Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Povídky

Pro ty, co si chtějí občas něco přečíst..

Stmívání: Probuzení: 3.část









„Ahoj , Nessie.“ Políbil mě na tvář.

 

O – to ne. Co to bylo? Vážně jsem si přála, aby to nebylo na tvář?!

 

„Ahoj, Jaku.“ otočila jsem hlavu ke zbytku rodiny a všimla si, že Alice nastupuje k nim do auta. Jen táta s mámou seděli ve stříbrném Volvu.

 

Takže to věděla? Ne, ale tušila..ona přeci vlky nevidí, nikdy nevidí nic, co by se týkalo Jacoba. Vždy vidí jen prázdno. Takže věděla, že ON tu bude.

 

A táta už věděl, co mi problesklo hlavou. Tvářil se zamračeně a já nevěděla proč. Vždyť ho to těšilo ne?

 

Raději jsem o tom moc nepřemýšlela a otevřela dveře na místě řidiče.

 

„Jedeš se mnou?“ Byla to spíš prosba než otázka, ale doufala jsem, že si toho Jacob nevšimne.

 

A nevšiml. Nasedl a zabouchl za sebou opatrně dveře. Když jsem dosedla já, všimla jsem si jak znaleckým okem hodnotí karosérii. Bože, ti chlapi, uchechtla jsem se sama pro sebe.

 

Chlapi. Chlap. To bylo to správné slovo pro Jacoba.

 

 Byl zas ostříhaný, vlasy mu rostly tak rychle, že musel chodit k holiči častěji než ostatní z vlků. Tělo měl opálené, vypracované a velké. Nebyl zas o tolik vyšší než já, zdědila jsem výšku po otci, takže jsem vyšší než maminka.

 

Když jsem se na něj tak dívala, přemýšlela jsem, že je dobře, že se ostříhal, víc mu to slušelo.

 

Ale proboha, jak mě tohle napadlo? Nikdy mi nezáleželo na tom, jestli měl dlouhé nebo krátké vlasy. Jakto, že teď?

 

Zase další věc potvrzující rodinou teorii o romantických citech.

 

Ne, zapomeň na to, řekl mi můj mozek. On je přeci nejlepší přítel, je jako bratr.

 

„Myslel jsem, že hned jak nastoupím, zasypeš mě vlnou novinek.“

 

Nebyla jsem nikdy upovídaná osoba, vždy jsem mu položila ruku na čelo a předala mu své vzpomínky na prožité chvíle bez něj.

 

Teď ale ne. To nesmím. Nevím, na kolik si tyhle myšlenky dokážu uchránit.

 

„No..ono vlastně není nic, co bys na škole neznal..“ zkusila jsem vyhýbavě.

 

„Ale no tak..myslel jsem přeci, to, jak jsi se cítila..“ chytil mě za ruku, kterou jsem měla položenou na řadící páce a chtěl si ode vzít vzpomínky.

 

Ucukla jsem a rychle to zamaskovala tím, že jsem sáhla na ovládání okýnek.

 

Stáhla jsem svoje i jeho a pustila hudbu.

 

Tak budu alespoň moci mluvit nahlas a nebude slyšet tlukot mého srdce nasvědčující tomu, že něco tajím.

 

„Ehm – Nessie?“ podíval se na mě zvědavě. „ Já – chtěl jsem se zrovna podívat na tvoje vzpomínky?“ byl v tom náznak otázky.

 

„Oh, vážně?“ dělala jsem hloupou. „ Promiň, chtěla jsem zrovna stáhnout okýnka a pustit hudbu, nevšimla jsem si, že jsi to chtěl udělat.“

 

Vychrlila jsem to ze sebe tak rychle, že si určitě musel všimnout, tak jsem nervózní.

 

„Aha.“ řekl uvolněněji. „ A můžu?“ zvedl obočí.

 

Nikdy se mě nemusel ptát, takže mi došlo, že není hloupý a ví, že se něco děje. Ale to jsem nemohla dopustit. Ne teď. Kdyby to bylo ráno, tak prosím, ale ne teď.

 

Ráno. Jak daleko tahle doba byla. Přišlo mi to, jakoby uplynul tak týden od chvíle, co jsme se s Jacobem rozloučili.

 

Tak vzdálené bylo ráno, kdy jsme si spolu hráli a byli lovit a chovali se jako jeden.

 

Teď jsme byli dva.

 

„Bude ti vadit, když budu mluvit?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. „ Líp se mi přitom řídí, víš.“ Lži, lži..och tak hnusné, odporné k někomu jako je on.

 

„Ne, pokud ti to pomůže tak samozřejmě mluv.“ usmál se .

 

Bože, on mi na to skočil. Vyčetla jsem to z jeho výrazu. Byl uvolněný. Začala jsem se cítit jako hnusota sama a zařekla jsem se, že se raději doma ani nepodívám do zrcadla, abych se té příšery ve mně nelekla a neutkla..

 

Ikdyž útěk by asi nebyl nejhorší v tomto případě.

 

A tak jsem Jakovi dovyprávěla celý den ve škole. Pardon, ne celý, vynechala jsem tu část venku na lavičce, kdy moje rodina probírala mé city k němu.

 

„Tak to je super, že sis už našla kamarádku.“ prohlásil a vycenil na mě zuby.

 

Samozřejmě myslel Luccy. Ale já věděla, že kamarádky nebudeme doopravdy a když , tak jen na pár let.

 

Jacob to samozřejmě věděl taky, sám si nehledal přátele, protože se stěhoval s námi. Přesto řekl tuhle otřepanou větu.

 

„Stalo se něco Nessie?“ podíval se na mě zkoumavým pohledem, když jsem si začala pohrávat z vlasy.

 

„Ne.“ zalhala jsem pohotově.

 

Zasmál se tím svým štěkavým smíchem, co spíš připomínal psa, než člověka a dal ruku kolem mého sedadla.

 

Pích. Tlouk, tlouk. Asi to udělalo moje srdce při pohledu do jeho vyceněných zubů a při pomyšlení, že má ruku přímo za mnou. Chtělo vyskočit z hrudi a utíkat od místa, kde ho to takhle znervóznělo.

 

Nebo jsem to byla já, kdo chtěl utíkat?

 

„Jsme tady.“ řekl Jacob a já si uvědomila, že jsem ani nevnímala cestu.

 

Byla jsem opravdu tak dobrá v řízení?

 

 

 

 

 

 

 

                         Podraz

 

        

 

 

 

Zaparkovala jsem do garáže, mlčky jsme vystoupili a kráčeli tiše domů.

 

Ne, nečekal tam zástup, aby nás přivítal, všichni byli pryč. Jen na stole ležel lístek se vzkazem:

 

Šli jsme lovit, tak si udělejte pohodlí. Esme se těší na tvé zážitky, Nessie, budeš jí to muset všechno ukázat.

 

                                                                      Táta

 

 

 

 

 

Au. Zase pích. To bolí. Proč to dělá? Nikdy jsem se srdcem neměla problémy.

 

Až se všichni vrátí, zeptám se Carlislea, jestli je to normální. Nebo raději ne?

 

Sama jsem moc dobře věděla, že se nikoho nezeptám. Že nepotřebuji, aby někdo analyzoval moje píchání u srdce z pomyšlení, že budu s Jakobem sama.

 

„Chceš jít taky lovit?“ zeptal se Jacob při pohledu na můj zmučený obličej.

 

„Jo“ odpověděla jsem rychle, abych to měla za sebou.

 

 

 

Lovení byla zábava. Nemyslela jsem, že mě to dokáže rozptýlit. Dokonce Jakův čumák od krve mě uklidňoval. I já jsem byla tak trošičku nečistá.

 

Utřela jsem si ústa a postavila se.

 

V tu chvíli se Jake bezstarostně opřel o mou nohu.

 

Super, taky uklidňující. Asi jsem našla únikovou cestu.

 

Než jsem si ovšem stačila užít svůj triumf nad přihlouplým srdcem, které mi bilo v hrudi, Jacob mi strčil čumákem do ruky.

 

Ne. To ne.

 

Okamžitě, tak rychle, jak jsem to u něj nikdy neviděla, stál vedle mě jako člověk.

 

Otočila jsem se k němu záda, protože byl nahý a slyšela jsem, jak si na sebe spěšně navléká šortky.

 

Skokem byl u mě.

 

Ne, to nemůžu. Chtěla jsem utéct.

 

Nedovolil mi to. Chytil mě do náručí a utíkal on. Zastavil se až u řeky.

 

Opatrně mě postavil na nohy ke břehu a pak do mě strčil.

 

No. Byla jsem ve vodě a celá mokrá. Co tohle k čertu mělo znamenat?!

 

On nic neviděl? Skoro jsem si už myslela, že je to tak, když už stál vedle mě ve vodě a hleděl na mě jako na křehký porcelán, který by nikdo nechtěl úmyslně rozbít.

 

Proč se na mě tak díval?

 

Chtěla jsem se ho zeptat, ale už mě objímal a hladil po vlasech.

 

Pích. Tlouk, tlouk, tlouk, tlouk.

 

Cítil to. Cítil moje srdce, jak zběsile tluče jako o závod. Jakoby se mělo každou chvíli rozskočit.

 

„Nessie.“ promluvil lehce s nakřáplým hlasem, jakoby se bál. „Já nevěděl, kdy, myslel jsem, že to tak bude napořád, netušil jsem..“

 

Najednou mi cvaklo. On mě nechce mít rád jinak. Viděl, co jsem cítila a bál se, že mi jeho odmítnustí ublíží.

 

Pích. Pích. Pích. Tlouknutí ustalo. Jen na chvíli.

 

Vzal můj obličej do svých velkých dlaní a zadíval se mi do očí.

 

Co to bylo za pohled? Tenhle u něj neznám? Je to soucit? Strach?

 

„Nessie?“

 

Byla to otázka? Na co bych měla odpovědět?

 

„Nech to být, Jaku.“ řekla jsem stroze.

 

Pích.

 

„Já..já to nemůžu nechat, Nessie. Já jsem čekal, ikdyž jsem nikdy úplně nedoufal..Já..“ slova se mu zadrhávala v hrdle. „ Nevím, zda bys měla takhle brzy..“

 

Pak mi to došlo. Nešlo o to, že by mě nechtěl, ale o to, že si nebyl jistý, co chci já. On se bál. No jasně, nebyl přece můj táta, neuměl číst myšlenky a nemohl vědět, jak mě znervózňuje pomyšlení na to, že se to on, Jacob, dozví a jen nad tím mávne rukou.

 

Ale já jsem se cítila fyzicky i psychicky natolik vyspělá, že jsem věděla, co právě v této chvíli chci. Najednou mi v hlavě přecvaklo a já jsem viděla jasněji ten obrázek maminky a tatínka, co se mi vybavil ráno při našem loučení.

 

Teď to nebyli oni. Byli jsme to my.

 

Pomalu a nejistě jsem se obličejem přiblížila k němu, abych mu ukázala, co tím myslím. To mravenčení musí přestat, jenom mi to ztěžuje, pomyslela jsem si.

 

Díval se na mě s překvapeným výrazem, ale neuhnul ani o píď.

 

To bylo dobré pro mě. Alespoň jsem si to myslela.

 

Jemně jsem ho líbla na tvář. Na to byl zvyklý. Pak znovu, ale tentokrát jsem postoupila blíž k ústům. Před nimi jsem se zastavila a dívala se na něj s otázkou a prosbou v očích. Otázka zněla: Mohu? Prosba: Neuhýbej mi.

 

Uhnul. Otočil se ode mě s neskutečnou rychlostí zády a skočil do vody.

 

Pích.

 

Najednou se pích změnilo v tlouk, tlouk, když mě něco chytilo za nohy a táhlo od břehu pod vodu.

 

Byl tam. Táhl si mě k sobě. Blíž a zas o kousek blíž.

 

Nevěděla jsem, na jak dlouho mohu nedýchat, ale bylo mi to jedno.

 

Políbil mě. Pak znovu, jemněji. Najednou mě táhl zpět ke břehu na vduch.

 

Cítila jsem jak mě jeho ruce ohřívají, jak mě k sobě lehce přitahoval.

 

V jedné sekundě se stalo hned několik věcí. Jemný pohled se změnil v divoký a už jsem mu byla přitlačená na hrudi a on mi zakláněl hlavu, aby mi vtiskl tu nejúžasnější a nejnebezpečnější věc, kterou mi mohl kdy dát.

 

Svůj milující polibek, tak vroucný, tak dlouhý, tak přirozený, jakoby to k nám patřilo.

 

Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Bylo to tak přirozené a tak divoké, že jsem se nechala unést.

 

„Au“ vykřikl.

 

Odtáhla jsem se od něj a zírala, co jsem provedla.

 

Měl krvavá ústa. Bože, já ho pokousala.

 

„Neboj, to se hned zahojí.“ konejšil mě, když viděl můj výraz.

 

Už mě zase držel v náručí.

 

Nemohla jsem si pomoct, ale s úlevou jsem propukla v smích. Nebyla jsem sama, Jacob se smál tím štěkavým hlasem také.

 

Pak najednou zvážněl, když jsem mu položila ruku na tvář.

 

„Ty sis vážně myslela, že tě nebudu chtít?“ byla to spíš výčitka než otázka a já jsem se samozřejmě se vší svou poloviční lidskostí začervenala.

 

„Máme ale jistý problém.“ konstatoval. „ Edward mě zabije a nebude na to sám, společně s ním čelem k mojí zkáze bude stát i tvoje maminka.“  Zatvářil se uličnicky.

 

Opět jsem mu položila tuku na tvář a ukázala mu tu legraci, kterou si celá moje rodina užívala jako reakci na mé vzpomínky.

 

„Och. Tak to jsem nečekal.“ Cítila jsem, jak se mu rozbušilo srdce radostí.

 

Viděla jsem, jak už se mu ústa uzdravují, ale ne tak rychle, jak jsem si myslela.

 

Dostala jsem strach.

 

„Měl by se ti na to podívat Carlisle.“ řekla jsem ustaraně. Vedle Jacoba bylo pro mě lehčí nazývat členy mé rodiny křestními jmény. Možná proto, že on to tak dělal také.

 

„Nesmysl.“ zakroutil hlavou.

 

Ukázala jsem směrem do vody a ušklíbla se:

 

„Podívej se, co tím myslím.“

 

Jacob se chvíli prohlížel v hladině řeky a pak si povzdychl:

 

„No super, tím samozřejmě pobavím celou tvou rodinu.“

 

Škodolibě jsem se zasmála. „Alespoň nebudu sama terčem.“

 

Zúžily se mu rty a lehce se na mě zamračil. „ Dobrosrdečná jako vždycky.“

 

A pak jsme oba znovu propukli v záchvat smíchu. Ten nepřestával, ačkoliv už jsme stáli na prahu našeho domu.

 

Vstoupili jsme ruku v ruce, jak bylo u nás zvykem a uviděli prázdno.

 

„Je tu někdo?“

 

Ještě než jsem to stačila doříct, stál u mě Carlisle a užasle se díval na Jacoba.

 

„Cítil jsem krev.“ konstatoval na vysvětlení, že je tu tak rychle. „Co se ti stalo?“

 

„Táta tu není?“ Samozřejmě že ne, to už by se celý dům otřásal smíchem, protože by to všichni věděli, než bychom došli dovnitř.

 

„Ne, ještě se nevrátili. Já jsem byl v práci až do teď a přečetl jsem si vzkaz. Byl určený tobě.“ podíval se na mě tak, jakoby se ptal, zda to nevadí.

 

„Já už ho četla a zapomněla vyhodit. Což je samozřejmě dobře, jinak by sis ho nemohl přečíst.“ přikývla jsem.

 

„Já jsem stejně neměl být doma, měl jsem mít službu, vzpomínáš? Ale přišel můj kolega, minulý týden přišel o ženu při autonehodě a tak si bere pořád víc služeb, aby nemusel být doma sám. Tak jsem neremcal a nechal mu volný prostor. Třeba když zachrání víc životů, bude si připadat trochu líp.“ Odmlčel se

 

„Ale pořád jsi mi neřekl, co se ti stalo.“ otočil se na Jacoba.

 

Ten se podíval na mě, na Carlislea a znovu na mě. Nevěděl, jestli to smí říct a tak jsem to řekla já:

 

„Já…já jsem ho..kousla.“ zrudla jsem snad až k patám.

 

Carlisle se zatvářil zděšeně.

 

„Tys ho kousla?! A proč?“

 

„Nebylo to schválně, strejdo, fakt ne.“

 

Jen co jsem to dopověděla, už oknem skákala dovnitř celá naše rodina, a jen co dopadly lehce na nohy, uslyšela jsem tátův smích.

 

Popadal se za břicho až div nepadal na zem a všichni na něj zírali s pusou dokořán, co že jim to uniklo.

 

Napřímil se a s jiskrou posměchu se podíval na Jacoba, strouhajíc prst o prst, jako když okrajujete mrkev.

 

Jacob se zašklebil a vrhl na tátu děkovný pohled.

 

„Ušlo mi něco?“zeptala se zvonivým hlasem Alice.

 

„Přesně tak. Já nechápu, proč na Jacoba..“ začala maminka a při pohledu na mého souseda ztuhla.

 

„Co se ti stalo? A proč se ti Edward tak posmívá?“sledovala jeho napuchlá ústa, která teď už byla méně od krve.

 

Podívala se na mě a viděla můj omluvný obličej a pokrčení rameny.

 

Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:15422x

Názory čtenářů

NannyM 12.8. 16:38
Super!!!! a velmi vtipné,zvlášť ten konec..
Poslední

Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
Bludimirka - Povídky
Nový příběh - zatím bez názvu
Probuzení 2: 10. část
Probuzení 2: 9. část
Probuzení 2: 8. část
Probuzení 2 : 7. část
Probuzení 2: 6. část
Probuzení 2 : 5. část
Probuzení 2: 4. část
Probuzení 2 : 3. část
Probuzení 2 : 2. část

Bludimirka - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (370)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si