Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

O koutkování /3/

 

Prázdný a tudíž neútulný byt. Jak to, že fotřík ještě není doma? Otráveně sedím na pohovce a zuřím, protože jsem mohla ještě být s Honzou. V tu ránu mě něco osvítí. Prásknu se do čela. Pane jo, už vím, proč táta naléhal na mámu, aby dala brášku k babičce. Já husa si naivně myslela, že to myslí vážně s tím, abych si užila zbytku prázdnin. Zatím mu jde o vlastní zábavu. Vyráží si s kámoši a bůhví s kým ještě. Na mně mu přece nesejde, mě si Honza ohlídá. A dobře.

Jeden večer jako druhý se líně táhne. Táta se doma téměř neobjevuje. Odpoledne se scházíváme s Honzou u nás. Občas zůstane hluboko do noci. Do prčic, kde se ten zpropadený fotřík fláká?

Nadchází poslední noc tátovy svobody. Konečně se vrátí máma.


 

O Iloně

Zítra má přijet máma se ségrou. Proč až zítra, ptám se? Proč ne hned? Prokristapána, já to nevydržím. Mám ráda a zároveň nenávidím. Zavřít oči. Probudit se za týden. Mít to za sebou. Celý vítací ceremoniál s příslušnými ovacemi. Tvářit se naoko šťastně. Jako - tako. Nezávidět opálenou barvu od moře. Hlavně dělat jakoby nic.

(Panebože, to se nedá vydržet, den co den čumět na ten tvůj libový ksicht, šmírování, jestli nic nevyžvaním. Jak bych mohla!)

Blbečku, blbečku, nadávám sama sobě, copak se něco stalo? Ne, vůbec nic.

(Jen se s tebou nemůžu normálně bavit. Blednu. Rudnu. Fotr, cos mi to udělal?)

Připadá mi, že jsem zestárla. Jakoby naráz o pět let. Za jednu noc. Něco se mi zarylo do mozku. Tlačí to jako můra. Nepustí a nepustí.

"Jak jste se měly, vy tulačky?", kouzlí táta hlasem, jenž zní falešně, třebaže se snaží o co nejsrdečnější tón.

(Oblbovat, to ti teda jde. Skoro bych ti to věřila, jenže já tě mám přečtenýho. Týden s tebou je zkušenost na celý zbývající život.)

"Segřino, ty jsi opálená jako cigoška!" Mámu beze slov obejmu a nemohu ze sebe slovo vypravit. Držím ji kolem krku a pokradmu si otírám tváře od slz, kutálejících se jak hrachy.

"No, copak? Ilono, ty jsi nějaká naměkko."

"Asi jo, když to říkáš ty", zablekotám a připadám mně, že máma je jediná, koho potřebuji. Koutkem oka zahlédnu, jak táta k sobě vine Evinu. Ta se ho drží jako pijavice.

(Jen se nepodělej! Dej si bacha, kámo, ať jí neublížíš.)

Jako mně, jako mně, křičí ve mně kňučící duše.

"A co kdybychom si dali cestou uleželé kaki?" protrhne máma slavnostní chvíli a moje tísňové volání. Rozkrojí na dvě půlky větší oranžové rajče.

"Mňam, to je dobrota", předu slastně pomlaskávajíc.

"Teprve teď je správně zaleželé. Schválně jsem koupila ten nejtvrdší plod. Správně tomel japonský."

Tíha ze mě padá. Jako nepohodlný plášť do deště. Po pláči ani vidu, ani slechu.

(Vidím, jak na mě dlabeš! Vrkáš kolem mámy, Eviny a já jsem vzduch. Co jsem ti udělala? Copak mohu za to, že jsem? Promiň, ó, padrone!)

Všechno je jinak. Kdo se vlastně změnil? Máma, Evina, táta nebo já? Pozoruji svět skrze křivé zrcadlo? K mámě jsem ještě donedávna měla vztah jako k někomu mnohem slabšímu a najednou u ní hledám oporu. Evina, její mazánek, se táhne důsledně za tátou. Navzájem se hlídáme, nechtějíce si své oblíbence přebírat. Já kopu za mámu, ona za tátu.

(Jsem k tobě zlá. Vím, chci to. Úmyslně tě neposlouchám a dávám si moc záležet, abys cítil můj nezájem a pohrdání. Vidím ti na očích, jak zuříš.)

Večer se plíží šoupavým krokem tátových papučí, zazní máminým smíchem a jenom mně voní čerstvě posečenou trávou. Ležíme s Evinou vedle sebe a klábosíme. Proč nemohu takto ležet vedle pořádného mužského. Protože žádného nemám, polituji se.

(Chci chodit s hezkým klukem. Líbat se s ním tobě před nosem. Máš šílený vztek, málem mi jednu ubalíš a já na tebe s gustem řvu: Nechej mě být, ty čuňáku! A tobě na truc se líbám dál.)

Mluvíme, ale zadrháváme se, plynulému toku řeči něco brání. Podivná nemohoucnost si osedlá naše jazyky, spočine jako uzdička na našich rtech, kroutíc je do roztodivných esíček a dávajíc tak upřímnosti vale.

"Jaké to bylo s tátou? Bezva, co?" trochu závistivě šeptá Evina.

"Normálka. A co máma, jaká byla v Jugině?" nezůstanu jí dlužna otázku.

"Dalo se to vydržet," trpce odpoví Eva. No vida, také jí uletěly včely. Jako by se jí něco dotklo. Koukám do stropu a myslím si, že ani se ségrou už nemůžu věci pořádně provětrat a probrat. Ve spodním rtu si vykousávám prohloubeninku, která se stále zvětšuje a vzbuzuje ve mně nutkání prokousat se skrz na skrz. Pálivá bolest rtu alespoň uleví úpornému svírání pod hrudním košem. Bolestivé pařátky tlačícího provinění hnětou mé vnitřnosti pro sobecké potěšení. Je mi šestnáct a připadám si jako přestárlá dvacítka. Děs. Úplná stařena.

"Ilono," ozve se ségra, "spíš?"

"Hm, vlastně ne."

"Víš, máma byla v Jugině divná."

"Jak divná?"

"No tak. Ty jsi vždycky držela na tátu, ale máš asi pravdu. Je lepší."

(Tady to máš. Ani si nezasloužíš takovou poklonu, rypáku. Kdybych to řekla Evině a mámě, neměl bys vůbec nikoho. Ale já taková nebudu. Já ne. Ani neceknu!)

"Není. Máma je náhodou bezva. Dříve mi připadala taková nijaká. Slaboučká jako čaj. Ale s ní aspoň víš, na čem jsi. Táta je tichá voda, co břehy mele."

"On tě nějak naštval?"

"Ani ne, ale každý večer byl na tahu."

"No právě, máma taky. Ona mě nechávala v chatce samotnou. Když jsem jí něco řekla, tak se hned načepýřila, že mám v noci spát a ne slídit."

"To měla kvůli tobě chodit spát se slepicemi?"

"Tobě se líbilo, když táta nechodil domů?"

"To je něco jiného." Vlastně totéž. Nevím, kudy kam a cítím, jak se zamotávám. Evině stejně nic nepovím. Vyžvaní to pak mámě a já si svědomí rozvodem rodičů nezatížím. Já tedy ne!

"Mámě můžeš víc důvěřovat."

"To zrovna! Já ji v noci sledovala až na pláž. Ležela tam s jedním borcem z vedlejší chatky."

"No a co."

"V plavkách na zádech a on se nad ní sklání a líbá ji."

"Nazí nebyli, tak co má být."

"To já ji zachránila, abys věděla!"

"Určitě ti byla vděčná."

"Pane jo, ten večer bylo šíleně rozbouřené moře. Valily se obrovské vlny. Od toho hukotu se nedalo spát. Tak jsem s brekem běžela za ní."

"Co dál?"

"Nic. Vstala a odvedla si mě. A ještě jsem dostala vynadáno, že ji špehuji."

"No jo, tak se líbala, bóže."

(Paroháč – zavináč! Neprojdeš dveřmi, paroháči!)

"Tak dobrou," zívne dlouze Evina, spokojeně se obrátíc na druhý bok. A mám po vtákách, jste oba stejní. Sklesle se odplížím do své postele. Uždibuji z bolavého rtu. Proč jsou naši jiní, než jsem si doposud představovala? Brečím, protože mi někdo pošpinil, zničil a přemaloval krásný obraz. Nynější mazanina se mi pranic nelíbí. Budí ve mně hrůzu a odpor.

Spolu s rodiči jsem frustrována. Táta nesnáší krev, která prosákla do fotbalu. Máma nemůže zapomenout na slunnou Jugoslávii, kterou musela vyměnit za šedou každodennost.

Omezování soukromého života dobou přímo ovlivňuje fyzický organismus člověka.

Prozatím si pinkám. Jednou s mámou. Podruhé s tátou. Jako dva míčky poletují mezi mnou a Evinou. Nehádáme se. Docela se při tom bavíme. Mezi námi je tolik tajemného. Na co si to hrajeme? Přetvařujeme se? Máme či nemáme se rádi? Nevím. Nechci mít žádné tajemství. Evině na tom nezáleží. Za každé situace zůstává klidná jako želva. Nesnáším pohled do zrcadla. Jsem sama sobě protivná. Nesnáším svou skrytou zlobu. Nesnáším vlastní tělo. Zapškle sedím na dně prokleté propasti, nemohouc se vydrápat ven. Trpím. Jako lapené zvíře. Není cukatura v tenatách smrti totožná s živořením v naší rodině? Klame, zklamal jsi mě!

(Stydím se, jak tě nenávidím a zároveň tě mám ráda.)

Pod tíhou mlčení je mi k zalknutí. Nesnáším třeskuté ticho. Z kuchyně sem doléhá zvuk vypínající se lednice. Do toho se rozkašlou máminy průdušky, které se těžko srovnávají se zdejším drsnějším podnebím. Zvyknou si. Stejně jako já, když se vemlouvám do role poslušné dcery bezproblémových rodičů. Není snad život jen snůškou obyčejů a zvyků? Proč chce být svět klamán? Myslíme si, že žijeme, a zatím si hrajeme na četníky a na zloděje.

Koukám na tancující stíny na stropě. Oči se pomalu zavírají. Útržkovité myšlenky - komíhající se lehounké obláčky. Padá na mě sladká dřímota. Nejednám, nedomýšlím, ale cítím. Poslední záchvěvy jasného vědomí mě ponoří do snu. Zlé myšlenky odkládám na zašpičatělé tyčky plotu. Cáry zbytečností se komíhají v poryvu větru. Houpavou chůzí se vzpírám jeho útočnému náporu. Zapomínám na to, že mám svědomí. Zapomínám na své provinění. První dějství začíná. Nepolapená přítomnosti, přidušená pod vstřícně se napřahujícími pažemi. Natahují se kupředu.


 

Dada posbírá rozházené útržkovité poznámky. Srovnává si tu dávno zasutou vzpomínku, která ji tolik natrápila. Hrozně toužila pomstít se tátovi za ten nedefinovatelný strach. Jak ho tenkrát nazvala? Hlučně nadržený samec. Tu noc před máminým příjezdem přišel až nad ránem. Opilý jak zvíře. Slyší tápavý nejistý krok v předsíni. Něco shodí, náhle s určitostí ví, že stojí ve dveřích do jejího pokoje. Chtěla by zařvat hrůzou, ale v tu ránu oněmí. K posteli se přiblíží pižmový pach těla. Prosáknutého alkoholem. Nejistě vrávorá, přešlapuje. Jakási neviditelná síla jej zastaví kus od ní. Stojí jako přibitý. Celou věčnost. Leží na boku bez pohnutí. Se zatajeným dechem. Konečně vypadne. Netvor.


 

O labutích

Zastaví se uprostřed zeleně. Tráva jí sahá po kotníky a překvapuje svou hustotou i jemností. Stojí okouzlena barevným obrazem, jehož nedílnou součástí je ona sama. Neví, kam se dříve podívat. Pleskot křídel ji přinutí k tomu, že zvrátí hlavu dozadu. Užasle hledí vzhůru. Vysoko nad hlavou letí labutě. Nejsou samy. Trmácivě napínají krky kupředu, nesouce lidi na svých bedrech. Je jí líto, jak mají ztížený let. Peří obrovských ptáků hraje něžnými duhovými tóny. Upoutá ji dívka s labutí. Trčí v prostoru, ruce propletené s labutí šíjí a bez sebemenšího pohybu. Pták natahuje krk. Co nejdál kupředu. Nehne se z místa ani o píď. Náhle se vysmekne. Ulétá. Bezvládné dívčí tělo se pomalu snáší k zemi. Ostatní labutě následují příkladu své družky. Ostatní lidé padají jako hniličky. Poletují vzduchem se směšně rozhozenýma rukama. Vypadají jako paňácové s hadrovými napěchovanými údy cirkusových šašků. Hejno mizí v nedohlednu. Lidé se zvedají ze země jakoby nic, oprašujíce se navzájem a sdělujíce si své dojmy. Ilona je lhostejně pozoruje. Nezajímá se o jejich sebezáchovné počínání. Cítí nezměrný stesk po labutích zmizelých v nedohlednu za dalekým obzorem. Míjí obloukem skupinky lidí. Na konci louky uzří chalupu rodičů. Jestlipak jsou uvnitř? Váhavě vkročí do předsíně. V rohu místnosti stojí neznámý muž a něco si tam sám pro sebe kutí. Není jiné cesty. Musí projít kolem něj. Ucítí horkost dlaní, které na ní zezadu spočinuly. Ustrne a ruce se prudce odtáhly. Když se otočí, spatří nevšímavého muže, zahloubaného do své práce. Uleví se jí a zároveň dotkne, že mu nestojí za jediný pohled.


 

O rodičích

Stojí u pootevřených dveří ložnice svých rodičů. Škvírou proniká slabě narůžovělé světlo. Ucítí zvláštní nasládlou vůni, která ji pomalu vtáhne do místnosti. Přestože vybavení místnosti je jí povědomé, je ohromena jeho novostí a jakoby nezřízenou okázalostí. Prostorná, vyřezávaná dvojpostel dává ráz celému pokoji. Přepečlivě zastlaná a bez jediného záhybu vystavuje na polštářích dvě hlavy. Matka i otec spí, mají zavřené oči a poklidný výraz ve tváři. Oba působí velice mladě. Pokrývka, která jim sahá po bradu, vzbuzuje zdání nedotknutelnosti. Je velice těžké představit si pod ní ostatní části těla. Jako by usnuli jen tak mimochodem, uprostřed svého růžového království. Stojí v nohách postele. Sto roků samoty nemůže vyvážit osamění, které zrovna cítí. Sto roků v šachtě žil a Marie nebo Marta, no prosím, zase jedna slepice vyhrála a pro kus žvance nakonec i utrejch do kafe dala, tak to chodí, hou-hou, pane V. Antoníne, topiči elektrárenský, do kotle přilož a dej už jednou provždy pokoj.

Se zjevnými rozpaky a s pocitem viny poodejde k truhlici, stojící v rohu místnosti. Zesílená vůně rozkladu a tlení. Opatrně odklopí víko truhly. Dno je pokryto jablky o velikosti kopacích míčů. Jak málo se podobají jablkům vzhledem, tak vůní naprosto. Jedno jako muchomůrka s bílými puntíky na černém podkladě, druhé zahaleno do černě fialových tónů. Neodolá a pohladí muchomůrku. Ucukne, když hnilobná měkkost prostupující od zkaženého jádřince se přilepí na prsty. S odporem si povšimne, že jablka jsou navzájem protkána jemnou pavučinovou plísní. Přistoupí k oknu a prudce rozrazí okenice. Závan ostrého větru strhne roušku snu a zdání. Tvrdě jí zpolíčkuje tvář.


 



19.10.2008 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3542x

Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (371)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si