Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

Od zdi ke zdi

 

Blíží se Vánoce. Mamča vypéká a jako obvykle vyšiluje s velkým úklidem. Brácha se ulejvá, kde se dá a já to musím odmakat i za něj. Dokáže mě akorát pěkně vytočit. Spratek jeden. Ve chvíli, kdy si chci lehnout a číst, je mi stokrát připomínáno, ať dělám něco pořádného. Ke čtení přicválám až mezi vánočními svátky. Jedním uchem vyposlechnu a druhým vypouštím máminy výtky, jaké mám velké mezery ve vedení domácnosti. Mám co dohánět, pokud chci také někdy pomýšlet na vdavky. Podobné umravňování většinou odpálkuji ujištěním, že se z domu ještě dlouhé roky nehnu. Na domácí práce si přece pořídím manžela. Konečně dotvoříme Vánoce. Chlapi si hrají na práci všeho druhu, tu musí doladit televizi, tu vyměnit žárovku, tu vylízat misky od sladkých krémů. Zkrátka všichni toho máme nad hlavu, ale my s mámou jsme sedřené. Zato oni si vzájemně půjčují indiánky a s Rychlými šípy jsou jedna ruka. Padouši. Tehdy jsem nazřela, jak jsou některé věci děsně nespravedlivé a hlavně otravné. Být ženou je hrozně těžká věc, protože obvykle musí žít s muži.

"To se máme sedřít nebo co?" zuřivě vyštěknu na bráchu.

"Na nás čeká kapr."

"A boj s vysavačem."

Při tom zůstane. Chlapi zakoupí živého kapra. Zabijí ho a naporcují. Projedou podlahové krytiny a mají odpracováno. Musím být spokojená a máma jakbysmet.

Ve škole zachytím šuškandu, že Helena má nového šamstra. Ze samé lásky ještě více nakyne. Párkrát se s Jarynou ochomejtneme u Slunka. Ringoši jsou přejmenováni na Magnet. Za odměnu si mohou zařadit pár bítlsáckých písniček v angličtině. Všeho do času, říká teta Anežka. A kdo je teta Anežka? No přece ta, co všechno ví a co neví, tak zná.

Tančím s Honzovým kamarádem. Ke svému překvapení se bezvadně shodneme.

"Já to stejně věděl, že to tak dopadne."

"Nechápu, delfská věštírno."

"Když jsem vás spolu vídával, tak mě pokaždé napadlo, jak se k sobě zoufale nehodíte."

"On mi zase napsal dva zoufalé dopisy, že od ní nemá v poslední době žádné zprávy. Dobře mu tak."

"Tys nějaká nepřejícná."

Jarek se snaží, ale já jsem pořád nezamilovatelná. Párkrát spolu zajdeme do kina. Pokouší se o líbání, ale ani na to se nezmůžu. S ním. Dotáhnu ho však do džesky, kde nahradí Kvaka. Alespoň do počtu.

Konečně nová plesová sezóna. S džeskou vymetáme všechny plesy a sklízíme podle nás zasloužené ovace. Nejvíce se proslavíme s kankánem. Světla s clonami do červena navodí ďábelskou atmosféru podsvětí. Červené sukně s bílými spodničkami dobře kontrastují s nohama v černých punčocháčích. Krkolomné přemety stranou a vypnuté špagáty na závěr rozbouří potlesk, který neutichá. Občas to některé z nás na parketě ujede, ale bereme to s humorem. Bohužel, obecně platím za strašného zmatkaře. Při převlecích si na mě holky dávají majzla. Stane se, že omylem sbalím Růženiny vysoké boty a ona celou skladbu majoretek musí přetrpět v holínkách o číslo menší. Velký úspěch zaznamenáme se sambou. Naběhnu s děvčaty v bikinách. S obrovským chvostem připevněným na kalhotkách. Růžové plátky se karnevalově po brazilsku pohupují na vlnícím se pozadí. Jarek se vedle mě vznáší ve volné saténové košili a upnutých černých zvonáčích z pružného materiálu. U dlouhého stolu se natřásá pyšný táta. Ani on, ani máma se za svou polonahou dceru nestydí. Docela oceňuji jejich přístup. Bez uzardění. Ostatní holky to tak jednoduché nemají. Plesů přibývá a já mám potíže s časem. Nestíhám. Ve škole samé písemky. Opáčka s nadrženými zkoušejícími. Na nový prašan na horách nemohu ani pomyslet. Nevím, kam dřív skočit.

V divadle o přestávce usrkáváme s Jarynou limču a zasvěceně klábosíme o výkonech herců. Zažíváme opojné vzrušení, když se nám podaří sehnat vstupenky na hostovačku se známým pražským hercem. Ztotožněna s Manon vychutnávám si rytíře des Grieux, který deklamuje jenom pro mě. Samojedinou.

"Prosím tě, ty naděláš," směje se mi Jaryna.

"V životě jsem nikoho lepšího neviděla!"

"Kolouši, vzpamatuj se, šílíš po tom herci."

"Asi jo," vydechnu a vím, že má stoprocentně pravdu.

"Ty seš na blonďáky? Odkdy?"

"Ode dneška!"

Objevím nový idol. Jaryna to bere s nadhledem, ale se mnou to jde pořádně s kopce. Hormony mi zasazují další smrtící úder. V těch nejnevinnějších situacích rudnu až do temně fialových hektických skvrn. Nepřipadám si jako pivoňka, ale jako prase před porážkou. A zase nic. Zato Helena si vesele randí s docela hezkým, ale prťavým kulisákem z divadla. Celá zhubne a zkrásní. Vyzývavě a výsměšně po mně hodí okem, kdykoliv mě ve třídě míjí. Její pohled říká:

"Ty chudinko jedna pitomá, na rozdíl od tebe, můžu mít každého, na koho ukážu prstem." Nekecá, může.

Jarek mě doprovází z džesky.

"Mám hroznou trému."

"Z čeho, dyť válíš dobře."

"Pro mě je to být či nebýt a stejně Kvaka nemůžu nahradit."

"Vypracoval ses na sólistu, co chceš víc? Jiný na tvém místě by to už vzdal, máš náhodou trpělivost."

Kvak se za námi zastaví o dovolené. Mě si moc nevšímá. Od té doby, co jsme se spolu zapletli, tak se chová divně. Vůbec tomu nerozumím. Jen si znovu uvědomím, jak je tancování s ním božské a k zešílení. Jarek v jeho společnosti viditelně znervózní. Kvakovy taneční kreace ohromí každého, nejen mě. Vypadá jak satyr, předváděje směsici jemnosti, elegance a vilnosti. I šéf žasne nad nekonečnými zdroji jeho inspirace.

Přijdou Velikonoce. Kterépak vlastně? Honza dostane opušťák. Donese mi dárek.

"Koloušku, za chvíli budeš mít narozeniny."

Přestalas se mnou spát, 20. dubna to bude rok – na Hitlerovy narozeniny.

Cukám se. Stavím se na zadní, ale nic naplat. Znovu mě udolá. On nebo hormony? Asi obojí.

"Že sis tak najednou vzpomněl?"

Neodpoví, jen vytáhne hnědého hebounkého koloucha. Dokonalá kopie opravdového.

"Ten je nádherný," vyklouzne mi. Přijmu dárek, trochu pokecáme a tím to skončí. Odejde. Nechci nic slepovat, ale stejně do toho chtě nechtě spadnu. Začne to nenápadně. Dopisy. Chodí jeden za druhým a já odepíšu na ten poslední. Před závěrem školního roku. Další opušťák je na spadnutí.

Táta neprojde prověrkami. Jeho nervozita se přenáší na celou rodinu. Mámě položí nůž za krk. Poohlíží se po jiném zaměstnání a podaří se jí odejít k pojišťovně dříve, než dostane padáka. Vstupuji do ložnice svých rodičů. Na mámině nočním stolku leží rozpláclá otevřená kniha. Žert. Vedle tátova lože Doznání. Přečtení těchto knih mi přivodí další šoky. Z dospělosti a přemýšlení. Zničehonic si začnu klást otázky. Ptát se po smyslu života tady. V této připosrané zemi. Proč dřepím na ekonomce a šrotím předměty, které mě nebaví? Proč se připravuji k maturitě a na povolání, které se mi už teď příčí? Toužím po naprostém odevzdání se něčemu, co by mě beze zbytku pohltilo. Do čeho bych se celá vložila, celým svým srdcem.

Právě tehdy mně Honza napíše poslední z těch zoufalých dopisů. Že se rozešel s Helenou. Že ho nebaví život. Tak to jsme dva. Že už to na vojně nevydrží. Tak to pusť, kámo, ať to pořádně řachne. Abych mu určitě napsala, když se na něj ta jeho vykašlala. Po přečtení srdceryvných řádků cítím soucit. Lítost. Nad ním. Nad sebou. Nad celým světem. Připadá mi, že jsem na tom stejně mizerně jako on. Možná hůř. A odepíši.

Taneční opojení odtáhne jako zpěněná řeka. Maturitní písemky dávno za námi. S Jarynou se ploužíme městem. Do jazzbaletu. Bez nadšení a bez fantazie. Šéf tradičně udržuje vztah s Růženou. Máminy litanie, jak je na všechno sama. Otravné. Otěcko vzteky bez sebe, že musí kvůli půjčce snášet nesnesitelného ředitele. Setrvalé. Jedině brácha fantazíruje s opravdovým nadšením o babiččině chalupě, kterou s tátou dávají dohromady. Sílí ve mně pocit, že mně doma opět nikdo nerozumí. Přítomnost se na mě vrhá s tasenými pazoury. Valí se jako horská řeka, ulamujíc křehké hroty vzdoru, buřičství a bůhví čeho ještě. Ze zoufalství si vylepšuji prospěchový průměr i z nenáviděných předmětů. Pravda se Lží si cuchají vlasy. Podléhám své mylné představě, že jediné místo, kde člověk může zůstat sám sebou, je divadlo. Jedině tam dobro vítězí nad zlem. Jedině tam se může člověk vyjádřit sám za sebe. Život v pravdě. Co to je? Pilně navštěvuji kdejaké představení. Studuji mimiku herců, artikulaci a neuvěřitelné zvraty v chování a v řeči. Jaryna zachovává věrnost džesce a šéfovi. Já se zcela nepochopitelně zakoukám a zapletu s jedním Ringošem. Tak nějak rozpolceně myslím na Honzu a v duchu si přihřívám polívčičku se sólovým kytaristou.

"Hele, kolouši, šéf se opět po tobě ptal. Co máš prý za lubem, když na nás poslední dobou kašleš," vyzvídá Jaryna s tajuplným výrazem. Ví svoje, protože se rozkřiklo, že po mně jeden z Ringošů jede.

Ještě nekápnu božskou. Ještě ne. Vykecala by to. Všem. Snila jsem a kula plány.

"Řekni mu, že mně to poslední dobou nevychází."

"Holky tvrdí, že za to může Kvak. Že ti to nevychází od té doby, co od nás odešel. Neblbni, děláme nové obsazení. Když nebudeš chodit aspoň jedenkrát týdně, přijdeš o sólovky."

Trochu se naprudím. O své vstupy se nechci dělit. S nikým.

"Řekni šéfovi, že mám problémy s maturitou."

"Trochu blbý, když spolu sedíme."

Tak znovu poctivě docházím do džesky. Světe, div se, divadelní ochotníci si mě vyberou za čerta i za Rusalku do pohádky pro děti. Premiéra se má uskutečnit hned po prázdninách. Do té doby stačím odmaturovat. Úspěšně. Čuňas zírá, že to projde bez zádrhelů. Honza píše, jak se těší na prázdninový opušťák. Asi je to tím. Začátkem července se objeví u nás. Máma s tátou v práci. Brácha někde v tramtárii.

"Koloušku, díky za dopis. Pomohl mně."

"Udolals mě, k lítosti."

"K ničemu jinému?"

Přistoupí ke mně. Uchopí mou hlavu do dlaní. Zlíbá mě. Zavřu oči. Nebráním se. Nemohu se na něj dívat, ale to ostatní je vzrušující, sladké a mátožné. Pak se s ním párkrát vyspím. Ve vší tajnosti. Objevíme se spolu na čajích u Slunka. Ringoši alias Magneti mají zadanou restauraci na celé prázdniny. Skoro podlehnu dojmu, že mám Honzu znovu ráda. Pouhá dojmologie. Jak se mýlím! Zpropadeně! Nenavštěvujeme náš pelíšek. Jednou se k němu nazdařbůh vypravíme, ale tak dlouho bloudíme v křovinách, až k němu nedojdeme. Zarostl travou a kopřivami. Jdeme rovnou k nám. Bráchu vypakujeme. Honza dá Luďovi žvýkačky a jiné dobroty. Nemyslím na to, co bude, až to praskne. Plnou parou se kamsi řítím. A jsem po dlouhé době šťastná. Čert vzal hektické červenání. Tancuji jako o život. Na ostří nože. První se ozve máma.

"To se musím dozvědět až od něj?"

"Luďa žaloval?"

"Dado, měj rozum, on se k tobě vrátil, protože nemá nikoho jiného."

"No a co? Je to moje věc, nebo ne?"

Prásknu vztekle dveřmi. Brzy po tomhle výstupu se u nás objeví Jarek alias Jago.

"Čau, já jdu náhodou kolem, chtěl jsem tě vidět."

"Tak se dívej a co má být?"

Jarek se vecpe do předsíně.

"Mám pro tebe novinku."

"Ano?"

"Honza se udobřuje s Helenou."

"Nepovídej, donašeči." Výsměšně se uchechtnu, ale uvnitř je ve mně malá dušička. Další potupu nesnesu.

"Moc se nesměj, viděl jsem je spolu."

"Víš co, padej, jestli se s ním nechceš srazit ve dveřích."

"Však ty jednou zjistíš pravdu."

Odtáhne jako zpráskaný pes. Ještě ten den jdeme s Honzou do kina. Vystřelím rovnou od boku.

"Nedělám ti zase lampičku?"

"Kolouši, co tě to popadlo?"

"Máš výborného kamaráda. Viděl tě s ní."

"Jarek?" ušklíbne se Honza.

"Bůhví, co tím sleduje. Jago."

Honza se sebejistě zasměje.

"Mně také poskytl mužný pohovor."

"Na téma?"

"Ať prý dám pracky od tebe pryč. Málem jsem mu jednu střihl, ale kdo by se s ním páral."

Zasměji se. Nic si nevysvětlujeme. Našeho Jaga polkneme jako slinu. Pár dní na to Honza odjede.

Plápolám jako fangle. Spřádám sny o tancování a divadle. Od pasu dolů sílí nepřestojná horkost. K neunesení. Prázdninové soustředění se nekoná. Šéf se hodlá věnovat své rodince. Jaryna je naštvaná. Mohla bych jet s rodiči na Plumlovskou přehradu. Táta se prořekne, že leccos ví.

"Nemám chuť tě tady nechávat. Pro takového syčáka jsem tě nevychoval."

"Není ve městě. Odjel."

"No právě, s tebou si užil a teď to může pro změnu hustit do nějaké druhé."

Do očí mně vhrknou slzy. Všichni si užívají, jen já ne. Všichni s někým spějí, jen já ne. Na mě se nakonec každý vykašle. Nevím, jak to dělá, že dokáže pokaždé tnout. Do živého. Máma na něj nesouhlasně zamrká a vloží se mezi nás.

"Mohla bys jet s námi, co říkáš?"

"Pojedu, ale s Jarynou."

Máma se podívá prosebně na tátu.

"Tak jo. Za maturitu," souhlasí táta.

Jaryna jede s námi. S mámou chodíme na pláž. Táta s bráchou zase na ryby. Moc toho nenachytají, protože bráchovi se nechce ráno vstávat. Luďa má největší radost, když se na háček zaseknou ryby pod míru a on je pak opatrně sejme a hodí zpět do vody. Rybičko, rybičko, bojíš se mě? Jestli se mě budeš bát, tak tě chytnu na provaz. Párkrát si pochutnáme na mámině specialitě v alobalu. Svou báječnou pochoutku peče na kamenech, v doutnajícím ohništi. V půlce pobytu značně znervózním, protože nedostanu očekávané krámy. Jaryna mě utěšuje, že je to stoprocentně porucha. Máma s námi vylehává u vody. Slunce praží a ona pořád mele to své. Jak jsme na prahu dospělosti. Jak je dobré, že se nemusíme ještě vdávat. Ne a ne se zastavit. Jako by něco tušila. Pro jistotu nereaguji. Přehrávám mrtvého brouka. Do omrzení.

"Aspoň mi řekni, jestli ho máš ráda," nedá se zmást máma.

Jaryna obrátí oči v sloup a odkráčí k vodě.

"Asi jo."

"Po tom všem, co ti udělal?"

"Je to jiný, než to bylo dříve, ale také krásný," romanticky naschvál přeháním.

"Co když to nezůstane bez následků?"

Dostanu zvrácenou chuť mámu potrápit.

"Tak půjdu na přerušení."

"To nemyslíš vážně. Copak nemáš žádnou hrdost?"

"Ta se přece dneska nenosí."

Zvednu se a beze slova mířím k vodě. Plavu za Jarynou daleko od břehu. A polykám hořké slzy. Máma se dotkla bolavého místa. Má pravdu. Teď najednou vím zcela určitě, že s Honzou žádné dítě nechci a nikdy mít nebudu. Co na mně lidé mají, mě nezajímají. Jen jeden, jen jeden, jen jeden… Kdo ví, když fortuna bude stát při mně. Poznání vyvstalo přede mnou v obludné jistotě. Plavu k Jaryně. Loudílek si zaběhl do Popletova pro kousek vypečeného, potmě pruzeného posměváčka. Odkousl kuří oko a zalepil tím šňupcem hubu nepřejícímu šťabajzníkovi, aby tak zakryl strach z rozverných předsevzetí, kdy do huby daleko a do hlavy blízko, s patřičným zasnoubením a báječným účinkem na mihotavé pálení mysli.

"Já tě teda lituji. Nic proti tvé mámě, ale dokáže být pěkná vtěrka."

"Ale má pravdu. Moc sebevědomí jsem nepobrala." Jaryna po mně hodí okem. Dýchá zhluboka. S rozpaženýma rukama, ležíc na hladině jako v peřinách.

"Někdy si říkám, co se to s námi stalo. Vždyť my pořád slevujeme."

Jaryna se potopí, usilovně šlapajíc vodu. Ulehnu na záda, roztáhnu ruce jako ukřižovaná. Vzápětí ležíme bez hnutí vedle sebe. Jako dvě zahnívající prkna.

"Já si to představovala také jinak. Jura je ženatý a ještě se o něj dělím. S Růženou. Dobrý, ne? Dokonce jsme schopny spolu kamarádit."

Loknu si vody. Rozkašlu se. Obě se rozesmějeme. Jaryna začne splývat a s hlavou pod vodou se vydává směrem ke břehu. Pofukuje mírný větřík. Na vodě se kolébají plachetnice.

Začnu si zpívat: Jsem duhová víla, blbá pastelka se slevou…

Aby nezůstalo jen při jednom rozčarování, tak si připomenu, že pro Honzu ani jinou cenu nemám. Život je holt kruťárna. Znechuceně pozoruji své stínové Nadjá. Plave spolu se mnou, vznáší se nad hladinou. S nadhledem. K břehu se blíží dvě ženské skvrny. Jedna za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet, řekl by táta. Uff, dalo to fušku, ale Jarynu doháním s vypětím všech zbývajících sil. Uleví se nám, když spatříme opuštěnou deku. S povděkem a beze slov buchneme na záda. S roztaženýma nohama, hozené napospas slunečním paprskům, chytáme příjemné teplo do slabin, do tmavého trojúhelníku pod bikinami. Poblíž se zachvívá strom. Zaposlouchám se do šelestu větvoví.

- Vykašli se na to. Život je o něčem jiném.

- O čem?

- Na to si musí přijít každý sám.

- Aha.

- Ale někteří hledají i to, co už mají.

Přemýšlím nad posledními slovy. Větve bezelstně šumí. Po větru. Šplouchá voda. Lstivě. Nikdo za mě tu záhadu nevyřeší. Odkudsi sem doléhá koňské frkání. Dětský vřískot naruší příjemnou pohodu.

Týden se překulí jakoby nic. Máma přestává vyzvídat. Poslední dny milostivě dovolíme bráchovi, aby spal v chatce s námi.

Holky, kdo klape zuby, když je černočerná tma?” Nechápavě na něj čučíme.

No přece, klapozubka. A kdo cvaká zuby za bílého dne?”

Cvakozubka?”

Ne, zubař přece.”

Srandičky mu šly a s Jarynou si rozuměl. Hodně povyrostl, s uspokojením pozoruji, jak se z něj stává docela pohledný kluk. Jediná věc mi kazí dovolenou. Nemenstruuji. Těším se domů.

V těch nejrůžovějších představách uléhám do vany s vroucí vodou. Obkládám se několika lahvemi toniku. Lokám svařené červené víno. Krev se rozproudí. Teču jako Dunaj. V tu ránu se cítím být ošklivou čarodějnicí, z těch nejošklivějších, která pro krásu tváře a těla vleze do vroucího kobylího mléka. A co teprve taková Čachtická paní, koupající se pravidelně v krvi nevinných dívek. Tážu se sama sebe. Čím je mi těhotenství? Poctivě si odpovím. Ničím. Nežádoucí a nepřijatelný stav, po kterém zoškliví postava. Ztloustnu a na řadu let mám utrum. Nějaké malé mrně mě při tomto rozjímání vůbec nebere. Pokud žena uvažuje takto, neměla by otěhotnět. Po třítýdenní poruše se má hormonální hladina opět srovná. Přátelství s Jarynou se utuží. Ale ze všeho nejdřív si dáme předsevzetí, že si srovnáme soukromý život. Brzy máme na vlastní kůži poznat, jak daleko je od slov k činům.

Napíši Honzovi, že hodně přemýšlím o vztahu mezi námi. Že jsem měla dokonce určité obavy a tato okolnost zapříčinila, že se s ním rozcházím. Ať mně už nepíše, stejně mu neodepíši. Brzy držím v rukou rozhořčený dopis plný slibů, žadonění, a lítosti nad tím, že se mé obavy nenaplnily. Jeho ujišťování mě neobvykle namíchne. Cítím se dostatečně silná, abych odrazila sebevětší nátlak.

Jaryna to má složitější. Po prázdninách stačí jediná návštěva džesky, jeden jediný pohled na šéfa a holka v tom lítá nanovo. Naštěstí pro nás nastupujeme do zaměstnání. Jako účetní. Pracovní povinnosti nám dávají co proto. Táta se smiřuje sám se sebou a doma je najednou klid. Máma nastupuje do pojišťovny. Jarynina matka se čehosi domákne a u šéfa v zaměstnání ztropí skandál. Jaryna nemá odvahu páchnout do džesky. Najednou se všichni tváří jako generálové po bitvě.

Jedni tak dávají najevo oprávněné rozhořčení nad morálním bahnem, kterému museli celou dobu nečinně přihlížet. Druzí se tváří, že to bylo jasné od prvopočátku, jak to dopadne. Další dva kluci odejdou na vojnu. Jejich holky praští s jazzbaletem a dle jejich rady věrně sedí doma. Přicházejí další, pěknější a nadanější. Rozvíjí se další spolupráce s ochotníky a já cele uchvácena divadlem, pomalu, ale jistě pouštím džesku k vodě. Docházím k ochotníkům. Zkoušíme Goldoniho Poprask na laguně. Dostávám svou první roli. Podrobuji se režijnímu vedení a vyžívám se ve ztvárnění rybářské dcerky. Režisér Žváček neopomene při každé příležitosti zdůraznit, jak je o stupeň výš než ostatní. Odpovědnost v každém z nás souvisí s mírou lásky k sobě samému, s perverzní chutí zdrhnout za hranici bytí, uniknout ze schránky těla a jen se dívat, kterak ta naše hniličková nádhera se patřičně směšnými pohyby uvádí do pokušení extáze, do pokušení zahnout a uniknout z místa činu i za cenu sentimentálního dojetí.



1.12.2008 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3518x

Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (371)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si