Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

Jak zabíjet mečem

 

"Panebože, ty jsi fanfárum," omdlévá máma po mém ujištění, že se určitě dostanu na hereckou fakultu, kam jsem si podala přihlášku.

"To tě neuživí. Paní, nesu vám psaní a na nic jiného se nezmůžeš", přisadí si táta.

"Náhodou, mám dobrou roli u ochotníků.”

"To víš, že jo", hřímá otec, "a co tvé místo? Čtyři roky ekonomky chceš hodit za hlavu?"

"Zkusím talentovky a uvidí se."

"Stejně se nedostane", konejší tátu máma.

"Narazí si čumák a pak ji ty blbiny přejdou," uzavře táta a tím to pro něj zhasne.

A já dřela do roztrhání těla. Žváček naučil hodně, ale ještě více mu dělalo dobře, když se mohl sám náležitě předvést a zaskvět. Každým coulem komediant. Nedá mu moc velkou práci, abych slepě uvěřila v božský talent, který ve mně dřímá. Nehorázně mě přirovnává k Adině Mandlové, kterou mu kdoví čím připomínám.

"Můj klid ten tam, mé srdce je mdlé, už nedojdu míru, už nikdy ne." Přeruší mě.

"Dado, vyjadřuj své city gestikulací."

Má starou školu, která vyžaduje, aby hercovo hnutí mysli bylo provázeno příslušným pohybem. Hraje-li sám na jevišti, působí přirozeně. Při režijním vedení legračně. Zbožňuji Faustovu Markétku. Spoluprožívám trýzeň opouštěného srdce. Mám to odžité sama na sobě. Snivou a záludnou Manon kazím přílišnou naivitou. Chybí mně rozumná dávka ženské koketérie. Energickou Káču hraji přirozeně. Prostoduchá děvčata mně jdou nejlépe.

"Manon je krásná, Manon je lstivá, Manon je koketní. Manon je jiná!" hecuje Žáček a zjišťujeme oba, že mi Manon nesedí. Právě na ní dost těžko dokazuji míru svého talentu. Až mnohem později uchopím Manonu citem a vášní. Mnohem čitelnější je pro mě rytíř des Grieux. Uhranuta jeho otevřeným srdcem na dlani, horoucím a planoucím. Jako on si opakuji: Manon je můj osud. Celá naplněná bezbřehým rozechvěním a touhou. Vyhlížím svou osudovou lásku. Ale ta nepřichází. Kde jsi, muži? Horoucí a něžný? Věrný a odpouštějící?

Plesová sezóna vrcholí. Dotancuji poslední předtančení s džeskou a napevno počítám s tím, že s tancováním co nevidět definitivně praštím. S divadelními ochotníky však prožiji první zklamání. Goldoni se nám ne a ne rozběhnout. Zkoušky víc prokecáme, než uhrajeme.

S bráchou jezdíme na běžky i na sjezdovky. Přívětivá náruč Jeseníků se zdánlivě dobráckou tváří děda Praděda. Běda, když se rozezlí, dokáže rozpálit Petrovy kameny, rozpoutat živly, tajemné reje satanášů a čarodějnic. Tentokrát je vše ukryté do neproniknutelné mlhy. Raději se uchylujeme na Červenohorské sedlo. Někdy, když přespříliš sněží, zůstaneme v Koutech. Na našem mateřském kopci, který nás oba odkojil, jenž je obklopen hustými lesy. Jemu se i ty nejhorší fujavice vyhýbají. Jmenuje se rozmáchle: Vítězný Únor.


 

Jak zabíjet mečem

Nezapomenu na den návratu. Konečně to mám za sebou. Bulím, s hlavou vraženou do polštáře. Sluchátka na uších, žádné Beatles, ale Rhapsody in blue. Jedno vím jistě. Projela jsem to. Zvedám hlavu směrem ke dveřím. Setkám se s máminým pohledem. Prozrazena v slzavém údolí. Dovtípí se a tiše přivírá dveře. Už mrtvá jsem, už je po všem … ádijé!

Nastupuji jako druhá. Za dveřmi trylkuje cvičeným sopránkem krásná plavovláska.

"Ta by byla do operetky jako vyšitá," celkem zbytečně na ni upozorňuje tlustý kluk.

"Jo, možná s vyšíváním na prsou. Dyť zpívá falešně," oponuje skřehotavý hlas hlupáka. Náhodou zpívá dobře, myslím si trochu závistivě a srážím se s ní ve dveřích, když jako druhá vcházím do učebny. Všichni se mnou zpívejte, tancujte a hopsejte!

"Vystupte si na stupínek. Prosím, uvolněte se. Napřed lidovou. A pak pro změnu nějakou pomalejší."

Hlas se rozléhá, nabývá na síle. Vlastní hlas mi zní cize. Jako by zpíval někdo jiný místo mě. A výskot slepých přerostl v ohňostroj marnosti. Dobrá akustika mě povzbudí a počne hlasové cvičení. Zkopu trylkování a profláknu se necvičeným hlasem. Poznali to.

"Začněte ještě jednou, vždyť máte hlas jako zvon." Na konci hlasového cvičení se chytnu. Vyjdu se smíšenými pocity. Nespokojena sama se sebou, napěchovaná zlostí.

"Slečno, jak pečujete o svou zvonkohru?" šklíbí se Skřehotavý.

"Ráno, raníčko panna stala, nalačno vejce spořádala," vyseknu na oplátku.

Hrajeme si na vtipálky, ale všichni jsme pokakaní strachy, protože teprve teď jde do tuhého. O poschodí níže bude přezkoumán náš herecký talent. Seřadíme se na vyvýšeném stupínku. Postupně se představujeme. Z útrob místnosti si nás prohlíží vícečlenná komise. Zbožíznaleckými pohledy nás přeměřuje, váží a ohmatává. Skřehotavý se představí vysoce artikulovaně. Připomíná mluvícího robota. V porotě pochvalně zašumí. Zatím to nevypadá, že by některé z děvčat výrazně zaujalo.

"Kdo z vás má maturitu?"

Mohu se přihlásit a s úlevou postřehnu, že plavovlásčina ruka se nezvedá. Alespoň nějaký škraloup. Trošku jí to přeji. Mám na ni spadeno, protože šestým smyslem cítím v ní soupeřku. Zatím dostáváme volno, abychom si připravili monology a potřebné rekvizity. Přezouvám se do tenisek a obrňuji trpělivostí. Dlouhé čekání nemá konce.

Vešla coby Líza z My Fair Lady. Prosvícená zevnitř. Rozcitlivělá sama nad sebou. Cítila dojemno, slzno, těžko, mluvno. Porotci usrkávají kávu. Mimoděk se usměje na známou herečku.

"Karel Šiktanc, Adam a Eva." Verše dutě odkapávají z jejích rtů.

"… Zoufalí, padli do trávy. A jati hrůzou z mlčení, hrabali z hrobů kamení a hnali pryč tu Přesnoclež, co držela jak klíště. Marně. Kruh stál. A necouval. Jen voda se jim - raněná - vylila do ohniště. Co počít? Slastné ozvěny…"

Cítila neuchopitelnou vůni. Čeho? Posedlost. Po čem? Žádost a strach. Před čím? Radili se.

"Hrátky s čertem, Káču", přikáže sebevědomý hlas.

Křičí, že se chce vdávat, že ji nikdo nechce. Bojuje. Přivolává čerta ku pomoci. Divoce hází rukama a nohama. Neurovnaná a amatérská. Zvučným hlasem spustí závěrečný klokot. Skončí. Ticho. Se sklopenou hlavou poodstoupí dozadu, možná příliš cudně. Houstnoucí mlčení. Neodvažuje se zdvihnout oči. Jak dlouho už stojí? Jak dlouho tu bude ještě stát? Jako na hanbě. Cítí, jak se jí zmocňuje Šílená, která ji zmáhá. Stojí tu jako nahá. Vydaná všanc, cizím lidem napospas. Vzepne se v ní skrytá neznámá síla. Otočí ji ke dveřím. Jako by ji zezadu někdo nakopnul, proti své vůli vybíhá ven jako bázlivé děcko. Za zády se směje příjemný mužský hlas. Na chodbě ze svého amoku vystřízliví. Místo aby zazářila, zhasla jako vybitá baterka. Chová se tak neherecky a infantilně. Jako malé dítě, kterému při hře spadly hračky do kanálu. Brečí. Poražená studem z vlastního selhání. Brečí. Bezbranná a nepřipravená na cokoliv. Pocit viny se táhne jejím životem jako červená nit. Káča ji přibila jednou provždy na pranýř.

Děvče, vdej se a budeš mít pokoj, vdávadlo tě přestane svrbět, někdy jí připadalo, že to je to jediné poselství, které jí kladou na srdce všichni ti okounějící a smějící se mužové.

Odhalené, nejnitěrnější tajemství. Veřejně přetřásáné, zbavené ryzosti a posvátnosti. Milenci spát, je už elfů čas. Nechce být loutkou v něčích rukou. Kdo tahá za drátky jejího osudu? Probrala se z těžkého snu, z jakési letargie, aby se dozvěděla, že mohla dostat ještě jeden monolog, kdyby nezdrhla. Utekla jako puberťačka. Plavovláska a Skřehotavý odcházejí na pohybovku. Sami dva. Na ni čekají herecké etudy. Stojí u okna. Za jejími zády zní klavír, u kterého se předvádějí Jamáci werichovskými kuplety. Za oknem nádherno, květno, krásno a nepochopitelno. Znovu se v ní obnovuje ten starý známý pocit, jako by mumraj kolem sebe pozorovala přes sklo výkladní skříně. Pocit outsidera, který se štve za něčím, na co nemá. Všichni se toho ohňostroje účastní, jen ona ne. Nechce brečet. Chce řádit. Nebýt odvařená. Ukázat všem, že je stejně dobrá, ne-li lepší. Zatím jen nanicovatě stojí a čumí. Jak váhající myš před pastí plnou špeku.

Chtějí po ní, aby reagovala na různé slovní pobídky. Ale ona myslí na to, že zatímco se tady vykřivuje, Plavovláska a Skřehotavý už mají své jisté. V kapse. Zatímco tady předvádí etudy, je mezitím už rozhodnuto. Formální humbuk kolem talentovek. Aby se neřeklo.

"Bolení břicha", přikáže nezúčastněný hlas. Sehne se a zdá se jí, že ji břicho skutečně bolí. Do očí jí vhrknou slzy.

"Televizní hlasatelka", projede vzduchem. "Vážení televizní diváci, dovolte, abych uvedla televizní inscenaci ... Jak zabíjet mečem, v titulní roli Nataša Baženovová." Zase slyší ten příjemný mužský hlas, jak se od srdce směje. Jedno ale ví docela jistě. Dveře herecké katedry se s třeskotem zabouchly těsně před jejím nosem.


 

Rodiče reagují dle očekávání. Mámino špatně skrývané zklamání. Zato táta září spokojeností, pyšný na svou předpověď. Účetní Emilka to vezme s nadhledem. Za přiopilým úsměvem našeho společného šéfa civí na mě jediná věta: Kdo míří vysoko, hluboko padá. Ocitám se na pranýři spolu se svými rodiči.

Někteří lidé se chovají k naší rodině se zvláštním despektem. Komunisté, kteří si narazili čumák nebo vráží hlavou do zdi, nejsou příliš litováni.

Táta se neospravedlňuje. Členství ve straně bylo, je a bude vždy jen nezbytnou formalitou. Z přesvědčení nebo z mladické nerozvážnosti? Nejspíš z nutnosti. Své vyloučení ze strany nebere nijak tragicky. Zato máma přehrává zavrženou ovečku, přicházejíc o prašivé ideály. Nikdy se s tím nevyrovnala a neodpustila to sobě ani ostatním. Prochází strastiplnou cestou bolesti a těžce nese, když lidé, chovajíce se k ní donedávna přátelsky, se pojednou tváří, že ji nevidí a přecházejí na druhý chodník.

"Když si vzpomenu, jak jsem na základce blbě žvanila. Jak budeme v komunismu nakupovat. Bez peněz." Máma znervózní a táta předstírá zájem o televizní program.

"Od té doby, co jsem na vlastní uši slyšela slaboduché pohádky Anežky Hodinové-Spurné, také jsem pochybovala."

"Ale já se ve škole ztrapňovala a byla za blběnku!"

"Děti mají věřit na pohádky se šťastným koncem, že dobro zvítězí nad zlem."

"Nebudu své děti opíjet rohlíkem."

"To jsem zvědav! Každý režim má své oblíbené pohádky," přisadí si táta.

"Ale chápete, o co mi jde? Já tomu všemu věřila. Jako fanatička."

"Víš co, vypadni z pokoje nebo ti, jak seš stará, ještě pár vrazím!"

Uvnitř mě hřeje, jak jsem ho pěkně dohřála. Vznešeně odtáhnu. Neúspěšné talentovky jsem si dokonale odhojila. Na rodičích. Cítím se hnusně, poníženě a fotr si dovoluje na můj vkus až příliš. Cholerik nepříčetnej.

Na Velikonoce jako obvykle odjíždíme k babičce. S mámou se pouštíme do barvení velikonočních vajíček. K barvení použijeme babičkou nastřádané slupky z červené cibule. Tenkou dortovou svíčkou tvoříme na skořápkách ornamenty, na které barva nepřilne. Drobné rostlinky přikládáme na vajíčka a omotáme tenkým fáčkem. Upravená vajíčka noříme do vroucí vody s červenými cibulovými slupkami a plovoucím kořením. Natvrdo uvařená vejce otřeme kouskem špeku a pokládáme do slaměné ošatky. Babička smaží koblihy, prsty a celá světnice je provoněna mátovým čajem. Máma peče kynutý švestkový táč a nadívané kuřátko. Lstivě se usazuji poblíž kamen a pod záminkou přikládání polen uždibuji, kde se dá. Táta s bráškou řežou u potoka vrbové proutí. Upletou tatara. V pondělí dostanu, co se do mě vleze. Zadnice mě pálí jak čert. Jak od včelo-vosích žihadel. Ale ani to mě neodradí od odpoledních čajů u Slunka. Ta vosa byla podlá, ten nevděčný tvor zhrd, ta vosa krále bodla a král měl z toho smrt.

Vzhůru za Ringoši. Ó, zoufalá jsem, pojď osude! Jsem domluvená s Jarynou. Babičce, celé růžolící od smažení koblihů, vlepím pořádnou pusu. Narychlo se rozloučím s ostatními, abych nezmeškala poslední autobus. Netuším, že to jsou poslední Velikonoce, které trávím s babičkou, malou baculatou osůbkou, jejíž lásku nabírám plnou náručí, tak samozřejmě a takovou měrou, že je to až k pláči. Šla mě doprovodit k brance a já jí roztržitě mávala ještě z autobusu. Dodnes vidím její smutný pohled, kterým se na mě dívá z věčnosti a který já tehdy přecházela s mladickou nevšímavostí. Ještě jí dávám s jakýmsi podivným nutkáním poslední pusu u branky.

"Babi, já se zase objevím.”

"Honza pořád píše?" ptá se snad po sté babička a netuší, že má už vojnu za sebou. Randí s Helenou.

Všechno odkývám hlavou, ale neposlouchám ji. V myšlenkách jsem úplně někde jinde. V minulém čase, v roce maturity i potrhle krásného vzplanutí s kopretinou mezi zuby. Má mě rád – nemá mě rád. Asi ne. Jinak bych tu dnes nebyla. Randila bych s ním. Ksakru.

Ringoši tehdy vařili Yesterday. U jediného volného stolu předváděl Jarek nějaké prostocviky, aby na sebe soustředil naši pozornost.

"Přisedneme, ne?" hrne se k němu Jaryna.

Stůl stojí poblíž kapely. Kloudného slova není slyšet. O přestávce se kluci z kapely přešoupnou vedle nás. Sedím zmatená a tonu v rozpacích. Jsem štěstím bez sebe a nevím proč. Sedí tu s nimi i jejich favoritky. Sólová kytara si přisedne k Jarkovi. Jeho stálici nikde nevidím. Nikdy jsem si ho moc nevšímala. Pěkný, ale zadaný kluk. Dnes je jiný, uvolněný. Povídá si s Jarkem, ale pohledem klouže po mně. Vysoký, tmavovlasý, zbožňovaný všemi děvčaty. Zvedne se. Uchopí kytaru. Nevnímám, co říká do mikrofonu. Chvíli poté se svíjím pod jeho upřeným pohledem. Jako v transu, s myšlenkami upřenými na Honzu a na blížící se opušťák. Šílená mě popadne za pačesy. Jako bych se vznášela na zpěněném oři. Hrudník se mi může rozskočit blahem. Cítím na sobě pohled hezkého kytaristy.

"Jaryno, ten je tak krásnej."

"Neblbni. Nemá tu favoritku, tak dělá oči na tebe, ale ty jsi přece přesedlala na blonďáky," vím, že naráží na mého divadelního des Grieux.

"Jak to, Honza je tmavej."

"Robin se na tebe vyptával. Právě se rozešel se svou stálicí," neodpustí si Jarek při cestě domů.

"Cos mu řekl?"

"Kolik je ti roků, že studuješ a jsi zadaná."

Trochu pitomé. Škoda. Najednou zatroubí auto. Dojede nás gazík. Z okýnka se vysune bílá dlaň s dlouhými prsty a prohrábne mi ježoura. Ještě o prázdninách jsem na něj tajně myslela, ale nerada jsem to přiznávala i sama sobě. Ale možná, že i tohle chvilkové vzplanutí urychlilo můj druhý rozchod s Honzou.

"Holky, jestli chcete, svezeme vás domů", je nám velkomyslně nabídnut příjemný odvoz. Ochotně se nasoukáme do auta a začíná nový život. Závratné opojení mě vytáhne nad vodu, i když si někdy připadám jak ve špatném filmu. Přes týden nenáviděná účtařina, milované divadlo a já jen taktak vydržím do konce týdne. V sobotu vytoužené čaje. Robin mi věnuje hodně pozornosti, ale stále spolu nechodíme. Jsem chladná jako ocel, protože jako zadaná. Ale jeho zájem mi dělá zatraceně dobře. Když hraje, mohu zešílet. Když mě doprovází domů, cítím závist všech děvčat, co jich jen v našem městě je. Rozkřikne se, že po mně jede. Začne si mě vyzvedávat doma. Táta je z něj ještě víc nepříčetný, než z Honzy, což nechápu. Taktak, že nevyletí z kůže. Já mu jeho čtyřicítku inteligentní taky neberu. Jsem zticha, tak proč mě otravuje svými narážkami. Považuje Robina za zvrhlého kytaristu, který se na mě co nevidět vykašle. Důležitě mu přezdívá tomahavk. Tím mezi námi vykope válečnou sekeru.

Máma dře u pojišťovny. Svými příjmy zamotá hlavu všem, ale nejvíc sama sobě.

"Rodino, postřeh! Budete zírat", přehrabuje se v kabelce.

"Hrome, to je slušný!" neudrží se táta.

"To bych řekla. Ode dneška mi říkejte matka živitelka."

No těpíc. Na výplatní pásce stojí přes šest tisíc čistého. Jestli to tak půjde dál, táta může se svým kapesným akorát přispívat na domácnost.

"Jen ať to vydrží," trochu jedovatě utrousí otec.

"To záleží také na vás. Jak mně budete doma pomáhat."

No dobrý. Jak je to dlouho, co se máma tvářila jako nedoceněná chudinka, která přišla o zaměstnání. A dnes nás diriguje jako naše parťačka.

Jó, vloni. Tehdy jsem maturovala. Doma mě nic nebavilo, mimo domov jsem se na zapřenou kochala Robinem a při tom jsem se nemohla dočkat opušťáku s Honzou. Rodiče jsem sice litovala, ale zdrhala od nich co nejdál. Na svaťák jsem se odklidila na intr. S holkami mudrovala o životě. Přes den se opalovala na balkóně. Pouhá šprtací předsťíračka. Zato večer útok na studovny. Biflování až do rána. Nebo co která vydržela. Bušící srdce po smrťácké kávě není nic proti dlouhému cigáru, které lehce přidržuji mezi dvěma prsty a cítím v kostech zatraceně pořádnou dospělost. Ukrutně vznešenou. Nejraději lehávám na břiše. Na zemi, obložená poznámkami a knihami. Holky po mně zvědavě pokukují.

"Ty se tváříš jak v nějakém filmu."

"Trénuji. Budu herečkou."

"Nekecej!"

"Co má bejt. Myslíš, že nemám na formanovskou holku?"

"To bys musela bydlet v Praze."

"No a co? Letos jsem talentovky zasklila. Ale příští rok se už hlásím na herectví."

Když to na holky vybalím, zůstanou v šoku. Ale zase ne tak moc, protože trochu máklá jsem v jejich očích asi byla.

"Ty máš plány jak čapa. A co pajdák? Tam jsi kdysi chtěla, ne? "

"Nebudu přece studovat na kolaborantské univerzitě s Rusáky za zády."

Maturitu jsem zmákla, protože všechny vytažené otázky byly do čísla deset. Měla jsem z pekla štěstí. Víc jsem si nestačila ani pročíst. O svém novém objevu jsem pro samou lásku k Honzovi jen snila. Po opušťáku stráveném v pelíšku jsem se pak divila sama sobě, jak jsem pro chvilkové vzplanutí málem Honzu odsunula. A na topole podle skal Sexus třikrát zatleskal. S tím tvým hlasem, kéž bych se tobě vyrovnala v kráse.

Robin se tehdy zachoval přesně podle tátovy předpovědi. Zničehonic se neukázal. Naše sbližování trvalo všehovšudy pár měsíců. Bezcílně bloumám městem. Zpívám si, kde se můj miláček toulá. Ptám se rozkvetlých stromů. Čučím do fontány. Do očí mně šlehají pestré barvy kytek na záhonech. Práce mě nezajímá. Nebýt účetní Emilky, tak nevydržím. Robina jsem nejspíš definitivně ztratila. Zvláštní. Pořád mám v sobě to stejnostejné zaťaté oslnění. Pocit začátku a něčeho krásného, co mě teprve čeká. Letos jako vloni. Tehdy jsem přijela s maturitním vysvědčením. Pyšně mašírovala přes náměstí. U pomníku se motal tentýž umorousaný děda jako dnes. Kladl Stalinovi k nohám květiny. Něco vykřikoval a lidé kolem řvali smíchy. Moc jsem tomu tehdy nevěnovala pozornost, protože jsem byla zahlcena vlastními starostmi a obavami, zda nejsem v jiném stavu. S Honzou. S hlavou oslněnou. Robinem.

"Josífku, všichni se na tebe vysrali, jen já ne. Všichni tě opustili, ale já jsem ti donesl kytku. Já ti budu věrný. Ani smrt nás nerozdělí."

Trouba. Rozmlouvá tu s generalissimem jak se starým kamarádem. Teprve letos slyším, čemu se lidé vloni nejspíš chechtali. Jak dřevění psi. Moc velká sranda. Socha žehná napřaženou paží dědovi nad hlavou. Na věčné časy a nikdy jinak. Zůstanu jako opařena. Z Grandu vychází táta se svou čtyřicítkou setsakramentsky inteligentní. Máma pojišťuje a on si potají užívá. Nikdy nepřestal. Zasvědí mě oči. Zuřím. Děda poklekne a políbí soše kamenný střevíc. Vloni mně ho bylo líto, když jsem viděla, že se mu všichni smějí a já nevěděla proč. Dnes bych mu od vzteku naliskala. Táta se svou milenkou mizí v parku. Chtěla bych něčemu propadnout, ale nevím čemu. Jsem na pochybách, jestli vůbec něco stojí za to, aby se tomu člověk zcela a beze zbytku poddal. Z pochybných úvah mě vysvobodí Jago alias Jareček.

"Čau, Dado!"

"Neviděls Robina?" seberu odvahu a vysmrkám se.

"Hraje u Slunka. Jako každé odpoledne."

Jago dobře ví, jak to myslím. Potutelně se usmívá a viditelně si mě užívá. Napíná mě na skřipec. Úporně přemýšlím, jak z něj vytáhnout tu jednu jedinou pro mě důležitou informaci a přitom si moc nezadat.

"S Jarynou ses viděl?" řeknu co možná s patrnou převahou, aby bylo jasné, že vím, jak spolu kamarádí a vzájemně se utěšují.

"Včera u Slunka."

"Aha…"

"Prý má další objev. Tentokrát to vypadá vážně."

Ani se nenamáhá vyslovit jeho jméno, je na mně vidět, že bych to pochopila i ve znakové řeči. Panebože, jen se ovládnout a nebrečet. Rozum a láska spolu dneska zrovna nepečou.

"Co je to zač?" ptám se na oko lhostejně.

"Z ekonomky. Chodí do prváku."

Rychle se rozloučím a ploužím se domů. Než se člověk stačí rozhlédnout, čelisti tmy zas všecko pohltí… Padouch. Proč ho miluji? Jako by mě nakopl rovnou do srdce. Nic mu nemohu vyčítat. Nic závažného se mezi námi nestalo. Žádná erotika. Prostě nic. Kromě pusy a to ještě takové té kamarádské, téměř bratrské. Naštěstí. V opačném případě bych se asi zbláznila. Pocit zmaru nastartuje bublající, nebezpečný motorek. Pohledem zmerčím belhající se stařenu. Zastaví se, hledíc úkosem na mě, obrovským hřebenem si pročesávajíc řídké mastné vlasy. Rozbrnkána náhlou úzkostí namířím ke kostelu na konci náměstí. Nemyslet. Zapomenout. Nevidět. Neslyšet. Vpluji dovnitř. Pozlacené sochy užasle hledí ze sloupů a oltářů. Stříbrné kalichy. Tepané monstrance. Černouškovi pohodím korunu do kasičky. Souhlasně pokývne hlavou. To snad ne, tatáž stařena sedí vpředu u kůru. Už se ničemu nedivím. Usedám do lavice. Hlavu položím do sepnutých rukou, neznajíc jedinou modlitbu. K čemu by mi byla? Hledím na oltář před sebou. Rozpláču se.

 

Co jsem?

po čem toužím

táži se sebe sama

hlas ve mně umlká

zívá nudou

Zmarněním

odejdi

volám ode dveří

kostela

usínám a zjevení

Padlého anděla

vtiskne svou pečeť

do ramen

Bez křídel

 

Chapadla trýzně a napětí uvolňují svá sevření. Rána. Železná obruč hlučně padá. K mým nohám? S hrůzou jsme zjistili, že jsme se vzdálili sami sobě, ztratili se v davu bez tváře…


 

Máma počítá denní produkci pro pojišťovnu. K jejímu překvapení usedám vedle ní. Pomáhám s vypisováním formulářů.

"Baví tě účto? Aspoň trochu?"

"Ne. Je to otrava."

"Však si zvykneš. Když ne, tak můžeš dělat sekretářku."

Lhostejně pokrčím rameny.

"Když u byťáku vydržíš, třeba ti dají byt."

"No jo, ale za jakou cenu."

"Co je ti?"

"Ale nic."

12.12.2008 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3327x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (373)
Moje závislosti (151)
Najkrajšie slová (147)
Skupča :-)) (141)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (104)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si