Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Povídky

Pro ty, co si chtějí občas něco přečíst..

Probuzení 2 : 2. část









Ostrov Esme


 


            „To je moc dobře, zlatíčko, že jste se rozhodli si odpočinout.“políbila mě na čelo teta Esme, když jsem se jí druhý den zeptala, zda by jí nevadilo, kdybychom si ještě na nějakou dobu propůjčili její ostrov. Všimla si totiž, že se poslední dobou opravdu necítím ve své kůži. „Samozřejmě, že jsem ráda, tady máš klíč.“sáhla do zadní kapsy jeansů a podala mi klíč od domu na ostrově. Napadlo mě, proč asi tak nosí klíč v zadní kapse kalhot. Nosí ho takhle běžně? Nebo něco tušila? Netušila, ale věděla.


„Teto Alice?“podívala jsem se na naši jasnozřivou upírku. „Ty jsi to viděla, že?“


„Samozřejmě, že ano. Vlastně už jsem to viděla dlouho, jen jsi ještě nedopověděla, protože se tě Jacob zatím nezeptal…“usmála se, poplácala mě po zádech a odešla nahoru do poschodí.


 „Takže jsem opravdu moc ráda, žes souhlasila.“ kývla na mě teta Esme. Aby také nebyla, když to byla ona, kdo se mě vždycky snažil zaměstnat vařením nebo čímkoliv jiným, čím bych Jacobovi udělala radost a neměla čas si tak prohlížet noviny, brouzdat na internetu a přepínat televizní kanály.


„Jsem moc ráda, že tě mám, teto.“líbla jsem Esme na tvář a objala ji.


 


Opravdu. Teta Esme byla hodně důležitým článkem naší rodiny. Ona byla ta, kdo vždy myslel pozitivně a udržoval všem chladnou hlavu ve chvílích, kdy to bylo nejvíce potřeba. Jako například posledně. Maminka mi vyprávěla, jak to bylo, když jsme byli s Peterem a Jacobem u Zafriny kvůli tomu incidentu s Volturiovými. Táta div nešílel, když jsem mu zavolala, že se nevrátíme a tím je ochráníme. Alice byla tenkrát slepá, jediné, co viděla, byla ta italská královská garda směřující k našemu obydlí, ale naše rozhodnutí a naše budoucnost ji byla skrytá. A právě teta Esme udržovala všechny v klidu. Ne Jasper, jak by se očekávalo, protože ten se svým způsobem chystal na nadcházející boj, o kterém se ani nevědělo, zda může skončit dobře pro nás. Takže on nemohl vysílat příjemné vlny, neuměl se k tomu v těch chvílích přinutit. Ne, to teta Esme neustále uklidňovala tátu, že za mnou nemá jezdit, že vím, co dělám a mám je natolik ráda, že je tím uchráním. Jako by tenkrát tušila mé plány. Což bylo nemožné, protože kdyby je tušila, tatínek by jí to vyčetl z hlavy a okamžitě by mi ve všem zabránil.


Často jsem takhle přemýšlela nad tím, jak by to pro nás dopadlo, kdyby někdo odhalil můj plán a zkazil by ho. Byla spousta variant, ale ani jedna nebyla dobrá. Ještě štěstí, že na to nikdo nepřišel, opakovala jsem si stále dokola.


 


„Jak dlouho tam chcete být?“zeptala se maminka, která mě právě objímala.


„To já nevím. Podle toho, jak dlouho tam vydržíme.“usmála jsem se na ni. „To, že odjíždím pryč ale neznamená, že o Sarah nemám strach. Mám a chtěla bych vás všechny požádat, abyste mi dali vědět, kdyby se něco změnilo. Prosím…“pohlédla jsem prosebně na všechny, kteří teď stáli v obývacím pokoji.


„Slibuju ti to, zlatíčko. Dáme ti vědět, když se něco změní. Hned, jak nám to ta daná situace dovolí.“políbila mě na čelo máma a znovu mě objala.


„Neboj, budeme sledovat situaci.“přikývl táta a vystřídal maminku v objetí.


„Půjdu si zabalit.“řekla jsem, když mě tatínek už pustil.


„Dobře, utíkej.“odpověděl.


 


„Jsi smutná.“konstatoval můj manžel, když mě viděl vyndavat si cestovní tašku zpod postele.


„Proč si to myslíš?“zvedla jsem k němu hlavu. Nechápala jsem, jak ho to mohlo napadnout. Copak jsem se tak chovala?


„No…podle tvých pohybů. Jsi taková nerozhodná. Chceš vůbec jet?“odpověděl otázkou.


Co? Proč se mě na to ptá? Copak jsem mu jasně včera večer neukázala, jak moc ráda s ním pojedu pryč?


Zakroutila jsem nad tím hlavou. „Nechápu, proč to říkáš.“zamračila jsem se na něj. „Víš, že jet chci. A jsem pevně rozhodnutá.“


„Tak proč tak nevypadáš?“obvinil mě a díval se na mě posmutněle.


„Protože našim jen nevěřím, že mi dají vědět hned, jak se cokoliv změní. Pochybuju totiž, že mi řeknou, když se stane něco špatného.“vysvětlila jsem mu důvod svého zamyšlení. To proto jsem byla tak skleslá, když jsem si vytahovala cestovní tašku.


Jacob si povzdechl a zadíval se na mě soucitně. „Opravdu chceš jet?“


„Ano, chci. Chci být jen s tebou, chci ti to vynahradit.“vyhrkla jsem.


„Kvůli mně ne…“kroutil hlavou Jake a pochodoval směrem ode mě. „Ne, Ness, já chci to, co je dobré pro tebe, ale jestli se chceš obětovat, tak to ne.“


Jeho reakce mě vylekala. Málokdy se takhle odtáhl a kráčel pryč.


„Lásko moje, proboha… Kdy pochopíš, že co je dobré pro tebe, je dobré i pro mě a naopak? Nejsi jediný, co se může obětovat. A navíc, já se teď neobětuju, chci jet, chci s tebou být osamotě. Chápeš to? Nemůžu za to, že se i tak obávám. Budeš mě muset hodně zabavit.“


Věděla jsem, že s tím šibalským pohledem, s kterým jsem řekla tu poslední větu, mám vyhráno. Jacob zjihl a díval se na mě v očekávání. Až moc barvitě si určitě představoval, jak mě asi na ostrově zabaví, abych neměla temné myšlenky. A právě na to jsem spoléhala. Nic mě nedokázalo tak uvolnit, jako jeho horké ruce a rty, jako jeho tělo a vůně, kterou vydávalo, až se mi téměř vždy zamotala hlava. Jednou jsem zkoušela tu vůni popsat. Napadalo mě hodně slov jako například láska, vzrušení, chtíč, vášeň, vzplanutí, okouzlení, omámení, ponoření… Ale nejvhodnější z nich asi byl ten chtíč. Vždy, když se ke mně přitiskl, což dělal dost často, vyzařoval z něj právě ten chtíč. A podle toho i vonělo jeho tělo. Jako by přesně vědělo, jaký pach má vydávat, aby dosáhlo toho, co chce. Když jsem ho tenkrát v lese poprvé svedla a nenásilně ho tak donutila porušit tátovu podmínku, myslela jsem si, že mám v rukou mocnou zbraň, kterou mohu svého tehdy budoucího manžela ovládat. Ach, jak moc jsem se mýlila. On měl zbraně ještě mnohem silnějšího a ničivějšího kalibru.


„Myslím, že to pro mě nebude problém.“samolibě se usmál a začal si balit věci.


 


Nadšení z nadcházejícího dobrodružství jsme měli věci zabalené dřív, než bys řekl švec, rozloučili jsme se s rodinou a vyrazili.


Nechala jsem Jacoba, aby řídil, a sedla jsem si na sedadlo spolujezdce. Co chvíli jsme se na sebe dívali jako dvě hrdličky a sem tam jsme se i navzájem pohladili. Byla jsem natěšená.


V letadle jsem se trochu prospala, ačkoliv jsem si nejdřív myslela, že v návalu cestovní horečky snad ani neusnu. Netrvalo ale dlouho a víčka mi začala klesat, když jsem se soustředila na to, jak vypadá ostrov, na který máme namířeno. Dokonce se mi po dlouhé době zdál i sen.


Stála jsem na skále a pozorovala dění na pláži, nad kterou se skála tyčila. Ke břehu připlouvala malá loďka, loudavě zastavila v mělčině. Z loďky vystoupil muž se ženou, která držela v náručí dítě. Mohlo mu být tak pár měsíců. Bylo to krásné dítě. Ta krása z něj zářila až na vrcholek skály, odkud jsem vše viděla. Sešla jsem dolů zpět cestou, kterou jsem se na skálu dostala a dokráčela až ke třem návštěvníkům. Najednou se obraz změnil a já nebyla na pláži, ale na prahu našeho domu v Catfordu a vztahovala jsem ruku k tomu dítěti, abych ho pohladila po tváři.


„Ness, miláčku.“třásl se mnou jemně Jacob. „Jsme tu.“


„Už?“podivila jsem se ještě lehce omámená svým snem. Tak krásné dítě, tak roztomilé. Záviděla jsem té ženě, která ho ve snu držela, a věděla, že nikdy nebudu mít to štěstí.


Jacob sundal tašky z horních přihrádek a pomohl mi na nohy. Nechtěla jsem, aby se táhl s oběma zavazadly, ale nedovolil mi vzít si to své. Viděl, že jsem unavená.


Na letišti na nás čekal taxík, který nás odvezl do doků. Tam jsme nasedli na připravenou loď a pluli od Ria de Janeiro směrem k ostrovu Esme.


 


Už z dálky jsem nasávala příjemnou atmosféru toho krásného kousku světa, kde jsem byla zplozena. Tam, kde moře odpočívalo v malé zátoce, plavala jedna loďka, kterou někdo přivázal k molu. Znamenalo to tedy, že žena, která se o ostrov starala, tu na nás již čekala. Nemusela jsem se zas až tak moc snažit do sebe nasát tu vůni dobrodružství, která odsud přímo čišela, bylo to tak samozřejmé, jako když se probudíte a instinktivně otevřete oči, nebo jako když vám dochází v plicích vzduch, a vy se automaticky zhluboka nadechnete.


Služebná k nám dokvačila rychlým krokem a chtěla si od Jacoba vzít zavazadla. Ten jí to ale nedovolil a odpověděl jí pomalu svou chudou španělštinou, že by se ona neměla táhnout s tak těžkými kufry. To na ni zřejmě udělalo dojem. Rozhodně jsem si všimla, že je, stejně jako když jsme tu byli poprvé, moc ráda, že tu je někdo jiný, než jen bledí a studení. Byla jedna z těch, co tušili tajemství. A obávala se. Nemohla jsem si pomoct, ale pokynula jsem té ženě, aby šla stranou se mnou. Sice jsem neuměla španělsky ani slovo, ale věděla jsem, jak jí nejlépe říci, co jsem měla na mysli. Mávla jsem rukou někam do dáli, čímž jsem naznačovala, že to, co jí chci ukázat, se stalo již dříve, ukázala jsem na břicho, udělala pohyb, kterým jsem naznačovala zakulacené břicho a pak jsem oběma rukama ukázala na sebe a přívětivě se na ni usmála. Chvíli na mě nevěřícně zírala, ale najednou se její výraz změnil ze zmateného v naprosto pochopený. Otevřela ústa do obrovského O a obdivně si mě prohlížela.


„Co to děláš?“syknul mi Jacob za zády.


„Snažím se jí ukázat, že jak se tenkrát obávala o mojí maminku, že má v sobě zrůdu, že se bála zbytečně. Ukázala jsem jí, že to já jsem ten, koho nosila v břiše.“usmála jsem se na něj.


Žena ukazovala také vypoulené břicho a zvedala několikrát bradu, jako by se na něco ptala. Došlo mi, že chce asi vědět, jak maminka dopadla.


„Mohl bys jí, prosím, říct, že je v pořádku?“poprosila jsem svého manžela.


Jacob jí svou omezenou španělštinou tedy přeříkal mou větu a ona si oddychla. Věděla jsem, že tato osoba, ač byla uvědomělá a znala všechny ty pověry, si vlastně teď myslí, že to moje matka přežila. Nechala jsem jí v té představě a vydali jsme se do krásného velkého plážového domu, kde mělo naše dobrodružství navazovat tam, kde posledně při líbánkách skončilo.


Všimla jsem si, že poslední dobou se Jacob choval jako gentleman, což mě celkem udivovala vzhledem k jeho povaze, na kterou jsem byla zvyklá. Tak tomu bylo i teď, když jsme měli vstoupit do domu. Položil kufry před dveře, vyzvedl mě do náruče a přenesl mě přes práh.


„Nejsme tu doma a navíc to není poprvé.“utahovala jsem si z něj a smála se.


„Zazdíš vždy vše dobré, o co se pokusím?“culil se na mě provokativně. Postavil mě na zem, políbil mě na tvář a vzal dovnitř naše zavazadla.


„Uff.“vydechla jsem si. „Tak už jsme tu.“


Dům byl úžasný. I přesto, že to nebylo poprvé, co tu jsme, cítila jsem se tak. Z každého kousku tohohle stavení se ve mně rozlévalo teplo a světlo a do žil se mi vlévala jakási nová svěžejší krev.


„Máš hlad?“zeptal se mě sladce manžel.


Naoko jsem na okamžik zapřemýšlela nad jeho otázkou. Když se začal tvářit mírně zklamaně z toho, že bychom měli jít hned lovit, zeširoka jsem se usmála a přitiskla jsem se k němu tak těsně, že mohl cítit tlukot mého srdce, který jen dodával pravou tvář odpovědi, kterou jsem mu dala:


„Mám. A velký.“


Z jisker v mých očích okamžitě poznal, jaký že to mám hlad a bez rozmýšlení, že tu možná ještě nejsme sami, mě začal zuřivě líbat, nadzvedl mě tak, abych se ho chytla v pase nohama a vpadl se mnou do nejbližšího pokoje. A líbánky mohly pokračovat tam, kde skončily.


 


         Z domu jsme na pláž vyšli až tehdy, když se začalo smrákat. Moře vypadalo tak nádherně tajemně, že nás to lákalo se vykoupat. Oba jsme milovali vodu. Bylo to naše společné, tiché místo. Koneckonců jsme se poprvé políbili právě ve vodě. Tahle vzpomínka ve mně vždy vyvolala zvláštní mravenčení. Jacob okamžitě poznal mou reakci na vodu a neváhal ani na okamžik. Samozřejmě, že jsme vylezli z pokoje proto, abychom si užili to lákavé moře, ale najednou jako by naše úmysly byly úplně jiné. Naše kroky ustaly už na pláži, kde jsme se opět ponořili do světa zapomnění, do světa lásky spojené s vášní.


„Měli bychom využít toho, že je tu moře a trochu si zaplavat.“řekla jsem o mnoho později mezi našimi polibky svému manželovi. Už byla skoro noc a písek mě začal příjemně chladit do zad.


„Jasně, jsme pěkně neslušní.“ušklíbl se a líbal mě na krk. Jeho hlas byl lehce nakřáplý a neobyčejně mužský. Tak jako vždy, když byl vzrušený. Byla jsem neskutečně šťastná, že Jacob není jen obyčejný člověk, když jsme spolu trávili tyto chvíle. Obyčejný muž, abych to uvedla na pravou míru. Jeho potřeby a jeho kondice mi neuvěřitelně vyhovovaly. Opět jsem ale záviděla rodičům, že v noci nemusí spát.


Jacob si zřejmě uvědomil, že už je opravdu pozdě, a tak mi pomohl na nohy.


„Tak pojď, půjdeme se teda vykoupat.“


Voda byla příjemná. Vlny moře mé tělo obtékaly tak, že jsem měla pocit, jako by mě hladily a písek na dně byl až překvapivě hladký. Když jsme doplavali trochu hlouběji a dál od břehu, kroužili kolem nás dokonce i delfíni. Jako by nevěděli, že tu plavou dva predátoři. Usmála jsem se nad touto myšlenkou a upoutala tak Jacobovi pozornost, kterou do teď věnoval delfínům, na sebe.


„Nějaký vtip?“zašklebil se na mě.


„Ne, jen jsem si všimla, jak jsou ti delfíni hloupí… Táta říkal, že od něj vždy odplavali co nejdál, ale nás se nebojí, jak vidíš…Asi si myslí, že nejsme nebezpeční…“vysvětlila jsem.


„A ty bys jedla delfína?“zvedl Jacob jedno obočí a zadíval se na mě zvědavě.


„Ne, proč?“nepochopila jsem jeho otázku. Samozřejmě, že bych nezabila delfína, za prvé to bylo moc krásné a vzácné zvíře a za druhé mi nevonělo tak, že by naznačovalo příjemnou chuť jeho krve.


„No vidíš. Jsou chytří. Vědí to.“pokrčil rameny.


„Ty si myslíš, že jako poznají, že je někdo nebezpečný, ale ne jim?“nevěřila jsem tomu.


„Ne, oni prostě necítí nebezpečí. Ne teď a ne od nás. Protože žádné nehrozí.“ konstatoval můj manžel a plaval dál.


Když jsme byli už celkem daleko od břehu, něco se mi otřelo o nohu. Podívala jsem se pod hladinu a svým téměř dokonalým zrakem jsem spatřila žraloka.


Vy byste se asi přinejmenším lekli a začali plavat, ale já jsem jen nahodila úšklebek a čekala.


„Je tu žralok.“kývla jsem směrem k Jakovi.


„A není blbej?“smál se . „To si vybral špatnou oběť.“zavrčel, když ho něco zatáhlo za nohu. Samozřejmě, že žralok nemohl mít takovou sílu, aby mého manžela – měniče stáhl pod vodu. Jacob ho kopl  a na chvilku se ho zbavil.


„Chceš dáreček?“usmál se na mě šibalsky. „Nebo si ho chytneš sama?“


„A co takhle oba dohromady?“navrhla jsem. Naše společné lovy vždy patřily do jakési skupinky téměř baletních vystoupení. Samo za sebe jsme takto lovit neuměli, jen spolu.


Raz, dva, tři a už jsme byli pod vodou. Žralok už se k nám blížil zpět a vůbec nepocítil, že by něco bylo jinak, než má být. Chudáček hloupý. Jacob tu velkou masožravou rybu obplaval, chytil ji za ocas a táhl pryč. Žralok se zmítal, chtěl se otočit za svým nepřítelem a napadnout ho, ale neměl šanci, Jake byl na něj příliš rychlý. Otočil svou obrovskou hlavu na mě a chystal se tedy zaútočit na nejbližší oběť. To se šeredně zmýlil. Na moment jsem mu odhalila své bílé zuby, až to vypadalo, že se zarazil, a už jsem mu vysela na krku. Pral se chudáček, snažil se. Ale vlastně mi ho nebylo ani trochu líto. Neměl být tak hloupý a dovolit si právě na nás. Predátor zabíjí predátora. Tak to má být.


Až na břehu jsem si všimla, že má Jacob malou ránu na noze. Jen co jsem se k ní ale sklonila, začala se zacelovat.


„Kousnul mě jen jednou, když se mě snažil stáhnout pod vodu, hlupák jeden.“usmíval se Jacob vítězně. „Že jsme mu to ale nandali viď?“


„No, každopádně, teď asi dlouho nebudu mít hlad.“kecla jsem sebou na zem. „Bylo mi líto ho tam nechat jen tak, tak jsem vypila všechno. A možná jsem se trochu nalokala i vody. Fuj, krev ředěná vodou.“mnula jsem si břicho a smála se tomu.


„Ale špatně ti není, že ne?“zeptal se starostlivě Jake.


„Ne, jen jsem prostě plná, nalitá, jak by se řeklo.“zakroutila jsem hlavou.


Podal mi ruku, pomohl mi se zvednout a podepřel mě. „Budeš si chtít odpočinout?“


„Odpočinout? Po takovém super lovu? To spíš ty mi řekni, nemáš hlad?“ Uvědomila jsem si najednou, že co jsme přijeli, Jacob nic nejedl.


Svraštěl obočí a polkl. „No… vlastně mám.“zatvářil se mírně provinile.


„Ten, kdo by se měl stydět, jsem já, takže se takhle netvař. Jdu ti něco ukuchtit.“


Vběhla jsem do kuchyňky a otevřela ledničku. Jé, sláva bohu… naštěstí tu bylo hovězí maso a v hojném množství, přesně tak, jak jsme si to poručili. Rozehřála jsem na prudko pánev a začala svému manželovi dělat stejky. Přidala jsem trochu kečupu a hořčice, aby to měl tak, jak to má rád, a sotva jsem jedny přendala z pánve na talíř, byly pryč.


„To jsem ti ani nemusela dávat talíř, mohls to jíst rovnou z pánve.“šťouchla jsem do něj bokem, když byl talíř vybílený už podruhé. Jacob v sobě měl 4 stejky a pořád se tvářil nedočkavě.


Nakonec jich snědl rovných osm a teprve potom se cítil nasycený.


„Chceš jít spát?“navrhla jsem.


„Spát?“podivil se mojí otázce. „Copak tu není něco zábavnějšího na práci než spánek?“ ušklíbl se.


A já moc dobře věděla, jak to myslí. Popadl mě do náruče a běžel se mnou natěšeně zpět do jedné z ložnic.




25.8.2009 - Povídky - Komentářů:2 - Přidat komentář - Přečteno:15758x

Názory čtenářů

litera 25.8. 14:57
Tak tenhle text se už velice liší od prvních kapitol. Je daleko vytříbenější a bohatší výrazově. Určitě by jsi měla psát a myslím, že budeš zanedlouho knihy i vydávat.
blogkomfort 25.8. 14:26
Vážení rodičové - nově otevřená specializovaná ON - LINE ambulance ultrazvukové diagnostiky v Brně. Více informací je na www.dc-flipper.cz
Poslední
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
Bludimirka - Povídky
Nový příběh - zatím bez názvu
Probuzení 2: 10. část
Probuzení 2: 9. část
Probuzení 2: 8. část
Probuzení 2 : 7. část
Probuzení 2: 6. část
Probuzení 2 : 5. část
Probuzení 2: 4. část
Probuzení 2 : 3. část
Probuzení 2 : 2. část

Bludimirka - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (372)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
Ze života dvaapadesátky (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si