Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

O koutkování /4/

 

O otci

Vzbudí se. Zešílela nebo sní? Otírá si pláčem promočené tváře. Zaposlouchá se do pravidelného dechu spící ségry.

(A ty, si klidně chrápeš! Zvíře! Tváříš se, že o ničem nevíš!)

Ozve se v ní nesmělý hlas rozumu. - Trubko, málem si tě spletl s mámou. No a co? Byl na mol. Jako to prase. Přece z toho nezešílíš? - Proč jsem to raději nezaspala. Proč jsem se jen nevzbudila dříve. Ještě než vkročil do pokoje. Než si vlezl do mé postele. Dříve, než se dotkl mých boků, stehen. - Jsi pitomá, bylas přece vzhůru, ale neschopná jakéhokoliv pohybu. Zchromlá. Totálně zblblá. Náhodou ses vzpamatovala v pravý čas. Vystřelilas z postele a zamkla ses na záchodě. Klepala ses jako osika. Slyšelas, jak kolem produsal do ložnice. Probrala ses tak akorát, aby to bylo skoro jako dřív. To se ví, nebudeš se před ním prohazovat jen tak v kalhotkách. To fakt nemůžeš. Taky se musíš smířit s tím, že mu polezeš nějakou dobu na nervy. S tím, holka, nic nenaděláš. Všechno chce svůj čas. Zase to bude jako dříve. Ještě se tomu ráda zasměješ. Copak se něco stalo? –

Přestane se kousat do bolavého rtu, který beznadějně napuchá. Nahlas skučet nemůže a pod peřinou se přidusit nechce. Vstane a odhrne závěsy. Nad protějším panelákem vylézá slunce.

"Čau, Oskare", zamává na ně.

"Těpíc, dámo!" uchechtne se právě vyloupnuté slunce.


 

Konečně máma doma. Všude její zavazadla. Vypadá skvěle. Opálená, vlasy vyšisované ještě víc do blond. Táta se může přetrhnout. Brácha na ni civí s pohnutým pohledem. Srazím se s ní v předsíni, zrovna když se vracím z rande. K jejímu překvapení se k ní vrhám, chytnu ji kolem krku a rozbrečím se. Máma to pochopí po svém.

"Je to dřina s hezounem, co?" Souhlasně kývnu hlavou.

"Jak ses měla?"

"Skvěle. Jugoši jsou plni strachu, jak to u nás dopadne. Prý si moc vyskakujeme a Rusáci nám to nedarují. Dorazili jsme k hranicím se smíšenými pocity, jako by se tady bůhvíco dělo."

"Prosím tě, co by se tady mělo dít," utrousí rozpačitě táta. Po očku po mně pokukuje, jestli nevykecám, jak si vyhazoval z kopýtka. Trhni si nohou. Zuřím, ale před mámou jsem zticha jako pěňule.

Přesně tu noc mě probudí dupání, pobíhání. Křik. V polospánku slyším, že na nás někdo zvoní. Nic moc neslyším. Vím jen jedno, že se mi chce ukrutně spát. Otočím se na levý bok, přetáhnu si peřinu přes hlavu. Všechno je mi šumafuk, protivným bzučením mouchy kolem uší.

"Daduno, spíš?" nakoukne máma do pokoje.

Ani nemukám. Děsně naštvaná, že mě budí tak brzy ráno. Vejde dovnitř a pustí rozhlas.

Vážení spoluobčané… naši bratři… těžké chvíle… klidné hlavy,” co se to děje, říkám si a v tu ránu se proberu.

"Něco se stalo?"

"Cizí vojska..."

"Jaká vojska?"

"Panebože, máme je tady. Překročili hranice." Máma se rozpláče, sedíc na válendě vysíleně bezbranná. Vysílání československého rozhlasu vyzývá jménem republiky všechny občany k zachování klidu. Ženský hlas s přemáháním zadržuje pláč, upozorňujíc na ruské tanky v ulicích měst.

"Kde je táta?"

"U sousedů, nechtěli jsme vás budit. Ježíšmarjá, ti Jugoši to museli vědět dopředu."

Jakmile brácha zaslechne o tancích, okamžitě ožije. Trouba. Neví, která bije.

"Panebože, proč nám to udělali?" pronese máma osudnou větu, tázajíc se okolního světa celá dlouhá léta, neznajíc odpověď.

Přicházíme na náměstí, kde už postává spousta lidí. Máma poodejde ke své známé. S bráchou civím na tanky v zákrytu. Lidé pláčí. Křičí. Hrozí se zaťatými pěstmi. Na náměstí srocení davů. Pokuřující tankisté poblíž Stalina. Socha stojí na mohutném podstavci, zachmuřeně hledíc do dáli. Daleko nad naše hlavy. Fascinovaný brácha nemůže od tankistů odtrhnout oči. V tu chvíli mám sto chutí ho přidusit, jak mě tím němým obdivem nebetyčně dráždí. Blbeček, pořád nic nechápe. Světe, zboř se, na druhé straně náměstí vyčnívá Honza. Vedle něj gestikuluje Dája, legračně pohazujíc mohutným poprsím. Honza si ji přidržuje kolem ramen a prohlíží jako zajímavý přírodní úkaz. Hystericky se rozesměji. Střetnu se s Dájiným pohledem. Ta okamžitě rozpoutá takové vlnobití, že by potopila kdekoho, nejenom Honzu. Zatmí se mi před očima. Jeden z tanků popojede směrem k nám. Zpitomělý brácha začne mávat dlaní jak mávátkem. Rupnou mi nervy.

Tak ty nedáš pokoj, magore.” Aby bylo ještě hůř, vrazím mu pár facek. Brácha se rozeřve. Utíká za mámou.

"Mami, vůbec ho neposlouchej! On jim mává, chápeš to?!"

"Má v tom zmatek. Dyť je chudák malý."

Se zadostiučiněním pozoruji vyhrnuté obočí maminčiny známé, které brácha připadá stejně natvrdlý jako mně a máminy omluvy nepřijatelné.

Avšak podtext vyhrnutého obočí naznačoval ještě něco jiného. Moji rodiče jsou v každém případě přitroublí komunisté a Luďa žádný chudáček, jen dítko zdegenerované výchovou. Naštěstí nic z toho nechápu. Lépe je prožívat ztrátu iluzí postupně. Jako nikdy nekončící polykání hořkých pilulek.

Skrze slzy pozoruji Dáju, jak napěchovaným hrudníkem ještě ostřeji doráží na Honzu. Předstírá, že se ji snaží uzvednout a rafinovaně si užívá při nenápadném dotýkání. Panebože, je toho na mě moc. Rozbrečím se. Vztekem a ukřivděností. Prchám z náměstí. Provázena soucitným pohledem mamčiny známé. Zachraňuji čest naší rodiny a je mi to srdečně jedno. Slzy se mi řinou z očí jako přívalový déšť. Nesnáším brečet na veřejnosti, ale tehdy plakal kdekdo. Když je člověku opravdu blbě, skoro jistě potká někoho, kdo si s gustem zašťourá v jeho ráně. Prstem dloubákem. Narazím na kluka ze třídy. Dobrý bavič, ale jeho humor za sto a za každou cenu se netrefí do vhodné chvíle. Filmový antihrdina s mastnými pejzy.

"Co se děje, načapalas ho na dudách? Zbytečně se nervuješ."

"Já se nenervuji, mně je akorát na blití."

"To máš blbý. Malá ségra v noci nejméně třikrát močila."

"Brácha jim mával jak na prvního máje."

"Asi na rozloučenou. Do večera odtáhnou."

"Pár jsem mu pro jistotu vrazila."

"Dyť on to nebyl, kdo pásl kozy."

No děsný, nedá se to poslouchat. Ke všemu mě ještě uchopí kolem ramen, jako by si chtěl přihřát bůhvíjakou polívčičku. Mám toho akorát dost. Nečekaně mu také jednu ubalím a škytajíc bezmocným vztekem ho rychle opouštím. Ještě slyším, jak cosi za mnou huláká, ale neohlížejíc se, bez zaváhání metu pryč.

Doma si pustím magneťák na plné kule a bulím do toho jak šílená. Ještě za hodinu na to mě přistihne máma. Pojme podezření a beze slova si přisedne ke mně na postel. Hladí mě po vlasech.

"Dadko, neblázni. - Naši to tak nenechají. Oni odejdou..."

"Vidělas ho také s tou krávou?" nedám se zmást.

Máma mně stiskne rameno a odejde z pokoje. Za chvíli se vrátí.

"Vy už jste spolu něco měli, že?"

Neodpovím. Přeji si jen, ať zmizí, vypadne a nechá mě být. Všichni se všemi něco měli, drahá maminko. Ten propletenec je tak obrovský, že nikdo neví, čí je, jak z něj ven, ani z kterého konce začít, aby probůh, něco nepřetrhl či dokonce nepřeřízl.


 

Na zdi Bardotka s našpulenou pusou si rovněž koleduje o liskanec do té své čuně. Jenže by mi to nepomohlo. Zhasnu všechny lampióny a on nepřišel. Do vyzvánění jako na poplach se mísí obrovský rachot. Všechno kamení světa se hrne ze svahu mého srdce. S obrovskou úlevou, to dá rozum. Proč by za mnou lezl, kdyby mě nemiloval?

"Když není Dája po ruce, tak jsem dobrá já?" jízlivě se uchichtávám. Honza mě spraží pohledem a já si připadám jako žárlivá buchta, která je úplně mimo mísu.

"Půjdeš ven?" zeptá se mrazivým hlasem a mně stydne krev v žilách. Jdeme vedle sebe nezvykle mlčky. Něco ve mně křičí, že už to nemůže být jako dříve a přitom cupitám pokorně jako pusinka, jen mi dát do ruky čtyřlístek.

U Slunka zase nabito. Všichni melou páté přes deváté. A já si v duchu opakuji slovo okupace v nejrůznějších obměnách. Vrazíme do sebe pár piv. Všichni vespolek cítíme důležitost této zvláštní chvíle. Přihlouple se usmíváme a máme slavnostní náladu. Stáváme se tak korunními svědky historického omylu, jehož dosah nejsme s to uchopit ani hlouběji zkoumat. Opojně se rozehříváme, když zasvěceně rozebíráme politiku. Chechtáme se, jak Rusáci odtáhnou a pomažou z kasáren jak namydlený blesk. Jenom ty čepice nám jaksi chybí, kterými bychom je utloukli. Hlava nehlava. Nějaká kontrarevoluce nepřipadá v úvahu. To je jen schíza ruské špionáže. Když se ocitnu na samém vrcholu příjemné dospělosti, zahlédnu oknem tátu, jak se vede s nějakou ženskou. Kostnatou čtyřicítkou. Máma vypadá ve srovnání s ní jako bohyně. Nanicovatě koukám na kluky. Nemám stání. Vyběhnu před restauraci. Zpropadeně, je to fotr. Prevít jeden! Vrátím se a sedím jako zařezaná. Zatnu nehty do sevřených dlaní. Pozoruji zbělelé klouby prstů, samou pomstychtivostí zaťaté do pěstí.

"Co je s tebou?" drcne do mě Honza.

"Nic, život je vůl." Připadám si hrozně. Napadne mě, na koho vlastně žárlím víc? Na Honzu nebo na tátu? Štvou mě oba. Děsně.

"Válka je vůl," ťukne Honza do mé sklenice s pivem.

"To taky, ale tady v tom našem Kocourkově se stejně nic neděje."

"Tak na to, ať se děje a odtáhnou."

Všichni se ohromně bavíme jen do chvíle, než skoukneme televizní zpravodajství v hospodské bedně. Ve velkých městech to vře a my si beze všeho chlastáme. Ztichneme a ve vzduchu visí malér, jenže pořád ještě nevíme jakej. Venku trochu mrholí a my dva se šineme jako přešlí mrazem.

"Co to pořád meleš o Dajce?"

"Najednou. Stěny mají uši."

"Klára?"

"Neřeknu."

"Blázínku. Jen se občas náhodně vídáme. Víc nic, přísahám."

Má hlava spočine v jeho dlaních. Křečovitě se na něj usmívám. Líbáme se jako o život a je to dobrý. Zároveň ale blbý, protože míjíme seřazené zástupy tanků. Jeden za druhým. V husté nekončící řadě. Na ulici tísnivé ticho. Bezděčně přidáme do kroku. Konečně zapadneme do chodby našeho domu. Vlažně se sbližujeme, těla proplétáme. Do sebe. Má mysl je nepříjemně ve střehu, z chodby sem doléhají něčí kročeje. Další rande odsunuto na neurčito.

Září na krku. Táta se doma téměř nevyskytuje a máma jakbysmet. S bráchou hrajeme žolíky. Hádáme se u toho jak psi. S Honzou poslední zoufalé milování. V pelíšku za městem, než začne dlouhý podzim. Kde řinčí zbraně, fakt láska nekvete. Říká klasik. Stávající život mi připadá čím dál víc divnej. Vyšinutej a vykolejenej. Zblblej a ujetej.



19.10.2008 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3486x

Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (372)
Moje závislosti (151)
Najkrajšie slová (144)
Skupča :-)) (141)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (104)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si