Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Povídky

Pro ty, co si chtějí občas něco přečíst..

Probuzení 2: 6. část








Krize

 

 

 

       Ačkoliv jsem se bála usnout, abych nepropásla, kdyby se náhodou Benjamin rozhodl nás opustit, a abych se neprobrala do dne bez Sally, věděla jsem, že spát musím, a tak jsem se po dlouhém snažení ponořila do světa snů o bolesti. Ty skončily tak brzo, jako začaly.

 

Sluneční paprsky se prodíraly skrze škvírku mezi tmavými závěsy našeho pokoje a já s námahou otevřela unavené oči do nového dne. Víčka jsem měla tak těžká, jako bych celou noc proplakala, což se ihned potvrdilo, když jsem pohlédla na svého manžela, který už byl vzhůru a podpíral si rukou hlavu. Jeho výraz byl soucitný. Takže jsem plakala ze spánku.

 

„Jak dlouho jsi vzhůru?“zeptala jsem se ho přiškrceným hlasem.

 

„Dost dlouho na to, abych viděl, že jsi měla noční můry. Ani se nemusím ptát, o čem byly.“ Vzal do prstů pramen vlasů, který mi visel přes obličej, a zastrčil ho za mé ucho, aby mi tak lépe viděl do tváře. „Nesmíš se tak trápit, lásko.“políbil mě. Odtáhla jsem se. Nemohla jsem mu dovolit mě tak milovat, když jsem byla přesvědčená, jaká jsem zrůda. „Sally si ještě užiješ, já tomu věřím. Benjamin by ji nedal nikomu, komu nevěří, až půjdou s Peterem hledat Tiu.“

 

Odtáhla jsem se od něj ještě víc a zatvářila se naštvaně. Byla jsem naštvaná. Naštvaná, že nechápe vůbec nic.

 

„A co potom? Až ji najdou a roztrhají na kusy? Co bude potom? Nechápeš to, viď? Já se bojím toho, že se vrátí. Bojím se, že ji odvede pryč a já už ji neuvidím.“ Byla jsem tak rozčilená nad jeho zabržděností, že jsem ani nedokázala brečet. Při mých slovech jsem se trhavými pohyby zvedla z postele a začala se oblékat.

 

„Myslíš, že by ti to udělal? Myslíš, že Sally by ti to udělala? Já jsem totiž pevně přesvědčený o tom, že tě má ráda, jako ty ji, a že už svému otci tu skutečnost sdělila. Nebude chtít odejít.“snažil se uklidnit můj vztek.

 

Neposlouchala jsem ho. Nechtěla jsem to slyšet. Chtěla jsem slyšet jen to, co vím sama, a sice to, že si budu muset zvyknout. Nechtěla jsem poslouchat falešné naděje, které pramenily z Jacobova přesvědčení. Nasadila jsem si na hlavu kšiltovku a vyskočila z okna. Neuběhlo ani třicet vteřin, když mě dohnal.

 

„Nech mě.“procedila jsem skrz zuby. Byla jsem rozhodnutá, že udělám cokoliv proto, aby se ode mě držel dál. Dokonce i když to znamenalo že na něj budu muset být ošklivá, podstoupím to mučení. „Chci být sama, nepomůžeš mi, když mi budeš vykládat, jak všechno bude v pořádku. Jsou to kecy.“ vztek mi pomalu vařil všechny vnitřnosti.

 

„Nemůžeš takhle odejít, lásko.“pokusil se chytit mě do náruče a obejmout, ale prudce jsem se mu vytrhla. Nesměla jsem mu dovolit takové doteky. Ne, když jsem věděla, že ho musím udržet dál od sebe. Dál od zrůdy. Pořád jsem byla čím dál víc znechucená ze svých myšlenek na to, abych mohla dovolit svému manželovi milovat mě dál, jako by se se mnou nic nestalo. Jako bych byla ta stejná Renesmee, kterou si před pár měsíci vzal.

 

„Jdu na lov. Sama. Jdi domů.“odsekla jsem a otočila se k němu zády. Nikdy dřív jsem mu tohle neudělala. Přišel ke mně blíž a obezřetně mi položil ruku na rameno. Věděl, že se něco děje. Konečně to pochopil.

 

„Lásko?“začal něžně, ale opatrně.

 

„Nechci o tom mluvit. Už nikdy.“ A s těmi slovy jsem vystřelila do lesa.

 

Asi pod dvou kilometrech jsem zápasila sama se sebou. Moc mě bolelo, že mě nenásledoval, i když jsem věděla, že by neměl. Neměla jsem teď nikoho. Ale přesvědčovala jsem se, že je to tak lepší. I kdyby si měl myslet, že už ho nemiluji, bylo pro něj lepší, že se z něj nestane to samé, co ze mě. Stvůra. Hnusná, odporná, sobecká stvůra. Nemohla jsem najít dostatek slov, která by vyjádřila, jak přesně jsem se cítila, když jsem své vědomí uzamkla v sobě před okolním světem, aby nikomu neublížilo.

 

Jsi hnusná. Potvrdil mi ten hlas v mé hlavě. Ubližuješ každému, kdo tě má rád.

 

„Tak co po mně ještě chceš?!“vykřikla jsem nahlas a z očí se mi řinuly slzy. „Odešla jsem, abych je chránila před svým sobectvím, co chceš, abych ještě udělala?“ Mluvit se svým vědomím znamenalo, že začínám bláznit. A já jsem opravdu začínala bláznit. Na lov jsem nešla, seděla jsem jen tak na jednom z mnoha pařezů a procházela si všechny kroky, které budu muset učinit, abych už nebyla taková. Copak to šlo? Smířit se s tím, že by Sally odešla? Jak jsem jenom mohla být taková? Nenáviděla jsem se.

 

Taky tě nenávidím. Řeklo moje vědomí.

 

Já tě mám ráda. Ozval se jiný hlas. Za hustou větví smrku se objevila dětská tvářička. Sally.

 

Sklopila jsem hlavu dolů a položila tvář do dlaní.

 

Co tady děláš?zeptala jsem se vnitřně.

 

Přišla jsem tě hledat. Jacob byl zničený, když přišel, tak jsem si řekla, že potřebuješ pomoc.

 

A to si nikdo nevšiml, žes zmizela?

 

Ne, tak to není. Řekla jsem tátovi, že se hned vrátím, ale ať se mě neptá, kam jdu.

 

Proč jsi tu?

 

Už jsem řekla. Potřebuješ pomoc.

 

Nepotřebuju ničí pomoc. odsekla jsem. Jediné, co potřebuju, je, aby se ode mě každý držel dál. Jsem hnusná.

 

Nejsi hnusná. Tvé myšlenky se dají pochopit. Nesouhlasila Sally.

 

Že si přeju, aby se tvůj táta nevrátil? Kdyby můj vnitřní hlas měl nějaké oktávy, byl by určitě tak o tři vyšší při téhle otázce.

 

Je to důkaz toho, jak moc mě máš ráda.

 

Sobecky ráda. zvedla jsem k ní hlavu a se semknutými rty se tvářila vztekle.

 

Jak mohla být tak klidná? Když viděla všechno, co se dělo v mé hlavě? Copak to nebylo špatné?

 

Neřekla bych. Kdybych chtěla odejít, bránila bys mi?

 

Ne. odpověděla jsem rychle.

 

Pak to není sobecké. I když bys chtěla, abych byla tvoje. Ty se za to obviňuješ, víš, že by to bylo špatné, kdyby se táta nevrátil. To z tebe dělá dobrého člověka.

 

Otřásla jsem se. Ne, přestaň mě konejšit. Už o tom nechci mluvit. To, jak se cítím, nic nezmění. Jsem hnusná.

 

Pro mě ne. Ale jak chceš. Zřejmě se urazila, protože jen co to dopověděla, odkráčela beze slova pryč.

 

Počkala jsem ještě pár minut a vydala se domů.

 

Půlka naší rodiny seděla v kuchyni a druhá v obývacím pokoji. Když jsem vešla do prostoru mezi těmi dvěma pokoji, všichni se na mě podívali se soucitem v očích.

 

Neptala jsem se, ani nic nenamítala na jejich pohledy a odkráčela jsem do pokoje. Byla jsem pořád znechucená, a tak jsem ani moc nelitovala, že za mnou Jacob nešel. Jasně, táta už to taky věděl. A myslel si, že zřejmě máme krizi.

 

Možná, že tohle byla krize v manželství, ale ne stejná jako u lidí. Ne taková, která by se dala snadno pochopit, ne taková, která by se dala vyřešit tím, že by si dva spolu promluvili. To bylo právě jediné, co jsem nechtěla. Mluvit s Jacobem. nepochopil by, proč se cítím jako zrůda, když to nepochopila ani Sally. Té to přišlo v pořádku. Znovu jsem se zatřásla nad tím, s jakým klidem vzala fakt, že jsem si ve skrytu duše přála, aby se Benjamin nevrátil. Dokonce jí to těšilo, prý to dokazovalo, jak moc ji mám ráda. Zakroutila jsem hlavou nad inteligencí té malé a začala pochybovat o její příčetnosti.

 

 

 

         Jacob se mnou od té doby nemluvil. Strašně moc jsem chtěla vědět proč, ale bála jsem se ho zeptat. Bála jsem se toho, že by si to mohl špatně vyložit a myslel by si, že už s ním zase komunikuju. Ale já potřebovala, aby si ode mě držel odstup, přesvědčovala jsem se neustále dokola, že je to tak pro něj lepší.

 

Bylo to horší a horší, když jsme kolem sebe beze slova chodili a vrhali na sebe zmučené pohledy. Tedy spíš Jacob, já se snažila na něj nedívat, abych mu nezavdávala příčinu přiblížit se. Zrcadlu jsem se vyhýbala, jak to jen šlo, když jsem ale přeci jen musela projít okolo, zavřela jsem oči, aby mě to nelákalo. Podívat se do něj a uvidět tak stvůru. Zhnusit se sobě ještě víc. Měla jsem z toho strach.

 

Sally na mě také nepromluvila. Možná čekala, až promluvím první, nebo se opravdu urazila. To jsem v tu chvíli nevěděla. Připadala jsem si v domě jako cizinec, který sem nepatří.

 

Nikdo se mnou totiž nemluvil. Byla jsem přesvědčená o tom, že to byo vidět v mém obličeji. To, jak jsem se změnila.

 

Ne, řekla jsem jim, ať ti dají čas. Zaslechla jsem Sallyin hlas v mé hlavě.

 

Pokrčila jsem rameny a odešla do koupelny. Pustila jsem vodu, abych tak zamaskovala vzlyky, takže jsem se opravdu vylekala, když jsem zvedla hlavu a v zrcadle uviděla, že za mnou stojí Benjamin.

 

„Sally mi řekla, co tě trápí. Mrzí mě to.“zatvářil se omluvně. „Je to moje vina. Neměl jsem po tobě chtít, aby ses ujala mé dcery. Ale napravím to. Nikam neodejdeme, když to dopadne dobře. Budeme tady. Sally tě má taky ráda a chce být s tebou.“

 

„Řekla ti jen tohle?“nevěřila jsem mu.

 

„Ne. Vím všechno a mohu ti na to říct jen jedno. Přeháníš to.“

 

Zůstala jsem před ním stát s ústy dokořán a nevěřila svým uším. Cože to právě řekl? Přeháním? Začala jsem uvnitř přímo doutnat vzteky.

 

„Zamysli se.“řekl naprosto klidně, jako by neviděl ten nával zlosti v mých očích. „Nevyprávěl ti někdy Jacob, jak to bylo, když miloval tvou mámu? Nebo tvůj táta? Oba byli jeden čas v takové situaci, že by si přáli, aby ten druhý zemřel. Zároveň ale oba věděli, že by to tvé matce zlomilo srdce, kdyby se s tím druhým něco stalo. Bylo to pro ně těžké, ale dokázali pochopit, co je správné. Stejně jako ty. Trápí tě to, ale smiřuješ se s tím. To z tebe nedělá zrůdu, Ness. Dokazuje to, že máš city.“

 

Pomalu mi docházelo, co tím myslel. I to, co tím myslela Sally, když za mnou přišla do toho lesa. To, že jsem si uvědomovala, jak je to špatné, znamenalo, že já nejsem tak špatná.

 

„Budeme patřit do rodiny. Ještě si nás užiješ.“poplácal mě Benjamin po rameni, když viděl, že se můj výraz změnil.

 

„Omluvíš mě?“řekla jsem tiše a nečekala na jeho odpověď. Vystřelila jsem z koupelny jako blesk a brala schody po dvou. Byl tu totiž někdo, komu jsem se potřebovala opravdu omluvit.

 

Jacob seděl v kuchyni a soukal do sebe stejky od Esme. Bylo na něm vidět, že vůbec nemá chuť k jídlu, ale pro potěšení mojí tety se rozhodl, že to sní. Když vzhlédl od talíře a spatřil výraz v mé tváři, nechal spadnout příbor na talíř, až to zacinkalo, a beze slov se ke mně vrhnul, aby mě objal. Bylo to, jako by mě vítal zpět z dlouhé cesty. A já opravdu byla pryč. Alespoň duchem.

 

Mlčky jsme odešli až co nejdále do lesa, kde mě k sobě přivinul ještě těsněji, že jsem mohla cítit, jak zběsile mu buší srdce.

 

„Měl jsem o tebe strach. Sally ale říkala, že tě mám nechat.“rozdával mi polibky na obě tváře, když držel mou tvář ve svých dlaních. „Bylo to moc těžké.“

 

„Pro mě taky, Jaku. Byla jsem přesvědčená o tom, že jsem špatná a nemohla jsem se dívat sama na sebe…“hlas se mi zadrhnul hned na začátku omluvy a já nemohla pokračovat. Místo toho jsem mu položila ruku na jeho horký krk a předala mu všechno, co jsem do teď cítila. Teď už jsem se nestyděla. Teď už jsem chtěla, aby věděl všechno.

 

Popadl mě za bradu a zadíval se mi něžně do očí. „Jak sis mohla myslet, že bych tě neměl milovat? Když vím, jak citlivá jsi, je to pro mě jako pohlazení. Jako balzám na duši. Jsi schopná ještě hlubších citů, než jsem kdy doufal… Jsi můj poklad.“

 

Poslední slovo spíše zašeptal těsně před mými rty, které ihned potom uzamkl svým vroucným polibkem. Cítila jsem, jak se celé mé tělo chvěje touhou mít ho ještě blíž, když mě chytil svýma velkýma rukama za boky a přitáhl si mě k sobě. Během chvíle jsem pocítila narůstající anomálii v jeho pase a cítila se, jako bych to zažila poprvé. Jako bych to ještě neznala, nezakusila. Ale tak tomu skutečně bylo. Protože pokud to bylo vůbec možné, moje city a moje smyslové vnímání se prohloubilo natolik, že jsem cítila každý kousek jeho těla mnohem intenzivněji, než dříve. Každý polibek mě utápěl hlouběji a hlouběji do světa, který patřil jen nám dvěma a nikomu jinému, a každý dotek mě přímo pálil. Bylo to to nejúžasnější, co jsem kdy cítila. Myslela jsem si, že u nás to nemůže být už lepší, když jsem sledovávala lidské filmy, ve kterých se mluvilo o tom, že po usmíření je milování jiné, silnější, ale jak bylo vidno, mýlila jsem se. Všechny ty řeči o sexu na usmířenou byly pravdivé.

 

„Vzpomínáš si na ty filmy, u kterých jsem se smála absurditě sexu na usmířenou?“zeptala jsem se svého manžela, když jsme o mnoho déle leželi vedle sebe a hleděli si do očí.

 

Nepatrně se uchechtl a přikývl. „Změnila jsi názor?“

 

Kousla jsem se do rtu a s úšklebkem odpověděla. „Bude to znít dost divně, ale stálo to za to. Nechceš se takhle rozkmotřit častěji?“

 

Věděl, že to nemyslím vážně, a tak do mě jen šťouchnul a zasmál se. „Musím uznat, že to fakt stálo za to.“

 

„Nechceš v tom ještě chvíli pokračovat?“zakřenila jsem se na něj.

 

„A bude to stejné?“nadzvedl jedno obočí a zkroutil rty do úsměvu. „Nechceš mi před tím nejdřív za něco vynadat? Já jen, že naštvanost a odloučení už pominulo.“a štěkal smíchy.

 

Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se smát s ním. Bylo mi tak dobře teď, když už se vše uklidnilo. A nedělalo mi problémy, utahovat si sama ze sebe a ze svých hloupých myšlenek, které jsem do dnes měla.

 

 



1.9.2009 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3345x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
Bludimirka - Povídky
Nový příběh - zatím bez názvu
Probuzení 2: 10. část
Probuzení 2: 9. část
Probuzení 2: 8. část
Probuzení 2 : 7. část
Probuzení 2: 6. část
Probuzení 2 : 5. část
Probuzení 2: 4. část
Probuzení 2 : 3. část
Probuzení 2 : 2. část

Bludimirka - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (372)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
Ze života dvaapadesátky (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si