Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

O koutkování /5/

 

Tiše zamířím do koupelny. Mičánek si přišel na své. Fízl.

"Dado, seš to ty? Pojď sem! To je moje dcera."

Civím na tátovu čtyřicítku a vycením na ni zuby jako předváděná medvědice. Máma se křečovitě směje. Docela ji chápu. Je v nejistotě. Tuší, která bije. Vůbec jí nezávidím. Táta je vůl. Nechápu, co tady pohledává jeho milenka.

"Jak se k tobě chová Helena ve škole?"

"Normálně," lžu bez mrknutí oka.

"O rodičích se spolu nebavíte?" zkouší to na mě táta.

"To jsme odbyly v prváku."

"Helenin otec chce našeho tátu odkráglovat," celkem zbytečně upřesňuje máma.

"Nechej toho, dyť je to jedno." V tomhle tátovi rozumím – jenom nic nerozpatlávat.

"Jak se chovají profesoři? Nechtěla bych být na jejich místě," zamíchá se do hovoru čtyřicítka inteligentní.

"Celkem ujdou. V ruštině se připravujeme na další hodiny. Ještě jsme neprobrali jediného spisovatele." Zamlčím, že dostaneme profesora z vedlejší průmyslovky, protože ruštinářku vylijí.

"A co Čuňas, ten byl přece velký straník." Máma má na mysli našeho tříďase, se kterým se osobně zná.

"Je ještě tlustější. Místo matyky máme třídnické hodiny."

Opět nedodám, že se někteří profesoři lísají k Helis kvůli jejímu fotrovi. Že jsem se dobrovolně stáhla do pozice třídního šaška. Že recese a šprťouchlata jsou má parketa. Že marnost nad marnost mi připadá jako nejrozumnější moto mého života. Jak jinak, když vše je dovoleno. Na věčné časy a nikdy jinak. Zameškané hodiny strávené v rozjímání u lékaře dostanu na konci roku spočteny. Jen máma se diví, že ji Čuňas ze staré známosti zavčas neuvědomil.

Sedí u televizoru jako zmoklé slepice. Svěšené koutky kolem úst. Zestárlí a nešťastní. Po dlouhé době jim dám pusu. Na dobrou noc. Táta mě vřele obejme. Na okamžik podlehnu dojmu, že u nás nesedí jeho milenka, ale docela neškodná společná známá.

"Dobrou, Dadko!" A tu jsem pochopila, že ta jeho čtyřicítka inteligentní je jenom epizodkou, kdežto máma a já s bráchou tím nejdůležitějším. Prostoupí mě radost a vlepím mu ještě jednu pusu a málo schází a je to skoro jako dřív. V pokojíku zkontroluji brášku. Potěší mě. Přidržuje si pravičkou pinďoura. Spokojeně buchnu na postel. Cosi se ve mně uvolní. Stékající krokodýlí slzy mě zastudí v uších. Cvakne pokladna. Součet vyhozen. Život mi naznačil, že něco skončilo. Strom poznání zaševelil. Slzavé údolí zavonělo vzpomínkami.

Rodiče jeli k babičce na chalupu a já se rozhodla strávit odpoledne s Honzou, vymlouvajíc se na školní povinnosti. Přišel s osmi narcisy a sedmičkou bílého vína.

"Kvůli tobě jsem zradila babičku. Má pro mě dárek k narozeninám."

"Já taky, " Honza vytahuje malou krabičku, "nedostal jsem ho ani na malíček, ale tobě padne jako ulitý, zkus si ho."

"Ten je super." Obdivuji stříbrný prstýnek s drobným bílým očkem.

U této vzpomínky se rozbrečím. Jako bych bůhvíco ztrácela. Rozplývalo se to v prstech a měnilo v nic. Brácha se zavrtí v posteli. Přetáhnu si peřinu přes hlavu.

"Víš, proč jsem si tě v tanečních všiml?" rýpl si tehdy Honza. "Protože jsi vypadala, jako bys tam nepatřila."

Měl pravdu, já se tam dostala náhodou. Hoši měli málo partnerek na tancování, tak prvačkám rok přidali.

Hladí mi ježka proti srsti. Žužlá ucho. Chci si povídat. O Zajícovi. O tom, proč mu nejel na pohřeb, když měl možnost s autobusem z průmky. Namlouvám si, že třeba nemohl, ale v hloubi duše vím, že nechtěl. Něco vytuší a o to usilovněji mi hněte prsa. Taky vím, že bych se měla na všechno vykašlat. Že na věcech kolem sebe nic nezměním. Úporně prožívám přítomnost, rozvibrována jeho medvědími tlapami. Proti své vůli se ocitnu na šíleném kolotoči, letíc v jedné veliké závrati, nemyslíc, dobrovolně a zouplna se vzdávajíc zdivočelým smyslům. Může mě kdokoliv přistihnout a já stejně budu dál pokračovat. Ve vzrušujících erotických hrátkách, za které bych dala v tu ránu i život. Záblesk zdravého rozumu mě ponouká, ať sebou hodím, než nás někdo překvapí, ale tělo dál sobecky uplatňuje své právo na rozkoš.

"Víš to, že sáláš jako kamínka?"

"Nemluv,” říkám nahlas, “a dělej!" domýšlím v duchu.

K čemu slov. K čemu rozebírání uplynulého. K čemu komentář k pálící kůži s nervovým zakončením. K zbláznění citlivé. Zato on ne. Neztrácí hlavu ani při tom. Má ji pevně posazenou na svém býčím krku. Ta moje se kutálí z kouta do kouta, zpitoměle naslouchajíc psokočičímu předení.

Od naší poslední hádky spolu chodíme a nechodíme. Povídání vázne. On je myšlenkami bůhvíkde a mně je to většinou šumafuk, jestli spolu mluvíme nebo ne a teprve doma brečím do polštáře jako šílená.

Helis ve škole zahrála dojemnou scénu. Vyšla si v nových riflích. Sebevědomě se předváděla na chodbě.

"To Vám doma neřekli, že se takové oblečení do školy nehodí?" vyjede na ni Roček. Helena nahodí nechápavý obličej.

"Zítra mi osobně ukážete, co máte na sobě. Ať už Vás v tomhle nevidím", pokračuje profesor.

Docela zíráme. V čem se liší Heleniny rifle od těch našich? Jsou o poznání novější, nic víc.

"No holky, on je snad vygumovanej?" Vtom se rozletí dveře od kabinetu.

"Co jste to říkala?" Roček rudý ve tváři jako krocan vypadá na to, že ji zabije. Zničehonic se vzpamatuje a zacouvá dovnitř. Helena zesinalá v ksichtě vyleze na okenní parapet a vyřvává do ulice, že raději skočí z okna, než by se dobrovolně vzdala riflí. Držíme ji společně za nohy a dujeme do ní, že to nemá cenu jen do té chvíle, než zjistíme, že stojí na parapetu docela klidně. Milostivě sleze dolů a stane se hrdinkou dne. Rozšafná a sebevědomá přijde na druhý den ve stejných kalhotách. Příslušný profesor si jí nevšímá, jako by byla vzduch. Od té chvíle jsem často vídávala na její tváři podobný samolibý výraz vítěze.

Život se odvíjí jaksi vyšinutě. Všichni všem lezou na nervy. Naštvaná přítomnost vypadá děsně v obráceném svetru. Naruby. Pan Snaživý přebíhá z jednoho tábora do druhého. Pan Váhavý je na tom ještě hůře, šplhaje na Říp s vyhřezlými střevy od samého napínání na skřipec. Nakonec se do každé noty zpívat naučí, vlastně mu nic jiného nezbývá, má přece rodinu a hlavně, čas od času si bez zbytečných cavyků zakalí chobot.

Drtím struny kytary. Jsem úplně mimo. Prohrabuji se mezi vytrženými listy z deníku. Dyť to nemohlo dopadnout lépe. Teprve nynčko mám tu správnou šanci. Odmilovat se. Za nějaký měsíc mně bude ukradený. Za oknem se zubí prosincové slunko. Drobné vločky poletují sem a tam. Vztekle uhodím do strun.

"Ségro, potřebuješ něco?" mihne se brácha mezi dveřmi.

"Jo, dobrou náladu."

"To máš blbý."

"Nestarej se."

"Máš jít za mamčou do kuchyně."

Otráveně se zvednu z pohovky. Se zarudlýma očima od pláče. Do pokoje se vkrade vůně cukroví. Vánoce coby dup. Prachy žádné. Jak jinak.

Těsně před vánočními prázdninami přijdu do školy a Helena sedí jinde. Nevzrušeně kývnu na Jarynu a od té doby sedíme spolu natrvalo. Doma se pro jistotu nezmiňuji, nechci zbytečně vířit emoce. Napadne trochu sněhu. Mamča dopeče zbývající dobroty.

Prohlížím se v zrcadle jakýmsi prvotním pohledem. Najednou se vidím jinak. Oslnění životem je tatam. Připadám si nijaká, studená a šedivá. S Honzou se nevídám. Zastaví se za mnou den před Štědrým dnem. S mrkací panenkou v krabici pod paží. Manekýnkou s malinkatými ňadry. Naondulovanými blonďatými vlasy. V dlouhé večerní róbě. Hledám za tím bůhvíjaké poselství, snažím se rozluštit, jestli mi náhodou nemá něco dojít. Tak jo, tak slez.

Zadívám se ti úpěnlivě do očí a předám dávno nachystaný dárek. Jedny křiklavě červené froté ponožky a druhé jasně modré. K černým manšestrovým riflím jako ulité. Do jedné ponožky schovám umyvatelnou šlajfku. Na gumičku. Cítím, jak šíleně rudnu a vůbec nic nebrání tomu, abych se nevybarvila do temně fialové. Jó, hezky vypadat, to ti teda jde. V tom okamžiku podlehnu tvému zjevu, namlouvajíc si, že se mezi námi vlastně nic neděje a nic nezměnilo. Honza se zazubí. Dostanu šílenou chuť přitisknout se k tomu krásnému tělu a na nic nehledět. Zabořit prsty do jeho kštice. Ukrýt se v jeho náruči. Pozná to na mně. Oči mu ztmavnou. Naprázdno polkne.

"Přišel jsem se rozloučit. Abys o mně neříkala, že jsem zbabělý," pronese chraptivě. "Jedu s Helenou na hory."

"A co Luboš?" ptám se blbě a nepatřičně.

"Však víš, je to hrdina."

A já hrdinka, ty hňupe, zato teď se tvářím jakoby nic. Navenek vyrovnaná, ale uvnitř sesypaná na hniličku.

"Jsem rád, že to tak bereš..." trochu překvapeně dodá, očekávaje bezpochyby jinou reakci.

Vystrčím ho na chodbu. Zapadnu do pokoje. Jako smyslů zbavená buchnu na postel. Slyším, jak z kuchyně vybíhá máma.

"On už tu není?" jukne na mě do pokoje.

"Právě jsme se rozešli."

"Vždyť ti přinesl dárek?

"Panenku na hraní," umlknu a nehodlám to dále rozpitvávat. Osamím v pokoji a tiše trpím. Jak ráda bych se vyřvala, ale není materiál. Jedinou slzu, jediný zvuk ze sebe nevymáčknu. Přes spáleniště se přehnal uragán. Nemůže se něco stát?

Vše začalo Honzou Zajícem, když se upálil na Václaváku. Na průmyslovce byl z toho poprask jak mezi studenty, tak mezi pedagogy. Na rozdíl od všemi oplakávaného Palacha byl Zajíc už jen tutlaná story. Stranou a vládou. Holky si půjčovaly jeho básničky. Jako by se v nich chtěly dočíst, proč to udělal. Chtěl nás vyhecovat? K čemu? Honza se zmínil, jak ve škole stáli tryznu a někteří jeli školním autobusem na pohřeb do Vítkova. On ne. Prý ten den vyfukovalo a byla vlezlá zima. Průvod doprovodil Jana na hřbitov, kde byl pochován do země.

A ještě jiné zástupy táhli naším městem. Když jsme vyhráli nad Rusy a psi odštěkali pět vítězných branek.

"Golomka, Golomka", křičí lidé. Srocují se okolo pravoslavného kostela, před radnicí řeční herci, průvod zamíří k průmyslovce.

Nastane období, kdy uklízečky budou prověřovat lékaře,” shrnul to táta jednou větou.

Doba ledová je doba ledová, Žanek sem, Žanek tam, napřesrok už nikomu nezvoní hrana. A pes po nich neštěkne. Má to smysl kopat do mrtvoly? Krčí nos svatoušek poučenější. Přítel Čas počítá zaváté stopy slepých hrdinů.

Chci jet s bráchou na sjezdovky. S Honzou si mohu tak akorát zaběžkovat.

"Kolouši, dej mi pokoj," odsekává, když do něj duji jak siréna a lákám jej na hory.

"Vyběhneš si hřebenovku."

"Copak jsem zajíc?"

"Nejsi a nikdy nebudeš!"

A už jsme v sobě. Musím vyposlechnout příval výčitek, jak jsem nemožná, když obdivuji někoho, kdo byl téměř blázen.

"Zato ty jsi maturitu stihl i s odkladem."

"Jeho chyba, že si pletl politiku se životem."

"Dyť je to hnusný. Kdekdo převléká kabát. A ti, co musí držet hubu, si nechají srát na hlavu."

"Mluvíš přisprostle, nezdá se ti?"

"Napadá tě něco lepšího?"

Po novém roce napadne další čerstvý prašan. S bráchou si odskočíme na Červenohorské sedlo. Na kotvě to zvládnu. Ale dolů bojuji jako o život. Nohy mě pekelně bolí a to mám teprve pár jízd za sebou. Muldy mně dávají co proto. Luďa sjíždí přede mnou, já padám jak vemeno a hloubím jeden lavor za druhým. Pěkná stopa vytvořená bráchou je fuč, zavátá ostrou fujavicí.

Honza s Helenou navštěvují noční podniky. Bohužel jim to docela sluší. Nejvíc ze všeho mi schází kluk na mazlení. Na hraní. Zlomyslně se těším, až Honza na jaře konečně narukuje. Před Helenou machruji, jako bych mu kopačky dala sama. Tvrdé pózování mě stojí hodně sil. Ale ona ví svoje.

Pořád kamarádím s Jarynou, i když máma má jiné představy o holčičím zjevu.

"Podle bundy bych si myslela, že tu má Dada kluka,” viditelně si oddechne máma.

Jaryna se zatváří náležitě kysele, ale celkem to přežije. Konečně, máma není ve své mýlce sama. Holkokluk si nechá narůst dlouhé vlasy a když si je sčeše do culíku, stane se z ní docela pohledná holka.

Jaké štěstí, Honzu odvedli! Docela to Heleně přeji. Vystavuje na odiv hluboký žal a všem dává na vědomí, jak děsně trpí. Protože má být vyvolána z účta, usedavě se rozeštká, kladouc hlavu na lavici v okamžiku, kdy profesor na ní spočine zpytavě pohledem.

"Copak se dnes stalo soudružce Hajné?" lstivě a s lehkou ironií zavětří Džombra.

"Soudruhu, ona je dnes hrozně špatná”, oroduje za ni sousedka, “její snoubenec narukoval na vojnu a ona celou noc nespala." Teď jsi to přehnala, myslím si, a taky že jo, Helis letí k tabuli. Jako když pohnojí.

"Určitě takto získaný čas věnujete účetnictví, pokud chcete být připuštěna k maturitě,” nastíní zkoušející tíživou situaci.

Profesor si ji vychutnává. Nakonec vybojuje za tři a my ostatní jen tiše závidíme, že to má za sebou. Vítězoslavně se po mně podívá, když se nese kolem mé lavice, s čelem až po lopatky. Její pyšné vzezření mi má zvěstovat:

"Vidíš, jak ho miluji a jakých obětí jsem schopna."

"Na tom a tak, krávo nebeská," pomyslím si sveřepě.

S Jarynou se ploužíme městem. Zaujme nás oznámení, že městský jazzbalet pořádá konkurs na nové tanečníky a tanečnice. Okamžitě se nadchneme pro věc a zavčas tam naběhneme. S Jarčou je sranda. Když má improvizovat, v tu ránu se stane divákem. Já se tak neostýchám. Stud mě přepadne až nakonec, když mám tančit úplně sama a nejde to ztratit se v davu. Jsem přijata a tím je pro mě celá věc odbyta. Od příští sezóny mám přislíbeno první veřejné vystoupení.

Umělecký šéf se rozvaluje u magneťáku a honí nás jak nadmutý kozy.

"Dado, nečum!" Holky se řehní, místo aby se bavily mlčky.

"Sakra nechrápej!" Holky šílí radostí nad mou natvrdlostí.

Já jsem fakt hrozná. Nacvičování nové choreografie mě přivádí do somnambulního stavu. Vleklým piglováním krokových variací se stávám víc a víc netečnější. Ale když jako hromosvod odchytávám všechny šlehy šéfovy nevole, to se všem líbí, to se rozumí samo sebou.

"My chceme rozcvičku, my chceme rozcvičku", vydupeme si na šéfovi oblíbené roztancování v goodmanovským rytmu. Děsný odvaz. Šéf přetáčí magneťák a už válíme swing či rock and roll. Napravo a nalevo. Dopředu a dozadu. Jedeme jako urvaný vagóny. Večer zbývají jen ti skalní. Plápolám štěstím, když nastává tvůrčí období a pár vyvolených spolu se mnou je šéfem přizváno k vymýšlení nové choreografie. Při improvizaci na Měsíční sonátu se kousek po kousku zaplňuje obrovská plachta papíru. Hravě vznikají další nové nápady v naší tvůrčí dílně. Domů chodím sedřená jako kůň. Rodiče mi fandí. S tancováním se smíří tak bleskurychle, že se nestačím divit.

Úspěšně se mi podaří pozapomenout na dobu, ve které žiji. Strana a vláda se mění. Soudruzi hrají: Škatule, hejbejte se. Čas se tváří jako proutník v manželské košili. Když ne každý, tak kdekdo uvěří v konsolidaci, dokolečka dokola omílanou v masmédiích. Středoškolská unie se přejmenuje na Socialistický svaz mládeže. Rodiče neprojdou prověrkami a jsou vyloučeni ze strany. Máma je nešťastná, když jí seberou redigování podnikového časopisu.

"Nevím, kde to vyhrabali. Aforismy se prý dotýkají nimbusu našich přátel."

"Nemysli, i za cizí slova se dají skrýt pěkný sprosťárny."

Laškovně se usmívám..

"Čemu se culíš?" obrací se ke mně táta. Každé slovo vyslovené v těchto dnech působí na mě nestoudně, falicky.

"Sylvo, tak si to neber!" Máma sedí nahrbená s rukama v klíně.

"Stejně jsi za to nic neměla, tak co." Tento pravdivý argument ji vzpamatuje.

"Máš recht, zadarmo ať se trápí někdo jiný, ne?"

"Však já to s Hajným taky nemám medový, jede po mě."

"Dyť on taky podepsal. Proč to neodskákal?"

"Má konexe a v pravou chvíli odvolal, aby hodil celou rezoluci na mou hlavu. Svůj hlas uloží tam, kde je zapotřebí a většina--."

"Mocných blbců," honem přispěchám se svou kapkou do mlýna. Táta se na mě zkoumavě podívá.

"Někdo musí vymetat Augiášovy chlévy," řekne máma s prázdným pohledem, otupěle zabodnutým do blba, "nejspíš přijdu o zaměstnání."

"No bóže, rodina se z toho nepoloží."

"Kolik zaměstnání máš, tolikrát jsi člověkem!" s křečovitým smíchem ji uchopím za ruce a vrtím se u toho jako motovidlo.

"Ty jsi z toho jazzbaletu celá pryč," zašklebí se na mě táta. Má naprostou pravdu.

Tancování mě šíleně bere. Skrze ně nahlížím až na samé dno svého já. Jako bych se poznávala z dosud neprobádané stránky. Skrze roztančené údy se přibližuji lidem. Světu. Splývám s hudbou v jeden mohutný proud jasu a lásky. K bližnímu. K životu. Od hlavy až k patě mě napájí nekonečný pramen štěstí. Tepající rytmické poblouznění zakouším jako doteky jiné dimenze. Jiného života. Toho viditelného i toho skrytého. Za zrcadlem a za oponou.



19.10.2008 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3471x

Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (371)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si