Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

Na Á se nadýchnu...

 

I když zpočátku vše vypadá legračně a zábavně, postupně vyměňuji kus zlata jako koňská hlava za úřednickou řeholi. Práce s dětmi sestává z pečlivého vyplňování kolonek a lejster a k tomu dokolečka dokola přepisování pravidelných hlášení. O stavu dětí na toku pionýrských oddílů. Brzy budu vdaná paní a budu muset slevovat. Za sebe i za ostatní. Stále si namlouvám, že to všechno podstupuji jen pro pobavení. Sebe i příbuzenstva. Zlevněný výprodej. Za korunu po koruně, při trpkém českém víně. Vdávat se, to ano. Mít děti, jistěže. Bavit se, v mezích normy. Neohlížet se, nikdy více. Brát ohledy, proč ne, podle toho na koho. Trojbarevnou propisovačkou si vybarvuji v omalovánkách pro slabomyslné děti. Helemese, čáp letí, co nám přinese?

Máme nastudované pásmo k Mezinárodnímu dni žen. Celá škola se sejde v největší místnosti. V jídelně. Tanečky kroksumkrok. Písničky o překrásné české zemi. Básničky v provedení třetí Á a třetí . Třetí třída hodní žáci, čtvrtá třída darebáci. Zkrotit lítou zvěř, záslužná práce. Poslušnost jako největší ctnost se cení nade vše. Povede se. Óda na MDŽ dopadne na výbornou.

Pchá, zavyje Prostořeká a úlisně zakvoká po velice slepičím způsobu. Duchaplná se zamyslí a čmaryky-čmaryky-fuk. Slepice s velkými plícemi se nadechne, až tak, že se z toho vylíhnou tři vejce psaná na vodu.

Na obzoru se zaskví další výročí. Konec března - Den učitelů. Hlavu si z toho nedělám. No a co, proběhne jako vždycky gratulace pionýrů ve sborovně. Já mám promluvit za své pionýry. Před tím se mi však do rukou dostane brožura vydaná k výročí úmrtí J. A. Komenského. Pedagog – učitel národů a jeho čtyři cesty světla, vedoucí k nápravě věcí lidských. Celý dosavadní život hledám tu pravou cestu a tady najednou čtu, jak je to jednoduché. Černé na bílém. Kterak se dát na cestu univerzálních knih, cestu univerzálních škol pro všechny bez rozdílu, cestu zkoumání, srovnávání a vytváření nových postupů, cestu jednotné umělé řeči. Jsou tři školy, ze kterých člověk čerpá: škola světa, škola poznání vlastního a škola písma svatého. K nim se vztahuje trojí světlo: světlo vnější, světlo vnitřní a světlo věčné. Doba nazraje a já si teprve nyní důkladně pročítám bibli, kterou mám po babičce. Běž do háje, mnichu z Loyoly. – Ukládám si do paměti, že jedině dosažením všeobecné moudrosti a vzdělanosti a hlavně předáváním veškerého vědění lidstva z generace na generaci se dá odstranit světové zlo. Přetavuji si to do svého jazyka, kterým si myšlenky upravuji sobě na míru a ještě než dočista zpychnu a začnu být hrdá sama na sebe, že se mohu opájet přímo u pramene, tak si vzpomenu na pitomá směrná čísla u přijímaček na vysoké školy. K vlastní zkáze a k dovršení ještě většího roztrpčení mi v uších zazní oblíbené rčení svazáckých tajemníků, rčení tajemného spolku zasvěcenců: Prásk-Mlask-Kšc. Všichni jsou si rovni, áále někteří si jsou rovnější.

Kde se bere, tu se bere, znovuzrodí se ve mně síla postavit se otupělé letargii a zaměstnání směňuji za poslání. Ač jenom skupinová vedoucí, od které se hlavně očekává, že jde ruku v ruce s režimem, nořím se do práce s dětmi a povznáším nad otravné papírování. Vadí? Nevadí! Opět ve mně klokotá radost, jež mi vydrží o něco déle. Tentokrát Robinovou zásluhou.

Přinese mi nádhernou čajovou růži. Čichám k ní a v duchu mumlám: Mé mlčení i tajemství. Bílé světlo z okvětních plátků zpustle zabliká. Šeptám rozechvělými ústy stařeny: “Licht, mehr Licht.” Kdo nebo co se stane mým světlonošem? Zvedne se vítr a přibližující se šustot křídel způsobí smršť v mé hlavě a myšlenky překotně vybublávají jedna za druhou. Běloušku, siváčku, do ohně přilož! Vítr byl chorý láskou, když růžemi provoněné plachty rozvinu vstříc Robinovi.

Na usmíření?”

Dalo mně práci, než jsem sám sebe přemluvil přilézt ke křížku.” Stačilo uvěřit věčnosti a nekonečnosti a zase v tom lítám. Pohltí nás usmiřování, provázené takovým vzrušením, že i zrušená zkouška za to stojí, abychom mohli být večer spolu.

Na á se nadýchnu a na mos spustím.”

Co se děje?”

No přece, hrom Ámos z Makové panenky.”

Tys úplné děcko, ty mé všecko. Jestlipak to víš?”

Říká se infantilní, ale jen trošánku, abys věděl.”

Dostala jsem děsnou chuť trochu se před ním vytáhnout. Se Dnem učitelů. Vylíčit mu, jak učitelky zíraly. Na drát. Robin mhouří oči a přibližuje se ke mně. Z mnoha chutí zůstává jen ta prazákladní a jediná. Jako jiskra mezi námi přeskočí. Rozpřáhne své pracky a já se do nich celá nacpu a schoulím. Co nejúžeji se ovinují kolem mého těla. Jeho chapadla utěsní každou skulinku. Pan Tuhý se přitlačí k pupíku. Škrtnutí proběhne ve směru pupeční šňůry a rozhoří se v průsečíku ztěžklém touhou. Pozvolna se celá rozestoupím a nořím a padám do hlubin zapomnění.

Den učitelů dopadne skvěle. Ráno se ve sborovně objeví tři múzy. Modrá Věda, červená Láska a bílé Světlo. Na sobě mají nařasené mini šaty se znamením sovy, růže a lucerny. Na prsou.

Věda odhodí na zem kotouč s modrým papírovým proužkem. Tanečním krokem obejde stůl učitelek. Každé předá fixem pomalovaný pomeranč coby dětskou hlavinku. S modrým proužkem v ruce dotančí ke svému kotouči a zvedne jej se země se slovy: “Tato kapka vědění nechť se přelije do dětských hlav.”

Láska obtančí kantorky s červeným proužkem. Každé rozdá po růži a končí se slovy: “Tato kapka lásky ať zkropí slova mé sestřičky vědy.”

Nakonec Světlo vykrouží bílým proužkem třetí kapku: “Já jsem láska i vědění, svítím na cestě poznání.”

Stojí ti to za tu námahu?” střízlivě mě utne Robin.

Náhodou se to líbilo!” odseknu zklamaně.

Myslíš, že je hodně učitelek, které něco podobného jsou s to pochopit, natož ocenit?”

Pár jich je.”

A kolik jich má kantořinu za poslání?”

Já nevím,” zatvářím se nešťastně, “ale bez nadšení se to nedá dělat.” Jsem rozložená, chci si s ním povídat, ale ne o tom, jak je všechno špatně.

Ty moje elektronky sice nejsou nic moc, ale jsem aspoň za vodou. V našem výzkumáku stejně nic nového nevymyslíme. V klídku si dělám na svých věcech.”

Tys mohl vystudovat, cos chtěl, tobě se to mluví!”

Tys taky mohla, kdybys byla na matyku.”

Nechci se dřít ekonomii jen proto, abych urvala titul.”

Takhle vystudovala spousta lidí. Horší je, že u ničeho nevydržíš a co chvíli se nadchneš pro něco jiného.”

Vím, že má pravdu, že cosi podstatného mně schází. Když se soustředím na jedno, nutkavě neodbytná tíha mi hned ukáže na to, co mi právě uniká. Jako bych žila nanečisto a to načisto mělo teprve přijít.

Já musím dělat něco opravdového.”

Zase ty tvé fantasmagorie. Žiješ tady a teď!”

Chci vyzkoušet všechno.”

Říkám ti znova, udělej si pajdák. Dálkově. Kantorka je pořád lepší než pochybná skupinářka.”

Víš, co se mi na tobě líbí? Jak se mnou zarumpluješ a docela snadno mě postavíš na zem.”

Tomu se říká léčba šokem.”

Rozpřáhneš náruč a uchopíš mě za hlavu. Vrážíš mi do očí dva žhavé uhlíky, tvůj pohled s kolmými vráskami se mi zadírá pod kůži, která se rozpouští nesnesitelným horkem. Tonu v závrati, z posledních sil se natáhnu na polici nad sebou. Vytahuji katalog a ten se jako by náhodou rozevře na ohmatané stránce třicet dva.

Hele, podobizna hudebníka, jako by ti z oka vypadla.”

Nestraší ti na věži?”

Podívej, jaké má nepřítomné oči.”

Nespadl náhodou z Marsu?”

Tak jako já z Venuše.”

Stoprocentně vím, že na svém rozhodnutí už nic nezměním. Manželství s tebou prostě zkusím. Musím. Za každou cenu. Nakazím se posedlostí svých spolužaček a sním o miminu, které si pořídím. S tebou. Mrňavé, voňavé, živé hejblátko. Snažíme se, seč nám síly stačí, abychom se museli brát, ale naše babetko je v nedohlednu. Zato termín svatby se přiblíží na dosah.

Lepím si barevná sklíčka do svého mozaikového obrazu. Tehdy jsem byla hodně šťastna. Když si na tu dobu vzpomenu, voní mi pohádkou. Pomeranči a mládím. Na svatbu jsem se těšila. Měla jsem jedinou starost. Vypadat jako princezna ze všech princezen ta nejprinceznovatější. Sama si navrhuji svatební šaty, které mi ušije maminčina švadlena. S vlečkou, závojem a místo podprsenky vamberská krajka na prsou. Letím kdesi převysoko v oblačných výšinách a ani mě nenapadne myslet na to, že možná dopadnu na tvrdou zem. Nevadí mi, že mám zase jen jeden pokoj, který však ke své radosti mohu sdílet s tebou. Tehdy by mi ke štěstí stačila i bedýnka od pomerančů. Mládí je nemoc a já stonala jako šílená.

Těsně před svatbou se ocitnu po nějaké době znovu na čajích. Hrajete pro nejmladší kočenky a jejich borečky. Táhnou se za vámi jako vosy za limonádou. Zadumaná sedím u stolu vyhrazeném kapele. Jsi jediný neženatý, pardón spolu s bubeníkem. Ostatní manželky tu tentokrát nejsou. Naráz mi všichni kolem připadají nesnesitelně a provokativně mladší než já. Už tu pomalu nikoho neznám. Objeví se Zdeněk s Gábinou.

Čau.” Gábi se nepředstíraně mile usměje. Stále svěží, hezounká jako pážátko. Zamilovaně se na sebe dívají, oči od sebe neodtrhnou. Nevím, proč mi připadá, že po ní nejenom koukáš, ale že na ni přímo civíš. Othelo by nežárlil více. Musím se zvednout, už mám po krk té lepé Desdemony. Pokývnutím směrem ke dveřím ti dám znamení, že odcházím. Navenek vznosná a sebejistá. Ale uvnitř zuřivá k neunesení. Žárlivostí.

Vztekle obnažím vlastní Achillovu patu. Nebudeš to mít se mnou lehké. Jdu pohroužena do sebe a kolem kasáren to vře všemi vůněmi světa. Tklivě a májově. Uvnitř cítím ostré spáry marnosti. Erinye mého žití. Po kousíčcích mě trhají a rdousí. Marně uklidňuji sama sebe a říkám si: Nebuď pitomá, huso, vždyť tě má rád, jinak by s tebou nechodil a nechtěl si tě vzít. Marnost nad marnost, má žárlivá posedlost je silnější než já, nedokáži ji jen tak zvládnout. Bolí a příšerná tíha mě celou zachvátí.

Odbočím z cesty a jdu za město směrem k pelíšku. K místu vzpomínek. Sotva je najdu, jak je zarostlé kopřivami. Obejmu strom, který je zrovna po ruce a brečím. Nad tím, že tě neuvěřitelně miluji, že už mi dávno není dvacet, že se co nevidět vdám a co mě proboha čeká a nemine, na to raději nemyslet. Je mi tak nanic, že si odírám tvář o drsnou kůru kmene a to převeliké hoře se slzami postupně odchází a já se pozvolna stávám normálnější a normálnější, až je mi téměř fajn. Ó, kyselino deoxyribonukleová, zatracená sloučenino, nesoucí dědičnou informaci mého prokletí. Přecitlivělostí na život.  Naštěstí je hluboká tma a nikoho cestou nešokuji napuchlými tvářemi od srdceryvného pláče.

Já fakt nebyla zcela při smyslech a normální. Když se snažím co nejlépe upamatovat na své tehdejší pocity, tak se mi vybavují příšerné stavy napětí, kdy jsem si připadala jako svázaná. Do pevného kozelce. Hlavička bez tělíčka a tělíčko bez hlavy. Já tenkrát ani rozum nepotřebovala. Zpitomělá a přiopilá štěstím jsem si předepsala nejlepší mast na bolístky. V červnu jsem se vdala. Celkem trapná svatba jako každá jiná. Ale já si to užívala jako na divadle. Spolu s režií klapla i má hlavní role. S tebou už to bylo horší. Ale z počátku ses držel znamenitě. Usilovně medituji na Tři Grácie. Kdopak by se tehdy pídil po unikátu z poloviny devatenáctého století. Od Jeana Baptista Carpeauxe. Vzývám je a utíkám se k nim o pomoc, když si máme stanovit to správné datum svatby. Bůh ví, jak moc jsem chtěla být skvělá, radostná i kvetoucí. Omluvně mrkám na úřednici, když nevíš rok narození svého otce, netušíc, že se narodil o třicet let dříve, přesně na měsíc a den jako já.

Podruhé v životě spatřím bronzovou plastiku o čtvrt století později a ke všemu se v místním plátku dočtu, že je ceněna až na milión korun. Ta podivná souhra náhod mi vyrazí dech. Znovu se zahledím na tančící Grácie v místním muzeu. Připamatuji si dobu, kdy postávaly bez povšimnutí na stole soudružky Sňatkové, zdánlivě bez ceny a umělecké hodnoty. Tato nepředvídanost způsobí, že se zatvrdím a nastartuji dlouhou řadu let zadřený motorek sebemrskačské urputnosti, který mě nanovo přinutí dokončit započaté dílo. S pokorou usedám ke svému psaní a zároveň si uzdravuji duši. Na závěr 4. Sjezdu Národního svazu kubánských spisovatelů a umělců, který skončil ve čtvrtek v Havaně, kritizoval Fidel Castro byrokratické a technokratické tendence, jež v minulých letech hrozily, že svedou revoluci na scestí, ale zdůraznil, že revoluce byla schopna regenerace.

Zmatené útržky vzpomínek, zápisků a myšlenek skládám do střípků a lepím do barevně rozostřené mozaiky. Dávám dohromady zdánlivě neslučitelné věci, prodírám se křovinami své paměti k průseku svého života. Se skalpelem v ruce stojím nad průřezem a přidržuji se vivisekce, jež mi je lékem, úlevou a vším. Velkou pozornost účastníků sjezdu vzbudil projev náměstka předsedy státní rady a rady ministrů Carlose Rafaela Rodrígueze, který poukázal na nutnost definitivně překonat dosud přetrvávající bariéry mezi intelektuály a lidem a zároveň na nebezpečí, jež v sobě skrývá dogmatismus a netolerantnost při posuzování umělecké tvorby.

Svatební hosty tvoří ve valné většině příbuzní z mé strany. Tvou stranu zastupuje tvá matka. Málem bych zapomněla, tví dva kamarádi z kapely se svými manželkami a poslední svobodný. Bubeník. Kdože se to vdává? Ilona Matějčková. Koho si bere? Robina Mečíře. Toho chuligána od těch bigbíťáků? Jojo, ta dopadla. Ale podívejme se, břicho ještě nemá. Kdo by to byl řekl, ale kdoví jestli se někdy na nějaké zmůže. Vážené drbny a klepavé paní, ještě nedopadla, ale dopadne. Na zadnici, anóbrž na prdel. Au, to bolí. Už dopředu cítím, jak moc a hodně. Pane jo, kdo tu panelákovou chodbu tak krásně vyzdobil? No přece Mičánkovi. Bezdětní. Snaživí a loajální.

Osobní auta se sjíždějí před městskou radnici. Máma v tmavomodrém kostýmku. Jaruna v růžovém. Tváří se upjatě a důležitě, jako by nám šla za družičku. Spouštím si závoj přes oči. Šmahem smažu vše špatné, co bylo. Chci začít od nuly. Od té nejkrásnější zakulacené nuly. Protržená cílová páska se mi připamatuje nulou. Dvakrát - ano zazní v obřadní síni. Můj manžel odhrne závoj a políbí mě na ústa.

Všechno zvěční hrst fotografií, na věky věků uložených v krabici. Mnozí příbuzní jsou mrtvi. Mezi nimi i tatínek. Es mu3 sein, kýčovitě se rozbolavím a posmrkuji. Sama nad sebou. Krucipísek, proč podobenky tak lžou?

V Grandu nás uvedou do zasedacího salonku. Odborářská hesla sveřepě agitují na zdech, ale naštěstí to nikdo ze svatebčanů nevnímá. Jen na těch zatracených fotografiích se ten podivný kolorit vyjímá víc, než je zdrávo. I po tolika letech a snad právě proto působí jaksi nepatřičně. Symboly rudých zástav nechybí ani na mé svatbě.

Tak všechno nejlepší!” vytasí se Jaryna se skleničkovým darem.

Ať vám to klape,” nejapně se šklebí Jarek.

Když ne, tak se rozvedeme,” ukecne se Robin a Jarkovi poklesne čelist. Úžasem.

Babička hlídá, ale za hodinku stejně musím jít kojit,” přeruší trapný okamžik Jaryna, “tu naši holku by neuživila ani kojná.”

Pije jak čtyři dívky? směje se Robin.

Kdyby jen to. Co já se jí natahám po bytě. Od rána do večera, věčně přisátá.”

Jarek při těch slovech pyšně vypne prsa a hnedle získá pár centimetrů. “Naparuješ se jako páv”, myslím si v duchu a nahlas dodám:

Vypadáš, že si to chceš s Jarynou vyměnit.”

Co zvládne indián, zvládnu i já.”

Za hodinu oba odšustí. Ringoši spustí oblíbené fláky, ale tentokrát bez sólového kytaristy. Popíjím tonik s ginem.

Tobě to chutná?”

Jinak bych to nepila.”

Tancujeme a cítíme se trochu trapně, protože myslíme jen na to jediné. Připadám si jako naivní novicka, která je celá rozechvělá při pomyšlení na tu nejkrásnější svatební noc pod sluncem. Jako bych nikdy nezažila generálky a předpremiéry. Ploužíme se spolu sálem a pořád je ještě příliš brzy na to, abychom to zapíchli, i kdybychom si to sebevíc přáli. Tak se cpeme sladkostmi. Posloucháme vtípky, kterými nás častují přiopilí příbuzní. Jsme čím dál víc společensky unavení. Tu najednou vypadnu z hlavní role. Sedím jako zmoklá slípka a útrpně pozoruji kohoutka vedle sebe, kterak se chamtivým zobáčkem napájí. Alkohol, to je moje milá, alkohol, cigareta zpívá, přiopile zakokrhá a vidina nepřekonatelné svatební noci se mi vytrácí před očima. Konečně druhá večeře. Kam po ní půjdeme? No přece – na kutě.

Hádej, jaké jsme pro vás připravili překvapení?”

Pokoj v Grandu?”

Kdepak”, vítězoslavně mrká máma na paní Mičánkovou, “táta vás odveze na Mičánkovic chatku za městem. Prý abyste měli na co vzpomínat.”

To je bomba!” zvolám unaveně nadšeně. Máma si utře slzu v oku:

Táta vás ráno zase vyzvedne.”

V našem pokoji by nám bylo nejlíp,” směje se přiopilý Robin a já mu dolévám sklenici tonikem. Máma se na nás s pochopením a spiklenecky usmívá. Září spokojeností, konečně se dočkala a já se vdala. Představuji si, jak budu neodolatelná v průsvitné svatební košilce spolu s nadýchaným župánkem v lila odstínu.

Ve dveřích zasedacího salonku hlasitě zaržá bělouš. Hrabe kopyty, vzpíná se na zadních, až se na protější zdi zhoupne obraz s Husákem. Naštěstí si toho nikdo nevšímá. Zamítavě zavrtím hlavou, že nemohu nasednout, že ještě nenadešla ta správná chvíle. Za chvíli se táta uhotoví k odjezdu. Všechno, co bude následovat, vidím jako to nejrafinovanější svádění. Zprvu se na mě budeš vrhat jako nadržený grizzly, který poznenáhlu zněžní a v jehož objetí se postupně a pomalu rozpustím do šíleného bezvědomí, do erotické smrti, až do úplného rozprachu atomů. Vidím to v celé škále barev, jako velkolepý pestrý ohňostroj – marnosti, jenž mě vynese po stupíncích slastných tónů k nebesům. Vesmírných vodopádů. Táta nám rozpačitě předá chatku, popřeje dobrou noc a odfrčí. Robin se vpotácí do dveří.

Já fakt nevím, co si od této noci slibuješ.”

Podívej, jaká je tu roztomilá koupelna,” přisunu ke sprše igelitku s načechraným svatebním náčiním. Když celá provoněná vpluji do malého pokojíku s roztaženým gaučem, první co spatřím, je pitomě se usmívající mrkací panenka ve svatebních šatičkách, posazená za tvou hlavou. Zklamaně zjišťuji, že mě ani nečekáš, ani po mně netoužíš, že chrápeš, jak zákon káže. Měsíc oknem nakukuje. Hvězdy svítí ostošest. Otevřu všechna okna a dveře doufajíc, že se probereš. Se spokojeným zamručením se otočíš na druhý bok. Uléhám s panenkou v náručí. Bříza před chatou ševelí ukolébavku. Kdesi blízko zurčí potok. Za chvíli usnu jako špalek. Naše svatební noc začíná teprve nad ránem. Ptačím štěbetáním. Baví mě předstírat spánek, když se mě dotýkáš pod peřinou. Tiskneš se ke mně, až se celá rozechvěji. Rozezvučím se skrytým přáním, abych ti byla tím nejsladším dřevem ze všech dřev, které miluješ. Nečekaly nás žádné divy, ani žádné závratě. Šeptáš mi do ucha: “Ty můj mrdáčku” a já se s chutí podvoluji všemu, co přinesou další okamžiky. Naší lásky. Také se přistihnu, že si to musím pokaždé vymyslet v barvách oku lahodícího škváru, abych to teprve vychutnala náležitě pozemsky.



8.3.2009 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3112x

Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (370)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si