Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

O přátelství

 

Džeska odjede k jihočeskému rybníku. Ochotníci mají jako vždy spoustu plánů na prázdniny, ale opět jen kecají a houby zkoušejí. Sebestředným shlížením se přibližuji k Narcisovi. K pokračujícímu rozkladu a tlení. Vykoleduju si přízeň postaršího muže. Pána středního věku. Motá se kolem mě a tvrdí, že pracuje na reklamním katalogu, nabízeje mi pózování před objektivem. Co by ne, řeknu a vypravím se s ním za město. Když má dojít k focení, začne pršet. Parádně si poškrábu natahovací letní kozačky. Dovoz z Itálie. Nálada pod psa. Své rozladění přenesu okamžitě i na něj. Od té doby se samozřejmě neukáže. Na rádoby naivní, i když poněkud odrostlou Lolitku se sem tam někdo nachytá. Naštěstí nejsem až tak blbá, jak vypadám. Štěstí se zatváří jako sedmilhář. Plíží se za mým stínem. Stoupá na špičky. Tiše se usmívá. Pod vousy. Hurá! V divadle se uvolní místo sekretářky a elévky.

"Nezbláznila ses?" hystericky se rozkřičí máma.

"Ale mami, těch pár šušňů, co mám v byťáku, tam budu mít taky."

"Nevykládej," vyjede táta, "dostaneš možná třináct stovek a z toho se nehneš deset let. Jako bych nevěděl, jak to chodí v kultuře."

"A nedostaneš byt," přihodí máma pádnější argument.

"Nechci bydlet v jézéďáckém paneláku na vesnici."

Na podzim rodiče marný boj vzdávají. Vím však jedno: pokud si chci o životě rozhodovat sama, musím co nejrychleji vypadnout na podnájem. Rozčilují mě tátovy úlety. Nechutně často jej vídávám se stejnou ženskou. Mámě se slovem nezmíním, užírajíc se o to více. Doba, kdy jsem k tátovi nábožně vzhlížela, majíc jeho myšlenky za posvátné, je nenávratně pryč. Akorát ho mám velice dobře přečteného. Něco se stalo. Změnili jsme se. Přála jsem si, aby bylo všechno jako dřív, ale vím, že to není možné. Také některá sklíčka v mozaice bych raději vyměnila. Se svými láskami začala úplně znovu. Úžasněji a lépe. K dovršení všeho si babička zlomí kyčelní kloub. Spadne se stromu. Rodiče se vypravují na návštěvu do nemocnice. Odmítám jít s nimi. Klasika. Chci se s ní setkat, ale beze svědků. Chci s ní pobýt, ale sama. Nechám to na potom. Na příští den, ale ten se už nekonal.

Ošetřující lékař mi suše oznámí, že babička v noci umřela. Nebesa se hroutí. Podlomí se mi kolena. Připadám si zlá, špatná a sobecká. Pitomá a vůbec. Bolí vzpomínka na babiččin hlas. Ještě i dnes si dokážu vybavit tu bezbřehou rozvodněnou lítost. Ten večer jsem promáčela polštář pod hlavou. Jen skandující hlasy za nás mluví nesrozumitelnou řečí, kterou nechápeme. Já tomu nikdy nebudu rozumět, vždycky mě to zaskočí, vždycky mně to vyrazí dech. Sama pro sebe si pořád něco přehrávám jako písničku, které se nemohu zbavit…

Jdu švestkovou alejí za nemocnicí. Vidím babičku. Na žebříku. Tu se jí podvrtne noha. Ztrácí rovnováhu.

Dadkó!” volá mě a já nikde. Líbám ji na růžolící tvář. Blbnu. Její koblihami vonící hlas si někdy přivolávám. Proč tolik nevyřčeného nosím v sobě a nikdy ze sebe nevysoukám. Nevadí. Kdo řekl, že příval slov a citu lásku ubíjí? Ale v tomto případě by jediné slovo zrušilo prokletí. Zhluboka se nadechnu. Utřu slzy. Žal odplouvá. Proměňuje se. V obrovský chumel blyštivých bublin. Svítivě načechraných v odpoledním slunci. Babičku nevrátí a mě nepotěší. Odevzdaně nastavuji tvář teplým paprskům. Vysmrkám se. Skrze řasy pozoruji barevné bubliny. Jak se vznášejí. Nad městem, ulicemi, parkem. Kasárnami. Nad obrovským kotlem s borščem. Nad paneláky se zmalovanými baryšňami. Okny přioděnými namísto záclon novinami. Upatlanými polonahými dětmi u věčně pootevřených dveří. Bubliny nerozhodně klimbají nad obecnou neláskou k ruskému živlu. Nad předstíraně opovrženými, ale přesto žádanými samovary, tranzistory, dalekohledy. Shlížejí na ty bezútěšné kšefty se Zoufalstvím. Těkají sem a tam. Šmejdí a hledají něco pro potěchu. Něco, na čem by si skously. Nic. Jen hnusná beznaděj se plíživě protahuje městem. Jako teplem odleželá, chycená slanina.

Na konci aleje se vynoří dvě postavy. Jaryna s Jarkem. Ona o hlavu větší. Jak Penelopa věrná chce mu být. On coby dokonalá proměna Jaga v Romea.

"Ahoj!"

"Babička?" odtuší opatrně Jaryna.

"Už nežije."

"Tak pojď s námi ke Slunku. Na tom nic nezměníš."

"Uvidíš Robina," nepatřičně dodá jízlivý Jarek a snaživě se ušklíbne.

Hned bych ho liskla.

"Běžte si sami. Jdu za mámou do pojišťovny, možná později."

Soucitně se na mě dívají a odcházejí. Nesnáším soucit, nesnesu ho ani od svých přátel. Nechci, stokrát nechci, aby mě kdokoliv litoval. Politovat se umím sama, na to ty druhé nepotřebuji.

Máma visí na telefonu. Volali jí z nemocnice.

"Co táta?"

"Nemůžu se ho dovolat, řeknu mu to až večer."

Prevít, zuřím v duchu.

"Mami..."

"Co je, tak běž, ať se rozptýlíš.”

Plna zmatku odcházím. Nechápu, jak se máma může tvářit jakoby nic. Otec je vůl. Na bezvadnou ženskou kašle. Kvůli nějaké krávě nebeské. A to jsem ještě netušila, že se s ní budu vídat dennodenně.

U Slunka vřava. Budova se otřásá v základech. Zhulený hlouček puberťáků klátí nějaký strom. Ořešák královský velkoryse rozdává olejnaté plody.

Vejdu do místnosti zahalené do cigaretového dýmu. Démonické salvy She loves You. S nejlepší sólovou kytarou na světě. Miluji tě, vole! Beznadějně. Zoufale dychtím setkat se s tvým pohledem. Milovaný brouku! Zešílím. Proboha, co mám udělat, aby ses na mě jedinkrát podíval? Jaryna se ke mně prodrala, odstrkujíc tančící páry. Okamžitě poznala, která bije. Na její tváři jsem znovu četla soucit. To zrovna! Nesnesu to. Ať mé srdce třeba zkamení. Jeho pohled patří jiné. No těpíc! Tíha jako balvan. K neunesení.

"Co se hrbíš? Pojď si sednout k našemu stolu. Ale nelekni se, sedí tam jeho nynější favoritka."

Přestávka. Robin se přesouvá ke své nové holce. S jemným obličejem a dlouhými vlasy. Zatraceně hezká šestnáctka. Vysvobodí mě jeden kluk z divadla: “Smím prosit?”

Představí se jako Zdeněk a jeho vyzvání k tanci mi poslalo v ústrety snad samo nebe. Sympaťák jeden sympatický, ten Helenin kulisák. Objevil se jako na zavolanou. Přesto si nemohu pomoct a tvrdošíjně dál pozoruji Robina. Trpím při každém jeho pohybu. Pohledu. Úkloně k dívce. Ta mu jeho zájem oplácí bezvýhradným a naprostým obdivem. Tančím. V duchu stále s ním a přitom úplně s někým cizím a tak daleko od něj. Nadobro ztracená. Svou nepříčetnou touhu vidím jako zbytečnou a marnou. Zklamu Zdeňka. Odmítnu jeho doprovod. Musím se vypořádat sama se sebou. Ubírám se prašnou cestou za město. Sama nevím, co pohledávám u zdupaného pelíšku, který se výsměšně tetelí v křovinách. Pomstychtivé kladívko zběsile zabuší do spánků. Napájí mě vrchovatou měrou zloby. Mám vztek na Helenu. Na plavovlasou najádu. Holky přece za nic nemohou. Proč mně vlastně vadí? Jsem nemožná, skrz naskrz nepřející! Jak to řekl nedávno táta? Že se chovám jako stará panna. Ježíšmarjá! Dyť já citově strádám. Zoufale obejmu tlustý kmen. Přitisknu čelo na tvrdou kůru stoletého stromu. Bolí rozdíraná kůže. Od koruny až ke kořenům se lípa rozestoupí. Vstupuji dovnitř. Duch stromu polaská, pohladí. Pojď blíž, druhu dávný, zde najdeš mír a klid…

Zůstaň,” zašeptá. Tolik bych chtěla. Posílit se. Zapomenout. Kéž by navždy. Pro jedno kvítí slunce nesvítí, tvrdí se. Od silnice se přibližují azbukou mluvící hlasy. Přináší je s sebou vítr hystericky svištící ve větvích. Rozechvěji se hrůzou a strachem. Blíž vrátek vedle studně, pne lípy sám se kmen… Vyděšeně se vyplížím a opatrně rozhlížím kolem sebe. Nikde nikdo, ale hlasy jsou tady. Uháním hlava nehlava. Doma si lížu rány. Škrábance. Popáleniny od kopřiv.

- Nožičky, nožičky, co jste dělaly, když jsem upalovala, co mi síly stačily?

- Rytmicky jsme podupávaly. Obezřetně našlapovaly, abys neuklouzla a kotník si nezvrtla.

- Ručičky, ručičky, co vy jste dělaly, když jsem pospíchala k domovu?

- Snažily jsme se nepřekážet. Vzduch jsme pomáhaly rozrážet. Zátarasy z cesty odstraňovaly, aby se nohám ještě lépe utíkalo, od země odráželo.

- Dobře jste se činily. A co ty hlavo dubová, jak ty ses zachovala?

- V pelíšku jsem chtěla zůstat a po nikom nepátrat. Očima jsem tě vedla do mlhy. Aby ti v uších syčela noc, a ty sis při běhu natloukla nos.

- Oh, ty hlavo ošklivá. Nechci tě. Vypadni. Vari, pryč od mého prahu. Vari, pryč, ty bídný vrahu. Ať je tvým údělem prokletí.

Hlava se poslušně sesmekne a odkutálí do kouta. Nechápavě na mě civí. Neví hlava pitomá, která bije.

Babiččina smrt všechny doma usmíří. Táta se kupodivu vyskytuje i po večerech. Od té doby, co jsem se rozhodla pracovat v divadle, tak se ke mně chová mírně podlízavě. Slaboch. Z mámy má špundus. Ale skutečnou příčinu jeho podivného chování teprve záhy odhalím.

Bývalé spolužačky se vdávají. Jedna za druhou. Jako o překot. Nechápu proč. Berou si prvního, který se namane. Nány. Bojí se, aby nezůstaly na ocet. Kluky, kterým nemohly přijít ještě donedávna na jméno, si zničehonic předcházejí. S jediným cílem: uhnat je. Zatímco já jsem v jejich očích pouhá chudinka, která se okem nešťastnice nepochopitelně odvrací od přístavu manželství. Sama sobě namlouvám, že stejně blbá just nebudu. Kam se to vrháte? Kam vás vede slepá vášeň, holky bláhové? Husy nedopečené? Jestlipak víte, že vás čeká jistá proměna? Z mladých husiček v sádelnaté husy. Časem. V hlavě klokotá, víří a vře. Vybublám. Sama sebe přesvědčím, že na podobné ptákoviny mám času habaděj. Vciťuji se do své nové role. Netykavky s divadelními ambicemi. Marnost nad marnost. Poznám, zač je toho loket.

Vypravím se za ředitelem divadla, chtějíc získat právě uvolněné místo elévky v hereckém souboru. Uspořádají se mnou konkurzní řízení. Dodnes nevím, kolik se přihlásilo zájemkyň. Žádnou další jsem neviděla. Ze tří monologů jako první Faustova Markétka. Manon tradičně neuhraji. Káča se povede. Radí se. Stojím opodál v oranžově bílém kalhotovém kostýmu. Ušitém na míru pro podobné příležitosti. Zvonáče se širokými manžetami. Čerstvě vyfoukaný ježek na temeni hlavy. Umělecká rada mě požádá, abych se předvedla u psacího stroje. Dohodnou se. Na sekretářce. Plni obdivu k mému kulometu. Konečně pochopím. Zaujala jsem, ale jako písařka.

"Jako elévka byste se neuživila, to by vám rodiče určitě rozmluvili.”

"Ostatně, hereček máme dost, ale sekretářku potřebujeme," důležitě uzavře starší dáma, protlačíc do souboru brzy poté vlastní dceru.

Tak se ocitnu znovu v kanceláři. Mezi šanony s korespondencí. S blokem plným vzkazů a neustálým drnčením dvou telefonů. Přebytečné chmury vyvanuly. Obrovské vzrůšo musím přežít, když se málem srazím s kádrovačkou na chodbě divadla. Čtyřicítka inteligentní se na mě významně usmívá a obě víme svoje. Naštěstí nemám na dlouhé přemýšlení čas. Dokonale mě vcucne divadelní mumraj. Lebedím si v chaosu a zmatku, plavouc si v něm jak ryba ve vodě. Má slabost pro cáklé lidi mě alespoň zbaví zátěže a únavy, divadelní mumraj mě příjemně pohltí. Hovory s lidmi od jakéhokoliv kumštu jsou veskrze zvláštní. Přes veškerou snahu upoutat jejich pozornost se domlouváte jen s kousíčkem jejich bytosti. Zbývající část se neustále vymaňuje, těká, odplouvá a uniká do sfér, kam vaše oko, třebaže soustředěné a pozorné, ne a ne proniknout.

Jako první zjistím, že můj pracovní den začíná úplně stejně jako všude jinde. Černou kávou. Tato samozřejmost je bezpodmínečně vyžadována. Ředitel ji musí mít na stole téměř v okamžiku, když vstoupí do kanceláře. Dopoledne mě i ostatní režíruje, zbývající část pracovní doby promarním telefonováním, lelkováním a sněním, ale také uvedu do pořádku papíry z řady divadelních sezón nazad. Zatímco nově štítkuji a nadepisuji šanony, živě si představuji, co se asi skrývá pod neznámými názvy inscenací, které se dávno nehrají. Práce mi připadá mnohem zajímavější a pestřejší než v účtárně. Na fermanu si přečtu, že první premiéra nové sezóny bude Její pastorkyně. Co kdyby, jen taková maličká rolička - malá nenápadná lodička… Co kdyby, právě ke mně připlula?

Parný den pozdního babího léta. Hlavu si položím na předloktí, zapřu se o psací stroj a zírám. Z okna do parku. Táhne se široko daleko a září nádhernou podzimní strakatinou. Opodál stojí obrovský silný kaštan. Nenápadně se k němu přibližuji. V mihotavém vlnění slunečních paprsků se zdá téměř na dosah ruky. Pohladím zdrsnělou kůru. Ucuknu. Kdosi mě uchopí za ramena. Režisér Pavel se mnou zatřepe a jeho rty se dotknou mého ucha.

"Dado, ty spíš?" šelmovsky zavrká.

Dívám se, jak je venku krásně."

"Co se lekáš? Sníš o nějaké roli. Vidím to na tobě."

Houby viděl. Ale ať je po jeho. Kývnu souhlasně hlavou.

"Starý říkal, že ti dá roli v Jenůfě."

"Jakou?" vyhrknu nedočkavě.

"No, pochopitelně malou."

Dostanu roli jedné vesnické dívky. Děsný křoví, ale já zešílím radostí.

"Přijďte zítra dopoledne", blekotá čtyřicítka inteligentní, když ji nanovo a se zpožděním žádám o vstupní formuláře. Zachovám chladnou tvář. I před Zdeňkem, který mě zasvěceně a mírně opovoržlivě poučuje o jejích stranou a vládou prověřených kvalitách.

Večer se s ním scházívám v divadelním klubu. Sedíme u baru a popíjíme rum s kolou.

"Těbůh. Pátej rok. Ani se nedivím, že tu znáš kdekoho a každej drb."

"Tamta holka s nahejma zádama je herečka číslo jedna. Na tu nikdo nemá."

"Proč nehraje Jenůfu?"

"Protože Míša je křehčí, to dá rozum,” ukáže na roztomilou černou osůbku.

Dobrej týpek, ne?”

"Tamta," mávne směrem ke krasavici inteligentní, "to je Pavlův kůň."

"Hm," smutně kývnu hlavou. Herecký holky vypadají jedna vedle druhé báječně, tak já vypadat v životě nebudu. Kde se vzal, tu se vzal, vynoří se Pavel.

"Jak to, že tady opíjíš naši mladou umělkyni?" obrátí se ke Zdeňkovi.

"Přemítáme o divadle."

"Aha. A co jste závažného vymysleli?"

"Že je tu mladých umělkyň jak naseto." Ani jsem to tak nemyslela, jak to vyznělo. Pavla se má poznámka nelibě dotkla.

"Ale makají na sobě a neopíjejí se jako někdo."

"Paloši, dyť je úplně fit," zastává se mě Zdeněk.

"Copak mě zničí jeden panák?" udiveně se táži, zatímco Pavel si přisedne a trochu štítivě odstrčí Zdeňkovu skleničku.

"Třetí zbytečný, že?" otráveně utrousí Zdeněk a zvedá se k odchodu.

"Jestli chceš, tak seď, ale já musím mladé umělkyni ještě něco vyložit. Moc toho o životě neví a skoro nic nezná."

Zdeněk nakvašeně odkráčí. Pavel poručí dvakrát kolu s rumem.

"Představuji si to trochu jinak, než náš starý. To víš, jiná generace." Nenápadně upozorňuje na fakt, že se stále ještě počítá mezi ty mladší. Avšak desetiletý rozdíl mezi námi dvěma mně tak jako tak připadá jak celá věčnost.

"Můžeš hrát u mě, pokud chceš na sobě tvrdě zapracovat."

"Nemohl bys mě připravit na přijímačky?"

"Ty poslouchej, kdo s tebou dělal Markétku?"

"Žváček od ochotníků."

"Ta byla dost dobrá, ale s Manon to byla havárka."

"Taky mně to tvrdil."

"Třeba se spolu domluvíme."

Odcházím domů jako omráčená. Rodiče brblají, že jsem každý večer v tahu.

"Takhle si představuješ vlastní život?"

"Snad mohu chodit do společnosti, ne?" upjatě odseknu tátovi.

"Tak víš co, už jsme o tom mluvili, najdi si podnájem a pak si můžeš dělat, co chceš. Dokud budeš doma, tak se podřídíš našemu režimu."

Klidně. Jen si to užívej, stejně mám zamluvený pokoj u jedné důchodkyně. Brácha se dostal na gymnázium. Nadšeně si zabral děcák jen pro sebe. Ve zlém se nakonec s rodiči nerozejdu. Dokonce mám přislíbenou i jejich podporu, pokud se dostanu na hereckou katedru. A kdybych se chtěla vdát, tak mi vystrojí takovou svatbu, že na ni do smrti nezapomenu. Tož tak, že babi?

Se starou paní vycházím dobře. Žije osaměle a večer jí dělávám společnost. Ale jen občas, popravdě řečeno. Na první pohled si zamiluji malý pokoj se zvláštním vchodem. V divadle se na mě dívají pořád trochu skrz prsty. Jako na bláznivou naivku, která míří příliš vysoko a nemá na to.

"Ty si také myslíš, že se na školu nedostanu?"

"Upřímně řečeno, obvyklý věk zrovna nemáš.”

"Panebože, teprve mi bude dvacet jedna! To je tak hodně?”

"Normálně ne, ale na studium herectví docela dost."

"Cožpak rozhoduje nějaký ten rok?"

"To by ses divila. Každý uniklý rok je nenahraditelná ztráta.”

"Tak mi řekni, co mám dělat, když chci hrát divadlo?"

"Vykašlat se na školu a začít. Hned tady a teď.”

"Ale tam by mě něco naučili."

"Panebože, pochop už konečně, že já tě naučím víc."

Naše dohadování a smlouvání končí večer ve vinárně, kde mi Pavel předloží u skleničky vína plán výuky.

Doma studuji složený dvojarch papíru. S doporučenou literaturou od starověku až po novověk. Docela nářez. Z divadelní knihovny si pro začátek půjčím pár knih. Čtu dlouho do noci v blahé naději, že lepím další a další barevná sklíčka do pomyslné mozaiky. Co dříve? Poznání nebo život? Nejspíš platí obojí. Ale kdesi v koutku duše mi něčí hlas napovídá, že hlubší poznání se nedostavuje ruku v ruce s výčtem přelouskaných knih. Přesto a snad právě proto dál klepu na dveře, které zůstávají neúprosně zavřené. Zatím. Mlčenlivé a nepřístupné. Jako kdybych stála uprostřed proudu, který se stáčí a kroutí do tajemných meandrů. Neurčitosti. Neuchopitelnosti. Ze všech sil se napřahuji kupředu. Zlákána hloubkou ztrácím rovnováhu. Bystřina mi podráží nohy. Upadám a znovu se vydrápu na hladinu. Unášena rychlým proudem. Kamsi. V dál. Mha přede mnou. Mha za mnou. Živote, kde jsi? Kde je ta pravá skutečnost? Uvnitř nebo vně?

Drobná Míša zkouší roli Jenůfy. Skvěle. Probíhá generálkový týden se všemi účinkujícími. Všude, kam se hnu, mohu být spatřena se scénářem pod paží. I ostatním a nejenom sobě musím připadat směšná. Jak se beru s tím svým zaujetím vážně. Vezmu si do hlavy, že si připravím na přijímačky Jenůfu.

Pavel souhlasně pokyvuje hlavou.

"Naložíš si pořádnou kládu a přitom nemáš ty správné životní zkušenosti.”

Zachmuřeně sedím vedle něj v divadelním klubu. Mám to zapotřebí? Pořád se před někým obhajovat? Dělám snad něco svatokrádežného? Cožpak nemám nic odžitého? Zhola nic? Nasupeně upíjím kolu.

"Představ si osamocenou Jenůfu se zohavenou tváří. S nešťastnou láskou bez perspektivy. S bolestí, která přesahuje její chápání. Trhá ji na kusy. A když porodí dítě, vše se proti ní spikne. I kostelnička. Jenůfa podléhá."

"Zkusím to," vzdorovitě pohodím hlavou. Jako by na tom bylo bůhvíco. Dokážu se vcítit do vesnické dívky! I když ne ledajaké. Miluje bez zábran, netušíc zradu neopětované lásky. Porodí, nedbajíc rizika zavržení a ostouzení. Jizva na tváři musí bolet méně, než hluboká rána v srdci. To je fakt. Šílenství z lásky zahubí dítě. Jenůfu. I kostelničku. "Copak dělá naše smutná princezna? Kam se ti zaběhl Paloš?" přisedne si Zdeněk.

"No jo, to víš, Zdenále, umění je dřina," usadí ho Pavel vraceje se pro změnu s tonikem a ginem. "Slíbil ti aspoň roli v Manon?"

"Ještě se nevyjádřil."

"Já v tom nejedu sám," záhadně prohodí Pavel. Zdeněk se dvojsmyslně uchechtne.

"Pánové, vaše starosti na mou hlavu. Já chci studovat." Jako zblblá, démonem posedlá, bláznivě vypiji ginového panáka. Na jeden hlt. Šaškuji. Trochu pitomě a trochu v křeči a přitom se utápím v rozpacích.

"Za čtyři roky budeš stará páka. Odrostlá z šatiček naivky. Ty bláho!"

"Nevadí. Já se do nich narvu, i kdybych měla tady ty záštipce osekat," vyzývavě si zabrnkám na žebra.

"Palce uřezat. Ksichtík vyměnit. To by tak hrálo, co?" přisadí si Zdeněk.

"Tvořivě se postavit k problému čelem, tomu říkám láska k divadlu", napůl vážně pronese Pavel.

Prosedíme se až do zavírací doby. Paměť lže. Rozum selhává. Zapřená u baru tupě koukám na štíhlou barmanku, která je na rozdíl ode mě zcela fit. Nemůžu ani cítit odpornou kolu s rumem, hnusný tonik s ginem.

"Kluci, jdu se uložit."

"Jářku, snad ne souložit”, opilecky odporně opáčí Pavel.

Ale ne beze mě,” hnusně doplní Zdeněk.

"Jste nechutní. Oba." Strhávám z boků Pavlovu tlapu. Ze stěn na mě mrkají divadelní plakáty. Obyčejný večer v divadelním klubu. Není důvodu k bouřlivým  oslavám. Ticho před bouří. Až v sobotu první premiéra. Pavel zalomený o barový pult. Spí, nebo se tak aspoň tváří. Zdeněk vystřízliví, že mě doprovodí. Barmanka nás v našem úmyslu podezřele rychle podporuje.

"Paloši, jde se domů", marně mu Zdeněk cvrnká do týla. Medvěda šimrání v zátylku neprobudí.Vyřezávané stoly spolu se židlemi zívají nudou a opuštěností. Jako pohřební kočárky na prahu věčnosti. Vlastní podpatky klapou opuštěnými chodbami. Malátnost tatam. Rozostřené vnímání. Potácivá chůze. Sodíkem prosvětlený park. Zimou rozklepaná, nejistě cupitám, zavěšena do Zdeňka, nějaká ztracená a jakoby málo rozehřátá alkoholem. Půlnoc se již dávno přehoupla do usmrkaného rána."

"Tady máš bundu."

"Díky", popotáhnu ucpaným nosem a přes ramena si přehodím tvrdou džísku. Lodičkami rozrážím napadané listí. Poslední šustící dukátky se třepetají na stromech. Z olšového dřeva měla babička kredenc. Táta ho pořezal a spálil. Pokud chci dostat babiččinu výbavu, musím se vdát. Pěkně pitomé. Překročím nafoukané listí. Zdeněk mě trochu nesměle obejme kolem ramen.

"Chtěl bych s tebou chodit." Co na to říct? Má křepkost a lehkomyslnost je tatam. Tíha mi zakroutí krkem. Proč jenom nedokážu ledabyle pohodit hlavou a s pokorou špitnout: "Já s tebou taky, bobe.” Nebo se významně uculovat a utrousit: “Proč ne, můžeme to spolu zkusit." Nikdy jsem to neuměla. Udržovat si někoho. Do zásoby. Ach jo, nemám v sobě ani koketu, ani hysterku. Ba co víc, začínám pochybovat o své ženskosti. Co vlastně patří k ženě a co ne? - A to chceš být herečkou? - řekl by Pavel. Nevadí, přitvrdím, všemu se naučím.

"Já mám v hlavě zmatek," bez souvislosti odpovím.

"S Pavlem to je na zabití. On je děsně na ženský."

"Ty jsi teda kamarád."

"Ale upř

29.12.2008 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3505x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (371)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si