Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

Svatojánská noc

 

Nadšeně se vrhám na pionýry. Marně chci přehlušit zívání prázdnoty. S marností sobě vlastní si vyvzdoruji chuť do života. Stůj co stůj se chci vymanit z citové závislosti. Nečinnosti a nepřítomného hnípání nad knížkami. Vdavky visí nad mou hlavou jako Damoklův meč. Nešťastně hloubám, zda tyto pocity jsou pro mě dobrý nebo blbý. Nejspíš obojí.

Kapela konečně dostává trvalé angažmá v Grandu. S Robinem se setkáváme ještě méně než kdy před tím. O to více trajdím s dětmi po horách. Podle zálesácké literatury se učíme nezávislé orientaci v přírodě. Vedeme si stopařský deník a zkoumáme stopy zvěře. Už si nepleteme psa s liškou. Koroptev s bažantem. Nemáme kopřivku z určování stromů. Jedovatých rostlin. Ani bolehlavů rodu lidského.

Vím, že to všechno je jenom hra s blíže neurčenými pravidly. Zlákána světem za vinětou hledám tajemství. Umně ukrývané. Pod fasádou přítomnosti. S nebývalou silou magneticky přitahuje. Nechci se spokojit s náhražkou, byť vypadá sebelépe a chce se mnou hrát hru na život. S pohodlným zajetým režimem. Bůh ví, proč mě lákají všechna ta latinská jména ozvláštněná tajemným kouzlem. Poselstvím. Za všechno se platí. Něco za něco. Nabízím výměnu. Tancuji do rytmu. Ritů. Chci ze sebe vykutat nezdolnou sílu. Pralesních rituálů. Zamčenou na sto západů. Kde je ten klíč ke zlaté bráně? Nepářu se s pudem sebezáchovy. Za odměnu chci poznání. Kdo je ten, jenž mi za to stojí, že se předvádím v nejzářivějších barvách? Thecla betulae. Jako perleťovec stříbropásek. Pro koho se převlékám, přetvařuji a chci dělat jiná a lepší? Kdo mi nastavuje zrcadlo, abych se viděla ošklivější, ale v pravdivější podobě? Která je ta pravá? Kdo mi nastavuje obraz jediné spravedlivé. Za jakou mě chce mít? A jaká vlastně jsem? K čemu to motýlí přelétávání? Z kytky na kytku. Z jedné nedokončené myšlenky na druhou. Nechci žít roztěkaně jako zoufale bublající marmeláda. Bez základní příchuti. Pokud je mi hledačství hlavní životní náplní, tak proč se tak šíleně ztrácím v dojmologii? Liknavá mě zmlátí hlava nehlava. Zoufalá lomí rukama. Obnažuje koňský chrup. Vari, stáří koně mě nezajímá. Zavile zjišťuji, že vše je dovoleno a dozvídám se, že miluji tolik, až nenávidím. Silnější lásky takové není? Co mě na životě tak dráždí? Všecko. Namlouvám si, že má nespokojenost pramení z pochybného zaměstnání. Ale sama vidím, že jsem nespokojená vším a nenaplněna ničím. Neukojena. Ani láska mi nedává jistotu smyslu věcí. Jistotu bytí. Jediné, co si chabě uvědomuji, je, že něco ve mně trvale chřadne a churaví.

Zatímco vysedávám v kanceláři a úspěšně předstírám hru na sekretářku přepisováním dalších elaborátů svazáckého Holoubka, přijde lákavá nabídka. Zničehonic, jako blesk z čistého nebe.

"Od pololetí můžeš dělat skupinovou vedoucí na sídlišti," velkoryse zahlaholí pionýrský šéf Lvíček. Žertovně bliká malými potměšilými očky. Zbožňován více skupinářkami než dětmi.

"To myslíte vážně?"

"Naprosto."

Je po nervozitě a mé představy se upínají k novému působišti. Moc nevěřím na klid, ani na to, že se smířím sama se sebou. Vím, že i tady jednoho dne fádnost přeroste do svíravého pocitu nespokojenosti, který mě opětovně až do morku kostí vyplení. Ale proč to nezkusit?

Jedna struna více strunného nástroje se napíná vstřícně k Robinovi. S těmi ostatními si nakládám podle libosti. Alou, Samoto, za dveře! Blaženě vychutnávám večer, který mám jen pro sebe. Znenadání kdosi zazvoní. Objeví se Pavel.

"Čau! Jdu kolem a říkám si, co se děje s mým fámulem a mými knihami?”

"Ještě je nemám důkladně prostudované.”

"Ty dvě si zatím nechej," Pavel se usadí do křesla, "jsou z divadelní knihovny, ale třetí potřebuji. Ta je moje."

"Škoda, tu bych zrovna potřebovala.”

Zbytek života bys prosnila, aby sis mohla vykládat sny.”

Freude, Freude, jednou na tě dojde. Odcházím od svazáků k pionýrům.”

Neblbni, to pojď radši k nám. Potřebujeme dobrou sekretářku.”

Chci k dětem. S nimi se cítím normálně.”

A co diagnóza kantorka? Nakazíš se a nebude s tebou k vydržení.”

Jeho zájem mi lichotí. O herectví však ani slovo. Proč taky, zabalila jsem to já, ne on. Pro něj to je uzavřená záležitost. A pro mě? Nebolí to. Nežebrám ani nevolám po pofoukání. Copak se každá vášeň za čas rozplizne? Předstírám, že jsem v pohodě. Poodejdu k pootevřenému oknu. Rozvírám je dokořán. Zvenčí sem doléhá křik dětí, chraplavé nadávání, řinkot nádobí někde odvedle. Pouliční lampy rozdírají houstnoucí tmu. Stojím mlčky a ani nemám co říct. Ucítím lehký pohyb za svými zády. Pavel přistupuje těsně ke mně. Sebejistě mě obejme kolem ramen. Tuším, že ještě mohu svůj osud zvrátit. Vydat se křivolakou cestou zpět. Vycouvat z otazníkového meandru vztahového štěstí do vztahové kariéry herectví a nejistoty. Možná šťastné, možná ne. Ale není mi pomoci. Svůj los jsem si vybrala a svouvou kartu mám vypálenou na čele jako vytetované Kainovo znamení. Junácké znamení lilie zatím svírám v dlani. Ananké se přede mnou nakrucuje, slibně pomrkává a já stojím podivně malátná. Jsem nedotknutelná. Zatvrdím se a zvláštní síla mě obstoupí. Pavel ucouvne. Zasažen banalitou obyčejného dne, obyčejného prožívání. Tak jako mnoho žen přede mnou a mnoho žen po mně i já pocítím zmatek a chlad se posouvá mými údy, až se celá rozklepu. Slábnu. Pavel si to vyloží po svém a prudce mě políbí. Rázem procitnu.

Už je pozdě.”

Škoda, ještě jsme si nic neužili.” Oba naráz uslyšíme klíč v zámku.

Co vy tady tak potmě? nakoukne Robin do dveří. Zbytečně provinile od sebe odskočíme. Ten večer dostanu nabídku k sňatku. Od Robina.

Víš co, muchomůrko, vezmi si mě a to naše babetko necháme až na potom.

 
Svatojánská noc

Pozoruje sebe sama již několik měsíců. Zvláštní rozpoložení souvisí s kdovíčím. Určitě s měsíčním krvácením, ale ještě více se zaoblenou plností měsíce, s couváním a dorůstáním do uhrančivé kulatosti. V noci stále tentýž, dokola se opakující sen, který ji stlačuje do měkkého polštáře a přitom ji odděluje od vlastního těla. Sen neměnný, pravidelný, dost šílený na to, aby s vděkem vnímala jeho jímavé ozvláštnění a prostou jedinečnost.

Dnes ráno si však připadá, jako by vůbec nespala, jako by polovinu noci probděla cestováním po zemi, po vodě a vzduchem. Jak jinak, když se jí dodatečně vybavují obrazy malinkatých lidiček, které jako by pozorovala z nevýslovné výše. Svět vodní říše hýří korálovými útesy s rozmanitými rostlinami, rybami mluvícími lidskou řečí. Když se pro změnu pohybuje po souši, nesčetněkrát prožívá útěk před chtivými a loupeživými, všelijak pitvornými postavami lidí, které jí jsou neustále v patách a honí ji z místa na místo. Uštvaná a vysílená, vybičována až na hranici svých sil a možností prozatím uniká a svůj konečný zánik s neochvějnou samozřejmostí znovu a znovu oddaluje. Ale copak to jde do nekončena? Jak ještě dlouho?

Měla by možná jít k lékaři. Ale ten vede  řeči, kterým nelze nerozumět. V lepším případě dostane pouze barbituráty na uklidnění, v tom horším doporučení k hospitalizaci. Na psychiatrii. Obě možnosti zatím zavrhuje, na ty je pořád času habaděj. Raději se nechá unášet životem od úplňku k úplňku. Vše mezi tím je jen živořením. Ve dne paběrkuje, zato v noci díky své somnambulnosti dokáže prožívat nevýslovně slastné okamžiky blaha, hrůzy, zapomnění, které jí většinou nijak nevyčerpávají, ale naopak vlévají krev do žil a dodávají chuť do života, aby odhodlaněji čelila následnému strádání, jež přináší každý další den.

Poklidně večer uléhajíc, potlačuje myšlenky slibující procitnutí do šedivého nepřívětivého rána, znějícího startováním přistydlých motorů, křikem násilně buzených dětí. Cvrkot budíku nutí ke každodenní povinnosti dostavit se do zaměstnání a pokud možno včas. Duše je dopředu drásána jekotem vlastních ratolestí, které za nic na světě nechtějí změnit veselé skotačení a pobíhání po bytě za její spěch a nervozitu. Šklíbí se jejím zlobným povelům napodobujíce její zbrklé příkazy. Když se jí konečně podaří vystrkat je ze dveří, mohla by si tu vyšetřenou chvilku náležitě užít, ale většinou zůstane celá rozlítostněná nad vzdalujícím se dětským štěbetáním. Zápasí se zoufalými pocity viny a výčitkami za nešťastné ranní lamentace. Miluje své děti, patří k ní jako vzduch, voda a země, po které chodí, ale přesto je každé ráno celkem nespravedlivě  plísní a schytávají to jen proto, že zazvoní zpropadený budík a ona musí předčasně vstávat.

Stojí před zrcadlem se svou pozdní lítostí, jež v ní mokvá jako nezhojitelná rána, jako palčivá bolest probouzející se s každým dalším dnem. Po poklidně prospané noci vnímá rozbřesk jako suchého patrona, se kterým je nutno se poprat. V mozku trne nudou a táhlým zíváním. Slepota stáda ochromuje vědomí, které se zachvívá rozpaky nad vlastní nenastavitelnou identitou. Nesnáší tu do morku kostí procítěnou zapojitelnost, nenávidí článkovité řetězení všech pohyblivých částic, jež vidí všude kolem sebe, které ji odjakživa matou svým neúprosným propojením a sounáležitostí k neměnnému celku. Stereotypní každodennost ji pomalu zevnitř nahlodává, pouze s nadlidským vypětím a skřípajícími zuby se dokáže zatnout a vydržet do dalšího úplňku, kdy pro ni nastává šťastnější období. Nekonečné čekání bývá odměněno osvobozujícími sny, které jsou jí tím nejmilosrdnějším přetlakovým ventilem, jaký si lze jen přát a zároveň nepříliš jasnou nápovědou, jak z té šlamastyky ven. Jak žít dál.

I na dnešní noc jsou hlášeny výstražné předpovědi, které nás nabádají k tomu, abychom raději zůstali doma a pokud možno hýčkali svatojánský úplněk pohledem skrze nepropustné sklo okna. Sluneční erupce opět zesilují vliv měsíce na lidskou psychiku. Naše jednání, ovlivněné těmito účinky, se nemusí jevit zcela přijatelné pro naše okolí. Můžeme jednat jako beze smyslů, protože naše omámené vědomí je navíc ovlivňováno podvědomím, které se v určitých okamžicích může chovat jako neprobádaná hladina jezera. Hluboká a nebezpečná. Mnozí, zvlášť citliví jedinci se stávají somnambulními…

Rezonuje v ní špatné svědomí, na rozhlasových vlnách zaslechnuté věty probouzejí neurčité výčitky, narážky, tušení, že něco není v pořádku. Chová se jako nesvědomitá noční můra, která si stůj co stůj musí svá křidélka ožehnout o plamen svíčky. Pořád dokola se uklidňuje tím, že se dosud nepřihlásila u svého lékaře jen proto, že by její stavy přičetl na vrub měsíčním cyklům a doporučil obvyklé medikamenty k utišení. Čeho? Menstruační psychózy. Dnes večer uléhá se  zvláště silnými pocity bázně a viny a ani přítomnost vlastního muže v  těsné blízkosti ji neuklidní, ba naopak spíše skličuje a vzbuzuje o to větší strach z nadcházející noci.

Spíš?” promluví muž a ona s krátkým zaváháním hlesne: “Ne, nemohu usnout.”

Muž rukou obnažuje její levé ňadro a rty přejíždí po jeho bradavce. Zmocňuje se jí jemné mravenčení, v mysli však klíčí starý známý vztek vůči tělu, které se tak poddajně a jako na povel zavlní a otrocky přimyká k muži. Je to silnější než ona sama a funguje to bezvadně i bez jejího valného přičinění. Právě v takových chvílích si palčivě uvědomuje, jak ji její pohlaví omezuje a zotročuje. Možná i proto přebírá iniciativu do svých rukou, jen aby se vymanila z pout odalistky a otrokyně. Uvolněně usedá na svého muže a houpavými pohyby se přivádí do extáze. Vzrušením funící muž ji převrací na záda, rozmělňuje a drtí na tisíc roztroušených poslušných oblázků, do každého z nich vtiskne svou pečeť, do každé prohlubinky na jejím těle vtiskne svou nesmazatelnou stopu. Jeho silné ego zničí již v zárodku i ten nejnepatrnější odpor z její strany, tlačí ji k tomu, aby se zcela dobrovolně stáhla do ulity domestikovaného zvířátka bez vlastního myšlení, názoru, už předem ovlivněna dominantním postojem svého pána a velitele. Ubohá Dušinko, Rusalko bledá. Po milování muž spokojeně zamručí, podrbe ji na hlavě a pod krkem, vtiskne poslední polibky na rozpálenou pokožku a záhy usíná. Spravedlivým spánkem, s pocitem dobře vykonané práce. Uchovat či smést, co pouze jeho jest… Zatímco ona leží s očima divoce rozšířenýma do tmy. Do příbojů noci, která se ohlašuje svatojánským úplňkem za otevřeným oknem. Upřeně se mu dívá v ústrety s neuhýbajícím pohledem, aby vzápětí uspána prožila jednu z těch nejkrásnějších nocí. Její vědomí se pozvolna rozpadá, opředené zotročující vášní, pokořené horkou slastí fyzického těla a celá její bytost se oddává otupělé poklidnosti.

Táhlým úpěnlivým voláním se přihlásí NadJá. Vymaňuje ji z tenat spánku, aby ji upozornilo na pronikavé světlo, jež přichází z jasně prozářené noci. Prodírá se skrze záclony do ložnice a naplňuje ji obavami z probuzení manžela po jejím boku. Nepřehledné množství prskavek se tetelí všude kolem, kloužou mezi prsty a několika řadami se táhnou zpět k měsíci, který visí za oknem, klimbající se ze strany na stranu jako obrovský lampión na silonové niti. Lucerna je měsíc na měsíci.

Zmocňuje se jí bezbřehá nekonečnost, nutkavě posilující volnost, která ji co nevidět povede vstříc uhrančivé měsíční nahotě. Opatrně a zlehýnka se vyhoupne na parapet a vyklouzne ven jako létavice s rozhozenými vlasy kolem hlavy. Podivuje se sama sobě a vidí se kráčet dlouhými kroky nad spícím sídlištěm, přitahována měsíčním svitem, který se před ní vine jako klikatý had. Z dálky je vidět zlatě prosvícená bílá jeskyně a uvnitř sluje silueta muže na vysokém mramorovém stolci. Celá se rozechvěje měsíční sonátou, která jí běží v ústrety, line se ze všech koutů, otvírá v ní dvířka, závory i ty nejnepatrnější záklopky. Strne hrůzou pozorujíc, jak z ní odtéká všechna ta bolest a palčivost nahromaděná s přibývajícími léty. Stydí se za všechny ty zapeklité uzly a uzlíky zla, které se před jejíma očima rozmotávají a odtékají, berouce na sebe podobu svítivých stříbrných potůčků. Stydí se před zamyšleným mužem, který ji soustředěně pozoruje se svraštělým přemoudřelým čelem. Pokyvuje hlavou dopředu a nazad, potřásaje bílými načechranými kadeřemi, prosvícenými oslnivým světlem. Je to podivné, ale mužova tvář připomíná měsíc. Není-li měsíc tvář muže, jenž si vybírá povolné jedince, které si odvede do své stáje?

Nastřádaná vnitřní nečistota se beze zbytku vyplavuje a s každým nadcházejícím okamžikem se v odlehlém koutě proměňuje v lesklý měsíční šrot. Osamocený bílý paprsek se k ní přitočí a láká ji dál, do vedlejší jeskynní sluje, kde se poponášejí lidé jako ona, zbaveni pout zemské tíže, s bledými a přesto tak odlišnými tvářemi. Někteří z nich jsou jí odněkud povědomí, ale nemůže si vzpomenout odkud, kde jen se s nimi setkala? Jiní se chovají tak bezprostředně, že se nelze nenakazit jejich bezstarostností. Vedou nenucené řeči, které by ve dne působily nehorázně, ale zde naopak ohromují upřímnou nevázaností a veselou rozverností. Nezáleží na tom, zda mluví pravdu, ani na tom, co říkají, ale pouze na tom, co si myslí. Snad se ani vzájemně neposlouchají, přesto vypadají, že si náramně dobře rozumějí. V každé jednotlivé tváři se zračí poznání toho, co si myslí ten druhý. Copak naše myšlenky navenek s našimi činy nesouvisejí a nejsou to nejdůležitější na světě?

Pozoruje sebe sama, jak se začíná chovat přátelsky, vyjadřujíc své city převážně pohybem, jenž má svou barvu, rytmus a melodii. Nemá potřebu mluvit, oddávajíc se tónům měsíční sonáty, poslouchajíc vzdálený chorál. S nadšením hledí do zevnitř prosvícených tváří, které před ní vystupují jako ty nejzdařilejší perokresby. Nebeská hudba se řítí do závěrečných kaskád. Zaplavuje ji pocit neúprosnosti. Přibližuje se k ní palčivě známá postava muže s očima, které si ji tentokrát nijak nepodrobují, ani jí nepropalují do čela své poznávací znamení. Zaplaví ji průzračná, pomněnková barva duhovek a ona zcela popletená touží alespoň na píď se přiblížit k té nevídané hloubce očí, pokročit vstříc tomu nejmilejšímu pohledu z nejmilejších. Avšak běda, nemůže se hnout z místa. Milovaná bytost je zastíněna zástupem jiných a jí se chce co nejhlasitěji křičet, protože nechce žít bez nadějeplných modrých plamínků duhovek. Bez člověka, který jí poodhalil hloubku svého pohledu. Stojí jako přikována. Přestává vnímat, cítit, měsíční sonáta se neúprosně chýlí ke konci a už vůbec nic jí nemůže pomoci. Proti své vůli pozotvírá záklopky, příklopky a nanovo vstřebává nepřeberné množství bílého odpadu, celý ten příval nečistoty, jemuž není schopna čelit.

Ne, ne, já nechci!” volá zdrsnělým, chraplavým hlasem, který zní jejím uším podivně cize. Pryč, utéct a neohlížet se. Uniknout chladu měsíce, vrátit se domů, do světa tlachavých a běžně známých pomíjivostí. Běží jako smyslu zbavená, jeskyně se za ní s rachotem bortí, hroutí a noří do hlubin. Chce vznosně kráčet, ale přízračný měsíční svit už jí neukazuje cestu, místo lehké chůze po hedvábných pěšinách se propadá do nejspodnějších vírů tmy. Unáší ji cirkulace vzduchu, smýká jí sem a tam, zdá se, že zemská gravitace zápasí s něčím mnohem silnějším, než je ona sama. Ucítí nepřekonatelnou tíhu vlastního těla, střemhlav letí s otevřenýma očima a tvrdě dopadne na širokou postel vedle svého muže.

Kdes byla?” zeptá se procitlý muž.

Napít se”, lhostejně odpoví a při pohledu na blednoucí měsíc ji prostoupí povědomý chlad. Kdesi uvnitř slyší až do echa doznívající tóny měsíční sonáty. Jinak necítí vůbec nic.


 



18.1.2009 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3697x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (370)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si