Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Cesta za růží

Mám svého života nad hlavu,vláčím všecko za sebou jak trestanec svou kouli, muselo to ven a tak píšu... Omlouvám se předem za případné hrubky a jiné nedostatky

Všech komentářů od vás si velice vážím. Děkuji vám za ně. Je to pro mne "pohon" abych psala dál..



Cesta za růží 22.

Vyndal kapesník, otřel mi slzičky a tvář „holka zlatá,tak ty jsi sestra mého velkého kamaráda, to jsem rád, že tě poznávám, ale ty se celá třeseš, copak se ti stalo, “ povídal  "nojo birokrati pitomí, je mi to jasné. Rozebrali tě, viď? Jsou to hovada, no hlavně že jsi tady, pojď jdeme pro tvé zavazadla. Vyzvedneme je a pojedem domů. Tam si všecko povíme“. Uklidnila jsem se „máš pravdu Milane, hlavně, že už jsem tady. Také tě ráda poznávám, jsi hodný, děkuji ti“ a strčila jsem mu svojí ruku do jeho, jako kamarádovi, kterého znáte léta. Stiskl mi ji a šli jsme k pásu,kde už jezdily jen moje zavazadla..

 

Jeho velké auto plulo Vancouverem kamsi po ulicích, kde světla osvětlovala krámky, ulice, i stromy. Vánoční výzdoba byla znát všude. Moc se mi to líbilo, byla jsem nadšená. „Jaký byl let?“ přerušil ticho Milan. A tak jsem mu vyprávěla, jak jsem chtěla pivko a protože neumím žbleptnout, tak jsem znovu a znovu vyfasovávala jablečné džusy.. Milan se upřímně smál a tak jsem mu vyprávěla až do chvíle, kdy na mně začalo padat vyčerpání. Chvilkama bylo ticho..usínala jsem. „Nespi kočko, už jsme tady, doma si odpočineš, vydrž“ a opravdu jeho auto zastavovalo u chodníku u nějakého bleděmodrého domku.. V předsíni mně přivítala jeho přítelkyně Sherry, které jsem samosebou nerozuměla ani slovo. Zula jsem si boty a šla dál do obývacího pokoje. Tam jsem si sedla do hlubokého křesla a cítila jsem se ohromě blaženě. Nohám bez bot, po tolika hodinách bylo fainově, mojí duši, že jsem již tak blízko ke svému bratrovi také, ale tělo i mysl toho mělo dost a chtělo spát..

Na stůl Sherry přinesla talíře s obloženýma houskama, a každému nalila do skleničky bílé víno .Připili jsme si na naše setkání, na zdravíčko i na můj pobyt na Yukonu. Ačkoli spánek byl silnější, než hlad, trochu jsem se vzpamatovala a housku jsem si vzala.

„Kouříš?“ ptal se Milan a hodil na stůl svoje cigarety. „Kouřím“ povídám a sáhla jsem si do tašky také pro cigarety. „Co to kouříš, to jsou české cigára?“ ptal se. „No jasně“ povídám „Ameriky jsou u nás drahé, kouřím tyhle, vem si“ a nabídla jsem mu naší českou Spartu za 8korun.

Zapálil si jí a strašně se rozkašlal „ kruci to je sajrajt!“ a típnul jí. „Promiň, ale to se kouřit nedá. Zahoď to a vem si odemne..“ řekl mi .  Sherry se smála a Milan jí říkal anglicky, ať se nesměje a skusí si odemne cigáro vzít, a uvidí, co to udělá s ní.. Nevzala si. Sherry kouřila také, ale jiné, takové tenké a zvláštně voněly..

Vínečko začalo útočit na moje spaní a stále se mi zavíraly oči.. Jenže Milan se stále na něco vyptával a pak vstal, a někam odběhl. Když se vrátil držel v ruce jinou cigaretu „hele kočko, teď si dáme tuhle, ta tě zvedne“ řekl a zapálil jí. Potáhl a podal jí mně. Potáhla jsem „pane bože, co to je?“ Milan se usmál „co by to bylo, to je mařenka“ a podal cigáro Sherry, „to ti udělá dobře“ povídá „Sherry nic jiného nekouří..“

Jenže mě se chtělo spát ještě víc a bylo to neudržitelné. V koupelně jsem strnula, když jsem se viděla v zrcadle – bílá jak stěna, propadlé oči, stařena hadr! Přišla jsem zpět do obýváku a řekla Milanovi, že fakt chci spát, že se omlouvám, ale že to nevydržím. Hlava se mi točila, bylo mi všelijak. Dosedla jsem a než jsem to dořekla, usnula jsem na té pohovce v obýváku oblečená, tak jak jsem byla.....

Spala jsem sotva tři hodiny a Milan už mě budil „Vstávej kočko, jedeme za hoďku zase na letiště“ a něžně mnou za rameno zatřásl.

Otevřela jsem oči a nevěděla honem, kde to sem, než se mi to v hlavě rychle srovnalo. Sprcha v koupelně mě probrala. K snídani Milan udělal Anglickou osmaženou slaninu a na to rozklepl vajíčko. Čerstvé pečivo s máslem a horký čaj mi udělalo moc dobře. Po snídani mi Milan ukázal, jak pěstuje „květiny“. Měl je v akvarijních nádobách a nad nimi byly rozsvícené modré neonky „tady si pěstuji mařenku“ řekl a bylo vidět, že je na ty vysoké giganty pyšný. Ptala jsem se, jestli se to legálně u nich může – no nemůže!..

Poděkovala jsem oboum za krásný večer, za jejich pohostinnost a již jsem zase sedala do auta k Milanovi, který mne vezl na Vancouverské letiště..

Milan mi pomohl kufry k odbavení „ahoj kočko, rád jsem tě poznal a věřím, že se nevidíme naposledy“. Obejmula jsem ho „také ti děkuji Milane za všecko a to víš, když bůh dá, určitě se uvidíme“ dala jsem mu pusu na tvář „ahoj, opatruj se a pozdravuj Sherrynku“  zamávala jsem a už jsem procházela turniketem někam do hlubších útrob letištní haly..

 

Vancouver je malé letiště. Tam není kde zabloudit. Hned za turniketama byla menší čekárna, kde pár lidí sedělo a čekalo.. Také jsem si sedla a čekala.. Netrvalo dlouho, přišla letuška a vybírala letenky, z kterých si utrhla svůj list a dala nám palubní lístek do Canadian - malého letadla..V letadle sedělo asi deset lidí! To bylo pro mne překvapení! Prostě menší letadlo, mezi Vancouverem a Whiterhorsem..

 

Když se skoro prázdné letadlo s třesoucím se rachotem vzneslo, letuška rozvezla jídlo a pití. Když jsem se mohla odpoutat od sedadla, přesedla jsem si k okénku, kde mi nepřekáželo ve výhledu křídlo letadla. Letuška jen pokývala hlavou, jako že je to v pořádku a usmála se. Najedla jsem se a k pití jsem měla konečně pivo, které jsem si sama mohla z vozíku vzít. Bylo ráno a den se probouzel. Bylo to něco úžasného, vidět, jak se den rozsvěcí do modré oblohy a bílé mráčky, jako peřinky ji zdobí. Pod námi zasněžené skály ,hory, lesy a zase hory a mezi nimi byly vidět potoky a potůčky, napůl se zmrzlým ledem, který se třpytil jak diamanty v tom jasném slunci, který se opíral o sníh.. a to všechno vytvářelo překrásnou scenérii, kdy se oči nemohou vynadívat ani dostatečně nabažit.. Letěli jsme něco málo přes dvě hodiny nad tou nádherou.

 

Pak kapitán letadla něco řekl, a těch pár cestujících kolem mne se připoutávali k sedadlu a skládali své stolky před sebou..Věděla jsem, co to znamená - WHITERHORSE-PŘISTÁVÁME!!

 

Srdce jsem měla až v krku a celá jsem se chvěla vzrušením.. Oči navrch hlavy, už jsem vyhlížela svého brášku, tam někde v dáli na letišti.

 

Letadlo zastavilo. Když přivezli schůdky, sestoupila jsem s ostatními dolů. Snesla jsem svůj příruční kufr ze schodů, kde se mé nohy dotkly půdy na severu Yukonu, po které chodí, a na které žije i můj bráška! Vytryskly mi slzy. Ten uvědomující si pocit byl silný a nepopsatelně krásný i vzrušující.

 

Vybavení bylo krátké, bez komplikací. V angličtině mi popřáli krásný pobyt a já byla volná.

 

Vešla jsem do haly....... A on tam stál!!!! V ruce malou kytičku.. „Sestřičko moje drahá, tak tě tu vítám“ řekl a celou mě schoval do svého náručí. Rozplakala jsem se „Bráško milovaný, fakt je to pravda?“ Obejmul mě znovu, pohladil mě a dal mi pusu na tvář „je to pravda! Jsme spolu a já jsem šťastný, holka moje zlatá!“

 

Pak se otočil k nějakému klukovi, který stál opodál u stativu s fotoaparáteml a povídá mi „dovol mi, abych ti představil svého velkého kamaráda Vaška“. Podala jsem Vaškovi ruku „těší mně Vašku, jsem ráda, že tě poznávám“. Otočila jsem se na brášku „ty máš bezva kamarády, opravdu, Milan ve Vancouveru je také moc fain, Vašek tady také.“Bráška mě přerušil „Všecky moji kamarádi jsou skvělí chlapi viď!“ a kamarádsky poplácal Vaška po zádech.. Vašek se uculil „také tě mám rád“ a poplácání bráškovi vrátil..

 

Bráška mi potom vysvětlil, že Vašek je tam z toho důvodu, že celé to naše setkání a přivítání od samého začátku fotil a tak že budeme mít nádherné vzpomínky..„Klucííí, jsem tak šťastná, že jsem dokázala nemožné a jsem tady, ani netušíte jak“ a dala oboum na tvář pusu. Vašek se culil, složil stativ, fotoaparát dal do malé tašky přes rameno a šli jsme všichni tři pro kufry.. Ty se točily již na pásu....

 

Vyšli jsme konečně ven, z letištní haly . Všude haldy sněhu a zima.. „Tady u letiště je malý hotýlek. Máme tam pokoj na přespání“ Povídá bráška. „ Zdržíme se tady přes zítřek, abys Whiterhorse mohla projít.. než pojedeme dál. Tady mám auto..“ a odemkl starou dobrou velkou ameriku. „Je to starý křáp, ale jezdí jako drak! Tak si nasedni“

 

Zatímco jsem sedala do toho korábu, kluci naložili zavazadla do kufru auta.. a jeli jsme všichni tři k tomu hotýlku. Já samozřejmě stále vykulená, všecko se mi tam líbilo, všecko mě zajímalo „neboj nic,“ řekl bráška, „o nic nepříjdeš. Teď se ubytujeme, pak si dáme oběd a uvidíme, jak den vyplyne.

Hotýlek byl kousek od letiště. Byla to přízemní, dlouhá celodřevěná budova s dřevěnou terasou, která vedla rovnou z parkoviště do pokojů. Bráška zaparkoval před naším pokojem, vyšel dva schůdky a odemkl dveře. Přelétl pokoj očima, obrátil se k autu, z kterého jsme vyndavali s Vaškem zavazadla „no tak, pojď sestřičko dál“ a mávnul na mě rukou.

Vyběhla jsem za ním „to je krása! Bráško, jsem tak šťastná!“ Pohladil mě po vlasech „já také, já také!“ a šel pomoci Vaškovi k autu.

 

Útulný pokojík byl příjemně vytopený. Dvě velké postele s barevnými přehozy měly mezi sebou stoleček s lampičkou a ještě z každé strany každý svůj stolek. Stoleček s televizí a středně velký stůl s dvěma židlema a vázou v prostředku dokreslovaly téměř domácí atmosféru. Velká koupelna a záchod, bílé ručníky..

 

Do vázy jsem dala vodu a do ní květinku od brášky. Připadolo mi všecko jako v pohádce!!

 

Kluci dali kufry do pokoje a šli jsme do místní hotelové restaurace, kde bráška objednal lososa, brambory, salát..

 

Kluci jedli a pomlaskávali, mě to moc nechutnalo. Maso bylo jakoby bez chuti, brambory sladké.. ale chválila jsem to papů, protože jsem viděla na lístku, že ačkoli je losos canadská záležitost, že je i tam dost drahý oproti jiným jídlům..Když pan vrchní přinesl účet, dostali jsme každý čokoládový bonbón. Bráška objednal kávičku a zákusek.. Vyprávěla jsem oboum, jak jsem cestovala letadlem přes oceán o moštu, ačkoli jsem chtěla pivo..Kluci se smáli.. a já měla radost..Vašek objednal víno a tak jsme v té restauraci pobyli a povídali a smáli se a já si připadala jako v sedmém nebi!!

Vašek ve Whiterhorsu bydlel již léta, a tak se večer rozloučil a odešel domů.

 

Já i bráška jsme ještě chvilku poseděli ale protože jsme byli také unavení a tak jsme šli kolem půlnoci také spát..

„Dobrou noc sestřičko moje a nezapomeň, co se ti bude první noc zdát, to se ti splní“

„I tobě dobrou krásnou noc bráško, a děkuji ti za všecko. Mám tě ráda, dobrou“

A protože jsem toho moc u Milana na dnešek nenaspala, tak jsem usnula, jakmile se mé tělo dotklo postele...

 

Ráno jsem vstala kolem 10 hodiny a honem zase nevěděla, kde to jsem, ale rychle jsem si to v hlavě urovnala. Bráška nebyl ani na posteli ani v koupelně.. Vstala jsem a šla do koupelny. Osprchovala jsem se a bylo mi zase fainově po těle. Cítila jsem se vyspalá i odpočatá. Oblékla jsem se a když jsem vyšla z koupelny „dobré jitro, sestřičko milá“ povídal bráška od stolu, který byl plný dobrot ke snídani četně kávičky a mléka a šlehačky ve spray. "Co to je?" zeptala jsem se prohlížela jsem si spray. "no přece šlehajda" smál se bráška. "šlehačka, takhle?" povídám a už jsem si jí stříkala do pusy.."Nejlepší je konec" povídá bráška "to spolykáš rajský plyn" a je to trochu božsky usmíval se.

 

Najedli jsme se, oblékli jsme se do zimy a šli ven, projít se a pokoukat po městě. Každé letiště je jakoby stranou od města, takže jsme se museli přiblížit autem. Bráška zajel někam do opravny aut, kde si mezitím nechal prohlédnout celé auto, doplnit olej..a vyměnit pneumatiky. Vzala jsem si jen kabelku, brášku za ruku a už jsme vykračovali po nevelkém městě..

Bráška mi ukazoval všecko, co se dá ve Whiterhorsu vidět za zajímavé zvláštnosti.

Nejvyšší, celodřevěnou  budovu – měla dvě patra!

Loď, která stojí na pobřeží již dávno jako atrakce a vzpomínka na dávné, zlatokopecké cesty, která brázdila vody mezi Whiterhorsem a Dawsonem..

Na největší kompas na světě. Je to vlastně velké letadlo, kterého čumák ukazuje stále na sever a stojí ve velké výšce na podstavci. Stojí před letištěm.

 

Ulice zářily různobarevným osvětlením, každý strom, nebo malý keřík, byl ozdoben světýlkama..

Každá budova, domek, či krámek, všecko zářilo..Byla jsem jak Alenka v říši divů.. Bráška mne držel za ruku a vodil mne ulicema, zašli jsme spolu i do krámků, kde chtěl, abych si vyzkoušela nějaké oblečení, že mi ho rád koupí, protože prý v Cassiaru, se nic moc nesežene a on mi chce koupit něco, co se mi bude líbit..

Vyzkoušela jsem si tedy džínovou nádhernou sukni s velkýma kapsama, jaký měl i malovaný krteček u svých modrých kalhot..a bráška mi jí koupil. Cestou jsem mu vyprávěla o Honzovi, kterého jsem poznala nedávno před odletem sem..a že je od kumštu a že mě vzal do divadla..Bráška mě zatáhl do jednoho krámku, kde měli večerní šaty.. Nechtěla jsem nic, ale bráška trval na svém „vyber si“.

A tak jsem si tam vyzkoušela dlouhou, splývavou černou sukni z lehkého materiálu a vršek k tomu byl zlatý, s kulatým výstřihem, krátkými rukávy, které byly kónické a v prostředku jakoby roztřižené. Dolejšek ukončoval širší lem vytažený do vázačky na zavázání po straně. Prostě jednoduché, elegantní šaty, nutně nepodléhající módě. Jenže až když jsem je vyzkoušela, a sundavala je ze sebe, tak jsem si všimla té ceny! Byly moc drahé a už jsem je nechtěla. Ani se mi už nechtělo hledat něco jiného, chtěla jsem z krámku odejít, ale než jsem se oblékla do svých věcí, bráška byl rychlejší a šaty mi koupil. „Potřebuješ je do divadel, tak tady je máš!“ řekl, zatřásl velkou papírovou taškou a dal mi pusu...Srdce se mi smálo na všecky strany štěstím, radostí i pýchou, mé srdce volalo do všech stran "tohle je MŮJ bráška lidičky zlatí"..

 

Bylo odpoledne a před námi cesta autem do Cassiaru. Vyzvedli jsme autíčko, které se pyšnilo novými pneumatikami a vyměněným olejem a pomalu jsme dojeli zpět do hotelu, kde jsme si dali pozdní oběd, já jsem potom náš pokojík poklidila, zatímco bráška vynášel zavazadla do auta a vyjeli jsme konečně k mé cílové stanici - CASSIARu.

 

Jakmile jsme vyjeli z města, ocitli jsme se sami na silnici. Nikde nikdo, jen my. Kam až oko dohlédne, všude hory, sníh, ticho. Tu a tam bylo nějaké auto v příkopu.. Bráška říkal, že až roztají sněhy, tak si pro ně majitelé příjdou.

„A to ho tu nechají jen tak? Co když ho někdo ukradne ?“ (soudila jsem podle našich poměrů)

 

„Nikdo ho neukradne, není důvod. Leckdy jsou v autě všecky věci, i foťáky a všecko tam zůstane“ vysvětloval mi bráška, což jsem se divila. „ Takže tady se jako nekrade??“ ptala jsem.

„Ne, opravdu ne, nikdo nemá důvod to dělat“ znovu řekl bráška a zapálil si cigaretu..

V autě bylo teploučko, cesta svižně ubíhala..

A jeli jsme a jeli, hory střídali lesy a lesy střídaly hory a cesta se před námi leskla do dáli jako jedno velké zrcadlo.. byla umrznutá !!

 

A na to, jak byla umrznutá,  prostě jedna předlouhá skluzavka, tak jsem si uvědomila, že jede bráška přeci jen moc rychle „nechtěl bys jet prosím pomaleji“ povídám „já se bojím“ a bráška se na mně podíval a povídá „chceš jet pomaleji, tak podívej, co to udělá “  a opravdu zpomalil. Auto bylo neovladatelné a pomalu sklouzávalo ke krajnici a ke strži . „Panebože! To je ale šílené! No tak snad přidej!“ a hrůzou mě polil pot, neboť jsem si všimla, že oni nemají na krajnicích svodidla!!! Bráška přidal plyn, ale kola se jen protočily a svezli jsme se ještě víc ke kraji silnice, kde koukaly jen špičky vrcholků stromů odněkud z hloubky...Zavřela jsem oči a v tichosti se modlila..."Bráško, dělej něco, Kriste pane!"

"Neboj, neboj" řekl bráška a po chvilce dostal auto zase z okraje na správnou silnici a do správné pozice..

 

Seděla jsem jak zařezaná a raději brášku v řízení vůbec nerušila. Ani povídám ne, pokud nechtěl mluvit on..V autě bylo teplo, hrála hudba a cesta ubíhala..

 

Bráška si udělal do velké termosky, kterou s sebou vozil kafe, které stále upíjel, aby prý nezaspal..Také jsem měla na kafe chuť, ale raději jsem mu neupíjela, jen aby ho měl dost on.

 

Z té totálně zamrznuté silnice a bez svodidel jsem měla divno kolem žaludku..Hrůza! Po mnoha kilometrech se vynořila v pustině benzínová pumpa! No hurá! Potřebovala jsem na záchod, potřebovala jsem se něčeho napít, potřebovala jsem si psychicky oddechnout.

 

Benzínka byla jiná, než jaké jsem znala já. Byla mnohem, mnohem prostší, ale fafe tam bylo teplé, jen si ho nalít z připravené konvice.  Měli tam i nějaké pečivo a k mému překvapení čerstvé nebo se tak určitě tvářilo že je a měli tam čokolády, nějaké suvenýry, i mapy Canady, hlavně podrobnější mapy okolí. Mapy byly zadarmo, tak jsem si vzala..

 

Den pomalu končil, stmívalo se..Šel na mě děs, že pojedem zase tou hroznou silnicí a k tomu všemu jako bonus ještě v šeru..

 

Bráška mne ujistil, že pojedem ještě pár kilometrů a že už budeme v Cassiaru.

 

 

 

 

 

Pokračování příště



2.3.2009 - Povídky - Komentářů:3 - Přidat komentář - Přečteno:14505x

Názory čtenářů

Nett 24.4. 12:26
škoda, že už máš zase tak velkou prodlevu ve psaní. Jsem hodně zvědavá na pokračování a abych se neztratila v ději, tak jsem si to přečetla celé znovu.
Meridiana* 25.3. 12:22
moc pěkný příběh, ale už si nepamatuji co bylo na začátku :-D
muminka 22.3. 21:24
No sláva, pokračujeme!!! ♥ ♥ ♥

Poslední
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
CESTA ZA RŮŽÍ 29.
Cesta za růží 28.
Cesta za růží 27.
Fotografie k Cestě za růží 26.
Cesta za růží 26.
Cesta za růží 25.
Cesta za růží 24.
Cesta za růží 23.
Cesta za růží 22.
Cesta za růží 21.

Yukonka - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (874)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (368)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (64)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si
Je váš sexuální život na vrcholu? Takhle to poznáte Kariéra a peníze v roce 2018 podle numeroložky Lenky Suchardové PETRA (48): Po roce jsem vzala zpátky svého muže. Učím se s ním zas žít Škůdci a choroby pokojových květin v zimě: Jak je zlikvidovat Jak připravit batáty? 6 nejlepších receptů s masem i rybou Rudá rtěnka, objemné řasy, mašle ve vlasech: Trendy pro rok 2018 Chcete letos zhubnout? Tyto diety jsou nejlepší! Skuteční loterijní milionáři. Jak utrácí výhru? Seriál Ulice: Matěj se bude loučit, Radek Mastný dostane facku Horoskop na tento týden: Tygry čeká láska, Krysy zas žárlivý partner