Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

Čas čarodějnic

 

"Tebe jsem u pomníku také viděla." Táta na mě překvapeně zamrká.

"Neviděls a neslyšels. Raději jsem se k tobě nehlásila."

"Zase s nějakou ženskou?" žertuje máma netušíc, jak je blízko pravdy. Anebo tušíc, protože se v kuchyni rozhostí trapné ticho. Vtom jsem pochopila, že ví svoje.

Pozoruji spícího bráchu. Vyčouhlým tělem zaplní téměř celou postel. Nenadzvednu peřinu. Když jsem to udělala naposledy, zachvátil mě trapný pocit svatokrádeže. Rozzlobený mladý muž se usmívá ze spaní. Není na světě nic, co by mě mohlo utěšit.

Bolest ve rtu dokonána. Prohloubeninka se do rána zacelí. Trýzním sama sebe. Uhranuta Robinem. Myslím na něj. Chci ho zpět. Pro fermeťáka s kytarou jsem schopna všeho. Buchnu na postel. Vzdálené hlasy doznívají v hlavě. Účastním se hovoru jako tichý společník. Nikdo ke mně nepromlouvá. Nikdo se ke mně neobrací. Naslouchám zmatenému hovoru skrznaskrz prosáklému bigbítem. Neznám konce ani zvonce. Nastražené ucho poslouchá. Je obrovské a chvěje se rozčilením a napětím.


 

O čarodějnici

"Pojď, dáme si."

"Ne, já už nechci!"

"Neblbni, uděláme to rozumně."

"Jako minule?"

"Nic lepšího nemám."

Zaváhala. Opatrně se rozhlédla. Koneckonců, proč to zase jednou nezkusit. Může to být jiné. Lepší. Horší.

"Tak večer, jo?"

"Dobře. Už běž."

Další hodiny se ve škole neuvěřitelně vlekly. Nebýt vrabčáků za oknem, tak žádná zábava. Kantoři se toho dne ukázali v těch nejzdařilejších karikaturách. Přimhouří oči. Obličeje rozpité do šklíbivých grimas. Výhružky. Osočování. Má to zapotřebí? Výuka opravdu na úrovni. Pchá!

"Pravečková, nechrápejte!"

No jo, no jo, dyť zírám. Naslouchám. Motýlokvětě. Větrosnubně. Tajnosnubně. Chacha. Kámošek za oknem si čistí peří. Poctivě a náruživě."Nemusím zbytečně zdůrazňovat, že vaše znalosti by nestačily ani na nedostatečnou. Bohužel, nic jiného nedostanete."

No jo, no jo, dyť slyším. Já to nejsem. Já jsem vzadu. Na mě se tu nevidí. Čaruda se naparuje za stolem. Šťastně se šklebí nad svými přesnými zásahy. Poprsí se zhluboka nadechne a zkoumavě projíždí a prohmatává žactvo. Nenávistně lačný a masožravý pohled přeskakuje vystouplé obratle v prvních lavicích. Zapíchne se do troufale neskloněné hlavy s tváří pootočenou k oknu. Jako vidlička do tučného sousta. Krákoravě zajásá.

"Pravečková, k tabuli!"

No jo, no jo, dyť už jdu. Vrabčák zlomyslně zaťuká na okno. Uchechtnu se. O něco hlasitěji, než se sluší na právě taženou studentku.

"No tak, Pravečková, nejsme tady pro zábavu."

Čaruda zpytuje její náhlou proměnu. Podezřívavě zkoumá skromňoučkou rádoby šprtku, rozpomínající se na věci dávno nabiflované a tudíž zažité. Samozřejmě, pouze si netroufá. Před učenou veličinou. Před respekt budícím monstrem. Před veleváženým axiomem smeká a padá na kolena. Chrlička matematických pouček zdánlivě uklidněna samolibou trýznitelskou nadřazeností. Kouzelnickým gestem vytáhne z rukávu ty nejtěžší příklady. Mha přede mnou. Mha za mnou. Panebože, v mlze nic neuvidím. Žádná nápověda. Jen šum a sykot. Bubínky vypovídají službu. Protržené skřípavým zavrkáním.

"Dnes se vám nějak nevede. Máte to za pět."

Otřes. Babí léto na odletu. Fásnu kouli. Vrabčáci rozhorleně ulétnou. Ukojená Čaruda se odbatolí mezi lavice. Trhni si, babo nerudná. Nervózně ohryzávám tužku. Stejně si nevím rady. Dnes už s ničím. Poslední hodina naštěstí odzvoněna.

Před školou ubohý miláček. Zamilovaný nedočkavec. Líčko nastavené k políbení. Rty našpulené do otazníku.

"Tak jaká?"

"Špatná. Koule z matyky."

"Co s tím uděláme?"

"Hodím se marod. Zabrnkám na závity. Zaplním mezery."

"Povzbudím tě návštěvami."

"Když mně uděláš nalejvárnu. Znáš to, trychtýřem do hlavy."

Přitisknutí na hruď. Jako odškodnění? Lesopark se hrne na přivítanou. Míjení nabírá na rychlosti. Na nic nemyslet nebolí. Tu je ta mýtina. Tady to píchalo. A bezva si to užili.

"Pamatuješ?"

Proč to proboha říká nahlas. Přeskakujícím hlasem ruší vzpomínkově snové dojetí.

"Tiše, " položí mu ukazovák na ústa.

"Proč? Byla jsi poprvé moje."

Tvoje možná. Kdy a čí před tím? A potom? Neměla dojem, že zrovna on byl její první. Jakoby odpradávna všechno znala. Jen se rozpomněla. Znovu si to vyzkoušela. Po dlouhé době. Něžně. K brečení. Nemravně. Zakázaně. Mohl je kdokoliv načapat. Bylo jí to jedno i za bílého dne. Rozbulila se. Dojetím. Nad hrdinstvím. Svůdce. Doutnáček se rozpomíná. Doutnáček se rozhořel. Plamen spaluje. Hoří pro jiného. Máš mé tělo. Nic víc. Večer s Fermeťákem. Přiblíží se to. Jako stydlivé zašimrání. Jako dotýkání. Motýla. Vyletí z kukly. Křídla rozprostře. Do jásavých barev. Jen malé vydechnutí. Na moment. Hleďme, okáč bojínkový. Uletěl.

"Co je s tebou? Celá se třeseš."

"Musím jít. Matyka."

"Tak si to neber. Na průmce to není lepší."

Dobrovodil ji k intru. Pohled do lítacích dveří. Panebože, jak nechutná a pobledlá ženská. To mám být já? Polibek na rozloučenou. Holobrádkovi s jemnými ochmýřenými rty. Vonícím po březovém listí. Ostruháčkovi bez koleček. Hebkému. Měkkému, vymydlenému miláčkovi. Ucítí jeho pohled. Zapíchnutý v zádech. Neotočí se. Co kdyby zkameněla? Koho vlastně chce? Oba. Bílou i černou. Jasnou i matoucí. Taková jsem já, matinko. Těkavá. Nebude krásná. S naondulovanou hlavou. Nechce vypadat draze. Upejpavě se hihňat. Provokativně se smát. Tělesná schránka je pomíjející. Říká Fermeťák. Objevila zrcadlení. Nemilosrdné. Nesmlouvavé. Poslouchá letokruhy. Jakým nástrojem ji nutí hrát? Chce se dostat pod kůži osobě, která v ní přežívá. Je jich více. Často se hádají. Změť výkřiků se jí zmítá v hlavě. Chce. Musí někomu pomoct. Všem těm ženám v sobě. Ale jak? Neví. Naslouchá jim. I těm druhým. S Fermeťákem.

Večer další rande. S ním. Jako vždy prímovní. Zábavnej. Ukecanej. Úplně grogy. Kdežto ten druhý: maminčin chlapeček. Mazánek. Odpočinkový. Fermeťák je lavina. Chvěje se pod ním zem. Listí padá. Když si ji opře o strom. Hrůza a slast.

"Čau! Konečně jdeš!"

"Já dřív nemohla..."

"Dnes jsem ti uklohnil něco speciálního."

"Nebude mně blbě jako posledně?"

"Určitě ne. Teď už by to mělo vyjít. Budeme promítat."

Bez hlesu cupitá po boku rozepnutého vaťáku. Trošku jako ovce. Jen malounko. Uchopí ji za paži. Prudce zabočí doleva.

"Půjdeme raději tudy. Nikdo nás nemusí vidět. Neprokecla ses na intru?"

"Ne. Myslí si, že jsem s tím druhým."

"S ním je konec? Nebo ne?" výhružně zasyčí. Poslušná hlavička souhlasně pokývne. Pouští vrabčáka z hrsti a hýčká holuba na střeše. Jen jeden hlas v sobě zradí. Fandil tomu druhému.

"Těšil jsem se. Ty taky?"

"Ano, ďáble!"

Fermeťák rozpřáhne paže. Sevře ji. Do náruči. Muchlá v drsných tlapách. Jako malou holčičku. Připlíží se strach. Nadzvedává sukni. Mravenčí v lýtkách. Běhá po zádech. Řehní se. Jako dřevěný pes. Přitulí se k tomu obrovskému matoucímu tělu. Líbá jeho zarostlé tváře. Dotýká se ho.

"Čumáčku, pojď, lokneme si. Trochu dobroty, než začneme fantazírovat." Přitiskne ji na strom. Zvážní. Odšroubuje uzávěr. Prostoupí ji sirupová vůně s chutí hořkých mandlí.

"Bašta, co?"

Rozlévá se v ní širočirá poklidná voda. Všechno utichá a vzápětí propukne. Nanovo. S ještě větší silou. Fermeťák labužnicky mlaskne. Rozhlédne se.

"Mnó, minule jsme stáli o kousek dál. Tady by mohlo být popraviště. Považ, dvacet tisíc lidí. Boblig jim přichystal zlaté křepelky."

Zamotá se jí hlava. Stromy se rozestupují. Přibližují. Klokotání. Syčení. Fermeťák ji stiskne pod krkem. Silně a hrubě. Jen jedno loknutí a jeden poslední lok.

"V roce l682 popravena Zuzana Voglicková. Není to zajímavý rok?"

"Je to tady."

"Jak často jsi lítala na Petrovy kameny?"

"Nevím."

Propadání do mlhy. Vstupuje do sklepení. Středověká mučidla. Polonazí, chechtající se chlapi.

"Dáme jí palečnice. Ať zazpívá! Čarodějnice."

Bolest se točí. Strmí vzhůru. Dvě hlavy. Mladá a stará. Potoky slz. Potoky žalu.

"Kryštofe!"

"Vzpomínáš, křepelko? Kolik jich bylo? Jména!"

"Nevím. Ne-povím."

"Sundej jí to."

"Kývni hlavou. Marie Peschkeová! Že ne?"

"Ještě jednou palečnice."

"Ano! Kryštofe! Marie! Peschkeová. Settlerová. Lautnere! Víc nevím.”

"Španělskou botu. Nožička jako z alabastru."

"Neé!"

"Ale ano. Budeme si povídat."

"Přitáhneme botu, ať z ní něco vymáčkneme."

"Všechno řeknu. Co chcete! Odpřisáhnu."

"Zuzi, Zuzičko! Co vidíš?"

"Kameny. Kouř a světla. Čarodějnice a pekelníci. Kryštof velí. Všichni známí. Kopce svítí. Jako v ohni. Blýská se. Kroužíme. V ďábelském tanci. Chechtáme se. Výskáme. Obcujeme. Každý s každým. Každý zvlášť. Jsem rozžhavená. Boblig na mně sedí. Vkládá do mě horké bochníky. Uhlí."

"Daemones tacurnitatis jsou vyhnáni."

"Ďábelská stigmata na těle máš."

"Kryštofe, miluj mě. Naposledy. Už víckrát ne. Všichni mě měli. Kdo tam byl, tak mohl. Líbej! Dělej se mnou, co chceš."

"Miláčku, nastydneš!"

"Ještě ne. Nemohu. Zblázním se."

"Děvče, prober se."

"Stromy přicházejí. Lidé odcházejí. Mizí."

"Zuzi, povedlo se."

Fermeťák u mě. Nesmím zavřít oči. Doznívají hlasy. Přeludy usínají. Stromy zakořeňují. Do šelestivé nehybnosti. Ťukání na výčitkové kovadlinky.

"Nechci už nasávat. Nikdy."

"Nemusíš. Všecko jsi řekla."

"Nic nevím."

"Rozpomněla ses. Jména jak vyšitý."

"Bylo to hodně šílený?"

"Mělas pravdivý halucinace. Tady je na to podnebí. Takové správně posedlé. Čarodějnickými sabaty. Hony."

"Milujeme se?"

"A ještě mockrát budeme," řehtá se Fermeťák. Jako dřevěný pes.


 

Jak jsem naznačila, po maturitě jsem makala na byťáku. Na mámino přání a přikázání. Zaučována účetní Emilkou. O deset let starší, trochu praštěnou, ale jinak moc hodnou paní. Účetní uzávěrka vnáší do vzájemných vztahů kromě spěchu také nervozitu a stres. Proto ji pravidelně, svorně a na střídačku odsedíme na záchodě. Rok se překulí a Emilka pořád dobrovolně vypomáhá s telefonováním Robinovi. Na tajňačku a na zapřenou. Anonymně a nenápadně. Poměry trapézní a na levačku.

S bohorovným klidem přetrpím bouchání na dveře WC. Moje kolegyně stepuje za dveřmi a hlasitým sakrováním mi dává na srozuměnou, že i ona má právo na průjem z čísel. Já jí to neberu. Zato když telefonuje, tak to je naprostá jednička. Hihňá se rozpaky u zakrytého sluchátka. Vychutnává jeho bezradné tápání. Mlčí jako hrob, když k ní promlouvá lahodným barytonem. Buch, buch, na vrata! Hartusí baba sršatá. No jo, dyť už lezu. Panebože, ani vykadit se člověk pořádně nemůže. Bez buzerace. Důležité však je, že za nic na světě nedopustí, aby nás Robin odhalil. Aťsi je praštěná, hlavně že je spolehlivá.

Budova divadla zahalena do růžového nylonu prosvíceného rána. Letmo zachytím snový opar. Jako jemnou výčitku, která důrazně klepe do spánků. No a co. Mé město se sklání před jiným kalibrem. Před kasárnami s ruskými vojáky. Před sochou Stalina. Prudce šlápnu do pedálů. Profičím v plné rychlosti. Bez ohlédnutí. Plna napětí, jestli si tentokrát odštípnu bez pozdního příchodu. Vedoucí Kundera v jednom kuse ožralej. Každé ráno musíme důkladně větrat, jinak nám hrozí zadušení alkoholovými výpary od předešlého dne. I tak se dají narobotit přesčasy.

Naneštěstí sousedíme s restaurací. Šéf si protahuje svačinku na úkor pracovní doby. Pětkrát za den. Po jeho příchodu pokaždé vstanu a otvírám okno s rukou na nose.

Dado, nejste moc dobrá herečka,” utrousí zívaje a s hlavou zapřenou v dlaních předstírá, že usilovně přemýšlí. Lhostejně pokrčím rameny a přežiji Emilčino významné pomrkávání. Zaobírám se ve svých myšlenkách mnohem příjemnějšími věcmi. Jak bych zvládala situaci, kdybych z ničeho nic potkala Robina cestou z práce? Když konečně vysněná chvíle nastane, jako by mě polil studenou sprchou. Míjíme se a já se tvářím nevšímavě. Svůj zrak upírám někam daleko za jeho hlavu, k tajným snům, o kterých nikdo nemá tušení. Zkrátka, nahodilí známí, kteří si už nemají co říct. Bezradně se ohlížím a říkám si:

"To je ten muž, který mě uhranul?” Navenek se tvářím bohorovně, ale uvnitř se tetelím blahem. Děsný vzrůšo.

Další bomba. Jaryna s Jarkem přestali tajit svou vážnou známost. Je to vůbec smutek. Každý s někým. Honza si bude brát Helenu. Splnily se tátovy předpovědi. Ale jo, proč ne. Já jim to přeji. Máma si hraje na slepou bábu. Čtyřicítka inteligentní se vodí s tátou zcela veřejně. Korzují po městě. Za ručičku. Zoufalství mě šťouchne do zad. Škytnu nad svou slaboduchostí. Odvracím se od vnějších pomíjivostí. Zalovím uvnitř. V paměti. Tápavě otevírám skřípající oprýskaná okýnka. Vzhůru a vstřícně k pozapomenutým zákoutím. Tlejícím pavučinám. Zatuchlým bolestem v polosnu a zdání.


 

O přátelství

Kdysi dávno došlo u mšic k velkým nesvárům. Kromě mšic, žijících ve výhodném přátelství s mravenci a živících se jejich šťávičkou, počaly se rodit drobné malinkaté mšičky s červeným znamínkem na zádíčkách.

Když se narodí první mšička, sbíhá se k ní drobotina z širokého okolí. Pestrý motýl právě letící kolem zvědavě přisedne. Užasle okukuje drobounké nádherné stvoření s rozkošným znamínkem na zádíčkách. Mšička patříc na motýla, v tu ránu ztratí hlavu. Paví oko galantně nastaví sametová křídla. Mšička nasedne a zůstalo by to tak na věky věků, ale naneštěstí se oznamínkované mšičky samým štěstím přemnožily. Prozatím spokojeně žijí v přátelství s motýly, na jejichž křídlech nalézají bezpečné útočiště. Ke své smůle jsou příliš odlišné. Nestojí o mravence. Ba právě naopak. Zdaleka se jim vyhýbají. Obrovité mšice nesnášejí novoty. Horlí proti nepochopitelnému způsobu života mrňavých družek. Den co den je znepokojeně pozorují, strkajíce nos do jejich soukromí.

"Je jich příliš mnoho. Jestli něco nepodnikneme, tak nás převálcují a ještě nám budou vládnout."

"To nepřipustíme!"

"Zatrhneme jim tipec a basta!" neovládne své vzrušení největší a nejnadutější křiklounka, která se okamžitě postaví do čela.

"Mu-musí-me, sse prroti nim vyzbrrojit", zablekotá třesoucím se hlasem mšice známá svou bázlivostí.

"Požádáme spřátelené mravence, ať nám pomůžou v boji," uzavře nejhloupější z hloupých, udržujíc si respekt skrze neposkvrněný rodokmen.

Mrňavé mšičky se dále spokojeně množí. V oboustranně přínosném přátelství jim plyne den za dnem. Jemným dechem pečlivě čistí ložničky na výsluní motýlích křídel, opájejíce se jejich pestrými barvami. Nemají zdání o chystané zákeřnosti obřích mšic. Přece se nebudou plést se do věcí, které se dějí za hranicemi jejich útulných příbytků.

Jednoho slunečného rána stojí před jejich domovy obludné mšice spolu s obrovským houfcem mravenců. Všichni se šikují do útočných oddílů. Probuzení křehkých motýlích nocležnic proběhlo tím nejstrašlivějším způsobem. Motýli zděšeně povívají křídly. Neschopni jakéhokoliv zásahu, zchromle a nečinně přihlížejí hromadnému ničení malých kamarádek.

"Jestli nebudete žít po našem - v přátelství s mravenci - zahubíme vás!" pomstychtivě syčí mšice obryně, vrhajíce se na malé družky a neznajíce slitování.

"Nandáme jim, co se do nich vleze," zaprská nejhloupější z hloupých. Uchopí vedle stojící mšičku a se zvoláním:

"Žij blaze!" hrubě ji posadí na kolem lezoucího mravence. Během krátké chvilky tak naloží i s ostatními.

Bohužel, mezi motýly nastane panika, jež vyústí v hromadný odlet. Přátelství odejde vniveč. S ubohými kamarádkami nejsou přece nijak svázáni. Tak proč by se jim měli cítit zavázáni?

"Žijeme pro klid a pohodlí", skromně prohlašují stydlivě na potkání, pokud se setkání nemohou vyhnout. Mšičky posmutní. Červená znamínka postupně blednou. Do ztracena. Na strádání s mravenci pozapomínají teprve za dlouhých nocí. Není dne, aby nezavzpomínaly na sladké chvíle strávené na motýlích křídlech. Nezbývá, než posluhovat velkým mšicím, které si dělají nárok na každé jejich hnutí. Má to jednu výhodu. Při těžké práci zapomínají na příkoří a utrpení. Nedávají průchod hněvu vůči olbřímím mšicím, ale také jim snadno neodpouštějí. Poskrovnu se množí. Byly kdy šťastné? Snad, možná v noci, když se jim zdávají někdejší barevné sny, tak odlišné od šedivé skutečnosti. Ani nežasnou nad nejnovější zprávou o utužovaném přátelství motýlů s něžnými květinami. Tito oddávajíce se jejich tiché společnosti, mlčky oceňují prostonárodní vůní prosycenou a oddanou loajalitu.


 

Blábol napsán těsně po okupaci. Pro koho? Pro bráchu. Když mu to přečetla, sklidila posměch. Nepochopena. Zuřivě rozházím listy po zemi. Pro koho to vlastně všechno píšu? Sama sobě nerozumím, ani tomu, co čas od času ze mě vypadne. Jako by se jí ten, kdo jí to našeptává, vysmíval. Jako by si s ní celá ta léta hrál, jako kocour s myší. Ale ten kocour už je starý, vypelichaný a nechutně zívající. Únavou a slabostí. Po okenních tabulích stéká podzim. Mdlé bezčasí. Kolikátého roku? Jeden rok jako druhý. Nový rok zrušen, našel se starý. Propletenec - pomatenec. Pořád dokola natvrdle přepisuji letopočet. Jako bych se proti své vůli zasekla v jednom roce, od kterého cesta nikam nevede. Nevím kudy dál. Alespoň na svém zaměstnání se snažím najít špetku něčeho zajímavého. Neúspěšně. Vemlouvám se do nadšení. Z čísel. Marně. Při pomyšlení, že celé léto prosedím nad účetním deníkem, mě obestírají mrákoty. Záhy mám všeho plné zuby. Ať se snažím sebevíc, nemohu najít v této činnosti lautr nic zábavného. Když konečně pochopím, že nikdo ode mě neočekává ani žádné nadšení, ani ranní příchod s radostným: Čest práci, začíná mi svítat. Pro zábavu se do zaměstnání nechodí. Přemýšlím o výpovědi. Zcela vážně. O tom, jak shodím tu nesnesitelnou oprátku. Má dáti - dal. Kčs - hal. Tak to chodí. Hou - hou. Brumlá ve mně hlas špatného svědomí kvůli mámě, jež pro mě toto teplé místečko sama odkudsi vyštrachala.

Alespoň že si užívá brzká rána při jízdě na kole. Klidné vylidněné město a ona jako královna projíždí ulicemi v podivuhodných arabeskách. Město spí u jejích nohou. Čilé ptačí štěbetání v korunách stromů. Pochválen buď čas prázdnin a dovolených. Pustí řidítka. Rozpaženýma rukama nabírá podivuhodnou životadárnou energii. Každičkým pórem. Každým dalším nadechnutím a předlouhým výdechem vypouští z našpulených úst do nachova zbarvenou chvějící se touhu. Po životě. Vlaje jí nad hlavou jako fábor jasu. Pchá! Když ho dnes nepotká, žádná trága. Nic závratného. Jen si odkroutí další parný den ve stinném kanclu.

Tentokrát s pozdním příchodem. Šéf se samým pochopením usmívá. Aby ji vzápětí nato přitlačil k mravenčí práci nad haldami faktur. Aby si palčivě a donekonečna uvědomovala, že stále něco musí. Na něco čekat. V něco doufat. Věřit v zázrak, který ukáže, jak dál.. Už to ví. Potřebuje životní podnět. Pobídku. Pořádnou herdu do zad, aby se procítila k odpovědi na otázku, proč žije. Když to není pro někoho, tak aspoň pro něco. Kde jsi, můj ptáku štěstí? Kde je ten závratný stav lehkosti? Slastná somnambulnost. Přicházívá bez ohlášení. Nenápadně. Přepadává ji v těch nejobyčejnějších okamžicích, ale také ve víru vzrušení. Ve víru vášně. A ona se jí oddává beze strachu. Ví, že zakouší vzácný a neopakovatelný pocit štěstí. Naplněna až po okraj nepochopitelnou láskou. K životu. K lidem. Ke světu. Bohužel, Emilčin šestý smysl neomylně odhalí pozadí ničivé blaženosti. Další štos faktur ji hrubě vytrhne z palčivého snění. Ty, zlovolná přítomnosti, proč strháváš mě ze závratných výšin? Abych dopadla na tvrdou zem? Konečně žiji. Právě teď.



13.12.2008 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3763x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (371)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si