Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Povídky

Pro ty, co si chtějí občas něco přečíst..

Stmívání : Probuzení: 1. část

Tento příběh pokračuje necelých 7 let od konce posledního dílu ságy Stmívání : Rozbřesk.

 

 

 

              Probuzení

 

 

 

                        Poprvé

 

Měla jsem Jakea ráda od doby, co si vůbec pamatuji, naše společné chvíle byly vždycky ty nejšťastnější, pokud jsem nepočítala maminku a tatínka a zbytek naší zvláštní rodiny.

Ale byla to spíš sourozenecká láska, nebo láska ke strýčkovi, nebo k rodinému příteli? To jsem nikdy neuměla odhadnout.

Pamatovala jsem si těsnou chvíli po svém narození, to, jak jsem vykoukla z náručí tety Rose a spatřila ho. Jak jsem se na něj podívala, věděla jsem, že nesmí odejít. Vybavovaly se mi nejasné vzpomínky na dobu, než jsem přišla na svět a už tehdy jsem cítila chvíle, kdy tam se mnou byl někdo, kdo nesměl odejít. Nevěděla jsem přesně, co to je, ale později mi maminka řekla, že už v bříšku jsem si zřejmě uvědomovala, že to příjde.

Otisk. Zvláštní potvrzená vlkodlačí (pardon, vlčí) legenda o středu vesmíru, který se utvoří z člověka, jehož spatříte a otisknete se do něj. A tak se stalo s Jakobem a mnou.

Od té doby, kde jsem byla, byl také on, kde byl on, byla jsem také já. Bylo to jako vědět, že k sobě patříte, být si tím absolutně jisti a vůbec o tom nepřemýšlet.

Brala jsem ho jako nedílnou součást svého života ,apřesto mi pohled a pohlazení, které mi věnoval, když dnes odcházel za smečkou, připadalo jiné, než na co jsem byla zvyklá.

Co udělala jinak? Přemítala jsem nad tím, jak pohladil mou tvář a jediným pohledem se se mnou beze slov jako vždy rozloučil. Ne, všechno bylo fyzicky stejné. Žádný rozdíl. To jenom mně to přišlo jiné. Ale proč? Že bych se o něj bála? Měla jsem snad tušení, že dnes mají vlci něco nebezpečného na práci? Ne, to by mi přeci pověděl. Jediná věc, která mi dělala starosti byla ta, že zbytek jeho přátel sídlil daleko od nás.

Abyste věděli, můj nejlepší přítel Jakob je vlkodlak. Říkám je, protože pokud se bude dost často přeměňovat, bude nesmrtelný. Jako já. Stejně tak říkám, že já jsem napůl upír, také jsem nesmrtelná. A tak je to i se zbytkem naší rodiny. Rodiny Cullenů. Všichni jsou upíři.

Nejmladším upírem této rodiny je moje maminka, dokonce mladším než já. Protože když jsem se narodila, byla maminka ještě člověk.

Ovšem jak jsem si vyslechla, byl můj porod tak komplikovaný, že její přeměna, kterou si stejně v blízké budoucnosti přála, se musela nečekaně urychlit.

To však neměnilo nic na tom, že si i tak vedla velice skvěle. Je dobrá maminka a super upírka. Je s ní legrace už od dob, co si pamatuji.

Postupně od všech členů rodiny jsem si nechala vyprávět příběh mých rodičů. Už od narození jsem byla velice chytrá, až moc na mimino, a tak jsem věděla, že když si poslechnu postupně všechny, získám jakýsi náhled ze všech stran na jejich lásku.

I tak jsem nechápala, co to je. Samozřejmě, láska k rodičům, k rodině, k dědečkovi Charliemu, k Jakobovi… Ale to je jiné, na to mě každý upozorňoval, jen já nevěděla, o čem to mluví. Jak můžete posuzovat dva různé city, když ten druhý jste ještě nezažili?

Když mě dnes Jakob pohladil, vybavil se mi v hlavě obrázek dvou jiných lidí, než nás. Mámin a taťkův. Mysleli to takhle? Je to ono?

 

 

                                     Nečekané

 

Od chvíle, co jsme se s Jacobem rozloučili, uběhlo teprve pět minut, když jsem si uvědomila, proč vlastně jsme se to loučili.

Dnes nastupuji na střední školu. Ovšem, ne od prvního ročníku, na ten už jsem byla vzhledově starší, ale do ročníku s mámou a tátou a kromě strýčka Carlisla a tety Esme  i s ostatními.

Tohle jediné mi na mém krátkém životě vadilo. To, jak jsem rychle rostla. Ne, že by to nemělo určitě výhody, ale díky tomu jsme se často stěhovali a já nemohla chodit do školy, aby na mě lidé nepoznali, že jsem jiná.

Ale teď to bylo jiné. Už nezestárnu a tak mohu začít se stejným kamuflážním bytím jako zbytek rodiny. Pár let na jednom místě a potom od začátku na jiném.

Náš nynější oficiální příběh?

Přistěhovala jsem se po smrti svých rodičů ke své sestřenici Isabelle Swanové, jejímu příteli (za pár let opět manželovi) a jeho rodině. Bydlela jsem v Kanadě a tam jsem také chodila na střední, takže jsem samozřejmě přestoupila z gymnázia na gymnázium bez jakýchkoli rozdílových zkoušek.

Když jsem nemohla chodit do školy, učila jsem se doma. Měla jsem velice dobrého učitele. Můj tatínek, upír Edward, už vystudoval spoustu škol a oborů a tak měl všeobecný nadhled. Často mi vyprávěl, že než potkal maminku, nebylo jeho nočním zaměstnáním nic jiného, než čtení knížek, hraním na různé nástroje a všeobecným vzděláváním se. Samozřejmě nepočítal noci, kdy měl hlad. To chodil lovit.

Celkem jsem jim záviděla, protože oni na rozdíl ode mě nemuseli spát. Jediné, co mě uklidňovalo bylo to, že Jacob měl také potřeby jako člověk.

Doběhla jsem obrovskou rychlostí k domu, kde jsme teď bydleli ( ne takovou jako matka s otcem, ale dostatečně rychlou, abych nemeškala) a tam na mě před dveřmi čekala teta Alice.

Její úsměv mi jasně prozrazoval, že něco ví. Něco, co jí šíleně pobavilo.

„Teto?“ začala jsem

Zvedla prst a zastavila mé další otázky s ještě větším úsměvem.

„Mohla bys mi…“ ještě než jsem dokončila otázku, jestli by mi mohla laskavě vysvětlit, co jí tak strašně pobavilo, objevil se ve dveřích táta a pokynul mi, ať jdu dovnitř.

A tam seděla celá rodina. Och, ne, toho jsem se obávala. Nějaká tajná oslava?

„Nessie,“ začal otec. „Vzpomínáš si, co jsme tě posledních pár let učili a co jsme ti vštěpovali do tvé chytré hlavičky?“

Už mi svítalo.

„Ve škole vám musím říkat jmény.“ Sklopila jsem hlavu. Ikdyž jsem si to pár let trénovala a bylo to ode mě očekáváno, přesto mi to dělalo problémy. Máma, táta, strýčkové, tety. Od teď už jen doma.

„Ano.“ Přikývl a podíval se s pokřiveným úsměvem na maminku. Ta se usmála na mě.

„Renesmee,“ vzala mě za ramena a posadila si mě vedle sebe. „ Je to nutnost a ty to víš. Pro mě také bude těžké nedělat si o tebe naoko starost jako o dceru.“

„Má to i svoje výhody.“ Prohlásila teta Alice a ušklíbla se.

Jasně, ona neměla ráda, když jsem jí říkala teto. Říkala mi to už mockrát. Připadala si pak jako moc dospělá na to, aby mohla vyvádět střeštěniny, na které byla zvyklá.

„Ano, má to i světlou stránku.“  řekl strýček Carlisle.

„Ty nemáš být dnes v nemocnici?“ zeptala jsem se opatrně

„Copak bych si to nechal ujít? Tvůj první den, kdy jdeš do školy?“ usmál se krásným zvonivým, pro upíry ne nezvyklým hlasem. „Přehodil jsem si směnu“ přikývl.

„Aha.“ zamračila jsem se a očima přelétla celou místnost. Všichni se usmívali. Strýček Emmett ale nejvíc. Bylo o něm známo, že cokoliv, co  každého pobavilo, jeho to pobavilo víc. Střelila jsem po něm hněvivým pohledem.

To jsem ale neměla dělat. Propukl v hurónský smích.

„Haha.“ svraštila jsem čelo a podívala se na maminku s tatínkem. „ Tak pojedeme už? Myslím, že ceremonií bylo dost.“

Nečekala jsem, že mě první den školy takhle vykolejí. Oni mi to snad dělají naschvál?

„Ty pojedeš s Alicí.“  kývl tatínek směrem k tetě.

Super, další podraz. Měla jsem slíbeno, že až půjdu poprvé do školy, budu moct konečně řídit něčí auto.

„Nebudeš řídit něčí auto.“ usmál se. Jasně že věděl na co myslím, aby taky ne, jediná osoba široko daleko, které nemohl číst myšlenky byla máma.

Alice mě nedočkavě popadla za ruku a vystřelila se mnou do garáže.

Moc jsem do téhle části domu nechodila. Částečně proto, že jsem měla vztek, že ještě nemůžu řídit a taky proto, že jsem moc často nikam nejezdila. Jen za dědou Charliem.

Ipřesto mě něco trklo. Bylo tu víc aut?

Z leva auto strýčka Emmetta, tety Rose, Alicino porsche - Jasper auto nechtěl, jezdil jen s Alicí, tatínkovo Volvo, mámino autíčko, auto strýčka Carlislea a poslední v paralelní řadě stála černá nablýskaná Alfa.

Podívala jsem se na tetu Alici a zvedla obočí.

„Tumáš.“ upustila klíčky.

Než stihly dopadnout na zem, držela jsem je v dlani.

Za mnou propukl davový smích vyvolaný mým zkoumavým pohledem na svazek o dvou klíčích.

„Slíbili jsme ti, že budeš moct řídit.“ smál se táta. „Ale přišlo nám lepší, aby sis rovnou zvykla na svoje auto.“

Neuběhla ani setina sekundy a už jsem ho objímala.

„Děkuju, děkuju, děkuju. Tisíckrát děkuju.“ pusinkovala jsem ho na tvář.

V hlavě mi probleskla myšlenka. Věděl tohle Jacob?

Táta nejistě s pokřiveným úsměvem přikývl.

„Uškrtím ho.“ zašklebila jsem se. V zápětí jsem ale nadhodila ten nejzářivější úsměv a skokem jsem byla v autě.

 

 

                      Škola

 

První den ve škole byl přesně takový, jak jsem ho očekávala.

Všichni se po mně dívali tím způsobem : To je „ta“ od „těch“ Cullenových.

Ale mně to nevadilo. Byla jsem s nimi, nemusela jsem trčet doma a vymýšlet způsob, jak se zabavit.

Jasně, bývala jsem často s Jacobem, ale stýskalo se mi po nich.

U oběda jsem myslela na Jakea. Přivítali ho přátelé s nadšením? Věděli, co dělal, když nebyl s nimi?

Jistěže ano, smečka přeci věděla, všechno, co věděl on.

„Tak jak bylo?“ zeptala se Alice prohrabávajíce vidličkou jídlo, o kterém jsem věděla, že se ho stejně ústy ani nedotkne.

„No. Každý na mě soucitně koukal, když jsem mu dovyprávěla svůj příběh.“ Zakřenila jsem se. „Ale potkala jsem pár prima lidí na hodině biologie.“

„Biologie?“ zvedla hlavu od knihy máma- Bella. I táta- Edward se podíval se zaujetím.

„Ano, biologie.“ Divila jsem se jejich zkoumavému pohledu.

„A neodkláněl se od tebe někdo, když jsi si k němu přisedla?“

Po této otázce, kterou mi máma položila, vybuchl celý stůl v nakažlivý smích.

Ano, samozřejmě, jiskra mezi rodiči přeskočila právě na této hodině. Jak jsem mohla zapomenout.

Pár lidí kolem nás se po našem stolu ohlédlo. Asi nebylo zvykem, že by stůl rodiny Cullenových takhle propukl v smích. Alespoň tak to bylo znát na udivených obličejích těch, co se dívali.

Můj malý zásek, než jsem to pochopila vyvolal další salvu smíchu.

Bez ohledu na to, jaké bylo v naší rodině pravidlo ( neodcházet od stolu bez odmluvy),  zvedla jsem se, odnesla podnos s rozrýpaným jídlem a vyšla se vztyčenou hlavou ven na lavičku.

Takže oni ze mě měli srandu.

Samozřejmě, že jsem měla víc lidské pocity než zbytek mé rodiny.  Jsem napůl člověk. A mezi ty víc lidské pocity patřila i urážlivost.

Táta mě dohonil jako první. Sedl si vedle mě mlčky na lavičku a poslouchal, co si myslím.

Aniž bych chtěla, zatoulaly se mi myšlenky k Jacobovi a k dnešnímu loučení.

„Nessie?“ zvedl na mě svoje dokonalé obočí. „Na co jsi to právě myslela?“

„Na dnešní loučení s Jacobem. Ten se mi tak nesměje jako vy.“ pokárla jsem ho.

„Víš, že tohle jsem nemyslel.“ zamračil se na mě tím otcovským pohledem.

„Bylo to jiné. Dnes. Když jsme se loučili, viděla jsem..“ v hlavě se mi točila všechna kolečka, jak jsem horečně přemýšlela nad správným slovem, abych ho neznepokojila. Ale co, beztak už to viděl. „ v hlavě vás dva s maminkou“ dořekla jsem s povzdechnutím a překvapivou úlevou, že jsem to před někým vyslovila.

„Viděla jsi, jak se líbáme?“ nevěřil tomu, co viděl.

Přikývla jsem a do tváří se mi nahrnula snad všechna krev z mého napůl upířího těla. Co se to se mnou děje? Je to normální? Nebyla jsem zvyklá na takovéhle pocity. „To - není dobré?“ zeptala jsem se se studem.

„Ne, tak jsem to nemyslel. Jen..“ zamračil se způsobem, který jsem dobře znala, když přemýšlel, jak mi nejlépe odpovědět. „ Překvapilo mě to. Vím samozřejmě, že se to dalo očekávat, jenom jsem nevěděl kdy. Ani Alice nás nevarovala..“ dál zamyšleně hleděl kamsi, kde nic nebylo.

„Co se dalo očekávat?“ zeptala jsem se nevěřícně uvědomujíce si, že on ví něco, co já ne. Proč to tak je?

„O tom by sis měla promluvit s maminkou. A samozřejmě také s Jacobem.“ konstatoval a bylo na něm vidět, že víc už mi neřekne.

Ne, s Jacobem ne. Byli jsme jako jeden, ale tohle? Ne, samozřejmě, že mu to neřeknu, už takhle jsem se cítila trapně víc, než jsem si kdy myslela, že by to bylo u mě možné.

Najednou kolem nás stáli všichni. Dívali se na mě pohledem, který jasně naznačoval, že se omlouvají za to dobírání, ale přesto se na mě zlobí, že jsem odešla.

„Nemáte se mi tolik smát. Jsem i člověk a nemám tak rychlé reakce jako vy.“ Podívala jsem se po každém jednotlivě s vyčítavým pohledem.

Skončila jsem u Alice. Byla v jakémsi tranzu a šklebila se, jakoby spolkla kyselý bombón, kdyby to ovšem u upíra bylo vůbec možné.

„Alice?“ zeptal se táta. Ale nemusel, najednou to vypadlo, jakoby mu v hlavě něco přeskočilo na správné místo a on vítězoslavně řekl:

„No jó..“ a smál se. Jeho výraz vypadal, jakoby právě vyřešil ten nejsložitější matematický rébus na světě. „ Aby nás taky mohla varovat, když Jacoba nevidí.“ smál se dál a bylo vidět, že právě tomu, proč ho to nenapadlo dřív.

„Varovat?“ zeptala se s náznakem strachu v hlase maminka. „Před čím varovat? Co Jacob..“

Než stačila položit tu otázku, položila jsem jí ruku na její a ukázala jí dnešní ráno.

Zakroutila nevěřícně hlavou. „Ne“ a kroutila s ní dál těkajíc očima ode mě k tátovi. „ Ne.“ Zopakovala znovu a dívala se na tátu, jakoby ho prosila, aby řekl, že to není pravda.

„Ano.“ přikývl soucitně.

„Ale to je brzy!“ vykřikla nesouhlasně.

„Je stejně stará jako ty, když jsme se poznali. Tedy fyzicky.“ pokrčil táta rameny.

„Ale co psychicky?“

V jejím hlase byl znát náznak jakési paniky, kterou jsem u ní ještě nezažila.

Co to má, prokristapána znamenat?! Baví se tu o mně, jakobych tu ani nebyla!

„Chci vysvětlení.“ řekla jsem stroze a přelétla pohledem od jednoho k druhému.

Jsou snad hluší? Nejsou snad nejdokonalejšími stvořeními na světě, aby slyšeli i můj šepot?! Tohle nebyl šepot, bylo to dost hlasitě, aby to slyšel i člověk! A přesto se dál bavili mezi sebou, nevnímajíce mou připomínku.

„Bello, lásko.“ usmál se na matku otec tím nejmilejším úsměvem, který pro koho kdy měl. „ Sama dobře víš, že už od narození byla jak fyzicky tak psychicky vyspělejší než je obvyklé. Dalo se to očekávat.“ Vypadalo jakoby si to užíval, ale to přeci nemohl. Ne, když se maminka rozčiluje. Takhle jsem ho ještě neviděla. Rozrušeného, překvapeného a zároveň pobaveného nad tím, co se teď dělo.

„Ano, ale nečekala jsem..“začala máma

„Vysvětlí mi někdo o co tu jde?!“

Už jsem stála na nohou, aniž bych vůbec postřehla myšlenku udělat to a vztek ve mně vařil jako nikdy jindy. Ignorovali mě, neodpověděli mi, to mě ničilo!

Jasper ke mně přistoupil rychleji než ostatní a okamžitě začal vyzařovat vlny klidu, což bylo opravdu těžké ignorovat. Chtěl, abych se uklidnila, abych nedala vztek najevo takhle na veřejnosti nebo to nebylo tak hrozné jak jsem si myslela?

Prostě byli zabráni do svých myšlenek.

„Oh, Nessie, promiň.“ Pohladila mě máma po vlasech.

V očích jí svítila jiskřička soucitu a omluvy.

„Souvisí to s..“ začala jsem horečně přemýšlet, zda to mám vůbec vyslovit, se strachem, že ze sebe udělám troubu, kterému se opět budou smát. „ Souvisí to s otiskem?“ přikrčila jsem se při této otázce o pár centimetrů níž.

„Bystrá.“ usmála se Alice

Narovnala jsem krk a pohlédla mamince do očí.

„Co to přesně je, čeho se bojíš? Co se dalo očekávat?“ zeptala jsem se smutně.

„Oh, Nessie, promiň, určitě sis myslela, že je to něco špatného viď? Ale není to tak. Víš, přeci, jak je to s otiskem že? Víš, jak to bylo u Sama s Emily. A u ostatních. Jen když se potomek vlků otiskne do dítěte, je to jinak. Je to jiná láska, jak víš. Ale až to dítě vyroste..“ nedokončila větu a kývla směrem ke mně.

„Moje láska k Jacobovi se mění?“

Nedokázala jsem si ani na okamžik představit, že by to mezi námi mohlo být jinak, až vyrostu, že by si třeba Jacob našel partnerku a já bych byla jako třetí kolo u vozu. Nebo naopak.

„Takhle to není, Nessie.“ Zastavil táta moje myšlenky. „ Myslím,“ zarazil se a podíval se po svojí lásce s jasným pohledem, který naznačoval, aby to dořekla za něj.

„Myslím, tedy, myslíme si, že možná…“ bylo na ní vidět, že volí ta správná slova. „ že začínáš chovat k Jacobovi romantické city. Tak, jak to bylo u Sama a Emily už od začátku, protože oni už byli dospělí.“ Podívala se na mě a dál mlčela, aby mě nechala vstřebat tento náhled na situaci.

Takže já jsem začínala být do Jacoba zamilovaná? Ale tohle přeci nebylo možné, nikdy mě nic takového nenapadlo. Byli jsme jako bratr a sestra, jako dvojčata, mnohdy jako jeden, hlavně když jsme spolu lovili.

Ne. Oni se musí mýlit. Určitě si mou vzpomínku vyložili špatně, prostě jsem se jen loučila po dlouhé době se svým přítelem a bylo to jiné. Šla jsem do školy. Poprvé.

Komentářů:7 - Přidat komentář - Přečteno:21509x

Názory čtenářů

Cholii 8.4. 10:27
Ahojky Bludimirko..Náhodou jsem narazila na tvoje povídky a musím říct, že to je vážně super..Tuhle první stránku jsem zhltla jedním dechem a jdu na pokračování..opravdu super nápad a máš vážně talent, šikulka :)
Mausi 13.1. 1:02
wow,bludimirko,ty jsi uzasna,ted jsem zhltla tuto stranku,a vim,ze nepujdu spat,dokud neprectu vse z tveho blogu,uuuzasny napad,psat pokracovani,z pohledu Reneesme,moc pred tebou smekam,rekla bych,ze se mi to cte i lepe,jak od Stefanie....mas opravdu muj obdiv...
to jsem proste musela napsat...
a ted jdu pokracovat ve cteni :D
Bludimirka 12.8. 12:57
obnoveno :-)
a pokračování musí být v dalším článku..nejsou bohužel nekonečné:-(
NannyM 12.8. 11:35
Ahojky,ano zkus psát dál..líbí se mi to:)
Bludimirka 12.8. 11:22
obnoveno
Bludimirka 12.8. 10:56
Děkuji. Uš píšu..aspoň sama pro sebe.. je to mánie:D budu to sem přidávát, obnovovat, tak si to hlídej:-)
Verousek- 12.8. 10:47
Ahojky, zkus psát dál, je to docela zajímavé :-)
Poslední

Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
Bludimirka - Povídky
Nový příběh - zatím bez názvu
Probuzení 2: 10. část
Probuzení 2: 9. část
Probuzení 2: 8. část
Probuzení 2 : 7. část
Probuzení 2: 6. část
Probuzení 2 : 5. část
Probuzení 2: 4. část
Probuzení 2 : 3. část
Probuzení 2 : 2. část

Bludimirka - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (372)
Moje závislosti (151)
Najkrajšie slová (144)
Skupča :-)) (141)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (104)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si