Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

Hotel Pelyněk

 

 

Svět kouzel a imaginací. Svět nařčení i úpění. Svět bolestiplného poznání. Vrstevnaté myšlenky jí drtily hlavu. Neklid a nepokoj každým dnem vzrůstal. Dovolená se před ní rozprostírala jak širočiré zrcadlo. Měla chuť bít kolem sebe bez ohledu na střepy. Protrhnout clonu namašlené pomíjivosti, která si honosně říkala přítomnost. Sarkofág. Vězení bez minulosti a budoucnosti. Jen sny jako vlaštovky naděje krouží nad hlavami otrokářů a otroků.

Les se přibližuje. Pravé poledne se chvěje ve vzduchu. Lída zhluboka vdechuje vůni travin a lučních květů. Známé i neznámé jí běží v ústrety. Les ji pohltí krkolomnými stíny. Vůní jehličí. Otočí se za veverkou, která jí zamává chvostíkem na pozdrav. Les prodlévá. Nekončí.

"Maminko," zaúpí Lída, když v mihotavém zrcadlení spatří cíl své cesty. Hotel Pelyněk. Stará solidní budova se tyčí na mírném vršku a kolem ní neprůhledná tvrz stromů. Neznámá síla ji vrhá kupředu. Přitahuje směrem k budově. Nejde jak noha nohu mine, ale plíží se jako kočka. Opatrně klade nohu před nohu. Jako provazochodkyně opatrně a s požitkem našlapuje do měkkého jehličí. Hotel se před ní vyloupne jako jádro z oříšku. Jako podivný úkaz architektury. Nezařaditelný, ale krásný. Nepřeberné množství věžiček se odráží od modře prosvícené oblohy. Vysoká, obloukem zakončená okna otevřená do krajiny. Pár osvěžujících kapek jí zvlaží tvář. Oblohu přetne duha. Konečně stane před domem. Co se zdálo být zvenčí nové, uvnitř zavání starobylostí. Plno pavučin a roztodivných krámů. Žasne a podivuje se. Snad zabloudila a spletla si adresu? Cosi ji nutí, aby pokračovala ve svém pátrání.

"Je tu někdo?" ptá se pusté chodby, jež ji vyzývá jako tunel, z něhož návratu není. Srdnatě vykročí. Narazí na dřevěné schody, táhnoucí se někam vzhůru do poschodí. Co krok, to příšerné vrzání a úpění. Lída přidává do kroku. Vrátit se už nechce. Jít dál jí připadá nebezpečné. Po chvilce zaváhání pokračuje v naznačeném směru. Dojde k pootevřeným dveřím.

"Kde je kdo?" zeptá se co nejhlasitěji, dodávajíc si tak odvahy. Opatrně vstoupí do pokoje. Uprostřed stará dvojpostel, za dveřmi otevřená dvojskříň. V první půlce fortelné police. Na nich naskládané lidské hlavy. Vypadají, že jsou teprve nedávno oddělené od těla čistou řeznou ranou. Přetnutím? Lída ustrne. Děsí ji čerstvá krev kapající z hlav. Sní či bdí? Civí na jednu z nich. Koho jí připomíná? Velké strnulé oko na ni spiklenecky zamrká. Probůh, určitě se spletla, ale přísahala by, že je to oko koně. Lída zděšeně zacouvá. Vyběhne ven. Nikde nikdo. Právě jí začíná dovolená.

"Přejete si?" jasně slyší přepečlivě artikulovanou otázku.

"Já? Proč já?" táže se Lída nahlas.

"Jen tak. Rád kladu otázky."

"Kdo jste? Ukažte se mi!" příkře přikáže Lída.

"Nemůžete mě přece nutit, i když přikazujete."

"Mohu všechno, co chci. Mohu s vámi i zatočit. Mohu se pohybovat, kde chci."

"Mezi nebem a zemí?"

"Po tom vám nic není. Neznám vás ani nevidím."

"Vadí vám to?"

"Nevadí. Prozatím."

A později? Copak lze promlouvat s hlasem, o němž nevím, komu patří?

"To se nedělá, že?"

Lída nafoukne tváře. Odfrkne si. Založí ruce za záda a opře se o fasádu domu. Obličej nastaví slunci.

"Tak jako slunečnice každý den, otáčí se za sluncem, tak i já hlavu svou..." zpívající hlas sklouzne do pobrukování.

"To už přestává všechno. Vy nedáte pokoj!"

"Nedám."

"Co jsem vám udělala?"

"Zasáhla do soukromí."

"Lžete! To není pravda!"

"A co ty hlavy?"

"Jen výmysly chorého mozku."

"Ale viděla jste je."

"Možná ano, možná ne."

Lída se frivolně zasměje.

"Tak vidíte." Hlas zní smířlivě, skoro prosebně. Lída zavírá oči. Má přece dovolenou. Měla by se cítit výborně a zatím tohle. Nic, vůbec nic ji nemůže potěšit. Sluneční paprsky se prodírají skrze jehličí vysokých borovic. Někde poblíž dlouze odkukává kukačka. Nikde nikdo. Lída se vzpamatuje. Opírá se o silný kmen stromu. Ještě kousek. Musí se chtě nechtě vzchopit. Hotel je přece na dosah, to ostatní jsou jen halucinace. Přidává do kroku. Kufr ji tíží. Přendává jej z ruky do ruky. Za chvíli se ohlásí na recepci. Muž v hotelu se jí ihned ujme. Chce a taky musí si oddechnout. Kam by dospěla, kdyby … Nedýchat - nedoufat. Ne, už dost! Dum spiro - spero. Jak jinak. Ale co dál? Lída neví a řešení je nablízku. Cítí to. Jen natáhnout dlaň. Odebere se do přiděleného pokoje. Otevřené okno s pevnou mřížkou. Aby ji snad nenapadlo vyskočit? Krajina jako rozkvetlá zahrada rozkládající se všude kolem. Pod oknem. Bíle povlečená postel. Skříň. Stůl a židle. Stolní lampa, aby ji nenapadlo číst v posteli. Jakýpak hotel. Vězení! Rozhořčeně se upamatuje Lída. Nejlepší léčba na chorou mysl. Hlas se protáhne zamřížovaným oknem.

"Vždyť jsem to říkal, že mi nevěříte."

"Proč bych měla?"

"Pořád si něco namlouváte."

"No a co? Vadí vám to?"

"Ale vy těm svým nesmyslům věříte. To nesmíte."

"Smím. Mohu věřit všemu, co si vymyslím."

"Jak myslíte."

"Nemyslím, ale vím."

"Už se zase hádáte."

"S vámi? Nikdy."

"Se mnou. I když – kdo ví." Protáhlá ozvěna odtáhne hlas s sebou. Lída přivírá oči. Barevné kruhy se tlačí na oční pozadí. Po večeři dostane něco na uklidnění. Aby nesnila, aby se jí nic nezdálo, aby se jí nevkrádaly do snu sny. Do obrazů obrazy. Z prostoru odchytnuté, odněkud ukradené. Za oknem se obloha zbarvuje do ruda. Cvrklikání v trávě. Hmyzí šumsvisty a ptačí štěbetání. Ke spaní. Jsem či nejsem? Sním či bdím? K čemu tvář, když podoba není? K čemu pohled, když oči nevidí. K čemu ústa, když hlas nezní. K čemu uši, které neslyší. Klamou mě smysly?

"Né!" rozkřičí se Lída, tisknouc dlaně na spánky.

Vběhnou pochopové. Uloží ji na postel. Přepásají. Injekci zabodnou do předloktí. Kdy přijde konec? Zítra nebo pozítří? Začátek usínání má za sebou. Hranice čeho a co je za ní? Pokoj se zachumlává do tmy.

Kupodivu, hlavy se rozhodnou s ní rozmlouvat. Některé načisto roztomilé, zato ty ostatní nepříjemné. První vlevo na ni znovu zamrká. Pohybuje rudými rty. Beze slov. Bez náznaku jediné hlásky. Lída nerozumí. Hlava brunety se zvolna pohupuje. Možná v rytmu pomyslné melodie.

"Prý ses načisto zbláznila."

"To není pravda", chraptivě se ohradí Lída.

"Je to pravda," přitvrdí ošklivější se světlými vlasy.

"Je to na mně vidět?"

"Jsi magor," řekne další.

"Máš to napsaný na čele."

Hlava na ni mrkne a co nejrychleji zamele rudými rty. Lídu popadne zoufalství. Nebojí se a přece bojí. Sebe sama, ale nejvíc těch ostatních. Zlehýnka otevře druhou půlku skříně. Trupy těl zavěšené na hácích a napěchované těsně na sebe. Společenské obleky pocákané krví. Hlavy o překot mluví. Jedna přes druhou, předhánějíce se, která kterou přebrebentí.

"Nedívej se."

"Zavři skříň!"

"Nesmíš nás tak vidět."

"Já se stydím."

"Ach, můj příčný řez."

Lída prudce zabouchne skříň a vší silou přitlačí záda na dveře.

"Dvě věci tu v krvi leží - mráz po těle hrůzou běží: dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy," čísi hlas polohlasně deklamuje a Lída naslouchá se zavřenýma očima.


 

Pozdě v noci. Robin přijde namazaný jako obvykle. Píšu, abych se nezbláznila. Jogínskými rybími pohyby se konejším. Medituji, abych v sobě přehlušila bezbřehý neklid se širočirým smutkem, stejný dnes jako kdysi. Tehdy jsem pocitu nezakotvenosti říkala touha. Jak ho jmenuji dnes? Ztráta mýtu. Iluzí. O manželství. O životě. Co ještě mohu ztratit? Lásku ke světu, životu. K lidem. Nejhorší je ztráta lásky k sobě samé. - Ale já potřebuji jas, potřebuji svítání nad svým životem… Více světla, šeptám spolu s Goethem a mám touhu objasnit spoustu věcí, vnést do nich tolik světla, kolik se dá, kolik každá z nich unese. - Jinak přijde smrt bez ohledu na to, jestli už jsem fyzicky mrtva či ne. Nechci umřít zaživa. Potřebuji NADĚJI - víru rozumu. Chci VĚRNOST - paměť srdce.

Stále více spolužaček vozí mimina. Zkoušky na pajdák jsem udělala v druhém termínu. Když mě přijímali, neopomněli zdůraznit, že jen díky práci v pionýrské organizaci. Brčálově zelené jablko zatrpkne v odporný pelyněk. Nevážím si sama sebe. Nic nedotáhnu do konce. Ani výpověď, ani loajalitu. Zalomcuje mnou vzdor a nevděk. Více pokory, soudružko. Více víry ve světlé zítřky. A nikdy jinak! Do prdele. Jsem vulgární. Dokonce máma mě na to upozornila. A bude hůř. Jakýsi nepostižitelný chlad se ve mně rozlézá. Jako bych žila v podivném hotelu. Kdesi v hlubokém lese. Dění kolem sebe sleduji skrze výkladní skříň. Bez účasti, bez radosti a žalu. S tuplovanou lhostejností pozoruji ty, již mi chtějí vnutit morálku otroka. Mám držet hubu, protože panská morálka nezná mezí. Uctívá jiné zákony. Rodiče kamuflují. Hru na život. Máma dál pojišťuje. Táta stále chalupaří, aby si měl kam vozit čtyřicítku inteligentní. Kterápak je to dnes? Hlase rozumu! Co mi nalháváš? Vykašlat se na všechno. Užívat si. Život je krátký. Copak vím, co dělá Robin po večerech? Jak bych mohla. Raději nechci vědět. Hrubý našeptávač štve a poštívá. Jeduplně udílí objevné zkušenosti. Zapomněl, že jsem si Robina vyvzdorovala. Zvolila. Vím i nevím. Sama sobě zakazuji klást důraz na sex. Za jiskrným pohledem hledám jistotu. - Zase kecáš. Hlesne přitroublý hlas. Opět se vemlouváš do role trpitelky. Mučednice s vytasenými jehlicemi věrnosti. Proč ne? Copak mi nedal život za pravdu? K čemu je mámě manželství plné vášně? Když se táta vrhá za kdejakou kočkou, přeběhnuvší přes cestu? Každý je nějaký, řekla by máma. To je věc temperamentu, odtuším. S přibývající roky zjišťuji, že jsem to přepískla, protože jestli něco mám po tátovi, tak je to temperament. Ale miluji Robina. S kytarou. I bez ní. Ale se sladkým dřevem má pro mě to největší kouzlo. Duše si užívá. Tak proč ne tělo? K čemu by mi bylo rozpálené pohlaví s posmutnělou nezbedou na pelesti? Nebo mrtvou? Nebo zanícenou až k pláči? Od prvního okamžiku našeho seznámení jsem tě chtěla právě takového, jaký jsi. I s tvou matematickou nemocí. Jsi na druhou.



8.3.2009 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3233x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (370)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si