Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

O hadrové panence

 

Konečně dovolená. Dalo jí pořádnou fušku, než se jí podařilo vyměnit služby, ale byla by schopna horších věcí. Pro Rudlu. Sedí vedle něj a pozoruje ho z profilu. I po těch deseti letech, co spolu žijí, je do něj zamilovaná. Bláznivě a nebezpečně. Někdy se jí zdá, že život křepčí v kruhu přítomnosti. V bezútěšné křeči. Bez vize budoucnosti. Bez břímě minulosti.

"Tak co, pojedeme dál?" vyruší ji z přemítání hluboký hlas jejího muže.

"Jak chceš. Ale raději bych jela, dokud je světlo."

Ruda beze slova přidá plyn. Prudce vybere ostrou zatáčku, až o něj zavadí ramenem. Má sto chutí se k němu přitisknout. Vášnivě ho obejmout. Neudělá to. Po tolika letech soužití by mu její chování mohlo připadat nepatřičné. Dobře si je vědoma toho, jak nesnáší ženské, které přehánějí. Projíždějí malým městečkem. Na chodnících běhající děti. Maminy s kočárky. Radka uhne pohledem. Zbožňuje pozorovat svého muže z profilu. Už deset let hrají stejnostejnou hru. Ona se tváří jako malá holčička, která potřebuje rádce, pomocníka a utěšitele. Zatím to oběma vyhovuje, i když od první hry uplynulo už tolik vody. Neodolá a položí si hlavu alespoň na Rudlovo rameno. Nevinně a lehounce jako malá holka.

"Krucinál, nemehlo blbý. Málem mi vlítne pod kola." Ruda na místě zastaví. Zvedá umorousaného kluka, který natahuje moldánky.

"Nic tě nebolí?" Radka mu utírá slzy svým kapesníkem. Opráší kalhoty. Odneslo to jen roztržené koleno. Pokřivená řidítka na tříkolce.

"Panebože, mohls ho zajet!"

"Copak za to můžu? Děcko pitomý. Vyřítí se rovnou pod kola."

Bylo jí do pláče. Povolí stavidla slzám lítosti, které se řinou po tvářích. Proč ji kdejaké dítě dokáže rozbrečet? Ale s tímto to mohlo dopadnout opravdu šeredně.

"Prosím tě, nebul mi tady," utrhne se na ni Rudla. Lehce se radí, ale hůře koná. Najednou se jí vybaví všechna příkoří a předešlá trápení, kdy se ještě snažila bojovat proti nepřející přírodě. Když vyslechla neúprosné konečné rozhodnutí svého gynekologa, nervově se složila. Následovala operace. Tehdy ji Ruda podržel. Někdy ho podezřívala, že mu to ani nevadilo. Přesvědčil ji, že se bez dětí klidně obejdou.

"Pro mě není dítě to nejhlavnější v životě."

Zvykla si na myšlenku, že zůstane bezdětná. Dodnes nerada vidí dětské kočárky. Upnula se na své povolání. Jako vrchní sestra zodpovídá za strašně moc dětí. Za své malé pacienty. Všechny je má ráda. Stejně.

Kdysi jí vrtávalo hlavou, co asi dělá Rudla, když ona je na noční. Párkrát ho zkoušela prozvonit telefonem, ale nikdy nebyl doma. Víckrát to už nezkoušela. Pro jistotu. Stejně měl pokaždé po ruce pohotovou výmluvu. Hraje velice dobře volejbal a musí proto trénovat. To mu přece nemůže upřít. Neupírala.

"Už ses uklidnila?"

"Začíná se smrákat."

"Hotel máme hnedle za rohem."

Mlčky zaparkují. Dovolenkový smích je přejde. Povídání zamrzá na rtech. Jen taktak o vlásek. Stačilo málo a z kluka byl mastný flek. A oni měli prokurátora na krku.

Recepční se usmívá jako najatá. Jako by je už očekávala. Cítí, jak se jí zmocňuje starý známý osten žárlivosti. Pochybnost, která hryže jako ostré zuby. Vlkodlaka. Myslí na to, co už se v životě s Rudlou nažárlila. Na každou ženu, která se kolem něj mihla. Zvykla si. I na to, že se chová mile a přívětivě ke každému člověku rodu ženského.

Pokoj je malý, ale útulný. Stojím zahloubaná u otevřeného okna. S pohledem vetknutým do horizontu za městem. Do vůně dálek. Vtom ucítím za zády nepatrný pohyb.

"Povečeříme a pak si zatancujeme," obejme mě Rudla.

"Dobrý plán," šťastně se směji a hlazení opětuji.

Utíkáme po schodech dolů. Držíme se za ruce jako zamlada. Jako by všechno bylo teprve před námi. Přibližuje se opojná vůně francouzského koňaku. Ke stolu si přisedne nějaký mladý pár. Vzájemně se představujeme. Jsem mimo? Zdá se mi to, nebo ne? Krásná Helena, upírajíc na Rudlu oddaný pohled zamilované psice, mlsně se - nevím proč - v jednom kuse olizuje. Její manžel Jiří mně neustále dolévá do sklenice bílého vína. Rozpačitě se usmívám, poslouchajíc nezávazné společenské špitání a neochotně se zapojuji do hovoru.

"Chceme na Šumavu."

"Zítra odjíždíme. Dítě máme u babičky..."

"Ne, my děti nemáme."

Vidím načrtnuté povytažené obočí a soucitný pohled zelených očí. Paní Helena se cítí být na koni. Budiž jí přáno. Na povýšené pohledy situace znalých matek jsem zvyklá. Tančím s Rudlou. Okatě pokukuje po Heleně, vznášející se vedle nás se svým manželem.

"Líbí se ti tu?"

"Docela jo. Ale nenamlouvej mi, že je to náhoda."

"No, taková maličká ano."

"Akorát v tom, že jsme se mohli s nimi minout."

"Ale je s nimi fajn, ne?"

"Pro mě jsou to cizí lidé."

Další tanec s Rudlou patří Heleně. Přiznej si to, děvče, že trošku žárlíš. Asi ano. Málo. Maličko. Rudla snaživě krouží v rytmu valčíku. Dávno už zapomněl na malér s chlapcem. Jiří snaživě odvíjí nit hovoru. Nezná labyrint a neví, že ta s nití jsem já. Alespoň si to v dané chvíli myslím. Tančíme spolu polku. Juchám a křepčím. Směsice pobavených pohledů mě poměřuje a odhaduje. Řádím jako nezbedná holka. Naštěstí přestávka. Sotva popadám dech.

"Chtěli jsme letos do Španělska. Ale stavíme, tak to nevyšlo. Na auťácích se dá slušně vydělat. Heluša aspoň nemusí pracovat a věnuje se holce."

"To má dobrý. Ale po pravdě řečeno, neměnila bych," přehrávám hrdinku nad věcí.

"Rudovy služební cesty také něco vynesou, ne?"

"Možná. Nechtějte mi však namluvit, že se spolu neznáte."

"To ani nezkouším. Kdysi jsme spolu hráli volejbal."

A chodili za ženskými. Je mi to jasné. Ruda s Helenou zamíří k nám. Hochu, kdybych tě neznala, tak bych si myslela, že ses právě zamiloval.

"Uf. Proč netančíte? Válí přece dobře, ne?"

"My si raději povídáme."

"Aha, tak jen do toho."

Pálí mě oči. Všichni se tak spokojeně tváří. Ale jeden jako druhý nejistě po mně pokukuje. Nejsem tu přebytečná? Provinile klopím oči. Padá mi hlava. Únavou. Jen ať to roztočí. Co když se znají všichni tři? Jsem nejistá. Nervózní. Nemožná. Poposedám. Jako na jehlách. Hledám útočiště. Na WC. Záchrana. Přimáznu si rty. Proč tyhle oči často brečí? Proč se chovám jako v křeči? Kdepak, už to mám. Helena mezi oběma. Štíhlá jako lasička. Drobná. Špičatá. Atraktivní. Šílená. Ne jako já. Na trní. Nepohodlně rozložená. Neuvolněná. Neveselá a nepřející. Chci být jiná. Budu. Slibuji sama sobě. S jedním nebo s druhým? Šuškat si budu s oběma. Jako Helena. Do nosu mě uhodí opojná vůně koňaku. Upíjím už počtvrté. Počítám těžké zlaté prsteny. Na prstech Heleny. Její dlaň spočine v Rudlově dlani. Na stole. Jiří se s pohledem na ně ke mně nakloní.

"Neber si to tak."

"Tak co podnikneme?" probere se Rudla z obluzení.

"Kluci, já přemýšlím o lumpárnách!"

"Jen přemýšlej, Heluško, to ti sluší."

"Zato já budu za chvíli mrtvá. Nejsem zvyklá na takový nóbl pití."

"Musíme si pospíšit, než nám tady vytuhneš."

Hedvábná nit utahuje smyčku. Jde se tancovat. Kolektivně. Bez odmluvy. Myslím na louku. Na honěnou mezi smrky. Se síťkou v ruce. Za barevnými motýly. Až zítra. Děvče, vydrž!

"Víš to, že sladce voníš?"

Kdo jen to řekl před tebou? Rudla. Ale teď se tiskne k Heleně. Jako bych tu nebyla. Je to poprvé, co se takto odhalil? Dotyk cizích rtů na mé tváři. Stačí jen přivřít oči. Nechat se unášet hudbou. Nic na tom není. Rozpálené rty. Na bocích horké dlaně. Z příjemné tíhy zesláblá kolena. Strach se rozplyne. A just neškobrtnu, just ne. Ruda s Helenou těsně přimknuti. K sobě. Tancují téměř bez hnutí.

"Chtěl bych tě," tiskne se ke mně Jiří.

Já tebe ne. Ale neodtáhnu se. Ať jen mě vidí. Tuhnou mi stehna. Jak to, že tě nemiluji a jsem celá zvlhlá? Hudba končí. Zapotácím se. Rozhodně do sebe hodím zbytek koňaku.

"Jen pij, ať jsi povolnější." Helenin manžel mi hladí kolena. Pod stolem. Rudla má oči jen pro Helenu. Ona ho rozverně tahá. Za knírek a za nos. Nikdo nežárlí. Všichni jsou přející. Jen já ne. Dusím se. Zasáhne mě prudká lavina. Už dál nesnesu to blbé objímání kolem ramen. Žvanění o modrých očích. Kam jen Rudla s Helenou zmizeli?

"Tobě to nevadí?"

"Nebuď naivní, kočičko."

Jsem staromódní. Hrozná. Nepotřebná. Odložená. Modrá punčocha. A bude hůř. Vím to. Copak jsem nikdy netušila, jak to vlastně je? Nežárlila? Nemohu mít děti. Proto mám držet hubu a být ráda, že ho mám?

"Už ne. Nechci. Je mi špatně."

"Tak to nařeď minerálkou."

"Jak to, že ti to nevadí?"

"No a co, ať si Heluška užije."

"Já tak přející nejsem. Jsem nemožná, že?"

"Rudla si tě nezaslouží."

"Jak to myslíš?"

"Že bych tě mohl svádět, ale nemá to cenu."

"Nejsem tvůj typ?"

"O to nejde."

"Neznám mimikry."

"Hm, jsi zdravotní sestra a nedokážeš se odvázat."

"Všechno jsem pokazila, že?"

"Napij se minerálky. Možná ti pomůže."

Bláznivě tančím. Nemyslím na zítřek. Nemyslím vůbec. Jsem v mlhovině. Jsem v davu. Na pustém ostrově. Podívám se k opuštěnému stolu. Točí se mi hlava. Je mi na zvracení.

"Pojď, doprovodím tě nahoru."

"A co Helena s Rudlou?"

"Vyspíš se u mě v pokoji."

"Helena je u nás, že? Tys to věděl. Tys to od začátku musel vědět. Zbabělče!" křičím na něj. Buším pěstmi do jeho zad, až se lidé otáčejí. Aťsi! Ať! Nebudu jiná, ne a ne! Začne hrát hudba. Tančíme poslední tanec, ploužáček. Silný stisk. Lapám po vzduchu. Vznáším se po schodech nahoru jako bezbranná, malá neposlušná holka. Opírám se o cizí rámě. Zahlédnu Rudlu. Zaslechnu Helenin klokotavý smích. Rozverný a vyzývavý. Pak už nic. Zle a zle. Jako na kolotoči. Sama nebo se všemi? Přibližuje se Smrt. Nebo odchází Láska. Se šklebem hadrové panenky? Odkud ji jenom znám, je mi tak povědomá. Za oknem svítá.

"S ní nic není. Je hotová."

Kožená jako Božena.”

"Kam ji uložíme?"

Ano, vzpomínám si. Je to má Zuzka. Kde se tu jenom vzala? Proč se mi podobá? Lehounká jako pírko. Nakládají s ní tak surově. Kdo je kdo? Co je co? Propletenec - zapletenec. Klubko. Bludiště, odkud nit nevede.

Ráno slunce. Se zlomyslnými koutky. Zhluboka kýchnu. Vedle mě Rudla. Právě si protírá oči.

"Jak se ti spalo?"

"Až na tu hlavu, dobře."

"Vezmi si aspirin. Nebo se ještě prospi. Nemusíme spěchat."

Matně si vzpomínám na včerejší den. Pití. Jiří. Helena. Tancování. Obcování? Ale kdo s kým? Do rána. Proč tak na mě civí?

"Něco se stalo? Mám děsný okno."

"Bylo ti špatně. Moc jsi pila. Ošetřoval jsem tě."

"Ti druzí odjeli?"

"Jo, něco takového říkali."

Leží v posteli. Ruce za hlavou. Hvízdá si oblíbenou vtíravou melodii. Bronzově opálený. Bez pohnutí jako sfinga.

"Tobě se to líbilo?"

"Proč ne? Stálo to za to, ne?"

"Jen jednou jsme spolu tancovali."

"Jiří se ti věnoval. I za mě."

"Ty zase Heleně."

Proč se musím právě teď rozbrečet? Jako malá nemožná holka? Hra na tatínka a jeho zlobivou holčičku. Vyčichlá a špatná. Včerejšek napsal další pokračování. Ksakru, o čem to jenom je? Začneš mě taťkovsky uklidňovat a konejšivě houpat v loktech. Prudce tě odstrčím a počnu balit zavazadla.

Silnice zahýbá mezi poli. Ve větru se komíhají žluté klasy jako zlaté vlasy děda Vševěda. Heleniny blonďaté vlasy. Zuřivě pozotvírám okna za našimi zády. Vystrčím ruku ven jako směrovku. Horký vzduch pofukuje kolem uší. Stále si pohvizduješ tu nekonečně protivnou melodii. Z profilu připomínáš papouška. Kakadu. Pohazuješ kudrnatou kšticí. Volnou rukou si mě přitáhneš od okna k sobě. Majetnicky stiskneš pravé ňadro. Až to zabolí. Kousnu se do rtu. Přivřu oči. Hlavou narazím o opěrku, když smýkneš volantem doprava. Pootevřu oči. Odtáhneš dlaň z mého ňadra a zařazuješ menší rychlost. Přibrzdíš. Před odbočkou na polní cestu zmítá se propletenec. Psů. Vidím tvé oči, jak chtivě sledují celou tu srandu. V kruhu. Vrávoravě se vypotácím z auta. Zvracím do příkopu. Nedaleko psího šoustání.


 

Jaryně se narodí druhé dítě. Helis se rozvede. Honzova další sestra emigruje do Rakouska. Potuluji se ulicemi. Spolu s městem se těším na jarní probuzení. V trávě. Plíživě se přišourá skličující vzpomínka. Bez rozpaků mě popadne za pačesy. Zakvedlá hlavou. Stěží si vybavuji, kdy to proběhlo na Václaváku a kdy následoval Jan Druhý. Pro pravdu nebo pro slávu? Pro nepřizpůsobivost stávajícím poměrům? Proč právě ty, Žanku kolikátý? Tak blbě to může udělat jenom hlupák, říkalo se. Tehdy. Kdo ví, víská mi vítr vlasy. Pohladí spánky. Sníh zakřupe pod nohama. Proč dnešek zasmrádá? Hnijící a vatovitý. Ticho po pěšině. Umíralo by se mi lehčeji, kdybych věděla, co věděl každý z Janů? Hledání pravdy bolí. Věčný boj. S leností, která potlačuje a nenávidí vlastní myšlení. Používat rozum bolí. Věčný boj. S pudem sebezáchovy. S podléháním iluzím. Jako na dosah ruky spatřím jádro pudla. Kdepak, pouze další z mnoha omylů. Proč žiji? K jakému smyslu se přibližuji se vším tím pinožením? Jestliže není tázání smyslem života, tak co vlastně? Založit rodinu. Vychovávat děti. A když ne tohle, tak co? Nespokojenost mi svírá mozek do bezútěšné křeče. Trápím se tím věčným hledačstvím a výpověď stáhnu zpět.

Ředitel má o starost méně. Robinovi dál opisuji anglické texty. Dolaďuji s ním přeložené anglické texty. Zpravidla, když se výborně bavíme, tak samotný výsledek nestojí za nic. Sotva postřehnutelné mihnutí za oknem. Obrovské koňské oko výsměšně zamrká. Jak žít? Samostatně nebo podobojí?

Na školu přišlo další z nesmyslných nařízení. Tentokrát se týkalo přepečlivého sledování hygieny. Velice oceňuji, že nemusím sdílet společnou místnost s učitelským sborem. Zavřená v pionýrské klubovně, léčím si nervy relativním klidem. Také na mě čeká buzerace, i když v jiné podobě. Nesmyslným přepočítáváním polapených pionýrů se čas od času podusím ve vlastní šťávě. Vztekem.

Robin se věnuje výhradně kapele. Připravuje nový program. Anglické texty omezené na dvě písničky. Smutné večery trávím zavřená v našem pokoji. Sama. Majkl se svou čepicí byl proslaven a znám. S tchyní Jarunou se pokud možno nevídáme. Když na sebe náhodou narazíme, strojeně se zazubíme a prohodíme pár nic neříkajících slov. Slídivé oči se zaháknou do mého pasu. Jaruna sice nestojí o to být babičkou, ale také nestojí o to mít neplodnou snachu. Dlouho nevěřila, že jsme se nemuseli brát.

Zoufalství společného bydlení. Beznaděj. Opakované krize. Chytám se volání. Po upřesnění. Útočí na mě útržky souvislejších myšlenek. Ztrácím se ve změti vnitřních povykujících hlasů. První cáry papírů schovávám na ta nejnemožnější místa. Stydím se za své grafomanství a přitom se zoufale potřebuji ujistit, že jsem, že existuji, že nejsem jenom šalba a klam. Zakládám tlustý linkovaný sešit. Nadepisuji Blábolajdum. Po kolikáté už? Mám své tajemství, které přede všemi tajím. Někdy mám dojem, že i sama před sebou. Jen Robin mě smí občas načapat. Tehdy, když potácivým krokem přicházívá domů. Z hluboké noci. Přistihuje mě, jak sedím na bobku a čmárám si do bloku.

"Co píšeš", ptává se bez účasti. Nečeká na odpověď, které se mu stejně nedostává.

Provinile odkládám knihu, tužku a blok, jako bych dělala něco nepřístojného a zakázaného. Stydím se. Proč vlastně dýchám, ptá se sám sebe sebevrah, nežli skoncuje se životem. Proč vlastně píšu, trápím se otázkou, jako bych chtěla skoncovat se svým psaním a to jednou provždy. Jsem bezradná z otázky, kterou jsem si položila. Vím, že neexistuje žádná pádná odpověď, která by mi pomohla z propasti, do níž pomalu a neodvratně kloužu. Po svých nejistotách jako po jílu. Urputně rozplétám klubko zašmodrchaných snů. Otevřeným oknem kuchyně vane dovnitř voňavý večerní vítr a rozhrnuje listí olší. Drobnými otvory mezi listím prosvítá obrovské zářící okno v protějším domě. Místo televizního příměří vedle tchyně Jaruny volím sebezpytování. Povoluji svým citům. Ty si odjakživa vroucně přály nějakou vrbu, které by se dalo sdělit vše. Například i to, že hora, na kterou šplhám, je příliš vysoká. Ačkoliv šplhám neúnavně, hora je den ze dne vyšší. Váhám, zda nemám raději zničit všechna dostupná pisátka, co se v této domácnosti nacházejí. Pozoruji bezvládné tělo po svém boku, vysílené hudbou a alkoholem. Es tut mir leid, netouží po milování se mnou. Vyje s vlky po vinárnách. Bude s nimi tak dlouho výt, až se provyje do výšin, kde nefouká. Naslouchám pravidelnému oddychování svého muže. Sním s otevřenýma očima. Zírám do tmy. Čím víc jsi mi vzdálen, tím víc po tobě toužím. Zalykám se trýznivou vášní. Divokými erotickými představami, které ze mě činí cizoložnici. Má touha tryská z hloubi srdce i těla. Slzy zoufalství stékají zvolna po skráních až do uší. Jakže, duchovno, protože je přísné, vede neúprosně k zvířeckosti, k tomu, že se věci vypořádávají fyzickým bojem?



8.3.2009 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3479x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (874)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (368)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (64)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si
Horoskop na tento týden: Tygry čekají peníze, Kozy erotika Ovesné vločky k snídani i k večeři: Lívance, placičky či pomazánka Jak správně udržovat a čistit plovoucí podlahu Nevěra ano, či ne? Tyto věci by vás možná nenapadly Pohodlí i elegance v noci: Běžte do postele ve stylovém nočním prádle Chcete mít nejkrásnější muškáty v okolí? Vypěstujte si je ze semínek Jste pořád unavená? Odblokujte si čakry a zase budete fit Knihovnice Eva Drahošová: Jaká by byla jako první dáma? Dokonalá postava už za měsíc? Tyto cviky fungují! Slavné ženy a jejich záliby: Čím se známé krásky baví ve volném čase?