Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

Dýchám - doufám

 

Osvětový dům s letním jevištěm. Prvomájový průvod napříč městem. Vzhůru ke Stalinovi. Bigbíťáci spolu s námi. Všichni za jednoho a společně se svazáckými mecenáši. Se sklopenými hlavami, nasupení a zaskočeni vlastním studem. Spiklenecky na sebe pomrkáváme, ale nejvíce my dva s Robinem. Zdrhneme do parku. Divoce se milujeme. Na lavičce. Obklopeni planými růžemi. Hustým křovím. Mha přede mnou. Mha za mnou. Objetí ztemní do nachova. Poblíž tlejících psích hovínek. Přikrytých okvětními plátky růží. Z dálky doléhá ryčná dechovka, prokládaná skandováním nadšených davů. Opojení s příchutí vzdoru a sladkého vzrušení. Ze zakázaného ovoce. Vzájemně si pomáháme urovnávat zválené šaty. Buď pochváleno veřejné pohoršení. A pohoršování. Konec nebo začátek? Smrt nebo život? Vše jedno jest, odvětí nasvěcující libido. Psice olizující štěně. Vášnivé šílenství roztleskaných davů. Souloživá tabula rasa otáčí stránkami našeho vztahu. Milosrdně přikrývá naše těla. Brečím štěstím. Rozpuštěna v slastné křeči. Rozdrásána přeludem. Šelma kočkovitá přede a pěje na stromě zmaru. Labutí píseň před rozbřeskem. Před probuzením a před smrtí. Před znovuzrozením.

9. května slavnostní vítání návštěvy z proklatě východního Německa. Shromáždění u pomníku Padlých. Svazáčtí tajemníci potměšile slídí a zvažují přiměřený stud pod ztěžklými víčky. Dostatečnou kajícnost za provinění předků. Zlomyslně vychutnávají rozpačité kladení věnců. Od ponižovaných Dederonů. Bezejmenným obětem. Ó, Pegasi, vrať se! Kdo odpyká naše viny? Narovná skoliózu páteře? Který národ má nejvíc bezpáteřních dětí? Dětí vyhnaných z ráje. Pomstychtivě drcených mezi dvěma mlýnskými kameny. Pod maskou podvojného účetnictví se skrývá Má dáti ve škole a Dal doma - po škole. Večer ve znamení Freundschaftu. Přátelství posilovaného slivovicí. Páření na jeden večer a jednu noc. Opilecká merenda končí až nad ránem. Samota drapne za paži. Odtáhne na podnájem. Odvede k posteli. Ó, Samoto, zlolajná. Naštěstí vstoupí Robin. Provoněný májovým večerem. Má bžundu z mého nového snu.Věnovat se dětem. Začnu jako pionýrská vedoucí a pak se uvidí.

"Já tě nechápu. Handrkovat se ve škole s poblblými kantorkami."

"Skupinářky tvrdí, že je s nimi větší sranda, než se svazáky."

"Budou ti do toho kecat a skončíš u papírování jako tady."

"Je to naprosto nezávazné. Zkusím to, jen co se něco uvolní. Vždycky mohu zdrhnout."

Nenechám se odradit. Jen ať si žvaní, sám má na hlavě. Kdo první položil hlavu na svazácký špalek? On. Mého srdce šampión.

"Vážení televizní diváci, dovolte, abych uvedla televizní inscenaci: Jak zabíjet mečem. V titulní roli Nataša Baženovová." Upřímný smích přítomného muže. Skrze něj jsem tehdy nasála slibnou budoucnost. Herečky. Jak je to dlouho? A není z toho nic. Jen chabá vzpomínka na celkem vydařené etudy. Na jeho smích. Nebo výsměch? Někdy ho slýchávám s nebývalou silou.

"Zatrhli nám anglické písničky. Potřebujeme české texty," přeruší Robin vzpomínkové vytrapování. Tma se rozestoupí. Bílá hříva jako světlonoš plápolá na konci tunelu. Zaržá Pegas. To je ono! Slovo jako meč a stínat hlavy. Nabubřelé. Zlolajné. Slovo jako nástroj. Nabídnu pár básní.

"Čti je, až budeš sám."

"To jsou ty tvé tajné deníky?” směje se Robin.

Přitisknu se k němu. Ústa protneme jazykem. Dum spiro - spero.

Lovím v paměti slůvka úst / toužím zůstat ti bohyní / s Kupidem ujíždím divokou nocí / tetelím se s ním ve skříni / zatímco noha nohu mine / kupředu levá, zpátky ni krok / pravá se zasekne / šakalí levota / natrhne slastné libido /.

Verše mi nevrací a já se ostýchám zeptat, kde je jim konec. Konejším sebe sama nadějí, která umírá poslední. Pročítám se prozaickými výlevy. Jdou mi lépe či hůře? Pegásek se mihne za oknem. Zvesela zastříhá ušima a já si zakrývám oči. Nad vlastním neumětelstvím. Nad tím, jak mi to nejde a ten nejsladší sen se vzdaluje. V mílových botách, mílovými kroky.

Těším se na prázdniny. V pionýrském táboře nedaleko přehrady. Mé obavy se promění ve stavy štěstí, když se mi podaří ukecat Robina, aby jel s námi. Na hlídání dostanu nejmladší děti. Jako kuchyň slouží nahrubo sbitá dřevěná kostra srubu, jež je zezadu i z boku potažená celtovinou. Šikmý sklon střechy dobře chrání před deštěm. Postupně se všichni střídáme v kuchyni u rozžhavené plotny. Zastavěné obrovskými hrnci. Rozkazy udílí rázná šéfkuchařka.

Obrovská louka se stany postavenými do tvaru podkovy. Se strážní budkou podobající se muří noze. Vysoký pomalovaný kůl. Totem znázorňující berana se zakroucenými rohy. Tvrdohlavého skopce s nesmlouvavou a nespoutanou povahou. S temperamentem, však víš po kom, že tati? Vodní kolo na řece otáčí kovovou tyčí, jež končí jako špíz nad ohništěm a dokáže rožnit až pět kuřat najednou.

Ukládáme děcka k popolednímu spánku. Robin zabrnká ukolébavku. Místo odpočinku se běžíme vykoupat. Po dvou kilometrech podél říčky se ocitáme u přehrady. Znaveni horkem a splaveni potem se vrháme do chladné vody. Nazí plaveme co nejrychleji a nejdál od břehu.

"Robine, to je paráda!" vzdychám prkenně natažená na poklidné hladině. Potopím se a mám v úmyslu nepozorovaně a nenápadně podplavat tvé dlouhé nohy. Vytrhnout pár vláčných plavuní, které se ke mně natahují odkudsi z hloubky a zašimrat tě na chodidlech. Vtom se ke mně vymrští zběsile oživlá chobotnice. Chtě nechtě se podrobuji jejímu pevnému sevření.

"Au, to bolí, pusť!" Uvolníš objetí a co nejrychleji plaveme k obrovské borovici na protějším břehu.

"Panebože, to je výška."

"Zajímá tě indiánské měření?" Bleskurychle vybíháš na břeh a pár metrů od stromu se rozkročíš do předklonu. S hlavou prostrčenou mezi nohama.

"Pohledem musíš dohlédnout až na vršek."

"Někde jsem o tom četla."

"Vzdálenost ode mě k patě stromu se musí zhruba rovnat jeho výšce."

Fascinovaně zírám na podivně předkloněného mužského s rozkročenýma nohama. Dostanu z toho záchvat smíchu. Sexus se zašklebí a udělá na mě dlouhý nos.

Večer rozděláme táborák a zpíváme. Všímám si, jak ke každé melodii přidáš něco svého. S půvabnými dlouhými prsty hudebníka bloudíš mezi strunami. Děcka přestávají zpívat, tiše si špitají a obdivně ukazují na tvůj prstoklad.

Při zpívání těch nejobyčejnějších písniček tě objevím zase trochu jinak. Zkoumavě si tě prohlížím. Jsem ve střehu jako Naja oxiana. Zírám na tebe jako kobra na myš, ty má Mus musculus. Spatřím tě jakoby poprvé. Vůbec nechápu, jak je to možné, ale ještě bláznivěji se do tebe zamiluji. V této chvíli jsi pro mě tím nejzajímavějším cílem mé nejbližší budoucnosti, tou nejžhavější novinkou letošních prázdnin. Připadá mi, že život chutná nejlépe, když se zdárně rozpouštíme jako dvě kostky cukru v hrnku s horkým čajem. Jako dvě kostky ledu v limonádě. Společné soužití je mi tím nejdražším, úzkostlivě střeženým začátkem. Proklatá víra v manželství, pletoucí si lásku se ztotožněním. Ani náznakem netuším, že se spálím, ani v tom nejžhavějším snu mě nenapadne, že teprve potom a možná prozřu. Jako tvá nejoddanější fanynka obdivuji tvé překrásné ruce s dlouhými prsty a sním o společném hermafroditním těle. O osudovém zaháknutí. Na věky věků. Představuji si nás dva jako stařičké manžele. Philemon a Baucis. Babku a dědka, dvě patentky, jež si tak padnou, že je ani smrt nerozdělí. Myslím si, že jsem veleúspěšná v hledání ideální poloviny. Zatím však patřím mezi nejudatnější bohatýrky bohatýrské v prostoduchých přeborech.

Ptačí řev naruší obvyklé ranní probuzení. Odzipuji stan a zamžourám do vzrostlých borovic, které se naklánějí do všech světových stran. Jekot budící služby. Vyhrožující dudek potřásaje parukou bedlivě hlídá konipáskův ocásek. Do jeho taktu se střemhlav dolů vrhá ledňáček. Je po spaní i tak přerývaném hukotem řeky. Z pravidelné ranní procházky přinášíš kromě hub i konvalinky.

"Čichni si!" rozkýchám se prudkou vůní jedůvky konvalinkové. Když nám onemocní hlavní kuchařka, zastoupíš mě u malých dětí a já se sevřeným žaludkem nastoupím do kuchyně. Když nejsou lidi, tak je i kozel dobrým zahradníkem. Jsem sice prachbídná, ale snaživá kuchtička. Míchám zásmažku a pozoruji, jak se pachtíš s rýčem. - Podej. – Podrž. – Malí kibicové se mohou přetrhnout samou horlivostí. Není zrovna jednoduché ohřát v ohništi kameny na tu správnou teplotu. Hořím zvědavostí, zatímco mi na plotně utíká polévka. Jámu vyhloubíte přes půl metru hlubokou. Pořádný kolík na jednom konci řádně zašpičatělý zapichuješ ke stěně. Dno obložíš mokrou trávou a kopřivami.

"Setonův hrnec!" křičím z kuchyně.

"Blik!" směješ se a pohazuješ hroudou masa. Zbývá protáhnout slaninu a vetknout cibuli. Nasypat koření, zabalit do kopřiv a uložit na dno jámy.

"Bacha na ruce, když taháte kameny."

"A neházet je na maso z výšky!"

"Přineste někdo od řeky ještě mokrou trávu."

"Více přihrňte hlínu."

"Teď si dáme hodinku pauzu."

Zatímco s ostatními srkám horkou bramboračku, vytahuješ kolík a chystáš se lít do otvoru vodu.

"Stačí jen trochu a za slabou hodinku bude bašta hotova."

Když se vrháme na maso, nezdržujeme se odstraňováním kopřiv. Celé to s velkou chutí spráskáme, akorát to smrdí. Málem.

Konec pobytu na táboře se přikrade tiše a neústupně. Poslední noc skoro nikdo nespí. Přesto se stane, že ráno máme upatlané obličeje od zubních past všichni, nejenom ti nejmenší. Plačtivé loučení, stisky rukou a ušmudlané pusy dětí. Na rozloučenou. Nemohu se dočkat vany s horkou vodou.


 

Všední den se připamatuje stereotypem ranního vstávání. Poklidným podnájmem a usouženým stýskáním. Po Robinovi. Někdy se zkoušky protáhnou až k ránu. Můj hudebník v nedohlednu. Samota se tváří jako meluzína kvílící za komínem. Tahiťanky sedí rozkročmo na mořském břehu a já smutně koukám do zad šťastných prázdninových dní. Utíkám k rodičům, ale zoufalé vnitřní rozpoložení nepřehluším.

"Co Tomahavk? nechá se slyšet táta.

"Zkouší. Je rád, že mají kšefty."

"Kolik si vydělá bokem?"

"Nevím, všechno vrážejí do aparatury."

"Jen aby tě neodšoupl na vedlejší kolej," skepticky přisadí máma.

"Panebože, mám to zapotřebí?"

"Tak se hned nečerti!"

Má to cenu? Není mi lépe na divanu? Pod poklidně šplouchajícím mořem. Roztrpčím sebe i rodiče. Sychravý říjen cuchá vlasy. Listí se cuckuje do kupek. V parku zelené tisy. Z odíraných stromů padá splín. Pod prahem zastrčený vzkaz. "Čau puso, Robin." Je mi do breku. Smutek se mi uhnízdí v kříži. Smýknu sebou na gauč. Zadívám se do rozhoupaných boků svedených žen. Do chromově šedé noci.



11.1.2009 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3378x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (371)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si