Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

Povídám, povídám

 

Zima se chýlí ke konci. Vztekle dupu ve čvachtavém sněhu. Vše, čeho se dotknu pohledem, mi je neskonale protivné. Největší hnus však cítím sama k sobě. Ke svému tělu, které se třepe na další soulož, nepídíc se po původu obluzení. Z lásky či nelásky? Ke Zdeňkovi, který se klepe nedočkavostí a říká tomu milování. Tu jsem pochopila, že se na mně cosi podepsalo, naplňujíc mě nepříčetnou trapností a nepatřičné pocity mě svírají v železných obručích pevnějších helvetské víry. Předepsanost světa idejí má co dělat se zvrácenou platonickou láskou k životu. S formičkami na plácání báboviček z písku. Zasáhla mě jako ženu. Na nejcitlivějším místě. Má duše se nedokáže radovat z tělesných požitků. Závidí tělu. Žlučovitě. Má v sobě neúprosně zadřeného Pánaboha, Ivana Hrozného, autoritářského. Lodičky na nohách mi jsou španělskými botami středověké inkvizice. Jsem na tom hůře, než kdybych chodila do církevní školy. Má rozpolcenost mě činí nešťastnou. Neumím se pro nic nadchnout, chtějíc hory přenášet. Ach, běda, Rusalko bledá. Vychutnej tu zvedačku. Na závěr sluneční oblouk! Rumba je příběh lásky, huso popelavá!

Konečně se dívám menstruaci do zad a rozhodnu, že pojedeme s bráchou na hory. Slunce pere, sníh vesele taje, ale poslední lyžovačky této zimy se nehodlám jen tak lehko vzdát. Zdeňkovi se očividně nechce a ke všemu se vymlouvá na chřipkové záskoky v divadle. Luďa ve vlaku machruje, jak mi to opět jednou nandá.

"Dado, ty lyžuješ jak s vejci, já jedu šusem."

"Raději piluj slalom."

"Nestarej se, na mě nemáš. Stárneš."

"Podívej, ty jelimane," na zamlžené okno načrtnu bráchův profil s dědkovským plnovousem.

Vysedneme na nádraží v Koutech, zapadneme do husté mlhy a doufáme, že nás nahoře překvapí teplotní inverze. Splní se naše očekávání. Zatímco čekáme na autobus, pozorujeme cáry mlh, jak sestupují z vrcholků do údolí. Serpentinami se blížíme k sedlu, které se před námi vyloupne jako v krajkovém okruží. Nevadí, že je sníh rozměklý a sjezdovky vydřené. Důležité je, že jsou lanovky ještě v provozu. Stojíme ve frontě. Úvodní jízdu máme za sebou. Slunci teče voda ze zubů, když vypaluje do zmáčených větví první otisky kočiček.

Luďo, já zírám. Ty seš fakt dobrej."

"A tvrdil jsem něco jinýho?"

"Kdo je?" Něčí dlaně mě na okamžik oslepí. Jemné ruce s dlouhými prsty. Tepající tlak ve spáncích. Krve by se ve mně nedořezal.

"Robin?"

"Trefa. Zato já byl v nejistotě!"

"Páni, to je bomba! Ty lyžuješ?"

"Jednou do roka. Angažuji tě za trenérku."

"Ségra je ta pravá!" chechtá se Luďa jako pominutý.

Robin se ledabyle zasune do pokračující řady. Vedle mě. Okolí zašumí nevolí.

"Kde máš Zdeňka?"

Prosím vás, to musíte předbíhat, abyste si pokecali?”

"Tvrdí, že lyžuje, ale přitom se pořád vymlouvá na divadlo."

Tak neslyšíte nebo co?” Stařík, stojící vedle Robina, začne do něj dloubat hůlkou.

Pane, nechejte mě na pokoji. Až si budete chtít pokecat vy, tak vás zase pustím já.” Při pohledu na zapšklého staříka zazněla tato nabídka docela lákavě a lidé to náležitě ocenili. Smáli se staříkovi do očí a ten rezignoval. Odplivl si a odjel. Možná na panáka.

"A co já? Nevypadám na závodníka?"

"Na vrcholového," blaženě se zaculím.

Jedu na kotváči za tebou. Pohledem visím na tvých zádech. S rozevlátou bundou na příliš úzkých ramenech vypadáš jako na chůdách. Jelikož bez kytary, tudíž slabší průměr. Přesto slastí bez sebe přivírám oči a v duchu si s tebou povídám.

- Máš ji rád?

- Asi jo.

- Škoda, ale uznávám, že je krásná.

- Ten tvůj také není k zahození.

- Trochu prťavej.

Hvězdičky. Světýlka. Bludičky. Pavučinka, hrášeček, hořčička. Spadnu na nos. Jak malá holčička. Pomáháš mi na nohy. Kolena se mi podlamují. Děsným vzrůšem. Z parádního držkopádu, namísto elegantního vyjetí z kotvy. To mám za to. Myslím na ptákoviny a nedávám pozor na břečkovitý firn.


 

Šleprař

Holky si o mně zajisté myslí, že jsem příliš prťavý a shlíží na mě s patrnou shovívavostí. Spatra. Mně to však nevadí, protože je umím usadit a přivádět do takových rozpaků, že se červenají až za ušima. Tak vysoko sice nedohlédnu, avšak je to jasný. Čím jsou větší, tím víc se červenají. Mám z toho pekelnou bžundu a pořád dokola to na ně zkouším. Ale když mě to chytne, stoupnu na lyže a střihám osvědčený parádičky. Nekoukají jenom holky, avšak celý svah. Ne, že bych se chtěl vytahovat, ale sjedu každý brdek. Dycinky na rychlost ve stylu kaskadér. Rychlost - tu holky milují.

"Další madam, kotvičku nahodíme, pusinku našpulíme a jedeme". Takhle to říkám pokaždé a jen občas s drobnými obměnami.

Stojím u šlepru, chytám kotvy a vybírám si holky pohledem. Dycinky podle toho, jak sjíždějí. Podle výkonnosti. Ideální by bylo, kdyby výborná lyžařka byla i krásná holka. Někdy to vyjde, ale většinou ne. Asi mám vysoké nároky. Podle mě musí mít krásná holka dlouhé vlasy, ale takovou, aby člověk pohledal. Dlouhovlásky většinou nelyžují, ale mají potřebu se vystavovat. Nedá se jim to vyčítat, protože jsou slušivou vizitkou každého svahu, i když jen tak postávají. Boty, vázání za několik tisícovek, lyže dovozové, obleček luxusní a brýle ty nejdražší. Prostě vybavení za několik desítek tisíc. První dojem super. A ten dělá hrozně moc. Taková hezká holka vůbec nemusí umět bůhvíjak lyžovat, ale hlavně, že vypadá. Dám za to svůj šleprařský krk, že ji to stojí setsakramentskou námahu, než tu svou fasádu stluče dohromady. Když se vyvrbí vynikající lyžařka a krásná holka v jedný osobě, tak to je i pro otrlýho strejdu, jako jsem já, pořádná trefa. Madam tohoto druhu častuji jen samými lichotkami. To se ví, že neuspěji, protože krasavice tohoto plemene bývají povětšinou netykavky. Navíc oplývají silným doprovodem. Já jim to nezazlívám, protože super lyžařky a krasavice se super vybavením se nebudou vybavovat s kdejakým prťavým šleprařem z jesenického brdku.

"Madam, zadeček trochu níže, kolena více k sobě, ať vám nevyklouzne a jedeme".

Chlapi jsou odvázaný, ženský červený, ale sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo. Co vám mám povídat, některý jsou fakticky natvrdlý. Padají jako mouchy a ještě při tom kdekomu podrazí nohy, že je kolem nich rázem vzduchoprázdno.

"Madam, pusinku našpulit, ať nám nevyletí, myslím jízdenku, dejte si ji podruhé na srdce, tady máte ode mě špendlík. Na památku."

Kolik já se napůjčoval sicherek. Nosím s sebou hotové zásoby a večer stejně nemám ani jednu. Lyžařky krasavičky nechávám takříkajíc vyhnít. Musejí mně podávat jízdenku pusinkou. Dycinky.

"Našpulit pusinku, necukat ani necucat a jedeme. Na pomě jako puma."

Podobně žvaním, když se prohodím s kámošem od pomy. Jedno musím uznat, tato facha lážo-plážo mi moc nesedí. S ženskými na kotvě si člověk užije větší srandu. A zrovinka jako z udělání tu tento víkend jezdí krasavička! Božská! Vypadá jako anděl a šmidlí kopec jedna báseň. Vytrvale nasedá vedle u kolegáčka, vždy napůl odvrácená, pršáčkem ode mě, dlouhým tlustým copem ke mně. Podle toho copu ji spolehlivě rozpoznám. Z dálky. Dosahuje jí do půli zad a mrská sebou zprava doleva v takový harmonii s ostatními končetinami, že jsem z toho úplně švorc. Zírám jako pako a málem kvůli ní přehlížím ostatní hezký holky. To je však věčná škoda, protože právě ty, co mně podávají lístky pusou, dycinky ještě v duchu políbím. Když to samou zvědavostí už nemůžu vydržet, kámoš se ustrne a s potutelným úsměvem mě pustí k pomě.

"Pomičku pod prdelku, pac a pusu broučínkovi a jedeme." A tak to jde pořád dokola. Nebýt těch fešáckých koček, tak by jeden odpadl. Naštěstí je pořád na co koukat.

"Moment madam, odpíchnu vám jízdenku, z měkkého na tvrdé a frčíme." Trhám jízdenku vejpůl a hodím na zem. Koukám, že opět jede naše netykavka. Půl svahu na ni čumí a ten její cop - no hotový koncert. Konečně se zařadí ke mně do fronty, s brýlemi vysunutými nahoru, snad aby mě oslnila, ale to už ani není třeba, protože já jsem rozehřátej jak fangle.

"No né, krasojezdkyně samojediná, našpulit pu.....", podává mi jízdenku, ústa zkřivená jakoby do úsměšku, ale ve velkých modrých očích má kromě hrdosti úpěnlivou prosbu. Tak jo. Poprvé v životě moje prostořeká huba mlčí. Ještě jednou se na mě podívá, královsky pohodí hlavou, až dostanu copem přes držku a jede.

V duchu ji políbím na víčka spanilých očí a na ústa zohavená skalpelem. Lidi tomu říkají zaječí pysk.


 

Opalujeme se u lesa. Pod prkny čvachtající předjaří. Palčivé paprsky se zabodávají do očí.

"Luďo, nastartuj motor a drž nám dole místo."

Skrze přivřená víčka zachytím tvůj pohled. Uvnitř se připékám slastnými rozpaky.

"Nepojedeme?"

"Asi jo", nepříliš ochotně souhlasím, vyrušena z radostného rozjímání. Byla bych tu schopna po tvém boku stát málem až do soudného dne.

Ze všeho nejraději a bez hlesu bych se k tobě tiskla. Čuňu na čuňu, tělo na tělo, až bychom tu společně vystáli hluboký důlek, ve kterém bychom se ztratili jako ti dva zajíčci. Co sedí v jamce nebo v pelíšku, to máš jedno. Chci tě obejmout. Políbit. Pohladit po vlasech a znovu se k tobě přitulit. Copak to ještě pořád necítíš jako já, tvrdolínetmavookej? Chci se s tebou… opalovat. Žasnu nad vlastní troufalostí a neostýchavostí. Ještě nedávno bych takovéto setkání odskákala nemiznoucími hektickým skvrnami. Nedá se nic dělat, v duchu vyseknu vřelé díky Zdeňkovi. Konečně mám ostruhy. Přes chlapy.

Jedu jako první. Děsně se snažím. Obloučky nalevo a napravo. Kéž bych uměla slalom jako brácha. Abych si napravila reputaci. Abys zapomněl na můj neslavný držkopád nahoře. Slyším, jak usilovně supíš za mými zády, ale nakonec tě někde cestou ztratím.

"Ode dneška přestávám kouřit," udýchaně zacouváš do fronty vedle mě.

"Už včera je pozdě."

"Kdo tě učí tancovat na lyžích?"

Blaženě se zadívám na vysněžené kopce. Ani v tom nejkýčovitějším snu bych si to nevymyslela lépe. Koukám do blba a vychutnávám pocit vítězství. Štěstí. Horkého chvění v slabinách. Užívám si tvůj nezměrný obdiv, vpíjím se do tvého pohledu. S kolmými vráskami u kořene nosu. Nevydržím. Prostoupena náhlým zmatkem, uhýbám očima. Help! Proboha, tak už se zamiluj. Zpropadeně bláznivě. Nádherně. Vášnivě. Nebezpečně. Ať mám pokoj a jistotu, že nejsem u toho jen já ta blbá trubka, ať už jednou pro vždy zcepením. Děsným vzrůšem.

Přesouváme se do chajdy. K čaji s rumem.

"Ráda se předvádíš, co?"

"To víš že jo, jsem rozená exhibicionistka.” Cítím, jak mi rudnou tváře. Splasknu jak nafukovací balónek.

"Dáš si něco k jídlu, má muchomůrko růžová?" přistrčíš přede mě jídelní lístek.

"Ségro, kdy pojedeme domů?" nakukuje Luďa ode dveří.

"Jeď sám," odháním jej jak obtížný hmyz. Oplatí mi to nakvašeným ksichtem. Bezmocně pokrčím rameny. Sedím jako přibitá. Bez dechu. Bez vnímání. Nic si nemusíme vysvětlovat. Navážeme přesně tam, kde jsme přestali. Lidé přicházejí a odcházejí. Jistý skrytý záměr zůstává. Kecáme jako utržení. Ze řetězu. Jako by nastal poslední soudný den. Našeho vztahu.

"Nezdá se ti, že si spolu docela rozumíme?"

"Zdání klame."

"Klama nechej na pokoji. Je mi s tebou príma."

"Lepší než kdysi?"

"Dnes je s tebou větší legrace," políbíš mou tvář s hektickými skvrnami. Číšníci po nás pokukují. Zamilovaně na sebe civíme. Jako magoři. Až do úplného zatmění.

Stojíme na autobusovém nádraží. Nemůžeme se rozloučit, doprovodíš mě na podnájem. Jsem zcela a úplně mimo sebe. Div se neudávím nakynutým knedlíkem, vězícím v krku a narůstajícím do stále větších rozměrů. Zaplavena. Zahlcena. Souzněním. I ta poslední špetka zdravého rozumu se poznenáhlu odpojí od mého těla. Odvine jako tenký proužek nehmotného jáství. Nedbající na nic a vznášející se nad našimi hlavami. Juká za kmeny stromů. Tancuje a zachytává se v křovinách. Klouže v kalužích. Dmu se pýchou, jak mi mohutní ramena. Ven se tlačí křídla, rostoucí každým dalším okamžikem. Andělská nebo motýlí? Anebo si sebe sama pletu s okřídleným koníkem? Pegasem mihotajícím se ve třpytu pouličních lamp? Chci se vznášet. Milovat. S tebou. Není mi pomoci. Ani rady. Ten večer definitivně zblbnu. Udivený pohled bytné. Já vím, je to trochu pitomý. Naposledy Zdeněk, ale tuto noc je to o něčem jiném. Proč jsi tak smutná, kdo se má na to koukat. Broukám polohlasně a Robin uchopí mou hlavu, jako by ji chtěl rozlousknout. Odpusť, bábi. Normálka. Fakt. Beze slova zapadneme do pokoje. Hladově se na sebe vrháme. Zvlčile. Jako bychom se chtěli rozcupovat. Roztrhat. Na cimpr-campr.

Odešel ve čtyři ráno. Opuštěný dolík vedle mě vychládá a všude kolem se rozprostírá vlezlá syrovina. K zešílení sama. S nechutí se vypravuji do zaměstnání. Od kolemjdoucích se odvracím zoufale vymilovanýma očima. Zrakem se zapíchnu do ozdobeného průčelí domu. "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak." Poměry a vůdci se nezmění, alespoň ne hned.. To je jisté. Pevněji utáhnu pásek kolem pasu. "Letošní jaro s novým kabátem." Kde brát a nekrást. Nepřevleču. Staronový hřeje také. První jarní den na útěku, ale vichr řádí jak v únoru. Svazácké tantamy bubnují na poplach. Soudruh Holub špatně naložen.

"Dado, neseď jako spící panna. Mám říct Heleně, ať ti s tím opisováním pomůže?"

"Ne, zvládnu to sama," vzdorovitě odhodím únavu. Přivírám oči s prokrveným bělmem. S rozšířenými žilkami, tajnosnubně předoucími pavoučky, spřádajícími pavučinky kolem duhovek. Pokradmu sleduji hodinky. Odpočítávám minutu po minutě. Nemohu se dočkat odpoledního rande s Robinem.

"Tak co, jak se domluvíme?" dotírá po telefonu Zdeněk.

"Jsem umlácena z hor."

"Aha. Jak myslíš, ale ber, dokud můžu."

"Bolí mě celý člověk."

"Hm. Tak někdy jindy."

"Dnes určitě ne, nemohu," důrazně odložím sluchátko. Těším se na toho druhého. Štěstím bez sebe jako malá holka, která se těší na lízátko.

Naštěstí se v divadle pilují záskoky za nemocné a já mám obrovské pochopení vůči Zdeňkově zaneprázdněnosti a následným přesčasům.

Čekám na Robina. Čas se zastaví. Uvízne ve stoce vzrušujícího jiskření. Ke komu patřím? Sobě už ne. Husté tíživé přítomnosti? Znejistím. Co když nepřijde? Co když mu šlo jen o to jedno. Jako každému. Co když si dělá zářezy tomahavkem. Do dřeva. Sekerou sem, sekerou tam, co když se mě nabažil? Prohlížím si pokoj prvotním pohledem. Kritickýma očima. Tmavý, starší nábytek. Bytelná skříň se zuřivým červotočem, chroupajícím ponejvíce v okamžicích slastného usínání. Fortelný stůl se čtyřmi židlemi. Prošlapaný koberec. Zašlé parkety. Co když se tu necítí dobře. Stará paní zažene mé obavy. Potutelně si mě dobírá.

"Dado, tento gauč nosí štěstí. Už dvě před vámi se na tomto divanu provdaly." Pitomě se usmívám, zatímco Gauguinovy holky se plácají do tlustých stehen. Reprodukce nad pohovkou mi připomíná tajný kód. Tahiťanek na pláži. Šplouchání moře se mi vmývá do snů. Ženské boky přitahují muže. Jací jsou ti, kteří baží po provinilém úsměvu svedených žen? S Robinem si dokážu představit všecko. Se Zdeňkem málo. Zakopávám o Pavlovo křeslo u okna. - A co já? - Co má být. Nic. - Posté políbím ohmatanou stránku třicet dva. S podobiznou hudebníka. Do neurčita s upřeným pohledem. I bez perel jsem tvou Beatricí. Ale ten druhý se dívá přímo na mě. Uhýbavě skosenýma očima. Rozjímám pomocí paměti, rozumu a vůle. Paměť mi bod připamatuje. Rozum vírou prodchnutý, nejen že bod vnímá, nýbrž hledí do něj i vniknout. Co poznává, obrací na rozjímající osobu. Ve stopách rozumu, ba spíše současně s ním jde vůle. Podle toho, co jí rozum a paměť předkládá, vzbuzuje různá hnutí a činí předsevzetí. Nabádá ostatní složky k usilovnější činnosti. Vycházejí mi jednoduché počty. Jsem potvora. Děsná. Zdeňkovi prachsprostě zahýbám. Ale s oběma spát nedokážu.

Sednu si ke stolu. Napíšu Zdeňkovi. Nemůžu dál, protože jsem se zamilovala. Osudově. V hlavě si přehrávám sladkobolný šlágr "Drahý můj". V uších mi zazní čtverylka, v údech tiká habanéra a vášní posedlá Carmen si to rytmicky užívá. Rozdychtěná vampýra s tuctem mužů u nohou. Hlavní hrdina sveden a opuštěn. Dopíšu pokorná a vychladlá. Vložím dopis do obálky. Začíná přestavba. Spermií. Ukončí rozcvičku a způsobně čekají, seřazené do dvojstupu.

Robin zůstane do rána. Sobota na krku. Bytná u sestry v Tramtárii. Volný celý byt. Jenom pro nás dva. Dopoledne probendíme v posteli. S anglickou snídaní na podnose. Vejce na slanině a topinky s česnekem. Přesně takhle to miloval Zdeněk. A Hemingway. Pohlédnu do zrcadla. Kriticky pozoruji nenasytnou ženskou? S do červena vymilovanýma očima. Kde má jakou duši? Rozplynula se. Vmázdřila se do rozšířených panenek. Usadila se v koutcích ztěžklých úst. Vtírám suchý šampón do vlasů. Načechrám splihlý účes. Alou, zpátky do postele. Nic nezmeškat, všecko prožít a zažít. Právě teď a nadoraz.

"Co Gábina?"

"Celý týden jsem za ní nebyl. Asi jí to došlo." Uhýbáš pohledem kamsi za mě. Do Milána.

"Až se na mě vykašleš, tak mi to přijdeš říct. Slibuješ?"

"Prosím tě, Dado! S tebou je to přece úplně něco jiného."

"Říkals - sladká jako karamelka."

"Kdežto tys má žena. Zdeněk to ví?" smečuje.  

"Pošlu mu dopis." 

"Jen aby nás tu nevyhmátl."

"Pro nikoho nejsem doma."

Probere nás vytrvalé zvonění. Přimknuti k sobě. Tiše jako pěny. Kuš, náhodo záludná. Jsme nazí.

"Kdo to asi je?"

"Který trouba?"

"Toť otázka k popukání."

"Počkáme. Však on odejde."

Tlačí mě svědomí. Jako znamení bílé lilie. Kdo řekl: Ty fikaná lhářko? Kdo z těch dvou je des Grieux? Ticho rozkrájené do mlčení. Nevydržím a vstanu. Otevřu okno. Opatrně vykouknu ven. Nikde nikdo.

"Kdo ví, kdo to byl," pořádně se vykloní Robin. Prudce zacouvá. Málem mě srazí na zem.

"Stojí dole."

"Zdeněk?!"

"Viděl mě." Nekončící vzteklé vyzvánění. Do vzedmutého podezření. Žádá si vysvětlení bez lží a pitominek od dvou pitomců. Sestupuji po schodech, smířena se svým ortelem. Můj rytíř stojí jako schlíplá slepice.

"Máš  tam jeho?"

"Robina. Chtěla jsem ti to poslat," podám mu dopis.

"Aha." Drží obálku ve dvou prstech. Jako by se jí štítil. Jako by se mu dostala do rukou nějakým nedopatřením. Neznámo jak.

"Co to všechno znamená?!"

"Že se rozejdeme." Dívám se mu do očí a cítím se mizerně. Štěstí zatrpkne v pelyněk. A já v tom okamžiku nazřím, že to odskáču. Nic není zadarmo. Co rozdám - dostanu. V přísvitu budoucnosti spatřím bumerang. Obzor se scvrkává v říční kamínek. Konečné řešení není, volá voňavá Nána na Usměvavou. Nevěř jí, zařve Hněvivá, odklízejíc všechny žerty stranou. Napadená si vyhrne rukávy, bedra opásá bludným hadrem. Popotahujíc ubrečeným nosem, urovná věci zásadní. Před posledním soudem.

"Proč?"

"Přečti si to."

"Staronová láska, ta nejopravdovější?" beze smyslu ucedí. Zakloním hlavu s vyvrácenýma očima. Na nebe bez mráčku.

"Možná ano, možná ne."

Dělám na něj ty nejnevinnější oči, ale na jejich dně se tetelí strach. Z budoucnosti, o které nic nevím. Pocukávám rty v trapném mlčení. Ještě mockrát si vzpomenu na ten jeho vědoucí pohled. Vyčítavý, ale zároveň chápavý, v jehož hloubce se zrcadlil smutek, který ukáže prstem a ocejchuje. Rameno. Symbolem lilie. Včera ještě bohyně. Dnes padlá Eva. Když Eva předla a Adam ryl, kdo tehdy vládcem byl?

"Nedívej se tak na mě. Copak mě neznáš, věčného platonika?"

"Až se ti zasteskne, přijď," ušklíbne se a políbí mě na čelo. Odchází. Šourám se nahoru. Nejistá, nepřesvědčená o správnosti svého rozhodnutí. Zlomek zdravého rozumu nabobtnává v hlušině lebeční. Na důkaz příští trýzně. Hop nebo trop. Taková jsem já, matinko, těkavá. Pořád lepší, než být těhotná. Se Zdeňkem.

Stojíš zády k oknu. Předlouhý a skvostně tyčkovitý. Všechny pochybnosti vzal čert a ďábel se jen tiše smál. A na topole podle skal Sexus lstivě zatleskal.

Přišlo jaro. A všecko, úplně všecko kvetlo, že Luďo? - Broučci se probudili. Hra na pravdu skončila. S Robinem. Spolu s ní i hrátky s angličtinou. V snovém St. Andrews. Myšlenka na vdavky přestane být protivná. Bláhově si myslím, že jsem u cíle. Pukám smíchy nad barevnými sny, ve kterých jsem hrávala na prknech místního divadla.

"Proč nehraješ s ochotníky?" ptává se Robin.

"Nemám chuť." Zanevřela jsem? Nevím. Ale pokud chci, aby se rána co nejdříve zacelila, nemohu se v ní jen tak zbůhdarma šťourat. Od ucha k uchu se směji. Zakrývám rozpaky. Křečovitě a trapně šaškuji a divadlu se na hony vyhýbám.

Jsme pozváni na svatbu. Nevěsta dokonale půvabná v roztomilých minišatech, po boku ženicha podupávajícího v polobotkách na vyšších podpatcích. Jaryna jej převyšuje o pouhý pohlavek.

Tančím ploužák s Robinem. Pronásledována představivostí. Nutkavou a nesmlouvavou. Jsem kytarou poponášenou v tvé náruči. Jako napnutá struna se tklivě rozezvučím. Pod tvým ukazovákem. Ó, můj vševěde. Slastně si tě uvědomuji, ač ti dosahuji sotva po ramena.

"Kdy do toho prásknete vy?"

"Až to rupne."

"I tesař se jednou utne", oplzle se uchechtává Jarynin tchán. "Slečno, nestyďte se."

"Ona se jen tak tváří." Tonu v rozpacích a zuřivě vybíhám ven.

Zhluboka dýchám. Vzduch zavoní rozlučkovým polibkem a než se naději, Robin odpeláší na zkoušku. Svatební štěstí se popere se Samotou. Prohraje. Bazilišková mi horkým dechem spálí kůži na šíji. Kýchne. Rozkročmo usazená na posteli, vrhajíc nestoudné pohledy napravo a nalevo. Onanistka. Než být s ní v jednom pokoji, to se budu raději nudit s rodiči. Ukrutně.

"Tomahavk zase zkouší?" procedí skrze zuby táta.

"No a co. Miluji ho."


11.1.2009 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3393x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (370)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si