Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

A život jde dál

Další den mě probudil zavýsknutím dobré nálady. Na všechno jsem zapomněla. Na všechno mám už recept. Na vroubky. Na hříčky, které se mi zadřely pod kůži. Ráno mi dalo pořádnou herdu do zad. Hlava se povytáhla o chlup výše. Adrenalin se uklidnil v krvi. Sebevědomí se našlo. Je sobota! Slunečná. Barevně letní. Babí. Uáá, zařvu alespoň v duchu. Nabízím svou výbornou náladu. Nikdo nenakupuje. Přílišná nabídka urazila poptávku. Uražený patník. Chce se mi někam. Na výlet. Na vycházku. Na návštěvu. Do prkvančic! Jsi tak nevšímavý. Zamyšlený. Zamilovaný? No jo, do mě ne. Jsem nehezká. Bolavá. Břichatá. Pupkatý vlk z Karkulky. Lákáš mě. Protože jsi daleko. Myšlenky obcují na vyšší úrovni. Samozřejmě ty tvé. Protože ty mé jsou tak přízemní. Počítám pleny. Svetříky a košilky. Zavinovačky s krajkami. Ježkovitě rozčepýřená tchyně dupe v kuchyni. Rozhodnuto. Vytáhnu nás oba ven. Očividně se ti nechce. Odmítáš zdravý vzduch prosycený smokem. Ale u vody, mezi lesy - tam nám bude hej. Lákám tě na poleženíčko pod stromem. Konečně si dáš říci. Jaruna se jako obvykle tváří. Nepřitažlivě kysele. Vede řeči. Blbé kecy. Co tam budete jíst. A malá bude přece unavená. Kdepak, o mě starost nemá. Já přece vydržím všechno. Taky že jo. Ať si vykládá co chce. Jedeme. "Když to musí být," necháváš se slyšet. Hodíš triko na sebe. Cvakne lednička. A z ní se cosi vsákne do tebe.

"Kam vůbec jdete?" vyzvídá tchyně.

"K vodě."

"Všichni dřepí někde na zahrádce."

No dobře, chápu tě. Chceš si s někým vypít pár piv. Se mnou ne. Má nafouknutá maličkost ti nestačí. Píchne mě v podbřišku. Maličko. Obléknu si tu nejvolnější halenu. Přidržuji Bobinku po schodech dolů. Posadím do buginy. Pohazuje ručkama. Kviká na drozdy. Je celá bez sebe nad řáděním vrabčáků v malé kaluži. Zíváš. Otráveně. Teprve kráčíme k tramvaji a už se nudíš. I obloha poněkud zešedne. Nasedáme a hurá, jedeme za město. Zase koukáš do časopisu. Elektronik sem, Elektronik tam. Ty říkáš šémátka, já šibenice. Paralelní. Sériové. Staré spojení a jako nové. Nenávidím schéma. Jakékoliv. Ty si v nich libuješ. Do kterého jsi zařadil mě? Po čase. Vedle sebe. Za sebou? Krabatíš čelo. Myslet bolí. Vedro a nedýchatelno. Tlačenka z lidí. Naštěstí sedíme. Ty kvůli Bobině a já chtě nechtě vystrčím břicho. Tlačí mě žaludek. Zvenčí i uvnitř. Sladké, nejsladší embryo. Nezáleží na tom, jestli holčičí či klučičí. Dusno nejdusnější. Bobina brečí. Bereš si ji na klín. Prsťátka se ostýchavě přibližují k lesklým stránkám časopisu. Uchopíš drobnou ručku a líbáš ji. Druhá ručka se bleskurychle zachytí pozvednuté stránky. Utrhnout. Pomuchlat. Požužlat. Poslintat.

"Hm, to by se ti líbilo. Ale máš smůlu."

Se smíchem schováš časopis. Časopis na křídovém papíře není paperback. Zatím ještě ne. Stále více lidí nastupuje. Složíš kočárek v golfové hole. Nevstáváme. Jsme viditelně obtěžkaní. Vzduch houstne. Nesnesitelně. Tramvaj s trhnutím zastavuje. Kývneš na mě. Razíš si cestu se řvoucí Bobinou v náručí. Je mi na omdlení. Dlaněmi si chráním břicho. Kdosi mě zezadu postrčí směrem k východu.

"Pospěš, ať si zalezeme pod stromy."

"Není ti zle?"

"Ještě chvíli to vydržím."

U vody sedí rybáři. Bobina je ve svém živlu. Zavýská na hafáče. Divoce hází ručkama a málem přepadne z kočárku na zem. Zachytíš ji za kšandy a pleskneš ji po zadečku. Kde jste pejsci? Kočičky, chlupatí čtyřnožci. Naší holčičky miláčci. A co já? Takhle být ženou rybáře. Ráno vstát. Usmažit řízky a tradá k vodě. To by se mi líbilo. Pořád? Sedět a naslouchat vodě. Pořád? Najíst se a pozorovat vlasec. Pořád? Dokolečka, dokola, čučet v ta širá kola. Pořád ne. Všechno se zají. Co čundráci? Trampové. Toulat se po lesích. Uložit se na mýtině. Sledovat beránky, jak se pasou. Hrnout si borůvky rovnou do pusy. Nebylo by to marné, ale pořád?

"Tak co, rozbalíme to tady?"

"Šla bych ještě kousek."

"Je dusno a Bobina na kočárku nevydrží."

No dobře. Medvěd se chce zabrložit. Pod břízami. Vypustím Bobinku.

"Pojď sem!"

"No těpíc, to bude honička."

"Jen ji nechej, ať se proběhne."

"To dopadne!"

Taky že jo. Rozplácne se jako želva. Řev. Zelená odřená kolena. Zuřím. Provinile ji zvedáš. Utěšuješ. Foukáš na bolístky. Pochovat ji nemohu. Alespoň se přitisknu k zádíčkům. Z rozrušení se rozvlní břicho. Halena se vzdouvá. Zprava do leva. Beru tvou ruku a přikládám pod prsa. Uleháme pod korunu stromů. Zhluboka dýchám. Tady patička a tuhle ručička. Sériové dloubání. Pozoruji Bobinu. Sedí v trávě jako kecka. Zmožená vedrem a křikem. V prstech třímá stonek s drobnými kvítky. Heřmánek polní. Pečlivě utrhává lístek po lístku. Pokradmu se po mně podívá a přibližuje vábné sousto k puse. Zavrtím hlavou.   

"Baá." Souhlasně kývnu hlavou. Odevzdaně pouští stonek na zem.

"Hodná Bobinka!"

Studuješ. Že bys na mě působil jako teratogen? Hekáš. Obracíš se jako na rožni. Nevšímavý. Vzdálený. Zahloubaný do sebe. Vadí mi to? Dávno ne. Zvykla jsem si. Nepovídáme si, ale víme o sobě. Mezi námi je to tak choulostivé. Záleží na počasí. Na slunečních erupcích. Na lunárních dnech. Na tom, jak silně toužím po hudebníkovi v tobě. Po vlastním bytě. Naléhavě hlasitě. Nepříjemně. MByte. GByte. Na to tě užije. Ale jak sehnat nějaký byt - to ne. Čas od času musím rozvířit naši chronickou neshodu instrumentálním plzákovským pohovorem. Zpřetrhat ti slastné zahloubání. Strčit nos do vosího hnízda. Šťourat s hlasem ďáblíka v patách.

"Musíme to trošku uhánět na družstvu."

"Hm."

"Dělat cokoliv, jenom to nenechat uležet."

"Co jako?"

"Přepíšu si trvalé bydliště k rodičům."

Konečně zvedneš oči od papíru. Vzdálené. Nepřítomné. Je to k pláči.

"To vždycky můžeš."

Děsné, ale aspoň nějak reaguješ. Jsi jako v transu. Z těch svých šibenic. Jednotek informací - bite. Nechci domýšlet, z čeho ještě. Nesympatické. Ypsilon je přece jenom hezčí. Lákavější.

"Taky jim budu psát hysterické dopisy o špatných bytových podmínkách."

"Tak o tom nekecej a piš."

Zuřím. Přitom vím, že máš pravdu. Vždycky víc žvaním, než dělám. Vždycky víc času prosním, promrhám než prožiji a udělám.

"Bobino!"

"Muťa! Muťa."

"Podívej se na tu hmyzožravku."

"Jen ať si dá."

K zešílení. Tváříš se bohorovně. Copak tě nic momentálně nevyvede z míry? Jó, kdyby vám zrušili přehrávky, to by byla jiná.

"Pojď za maminkou. Pacičky?"

"Mály, Mály.

"Máry?"

Kvedlám sem a kvedlám tam. Doprava a doleva. Brr, čerte, brrr. Hlavičko chundelatá. Makůvko třepetavá. Tak jo, ještě jednou. Černá Máry, skoč do jámy, kdo tam je, čert tam je…

Výskáme, smějeme se. Nepřítomně se po nás podíváš.

"Tata, čity." Bobininy prstíky zajedou do stránek.

"Nechej, bude baci". 

"Panebože, běžte někam. Tady se nedá pracovat."

"No jo, dyť jdeme. S tebou si člověk užije."

Jsem protivná. Nemohu ležet. Nemohu sedět. Čtení unavuje. S Bobinkou je však legrace. S tebou ne.

"Já jsem tě varoval, že mám práci."

"Já vím, jdeme se projít."

"Měla sis také vzít něco na čtení."

"Někdo musí hlídat, ne?"

Neodpovídáš. Víš, že mám pravdu. Sám se zapouzdříš. Nevidíš. Neslyšíš. Jen na chvilku se zpřítomníš a už jsi zase fuč.

"Pojď, bobáčku. Tata bude pracovat a my půjdeme pá."

"Pá. Bác udělala."

"Pofoukáme ještě kolínka."

A či-či dělá kočička. Haf-haf, hafáček. A kačenka? Káč-káč. Zavináč. A husička? Ga-ga. Ježibaba. Podívej, motýlek. Frnk. Uletěl. Tak co, matko klokaní. Jako intrumentářka jsi neuspěla. Bytové téma zapadlo v dětském žvatlání. Ve ztvířátkovském hatla-patla. Jsem zblblá a předěťátkovaná. Omezeně mateřská. Bobinin vesmír je cukrový. Můj hořce mandlový. Tvůj schematický. Mlčenlivý. Introvertní a kytarový. Hrozně vzdálený tomu mému. Toulat jsi se zapomněl. Boty jsi někde odložil a přesedlal na papuče. Zatímco přetavuji chtíče, vesmír mi podruhé znachověl. Zklidňuji se temnými barvami. Sbírám síly na pozdější časy. Družně předené hovory o počasí. O bytečku nevídané krásy. Zoufale křičím do údolí. Kéž by mě někdo vyslyšel. Echo mé volání vrací. Zdalipak jsou tu jeskyně. K Parnasu odlétají ptáci, ale Pegáska nevidět. Za pár dní mě to nemine.

"Padala."

"Spadla do jámy."

"Mály."

"Skočila do propasti."

Vzpomenu si na rodiče. Táta češe jabloně. Na zahradě za chalupou. Větve jako husté vlasy. Granátová jablka. Zlatá od Hesperidek? A co nektar z temných karlátek? Dočkáš se, na podzim. A co máminy ovocné táče. Tady akorát zavináče. Tchyniny prověšené koutky. Zakyslé jako rychlokvašky. V láku s cibulí vidím utopence. Dopřát si, na co mám chuť, přiberu dvacet kilo. Ale kousek libového masíčka. Kuřecího. Do křupava upečeného. Nepohrdla bych.

"Půjdeme, Bobinko." Umírám hlady. Břicho mně tlačí. Miminko bude spát v koši. Já vedle něj, na pohovce v kuchyni. Než přestanu kojit. V noci se probouzet a přebalovat. Konejšit. Při lampičkovém příšeří. Udyndané mlaskání. Přisáté a hltavé. Čas v odměrce. Ustrne v tikání. Svět kolem se nakloní. Souřadnice nitek se sbíhají. Do mé náruče.

Blížíme se k naší dece. To bylo řečí o práci. Zatím si tu v pohodě spíš. Medvěd vedrem zlenivěl. Mně se spekly mozkové závity. Podobně jako tobě. Z nicnedělání.

Přijíždí tramvaj. Nacpaná vyuzenými lidmi. Nedýchatelný houstnoucí vzduch. Přesycen výpary z lidských těl. Prosím, uvolněte místo pro sultánovy slony. Břicho protestuje vlnobitím. Silný tlak v podbřišku metá kozelce k brance. Snad už ne? První termín mám za týden. No proto, jako když utne. Třeba se mýlím. Podruhé určitě nebude. Tramvaj se odkolébá do středu města. Nacpaná k prasknutí. Umírám hladem a žízní. Jak se chová háďátko, jež z tebe zůstalo ve mně? Had byl nejmazanější tvor, kterého Pánbůh mezi zvířaty stvořil… Podaří se spolupráce množiny buněk? Vývojová síť časoprostoru? Z hluku kolem sebe nasávám ticho, které se ve mně rozlévá jak před bouří.

Doma nikde nikdo. Ohřívám kuře s rýží. A je to zase tady. Palčivá bolest v kříži. Naposledy se nadlábnu. 

"Co je? Tlačí tě bříško?"

"Kdyby jenom to."

A Bobince za kocourka. Za hafáčka. Za tatínka. Za všechny svaté.

Stůjte při mně. Kápnu božskou, až se intervaly zkrátí. Teď ještě ne. Parnas mi spolehlivě pokyne. Prodýchávám se k novému životu. Úzkostlivě mě pozoruješ. Bobinu nachystáš na spaní. Cestovní kabelu ke dveřím. Maminečko, kde jsi?

"Snad se nechystáte rodit?" rádoby zažertuje vracející se tchyně.

"Matko, nepřekážej, musím zavolat sanitku."

"Nechceš s něčím pomoct?" nakoukne Jaruna do pokoje. Zavrtím hlavou. Pokroucena na posteli. Tváří zkřivenou bolestí žadoním o jediné slůvko. Útěchy. Pohlazení. Beze slova odejde. V nejtěžší chvilce jsem se mámy nedočkala. Zůstávám klidná. Bez hořkosti. Mami, klidně spi. O dalším vnoučeti se včas dozvíš. Upínám se k jediné myšlence. Kéž tentokrát bezbolestněji. Bez mrákotných křečí. Bez hrůzy z prodlení. Zvuk sanitky. Před domem. Loučím se. Jaruna mi blahosklonně pokyne. Namáčknu se vedle tebe. Přitiskneš mě na své tlukoucí srdce. Do ticha. Zvrátím hlavu. Hodně vysoko nad našimi hlavami se pohnula záclona.


 

Někdy se vídávám s Pavlem v divadle. Oba se tváříme, že spolu nic nemáme, že se tak trochu známe. Ctíme své rodiny. Ti druzí přistoupili na pravidla naší hry. Začala jsem s nevěrou, když táta skončil. Opustil čtyřicítku inteligentní. Po druhé mateřské se vracím místo do školy, do divadelního provozu. Bez hořkosti eviduji dekorace a kostýmy. Odepisuji divadelní fundus na kartách s poetickými názvy. Inscenací zmizelých v propadlišti dějin. Repertoár minulých let, s prošlou záruční lhůtou. Cítím v sobě sílu. Na všechno. Sílu, se kterou své slabosti postupně zdolám. Do vlasů růži jako andaluská dívka. Ale já jsem děvče z hor. Má horská květino, možná si myslívali. Oba. Ale nahlas to žádný z nich nevyslovil. Vytáhnu blok, zapisujíc útržky vzpomínek. Zapomenutá slova, vynořivší se bůhví odkud.

Nikdy nespi s holkou, kterou nemáš rád,” už nikdy Luďovi neporadí táta. Kolikpak jich měl k dnešnímu dni? Beztak víc jak padesát, prokletá DNA se na něm vyřádila. K čemu cesta, když cíl není? K čemu smutek, bez zapomnění? K čemu láska, bez žádosti a chtění? Zbavit se strasti z bezcítění. Dobrat se podstaty věcí – to je umění?

Stromy umírají vstoje. Hru zná jen z rozhlasového zpracování, na divadle ji neviděla a právě proto ji dráždí. Nedefinovatelnou tajemností. Mnohoznačností. Nutí k přemýšlení. Chce mít odvahu. Pro umírání. Vstoje. Stát a padnout. Běžet a padnout. Jinak, než umírat zaživa. Na kavalci. Jsme v tom namočení. Všichni. Jeden vedle druhého. Narozením fenomenálně vrženi k smrti. Umíráme. Zaživa. Nezáleží na tom, jestli slunce sežehne drze se vypínající větve nebo křídla Ikarova. Koníčku, siváčku, do ohně přilož! Rozumní posečkají, necpou se do nebe. Ne však fanfaróni. Zasychající olysalé větvoví. Jaký by byl život bez těch nerozumných? Bláznivých. Vyvrácené kmeny borovic. Záludnými polomy. V nepříznivých povětrnostních podmínkách. O co jsou lepší nezdolné stromy pnoucí se k nebeské báni než ty zakrslé? Nezáleží na tom, zda se zazelenají. Jako malá holka si vybírala památník. Rozhodovala se mezi jedním s černobílou fotografií na tvrdých deskách a druhým, hýřícím barevnými kostkami, trojúhelníky, kolečky. Neomylně sáhla po fotografii. S břízou zmítající se v poryvech vichru. Umírání vstoje. Příznačnost první uvědomělé volby si ji opět vyhledala. Jako styčný bod dalšího vývoje. Jako připomínka toho, kam se souřadnice rozbíhají. Kam sbíhají. Pokaždé jinak. Vybírá si správně na křižovatce života? S vědomím odpovědnosti za sebe sama. Se smyslem pro tíhu spravedlnosti. Jakou polovinu života právě žije? Šťastnou či nešťastnou? Neví. Přítomnost není černobílá. Přítomnost jenom je. Chce ji vnímat všemi svými smysly. Zatím jen otupěle sedí. Bez modlitby. Bez prosby. Bez průzračného pocitu štěstí. Pestrou vitráží proniká sluneční paprsek. Narýsuje cestu. K hlavnímu oltáři. Přímku světla. Skrze utrpení. Bez něj to nejde? Dobrat se vyšší pravdy? Tuší, že ne. Každý uplývající den jí připomíná, čeho v životě nedosáhne a co už nestihne. Ale jedno ví určitě, že nikdy není pozdě. Čím to, že ničeho nelituje? Čím to, že teprve nyní, po dlouhé době se nabíjí zvláštním vnitřním smírem. Odpustí si. Vyrovnává se. Sama se sebou. S vnějším úradkem. Možná, že je zbabělá. Oslepena nechce vidět věci takové, jaké jsou. Připadá jí, že se život odvíjí v jakémsi nedobrovolném vymezení. V pokračování. Nikdy nepřerušeného proudu. Ve výseči nedokončeného obrazu. Nechce být loutkou v něčích rukou. Co chce? Umět se ohlédnout a neproměnit se v solný sloup. Umět žít a netrdlovat jak ojetá gramodeska, zaseknutá v drážce ničeho. Ještě jedno umění chce zvládnout. Umění stárnout a včas umřít. Předčasně nezblbnout. Není to moc neskromné? Ale nelze žít bez lásky a naděje. Chce žít tak, jak si vybere. Život je jí volbou. Vstává z lavice. Vychází z kostela. Do ranním sluncem prozářeného dne. Je agnostik.

 Naděje je paměť, která touží. (Honoré de Balzac)



29.8.2009 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3206x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (370)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si