Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

Berane, berane, duc!

 

Jako beran si umiňuji, že se na hereckou katedru na truc všemu a všem dostanu. Umělecký šéf mně podepisuje přihlášku.

"Divím se, že tě to ještě nepřešlo."

"Já když něčemu podlehnu, tak se toho hned tak nepustím."

"Moc ti přeji, aby ti to konečně vyšlo," uhýbá očima. Směrem do parku, ke stromům pokrytým jiskřící jinovatkou v odpoledním slunci.

Blíží se Vánoce. Kde se vzala, tu se vzala, uhnízdí se ve mně čertovská myšlenka, jak si vylepšit kádrový profil. Trochu tomu napomohla Helena, kterou jsem potkala na městě. Pracuje na Svazu mládeže a ještě při loučení do mě duje.

"Tak co, půjdeš k nám?"

"Váhám."

"Měla bys víc peněz. Předseda potřebuje dobrou písařku už od ledna."

Ke všeobecnému překvapení podávám v divadle výpověď. Od Pavla sklidím lehké opovržení. Zdeněk se zaraduje a doma zajásají. Hlavně táta. Moc se mu nedivím. Že se chovám jako loajální svině, která leze ke křížku k soudruhům svazákům, to na něj nezabírá, i pro mámu je to druhořadý problém.

"Říkal jsem ti, že si v divadle na peníze nepřijdeš."

"Jako kádrovačka bych na tom nebyla až tak špatně." Táta zmlkne. Taky dokážu tnout, když chci.

"To by tak scházelo," tváří se bezelstně máma.

"Třeba mi svazáctví u talentovek pomůže."

"O tom silně pochybuji, spíš dostaneš rozum."

"Slibuji, že naposled, když to nevyjde, vykašlu se na to."

"Helena čeká mimino, že?"

"Mami, máš to marné, v jejích šlépějích ještě dlouho kráčet nebudu."

Vlažně se loučím. Ta pořád stejnostejně obehrávaná písnička mně fakt leze na nervy. Už mě z toho hrabe, jak máma tím nekonečným omíláním jednoho problému dokáže jednoho akorát otrávit. Díky Bohu, že mám kam zmizet.

Na podnájmu se připravuji na přijímačky. Podle techniky duševní práce Ignáce z Loyoly. Unavenýma očima přelétnu poučení.

"Útěcha a úspěch v duševní technice je dar, který je darován, takže ho nemůžeme považovat za něco svého a navždy daného." Zaklapnu Světové dějiny divadla. Pane V. K. Blahníku, můžete mě dnes, víte co? Omývat. Jsem utahaná jako zvíře. Příčina: "Únava, která pramení z chatrného zdraví nebo z přílišné práce." Tak jo, musím uznat, jsem přepracovaná. Otevřeným oknem mrazivě táhne. Stará paní se onehdy zlobila, že teplo letí pánubohu do oken. Bůh ví, jak se jí podařilo vyčenichat mé věčné větrání.

Zatímco přežívám v divadle jako zakletá princezna za psacím strojem, drobné role se pomalu vytrácejí. Tím, že odcházím, stanu se pro ostatní režiséry herecky odepsaná a nepoužitelná. Vnitřně cítím, že se tak trochu stěhuji z bláta pod okap. Sice si vylepším kádrový profil, ale v divadle už po mně ani pes neštěkne. Tápavě se v tom plácám, nesmyslně si zdůvodňuji správnost svého bláznivého rozhodnutí, ale už nejde couvnout. Z principu. Dál si po večerech piluji své monology, učím se teorii a doufám, že to nějakou náhodou klapne. Ale z hloubi duše se dere k povrchu stará známá letargická nestvůra. Zmocňuje se mých údů a já se ve všem svém konání loudám jak zpomalený film. Uchopí mou hlavu a hrábne dovnitř do kebule a hněte mi mozek jak hroudu másla. Nejsem schopna myslet, jen tak nevnímavě přežívat. Nejsem schopna číst, jen zalézt do postele a tupě koukat do zdi. Nejsem schopna se na nic soustředit a z tenat smrtonosné pomalosti mě dokáže vysvobodit akorát psaní na stroji, kdy skrze klávesy nabírám rychlost a tím také jakýsi vzruch, který se v hlavě popere s tou lenivou potvorou a já se pomalu probouzím a těším jako omytá na další zážitky. Nového dne.

Helena s Honzou. Jaryna s Jarkem. Každý s někým, jen já ne. S nikým. Jemný sněhový poprašek se snáší na město. Bezvýchodně se loudám ulicemi.

Loudám se

nevím proč ani kam

ztmavnuls mi světe do ruda

Loudám se

z lásky osamocena

zdrhnuls mi světe do Drážďan

Loudám se

zničena

ponížena

utonuls v závějích prachu

Loudám se pláčem opotřebená

netleskám

nereptám

strachy blednu?


 

Drapne mě pochybnost, jestli se můj život neodvíjí v jakémsi bludném vymezení. Srpek měsíce se zasekne do spánku. S břitkostí turecké šavle. Když pláče luna, pláče každý květ. Obejmu tlustý kmen. Přitisknu se ke zmrzlému stromu, jehož bílé větvoví se třpytí a pableskuje v naškrobeném mušelínu. Uštvaně upírám svůj pohled do nedozírné vznešené koruny, oslněna mihotajícím sodíkovým světlem a tu vidím, jak se ke mně snáší chomáč mlhoviny. Zvlaží mi víčka a celou mě zaplaví přilnavou horkostí, něhou a podivnou směsicí milosti a štěstí. Z bytí.

Předseda Holub vzbuzuje zdání docela příjemného člověka. Dřepím za psacím strojem vedle jeho pracovny. Zatím nelituji. Poslouchám anekdoty na komunistické bossy. Žertíky, klepy a legrácky. Někdy ani nechápu, jak moc je to řečeno ze srandy a jak moc smrtelně vážně. Mladí tajemníci a dobrovolní funkcionáři, se kterými se dveře netrhnou, vyslovují vše se samozřejmostí samozvaných, na slovo vzatých bavičů. Čestně se tvářící srandisté šaškují podobně jako divadelníci a stážisté. Žasnu nad protistátními vtipy, které za těmito zdmi, pod svazáckou střechou zní mým uším jaksi nepatřičně, nesmyslně a přiblble.

Helis všude trousí, jak naše rodina konečně dostala rozum. Prý už bylo na čase.

"Otec říkal, že kdyby vaši neblbli a všechno odvolali, nemuseli být ani vyloučeni."

Ale máma se aspoň dostala k pojišťovně, kde si přijde na slušné prachy.”

No jo, máte nové auto. Ale já bych pojišťovačku dělat nemohla.”

Každý má žaludek na něco jiného.”

Člověk má chuť se zout a chodit bosý. I v zimě cvrlikají kosi. Ty po mně kamenem a já po tobě chlebem. Jsem farizejka. Která zradí, protože musí. Musí to být? Zhluboka dýchat, zhluboka dýchat a přemítat o počasí. Es mu3 sein. Kudlanka nábožná, měchořiťka, masíruje kusadélka. Chandru přehodí na záda, ruská ruleta rozhoupává kyvadélka – štěstí či neštěstí? Kopretinová pravda odvěká.

Víš to, že Ringoši hrají pod svazáckou hlavičkou a přejmenovali se na Magnet?”

Tak oni taky. Poklekli a položili hlavu na špalek. Jako já, ty a všichni ostatní. Odtud tedy vane síla magnetu. Z dobrého bydla. Nazřím, že lidé se od sebe příliš neliší. Každý umí zahrát na notečku režimu. Když chce. Když mu to za to stojí. A někdy i nestojí. Je vůbec mezi tím nějaký rozdíl? Důležité je zavčas rozpoznat, kam se korouhvička otáčí. Kam se běh světa řítí. Koníčku, siváčku, do ohně přilož! Zoufale zaháním daremné časy a vidím sebe sama, jak znovu zběhnu od stáda. Nechci podporovat tento režim. Spolu s ostatním stádečkem. Stádními lidmi. S poslušnými ovčími ksichty. Bez mimiky. Bez výrazu. S blbě naivníma, i když krásnýma očima. Bez vůle, názoru a jediné samostatné myšlenky. Je mi nanic. Kde jsem se to ocitla? Kam se to chci zahrabat? Proč? Krkem mi zakroutí vlastní chmury. Tasí ostré spáry. Zahnutými zobany klovou do spánků. Vari, supi! Vari, vrahu. Vari, pryč od mého prahu. Což je můj úděl prokletí? Přišla jsem sem dobrovolně a se zvláštním posláním. Splním svůj úkol a odejdu. Jsem jiná, nejsem jako oni. Nekecej, divoce zaržá koňská hlava s rozevlátou hřívou. Nechalas to koňovi?, nechala, tak teď neřvi! Má úplnou pravdu, jsem stejná jako všichni ostatní a navíc postižená. Masochistickým sebeobviňováním.

Zoufale se ponořím do příprav na přijímačky. Žiji Jenůfou, Manon, Markétkou, Desdemonou a Káčou. Docela povedená sbírka ženských hrdinek. Odevšad. Zatímco mi svazácký boss Holub podstrkuje své vzácné elaboráty k přepsání, v duchu si omílám nadrcené monology a básně. Zaposlouchám se a slyším ladění kytar, dole pod námi, ve sklepních místnostech. Ringoši rozbalují svá fidlátka, spolehlivě zašití ve svazáckém klubu. Končí mi pracovní doba, mohla bych jít domů, ale nechce se mi. Co nejrychleji zabuším do klávesnice, nevnímajíc opisovaný text, cele pohlcena sólovou kytarou, soustředím svou pozornost jen na ni. Nepřítomně se usmívám, slastně ponořena do Let it be. Aniž si to Holub uvědomuje, souhlasně pokyvuje hlavou, do rytmu s mými prsty, které tancují po klávesnici jako urvané z řetězu, nadšen mou příkladnou svědomitostí.

Začínají plesy. Zdeněk mě na nich doprovází a já si rochním, jak to mám dobře zařízené. Jak jsem bezpečně nezamilovatelná a přitom mám po svém boku docela pohledného partnera. Potkám-li se s Robinem, šíleně zrudnu a kdesi hluboko v hrudi počnou hrkat ty staré známé pendlovky. Prostě setrvalý stav. Svých mrákot se ne a ne zbavit. Naštěstí Zdeněk netuší, že můj silný zájem o herectví tak trochu souvisí i s mou platonkou k Robinovi, netuší, že jediné rande s ním by dokázalo spolehlivě odbourat i poslední talentovky, kterých se ze zásady nedokážu zříct.

Přijíždím autobusem z Brna. Přes bludovský kopec spatřím rodné město přikrčené v kotlině. Tolik milovaný a tolik proklínaný pohled. Tentokrát jsem neutekla. Nebyla zbabělá, ani jsem se nepatřičně neklepala. Trémou. Přesto s určitostí vím, že jsem neuspěla. Táta mi před talentovkami řekl, že by za ten můj talent nedal zlámanou grešli.

Takových jako jsi ty, tam mají spousty, jedněmi dveřmi je mohou nahánět a druhými vyhazovat.”

Opakovaný vtip není vtipem,” zuřím a kdybych mohla, tak bych ho liskla.

Jako vždy měl pravdu. Na chodbu vyšla za námi Divoká Bára v pokročilejším věku a jala se nás utěšovat.

Holky, zkuste to někam jako elévky. Sem to nemá cenu."

Nebrečím. Přijímačky jsem dělala kvůli sobě. Z jakési tvrdošíjné trucovitosti. Jako když chce člověk přelézt zeď, jen tak, pro zábavu, aby se něco podstatného o sobě dozvěděl a ne pro to, že by ho příliš zajímalo, co je za tou zdí. Být či nebýt?- toť otázka! Na začátku Žert. Na konci Doznání. Pokušení - poznání. Dokonáno - odbouráno.

Jako sekretářka svazáckého předsedy dál opisuji materiály pro vyšší místa. Na růžovo nalakované věty. Bláboly, o kterých si myslím, že se mě netýkají. Každé ráno postavím šéfovi na stůl šálek černé kávy. Poslouchám, jak jadrně nadává na papírového molocha, jemuž pitomci nahoře vydatně podkuřují a tím ještě víc přikrmují jeho stupňující se požadavky na ostatní chudáky dole. Musí jim hrozně moc závidět, když mu docela správně dochází, že právě proto a jako na sviňu jsou všichni ti pitomci na mnohem vyšších a lepších postech, než je on sám. Máš to blbý, říkám si škodolibě a bez špetky lítosti. Přivřenými víčky spatřím samojedinou firmu, která  roztlemeně zhltá vše, co se jí namane do cesty. Tlačí to do sebe jako o překot. Hnusně nenasytná. Čím tužší sousto, tím blbější myšlenku zpětně vyplodí. Počítá nás kus po kuse. Staví za sebou a vedle sebe. Sériově i paralelně. Všechny ty šéfy a jim podřízené šéfíky. Sekretářky. Náměstky a tajemníky. Usrkávající po ránu kávu, mající vždy po ruce nějaký přisprostlý vtípek. Právě ty věčné lamentace je drží pevně pospolu. Svorně a bez pardonu. Musí to tak být? Es mu3 sein. Na věčné časy a nikdy jinak. Pomalu a plíživě mě dostane šedivá nuda. Konsolidace. Drtidlo původních myšlenek. Nacházím další šedivý vlas. Drapne mě sestřička Úzkost a bratříček Strach. Před tím, co mě čeká a nemine. Tento rok. Nebo ten příští. Dyť je to jedno. Plul, plyne, odplyne. Přikvačí další. Bude lepší? Nebo ne? Ujíždí vlak. Naděje.

Jdu se podívat na mámu. Jako obvykle, přespříliš mudruje. Snad aby zveličováním jiných problémů zakryla své vlastní. Sýčkuje. Kam míříme? Kde se zastavíme? Jdu se podívat do schránky a přečtu si stručné oznámení, že pro velký počet uchazečů nejsem přijata. Jak jinak.

"Teď konečně dostaneš rozum."

"Rozum možná, ale nečekej, že se budu hrnout do vdavek."

"A co tví nápadníci?" jen tak se nevzdává máma.

"Jenom kamarádi."

"Kamarád taky rád. Až tě bude svrbět vdávadlo, tak se vdáš, ani nebudeš vědět jak." Táta s gustem odrecituje babiččin okřídlený výrok. Od něj to vyznělo pěkně hnusně. Prásknu do bot. Mám zapotřebí poslouchat pořád ty stejný žvásty? Zachrání mě podnájem.

Znovu se mě zmocní harpyje mých snů. Pozoruji se. Jsem normální? A když ano, jak hodně? Když kašlu na vdavky, rodinu. Příčinou neútěchy může být zkouška, která prověřuje cvičícího, aby zesílil ve schopnostech. Vzpružím se. Pánové, vy budete ta má zatraceně krutá zkouška. Abych nepodlehla. Proudu smyslnosti, který mazaně odvedu do hlavy. Do vnímání. Do obrazivosti. Nepodlehnu. Svrbění. Už nechci sex jako bezútěšné ukájení. Nechci slevovat. Být pastelkou, rejdící do otupění v blbých omalovánkách, a přitom myslet na lepší časy a nikdy jinak. Chci si lepit další barevná sklíčka do mozaikového obrazu života. Tak jako kdysi.

Tancuji se Zdeňkem na plese železničářů. Helena se plouží s Honzou. Po porodu zhubla a zkrásněla. Vyzvání k tanci. Mým bývalým milencem a jejím manželem.

"Vyšlo ti to na vejšku?"

"Ne. Naštěstí jsem s tím počítala."

"Škoda, připadá mi, že jsi docela dobrý herecký typ."

To je pro mě novinka,” ať si nechá ty blbý kecy, myslím si v duchu.

Tvůj nový kluk?” pokývne hlavou k Heleně, která tancuje se Zdeňkem.

No jasně, jen si to užívej a přej mi, abych do toho spadla, přinejmenším jako ty s Helenou. Hochu, já se nebudu muset vdávat. Nikdy. Mě do spolku zadaných netahej. Mě se to netýká. Ježíšmarjá, potratit by se z maloměsta dalo, ale otěhotnět nikdy!

Připadá ti snad starý?” navážu nahlas a žasnu, jak i to tancování s Honzou je mi najednou ukradený.

Zahlédl jsem vás spolu v divadle.”

Povýšil, šéfuje” a jen v duchu dodám: “Helisův kulisák.”


 

Větší sál patří dechovce, ale ten zeje prázdnotou. V menším do toho perou Ringoši a mají narváno. Zdeněk poručí láhev červeného a než ji přinesou, jdeme řádit na parket. Šílená vklouzne do mých lodiček pod stolem. Uchopí mě za vlasy. Smýká mnou sem a tam. Teď, právě teď a potom už není. Mumlám si pro sebe a svíjím se jako smyslů zbavená. Robinovo sólo rozehraje všechny nervy v mém těle do těch nejposlednějších vlásečnic.

U stolu nyvě zírá jedna unylá holka. Krásná jako bohyně. Povznesena nad barbarské křepčení. Setkám se s tvrdošíjným pohledem černookého ďábla. Vězí v mé paměti odpradávna a je mi z něj k zešílení. Je mi na umření. Znovu proklínám paní Bovary i s jejími vysněnými milenci. Blázním žalem? Zdeněk touží po mně. Já toužím po sólistovi. S kytarou. Navzdory všem obdivovatelkám plavovlasá najáda oddaně a věrně noří své modré oči do jeho černých tůní. Zarputile svírá zakončení copu. Ze tří pramenů.

Zavěšena do Zdeňka ubírám se k domovu. Sníh křupe pod nohama. Tisknu se k němu v mámině kožichu. Pozorujeme stromy nad našimi hlavami. Rozsochaté vandráky v ledových krunýřích.

"Heleď, ten s vysokou papachou."

"No, to je pohádka. O Mrazíkovi," vyprsknu. Usedám na zídku. Cáklá Marfuša rozlouskne první ořech. Skořápku prská kolem sebe. Vedle ní se zavrtí baba Jaga. Kostěná noha.

"Chaloupko ke mně!" šťavnatě vyštěkne. Otevřené okno záštiplně zařinčí:

"Sypejte odsud, plundráci!"

"Já hlupák, hlava dubová!" udobřuje Zdeněk dědkovskou hlavu střapatku. Přesouváme se pomalu dál. Rozpomínám se na svá předsevzetí. Na osobní zkoušku vůle. Mozaikový obraz se mi rozpíjí před očima. Do ztracena, do rozpitých skvrn obtažených barevnými pastelkami.

"Zdeňku, čeho je třeba?"

"Zase nějaká Palošova technika?"

"Trojího je třeba. Pak je technika úspěšná a poměrně snadná. Za prvé dobrý návod, za druhé dobrá vůle, za třetí milost."

"A my to všechno, co ...?"

"No přece máme," souhlasně si mě přitáhne. Líbáme se.

Ten večer jsme spolu začali chodit. Zamilovaný Zdeněk a já. Sice podivně zapálená, ale přitom nijaká.

Máma využije mé sdílnosti a snaží se mě dostat do svého oblíbeného, svatebním veselím opentleného chlívku. Jinými slovy: potřebuješ chlapa, abys úplně nezvlčila.

"Jedině takový vztah může vydržet, když je muž mnohem více zamilovaný než žena."

"A co Jaryna, která začala chodit s Jarkem z čirého zoufalství? A je v tom namočená až po uši?"

"No právě. On se zamiloval první a ji to nakonec sebralo taky."

Místo uklidnění se dostaví pochybnost. Užírám se. Pitvám. Proč jen jsem z Robina tak rozklepaná? Proč bych kliďánko podrazila Zdeňka a okamžitě začala chodit s Robinem? Kdyby o mě stál. Má zamilovanost sdílí s potrhlostí jeden vak a vzájemně se třou a potírají. Hlavu mám z toho na prasknutí. Bodejť, když řeším samé blbiny. Asi to fakt bude nějaká úchylka, že se dokáži tak systematicky a soustavně oblbovat. Jsem frustrovaná a tudíž nepoučitelná. Při líbání se Zdeňkem si chtě nechtě vybavuji Robinovu tvář.

Zmítám se v duševních křečích a pořád dokola bláznivě kroužím kolem stejnostejného problému. Bovarysmus zavádí na scestí. Přináší bolest a smutek. Nutí milovat iluze, podléhat mámení a rezignovat na normální život. Sužuje mě touhou po šílené lásce. Do prčic, s příměrem tak úžasným, ale nepoužitelným. V ženské jsem byl naposledy při návštěvě sochy Svobody. Dám si silný kafe, ale i tak se má choroba prohlubuje a chudák Zdeněk je u toho vůl.

Svaz mě rozčiluje den ode dne víc a více. Předsedovo nekonečné každodenní hořekování, co všechno musí stihnout a zařídit. Začínám nenávidět tu jeho protivnou hranou aktivitu. Používá ji proti svému okolí jako záminku, aby všem kolem ukázal, jaký je vzorňas, jak jde příkladem a mohl tak ještě lépe terorizovat a manipulovat. S námi bloudy.

"Co si ti pitomci nahoře vlastně myslí, když si vymýšlejí pořád ty stejné blbiny?"

Tu odporně otřepanou větu nemohu ani vystát. Dennodenně startuje ranní motorek, ten věčně lamentující propagátor nepříčetné horlivosti a marného snažení. Marná snaha, marné chtění, nebude tvé, co tvé není. Den ode dne línější tajemníci se mu za zády ledabyle pošklebují. Nijak nepřehánějí svazácké nadšení pro věc, počnou předstírat teprve v okamžiku, když Holubův překážkový běh vrcholí. S blížícím se termínem odeslání doporučené pošty na vyšší místa proniká pracovní nasazení i do těch nejzapadlejších kanceláří. Jako sněť nerozumu a otrocké poslušnosti. Také já jsem průběžně infikována a pochmurně vyrábím další a další bleskové opusy na podkladě skvělých konceptů svého šéfa. Vyprázdněná a bez vášně. Pro cokoli. Na předsedu patřím jiným pohledem. Vyvstává přede mnou jako jeden z nejubožejších ubožáků. Ano, ostatní šašci cynicky parodují přitroublý režim, ale zároveň se stavějí do role těch, kteří moc dobře vědí, o čem se tato hra hraje. Kdežto on si tvrdošíjně trvá na svém. Všem připadá jako blbec, když opakovaně přehrává své donkichotské nadšení. Předstírá hlubokou zaujatost, jako by jedině on, rytíř vysvoboditel, měl tu čest být poslem dobrých zpráv. Z hlubokého přesvědčení.

Mlč, povídám ti znovu,” řekl don Quijote, “neboť věz, že mě do těchto míst vábí nejen touha nalézti blázna, ale i přání vykonati zde čin, jímž chci dosáhnouti věčného jména a věčné slávy po vší zemi. Chci jím zpečetiti vše, co může zdokonaliti a proslaviti potulného rytíře.”

Všichni víme, že tento snaživec nehraje vabank. Že mu nejde a nikdy nešlo o vlastní krk. Že je to jen prohnaná děvka, žebrající o kvalitnějšího mecenáše. Skrze imaginární panenství. Pro hvězdnou kariéru je schopen všeho. A zejména blbosti.

Chladně přemítám, proč si nedokážu říct: No a co a křepce se přehoupnout přes tanky v ulicích. Jednoho letního dne přišli nějací vojáci… Nasadit lhostejnou, nic neříkající tvář a s klidem Angličana poslouchat rozpatlávaná moudra, jak přátelství se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak je pro nás to nejlepší řešení, ta nejsprávnější cesta, kterou se jako národ můžeme v poválečných dějinách ubírat. Kdoví, možná tomuto ujišťování sem tam někdo věří z hloubi duše, ale mezi námi děvčaty jen naprostý vůl. Avšak navenek se tak tváří kdekdo.



3.1.2009 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3535x

Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (372)
Moje závislosti (151)
Najkrajšie slová (144)
Skupča :-)) (141)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (104)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si