Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Cesta za růží

Mám svého života nad hlavu,vláčím všecko za sebou jak trestanec svou kouli, muselo to ven a tak píšu... Omlouvám se předem za případné hrubky a jiné nedostatky

Všech komentářů od vás si velice vážím. Děkuji vám za ně. Je to pro mne "pohon" abych psala dál..



Cesta za růží 23.





 

Do Cassiaru jsme jeli po té zmrzlé silnici ještě pár hodin. „ Sestřičko nespíš?“ „Ne,ne. Koukám na to zrcadlo, po kterém jedeme a srdce mám až v krku“ usmála jsem se.

 

„Támhle v dálce“ povídá bráška, vidíš ty malinké světýlka? Tak to je Cassiar“

 

V dálce opravdu byly mezi tmou, světlem z měsíce a tou dálavou kdesi před námi vidět mihotat se světýlka. Bráška pustil hudbu z rádia na víc a v očích se mu usadila spokojenost „už budem doma“ řekl..

  

Vůz zastavil před přízemním dlouhým domem, kde byla jedna bytová jednotka vedle druhé. Vylezla jsem z auta a koukala, kde jsem se to ocitla. Na ulicích svítily lampy, které na svých sloupech nesly obrovské čepice sněhu. Sněžilo. Všude bílo a ticho, jen ozářený sníh nám vrzal pod nohama, když mne bráška vedl do toho domu, ke svému bytu, který odemkl, někam zašátral a v předsíni se rozsvítilo.

  

Když jsem byla malá a rozsvítilo se u nás doma světlo, pozdravili jsme. Pozdravila jsem také „dobrý večer“.

 

„Buď tedy vítána sestřičko moje drahá“ řekl bráška, dal mi pusu a obejmul mně „také přeji dobrý večer. Ať je ti tu dobře.“

  

Brášky byteček byl prostorný akorát tak pro jednu osobu. Malá předsíňka, obýváček, ložnička a prostorná koupelna se záchodem.

 

Můj zrak nepřehlédl asi 50 láhví od piva a jiného alkoholu, které byly vyrovnány v jednom koutě obýváčku. Nekomentovala jsem to. Bráška ale můj pohled zachytil „No, jo“ povídá „a to už jsem jich přes polovinu odvozil. Víc jsem nestihl. Kdybys věděla, jak jsem tu uklízel, před tvým příjezdem.“ a zvedl prst jako že fakt moc uklízel „ Ale neboj, všecko napravím.“

 

Mávla jsem rukou „ Já vím lásko, že jsi se snažil, jsi hodný“.

  

Šli jsme pro zbytek věcí do auta. „Ty ho nezamkneš??“ povídám. „Ne, nezamknu. Na co, před kým?? Vždyť jsem ti říkal, že se tu nekrade“ usmál se, popadl kufr a šel k domu. Klopýtala jsem za ním..

  

„Udělej si tu pohodlí, buď tu prosím tě jako doma, co budeš potřebovat, všecko najdeš, co nenajdeš, koupíme, není problém“

 

Šel k malé kuchyňské lince „dáš si kafe?“

 

„Dám a ráda“

  

Zatímco bráška dělal kafe, já jsem se vybalovala vedle v pokoji. Do koupelny jsem si zařadila také své věci a šla jsem si vypít kafíčko. Seděli jsme naproti sobě u malého jídelního stolu, přes který natáhl své ruce, vzal moje ruce do dlaní „jestli se ti nechce spát, tak prosím tě povídej, jak to všecko vypadalo v Praze, jak jsi to všecko zvládla?“

 

Ačkoli bylo hodně po půlnoci, seděli jsme a povídali si.. Bráška jen nad vším tím kroutil hlavou..Pak mi zase blahopřál, jak jsem všecko zorganizovala a dokázala odjet, aniž by kdokoli z rodiny věděl a třeba jen tušil.. „Ani mladší brácha nic neví??“ divil se. „Ne. Ani on ne. Byla jsem opatrná a mladší bráška už mně jednou zklamal, když tehdy za mnou letěl jako blázen v té Vídni..“

 

A tak jsme si povídali a povídali i vzpomínali skoro do rána.

  

Když se začalo pomalinku rozednívat, bráška v pokoji rozložil krásnou bílou koženou sedačku, z které jedním tahem byly dvě postele vedle sebe a hned i polštářema a peřinama, jak to má být.

 

„to je dobrý systém, to se mi líbí“ poznamenala jsem a už jsem se hrnula do koupelny a spát..

 

„Zítra ti všecko ukážu, a na to se musíme vyspat. Tak dobrou noc sestřičko“

 

„Dobrou bráško a děkuji za to, že tu s tebou mohu být. Děkuji“

  

Vzbudila jsem se kolem poledne. Bráška byl již vzhůru a na stole vonělo kafe a nějaké sladké, čerstvé, jakoby velké koblihy plněné krémem...

 

  

U obědosnídaně jsme si s bráškou zase povídali o naší mamince, o tom jak emigroval..

 

„A proč jsi vlastně emigroval, mohl jsi jet třeba na Slovensko a ne takhle daleko“ povídám bráškovi.

 

„Proč, proč! Naše maminka mi zkazila život, vzala mi co jsem miloval, rozvedl jsem se kvůli ní.. Ne holka zlatá, ta by mi nedala nikdy pokoj, všude by mně našla. Já musel až sem..“

  

Mlčeli jsme a dojedli snídani se svými myšlenkami.

  

Umyla jsem nádobí.

 

Bráška mě naučil jak se s tou postelí zachází a všecko jedním tahem zastlal. Peřiny zmizely v útrobách postele, ze které byla zase pohodlná sedačka a před ní maličký konferenční stolek, který se jen přistrčil..

  

Bylo na čase odejít z bytu a porozhlédnout se po Cassiaru, pokoukat se, kde to vůbec jsem!

  

Vzala jsem si svojí teplou bundu a své rádoby teplé boty. „Prosím tě sundej to z nohy, v tom tady zmrzneš“ řekl bráška „tady jsem ti sehnal“ a podával mi takové asi půl centimetr silné obyčejné měkké, nepromokavé bačkory, a další vyteplené, vyšší boty, do kterých jsem s těma bačkorama vlezla. „Pamatuješ na naše české galoše? Tak tohle je něco takového. Má to výhodu, když jdeš na návštěvu. Vždycky jsi rovnou přezutá“ smál se „a nemrač se, není to žádný zázrak, koupil jsem to na garage sale, ale tady holka musíš myslet jinak“ řekl a já poslušně zavazovala bačkory a pak zapínala ty teplé boty.. „Mluv na mě česky prosím“ povídám a lebedím si v těch teplých, měkkých botách. „Garage sale je něco jako bleší trhy. Co kdo má, prodává. Chápeš? “

 

„Jo, chápu“

 

„Tak mi dej ruku sestřičko a jdeme“

  

Byla fakt zima. Přitáhla jsem si šálu až po uši. Sníh byl tak bělostný, až to píchalo do očí. Pod nohama nám praskal sníh a já cupitala vedle brášky, který mi co chvíli zmačknul ruku, kterou si nesl v té své..

  

Cassiar bylo malé městečko, kde nebylo nic. Nikdo tu dříve nebydlel, nikdo tu nežil. Pusto, prázdno, jen krajina..

 

Ale jednou-kdysi se tu našla velká ložiska azbestu, který se tam začal před léty těžit.

 

Rodinám přivezli domy s bytovými jednotkami, někteří se sem přistěhovali a nebo si své domy na kolech nechali dovézt sami. Všecky muži, kteří zde bydleli, pracovali v tom dole na azbest.

 

V městečku pro tolik lidí vyrostlo i pár obchodů, nějaká restaurace i salón, kde hrála hudba do pozdních nočních hodin.. Prostě to bylo takové městečko, jako by tu stálo od jak tě živa, četně dřevěného kostelíčka, ale přesto bylo uměle obydlené jen za účelem těžby azbestu a s dobře placeným zaměstnáním pro spousty chlapů, mezi které patřil i můj bráška. „Azbest je pěkně velké svinstvo“ poznamenala jsem. Ale bráška se jen usmál „není to tak hrozné sestřičko. Potřebuji peníze abych dostavěl svůj srub. Všude je chleba o dvou kůrkách a já to mám za pár. Pak půjdu bydlet jinám.. „

 

Procházeli jsme uličkama Cassiaru a já poslouchala bráškovo povídání o tom, jak se tu žije. Cassiar nebyl opravdu tak veliký. Z každého koutu šlo dohlédnout na ten protější. Navíc to byl ďolík a okolo něho skaliska a lesy. A na konci toho nevelkého městečka Azbestový důl, který se tyčil do výšky, takže domy a domky okolo se zdály být jako malé krabičky. K večeru v dolech svítily lucerny a celé to působilo docela nevesele.

  

Došli jsme k nějakému krásnému dřevěnému domu a bráška zazvonil.

 

Přišla nám otevřít velice sympatická mladá, tmavovlasá žena „ahoj, já jsem Michelle“ řekla přívětivě anglicky a obejmula mne. Posunkem ruky nás pozvala dál.

 

Sundala jsem ty svrchní boty a zůstala v těch „bačkorách“. Bylo to fain, nechtít hned v zárodku návštěvy bačkory. Měla jsem díky bráškovi své.

 

Vešla jsem do velice prostorného obýváku, kde hořel nádherný nevelký krb. Všude bylo krásné teplíčko. . Z velké sedačky se zvedl pěkně stavěný muž, na krátko ostříhaný,s modrýma očima a srdečným pohledem. Také mne obejmul „ahoj“ řekl česky „ jsem Dalibor, manžel Michelle“..

  

A tak jsme seděli kolem konferenčního stolku, na kterém se třpytily skleničky whisky a krb nám chrlil teplo a nám všem dohromady bylo s alkoholem brzy moc přátelsky a krásně. Dalibora zajímalo, co je nového v Praze..

 

Povídalo se o všem možném, moc jsme se nasmáli, protože můj bráška nakonec hýřil jedním vtipem za druhým, což mne velice překvapilo, že si vůůůbec něco z vtipů z česka pamatoval a on si jich pamatoval hodně!! A Dalibor to překládal své půvabné poloindiánce a manželce Michelle a ta se také smála, občas se na něco zeptala na moji adresu......

  

Od Daliborů jsme šli domů pozdě v noci a protože jsme měli dost zážitků i alkoholu, šli jsme oba brzy spát.

  

Ráno jsem vstala a bráška nikde. Na stole byl lístek, že je na nákupu.

 

Udělala jsem čaj i kávu do skleněné konvice a když se bráška vrátil ještě s teplým pečivem, tak jsme spolu posnídali...

  

Další den byl podobný tomu předešlému. Bráška mně vzal zase na jinou návštěvu, k Chanel a Bohoušovi. Chanel byla Canaďanka, Bohouš menší postavy, z očí mu koukal smích a pohoda, byl to Čech.

 

Bohoušovi měli již tři děti. Nejmladší se sotva batolil po podlaze, další dvě spořádaně seděly každé z jedné strany u mamky Chanel.

 

Bohoušek byl samá legrace.. S bráškou se smáli a smáli, a alkohol zase tekl..

  

V další dny mě bráška vzal do kostelíčka, potom na procházky a průběžně jsme spolu stále mluvili a vyprávěli si no a fotili !!..

  

Jednou večer řekl, že mne někam vezme.

 

A tak jsme vykročili a šli a šli a naše kroky bráška směřoval do salónu, kde živá hudba hrála a obšťastňovala všecky ty chlapi co dřeli na azbestovém dole. A ti chlapi se opravdu bavili po svém. Na nevelkém upatlaném stolku třetinkové pivo a nějaké whisky, zpívali se zpěvačkou, která byla oblečená přesně tak, jak to známe z dávných filmů a nebo tančili s děvčaty na nevelkém parketu, se se sombrérem na hlavě..

 

Koukala jsem jako u vytržení a připadala jsem si jako naprosto v jiném světě. Nejpříhodnější přirovnání je, jako bych se přenesla někam do kovbojského filmu, četně u stolků sedících indiánů s pivní třetinkou v ruce..

 

Já jsem tam vešla v růžovobílém pleteném svetru, což bylo jako červená pro býka. Každé oko na mne při vstupu pohlédlo. Já také hleděla a rozdávala jsem úsměvy na všecky strany, šťastná, že něco takového vidím, že něco takového opravdu existuje, že je to fakt a ne film!!

 

Bráška mně však hned v zárodku mých dobrosrdečných a láskyplných pohledů „usadil“.

 

„Sestřičko, tohle pro boha svatého nedělej!! Usměješ-li se na indiána, to znamená, že si ho jako bereš a máš na krku celý kmen, ani nevíš jak...!!!!!“

 

Strašně mně to překvapilo a procitla jsem hodně brzy a když pro mne přišli muži tancovat, ani jsem se na ně raději nedívala (jak mi řekl bráška) a vyřizoval to s nimi on.. Omluvili se a odešli. Přesto jsem se tam dobře bavila a bylo mi tam jakoby uvolněně, příjemně. Asi proto, že si tam nikdo na nic nehrál. Každý byl takový, jaký byl bez přetvařování. Akorát jsem si dávala velký pozor na jakýkoli úsměv mimo náš stůl nebo kohokoli konkrétního.

 

Ze salónu plném nádherné, kovbojské country hudby se mi nechtělo odejít, ale bráška říkal, že je na čase jít spát.

 

A měl pravdu, bylo zase po půlnoci..

  

Čtrnáct dní si vzal můj bráška volna, a potom již musel do práce - do azbestových dolů.

 

A dny letěly.

 

Cassiar byl takový tichý. Skoro zádumčivý a nebýt strašáku té důlní azbestové čepice, která se tyčila na konci městečka, byl by hrozně krásný.

 

Na jedné z procházek spojené s nákupem jsme potkali Květu. Tak jako

Dalibor a Bohouš byla Češka.. Popovídala jsem s ní na ulici před krámkem. Pozvala nás odpoledne k nim na oběd.

Bráška řekl, že Květa s manželem jsou "lepší"  lidé a že k nim nemůže jít jen tak v lesčemž oblečený. Pročež si vzal bílou košili, sako a černé kalhoty. S sebou na návštěvu jsme vzali láhev whisky a pár piv do tašky.

Květa s manželem žili v krásném dřevěném domě na kopci Cassiaru, který byl protilehlou stranou azbestového kopce. Všichni byli nějakým způsobem zaměstnáni v Cassiaru. Manžel Květy dělal v dolech dozorce.

Můj asthmatický dech vyfuněl do kopce, k bytu Květy. Sněžilo a mně nebylo nejlépe.

Květa s manželem mě moc přátelsky přivítali a mého brášku objímali jako svého bratra. Těšilo mne, že ten můj bráška má tolik přátel a že ho má každý moc rád..

Sedli jsme si do přepychových, červených kožených sedaček a manžel Květy otevřel každému třetinkové pivo (půllitrové tam nemají) a nalil panáka whisky.. Všichni jsme popíjeli stejně, dolívalo se stejně do skleniček, všichni čtyři jsme byli v pohodě, jen můj bráška ne.

Po pár skleničkách se motal, jako by toho vypil soudek.. Pak začal být agresivní a mluvil docela ošklivě na adresu Květy..

Nakonec se schoulil v jiné místnosti v křesle a usnul. nechali jsme ho spát.

"Je unavený" povídám

"Ne, není má milá, tvůj bráška už moc pití nesnese" řekla Květa a podívala se na svého manžela.

Pak mi řekli, že je jim to strašně líto, ale že s bráškou je kříž, protože moc pije..Že ho právě dnes pozvali k sobě domů po dlouhé době jen kvůli mně, že věděli, že jsem tady a chtěli mně poznat..

Povídáním jsem došli k tomu, proč je v bráškovým bytě tolik láhví!  A Květa říkala, že je to proto, že můj bráška je strašně samotářský. Že žije sám a tak se za ním táhnou ti, co nepracují a tahají z bráchy dolárky, které on tak těžce vydře, a

že prý u něho mnohdy i někdo přespí a tak ať se nedivím těm zásobám láhví, které nestačil všecky ani odnést..

Seděla jsem, koukala, oči se mi vlhčily „jako že je můj bráška alkoholik?“ zeptala jsem se přímo a zároveň plná obavy.

„Je mi to líto, ale ano. Tvůj brácha je alkoholik a pokud chceš pro něho něco udělat, nedovol, ať pije. Mysleli jsme si, že když přijedeš, že se bude krotit...“

 

Najednou přišel manžel Květy a řekl, že můj bráška právě odešel, že ho nešlo zadržet. Ihned jsem reagovala. Vstala jsem, poděkovala, rozloučila se, oblékla jsem se a rychle vykročila za bráškou do noční tmy ozářené světlem lamp.

Na obloze svítil měsíc a díval se na nás dolů.

 

V dálce před sebou jsem zahlédla po krajnici brášku, jak si to kličkuje a přidala jsem do kroku. Cesta byla jako ledovka. Víc jsem se klouzala, než šla.

Když jsem ho dohonila, začal se smát. Vytáhl láhev whisky a napil se. Pak jí zasunul do vnitřní kapsy kabátu a smál se dál.

„Čemu se směješ?“ ptala jsem se.

„Co je ti do toho?“ řekl úsečně a udělal směrem z kopce kotrmelec..

Koukala jsem na něj a nechápala..

Dávala jsem si do souvislosti věci, které mi říkala Květa s manželem. Vyprávěli mi, jaké má bráška problémy s pitím...

Ale bráška se jen smál a dělal kotrmelce..

 

Když jsem nějakým způsobem brášku dovedla konečně domů, v domnění, že ho uložím, aby se vyspal, a chtěla mu sundat kabát, začal na mě řvát, ať se ho nedotýkám, a co tam vůbec dělám, kde že jsem se tam vůbec vzala, že mně tam u něho v bytě nechce ani vidět a ať okamžitě vypadnu.

Byla jsem v šoku!!! "Bráško, co to povídáš?" a z očí se mi vylily slzy jako hrachy.

Nevěděla jsem, co mám dělat, jak se zachovat. "To bude dobrý" povídám" vyspíš se bude dobře. Utřela jsem si slzy, které se mi po tváři valily dál a pohladila ho.

Bylo mi hrozně. Třásla jsem se, zcela psychicky rozhozená, zaskočená, prostě vedle.

„Tohle na mně nehraj, a koukej odtud mazat. Já tě tu nechci ani vidět! Mazej, než tě zbiju“ řval bráška a sedl si na židli v kuchyni, vyndal láhev z vnitřní kapsy kabátu a napil se.

Ukázal prstem ze dveří „táááhni!!“ strčil do mě "táááááhni pryč" křičel..

 

 

Přes slzy jsem neviděla. Moje myšlenky mi nabízely jediné. Po tom všem, co mám za sebou.... :

Vem auto, dojeď kam můžeš a někde zmrzni. Budeš mít klid..

Bez sebemenšího zaváhání jsem vzala z věšáku klíčky od auta a zabouchla za sebou dveře od bytu..

 

 

 

 

 

Pokračování příště

 

 

 



24.6.2009 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3494x

Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
CESTA ZA RŮŽÍ 29.
Cesta za růží 28.
Cesta za růží 27.
Fotografie k Cestě za růží 26.
Cesta za růží 26.
Cesta za růží 25.
Cesta za růží 24.
Cesta za růží 23.
Cesta za růží 22.
Cesta za růží 21.

Yukonka - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (370)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si