Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

Seznámení s rodiči

 


Nemohu se dočkat, jaký dojem udělá Honza na naši rodinu. O mámu strach nemám. Opálený, s vypracovanou postavou a tmavými vlnitými vlasy jí padl do oka už dávno. Táta ho párkrát zahlédl, jak na mě čekává před domem. Odpoledne se táhne a šmrdolím se od ničeho k ničemu. Zazní zvonek a já vystřelím ke dveřím jak prasklá struna. Za dveřmi stojí Honza s růžemi. Jednu pro mámu a druhou pro mě. S tátou to není tak jednoduché. S nervózním váháním se představují, pozvolna očichávají. Mladý a starý pes.


"Tak vy studujete na strojvedoucího?"


"To byl můj dětský sen stát se mašinfírou. Možná to zkusím ještě na vysokou."


Jako když mě polije vroucí vodou. Honza se ke všemu tváří jakoby nic a občas na mě mrkne. Jeho výrok o vysoké si protiřečí s větou, kterou tak rád příležitostně opakuje: "Pro normální ženskou nemá výška cenu, natož pro pořádného chlapa."


Podobného mínění, co se týče ženské vzdělanosti, je i táta. Jenže, pánové, já asi nejsem zcela normální, na to nikdo z vás nemyslí. Večeře může začít. Ochutnáme máminy speciality: několik druhů mas na vlastní šťávě, s pikantní zeleninou a brambory. Popíjíme kávu, zakusujeme jablkový štrůdl a řeč trochu vázne. Konečně pochopíme, že bude lepší v nejlepším skončit a navzájem si potřeseme pravičkami. U loučení se máma tváří dojatě. Brácha na Honzu obdivně civí. Táta rozpačitě přešlapuje. No docela psina.


V kině nic pořádného nedávají, tak se přesuneme ke Slunku. Táhne se sem spolu s námi pořádná horda lidí. Až na místě zjistíme, že to tu mají pronajatý Ringoši. Na celé prázdniny.


"Prý už máte po dovolené," dloubne do Honzy baskytarista. Docela mě dojalo, jak se všichni zajímají o náš prázdninový čundr ve dvou. Bohužel, sedíme neuváženě u stolu poblíž kapely a kýžený účinek nenechá na sebe dlouho čekat.


"Počasí stálo zato, že?"


Hlavně ty horký noci, povídej!”


Dyť se na ni podívej, copak vypadá vychladle?”


"Pojď na limču," ustrne se Honza a vysvobodí mě z křížového výslechu.


"Pitomci, co je jim do toho. Pěkná klepárna je to tady."


"Neber si to, koloušku a vem si ořech na zkoušku...," zašklebí se Honza a hned mám proč zuřit. Chci ukrutně tancovat a dostat to ze sebe všechno ven. Honza mě lstivě odvede na vzduch a tam mě má jen pro sebe.


"Nech mě být, já si jdu zašejkovat." Marně zápasím s jeho odporem.


"No tak, neblbni."


Nakonec mě ukecá, ale neodpustím si:


"Od kohopak asi vědí o našem vandru?"


"Ví prd."


"No jo, ale čím víc lidí se o tom bude bavit, tím dříve se to donese tátovi."


Vracím se na parket s ulíbanou pusou a v těsném objetí. Já byla schopna odpustit mu cokoliv. I vraždu, natož vykecání společné dovolené. Na parketě se ocitnu v blaženém mikrosvětě, kdy se čas loudá v příjemném obluzení. V rytmu zbožňovaných Brouků. Z tohoto stavu mě vyruší pořadatelé, vyhánějící zaspavší ze sálu. Kapela dávno dohrála a balí si fidlátka. Honza mě táhne k našemu hnízdečku za městem.


"Musím jít, jinak to slíznu."


"Ještě chviličku, koloušku", zaprosí Honza a prohrábne mi ježoura. Přiblble ho poslouchám. Slovíčka jako cukrkandle padají do mých nastavených dlaní. Nejraděj bych s ním zatvrdla až do rána.


"Víš to, že máš tvářičky jako meruňky?"


"Chceš zakousnout, vlčku?" Pelíšek opustíme právě včas, abych to taktak stihla na desátou. Místečko vyhloubené ve vysoké trávě, obklopené křovinami a kdovíčím ještě. Spáleni od kopřiv se loučíme před domem. Pádím po schodech nahoru. Za dveřmi slyším tátu, jak přechází předsíní sem a tam. Jako lev v kleci.


"No, to je dost, v kolik jsem ti říkal?"


"Já vím, ale od Slunka je to daleko."


"To mě nezajímá, měli jste vyjít dřív."


Docela si to fotřík vychutnává a užívá.


Dokud jsi doma, tak budeš poslouchat,” zahřímá obočí. Skoro to vypadá, že jsem byla do deseti večer venku naposledy. Kdepak by mě napadlo, že se co nevidět budu dobrovolně a ráda zdržovat po večerech doma.


Máma jede do Jugoslávie kvůli zazimování podnikového tábora a s posledním turnusem se zase vrací. Brácha je odložen na zbytek prázdnin k babičce. Já se mám zodpovědně starat o tátu a táta zase o mě. Nastane poslední večer před máminým odjezdem.


"Honza je docela sympaťák, ale na můj vkus moc hezký."


Usmívám se na mámu, i když mě pokračování za čárkou vůbec netěší.


"Máš obavy, jestli na něj mám?"


"Neblázni, tak to nemyslím."


Ale myslíš, vidím ti až do žaludku, velice dobře ti rozumím. Zato táta mě mile překvapí.


"Prosím tě, takových můžeš mít plno. Byla bys blázen, aby ses vázala hned na prvního, který se namane."


"Nevrtej do ní, já jsem ráda, že je nestřídá."


"Co není, může být," opáčím a vychutnávám si jejich znepokojené pohledy.


Docela mě baví a hřeje u srdce, jak táta při každé příležitosti znevažuje mé randění, jako bych byla bůhvíjaká krasavice inteligentní. Tak blbá ale nejsem, abych nevěděla, že si s Honzou ještě zobnu. Jdu spát, ať mají rodiče o čem přemýšlet.


Brácha leží natažený jako pravítko. Vypadá, že svůj hluboký spánek pouze předstírá. Opatrně nadzvednu peřinu. Jako vždycky si pravičkou přidržuje camprlíka. Přikryji ho téměř s něhou. Buchnu na vedlejší postel.


Další den se s Honzou povaluji na koupáku. Polojasno, senza teplo a voda jako káva. Předvádím se a skáču po hlavě. Starťáky plavmo a co nejdál. Honza mě trumfne, skáče z můstku. Skvěle. Trochu blbneme. Můžeme si to dovolit. Máme deku bokem, dál od lidí. Zničehonic se objeví brácha. Vypadá provinile. Asi nás špehuje. Blbeček.


"Ségro, pojď do vody."


"Co tady děláš, máš být u babičky."


"Co šílíš, do večera je času habaděj. O co, že skočím po hlavě také z prkna?"


"To mě podrž, kde bereš tu odvahu?!"


Jdu s ním k bazénu. Trochu se rozmýšlí. Dokonce se rozběhne a už letí. Báchoráč jak vyšitý. Zkoprním, mám strach, aby se mu něco nestalo. Vyleze v pořádku, ale s červeným, o vodu spáleným břichem.


"Dobrý, ne?" směje se a tře si pupík.


Honza na dece mezitím usnul. Zapřu bradu do dlaní. Pozoruji svého miláčka. Jemně ho zatahám za chloupky na rukou. Hladím úžasné pejzy kolem spánků a uší. Pootevře své štěrbinky. Pozorujeme se. Nehneme ani brvou. Přisaji se k němu jak uřknuté štěně. Děsně v tom lítám. Domů to bereme oklikou přes pelíšek.




 



16.5.2008 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:5167x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (371)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si