Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

Budu-li chtít

 

Babička se živě zajímá o mé chození s Honzou, kterého by ráda poznala.

"Tak se pochlub, co tvůj galán?"

"Je na vojně," odvětím bez začervenání.

Rodiče se po sobě podívají a nic k tomu nedodají. Tichou rychlou úmluvou se dohodneme, že babičce nic nepovíme.

"Píšete si, že?"

"To víš, že jo, babi."

Babička spokojeně kývá hlavou a s námahou se vykolébá z pohovky.

"Podívej, jakou ti chystám výbavu," s pýchou ukáže do napěchované spodní části obrovské komody.

Ach, ta moje bábi, kdybych jen náznakem tušila, že jí zbývá do konce života tak málo. Co všechno bych jí ještě řekla? Na základce mě brávala do kostela.

"Babi," ptám se, "pánbůh není doopravdy, jenom jako, že?"

"Je doopravdy, ale jen pro toho, kdo ho slyší." Babička věřila na Boží hlas, který zní do uší a do ticha a kdo na něj slyší, tak se podle toho chová. Jako členka Klubu přátel žehu si šetřila na kremaci. Do země jít nechtěla. To ji – křesťanku – přece jen děsilo.

Uondaný brácha spí. Stočený do ježčího klubíčka. Otevřeným oknem koukám do květnové noci. Na noční oblohu posetou hvězdami. Provinile si připomínám babičkou nasyslenou výbavu. Kdypak ji budu asi potřebovat? Jednou možná. Budu-li chtít.

Tancování je úchvatné, jaro potácivé a škola veskrze nepříjemná. Párkrát si dovolím přepych, že jdu za školu. Napřed na oční, kde předstírám potíže s tupozrakostí na pravé oko. Přestože mám na omluvence odchod od lékaře, ve škole se neobjevím. Uchýlím se do opuštěného pelíšku za městem. S poutavou četbou pod paží.

Sundám si tenisky. Rozvalím se na záda do trávy. Pozoruji honící se beránky na obloze, rozmlouvajíc s nimi tiše. Hele, ty malej a dovádivej, neschovávej se za tu rozsochatou obludu. Neposlechne. Dostane po šlapkách. Obluda se na něj vrhne. Lačně. Schlamstne ho jak malinu. Zatáhne se, je nesnesitelné dusno a dokonce kdesi v dáli zahřmí. Otevřu knihu a honem ji zabouchnu. Eminy problémy s Bovarym a se životem mě nějak nedojímají. Husa kromobyčejná. Její snění o skutečných i neskutečných milencích otravuje. Každou lásku zabije přílišným žvaněním. O ní. Rudolf miluje sex. Ema chce hlavně mluvit. O něm. V příjemně vysoké trávě jsem schovaná jako v náruči. Okusuji si nehty. Zpracovávám dolní ret do neforemné napuchliny.

"Udělej bimbův ksicht!" chechtával se táta. Sešpulím rty na černouška, dokud se horní ret nedotýká špičky nosu.

"Bumbzichbuch," šklebím se na tátu.

Ještě jednou si dát opáčko s malou holkou. Samé srandičky. Nikdo po mně nic nechtěl, s ničím mě neotravoval. Táta vždy v dobré náladě. Veselý a hravý. Bez kabonění. Kam se poděla ta nádherná nedělní rána s rodičovským mazlením v široké manželské posteli. Dětství upláchlo do nenávratna. Honza na vojnu. Bulím, protože vím, že chtěl něco jiného, než mazlení s malou holkou. Z trucu našpulím pusu. S pokročilou hodinou končí školní vyučování a s ním mé špatné svědomí. Holky jdou na oběd a pomlouvají kolouše, jak to dneska opět zapinkal. Sním o normálním vztahu s bezvadným klukem. Kde se můj milý toulá? - Šustot v křoví za mnou. Zbrkle se posadím. Z houštiny vyrazí zajíc. Hnědě béžový sekáč. Nad hlavou odpoledním sluncem prozářené mladé smrky s vyrážejícím zeleným jehličím. Copak tu není krásně? Není. S Honzou tu bylo krásněji. Krušně si připomenu.

"Copak říkají rodiče tvému špatnému zraku?" dotazuje se zvídavý Čuňas.

"Posílají mě k lékaři." Nějaká kačena vzadu vyprskne do dlaní.

"Aha. A co znamená ta časovka na omluvence?"

"Tam se zapisuje příchod k lékaři."

"Zajímavá teorie," blahosklonně se usmívá profesor.

Tváří se, jako by mně to zbaštil. Připotácí se konec školního roku a já si při pohledu na vysvědčení myslím, že konec světa. Na vysvědčení vyfásnu šest neomluvených hodin a dvojku z chování. Doma si napřed nevzpomenou, že bych měla předložit nějaké vysvědčení, ale nakonec jim to nějaký zlomyslný čert nakuká a průser na obzoru. Táta mně naštvaně vrazí jednu mezi dveřmi, abych si uvědomila, že dokud patřím ke spořádané rodinné smečce, budu ctít její zákony, avšak na moji dospělost nebere pražádný ohled. Potupně přetrpím mentorování o tom, že příští rok maturuji. No jo, beru to na vědomí a nebudu chodit za školu. Pokud budu chtít. Všechno odkývám, jen ať mám svatý klid a pokoj.

S džeskou jedeme na letní soustředění. Jarynu bereme s sebou, protože truchlí nad kamarádkou ze základky, která zůstala s rodiči v Jugoslávii. Její výraz smutné nudle se nedá vydržet. Šéf zajistil podnikovou chatu u rybníku v jižních Čechách.

"Hádejte, kdo zmeškal autobus?" zařve šéf na plná sedadla těsně před odjezdem.

"Vůbec nechápu, že se tomu ještě někdo diví!" dá k dobrému Jaryna při pohledu na mě, když potem splavená strkám dovnitř autobusu kufr.

"Hádejte, co měla tak neodkladného na práci."

"Nic moc, strkala hlavu do  trouby.”

Nesušila vlasy fénem, nýbrž jen tak nad plamenem, jéjéjé!" nepříčetně víc řvu, než zpívám, “copak můžu za to, že mi spadl fén na zem?!”

"No to sis nemohla vymyslet lepší blbinu," zašklebí se šéf jako puklý chleba.

Šineme se tím nejstarším autobusem všech dob. Jaryna dělá na šéfa oči a výborně se s ním doplňuje. Růžena, jeho pravá ruka, bystří a zavětří průser. Zoufale zápasím s loďákem, který málem spadne na Kvakovu hlavu. Sólový tanečník číslo jedna mi pomůže pořádně upevnit kufr a galantně nabídne místo vedle sebe. Neodmítnu. V polospánku se opírám o jeho rámě a otvírám oči jen tehdy, když míjíme nějaký rybník. K večeru dorazíme na místo určení, rozhrkaní jak lentilky, s vizáží rozlámaných sušenek. Vypadáme jako výstavní kousky z anatomického muzea. Jaryna sedí před chatou jako vyměněná, neobvykle zamlklá. Šéf zapěl na její notu a holka se rozpálila jak hasičský kalendář. Druhého na jeho místě by utřela jak parmazán a ještě by si ho vytřela z koutků.

"No né, vy také rybaříte?" neskrývaně žasne nad šéfovým rybářským nádobíčkem.

"Správce tvrdí, že tu berou."

"Děcka, budou pečené ryby!"

"Pokud něco chytnu, jinak brambory na loupačku."

"A kdy budeme chodit na ryby?" ptám se, myslíc na všechny ty hodiny, které tu budu nucena protancovat.

"S tebou bych toho nachytal," obrátí se ke mně.

"Já nemluvím o sobě, ale Jaryna netancuje."

"Copak ty si ráda nepospíš?" nevěří svým uším šéfova favoritka. Začichám doutnající konflikt.

"Co by pro ryby neudělala, že?" foukne šéf do Jaryny, aby mu nevychladla.

"No uvidíme," suše odtuší ofouknutá s pohledem upřeným na Růžu.

Než si stačíme vybalit, nastane večer. Vlahý a úplňkový.

"Holky, jdeme se koupat!" vyřvává šéf na chodbě. Vyrážíme všichni jako jeden muž. Orosenou vysokou trávou se rozběhnu k rybníku. Vyčkávající dřímající hladina. V objetí křovin a vrb. Na temném pozadí obrysy temných hvozdů. Večerní ticho rozčísne zběsilý řev, dusot a následné plesknutí nahých těl o hladinu.

Utíkám na dřevěné molo a vyhnu se tak bahnitému břehu. Střihnu starťáka. Plavu mnohem dál než ostatní, nemohu se nabažit opuštěnosti a ztracenosti v nedozírné vodní pláni. Ležím na zádech unášena vlnkami, pozorujíc noční oblohu a naslouchajíc božskému tichu. Bůh spánku se dívá shora. Bůh smrti ze dna rybníka. Přitažliví synové noci se protnou v průsečíku mého těla. Středo-bodem života a smrti. Roztřesu se náhlým chladem. Rychlými tempy přirážím ke břehu.

"Kde se flákáš, čochtane?" plácne mě šéf po zadku.

"Málem jsme najali jednoho vodníka, aby šel po tobě," směje se Jaryna.

"Není třeba, bohové se o mě postarali," rozkošnicky se protáhnu.

"A dobrý, ne? Užila sis?" uchichtává se taneční čtverka, zvaný Sprosťák.

"Jsem úplně grogy," klopýtám škobrtavě, nohu přes nohu. Do tmy.

Dáme dohromady proviant a uspořádáme žranici. Zapíjíme putovní termoskou s vychladlou černou kávou.

"No pánové," zhluboka si lokne Kvak, "a dámy," znovu se žádostivě podívá na dno, "já žasnu nad luznými háji. S rozdováděnými nymfami, kvak!"

"Najádami, žabáku. Kvákáš, kvákáš a místo kávy na nás zbyla žbrunda," utře ho Jaryna.

Chopím se termosky. Vyprsknu odporem. Skutečně, lógr skřípe mezi zuby.

Noc se přehoupne k půlnoci.

"Děcka, jdeme spát, ráno vás vzbudím, nejpozději v sedm", šéfova pobídka utne zábavu v nejlepším.

"Ještě dobereme zbytky!"

"Končíme, vážení," tváří se přísně jako chrámová svíčka. Raději sbalte fidlátka. Růža, ochránkyně šéfovského krbu, si důležitě přisadí:

"Ráno povedu rozcvičku a pořádně vás proženu, bando jedna."

"No jo, dyť slyšíme."

Utahaná buchnu na postel. Zemdlená a bezvládná jako kus špalku. Jaryna plavoucí sem a tam místností, se pomalu rozplývá před očima. Její beztak dlouhé údy se ještě dál protahují a celé tělo ještě více vláční. Připomíná nějakou šelmu, jaguára nebo tak něco.

Odříznuti od světa jsme na soustředění už druhý týden. Kromě koupání celé dny dřeme a makáme na stále lepších krokových variacích. Z Jaryny se stane zdatná rybářka. Dva zadaní kluci jsou pod přísným dohledem svých partnerek. Zbývající Kvak se Sprosťákem jdou z ruky do ruky, holky jsou v ukrutné převaze. Nespokojeně a zatrpkle se tváří jen Růžena. Všichni tušíme, jakou to má příčinu, ale nikoho ani nenapadne se tím zabývat. Ve svých pětadvaceti je holt vyčichlá a pro nás mladší nezajímavá.

Jednou přistihnu Jarynu, jak sedí v okně a zoufale upírá pohled kamsi za obzor.

"Co je, stalo se ti něco?"

"Ále nic…"

"Vypadáš - babička by řekla - jako boží umučení!"

"No a co?"

"Líbí se ti?"

"Je jiný, než ti pitomí kluci."

"Nedá se natřít na chleba."

"Ale je ženáč!"

"Ale sexy, ne?"

"Ty mě štveš."

Podaří se mi trochu ji rozebrat, ale holka v tom lítá až po uši. První láska podobná spalničkám. Objeví se a mizí. Beze stopy. Mámení, rozechvění a následné zešílení se pokaždé opakuje s železnou pravidelností. Šťasten, kdo nepoznal. Nešťasten, kdo se dočkal. Pokud u toho nejsou dva. K romantické lásce patří utrpení z nepřekonatelné vášně. Pak to dostane ten správný říz. Šéf si rád hraje s ohněm. Naši ženskou smečku s nepatrným vzorkem mužských řídí a vede. Na parketě. Jarynu zblbne. Dokonce ji přinutí tancovat. A jak! Musíme uznat, že se svýma nohama si může dovolit i sem tam něco pokazit. Její dlouhonohou přednost hned tak někdo nepřekoná.

"Jaryno, pořádně, výš, ať je kankán jako vyšitý!"

"Daduno, nečum a hejbej se! Ostatní taky. Ty dvě to za vás neodtančí!"

"Ten je ale v ráži," vrtí se Růžena celá blahem bez sebe. Kmitá kolem něj jako raketa, předvádějíc své taneční kreace a ke své smůle mu zaclání ve výhledu. Podceňujíc situaci, setsakramentsky mu brnká na nervy. Šéf zprvu předstírá zájem o Růženin talent. Svatá prostoto! Nakonec se počne netrpělivě vyklánět. Buď nalevo, nebo napravo. Rupnou mu nervy.

"Růženo, odprejskni!" zařve s gustem.

Růžena zesiná ponížením. Chudák holka. Dostává zabrat jak zákonitá manželka po dvaceti letech. Tváří se jako obětní beránek na rožni svého miláčka a docela si v tom lebedí.

Tancuješ dál, jako by se nechumelilo? Jó, holka, pak ti není pomoci. Šéf potřebuje nezbytné vzrůšo. Všude. Ve vztazích, v životě i na parketě. Docela se v tom vyžívá. Žena jako trpitelka je pro něj ta nejrajcovnější.

Magneťák vyřvává na plné pecky. V oknech chajdy stojí reproduktory. Příroda si zacpává uši. Svíjení, merendění a křepčení. Jako v bezuzdném spěchu před koncem světa. Hudba utichá a život se zastaví, ustrne jako v předsmrtné křeči. Ztrácí smysl.

Vyždímaná přítomnost povívá ve větru jako kus hadru. Na kůlech nerozumu. Lomcuje s našimi těly. Žijeme se strachem, vstávaje, lehaje. Bojíme se a proto chceme tancovat. Nonstop. Žít ve strachu je jako žít jen napůl. Život tak jako tak proteče mezi prsty. Zkrvavenými úzkostí. Nechceme vědět proč, ani jak se to stane. Jestli s naším nebo bez našeho přičinění. Stejně proteče. Jak jinak.

Šéfovy sólové stálice přestávají být populární. Trháme je s Jarynou na cucky. Šéf slastně rozvalen jak v lehkém rauši.

Pustí sambu. Rozbuší se mi srdce. Zbožňuji jakékoliv svíjení v latinskoamerickém rytmu. Houpavé odklony a příklony, podivuhodné propletence a zamotávky. Dva kluci drží metr dlouhou tyč a my ostatní podlézáme. Není jednoduché podsunout se na přikrčených nohách pod tyč a v co nejnižším oblouku podlézat. Postupně se snižuje mezera mezi tyčí a zemí na minimum. Tanečníci jeden za druhým odpadají. Zůstanu poslední spolu s Kvakem. Šéf nás hecuje.

"Dado, ještě jednou a co nejníže. Záda až na zem!"

"Víc to nejde," zadýchaně odporuji. Holky se nezřízeně chechtají.

"Co je, co se děje?" vyzvídá šéf. Ozývá se chichotání v holčičím kroužku nemilosrdných.

"No jo, v určitém bodě se zasekává!"

"Dyť jí to stále opakuji, ať cpe pánev co nejníže."

"Ještě jednou, drž se, ruce, ruce!" Šéf znovu vrátí pásek a skladba oslavující Bardotku nás rozhodí v sambovém rytmu. Tentokrát se všichni držíme o poznání déle, ale opět nastane okamžik, kdy tyč neshodíme jenom my dva s Kvakem. Pořád to vypadá na malou rezervu. Zkouším to ještě níže.

"Víc do kolen a lokty se musíš sunout těsně při zemi."

Všichni mi fandí, ale marně. V kritickém okamžiku znovu tyč mírně nadzvednu.

"Nesvedu to."

"Máš svůj sedlový bod," souhlasně pokývne šéf.

Holky zešílí radostí. Urvané smíchy se můžou zbláznit, když vidí, jak můj Venušin pahorek opakovaně nadzvedává tyč. Ale nepokrytě mi závidí, když sólo s Kvakem dostanu. Přišla jsem k němu jak slepý k houslím, i když celkem bez zkušeností.

"Pro dnešek končíme, jdeme se vykoupat!" zavelí šéf.

Vlítneme do rákosí. Kačeny odpočívající v křovinách vyděšeně vzlétnou. Čeká nás prohřátá voda obklopená zářící zelenou hradbou. Houpu se na hladině, poslouchajíc příjemné šplouchání, chladíc si bolavá chodidla, přemítám o rusalkách a jejich životních eskapádách, pozorujíc lekníny, které září jak drahokam uprostřed rybníka.

Jako tonoucí

chytám se vzpomínek

Jako tonoucí

bojím se sebe sama

Jsem a nejsem

slova psaná na vodu

chrlí jazyk

lživého hrdla režimu

3xJ=3,14


 

Slunce se co nevidět skulí za lesy a od východu se přitrmácí měsíc. Přivírám oči. Vtom mě někdo uchopí za hlavu a stáhne pod hladinu.

"Kvaku, pusť!"

"Straníš se kolektivu."

Nikde nikdo a mé tělo je zkoumáno smělými dotyky pochybného slídila, který navíc předstírá zájem o nekonečnou hlubinu pode mnou. Snažím se vymanit. Uplavat jeho potápěčskému umění. Naštěstí pro mě kraula moc neovládá. Nasadím prsa a uplavu Kvakovi supícímu daleko za mnou.

Zdá se, že Jaryna díky tancování svou zamilovanost úspěšně zvládá. Oči jí planou nadšením. Dokonce postrádá obvyklý výraz plný žalu, nekouká jako smutná nudle. Šéf začne chodit na ryby sám. Večery s Jarynou prožvaníme.

Vaříme černou kávu. Zapálíme cigaretu a zkušeně hodnotíme, jak jde život.

"Víš, co nechápu?" pronese Jaryna, "že se dokážeš bavit s Helenou, po tom všem."

"A co mám dělat? Zliskat ji? S Honzou je to dávno pasé."

"Zavinila sis to sama."

"Ty bláho, mně se fakt stýská, ale víš po čem?”

Copak se milujeme jenom z lásky?"

"Než se s někým vyspíme jen tak."

"Udělalas to někdy?"

"Ještě ne. Hormonální obluzení mě až tak nebere."

"Hm, ale měla bych se nechat odpanit, abych nezarostla mechem."

Řehtáme se jak najatý, a já tuším, kdo s ní bude hrát hru na chirurga a jeho pacientku. Mám chuť se pomilovat, jen tak, bez zátarasů a zábran. Navenek si hraji na zkušenou hrdinku s nadhledem, ale uvnitř se cítím prabídně. Není-li odříkání nezdravé? Beztak je.

"K Honzovi ses hodila víc než Helena. Vypadá vedle něj jako matróna."

"To není pravda, já si myslím, že jim to docela sekne," zeširoka zívnu a dám tak nepokrytě najevo, že pro mě tato debata postrádá půvab.

"Pojď se vykoupat. Večer je to nejlepší."

V rychlosti si natáhneme plavky a upalujeme do tmy s vyčkávajícím rybníkem. Nelekáme se tajemných zvuků kolem vody, to staří známí s námi dobrácky rozmlouvají. S občasným rybím šplouchnutím, žabím kváknutím a šumsvistem v křovinách se tu dvě říše potkávají, pozemská a vodní.

Po týdnu jsme všichni opálení jak čerti. Během druhého týdne máme dodělanou sambu a napůl rozdělané předtančení v rytmu čača. I když je louka pěkně zdupaná a naše nohy dychtivé, čača se zatancovat pořádně nedá. Snažíme se nadřít choreografii. Chytnu se a šéf mi sem tam podstrčí sólovou exhibici. Jako partner je Kvak k nezaplacení. Tančí v neuvěřitelném tempu a na place se dokáže vylhat i v těch nejzapeklitějších situacích. Zhusta s ním tancuje zkušenější Růžena. Jejich improvizace na dané téma se táhnou hluboko do noci a šéf má tak příležitost doladit náročnější taneční figury.

Sedíc bokem pozoruji holky, jak metají přemety stranou. Sním o tom, že dosahuji Růženiny úrovně a všechny sólové výstupy utancuji s Kvakem sama.

"Co tu sedíš a vejráš?" zaskočí mě známý hlas.

"Nechce se mi," pravdomluvně odvětím a dál upřeně zírám. Na rybník s lekníny. Na lesní panoráma s nasupenými mračny. Můj zrak upoutá překrásná duha, za kterou si mohu domyslet cokoliv. Jen my svou láskou dáváme lhostejnému vesmíru smysl. --- Vesmír už není prázdný, ale čestný a mravný.

"Já vím, jsi somnambulní koloušek." Kvak se strefí do něžně známých slov, na která slyším, jež ve mně dokáží rozvibrovat membránu vášnivého dojetí. Aby bylo ještě hůř, prohrábne mi ježka na temeni hlavy. Nebo spíš pohladí? Nevím, v tom okamžení cosi mezi námi zajiskří a mě polije horko.

Cítím, že rudnu. Zmateně odvracím pohled od rybníku ke břehu, kde se srocuje kačena s káčaty. Kvak usedne vedle mě.

"Další sólo nedostaneš zadarmo."

"Třeba je mi to fuk," pokrčím rameny. Ale kecám a Kvak to moc dobře ví. Je si vědom toho, jak šíleně toužím tancovat právě s ním.

"Není mi dobře, jsem indisponovaná." Hodím návnadu. Zpytavě si mě prohlíží. Zakroutí hlavou a zvedá se k odchodu.

"Tak jo, já tě omluvím," jako by spolkne vnadidlo i s navijákem. Myslím na to, že se neúprosně blíží konec pobytu. Vzpomenu si na domov. Zatrne mi zimolezem, neblahým srpnovým splínem. Dyť je to jedno, jeden rok jako druhý. Jako by něco pozvolna umíralo. Smrdělo. Od hlavy nebo od paty? Člověk není ryba a smrdí od hlavy. Zapáchajícími myšlenkami. S hrůzou si uvědomím, že musím chvíli přemýšlet, jaký školní rok vlastně začíná. Čas stojí. Jako stojatá voda v rybníku. Vodní vír točící se v bezcílném bezčasí. Současné není to, co překřikuje, nýbrž i to, co přemlčuje. Ámen, nešťastná Marino Cizí.

Zamyšleně sedím u vrbiček. Na bobku, s bradou zapřenou o semknutá kolena. Střídavě hladím zelený pažit nebo nervózně škubu trávu.

Růžena s šéfem divoce gestikulují a dají se do řeči se správcem, jenž jim mává před očima novinami.

"V Praze jsou nepokoje. Píšou, že museli zakročit proti kontrarevolučním živlům!"

Noviny kolují z ruky do ruky. Hřídel zaseknutého času zaskřípe nevolí. Dopustil se prdelního hříchu.

"Ksakru!, uvidíme, co nám řeknou na Hlasu Ameriky, " zuří šéf.

"Co když se někdo upálí?" sekne kozla Jaryna.

Kněz by v pekle vytvořil plamen a ve spojení s hadem je to ten nejmazanější tvor, kterého Pánbůh mezi zvířaty stvořil.

"Dej pokoj! Mládeži končíme, dnes máte volno." Šéf se prudce otočí a rychlou chůzí se vzdaluje k chatě. Ztuhneme překvapením.

"Co mu je?"

"Buďte rádi, že jste tak mladí," suše poznamená Růžena a oddaně následuje svého pána a velitele.

"Rozumí někdo tomu? Jdu se koupat."

"Říkalas, že ti není dobře?"

"Jo, ale teď mi je tak akorát, chápeš, Kvaku?"

Vidím, že nechápe, ale je mi to šumafuk. Zahodím triko a hupsnu do vody. Na louce vyřvává magneťák a holky se v základní pozici o cosi snaží, ale přitom se tak akorát ve vlastním potu smaží.

"Bando náměsíčná, stop. Končíme, nic nebude!" káže Kvak. Zbytek dne nestojí za zlámanou grešli. Ve vodě přibude pár zoufalců navíc. Šéf se vytratí na ryby a koutkem oka zahlédnu, že Jaryna se nenápadně odloudá jeho směrem.


25.10.2008 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3610x

Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (370)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si