě telefon „Helou“ šveholila Muriel a předala telefon Daliborovi „no kde jsi, čekáme na tebe..“


 

Oblékla jsem se a vyšla do mrazu. Už nesněžilo, jen vítr rozháněl čerstvě napadaný sníh po cestě..


 

„Bóže tak tohle to Skidoo?“ divila jsem se. Motorka na lyžích byla robustní. „Sedni si a neboj se. Já si vezmu druhou mašinu a pojedem se projet“ řekl Dalibor a šel vytlačit druhé Skidoo z garáže.


 

„Pořádně se zabal, všecky knoflíky zapni, vem si rukavice a pojedem. Hele, tady je plyn a tady máš brzdu. Tímhle když otočíš, tak se rozsvítí světlo reflektoru. Všecko jasné? Tak jedem!“ Zavelel Dalibor. Muriel stála za oknem svého domu a mávala nám.


 

„Jen se neboj, pomalu přidej plyn a rozjeď to.“


 

Skidoo mi dalo úplně zapomenout na dnešní příhodu s dopisem. Najednou jsem byla na sněžné motorce a srdce mi tlouklo dychtivostí na jízdu po sněhu.. A šlo mi to! Jela jsem ve stopách Daliborovi motorky někam do kopce a mezi stromama... Byl to úžasný zážitek!!


 



Někde tam na kopci stromy zůstaly za námi a Dalibor zastavil. „Zůstaň sedět“ řekl „abys ses nezabořila do sněhu, to by jsme se nevyhrabali. Seděla jsem na své mašině a držela se řídítek.


 

„Tak co tomu říkáš, to je nádhera“ a rozpřáhl ruce s velkýma rukavicema po horizontu, který se před námi otevřel.


 

„ No páni! To je krása!“ a dívala jsem se na zasněžené hory, stráně, lesy, a pomalu zapadající den.


 

„Dalibore, to je krása, děkuji ti, že jsi mi sem vzal. Je to opravdu nádhera!!“


 

„Tuhle dobou bývá vidět polární záře. Už jsi jí viděla?“ ptal se.


 

„ Ne, neviděla“ odvětila jsem a koukala na tu krásu před námi.


 

„ No možná jí uvidíme cestou domů“ řekl a vyndal malou plechovou placatku „cvakni si, to tě zahřeje“. Natáhl ke mně ruku a podal mi jí. Napila jsem se. „To je whiska, viď?“


 

„No jo, mám jí rád“ povídá „ale jen občas“ a usmál se...


 

Dalibor dělal v azbestových dolech, jako můj bráška. Měl krásnou atletickou, vysokou postavu s pomněnkovýma očima.


 

„Tak pojedem zase dolů“ řekl „ rozsviť si světlo a pojeď za mnou. Drž se mě, ať se neztratíš“ . Nastaroval.


 

„To bys nesměl jezdit tak rychle“ zasmála jsem se a také nastrtovala.


 

Domů jsme dojeli za tmy. Dalibor uklidil do garáže obě motorky a pozval mě dovnitř na horký čaj. Neodmítla jsem. Tváře jsem měla ošlehané od větru a bylo mi trochu zima.


 

U nich v domečku mě objalo teplo a takový pohodový klid. Muriel nalila čaj a přinesla obložené chleby.


 

Dlaněmi jsem obejmula svůj horký hrnek s čajem.


 

„Tak co bráška“ ptal se Dalibor „všecko už je v pořádku?“


 

„Ale ano, bráška je fain a všecko v pohodě, ale dnes jsem dostala dopis z Prahy..“ a vyprávěla mu, co dopis obsahoval.. Muriel byla zvědavá, co si povídáme a tak jí Dalibor všecko překládal do anglištiny.


 

Oba kroutili hlavou, jak je možné, že se tam v Praze u mě doma děje to, co jim tu říkám.. Dalibor mě utěšoval, ať to nechám plavat, že všecko bude zase dobré..


 

Než jsem odešla, Muriel mi nabídla, jestli s ní a její kamarádkou nechci zajet do vedlejšího města, že tam jezdí nakupovat hlavně kafe, které v Cassiaru nemají. Nadšeně jsem souhlasila.


 

Dalibor mě pak odvez svým krásným autem domů do bráškovýho bytečku, kde bylo také teploučko.


 

Osprchovala jsem se a pustila jsem si televizi, jako kulisu, protože jsem anglicky stejně nerozuměla a na ten pitomý dopis jsem už nechtěla myslet. Koukala jsem na nějaký film a šlo na mě spaní..


 

Ráno jsem vyskočila z postele jako čipera, naprosto vyspalá a s dobrou náladou. Když bráška, který měl zase odpolední vstal, řekla jsem mu, že dnes jedu s Muriel a její nějakou kamarádkou pro kafe.


 

„Nojo“ řekl bráška „ oni obyčejné kafe nepijou, tak si pro to své jezdí až do Wacellake a to je pěkná štreka holka, To jsou tak dvě hodiny jízdy teď v zimě, no aspoň se podíváš také někam jinám. To je dobře, jen jeď.


 

„No já ti to říkám, abys věděl, kde budu a s kým“..


 

„Aspoň příjdeš na jiné myšlenky. A Wacellake se ti bude moc líbit. To už je město, ne jako tahle díra, kde se jen těží azbest“...


 

Ještě jsem neměla ani ranní kávu dopitou a už stálo Muriel auto před domem a troubila na mě. Odhrnula jsem záclonu a rukou naznačila, že už jdu..


 

„No pane jo, jak já si s ní budu povídat, to bude tedy sranda“ poznamenala jsem při odchodu mezi dveřma.


 

„Neboj nic, doří lidé se vždycky nějak domluví“ řekl bráška a vrazil mi ruky slovník česko anglický a anglicko český. Dal mi pusu do vlasů „Opatruj se a užij si to. Ahoj sestřičko“. Sevřela jsem slovník v ruce a dveře bytu se za mnou zabouchly. Kráčela jsem do velkého auta s náhonem na všecky čtyři kola do auta k Muriel, kde seděla i její kamarádka Schannel.


 

Muriel se stále usmívala. Byl to takový smíšek. Představila mi svojí kamarádku, jak jsem tak z gest pochopila a podala Schannel ruku. Těší mně. Schannel se usmála a opakovala po mě mé jméno.


 

Auto se rozjelo.


 

Schannel se mě formou ruce-nohy stále na něco ptala a já téže formou odpovídala. Pak jsem listovala ve slovníku a Muriel praskala smíchy. Všecky tři jsme se v autě moc nasmály. Channel chtěla vědět, jestli si s nima půjdu zaplavat do teplého, krytého bazénu. Řekla jsem že ne, že nemám plavky. Prý mi tam půjčí..Kroutila jsem hlavou nou, nou a bouřlivý smích nás provázel až do Wacellake.


 

Wacellake je krásné město proslulé svými směrovými cedulemi rozmanitých tvarů, připevněné na vysoké sloupy. Těch sloupů tam bylo mnoho a každý jeden sloup měl na sobě přibitých několik desítek cedulí z celého světa. Ta barevnost všech těch cedulí byla nádherná. Vyndala jsem foťáček, který mi bráška půjčil a fotila a fotila.. S holkama jsme prošly několik obchodů a prošly jsme se po tom krásném městě stále za hlaholícího smíchu.


 

Když jsme nakoupily co bylo potřeba, vydaly jsme se na cestu zpět do Cassiaru..


 

Schannel mě stále objímala a říkala, jak je ráda, že mě poznala. Obě holky byly mladé, ale Schannel byla přeci o něco starší než Muriel.


 

Schannel měla již tři malé děti. Nejstarší holčičce bylo asi 8, chlapci 4 a nejmladší holčičce bylo sotva pár měsíců. Za manžela měla Bohouše-čecha.


 

Obě holky byly moc fain a v jejich přítomnosti jsem jakoby omládla..Bylo mi po duši nádherně.


 

Rozesmátou mě vysadily před bráškovým domem když už se stmívalo...Byl to moc krásný výlet!!


 

Dny ubíhaly rychle..


 

Psala a posílala jsem pohledy dětem a bábince domů s velkou vzpomínkou a láskou na ně na všecky..


 

S bráškou jsme navštěvovali hojně Dalibora s Muriel, kam docházela i Schannel se svými dětmi a se svým manželem Bohoušem, který jako každý muž tady v Cassiaru pracoval též v azbestových dolech. Také jsme mockrát byli na návštěvě u Schannel.


 

A nebo když jsem já vařila něco veskrze českého, zvali jsme zase všecky k nám. Akorád jedno Muriel a Schannel jíst nechtěly. Klasické knedlíky, které pro ně byly jen nějaké buchty.. Takže ke svíčkové si klidně zakously chleba.. Zato plněné, švestkové nebo meruňkové knedlíky to jo, ty jim chutnaly.


 

Stali se z nás přátelé, na které se nezapomíná.


 

Jednoho dne mě napadlo, když měl zase bráška odpolední, čekat na něho před bránou dolů. A tak jsem vyšla do tmavé noci, osvětlené pouličními lampami a došla až před bránu.


 

Byla mi zima a bráška stále nevycházel.. Abych se zahřála, chodila jsem tam na tom place dokolečka, až jsem vyšlapala kolečko.


 

Když bráška konečně vyšel a v pouliční lampě mě zahlédl, že na něho čekám, měl velikou, upřímnou radost. Objal mě, přitiskl k sobě a dal mi pusu na čelo „sestřičko moje hodná..“ Mně to hřálo u srdíčka a tak jsem od té doby každý den, při jeho odpolední směně na něho čekávala. Na tu chvilku, co jsem tam byla, se z toho stal malý rituálek, který ho těšil a mně tešilo, že má z toho takovou radost.


 

Jednou přišel bráška z práce a řekl, že mě a Muriel to v dolech zařídil, abychom mohly obě dovnitř do dolů a podívat a porozhlédly se tam, jak to tam chodí. Měla jsem velkou radost! Dva dny na to, když měl bráška volno jsme se já, bráška a Muriel sešli před branami dolů. Bráška šel první a my dvě svorně za ním. Vzal nás do nějaké kanceláře, kde nás představil zřejmě svému nadřízenému, který nám podal ruku.


 

Pak nám bráška dal na hlavy helmy a mohly jsme jít tam, kde se těžil azbest. Důl to byl obrovský!!


 

Představte si obrovitánský kopec, který se těží ze zhora dolů, takže se okraje horniny jakoby vykrajují a tvoří cestu, po které jezdí obří nákladní auta. Ta cesta je úzká a vykrojená hornina připomíná ulitu šneka. Do kabiny toho obřího auta se lze dostat jen po žebříku. Kola aut se širokými pneumatikami, před které jsem se postavila, mi čněly dobrý metr a půl ještě nad hlavou. Strašné auto!! A ty auta, které jezdí sem a tam, a nevejdou se na tu cestu ani tak, aby se mohly minout. Takže auta jsou vybavené vysílačkami a houkačkama. Když jedno auto jede, dá druhému vědět a to musí počkat, dokud není cesta prázdná. Kolem těch cest nikde žádné zábrany. Když jsem to viděla, zděsila jsem se, kde ten můj bráška pracuje!! V létě je cesta prašná a teď v zimě zase jako jedna dlouhá hadovitá skluzavka jako sklo, okolo velmi hluboká propast a na té cestě se řítí ty kolosy.. Polilo mě horko.


 

„A co když se ty auta špatně domluví“ povídám s vystrašeným hlasem.


 

„Už se to také stalo. Když se auto zřítí, žádná záchrana pro řidiče neexistuje, protože je to zbytečné, Nikdo to přežít nemůže. Takže žádné záchranné akce tu nejsou“ vysvětlil mi bráška a přeložil to Muriel, které se to nelíbilo jako mně.


 

„ No ale to je hrůza!!“ povídám „proč tu nejsou zábradlí kolem těch cest??!“ ptám se dál.


 

„Protože je to zbytečné. Půda je v pohybu.. Řidič musí být opatrný a jezdit tak, aby se mu nic nestalo. Máme to zaplacené. Říkají, že kdo vydrží, nebo přežije v dolech deset let, dostane v 66letech k důchodu ten samý plat, jako dnes. Jenže kdo ten sajrajt, co se tu dejchá přežije? To je otázka. No já to mám za pár a jdu bydlet do Dawsonu, kde si už stavím srub. Snad to tu doklepu ve zdraví“ vysvětlil bráška a mě se z toho sevřelo srdce bolestí..


 

Auta, která jsou plná odpadní zeminy, která po azbestu zbyla, jí zase vozí na jinou stranu, kde zacouvají nad tu šílenou propast zadními koly až na úplný okraj, a tam se náklad zvedne a vysype do té rokle.


 

Důl na mě zanechal strašný dojem!! Ještě že ženské od chlapů nevidí, jak to tu vypadá a jak to tu chodí. Asi by se zbláznily strachem o své muže.


 

Vůbec se mi to nelíbilo a začala jsem mít o brášku veliký strach!! Ani Muriel z toho co viděla nebyla nadšená. Její smích tam na dolech úplně umlkl...


 



 Přišel čas mého odjezdu.


 

 


 

Shannel uspořádala ve svém domě rozlučkovou oslavu. Byt vyzdobila a navařila pečené maso s bramborem..


 

Sešla se tam u nich parta nás všech.


 

Nejdřív Schannel donesla na stůl jídlo a když jsme se všichni najedli, její dvě větší děti si spořádaně sedly do velké sedací soupravy, Bohouš choval malinkou holčičku.. Muriel si sedla na sedačku proti nim a Dalibor rozlil všem šampaňské do skleniček připravených na stolku uprostřed sezení a pronesl rozlučkovou řeč.. Děkoval mi, že jsem přijela a že mě mohli poznat..


 

Vůbec nic takového jsem neočekávala a tak mě to dojalo k slzám.


 

Také já jim děkovala za jejich přátelství a za nádherné dny prožité v jejich přítomnosti.


 

Starší holčička od Schanell mi darovala na památku ručně vyrobené a namalované přáníčko, menší syn mi daroval malého plyšového míšánka a patel bonbónů. Byla jsem dojatá a zvlhly mi oči. Shannel vstala, objala mě a darovala mi nádhernou vůni parfému.


 

Já jsem jí zas dala na památku dvoje dlouhé korále z polodrahokamů, z kterých měla velkou radost a já věděla, že se jí líbily.


 

Muriel sundala z ruky zlatý prstýnek a vtiskla mi ho se slzama v očích do dlaně. Objaly jsme se a obě plakaly. „Určitě se nevidíme naposledy holčičko milá, určitě ne“ Špitla jsem i když mi nerozuměla a dala jsem jí ten svetr, který se jí tolik líbil..


 

Rozlučka to byla opravdu emotivní, plná citů a přátelství...


 

Dva dny na to, jsem měla vše sbaleno pro odjezd do Whiterhorsu..


 

Když jsem opouštěla brášky byt, plakala jsem a děkovala bráškovi, za umožnění této velkolepé cesty být s ním...


 

Bráškovo auto se rozjelo. Naposledy jsem se ohlédla za domem, kde jsem strávila měsíc po boku svého brášky a zamávala mu „ahoj a děkuji ti domečku vlídný“..


 

S bráškou jsme si zapálili cigáro a mlčeli.. Pod kolama aut křupal sníh.....


 

Vloudila se mi do hlavy myšlenka na návrat a co bude, až přijedu???.. Cesta ubíhala a v rádiu hrálo country.....


 

 


 

 


 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ



2.10.2009 - Povídky - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:14282x

Názory čtenářů

P@vča 3.10. 0:03
Tak jsem navnaděná na další.Nenech mě trpět a piš:))
Poslední

Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
CESTA ZA RŮŽÍ 29.
Cesta za růží 28.
Cesta za růží 27.
Fotografie k Cestě za růží 26.
Cesta za růží 26.
Cesta za růží 25.
Cesta za růží 24.
Cesta za růží 23.
Cesta za růží 22.
Cesta za růží 21.

Yukonka - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (874)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (368)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (64)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si
Olga Havlová: První dáma v džínách a s cigaretou Barva očí prozradí váš charakter. Co říká o vás? 5 jednoduchých rychlých večeří pro každý den Nutíte se jíst 2x denně, abyste zhubla? Už nemusíte! Trápí vás odrosty a šedivé vlasy? Takhle je zamaskujete! Seriál Ulice: Gábina na koberečku a lekce pro Miloše Bude první dámou zas Ivana Zemanová? Nenápadná žena, která umí střílet Ženy prozradily: Jaké nevšední pomůcky jsme použily místo vibrátoru? Kuchyňské trendy pro rok 2018. Podívejte se, co právě letí Horoskop na tento týden: Tygry čekají peníze, Kozy erotika