Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Cesta za růží

Mám svého života nad hlavu,vláčím všecko za sebou jak trestanec svou kouli, muselo to ven a tak píšu... Omlouvám se předem za případné hrubky a jiné nedostatky

Všech komentářů od vás si velice vážím. Děkuji vám za ně. Je to pro mne "pohon" abych psala dál..



Cesta za růží 21.

 


 

Honza se mnou počkal až mně na letišti odbaví , pomohl mi dát kufr a velkou tašku na pás, který je odvezl někam do útrob...Počkal, až projdu turniketem, zamával mi a poslal mi vzdušnou pusu.. spěchal do práce..


 

Já byla v Jiříkově vidění! Poprvé cestuji takovou dálku a poprvé úplně sama, navíc nevybavená angličtinou.. ale nějak jsem doufala, že to dobře dopadne. Tiskla jsem svojí několika stránkovou letenku, a nevěděla, co mám dělat, kam jít dál.. Za turniketem se mi otevřela jiná prostorná hala a malý bar, kde sedělo několik lidí. Myslela jsem, že letí stejným letadlem tak jsem si postavila k malému stolku svůj příruční kufřík, stopla jsem si do nevelké fronty a koupila jsem tam krabicový set s českým plzeňským pivem, jako dárek na přivítání pro brášku a pro sebe džus, sedla jsem si k malému stolku.. a v hlavě mi to pádilo jak závodní koně..Myslela jsem na to, co bude, ať rodina zjistí, že jsem pryč.........


 

Z letištního rozhlasu se přes celou halu ozvalo moje jméno ..“ se dostaví k východu č.. co nejrychleji prosím“ Krve by se ve mně nedořezal. Ztuhla jsem a chtělo se mi omdlít... Příruční zavazadlo jsem nechala u svého stolku, popadla jen kabelku a rozhlédla jsem se, kde je nějaký východ kam se mám dostavit.. Zahlédla jsem ho a rychlím krokem k němu vyrazila..V hlavě mi probíhal scénář, že už to doma vědí, máma volala policii a ta už na mně čeká..Byla jsem na infarkt..


 

„Madam“ řekl mi mladík s úsměvem „letadlo do Amsterdamu čeká už jen na vás“. Vykulila jsem na něj oči „ to jsem nevěděla, moc se omlouvám,..ale já nechala své příruční zavazadlo u stolku“ a ukázala jsem rukou směrem k baru..Řekl svému kolegovi, ať pro něj doběhne, že mně zatím odbaví


 

pro nástup do letadla..Celá jsem se třásla hrůzou, která mně před pár vteřinami obešla... Prošla jsem detektorovou bránou. Pípalo to. „vraťte se prosím a projděte znovu“ vyzval mě ten elegantní pán. A tak jsem prošla znovu. „Tady má paní to zavazadlo“ hlásil ten druhý, který ho z baru od stolku vyzvedl..a dal na pás, který svezl zavazadlo přes rentgen.. Já zase pípala „co máte v té kabelce, prosím otevřete jí“ řekl znovu ten mladík. S třesoucíma rukama a téměř polomrtvá jsem kabelku otevřela. „Manikůrní nůžky! Nojo,ženská“ podíval se na mně s usměvavýma očima a vyndal je z kabelky „ to bude ono, to tady pípá..prosím projděte znovu“ vyzval mně. Pípání se neozvalo. Podal mi nůžky, já je vrátila do kabelky , popadla příruční zavadlo „tudy prosím“ ukázal mi rukou „a příjemný let přeji“...“Děkuji a omlouvám se“ volala jsem v poloběhu kamsi do tunelu..Na konci čekala letuška, která si odemne vzala místenku „Vítám vás na palubě letadla..čekalo jen na vás, kdepak jste se nám toulala“ řekla mile a usmála se „pojďte prosím za mnou“ vyzvala mne a vedla mne uličkou mezi sedadlama.. „Tady je vaše místo. Ukažte, kufřík dáme sem nahoru“ a otevřela box nad sedadlama, kam kufřík uložila a zabouchla za ním dvířka „příjemný let“ řekla, usmála se a odešla.. Všecky cestující již dávno seděli, někteří si četli, jen já jako poslední právě nastoupila.. Srdce mi bušilo..Seděla jsem u okna..


 

Potom letuška předvedla, jak se nasazuje plovoucí vesta a předvedla i dýchací přístroj..Koukala jsem jako blázen..Ukázala nám, kde se zmačknou tlačítka, která máme nad hlavou a kde tyto dvě záchrany v případě nouze najdeme.. Letadlo hřmělo....Rozjelo se po ranveje...Modlila jsem se...Letadlo se vzneslo...


 

Když nám pilot z pilotní kabiny oznámil, že jsme překročili hranice naší republiky, začala jsem se uklidňovat..Ovšem úplně klidná budu, až poletím dálším letadlem přes moře.. Toto letadlo navazovalo na další letadlo z Amsterdamu..Moje několika minutové zdržení mohlo všecko zhatit, protože bych ho nemusela stihnout..Byla jsem nervózní..


 

Po chvilce letu letuška roznášela jídlo a pití..Pohled z okna na probouzející se den byl úchvatný!!...Sledovala jsem mraky, které mizely, aby ustoupily modrému nebi ..


 

Když letadlo přistálo, musela jsem se přizpůsobit všem,co seděli předemnou, aby si sundali své příruční zavazadla ze zhora z boxů a uličkou pomalu jeden za druhým vyšel ven z letadla do ohromné Amstredamské letištní haly. Byla jsem jak v jiném světě, Alenka v říši divů hadr! Plno krámků Vánočně vyzdobených svítily a zářily..Plno světel, krásy a nádhery...To v Praze bylo všecko takové šedivé....Tady ne! Tolik krásy jsem nikdy pohromadě neviděla!!


 

Popadla jsem svůj kufřík a táhla ho za madlo za sebou.. Nevěděla jsem kam mám jít, kterým směrem se vydat..Chvilku jsem tak bloumala a hledala informace.. Asi mně vedla nějaká vyšší síla, nebo Andílek, protože v té ohromné hale se spoustou východů, uliček a zatáček za kterou všecko to obrovsko pokračovalo, jsem přesně ty svoje informace našla. Paní za přepážkou si odemne vzala zase tu složku s letenkama, vythla další list a místo toho mi začala vypisovat palubní lístek..


 

„Kde chcete sedět“ ptala se „ u okna,v prostřed uličky, nebo v uličce?“ Koukala jsem na ní a nerozuměla ani ň. Něco vypsala do palubního lístku za číslo a ptala se, jestli chci sedět v kuřáckém, nebo nekuřáckém kupé. Já slyšela něco jako cigarety a myslela jsem, že se ptá, jestli vezu nějaké cigarety třeba navíc, než byl stanovený limit..Zakroutila jsem hlavou, že ne a tak ta hodná paní to pochopila a vypsala mi palubní lístek do nekuřáků (já v té době kouřila dost!).Udělala pohybem, že mám spěchat, že je nejvyšší čas a ukázala rukou jen pár metrů od ní, kam mám jít a kde stály dvě letušky osamoceně u malého stolečku..Vzaly si odemne palubní lístek, a jedna z nich mně vedla rychlým krokem zase k tomu tunelu, který končil vstupem do letadla..


 

Letuška mezi polozavřenýma dveřma mě zahlédla a zase je otevřela a já se ocitla v gigantu letadla...


 

Byla jsem opět posledním pasažérem!!


 

Letadlo bylo ohromné!! Sedadla po stranách stěn letadla i v celé řadě uprostřed. Polilo mně horko!


 

Letuška předemnou spěchala. Odhrnula závěs a otevřel se další prostor se spoustou pasažérů..Prošly jsme dalším záclonou, která dělila prostor v letadle..Pak se zastavila a kázala mi na volné místo v prostřední řadě sedadel, uprostřed. Lidé museli povstat a pustit mně, zatímco letuška se ujala opět mého kufříku a kamsi ho strčila nahoru do boxu.. Usadila jsem se, pozdravila kolem sedící, s kterými strávím dlouhých 12 hodin letu do Vancouveru. Letuška rukou ukázala, kde můj kufřk skončil a rychle odešla..Připoutala jsem se..


 

Letušky po obou stranách uliček ukazovaly zase jak se zachází s dýchacím přístrojem i se záchrannou vestou.., zatímco uprostřed letadla to celé bylo vidět ještě na filmovém plátně..ten kolos letadla mne vyváděl trochu z míry!!


 



 


 

Letadlo se nakonec vzneslo nahoru do oblak.....Zážitek úžasný, velmi emotivní, když se ten několika tunový hromotluk vznesl jako pírko... Let ubíhal.. letušky po obou stranách uliček každému z nás rozdávaly jídelní lístek... Já, která nerozuměla ani slovo, jsem pokukovala po sousedech co asi tak zaškrtávají a zaškrtla jsem to také..Když jsem se dostatečně zaklimatizovala, zjistila jsem,že sedím v nekuřácích a doklaplo mi vyplňování palubního lístku v Amsterdamu. Mimoděk jsem se usmála a zaznamenala to jako kardinální chybu, vydat se do světa a neumět ani žbleptnout..Letušky před sebou tlačily vozíky s pitím.. Každý si řekl co chtěl a dostal to..Než dojel vozík ke mně, rozhlížela jsem se, co kdo pije a že to letušce prostě ukážu a dostanu to..Za mnou seděli dva kluci, asi němci. Pili Plzeňské pivo a já na něj dostala také chuť. Lili ho z malé plechovčičky do umělohmotných kalíšků, smáli se a bylo jim fain..Volba byla jasná. Pivo.


 

Vozík přistál i u naší řady sedadal.. Letuška se na každého zvlášť usmála a zeptala se, co kdo chce..Trpělivě jsem čekala, až i na mě příjde řada.. Potom jsem zvedla prst, jako aby dávala pozor a ukázala jsem na kluky s pivem za sebou..Něco řekla a poslala mi po lidech doprostřed sedadel, kde jsem seděla jablečný džus..Zklamaná jsem obdržený džus převzala a postavila ho s úsměvným poděkováním na svůj stolečíček....Letuška s nápojovým stolkem dojela až do prvních řad našeho oddělení a zase se vracejíc zpět, dolévala a podávala každému kdo co chtěl.. Už jsem mezi tím zjistila nalistováním v malém slovníku, že pivo se řekne bír a připravená na letušku, jak jí požádám o bír mne uspokojilo..Jenomže letušla bez mrknutí oka mi automaticky poslala opět spolu s úsměvem jablečný džus...


 

Pak se rozváželo jídlo. Kabinou se rozlinula nevábná vůně směsí kuchyňských jídel. Dostala jsem, co jsem si zaškrtla. Rébus dostat se vůbec do té krabičky, která skrývala to tajemství, umělohmotný příbor podtrhl. Byl to boj. Nevěděla jsem, jak se otvírá, abych náhodou něco nevylila, a uspořádat to všecko na ministolek, byl problém..Ovšem ne takový, jako pro tlouštíka sedícího obsedadlo..Jeho tlustý pupek zabíral polovinu stolku.....Otevřela jsem svůj box a našla tam kuře, které nemusím mít! Nota bene světloučké, takové neopečené, jakoby ve vodě vařené. Ve vedlejší misce byla zelenina, kterou rovněž nemusím! Z toho všeho si linula ta divná vůně, která mne teda vůbec nevábila k tomu se najíst..Tak jsem to tak porejpala – aby se neřeklo, zavřela to a byla jsem po jídle, zatímco okolo mne se cpali všichni různými jídly, které vypadaly i docela dobře. I soused, od kterého jsem zaškrtnutí jídla opisovala se tvářil spokojeně....


 

Nádobí se sbíralo zase do pojízdného vozíku, kam se ukládalo bez ladu skladu, div z něho nepadalo ven na sedící cestující..Letuška to nestačila od lidí brát, ti nejbližší jí to do vozíku strkali sami. Každý se toho chtěl co nejdřív zbavit, aby se mohl stolek zase složit na zadek protějšího sedadla..Mezi tím vším běžel na plátně film, kterému jsem jak jinak – nerozuměla...


 

Po jídle se rozváželo opět pití a já dostala opět svůj již tradiční jablečný džus..Mezi vozíky s jídlem a pitím byly docela malé pauzy, které každý využíval k cestě na WC. Další rána pro mne. Kde je WC?? Sledovala jsem cestující,kam chodí. Za závěsem se skrývalo pidi WC. Na malé uličičce mezi dalším závěsem do jiného kupé..Musela jsem lehce povstat „pardon plíz“ špitla jsem nesměle a lidé se zvedali, aby mi umožnili průchod..


 

Let pokračoval...


 

Letušky rozdávaly deky, také každý obdržel malý balíček, v kterém byla pidi zubní pasta, pidi kartáček,ponožky a clona na oči. Dostali jsme také sluchátka, která se připojila do madla sedadla, jako do rádia, nebo do jiné zdířky na probíhající film,..Lidé se ukládali v tom miniprostotu, který měl každý vymezen ke spánku..Já jsem deku odmítla. Zatímco všichni přikrytí až po uši, se clonama na očích, já koukala na plátno na film..Ze vzdáleného okénka jsem neviděla nic, všichni zatáhli záclonky. Když jsme odlétali,bylo ráno..Potom kratičký den a znovu jsme letěli proti času do tmy... Koukala jsem tedy do slovníku, myslela na to, co doma..na brášku, od kterého mne dělilo ještě stále mnoho kilometrů..


 

Nakonec mi únavou klesla hlava a já usnula..


 

A let pokračoval..


 

Vzbudil mně zase rachot blížícího se vozíku.......A asi dvě hodiny před přistáním nám letušky rozdaly nějaké karty k vyplnění. Zase horor. Copak já vím,co se odemne chce? Na co se v dotazníku ptají? Okukovala jsem zase kolem sedící, co kdo kam píše..Obrátila jsem se na jednoho, co se mi zdálo,že mluví italsky..Ne, byl to španěl..ale i tak jsem to nějak pochopila a vyplnila také..Prý se to odevzdá až u vybavení z letištní haly ve Vancouveru..


 

Nohy jsem necítila, chvílema mi v nich probíhaly křeče.. Měla jsem touhu nohy si natáhnout a celé tělo protáhnout, ale nebylo kde..Celý noční let se zdál nekonečný a člověka bolel celý člověk...Musela jsem vydržet!!


 

A let pokračoval.... poslední jídelní vozík vystřídal vozík s pitím, já hltala svůj jablečný džus, ačkoli bych nepohrdla obyčejnou, osvěžující vodou.......


 



 


 

Můj bráška mi poslal v jednom dopise podobiznu svého kamaráda Milana, který na mne bude ve Vancouveru čekat, vyzvedne mne a druhý den mne zase odveze na letiště, abych pokračovala v letu za svým bráškou dál na sever...Dívala jsem se na tu jeho fotku, abych ho neminula, nepřehlédla, a abych ho vůbec poznala..Naštěstí Milan měl zase mojí fotografii, tak snad všecko dobře dopadne..


 



 


 

Obrazovka s filmem se vypnula, letuška od všech sebrala zapůjčené sluchátka...A nastalo to očekávané, kouzelné slovo, kterému jsem nerozuměla a rozuměla zároveň „Připoutejte se, za 30 minut přistaneme na letišti Vancouver!!“


 

Všecky lidi jakoby mávnutím proutku ožili! Honem na WC, honem se upravit..všecko uklidit, nezapomenout brýle, složit noviny.......


 



 


 

Každý natahoval krk aby z nějakého okénka viděl ven., ale z naší pozice středových sedadel to bylo téměř nemožné. Sem tam se mihlo nějaké světlo ve tmě...


 

Přistáli jsme nádherně! A já byla šťastná, že jsme všichni v pořádku a letadlo bezpečně přistálo a sedí zpět na té naší matičce zemi....


 



 


 

Trvalo dlouho,než si všichni vzali zavazadla ze svých boxů..Oblékli se do bund a kabátů a pomalu se hrnuli k východu z letadla...


 

Šla jsem za všema lidma, kteří byli mojí zárukou, že nikde nezabloudím..Dav mne dovedl až k jezdícím pásům, které se plnily našema zavazadlama.. Kolik lidí v letadle, tolik a ještě víc zavazadel, neboť ne každý měl jedno. I já měla dvě..Čekala jsem dlouho,než jsem z pásu vyprostila svůj kufr a po něm svou velkou cestovní fialkovou tašku..Dala jsem to na vozík a stoupla si do fronty k odbavení z letištního prostoru..Když na mně přišla řada a pan celník se mi podíval do pasu, razítko jako každému předemnou nedal, ale ukázal rukou kam mám jít..Zase mne polilo to známé horko a obavami za kterými by mohla stát moje máma..


 

V tom mě zahlédl Milan a mával na mně.“Ahoj,jsem rád,že tě vidím“ křičel..A já na něj volala, že musím ještě někam, kam mně posílají, tak ať vydrží..


 

Odtlačila jsem svůj vozík k nějakému pultu.. Bylo Emigrační oddělení....Tam probíhalo něco jako křížový výslech.. Já anglicky neuměla, takže nastoupily na obou stranách slovníky, s kterými jsme to špatně a dlouze zvládaly....


 

Ptaly se, za kým jedu, jestli tam míním pracovat..Říkám že ne, že jedu za bratrem..Ptaly se, jestli mám rodinu a kolik mám dětí...Ptaly se, kolik mám na cestu dolarů.. Povídám 30. Ušklíbli se. Jedu za bratrem,víc nepotřebuji....Výslech byl úmorný, až nechutný..Nešlo jim do hlavy, proč vystupuji zde a půjdu mimo letiště.. Vysvětlovala a ukazovala jsem jim letenky, že dřív mi nic do Whiterhorsu neletí až ráno...Potom někam volali...A po hodině mi dali nějaký papír na 24 hodin pobytu ve Vancouveru a s opovržením mně laskavě propustili...


 

Nervově jsem to celé už neunesla Celá ta dlouhá úmorná cesta.. trapasy..jablečný džus, po kterém jsem měla žízeň...a když jsem konečně prošla přes odbavovací pás, do volné letištní haly, v náručí Milana jsem se rozplakala..


 



POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ



24.8.2008 - Povídky - Komentářů:5 - Přidat komentář - Přečteno:20233x

Názory čtenářů

muminka 12.1. 14:48
Yukonko, to pokračování fakt očekávám taky a už dlouho :-)
tak piš sluníčko
Yukonka 6.1. 16:19
Omlouvám se za dlouhou odmlku v mém psaní a věřte, že pokračování samozřejmě bude!
Děkuji vám všem za oddanost, pochopení i strpení. Vaše vděčná Yukonka
Aranka* 22.12. 10:23
škoda,byl to zajémyvý příběh a škoda,že je bez konce......
Nett 1.10. 9:21
Už bych chtěla pokračování. Je to nádherný příběh, ale zatím hodně smutný.
Meridiana* 28.8. 16:21
děkuji za další pokračování :-)
Poslední
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
CESTA ZA RŮŽÍ 29.
Cesta za růží 28.
Cesta za růží 27.
Fotografie k Cestě za růží 26.
Cesta za růží 26.
Cesta za růží 25.
Cesta za růží 24.
Cesta za růží 23.
Cesta za růží 22.
Cesta za růží 21.

Yukonka - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (373)
Moje závislosti (151)
Najkrajšie slová (147)
Skupča :-)) (141)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (104)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si