Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

O tchyni

 

Byla protivná. Sama sobě. Ke tchyni se dokázala chovat zdánlivě zdvořile, užírajíc se o to víc uvnitř. Zvláště silnou nechuť pociťovala časně ráno. Po probuzení. Nesnášela připomínkování. Pořád dokola omílané. Únavné. Raději by si všechno dělala sama. Nestála o takovou draze vykoupenou výpomoc. Sama však neví, jak je možné, že výsledek jejího počínání míval přesně opačný účinek od původního předsevzetí. Není všem dnům konec, uklidňuje se v naději, že zítra se vše v dobré obrátí. Po půlročním manželství by měla či neměla umět více? Neví.

Milovala léto. Přehradu. Rozlévala se široko daleko. Provokující. Aby člověk vyzkoušel tu nejhlubší hloubku pod hladinou. Když plave naznak, Otin ji straší, že se napíchne na špičku kostela zatopené vesnice. Jako korouhev. Blboun. Ráno se budívala první. Během deseti minut stačila uvařit vajíčka natvrdo a ještě přeplavat zátočinu tam a zpět. Když odstavovala vejce, nakoukla do malé ložničky. Tchyně měla půlnoc a Otin jakbysmet. Alespoň se tak tvářili. Postavila vodu na čaj a vyšla před chatku.

Slunce se vylouplo z lesa a prosvěcovalo opar nad vodou. Seděla zabalená do froté županu a pozorovala drobné vlnky dorážející na dřevěné molo. Všude kolem ní božské ticho. Lidé ještě povětšinou spali, jen sem tam v dálce doutnaly noční ohně a rýsovaly se siluety rybářů. Cítila v sobě blahodárný pokoj. Šplouchající vlnky narážely na nastavené chodidlo a překvapovaly nevypočitatelnou hravostí. Doma nikdy brzy po ránu nevstávala, ale zde neměla stání. Ranní spaní jí příliš nesvědčilo. Neurčité vnitřní štěstí ji celou prostupovalo a dál utvrzovalo v tom, aby si i příští ráno přivstala a rituál s plaváním zopakovala. Pískot konvice ji vytrhne ze zadumání a zároveň slyší Otinovo sakrování. Po chvíli se Otin, doširoka zívaje s rozpaženýma rukama, objeví na molu.

"Podruhé si ten čaj zalij sama."

"Blablabla, aby tě neubylo."

Dlouhým pohledem nabrala sílu z mlžného oparu nad hladinou. Do dalšího dne, poskvrněného společným pobytem s protivnou tchyní.

Dnes se na ni nemůže ani podívat, v duchu zuří a nazdařbůh se šťourá v jídle. Neví proč, ale připadá jí, že ji ta ženská po celou dobu snídaně upřeně sleduje a civí na každý její pohyb neodbytně zvědavým pohledem slídila. Místo dobrého zažití bojuje s bublajícími zadržovanými pazvuky v útrobách.

Nenápadně se rozhlédne po ostatních, jestli něco nezaslechli. Otin je zabrán do vlastního jídla. Zato tchyně sklouzne pohledem na její oblé bříško a Radka cítí své vnitřnosti, jak se obracejí naruby. Krátký hlubokomyslný pohled na dno talíře prozrazuje, že bude co nevidět obšťastněna jedním z dalších myšlenkových výronů, kterými se to v Jarunině mozku jen hemží.

"Ty vlasy musíš nosit rozpuštěné. Jinak máš příliš malou hlavu."

"Lepší v uzlu, než ve vajíčkách."

Chacha, to jsem ti to dala, babo. Jako bych nevěděla, že využiješ každé příležitosti, abys Otina upozornila na mé nedostatky. Ten si toho naštěstí nevšímá. Hltá snídani a myšlenkami je beztak někde u vody.

"Ženské, tak se mějte. Já vyrážím."

"Kam dnes půjdeš?"

"Ještě nevím. Možná si zajedu za velkou zátoku. Je to tam přece jenom klidnější."

"Dej na sebe pozor, Otíku."

Jen si ze samé lásky neupšoukni, opičí mutro. Stejně tě neuslyší. Startování motoru mi dává za pravdu.

"Chudák, že si jednou nedá pokoj. Pořád se honí. Vždyť ty ryby nepotřebujeme."

"Náhodou, já mám ryby ráda. Stejně moc neberou. To by musel vstávat v jinačejší dobu."

"Co bys ještě nechtěla? Přece je na dovolené, ne?"

"Nijak by mu to neuškodilo." naschvál pokračuji, tušíc, jak tchyni rozzuřím. Teď mně vyčte, že ho v noci nenechám spát a ráno dospat.

"Máte chodit brzy spát a ne se kdesi courat po nocích. Moc nekoukej, je to pravda."

Mám to zapotřebí? Běsním a prchám ven. Se slzami v očích si roztáhnu osušku. Na molu. Ulehám na břicho. Svět jen o málo zpřívětiví. Hlavně když nemusím poslouchat ty pitomý žvásty. Podivný vnitřní neklid mě přinutí, aby se nadzvedla na loktech a mimoděk podívala k chatce. Jasně, zase civí. Kývá na mě. Co chceš, babo? Proč pořád otravuješ? Rezignovaně jdu za ní.

"Co děláš na oběd? Musíš si to připravit."

"Nemusím. Otevřu hovězí konzervu a k tomu přihodím fazolové lusky v nálevu. Uvařím k tomu rýži a možná do toho ještě vrazím rajčatový protlak."

"To všechno máš s sebou?" nedůvěřivě zírá Jaruna, očividně zklamána.

"A na celý týden i suroviny.

"Ty se máš. Hlavně, aby vám chutnalo."

Zase. To snad není možné. Snažím se mluvit klidně, vyrovnaně, ale uvnitř vřu jak papiňák. Jako by se celá ta bezbřehá nenávist přenášela z baby na mě a stravovala vše čisté.

"Kvůli obědu jste mě volat nemusela."

Vracím se na molo, ale stejně je po pohodě. Pronásledování vtíravými myšlenkami. Dravě se vrhajícími na svou kořist. S klovajícími zobáky. Zatnutými drápy. Promyšleně mě pitvají a oddělují kousek po kousku. Ničí poslední zbytky slušného chování. Příště na tchyni vypláznu jazyk. Srdce skáče v hrudi jako splašené. Všechna dobrá předsevzetí dnešního rána jsou nenávratně pryč. Prohrávám. Nemám na ni. Babizna je psychicky silnější, s gustem přežvykuje ty své jedovatosti, vychutnává si ji jako žvýkačku. Spolu s Otinem si zároveň vzala i jeho ctihodnou matinku. Sužu protivnou. Vetřela se mezi ně i na dovolené. Raději by s nimi spala v jedné posteli. A měla vše pod kontrolou. Co jí to dá práce, než si Otina odláká večer pro sebe. Musí používat ty nejrafinovanější způsoby a přitom být nenápadná jako jeptiška. Včera byli na pivě, předevčírem v kině a dnes by si mohli jít zaplavat. Po návratu musejí pohovořit s tchyní Jarunou, která na ně netrpělivě čeká. Neomaleně zvědavá. Na vše. Vymýšlejí si nesmyslné filmové zápletky. Plácají, až se jim od huby práší. Spočinutí v mechu je příjemnější, než cokoli jiného. Bohužel, právě tohle říct tchyni nemohou.

S Otinem je Radka šťastná. Dává si na čas, než promluví, možná, že je i trochu bručoun, ale rozumějí si i beze slov. Dokonce jednou prohlásil, že si ji vzal hlavně proto, že umí tak báječně mlčet. Zřejmě mu jeho užvaněná matka občas také leze na nervy. Společné bydlení s ní je dáreček. Naštěstí mohou se spolu zanknout ve svém pokoji, večer ulehnou vklíněni do sebe, nemluví, každý si přemýšlí o svém a je jim fajn.

Otin ji neprozřetelně podcenil, když si myslel, že je na rybaření příliš měkká. Nebýt toho, že s nimi matka tráví dovolenou, tak by se na nějaké vyvařování vykašlala. Takhle se musí tvářit jako vzorná kuchařinka a Otin tráví čas na rybách od rána do večera.

Kdyby matka jen tušila, lstivě si pomyslí Radka a skočí po hlavě do vody. Plave na druhý břeh a živě si představuje, jak se asi bude tvářit? Možná, že ji právě proto tak bedlivě pozoruje. Že by to bylo vidět? Ne, to není možné, ani gynekolog by ještě nic nepoznal. Zatím. Ale za deset dní, jupí!

Leží v lesní trávě. Vzepře se na loktech. Významně si prohlíží plochý pupík. Kdypak se začne vzdouvat? Panebože, vůbec si to neumí představit, ale musí to být báječné. Až bude maminkou. Páni, z tchynči najednou bábrle tlačící kočárek. No to bude bžunda. Bezděčně utrhne drobný kvítek a lehce promne mezi prsty. Příjemná vůně heřmánku zašimrá v nosních dírkách. Kýchne. Jako urvaná.

"Radkoó," ozývá se volání z protějšího břehu.

Jen si řvi. Ono ti to neuškodí. Beztak jde o nějakou pitomost. Věčně rejpáš, ale sama chvilku nevydržíš. Skryta v husté trávě pozoruji tchyni zmateně pobíhající sem a tam, silně připomínající kvokající slepici. Dokonce se odvážila i na molo. Kupodivu máš čuch, díváš se mým směrem. Zavrtám se ještě hlouběji do trávy. Když tě tak pozoruji, nepřipadáš mi tak zákeřná a nebezpečná. Ale jako osamocená ženská, jež si neví s něčím rady. Z náhlého popudu se postavím a zamávám. S rozběhem plácnu o hladinu. Rychlým kraulem se přibližuji.

"Kde vězíš? Že si také nedáš s tím plaváním chvilku pokoj!"

"Nejlépe se plave, když není slunko vysoko."

"Na dovolené se dají dělat užitečnější věci. Mladá paní od vedle už upletla jeden svetr."

"Když má na koho."

Tchyně zvedne obočí a vykulí oči nad mou nehoráznou tupostí.

"Ó, pardón, já zapomněla na Otíka. Ale on má svetrů dost, ne?" dodávám sarkasticky. Moje sokyně o Otinovu lásku málem omdlévá. S odfrknutím se odporoučím do chaty.

S předstíraným klidem popadnu knížku, abych ji po chvíli odložila. Nesoustředěně koukám skrze řádky do blba. Někde poblíž zacvrliká pták. Tomu je hej. Svobodný, dělá si co chce. Do prčic! Tchyně mlátí nádobím jak střelená. Ach jo. Chudinka, prožívá pár hrnků od snídaně, zatímco já se opět povaluji. No a co. Oběd bez Otíka se stejně konat nebude. Radka kráčí po lesní pěšině a hlídá si vodu napravo, aby jí případně neunikl zvuk motorového člunu. Zátočina je velká. Dá se do běhu. Kéž by ho ještě zastihla na rybách. Pořád lepší zmizet, než se opékat. Tchyni na očích. Ucítí náhlou zemdlenost. Slunko přímo nad hlavou. Pravé poledne na krku. Vše utichá v návalu horka. Pod žhnoucími dusivými paprsky. Na jednom místě se zátoka zužuje. V dálce konečně spatří dvě sedící postavy. Kamarády skrze ryby. S ulehčením se k nim rozběhne. Skáče přes drny, využívajíc momentu překvapení.

Kdo je?” přitlačí dlaně na Otíkovy oči?”

Radi, neseš mi oběd?”

- Trochu blbá otázka, pomyslí si trpce Radka, vyměnil by mě za kus žvance.

Přinesla jsem ti sebe, víš. Berou?”

Právě přestaly. Nejspíš mají polední přestávku.”

Radka se při uklízení rybářského náčiní nenápadně otře o svého muže a pokradmu se ohlédne po druhém rybáři. Ten pochmurně hledí do vody, ale v jednom okamžiku se jí přece jenom zdálo, že se po ní nevraživě ohlédl. Asi má strach, že mu vyplaší ryby. No a co, kámo. Za chvíli vymázneme. Na lepší, víš?

"Tak nasedat!"

Ota ji plácne přes zadek takovou silou, že málem chytne balanc.

"Necháš toho? Koupal ses vůbec?"

"No - zkusil jsem to", zasměje se a postříká ji od hlavy až k patě.

"Už toho mám dost? To ti nedaruji!"

Radka kopne do vody, ale Ota je rychlejší. Chytí ji za ruce a za nohy. Vymáchá ve vodě a hodí doprostřed člunu.

"Nech mě," křičí Radka celá bez sebe, ale Ota se smíchem odráží od břehu s voláním: "Jedéém!" Kamarád přes ryby se ťuká do čela.

"A máš po žížalkách, právě jsi ztratil kámoše."

"Třeba nám bude vděčný, podívej," vycení zuby Ota a ukáže rybí ploutev, právě mizející pod hladinou. Ujíždějí, co to dá a za nimi se voda kalí modrofialovým pruhem.

"Od příštího roku budou motoráky zakázány."

"Nevadí! Budeš veslovat a já budu jako háček."

"Co má být?" nechápavě ucukává Ota, když ho zatahá za chloupky na rukou.

"Mně se na oběd nechce." .

"Ale já mám hlad."

"Tak si někam zajedeme na jídlo."

"A co matka?"

"Nic, počká." Zase. Pořád je tu s nimi. Jako kostlivec ve skříni.

Vím o nádherné lesní trávě, mám ti ji ukázat? Tam za tím ohybem. Je jako samet."

Ota konečně zastavuje u břehu.

"Tak ukaž."

"No, tady zrovna není. Ale podívej, nikde žádná chata, mohli bychom se vykoupat. Na naháče."

"Ne, fakt?"

"Aspoň nám máti nebude vyčítat, že jsme pohrdli obědem a šli se místo toho koupat. Žádné plavky, nic nepozná.”

Na tom něco je a Radka se příkladně svlékne do naha. S rozběhem hupsne do vody. Za chvíli se vedle ní rozpleskne Ota.

"Ať ti ryba něco neukousne."

"Mně? Sám si dej pozor!" směje se Radka. Nenasytně se přitiskne k Otovi. Nohama jej uchopí obkročmo kolem pánve. Rozpaží a položí trup na hladinu.

"Tahej mě!" přikáže.

Ota poslušně plave naznak a Radku vláčí s sebou. Ta slastně přivírá oči. Vtom se ocitne pod hladinou.

"To je podraz," rozkašle se, lapajíc po dechu.

"Podívej tráva,” ukazuje Otin na břeh. Radka se bezděčně ohlédne a šup, už je stáhnuta pod vodu.

"Tak ty nedáš pokoj!" skočí mu na záda a pevně ho uchopí kolem krku. Střelhbitě se pustí, zalykajíc se smíchy. Nevydrží lechtání na patách. Přitiskne se k němu zepředu.

"Jak to, že to ve vodě nejde?" směje se mu.

"No nejde," zrozpačití Ota a Radka si uvědomuje, že se ho její poznámka nelibě dotkla.

"Kde máš tu trávu?"

"Pusť mě a já ji najdu." Ota nasadí kraula a mocnými tempy se jí vzdaluje. Zůstane kus za ním.

"To je príma den, co? křičí Otin a z dálky připomíná obrovského chundelatého psa, prskajícího vodu na všechny strany. Plave jí naproti. Pomáhá na břeh.

"Tak tobě to nestačí jenom večer," napůl žertem a napůl vážně ji přitlačí na strom.

"Auu, tady je drsná kůra."

"Nevadí, uložím si tě do postýlky na zem." Radka zaúpí. Do zadku se jí zabodává jehličí.

"Ty moje jednohubko," rozvášňuje se Ota nad jejím vzdycháním. S mžitkami před očima zažívají pocity na pomezí slasti a bolesti. Splynutí a ztrácení se. Zmrtvýchvstání. Naplněná až po okraj životodárným nektarem, jenž se proměňuje v  proud nevyčerpatelné energie. Jako cestující do jiných dimenzí přechází z jednoho bytí do druhého.

"Miláčku, proč jsi tak křičela?"

"Podívej," nastavuje Radka rozpíchaný zadek.

"Chudináčku, mělas mě upozornit."

"Mně to nevadilo, necítila jsem bolest.”

Oblečeni do plavek nasedají do člunu. Všechno je to podvod, uvažuje v duchu Radka. Všichni mluví o souloži oklikou a opatrně, jako o něčem nečistém. Tchyně ji má za chovnou samici pro svého miláčka a aktem lásky jako takovým pohrdá. Jedni jsou otráveni protivnými konvencemi, druzí promiskuitním pářením. Vždyť je to lidská potřeba jako každá jiná. Copak je na tom něco špatného mít chuť na milování s mužem? Předstíráme výlety, protože se bojíme odvázat se v blízkosti tchyně. Je to normální?

Nyní musejí čelit nedočkavému očekávání. Odpovídat na záludné a předem nachystané otázky. Čelit nasupené zlobě, pokud hodně nahlas neocení Jarunino kuchařské umění. Radka škodolibě pozoruje Otina, jak se samou horlivostí může udávit. Sama jen pokradmu uždibuje. Jí na rozdíl od jiných na nějakém tom žvanci nesejde. Nevěří svým očím. Bába uvařila oběd z jejích zásob a dle jejího návodu. K dovršení všeho se tváří, jako by objevila Ameriku.

Mohla bych, ale neřeknu vám to, milánkové, uvažuje Radka a nejraději by své tajemství vyklopila.

"Jdu se natáhnout. Nádobí mi nechejte na odpoledne."

"Buď bez obav," odsekne matka, ale Otin na ni mrká, ať si v žádném případě nedělá násilí.

Doléhá k ní třískání nádobí. Radka zesílí tranzistor. Co nejhlasitěji. Naschvál. Slunce jamuje. Na jejím těle. Zpracovává ji ostrými paprsky. Do zničující bezduché malátnosti. Vzrušené, hádající se hlasy. U kuchyňské linky. Ruší ji asi tak jako bzukot komárů. Nebo nálety horkem ztěžklých masařek. Prudkým skokem do vody se zachraňuje. Za jejími zády se zvyšuje povyk. Položí se naznak. Tchyně vybíhá k molu.

"No vida, na plavání máš energie víc než dost."

"Taková jsem já, matinko!" rozpustile křičí Radka, vzdalujíc se rychlými tempy jedovatému jazyku, nastavujíc ramena a paže zčeřené hladině. Uklidňuje se pravidelným ponořováním hlavy pod vodu. Voda vniká všude. Do nosu. Do uší. Odstředivým frkáním ji vyplivuje ven. Tam, kam patří. Místečko se slehlou trávou čeká. Padne na záda. S pořádným žuchnutím. Hrome, nesmí to přehánět. Schová se do trávy jako myška, pozorujíc Otina na druhém břehu. Jak starostlivě přechází sem a tam, kryje si oči proti slunci. Neukáže se mu. Trochu ho potrápí. Převrací se na bok. Skrze přivřené řasy pozoruje dění. Kolem sebe. Mravence lezoucího po stéblu trávy. Slunéčko sedmitečné drápající se na stvol heřmánku. Zaposlouchá se do cvrkotů, cvrlikání a zpěvu okřídlenců bůhví odkud a bůhví kde poschovávaných. Probůh, povědomý tlak v podbřišku. Rozum odmítne jindy tak osvobozující krvácení. Má strach o své sladké tajemství. Co když se rozplyne jako mydlinka. A jí nezbude žádný triumf proti tchyni. Nebude mít nic, čím by mohla Otina překvapit. Strach a úzkost potvrdí další vlna křeče. Zabarvená zvlhlá stehna. Udiveně a nevěřícně zírá na rozpitou krev prosakující skrze plavky. Povolí napětí v podbřišku. Radka se hořce rozpláče. Všechno se proti ní spiklo. Žádné tajemství. Žádný překvapený Otin. Žádný byt. O vše se musí s někým dělit. Jí nezbude nic. Vůbec nic, co by ji mohlo potěšit. Plna sebelítosti pohlédne na druhý břeh. Otin skáče do vody. Zamává na něj. Plave mu naproti. No a co. Hlavně, že se ještě pořád milujeme. Copak je to málo?

"Plavu se přebalit," oznámí a není si jista, zda si něco nenamlouvá. Na jeho tváři kmitne stín zklamání. Na vteřinový okamžik.

"Chudinko moje, ještě že sis užila koupání. A toho druhého také," stříkne jí do očí. Rozesmějí se. Život je nádherný. Radka se pousměje na tchyni, vylézajíc z vody přímo u jejích nohou.

"Zbylo na mě nějaké nádobí?"

"Nedělej, jako bys nevěděla, že ti Otík ustoupí, kdykoli si pískneš.”

"S koupáním je utrum," drží se Radka za rozbolavělé břicho. Je to možné? Nebo se jí to zdá? I na Jarunině tváři zachytí zákmit zklamání. To je fajn, tajně doufáme všichni, pomyslí si Radka se zadostiučiněním.


 



9.5.2009 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:4460x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (373)
Moje závislosti (151)
Najkrajšie slová (147)
Skupča :-)) (141)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (104)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si