Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

Co je sen a co skutečnost? Není snad obojí pravdou?

 

Naslouchám tichému našlapování od vedle. Mé rozjímání utne nesmělé zaklepání. Na dveře.

"Dáš si kafe, mám ještě vodu."

"Tak jo, díky."

"Dnes je to na pět písmen, že?" Kvak se rozvalí vedle mne. Hm, docela suverén, jako by už byla ruka v rukávě.

"To tu musíme smrdět ještě další týden?"

"Tobě se tu nelíbí?"

"Mě to nebaví, když je blbá nálada. Absolutně."

Kvak se zvedne a podá mi zalitou kávu. Líbí se mi, že se o mě stará, ale zároveň mám strach, abych si příliš nezadala.

"Tak ahoj!" Kvak pozvedne hrnek a napije se.

"Čau!" usrknu a spálím si rty. "Že to tak můžeš pít!"

"Mám tam dvě kostky ledu."

"A je to vůbec dobrý?"

"Ochutnej." Kvak mi strčí pod nos svůj hrnek. Káva je bez chyby.

"Jaryna šla na ryby."

"Něco stalo?"

"Zatím ne, ale kdo ví, Růžena se tváří nějak pomstychtivě."

"A co ty?" chytne mě za ruku.

"Co já, nic."

"Prý toho tvého odvedli.

"Bývalého, když už."

"A není to jedno?"

Ach jo, asi z toho opravdu nejsem venku. Je se mnou zábava k popukání.

"Chceš být profíkem?" odvedu řeč na tancování.

"Zkusím se protancovat vojnou a pak se uvidí."

"Je to jistý, že tě vezmou do armádního souboru?"

"Skoro jo. Vím jak na ně, zato s tebou to vázne."

"Děláš si srandu?"

Ne, probůh to ne!” Kvak honzovsky uchopí mou hlavu a políbí mě na čelo. Zrudnu rozpaky.

"Zbožňuji holky, co se červenají."

Líbáme se. Jako bych se vyvlékala z ledového krunýře. Roztaji a opětuji něžné dotýkání, hlazení, i když dobře vím, že se nejedná o splynutí duší, ale těl, která souzní v horkém obluzení. Vhání mi to další krev do tváří, navzdory všemu cítím smutek a myslím si: "Ani Kvaka a jestli vůbec někoho budu ještě milovat?" Líbáme se pořád dál, přeji si zapudit všechny ty nepřejícné myšlenky, které jen brzdí vývoj. Proklatý svět idejí, drží se mě jako helvetská víra. Nechci na nic myslet a taky nemyslím, co je komu po tom, když se tomu, co mě potkalo, poddávám. Málem jsme v nejlepším a v hlavě se rozevře varovný signál.

"Musím do kuchyně, mám dnes službu."

Kvak se tváří zklamaně, ale zvedne se spolu se mnou. Ze solidarity. Osmažíme vaječné chleby. Ozdobíme zeleninou, jedlíci se začínají pomalu trousit. Ještě si stačím všimnout, že Jaryna pořád nikde. Venku se povážlivě zatáhne. Párkrát zahřmí, blýskne a naráz se rozprší. Jako duch se vynoří šéf. Trochu rozpačitě se rozhlíží a po chvíli se zase vypaří. Jen tak, beze slov. Růžena je naložená jak kyselé zelí, jako by si přisedla trnovou korunu. Nálada je tak prabídná, že na Hlas Ameriky si nevzpomene ani noha.

Na pokoji se Jaryna tváří, že spí. Ulehnu a napínám uši.

"Ty brečíš?" Neodpoví, ale pláč zřetelně zesílí. Rozsvítím lampu.

"Byl na večeři?" táže se a dívá se na mě oteklýma očima. S naběhlým nosem a opuchlými rty. Brečí tu do polštáře pěkně dlouho. Vypadá děsně.

"Já bych se raději neviděla," vzlyká téměř nahlas, “podívej”, odhrne si napuchlý spodní ret, důkladně rozkousaný.

"Panebože, řekneš mi, co se děje?"

"Já jsem tak blbá," rozeštká se nanovo.

"Tak přestaň, přijedeš domů a budeš v klidu."

"Šla jsem se jen vykoupat."

"To vykládej někomu jinému."

"Jirka mi řekl, že když uviděl Kvaka, jak se s námi trápí, dostal chuť všecko zabalit a odjet."

"No dobrý, proč to neudělal?"

"Prý nemá cenu něco dělat, všecko je pasé."

"Těpéro, to vypadá na depku."

"No právě. Copak ho v tom můžu nechat, dyť tu choreografii umí jak nikdo jiný. Není senzační?”

"Doufám, že jsi mu to všechno řekla."

Jo, že někde ve velkém sále budeme hvězdy."

"Tak proč brečíš?"

"Protože jsme se začali líbat a - kousat."

"Cože?"

"Napřed jsem ho hladila. Po rameni. Z lítosti. Chytl mě za ruku. Prý mám něžnou dlaň. A mohla bych tancovat jako víla.”

No dobrý.”

A já mu na to řekla, že tancuji kvůli němu."

"No ještě lepší."

Jenomže u líbání to neskončilo.”

Fakt?” nevěřícně vrtím hlavou a mám neblahé tušení.

Kývne hlavou a zatváří se docela šťastně.

Tak proč brečíš?”

"Že to na mně všichni poznají?"

"Seš normální? Chtělas to mít za sebou, chtěla. Tak o co ti jde?"

"Ale tys to poznala."

"Protože jsi řvala do polštáře."

"Matka mě zabije, jestli se něco domákne."

"Ve zprávách to hlásit budou. Jako horkou novinku."

"Já ho miluji."

"Neboj, on tebe taky,” přehrávám těšitelku a v duchu dodávám: “svým způsobem."

Zbytek noci se převaluje spolu s námi z boku na bok. Mlčíme, i když dobře víme, že ani jedna nespíme.

Za dva dny nastaly deště. Louka se pomalu, ale jistě, stává bažinou a další prodlévání jenom zhoršuje následné balení a odjezd. Cesta vlakem se vleče celou věčnost. Růžena se s šéfem nebaví. Ukřivděně a mlčky si nás bere na pomoc, jako svědky své nedoceněné oddanosti a věrnosti až za hrob. Očividně nechápe, že tím vůbec nikoho nedojímá. Jaryna sedí u okna jak zmoklá slepice. Úkosem sleduje pohyb kolem sebe. Zouplna bez jiskry. Ukáplo jí z nosu do hrnce. Šéf se diblíkovsky uchichtává, přistihnuv Kvaka, jak se zaplétá s mou dlaní. Spiklenecky na nás mrkne. Křečovitě vtipkuje, předstíraje dobrou náladu. Jaryna nevydrží hraný nezájem, řvouc smíchy. Růžena zjasní staropanenský kukuč a natočí se k Jaryně a počne do ní něco hustit. Pukám zvědavostí, ale přestupujeme do dalšího vlaku, cpouce se zase do jednoho kupé.

"Jako růže mezi trním", utíná šéf rozkvétající příměří mezi Růženou a Jarynou. Jak tak sedí mezi nimi, očividně si užívá, jak je má obě pod palcem. Přivírám oči, napasovaná vedle Kvaka, opírajíc se o jeho rámě.


 

O stínu

Jak hrozně vypadá. Jak k ní nenáleží. Jak zrůdně jí chodí po boku. Nechtěla o něm vědět. Vyhýbala se mu a snad proto měla raději pravé poledne. Tehdy je nejkratší a tudíž bezvýznamnější. Jinak ho tahá všude s sebou. Ano, někdy se stane, že ji předejde a ona si ho nepokrytě prohlíží. Upřímně vzato, vlastním stínem nikdy nadšena nebyla. Zveličoval a přeháněl. Pro jistotu si brávala ku pomoci výkladní skříň. Odezírala ji pravdivěji a neměla důvod jí nevěřit. Vlastní stín ji znepokojí. Znejistí. Ze všeho nejvíce ji trápí, když se s ním ocitne sama doma. Dovedete si představit, jaký dokáže nahnat strach? Ano, strach. A teprve když rozezní temné struny jejího bytí.

Stojím bez hlesu u kuchyňské linky. Škvířící se máslo na rendlíku. Pomalu přisypávám mouku. Rychlým mícháním dosahuji zlatavé barvy. Přes rameno se zadívám do tmavšího zákoutí. Postřehnu pohyb, prudce se otočím a přistihnu mrzce poťouchlý stín. Pobíhá po mírně osvětlené zdi a vysmívá se mi. Paroduje pohyb zaťaté pěsti s vařečkou. Obestírá mě tichá hrůza z vlastního stínu. Což není-li to můj stín? Komu patří, když ne mně? Kdo si tady se mnou zahrává? Pravička poslušně připaží. Bleskurychle vystřelí levička. Prsty se ladně a umně komíhají vzduchem. Na zdi se tetelí zvířátka. Chvějící se dotyky lidí. Tropické rostliny v rozpuku. Stín poslouchá! Podrobuje se mému přání. Mouka se přismahne. Do podezřele hnědé barvy. Znovu se prudce otočím na nečekané zajukání z tmavého zákoutí. Tentokrát zásmažku málem připálím. Rozkomíhaná ruka vypadá nevinně, to jen stín se chová tak rozpustile. Vymkl se mé moci. Vykyčlené době. Pražádný vliv na něj nemám. Odstavím rendlík. Ruce jako z olova. Bezmocně zírám. Na zeď před sebou. Stín si hraje. Poddávám se obrovským chapadlům, komíhám se spolu s ním. Sem a tam. Houpy, hou, nemajíc s předešlou strnulostí pranic společného. Tuším, že se mi to jenom zdá, ale jak z toho ven? Do místnosti pronikne sluneční paprsek. Připíchne cosi na zeď. Dlaň s roztaženými prsty. Čelem se tisknu k zářící stěně. Zoufale se zbavuji stínu. Proměňuji a mizím. Najdu sama sebe? Vrátím se? Zeď se rozestoupí do chvějících se hustých vod. Nořím se do stříbřitě lesklých vln. Oči pálí od prudkého jasu. Uši se nechtějí přizpůsobit vysokým tónům. Zvukům nad prahem snesitelnosti. Svlékám se. Vyklouznu z tělesné schránky. Odkládám ji. Míjím slizká beztvará stvoření. Pitvorné tváře s kluzkými těly. Naskládané vedle sebe i za sebou. Za mnou i přede mnou. Je jich tu bezpočet. Copak to jde zmizet v davu a zároveň se najít? Co když se ztratím? Nenajdu cestu zpět. Jaký je svět za zrcadlem. S lidmi nebo bez lidí?


 

Probudím se až na konečné. Ležím mu v klíně. Rozpačitě se narovnám. Okolí se tváří nevšímavě. Jakoby nic. Někteří se zrovna probouzejí. Šéf sedí namačkán u okna. S nasupeným výrazem. Jeho dvě favoritky hlavy u sebe. Bláznivě se chichotají, špitají si jako nejlepší kamarádky, pokukujíce po něm mají z něj bžundu. Kvak mě na rozloučenou políbí. Na tvář a přede všemi.

Doma zahazuji do špíny tričko čpící kvakovským pižmem. Od té chvíle jako bychom ztratili společnou nit hovoru. Konkurs do vojenského souboru vyhrál a do jeho odjezdu zbývá týden. Obchází mě obloukem a když není vyhnutí, je mi stydno a krušno. Už s nikým jiným si tak báječně nezatančím, to příliš dobře vím.

Bráška se nahrne do předsíně. Očividně nadšený z mého příjezdu.

"Ještě, že nejsem jedináček. Děsná představa."

"Co říkáš těm nepokojům v Praze?" vynoří se odkudsi táta.

"No jo. Šéfa to málem porazilo.”

Pár lidí zavřou, hlásili to na Hlasu.”

Táta barvitě líčí, kdo jim zatím uniká. No tak jo. Co má být. Nechce se mi o tom bavit. Nepříjemným myšlenkám uhýbám. Nemohu zapomenout na Kvakovu vůni, zbavit se vzpomínky na jeho klín. Jako zaseknutá gramodeska otáčející se do zblbnutí pořád dokola v jedné melodii. Každý má plnou hubu lásky. Každý s každým to myslí dobře a všichni dohromady tiše masturbují. Každý na svém písečku.

"Vždyť ten život milý, trvá jenom chvíli a je jen jeden, jen jeden, jen jeden", s patetickým zvoláním mizím v koupelně. Bože, jak je to kolem a kolem ubohoučce jednoduché. Ničeho si nevšímat. O ničem dalekosáhle nehloubat. V poklidu si malovat v omalovánkách pro slabomyslné děti. První den s tanky jsem prolévala v slzách. Ale co si budu namlouvat, ten den mě hlavně bral Honza. A posléze táta se čtyřicítkou inteligentní. Dnes ležím ve vaně, až po uši zahrabaná v pěně. Prohlížím si své hnědé zahálející tělo, jak strádá, když tak leží ladem. Voda se zavlní. Najáda z pěny zrozená se vyšvihne na okraj vany. Zapře bradu o předloktí, pozorujíc v zrcadle roztouženou ženskou. Kašle na nějakou konsolidaci, názorové vyjasnění a podobné ptákoviny. Klidně to přenechá politickým vtipálkům. Vzpomíná na všechny ty muže, kterými kdy byla oslněna. Milování s Honzou. Tak dávno, stalo se to vůbec někdy? Rozechvělým chřípím nasaje vůni hermelínu. Vzpomínka na letní vášeň s Kvakem nepochopitelně zabolí. Zabušení na dveře.

"Dado, máš tu dopis od svého miláčka", přeruší meditaci bráchův přeskakující hlas. Zkoprnělá vyklopýtám z koupelny.

"Davaj!"

"Hledej, přihořívá," řehní se za mými zády. Strhnu ho na zem a položím na lopatky.

"Co chceš dělat, dušičko bláhová?"

"Auvajs, to bolí." Brácha změkne, teprve když mu koleny masíruji rozpažené paže. Švihne nohama a ocitnu se na zádech pro změnu já. Vida, obálka je na světě. Vrhám se pod postel. Tak přece si vzpomněl? Podívejme. Dolejzá. Stěžuje si na Helenu, že mu málo píše. Zda-li nevím, co s ní je? Co mi je po ní. Nezajímá mě. Jen tak pro formu připsal na konec pár vět kolouškovi. Pitomec. Takový dopis si může strčit za klobouk. Rozhodnu se, že žádná Mata Hari nebudu.

"Kdopak ti píše?" naoko lhostejně vyzvídá máma. Otec přísným pohledem naznačuje, že s nějakým padouchem si mohu začít jedině přes jeho mrtvolu. Mizím, abych nedráždila vzduch. Na záchodě pročítám dopis podruhé, potřetí. Zvažuji, jestli a jak odpovím. O Heleně ani slovo. Naschvál. Tak se stane, že nepřející pohled střežícího otce má přesně opačný účinek. Vzdorem ztvrdnu na kámen. Brácha má pravdu. Doma je nesnesitelno. Bezcílně zmateno. Fotřík se vzteká pro každou kokotinu a nám nezbývá, než chodit kolem něj málem po špičkách.

Helenin otec se zuby nehty drží teplého ředitelského místečka. Čistý jako lilie se samolibě houpe na vlnách komunistického kýče. Vyhřívá se na výsluní milostivého aristokratismu Boha slunce. Čert aby spral to studené zubaté slunce. Táta tvrdí, že prdelní hřích nespáchá. Ze všeho nejvíc ho štve, že se jednou provždy proflákl a jako outsider nemá šanci. Nemám sice pomýlené rodiče, ale užírající se a tudíž nesnesitelné. Prachsprostou okupaci nevymění za kontrarevoluci, ale tak jako tak přihlížejí úspěšně postupující normalizaci, která jako sněť napadá všechno a všechny. Jako mnozí jiní i oni zvelebují babiččinu chalupu.

Škola se rozjede na plné obrátky. Profesoři s námi nediskutují. S nakrabacenými obličeji a uhýbavýma očima dodržují každodenní rituál. Učebních osnov. Den po dni stále stejná nalejvárna nudných nesmyslů.. Trychtýř sem, trychtýř tam, jenom nový ruštinář na nás nevěřícně zírá, podivuje se naší nebetyčné tuposti. Holt jsme zludračili. Třídní nám uděluje přednášku místo matematiky.

"Známe své firmy," Čuňas se podívá mým směrem, "upozorňuji vás, že jste maturitní ročník, a že dvojka z chování se dává v lepším případě, v tom horším to může být nepřipuštění k maturitě."

Funící sentinel s vyrolovaným prasečím čílkem. Vyposlechnout si ho až do konce vyžaduje nadlidské úsilí. Děsná makačka na bednu. Přespolní holky se mohou urvat smíchem, jak ho mají na háku.

"Já vás dobře sleduji, vy podfukářky vzadu! Žádné pozdní příchody a předčasné odchody na autobus, jinak budou neomluvené hodiny. Zeptejte se Dady, jak ji doma pochválili."

Náhodou, ať nekecá, prošlo to lépe, než jsem očekávala. Ale on to samozřejmě ví nejlépe.

"Co doma? Děsný?" vyzvídají holky o přestávce.

"Nebýt Helenina fotra, tak si naši ničeho nevšimli."

Helis to vykecla? Fakt?"

"A kdo jiný. Slízla jsem jednu výchovnou mezi dveřmi a tím to haslo.”

Helena se tváří jako Sibyla. Důležitá, s přísně semknutými rty. Ona míří k vyšším metám. Holky se od ní znechuceně odvracejí. Má špatnou pověst. Donašečka. Nadále sedím s Jarynou. Chudák holka. Potřebuje morální podporu. Šéfem uhranuta. Celý podzim nacvičujeme předtančení na novou plesovou sezónu. Táta si hraje na mravokárce. Párkrát se našprtám a průser z chození do jazzbaletu načerno je zažehnán. Pilarčino halekavé glory glory haleluja mě zařadí do tlupy majoretek. Zlatým hřebem plesového předtančení je však Offenbachův kankán.

Přišel další dopis od Honzy. Že dobře chápe, jak se na něj zlobím. Že mu mám přese všechny výhrady vůči němu odepsat. Propánakrále, to je ale rána, to je ale "ráána". Já fakt zapomněla. Docela jsem vypustila z hlavy jeho první dopis. Opakovaně mě namíchne dotazování na Helenu. Co je mi po ní?

Čuňas se objeví s výborným nápadem. Pomrkává a měkce pokašlává. Všichni už víme, že Majce uveřejnili básničku v okresních novinách.

"Aby budoucí básnířky měly inspiraci," významně upře ostrohled na třídní poetku, "budete chodit do divadla."

Do divadla si občas odskočím na tátovo předplatné, ale chodit povinně na divadelní představení považuji za nechutné.

"Ále, soudruhu, některé dojíždějí, jak se potom dostanou domů?"

Třída souhlasně zamručí. Čuňas výhružně povytáhne obočí.

"Mohu je vzít autem."

Holky vyprsknou jak na povel.

"Nevlezeme se do auta. Je nás hodně."

"Autobus má dobré spojení."

Koneckonců může to být docela sranda. Zakoupíme si předplatné na nový školní rok. Mnohé z nás se tak dostanou večer z domu a ještě s požehnáním rodičů.

Majda se s novou divadelní sezónou náležitě rozjede. Nebásní o svetrech s vyhřezlými střevy. Vymýšlí libozvučná medonosná slovíčka, navlékajíc šňůru jak poslušná holčička. Pravidelně přispívá do místního plátku, s čelem až po lopatky si špitá s Helenou. Zalykajíce se štěstím nad vzájemným souzněním, okouzlují se svými bystrými postřehy. Žárlím, když vidím, jak se spolu během divadelního představení vytrácejí do přilehlé restaurace Opera. Na všechno se koukám trochu uřknutě a jako z druhého břehu. Život pozoruji jak za výkladní skříní. O to urputněji sleduji pohyby herců na jevišti a v tu ránu zapomínám na všecko kolem sebe. Opojena divadelní mystifikací. Na nejvyšší míru rozrušena prkny, která znamenají svět. Na každé další představeni se těším jak malá holka. Napíšu Honzovi. Naneštěstí táta zahlédne nadepsanou obálku a málem to s ním sekne o zem.

"Ty jsi blbá nebo co?"

"Co má být?"

"Že se s ním zahazuješ, když se na tebe vykašlal!"

Tvář má rozbrázděnou divokými běsy a běsíky a metá blesky s vyvalenýma očima jak tenisáky. Klidně ho nechám vykecat. Copak to mám zapotřebí? Dyť pouze odepisuji na jeden blbý dopis. Nakonec srovnám tátovi optiku. Chci, ať mně nepíše, nic nežádá a laskavě se obrací na někoho jiného. Od té doby mám pokoj. Od obou. Proflákaná ruština se nám vymstí. Musíme šprtat ruské klasiky, i když kloudně tomu nerozumíme. Schází nám potřebná slovní zásoba. Nezbývá, než se biflovat zpaměti. Náš přísný profesor se rozhodne, že nás i proti naší vůli dovede k maturitě.

Jaryna sedává v džesce z levé strany vedle šéfa a Růža z pravé. Vespolek se všichni tři snášejí. Jaryna tvrdí, že románek s šéfem má za sebou, ale pravda je někde napůl.



23.11.2008 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3453x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (874)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (368)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (64)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si
Olga Havlová: První dáma v džínách a s cigaretou Barva očí prozradí váš charakter. Co říká o vás? 5 jednoduchých rychlých večeří pro každý den Nutíte se jíst 2x denně, abyste zhubla? Už nemusíte! Trápí vás odrosty a šedivé vlasy? Takhle je zamaskujete! Seriál Ulice: Gábina na koberečku a lekce pro Miloše Bude první dámou zas Ivana Zemanová? Nenápadná žena, která umí střílet Ženy prozradily: Jaké nevšední pomůcky jsme použily místo vibrátoru? Kuchyňské trendy pro rok 2018. Podívejte se, co právě letí Horoskop na tento týden: Tygry čekají peníze, Kozy erotika