Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

O jepici

 

Přijdu do jiného stavu a první, co udělám, odročím studium. Na neurčito. Těším se na mimino. Robin mi po večerech hladívá bříško a já jsem k zbláznění šťastná. Nepolepšitelně ubrečená a rozcitlivělá. Tchyně mírně rozpačitá nad nadcházejícím babičkovským údělem. Kupodivu se ani tolik nehádáme. Strojené a vynucené příměří. Ohleduplná ženská přetvářka. Chytne mě vaření a pečení. Začnu jednoduchými recepty, zvládajíc i třené moučníky. S kynutými buchtami neuspěji. Obdivuji Robinovu mravenčí trpělivost s mým neumětelstvím, když ho namísto slibovaných buchet uctím nepoživatelnými krikeťáky. Málem si na nich vylomí zub. Oběd si pokaždé přesouváme do svého pokoje. Tchyně tak přichází o skvělé zážitky, jimiž by mohla oblažovat přítelkyně v kavárně. Ale o jeden kulinářský neúspěch se s nimi určitě s chutí podělí. Zapomenu na bůček v troubě a vytáhnu jej až po několika hodinách, kdy se celým bytem táhne namodralý dým, jenž smrdí po starých hadrách. Jaruna stěží skrývá škodolibou radost.

"Nedopečený zrovna není," do dvou prstů štítivě uchopí na uhel spálené maso, hodíc je s gustem do odpadků.


 

Přistupuji k oknu. Bílé vločky stále hustěji obalují římsu. Robin nikde. Zaposlouchám se do oddychování Bobinky v postýlce za paravanem. Chrupkání se zarýmovaným nosem. Přes ulici někdo něco slaví. Siluety tancujících dvojic se míhají skrze větvoví holých olší. Za obrovským oknem. Odnaproti. Nabírám sníh do dlaní. Foukám do čtyř světových stran. Kde jsi, zalká Patetická do dlaní. Kde jinde, než v prdeli, odsekne Zemitá. Půlnoc se dávno přehoupne. Přes můj klín. Tam, kde nic není, ani čert nebere. Hlavou proti zdi. Hlavou proti konvencím. S ruským medvědem čutat hlavičku. Ve vyjetých kolejích až na Bajkal. Krucinál, copak jsem strojvedoucí, abych se trápila, že vykolejím? Uchopím jehlice věrnosti a napřáhnu proti dveřím. Kdyby ses objevil, rozpářu ti břicho. Zatím jenom pářu, co přes den upletu. Odevzdaně čekám na manžela.


 

O jepici

Přetěžko se mi šlape po schodech nahoru, do bývalého mládeneckého pokojíku svého muže. Co tady vlastně hledám? Žárlivě střežím jeho minulost. Netuším, že takovým jednáním si akorát podřezávám větev sama pod sebou. Obrovské těhotenské břicho mi brání v pohybu. Pročítám dopisy od bývalé milenky. S pravopisnými chybami. Nacházím dámské kalhotky. Ještě nepoužité. Břicho se napne k prasknutí. Kterápak je tady zapomněla? Zastrčím je do kapsy. Pár fotografií s cizími holkami. Směješ se na nich spolu s nimi a držíš je kolem ramen. Jsem hloupá, že se tak dobrovolně vystavuji týrání. Nepříčetná zvědavostí se vrhám na další snímky. Polonazí pánové a slečny. Probůh! Tady ta blondýna je podobná holce na druhé fotografii. S tebou. Břicho se vzedmulo do obrovské vlny. Zuřivého vlnobití. Co to má znamenat? Nic. Jen klid, děvče. To bylo za svobodna, víš? Ale vždyť je to on. Stojící zezadu. Poznám ho. Možná ano, možná ne. Nemůžeš to říct. S určitostí. Zuřivě se vrhám na fotku. Nemám sil ji pohledem pitvat. Ani o minutu déle. Trhám na tisíc kousků. Corpus delicti. Pohádka Tisíce a jedné noci. Skončila. Šahrazád dovyprávěla. Oblékla se do rudých tapet a čeká na popravu. Mečem. Prchám z čarodějnické sluje. Uzamykám doupě hrůzy. Na sto západů. S kým to vlastně žiji? S milovníkem grupáče? Uklouznu na schodech. Natluču si koleno. Ucítím zvlhnutí mezi stehny. Ohlásí se vlnobití. Panebože, já snad budu rodit. Ještě ne. Plodová voda naštěstí neodchází. První termín až za čtrnáct dní. Volám ti do práce. Přicházíš dříve. Hlídáme spolu předporodní křeče. Uklidňuješ mě, ať se tak nebojím. Já zatím myslím na přisprostlou blondýnu na fotografii a na dva chlapy s ní. Bojuji sama se sebou, jestli se tě mám zeptat. Nevydržím. Hurónsky se směješ. Mé hlouposti. Naivitě. Blbosti. Natvrdlosti. Jak prý si mohu něco tak obludného myslet. Chceš tu fotografii vidět. Upokojuji se. Zničila jsem ji. Roztrhala a spláchla na záchodě. Nemám nic, čím bych ti dokázala lež. Takže jsem já ta pitomá a dobře mi tak. Z hloubi duše si přeji, aby to byla lež. Nemohu své podezření srovnat s tvou obhajobou a na základě důkazu tě usvědčit. Jsem zpochybněna. Namísto chytré znovu blbá horákyně. Ale červík žárlivosti zahlodal. Copak jsem nepoznala tu hnusnou blondýnu? Ale co když to byl někdo jiný? Zezadu. Máš pravdu. Z tohoto pohledu je přece každý chlap stejný. Kéž by tomu tak bylo. Stydím se. Z hloubi duše. Sedíme naproti sobě. Křeče se ozývají. Pomáháš mi do svetru. Rozklepu se strachy. Za chvíli přijede sanitka. Kdybys jen tušil, jak šíleně se bojím. Venku voní letní noc a já čichám, čichám člověčinu. Ještě jednu vůni. Jako vždy po hermelínu. Poslední objetí. Políbení.

Odvedou mě na lůžko vedle další sténající. Oholí mě a dají klystýr. Skučím. Koušu se do předloktí. Chtějí po mně, ať ležím natažena na zádech. Nesmím klečet u postele. Nesmím chodit. Ležení na boku nepomáhá. Je to ještě horší. Opouštím hekárnu. Sunu se po chodbě. Je mi vynadáno. Netuším proč, protože se mi trochu ulevilo. Vleže se to nedá vydržet. Panebože, mami, kde jsi byla, když jsem tě potřebovala? Bílá košile se zbarví krví. Odvádějí mě na porodní sál. Za plastikovou zástěnou bojuje další rodička. Příval sprostých slov mě o tom přesvědčuje. Nasměrují mě na kozu. Mám zhluboka dýchat a ležet pokud možno klidně. Na zpropadených zádech. Panebože, to je na zbláznění. O mé břicho se v této hře nehraje, zato něčí ruka mě láme v zádech. Kousek po kousku. V životě jsem tak strašlivou bolest nezkusila. Přistoupí ke mně. Stará. Snědá. Hnáty křivé. Hlas vichřice se podobá.

"Co to tady vyvádíte?" zařve statná porodní asistentka. Poručí, abych se ráčila chytnout madel, jinak to děcko nevyprdnu. Projede mnou strašlivá bolest od hlavy k patě. Křečí ztuhnu. Na kámen. Zchromlými prsty nelze vůbec nic uchopit. Natož madlo. Vytuhlé prsty trčí jako drápy. Přibliž se k mému břichu, tak ti vyškrábu oči, čarodějnice! Přiblížíš se a zařveš, kolikrát že potřebuji slyšet, abych se chytla. Řvi si. Jen si řvi! Jediné slovo ode mě neuslyšíš. Hlásku nevydám. Nemohu. Namísto jazyku mám v ústech tuhou hroudu. Kus nepotřebného žvance. Oči se mi tlačí ven. Z důlků. Vrazí mi injekci. Do předloktí. Kdo jsi ty, jenž mně vytahuješ páteř ze zad. Obratel po obratli. Copak jsem ryba? Prohýbám se bolestí do oblouku. Porodní asistentce dojde trpělivost. Po kolikáté? Mocným hlasem zařve, jestli chci to dítě zabít. Nanovo ztuhnu. Nemám sil. Nechci nic. Ať mi dají pokoj. Všichni, co jsou tady. Ale na zádech se ležet nedá. Ne v břichu, ale v kříži se odehrává celý porod. Sestry na mě nalehnou. Nemohu se pohnout. Jako by mě roztrhlo obrovské kladivo. Páteř se sroluje do rozkroku. Nesnesitelný tlak mě trhá vejpůl. Konečně to povolí. Cosi ze mě vytáhnou. Hrůzyplné obličeje. Bohdano, ty čarodějnice, porodilas netopýra! Jak to, že tu nikdo a nic nekřičí?

"Je to živé?" prolomím hradbu mlčení. Nikdo neodpovídá. Sestra odbíhá. S uzlíčkem pod paží.

"Máte holčičku," zašeptá mi do ucha mladá sestřička a pohladí po hlavě. "Trochu přiškrcenou," dodává, "ale to bude dobrý."

Na stropě se třepetají zelené můry. Jsou jich mraky. Jepice. Třepetají se sem a tam, přilétají další a další. Je půl dvanácté v noci. Pátek třináctého. A má holčička se málem oběsila. Na dvakrát omotaném lasu. Nepřející čarodějnice. Ve sluji mého břicha. Přichází doktorka. S ucpaným zarýmovaným nosem. Dává se do šití. Hadrové panny. Ze které se vysypalo něco pilin. Mohutná bublina se rozhoupá pod nosní dírkou. Odevzdaně čekám, kdy se rozpleskne. Mezi mými stehny. Naštěstí je pokaždé zachycena do ohbí bílého rukávu. Jehla se napřahuje k dalším stehům a navzdory senné rýmě. Zašitá skončím na chodbě. Zaštepovaná modrá punčocha. Slastný úlevný pocit. Mám to za sebou. Mám holčičku, kterou jsem ani neviděla. Kterou vzkřísili za plentou. Kterou jsem neslyšela ani zaplakat, ani zavrnět. Necítím nic. Žádnou mateřskou lásku. Žádné rozechvění. Všechno je mi nějak fuk. Ukradené. I sám život. Jsem bez jiskry. Bez špetky sil. Odevzdaně ležím. Kdyby mi kdokoli řekl, umři, tak se klidně podvolím. Ležím pohozená jako kus vyždímaného hadru. Po požáru spáleniště. Zelený přísvit křídel můr.

Na pokoji nás leží šest. Nalevo i napravo štěbetá jedna přes druhou. Koukám do stropu. Žádné jepice. S průsvitnými křídly. A přece slyším tlukot. Zazděného strachu v tepajícím zarudlém zápěstí. Rozkousaných opuchlých rtů. Slyším rozhrkaný vozík s růžovými vánočkami. Jednu mi ukládají do postele. Vidím se jakoby odjinud. Zasklená v jakémsi akváriu. Neraduji se z toho, co vidím. Je ze mě netečná mamina mdle civící na děťátko s vykartáčovaným tmavým kohoutem. Mimino tvrdě spí. Nakrmené feminarem. Vánočky odvezeny. Vtrhne sestra. Ať se rychle nachystáme. Odhodíme přikrývku. Vyhrneme košile. Roztáhneme nohy. Proč? No přece, vizita! V poklusu probíhá pokojem. Ve vzduchu visí otázka, zda některou něco nebolí. Běda jí. Vedoucího lékaře vnímám jako muže, jako hezouna, nabízejíc mu své roztažené nohy. Nevím, jestli blednu či rudnu, ale stydím se za své ponížení. Za svou apatickou poslušnost. Každý pohyb je mi utrpením. Ukrutnou námahou. Jako bych ležela v těžkém brnění, ze kterého nejsem s to dostat se ven. Konečně odejdou. Někde poblíž prásknou dveře. Chci ležet bez hnutí. Nemyslet, necítit a umřít. Na dítě v té chvíli vůbec nepomyslím. Ani na tebe. Proč proboha, nevím. Představuji si svou smrt. Cítím, jak se plíží. Cítím už dopředu úlevu, až to budu mít za sebou. Strach z žití se mi vzpříčí v prsou. Strach ze světa, do kterého jsem nanovo vržena. I proti své vůli.


 

Opatrně sedím na levé půlce zadku. Naslouchám učitelkám. Mluví jedna přes druhou. Okukují mě. A mrně v postýlce. Podivují se, že mě ještě pobolívá šití. Jedno vím jistě. Do školy a mezi vás se krasavice inteligentní nevrátím. Nevím, co budu dělat. Od té doby, co se Pavel dovtípí, že jsem těhotná, přestává mi volat. Jsem pro něj ztracený případ. Od té doby, co je na světě Bobinka, přestávám myslet na něj i na divadlo. S vypětím všech sil se zajímám jen o své miminko. Můj chtivý zájem o Robina uvadá, ale jemu to asi vadí ze všeho nejméně. Má kýžený pokoj. Svůj čas věnuje výhradně zkouškám dalších hitů. Nebo se zašívá do své elektronkové svatyně a zbude-li něco pro rodinu, bůh suď. S touto perspektivou jsem si ho brala. Nemám si proč stěžovat. Ale stěžuji si. Chtěla bych ten čarokrásný ostrov společného soužití zkoumat spolu s ním. Ocitám se na něm sama, až mě z toho čas od času mrazí. Bobinka rozmetá mé zájmy. O všechno ostatní. Školní tlachy mi neleží ani v patě. S mateřskou pýchou naslouchám chvalozpěvům učitelek.

"Jaká je snědá. S černými vlásky."

"Vůbec se ti nepodobá."

"Je celá po tátovi."

"Barvu má od přiškrcení," obhajuji své cigáně. Pozoruji Jarunin stín za dveřmi. Zdráhavě vnikne do pokoje.

"Robin vypadal úplně jinak."

"Třeba je po babičce," zlomyslně dodávám.

Obrátí oči v sloup a mizí za dveřmi.

"Teď už je mi hej. Ale ještě minulý týden jsem byla slabá jako moucha."

"Ona ti s ničím nepomůže?"

"Prstem pro mě nehne. Málem je dotčená, že jsme ji učinili babičkou."

"Prosím tě, vždyť vypadá nejméně na šedesát."

"To jo. Po příjezdu z porodnice se zeptala, co si dáme k jídlu, že nic nemá. Tak jsem uvařila polévku ze sáčku."

"Těpéro, to je ale megera."

"Kdyby jen to. Korunu všemu nasadila, když se starostlivě otázala, zda je dítě vůbec jeho."

"Ježibaba!"

Návštěva u konce. Sedím jak zpráskaný pes. Jsem k politování. Pociťuji hluboké rozčarování. Chce se mi v jednom kuse brečet. Vlekle unavená a slabá. Pomlouvačná. Neodpouštějící. Je mi na blití. Ze sebe samé.

Nic mně nepomůže sebelítost a neutuchající naštvanost na tchyni. Snachovský syndrom nenávisti? Zaměstnaní rodiče se rozplývají nad Barborkou, ale z bryndy si musím pomoci sama. Domů se tak jako tak nevrátím. Robin celé dny pracuje. Hraje po večerech i o víkendech. Zhubnu o deset kilo. Po měsíci kojení ztrácím mléko nadobro. Celé šestinedělí se mi stane nepřestojným utrpením. Vysílená se potácím mezi dnem a nocí. Pořádně se nevyspím. Běžným úkonům kolem dítěte věnuji nadlidskou námahu. Když Barborka dobře jí, projevuje Jaruna obavy, aby nebyla tlustá po mojí mámě. Když trpí nechutenstvím, tak cedí skrze skřípající zuby, že bude vychrtlá po mně. S vnučkou se zkrátka na každý pád nezavděčím. Babička se v Jaruně probouzí, teprve když je z Barborky lezoucí batole. Až se začne babičce skutečně podobat, je konečně vzata na milost. Robin své otcovství nijak nepřehání. I když má Bobinku moc rád, nemá chuť ani čas cokoliv měnit na svých zvycích. I nadále se s plnou vervou věnuje bigbítu a já se musím rvát sama se sebou a své místo na slunci si vybojovat. Jako každé sebenalézání, tak i to mé – mateřské - je plné těkajícího neklidu a úzkostného pocitu zodpovědnosti, abych vše zvládala tak, jak se ode mě očekává. Aškenazyho Křik přechází v Munchův řev až do řezavého znehybnění. V útrobách. Postižena slepotou všech matek, považuji Bobinu za to nejkrásnější a nejchytřejší dítě na světě. Ochromená chorobnou úzkostí a strachem o své děťátko nemožně přeháním mateřskou péči. Zodpovědnost tíží jako břímě. Čas se scvrkne od jednoho krmení k druhému. Od praní plen k žehlení. Mateřské štěstí nebo utahanost? Nejspíš obojí. Asi brnkám na Robinovy nervy. Předěťátkovaností. Nevyrovnaností. Rozháraností. Jakousi šílenou posedlostí, když si vezmu něco do hlavy. Umanutě. Nevnímám nic jiného. V hlavě mi bzučí jen ty mé utkvělé myšlenky, týkající se beze zbytku problémů kolem Bobinky a nás dvou. Na nic jiného nemám energii.

Pegas v mých snech stále mává křídly, ale ve chvílích samoty cítím jen vnitřní opuštěnost. V duši tlačí bolavé veršovánky. Zmatené představy. Ani jedno, ani druhé mě k ničemu pořádnému nenakopne. Robin předčí mé očekávání o manželství s hudebníkem. Do své třinácté komnaty nikoho nepustí. Ani mě. Propadám se do zvláštních stavů. Úzkostných nálad, plenících mě zevnitř. V útrobách. Ze zoufalství se vrhám na domácnost. Dřu do roztrhání těla. Chabě si uvědomuji zcestnost takového jednání, ale nevím kudy kam. Jako praštěná a do úplného zblbnutí šiju, pletu nebo vařím. Přitom mi celá ta nadlidská námaha nepřináší kýženou úlevu. Vysvobození od nočních můr. Řvoucích parchantů, kdesi hluboko ve mně. Svářících se nelidskými hlasy. Občas se mi něco povede, občas ne. Uvnitř strádám. Nanovo. Propadám se do zoufalé marnosti. Vytoužený klid nikde. Rozmrzelá a uštvaná si nakládám vždy o chloupek více, než na co mi síly stačí. Sebevražedně se vyčerpávám a užírám nad vlastní nemohoucností. Nedokonalostí a neschopností. Změnit sebe sama. Odnášejí to ostatní. Nezřídka ti, na kterých mi záleží ze všeho nejvíc a které miluji. Z celého srdce.

Robin odchází každý večer do Grandu. Tchyně na pravidelné kavárenské dýchánky s přítelkyněmi. Občas se ukáže táta s mámou. Dlouhé večery se záludně plíží. Harpyje mých snů. Vyčkávají, aby ještě s větší silou zaútočily. V pravý čas. Přijde probděná noc. Bez Robina. Po mém boku. K uzoufání sama. Unaveně přetažená. Noční jasná obloha se naklání pronikavým jasem úplňku. Přečkám-li do rána? Jarními vůněmi prosycený vzduch se line pootevřeným oknem a protrhne clonu. Mého ustrnutí. Úzkostným přemýšlením zkoumám dosavadní život. Jsem nesmyslný opičí matkostroj. Vše, co tady vytvářím svýma rukama, je jen další z šaškáren. Sebemrskačského uspokojování. Ve sterilní uklizené domácnosti. S vydezinfikovanou podlahou. Vlastní duše jak papinův hrnec co nevidět exploduje. Zeslabuji plamen. Přetlakem odchází hořkost s úzkostí. Šílená táhne za ruku Uštvanou. Vzlykám. Lížu si rány. Žaluji zdím kolem sebe. Jako malá holka, které spadly hračky. Do kanálu. Kdo ví, kde se toulá. Kdo ví, proč chodí den co den namazaný. Kdo ví, proč se mu nelíbím. Kdo ví, proč jsem tak pitomá. Vybrečím se. Vysmrkám. Nebesa, nelámejte mě vejpůl. Nenakládejte mi na ramena ještě větší nepředstavitelnou tíhu, než mohu unést. Nastražím uši. Zarážející zvuk. Šustot křídel. Blízko. Blizoučko. Posadím se. Třepetalá - třepetavá. Překvapeně zírám na Bobinku. Chvějící se jazýček. Žmoulající hřbet ručky. Povědomě pomlaskává. Šustivě. Rozchechtám se. Podívám k oknu. Užasnu. Obrovská koňská hlava rozrazí okenice. Přátelsky se zakření. Pod matrací nahmatám zapomenutý sešit. Radostně jím mávám. Ještě, že tě mám. Blábolajdum. A tebe také, koňská hlavo.


 

 



9.5.2009 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3254x

Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (370)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si