Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

Nepříčetný

"Díky za zahřátí. Ahoj." Zapadnu do svého pokoje za dvě stě. Pootevřu okno. Nad městem profičí jesenický hurikán. V dálce tabule prostřeného parku zimomřivě zachumlaného do obnažených větví, jež se úzkostlivě napřahují k nebi. Vznešenost královské zahrady. Zoufale volající o pomoc. Help! Hej, blázni světa, zmítajícího se v kurdějích! Nic. Žádná odezva. Žádný hlas proroka. Jen staré olše. Obrovský kaštan nedaleko divadla. Pár javorů opodál. Jak se sobě podobají ve své opelichané nahotě. Jako lidé. Ve ztichlém městě všechno spí. Něco mi stáhne hrdlo. Smyčka se zatahuje. Z úst se dere úpěnlivé volání. Je mi odepřen klidný spánek. Sny, jež se mi zdají, bolí a zmítají mým tělem. V zoufalých poryvech. Beznaděje a úzkosti. Bez strachu z ďábla není třeba Boha.

Premiéra Jenůfy má obrovský divácký úspěch a příznivý ohlas u kritiků. Sejdeme do našeho oblíbeného divadelního sklepení. Herečky v obnažených toaletách. Na sobě mám zkrácené maturitní šaty. Zdeněk říká, že mi jde černý samet. K pleti. Namísto límce si kolem krku omotám šňůru. Z ulit mořských šnečků. Příjemně píchá. Nabodává. Vesnická holka se mi povedla. Křoví tradičně uhraji, není co zkazit.

"Jsi masochistka," rýpne si Pavel, "ráda se trápíš,” sundá mi ruku z náhrdelníku. “Dej si pozor, aby sis nesáhla na život.”

Jsem dokonale zmatena. Aby bylo ještě hůř, tak mi přinese Freudovu psychoanalýzu. Prý mohu začít studovat. Teď hned. Základní průpravu herectví, kterou mi nabízí jako na dlani. Chci být zoufale krásná. Teprve potom zoufale inteligentní. Ježek odrůstá do kratšího mikáda. Za vyfoukanou ofinou, která mazaně skrývá příliš vypouklé čelo, se cítím bezpečna. Nemusím si pokládat otázku, pro koho se krášlím. Pro Pavla. Koho chci oslnit. Pavla, zavíří hlavou. Dostat roli. Jakoukoliv. Za každou cenu. No těpéro, co se to se mnou děje?

Pavel objedná láhev červeného. Na chvíli se vzdálí.

"Prý spolu chodíte?" neodpustí si Zdeněk.

"Lidi toho napovídají. Ty tomu věříš?"

"Ne. Já vím, že zatím ne." Zvláštní důraz položí na konec věty.

"Tak vidíš."

"Nevidím a ani nemohu říct, co přijde později."

"Co by přišlo," naváže přicházející Pavel, "pořádný slejvák."

"A zimní plískanice a bláto až za ušima." Chci šaškovat, ale vyzní to dětsky trapně. Jako zoufalé smýkání. Bez špetky odlehčenosti, o profesionalitě ani nemluvě.

"Poslouchej, mladá, dnes tě doprovodím já," přisedne Pavel a Zdeněk se naštvaně vytratí.

"Proč ne," rádoby žertovně odvětím. Tuším směřování muže po své levici. Marně čekám na jediné slůvko příslibu nové role. Nic. Jako obvykle mě napíná na skřipec. Nervózně popotahuji šňůru pichláků. Šnečci se nemilosrdně zabodávají do hrdla.

"No tak, uvolni se," jemně uchopí mou dlaň. Všichni kolem nás se skvěle baví. Holky s kluky tancují jako o život. Zato krasavice inteligentní zablýská očima.

"Čau, Pavle!" zavrtí vosím zadečkem přímo před jeho nosem. Za odměnu je štípnuta rovnou do hýždí.

"Čo to robíš, Pavelenko, Pavle, Pavelenko, Pavle, Pavelenko, Pavle!"

šklebíc se na něj jak rozvázaná bota, pěje mu rovnou do ouška.

"Půjdeme, ne?" otočí se ke mně trochu majetnicky Pavel,  nečekaje na odpověď, odchází rovnou k šatnám.

"Tak brzo?" přitočí se Zdeněk.

"Vypadá to tak."

"Pěknou dobrou noc", uštěpačně procedí mezi zuby. Pitomec, na co hned nemyslí? Popadne mě děsný vztek. Zbytečně se stará a blbě domýšlí, že polezu panu režisérovi do postele? Já mohu dostat roli i bez této nezbytnosti. Mám na to. Ďáblík zpochybňuje. Hlodá jako červotoč. Co když ne? Venku je zataženo. Před divadlem poťouchle mrká pouliční lampa, podobajíc se staré bábě v šátku. Bludičce beznaděje. S řídkými mastnými vlasy v několika pramenech. V cárech černočerné tmy. Hladina jezírka jako chvějící se zpytavé oko vesmíru. Kam se poděly filodendrony, lilie a lekníny? On jistě ví, kde tymián, petrklíč se kloní k fialkám. Ošuntělý keř mi natrhne punčochu.

"Krucinál," ulevím si.

"Co je, jsi nějaká nesvá a neklidná."

"Asi jo."

"Dneska si o tom promluvíme." Aha, napadá mě, chce jít rovnou k věci. Ke mně. Z hotelu Grand se nese uřvaný šlágr: "Á, jájajáj, má krásná paní, teď právě voňavá rosa je v trávě, a je čas k milování..." Rozklepu se při vzpomínce. Na Robina. Kéž bych se směla opírat výhradně o jeho rámě. Hříšně přistižena mimoděk vnímám Pavlovo přitisknutí. Stalinova pravice nám udílí své požehnání.

"S ním to začalo a s ním to i skončí," rozmáchne se Pavel k pomyslným zástupům. Socha se napřimuje a blahosklonně pokyne minulým a budoucím časům. Starým a novým ideálům. Zužujícím se a rozšiřujícím se obzorům. Pomíjivosti bytí. Kameny přicházejí a odcházejí. Jenom vesmírný trychtýř zůstává. Když pláče luna, pláče každý květ.

"Dnes večer pro mě střihneš Jenůfu. Jsi připravena?"

"Ano," vydechnu a cítím se jako stoprocentní žena. Blížíme se k podnájmu. Kolem nás pobíhají noční šelmy. Běsové a běsíci našich dnů. Vášniví strůjci osudů. Zatímco vařím kávu, Pavel zalistuje v psychoanalýze.

"Až to prostuduješ, tak něco o tom napiš. Nějaké vlastní asociace. Ještě něco pro tebe mám. Nechtěl jsem to vytahovat v klubu."

"Další společné tajemství?" se spikleneckým úsměvem rozkládám dvojarch papíru popsaný hustým strojopisem.

"Technika duševní práce podle Ignáce z Loyoly," čtu nahlas. Přihlouple se usmívám dívajíc se nechápavě na Pavla. Srdečně se rozesměje.

"Toho starého mnicha se neboj, ale přesto si to důkladně pročti."

"K čemu to?" převracím stránky, letmo projíždějíc řádky.

"Naučíš se pracovat s poznatky vyčtenými nebo slyšenými. Přemýšlet o nich, případně si z nich vyvodit něco pro sebe, třeba ponaučení."

"Útěcha a neútěcha v technice duševní práce. Neútěcha se projevuje neklidem v duši, roztržitostí a vyprahlostí. Jsou to stavy, ve kterých se duši přes její úsilí nedaří mít dobré myšlenky a dobrá předsevzetí. Důsledkem toho zakouší nudu a nechuť." Trochu nuceně se zasměji.

"Nudou netrpím." Pavel mi nahlíží přes rameno.

"Čti dále: příčiny neútěchy. Život v rozptýlenosti, který plní obrazivost věcmi nepřístojnými, rušivé vzpomínky na ně pak na tebe dotírají v době cvičení.”

Jak to víš, že mě obrazivost tak děsně bere."

"Nedostatek přímé přípravy na vnitřní cvičení. Únava, která pramení z chatrného zdraví nebo z přílišné práce."

"Nejspíš má na mě spadeno sestřička Lenost. Jako bych svůj život doposud jen prospala nebo prosnila."

"To také není marné. O čem sníš teď?"

"O čem asi?"

"Jakou bys chtěla roli v Manon?"

"Modestu," zajásám.

"Jen tu? Já myslel, že míříš výš."

Dech se ve mně tají. Ustrnu. S hlavou jako ve vroucím kotli. Zatmí se mi před očima. Pohrává si se mnou jako kočka s myší, s jediným záměrem. Chce, abych mu padla k nohám. Abych zešílela blahem. Abych byla jeho Lízou a odalistkou. V tom okamžiku to do mě vjede. Zpražím ho pohledem ženy dravce. Napřímí se ve mně žena vamp. La famme fatale.

"Máte na mysli Manon, pane?"

"Dobrá, zkusíme záměnu."

"Místo Jenůfy?"

"Začni." Pavel vyčkávavě přimhouří oči.

"Kterou scénu?"

"Šestý obraz, scéna první. U Duvala syna. Manon překvapena rytířem."

Buchnu na postel. Ležérně se podepřu. Listuji ve Freudovi. Nakrčím čelo, usilovně přemýšlejíc.

"Bůh nezatratil Magdalenu, Bůh neodvrátil od ní tvář, však ten, kdo kupuje si ženu, je ďáblův muž a otrokář!"

Vrhám se k Pavlovi.

"Ach, to jste vy, miláčku? Bože, jak jste odvážný! Kdo by vás čekal dnes, na tomto místě!" Pavel se zavrtí. Zkormouceně se pootočím, jako bych očekávala příval výčitek.

"Jsem ovšem vinna, když jsem příčinou takové bolesti a takového rozechvění, avšak ať mě ztrestá Bůh, jestli jsem si toho byla vědoma, nebo jestli jsem to chtěla."

Ovinu ruce kolem Pavlovy šíje.

"Je třeba, abyste dobrotivě zapomněl na zármutek, který jsem vám způsobila. Mám strach, miláčku, že se vám nebude líbit to, co chci říci na své ospravedlnění."

Políbím Pavla na čelo.

"Milý rytíři, kdybyste se byl hned zpočátku vyjádřil tak jasně, byl byste sobě ušetřil mnoho zármutku a mně tak bolestný výjev. Přeji si, abyste o mně soudil, až vám vše dle pravdy vyložím..."

Rozverně obtančím Pavlovo křeslo. Sednu si mu na klín. Přitulím se k němu.

"Zprvu jsem nechtěla," vstanu. Pohledem ke dveřím rozehraji monolog u okna.

"Svědkem je Marcela, zprvu jsem měla velkou trému, zprvu jsem nechtěla jít k němu." -- Hraji. Mé kreace prostupují celou místnost. Nevyjímají ani křeslo se sedícím Pavlem. Všechno použiji, všechno rozmělňuji skrze Manonin výstup. Jsem Manon. Jen jedna a samojediná. Miluji pro lásku samu.

"Ať obdaroval si mne sebevíc, já bez vás nemohu žít..." Pokleknu a položím hlavu Pavlovi do klína.

Políbí mě do vlasů. Žena vamp se scvrkne v drobný uzlíček nervů. Prudce vstanu.

"Proč jsi to takhle nehrála dříve?"

"Neměla jsem ty správné životní zkušenosti."

"Ty fikaná lhářko,” směje se Pavel. Zvážní.

"Něco pro tebe mám," rozevře sako a z náprsní kapsy vytáhne tlustou podlouhlou obálku z ručního papíru. Nadepsanou “Mému Fámulovi.”

"Třetí společné tajemství?" radostně rozkládám na dvakrát složený list se znakem losinské papírny.

"Smlouva nebo úmluva, říkej si tomu, jak chceš."

"Mám podepsat vlastní krví?" zažertuji, pročítajíc slovo od slova a úsměv pozvolna tuhne do strnulé křeče. O co se tady hraje? Jaké se tu otvírá hokynářství? Smlouva s ďáblem. Otrokyně a odalistka. Pavlova a bez výhrad. Z jeho strany závazný slib, že do roka a do dne udělá ze mě herečku. A proč a co mám slíbit já? Beze slov přistupuji k oknu. Ve chvějícím se stromoví třepetavá úzkost, třepetavá beznaděj. Odvracím tvář a spatřím zpleněnou louku. Desatero lučních květů, zdupaných pod kopyty divokých koní.

 

Miluji

zvolala

Blbá se

užvaněně

rozchechtala

hihňavě zaslintala

Proč nemůže?

zafuněla

Silné do tváře

Tak jo

odvětila

hlasem skrčeným

do strmých kůlů

Strachu

 

Jaká bych byla herečka? Průměrná, podprůměrná nebo žádná? Mohu se jen dohadovat. Ani tehdy to nikdo z nás dvou nevěděl. Milenka se slevou. Herečka se slevou. Vybarvování omalovánek pro slabomyslné děti. Za korunu-po koruně. Setrvalá příchuť. Po trpkém českém víně.

"Tak co, jak to mám vymyšlené?"

Sebejistě přistoupí ke mně a ani ho nenapadne, že nejsem ta, za kterou mě má, naivka, která je schopna udělat pro divadlo i to poslední všecko, že jsem nikdy nebyla a nebudu jeho Líza,  jež se nechá udělat se vším všudy.

"Takže žádná vejška."

"Nebuď labuť. Stejně by tě nevzali. Nebýt mě, tak tě starý nevzal ani do divadla. Měla jsi vidět, jak bába na osobním kopala."

"Že ses nezmínil."

"Copak je s tebou rozumná řeč?"

No jasně! Táta do toho dobře zapadá. Padouch. Čtyřicítka inteligentní mu měla jít na ruku a neprokádrovat mě.

"Myslela jsem si, že mezi umělci se posuzují jiné kvality."

"Avšak soudruzi vševědi jsou nalezlí všude."

"Mám to vzdát?"

"Dado, neblbni. Ještě to pořád nemáš ujasněné?"

"Právě jsi mi to zesložitil."

Chtěl svoji odměnu za svoji námahu. Na oplátku mi nabízel hereckou kariéru. On jako mesiáš, učitel a milenec v jedné osobě.

"To jsem ti tak protivný?" nahne se ke mně, couvnu a namísto rtů mu nabídnu svou tvář.

"Proč jsi nepočkal, než jsem si tě zamilovala?”

Proboha, co to žvaním. Byla to od něj docela solidní nabídka. Teprve z dnešního pohledu dokážu ocenit právě to, že nic nezastíral. Ale tehdy se něco stalo. Jako by hrubým dotykem zničil cosi útlého a křehkého, co ani nestačilo pořádně vzklíčit.

"Dobrá, dám ti čas na rozmyšlenou, do příští umělecké rady, ale opravdu nevím, o čem tady chceš přemýšlet." Odešel. Trochu překvapený, trochu uražený. Pan režisér s pošramocenou ješitností.

Aťsi, ať. Nebudu jiná a nebudu. Jako beze smyslů buším do polštáře. Vztekle a zuřivě. Nesmírný tlak mě drtí, stlačuje do matrace a já už vím, že se nemusím o ničem rozhodovat, protože jsem rozhodnuta. S naprostou jistotou vím, že mám utrum. S divadlem. Že právě něco skončilo. Jsem lítostí celá bez sebe, jako bych se ocitla na hanbě, jako bych se natahovala po něčem, co mi nepřináleží. Proč nedokážu dohrát svou úlohu až do konce? Bůhví, jak moc jsem chtěla. Cosi mi neustále brání. Proč mezi přáním a jeho splněním pokaždé něco stojí. Obrovská neodstranitelná zeď. Proč se nemohu posunout? Proč nemohu uskutečnit svou proměnu, ať už k dobrému či špatnému, čím to je? Svědomí? Umanutost? Přehnaná sebeúcta? Je mi to dodnes záhadou. Zaútočím na imaginární nestvůru, narazím si čumák a ustoupím. Zkuste si představit, že někde ve zdi skulina má být…

Nebylo to poprvé. Opakuje se to s pronikavou pravidelností. V rozhodujících okamžicích se mi nedostává sil. Jako bych žila pod Damoklovým mečem, který tne ještě před tím, než dopadne. Probůh, co to je? Co mě vždy zastaví? Za nevyjasněných okolností. Deux de machine. Proč se musím dotknout až samého dna své touhy, abych zjistila, že jsem opět mimo mísu, že jsem daleko od toho, co hledám a po čem pasu. Was suchst du? Ptám se sebe sama. Stále a bez přestání. Nemám-li poznat dno jen proto, abych se pokaždé mohla od něj odrazit? Ale kam?

Po přímém zásahu má vášeň pro herectví potupně uvadá. Jen ta stará známá nespokojenost se utěšeně rozlézá. Jako sněť zachvacuje každičký nerv. Jako bych byla na dosah nějakému poznání, které mi pokaždé těsně o vlásek uniká. Vzteky zuřím. Brečím. Se zaťatými pěstmi nastavím políčku druhou tvář.

Jako ztrémovaná novicka zapisuji jednání umělecké rady. Pavel na mě významně mrká a přisune ke mně složený list, na jehož vnější straně lze rozeznat jakýsi seznam chystaných premiér na příští divadelní sezónu. Využívám chvilky, ve které se uhádaní umělci nemohou ujednotit na počtu zkoušek ke svým inscenacím. Nedočkavě rozbaluji na několikrát složenou čtvrtku papíru. Nenápadně a pomalu louskám dopis psaný černým fixem, hodně vypsaným hůlkovým písmem. Pavlovým uměleckým rukopisem. Vůbec nic nevnímám, zcela zaskočena nefalšovaným vyznáním lásky. Ema by mi záviděla. Ta však má mísu a my zase maso. Jé, my masochistky se máme! Zmocňuje se mě šílený zmatek. Mechanicky a bezmyšlenkovitě zapisuji body jednání. Pokradmu ho pozoruji. Pavel se suverénně zapojuje do debaty, mě přehlíží. Jako bych byla vzduch, jako bych neexistovala, jako by mi právě předal nějaký veledůležitý příkaz, který je nutno ihned a beze zbytku splnit. Už včera je pozdě. Zpytuji svědomí, čím jej provokuji k tomuto třeštění a necítím radost, ale jen strach z dalších dnů, z budoucnosti, která se mým divadelní ambicím vytrvale vzdaluje. Do nenávratna. Ani na okamžik neuvěřím, že právě čtu upřímné vyznání lásky. Hraje se tu jakási hra a já na ni neslyším. Pan režisér sám sebe přesvědčil, že jedině takto se dá ještě něco zachránit. Ale to mě podcenil. Já byla dost blbá na to, abych se do něj zamilovala, ale holt jsem se nechovala tržně. Svou mefistofelskou nabídku nemusel ani vyslovit, natož napsat, kdyby šel na mě jinak.

Prosím tě”, řekl mi další den, “vrať mi ten dopis.”

Nikdy jsem tak neučinila. Ale rovněž jsem neměla v úmyslu cokoliv použít proti němu, z čehož měl patrně obavy. Pro něj byla tato záležitost definitivně uzavřena, mně však zůstal doklad vztahu, který mezi námi nebyl, ale mohl být. Zůstala mi ta zvláštní přecitlivost a slabost pro divadlo. Slzy, které mě přepadaly uprostřed představení v těch nejpodivnějších okamžicích, byly sentimentální a lítostivé. Zmarněný sen jsem ještě dlouho sama sobě nedokázala odpustit.

Posmutnělé rozpaky mě ihned přejdou, když mě poprvé setře. Protivně a úkladně. Jako když zuřivý ohař jde po své kořisti. Ostatní si myslí, že mě chce dostat z divadla pryč. Zavětří. Ve vzduchu visí skandál. Nedočkají se. Jeho zášť však nikdo nebere vážně. Uražená mužská ješitnost se většinou utěší dalšími oběťmi. Pavel začne prohánět oblíbené favoritky, které nějakou dobu zanedbával a ve mně se usídlí trpkost, ponížení a vzdor. Nechci si přiznat, jak mi chybí sedánky v divadelním klubu, Pavlovo dobírání, trápení, dobývání, někdo, kdo by to se mnou uměl podobně jako on, někdo, kdo by to tak dobře zrežíroval. Dopis si pečlivě skládám do malé knížky, kterou jsem spíš z nějaké intuice než ze zájmu ukradla z tátovy knihovny. Psaníčko ukrývám na náhodně rozevřené straně sedmdesát tři. První slova, která čtu, jako by obnažovala význam toho, co právě prožívám, čtu poselství, které je mi blízké i vzdálené a přece stále cosi chybí, abych je rozluštila. Čím to, že člověk tolik chce? ptal jsem se často; k čemu to vzpínání k nezměrnu v jeho hrudi? Nezměrno? Kde je? A kdo je kdy spatřil? Člověk chce víc než může! tak už to asi bude! Ó jak často ses o tom mohl přesvědčit. Je to však nutné, jak to je. Vždyť to nám dává sladký, blouznivý pocit síly, že tato síla nemůže plynout, jak se jí zachce, z toho se právě rodí ty krásné sny o věčnosti, všechny ty vábné a mamutí vidiny, jimiž se člověk tisíckrát nadchne, na tom si staví svůj ráj a své bohy, že linka jeho života nemíří přímo, že nesviští rovně jak šíp, nýbrž že cizí moc se vrhá jeho úprku do cesty.

Sklapnu knihu, která jako by nabírala vítr do plachet. Přikládám ruce na její hřbet a pod tím dotykem cítím stránky tepající skrytým významem. Nezajímá mě už vhodná velikost, ale oslněna patřím na pyšný název s tajemným poselstvím: HYPERION aneb eremita v Řecku. Pokouším se číst od začátku, ale myšlenky jako hejno supů míří stále dál a dále. K mršině, na straně sedmdesát tři, ta mě láká, fascinuje a já jako uhranuta vytahuji psaníčko, jež záhy rozbaluji, uhlazuji a znovu pročítám.

MůJ FÁMULE!

PROMIŇ MI VŠECHNA VČEREJŠÍ TRÁPENÍ, KTERÝCH JE SCHOPEN POUZE ČLOVĚK BEZNADĚJNĚ ZAMILOVANÝ. ANO, MILUJI TĚ, ANIŽ BYCH KDY MOHL ČEKAT TVÉ OPĚTOVÁNÍ.

PROSRAL JSEM SI TO SÁM, POCHOP VŠAK, ŽE BÝT NEMILOVÁN, JE K ZBLÁZNĚNÍ A JÁ UŽ NEDOVEDU ANI TO PROSTÉ SLůVKO “MILUJI” ŘÍCT JINAK, NEŽ TAKTO.

TVůJ OTROK

V UŠÍCH MI ZNÍ TVÁ SLOVA:

PROČ JSI NEPOČKAL, NEŽ JSEM SI TĚ ZAMILOVALA?!” JAKO NEJKRUTĚJŠÍ VÝČITKA TOHO, CO CÍTÍM…

Miluji, STOKRÁT TĚ miluji A JSEM Z TOHO

NEPŘÍČETNÝ

 



1.1.2009 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3293x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (370)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si