Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

Poslední prázdninová noc...

 

Poslední prázdninová noc. Přinese mi barevný sen. O labutích. Celý týden z toho žiji a mám nádherný pocit štěstí a vyrovnanosti. Když to hodím na papír, už mi tak krásně není. A vůči tátovi mám – nevím proč - špatné svědomí. Se zlou pomstychtivostí spadne ze mě nevýslovná tíha. Aspoň něco, uleví se mi.

Hola, volá škola! Nové minišaty s vysněnými balónkovými rukávy. S bráchou soupeřím o co nejkratšího ježoura. S viditelnými rozpaky se pozdravujeme s holkami. Bezva, že se po prázdninách vidíme, ale zároveň úplný smutek, což dokládáme utrápenými obličeji. Profesoři zapšklí a okamžitě do nás buší novou látku. Jen ruštinářka se nenechá vyrušovat ze své letargie. V jejích hodinách nic neděláme. Něco málo zadá ploužíc se mezi lavicemi a zírajíc z okna. Hodina ruštiny začíná buď pozdě, anebo vůbec. S Helis si šuškáme, okouzleny zamilovaností do svých kluků. Majda dává k lepšímu nové básničky. Všem se líbí básnička o frustrované přítomnosti, o svetru s vyhřezlými střevy.

Něco se děje. Helis se před očima začíná měnit. Měsíc po měsíci. Nedá se to s ní vydržet. Stěží mi dochází, že je nejspíš naočkovaná z domu. Její otec řediteluje mému tátovi. Nemají se v lásce. Na okupaci mají odlišný názor. Zprvu to vypadalo, že je při zdravém rozumu můj táta. Nejbližší budoucnost dala za pravdu jeho šéfovi. Helena se chová jako hysterická kráva.

"Co je ti?"

"Nemluv na mě!"

"Ptám se!"

"Běž si za Jarynou!" uraženě vyštěkne, ležíc na lavici a žárlivě střežíc, s kým se bavím.

"Panebože, kamarádíme dohromady nebo ne?"

"Bav se sama, já u toho nemusím být!" Helis vstane a na truc si jde sednout do poslední volné lavice. Sedím sama, přemítajíc bezmocně o nepochopitelném chování, které se nejenom jí, ale všech kolem zmocňuje. Lidé se nesmějí, jsou naštvaní, řvou po sobě a na své děti. Za dvě hodiny si milostivě přisedne a tváří se jakoby nic. Normálně se předvádí. Ty krávo nebeská, nadávám jí v duchu, užírajíc se nespravedlností světa. Přestáváme si rozumět. Možná nám z těch našich fotrů fakt haraší ve věži. Oběma. Což by nebylo tak zvláštní a lépe bych to snášela, kdybychom si to dokázaly říct. Ale to ona ne. Mlčí jako zařezaná, s nafouknutými tvářemi jako křeček. Honza se Heleny pokaždé zastává.

"Dyť je to sympatická holka."

"Lubošovi dává po šlapkách."

"Jeho věc, když se nechá."

Rok okupace za námi a táta mluví o prašivé ideologii oblbující lidi. Nervní a otrávený. Máma mele o zklamání, kterého se musela dočkat. Obvykle to schytá, když ne já, tak aspoň brácha. Buzeračka kvůli každé hlouposti. Spát chodím málem se slepicemi. Vztah s Honzou má podivný spád. Pořád spolu trávíme volné chvíle, ale cosi neurčitého mezi námi stojí. Říkám si omluvně, no jo, když v jeho rodině žádné průšvihy se stranou nemají. Nechápu, jak nějaký srpnový události mohou zbourat vztahy, které lidé mezi sebou mají. Nechápu, jak snadno lidé zapomínají. Jako by jejich paměť sahala od jednoho žvance ke druhému. Chápu, že je důležité mít co do hrnce, ale bude hůř, říká teta Anežka.

Pokud zavedu na téma okupace řeč, obyčejně to odskáču hektickými skvrnami na tváři, protože si připadám jako vetřelec. Samozřejmě, nějaký ten rok mi dávají známí šanci, abych se vzpamatovala. I oni zpočátku spolu se mnou považují soužití s ruskými vojáky za zhovadilost. Ale z ničeho nic se začne všechno měnit. Kámoši i kámošky odvádějí řeč jinam, uhýbají pohledem. Majíc na sobě cejch pitomosti, ptám se alespoň sebe sama. Co je to realita? Přizpůsobit se? Umět ustoupit. Až kam? Jen do určité míry. Aby to moc nebolelo. Obstojím sama před sebou? Mohu se každé ráno podívat na sebe do zrcadla? Bez uzardění, bázně a hany a nebýt naložená jako kyselé zelí.

Va”

poslechne jeho hlas

a zamíří k východu

ruka ukáže

na obzor jejího bytí

snáší se soumrak

víčka padají únavou

Va”

zdůrazní a francouzsky

se po ní podívá

přimhouří oči

přivře ústa

řasy zametou poslední

stopy soli na tváři

Ne-va-dí

odvětí a roztáhne ramena

koneckonců

zvykla si

sama za sebe se prát

"Koloušku, vezmi si ořech na zkoušku!" povykuje Helis před Slunkem v neuvěřitelně dobré náladě. Blížíme se s Honzou na odpolední čaje a já nasaji příznivý vítr dnešního večera. V jejím nevyzpytatelném chování čichám čertovinu, i když se tváří jako mílius a chová se výjimečně dobře. Ringoši vaří lépe jak bítlsáci a já se nemohu dočkat, až se utkám se svými tanečními běsy a běsíky. Nechce se mi věřit, že by svůj důvtip rozdávala na všechny strany jen tak, vidouc, že zblbne každého, na koho se podívá.

"Kolouši, postřeh," hodí po mně ořechem. Nepostřehnu. Ořech se skutálí pod stůl. Honza si ho nohou nadhodí do dlaně a vzápětí rozlouskne mezi zuby jako malinu. Pečlivě oloupané bělostné jádro zasune do Heleniných rtů. Na mě se při tom ani nepodívá a žádné ohledy nebere. Zatrne osten žárlivosti, rozklepe se vyděšené ptáče pod hrudním košem.

"Pořadatel H. vynese v zubech každého opilce i s židlí," úlisně zahlásí Helena. Honza se tetelí blahem.

"Kdes našla ořech?" bezděčně se táži Heleny, majíc v úmyslu zarazit proud její výmluvnosti.

"Venku pod stromem se jich povaluje plno. Pardon, já zapomněla, že nerozeznáš třešeň od ořechu," důležitě odfrkne. Zrudnu a koupu se ve vlastních rozpacích. Kluci nechápavě civí. Helena s chutí dovysvětlí, jak jsem si na jaře popletla kvetoucí třešeň s mladým ořechem. No a co, uprostřed radostného hopsání se leckdo nepodívá a přehlédne. Je prostě pomýlený, namísto ořechů zvolí třešeň.

"Koloušek je hloupoučký miláček," dodá Honza a soucitně mi prohrábne ježoura jako nějakému mentolovi. Tiše pěním vzteky.

"Vy naděláte," opáčí Luboš a vyzve mě k tanci, třebaže neodmyslitelně patří k Heleně. V tu ránu vyroste v mých očích, protože mi hodí záchranný pás, a to v pravý čas. Vedle nás se pohupuje Honza s Helisem.

"Heleniny hlody někdy otravují, že?"

"Ty si myslím taky užiješ."

"Její fotr šéfuje tomu tvému? "

"Bohužel a nemůže odejít kvůli nenávratné půjčce."

"To má blbý."

"Musí vydržet ještě pár let."

Začneme se vlnit v rychlejším tempu. Z tanečních si vzpomínám, jak Luboš dobře válí džajf. Asi je na nás radost koukat, děcka kolem nás udělají kruh. Řádíme jako pominutí. Honza s Helenou se tváří prkenně. Panebože, to snad ne! Omluvím se Lubošovi. Popadnu kabelku a prchám na záchod. No těpíc, dostat právě teď krámy. Papírové ubrousky mě zachrání.

Před restaurací pozoruji klátící se ořech s olysalou korunou. Na zemi se třpytí zelenožluté listí jako žolíkové karty. Pár si jich zastrčím do kabelky. Zafouká ostrý vítr. Chvějící se strom promluví.

"Jsi hrozná."

"Proč?"

"Nevidíš věci takové, jaké jsou."

"Proč?"

"Táhne tě měsíc, ale miluješ slunce."

"Proč?"

"Nejsi v rovnováze."

Padne na mě smutek. Obejmu silný kmen. Zakoukám se na hromadu starého železa vedle restaurace. Rozklepu se chladem a vrátím se dovnitř.

"Kdes byla tak dlouho?" zeptá se Honza.

"Na vzduchu."

"Dada šla omrknout ořech, jestli náhodou nerodí třešně," sekne Helena kozla.

"Louskáčkovi jsem práci přinesla."

Vrazím ořech rovnou do Honzovy pootevřené pusy. S menstruací se dostaví lepší nálada. Opírám se o Honzovo rámě a romanticky si užívám znovunalezení dobré pohody. Helena nás úkosem pozoruje, bigbít končí, Luboš se zvedá k odchodu.

"Tak čau, my jdeme", hlásí Helena, koketně se nakrucujíc před Honzou.

"Ať se ti podaří chytnout stopa, " přeji Lubošovi.

"Kdepak, do našeho prdelákova nemám šanci."

"Helis, pamatuj na má slova, ano?" Honza se zatváří tak tajuplně, že bystřím, ale víc se nedozvím. Helena na mě spiklenecky zamrká. Poté vznosně odkráčí. Jakoby mimochodem se na mě obrátí.

"Čau, kolouši."

"Na čem jste se spolu domlouvali?" stěží skrývám žárlivost.

"Koloušku, vezmi si ořech na zkoušku," hraje si Honza s ořechem v prstech.

"Otřepaný vtip není vtipem," zlostně odseknu.

"Poradil jsem jí, ať netahá do školy svého otce."

"Všimla jsem si, že ti to baštila i s navijákem.”

Za ten samolibý výraz bych ho s chutí liskla. Jeho sebejistota mě ničí. Ve větvích stromů zaskučí vítr.

"Kolouši, třešeň!"

"A pod ní ořechy! Dnes je přece možný všechno, ne?"

Zrychlím chůzi. Mlčky procházíme kolem kasáren. Začíná poprchávat. V našem pelíšku nejspíš přebývá rezavá liška. Asfaltovou silnicí se táhnou hluboké stopy. Olbřímí vrypy řádícího netvora. Městská kotlina v obklíčení. Kam se člověk podívá, ocelové podešve sešikované do jednolité masy. V dálce hřmí. Olověná obloha se zakaboní. Do úplného zatmění. Pominutí brouci drtí klín rodného Kocourkova.

"Ty si stěžuješ na Helenu a sama jsi stokrát horší!"

"Možná i dvěstěkrát, když je ti všechno tak jasné."

"Panebože, vzpamatuj se. Všichni s tím mají problém, nejenom ty."

"Ale něco by se mělo dělat, ne?"

"A co jako?"

"To jsi celý ty! Zbaběle vyčkávat a nechat to na druhých."

"Nejsi blbá? Jestli narážíš na Zajíce, tak to s tebou nehraji. To, co udělal, se stalo v únoru. Teď máš konec října, chápeš? Dnes by si to nejspíš rozmyslel."

"Všude samí kolaboranti."

"Co to meleš? Zbláznila ses nebo co?"

Jak ho v té chvíli nenávidím. Tu jeho přikrčenou rozvahu. Smyslný, samolibý rty. Oči jako misky medu. Račte si líznout, voním. Topím se v odporně přeslazené náruči. Zalykám se odporem. Hnusná, lepkavá přítomnosti, mám tě plné zuby. I když mi voníš mužem. I když jsi přítulná a máš pořádné chlapácké dlaně.

"Kolouši, já vím, že je to těžký. Ale copak nevidíš, kam to směřuje? Prý jste taková úplně normální rodinka, Helena říká..."

"Víš co, jdi do prdele!" ustřelím ho uprostřed věty a nakopnu své hormonální obluzení. Do zadku. Oddělí se ode mě a lomí nade mnou rukama. Odcházíš naježený, uražený jako ješitný páv. Řvu na tebe jako ženská od pivních lahví, ale nemohu si pomoct. Okno bráchova pokojíku svítí do tmy. Modré světlo televizoru se line z obýváku. Jako můra letím ke světlu domova. K tomu poslednímu, ale jedinému místu, které si zaslouží mou lásku. Ztěžka vystupuji po schodech do druhého patra. V mezipatře mě pozdraví pan Mičánek. Slyším hlasité hádající se hlasy.

"Odjakživa jsem tvrdil, že je to křivák."

"Copak může dělat něco jiného?"

"Pokaždé s předstihem převleče kabát. Mám ti popsat, jak se z agrárníka stal přes noc komunista? Nebo ze stalinisty dubčekovec? A co je z něj teď? Kurva!"

Faktem je, že občan Dubček, který nenávratně odešel z československé politické scény v roce 1969, rozdává v posledních měsících jeden rozhovor za druhým, soptí strejda Bak s tátou Kojzarem. Mouřenín stále dělá svou práci… A já se v tom mám vyznat, se svým syndromem 1968, sci-fi psychoterapií, útěky na Parcon a kdovíčím ještě. Zavírám oči a mlátím do psacího stroje doufajíc, že se svého postižení zbavím a vypořádám se s ním. Jednou provždy.



19.10.2008 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3781x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (373)
Moje závislosti (151)
Najkrajšie slová (147)
Skupča :-)) (141)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (104)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si