Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Cesta za růží

Mám svého života nad hlavu,vláčím všecko za sebou jak trestanec svou kouli, muselo to ven a tak píšu... Omlouvám se předem za případné hrubky a jiné nedostatky

Všech komentářů od vás si velice vážím. Děkuji vám za ně. Je to pro mne "pohon" abych psala dál..



Cesta za růží 10.

Hned druhý den po přesunu z pooperačního na normálním oddělení za mnou přišla moje maminka s tatínkem.Nosili mi dorty a kytičky,nějaké kompoty a něco na čtení..Doprovázel je i pan doktor..Chtěla jsem natáhnout ruce a obejmout rodiče,ale pravá ruka pro strašnou bolest nešla vůbec zvednout.Zasténala jsem a rychle jí stáhla zpět. Pan doktor mi vysvětlil,že při tak velké operaci,se musí ruka vykloubit z ramenního kloubu,aby se následně mohla uvolnit lopatka a mohla se dát pro přístup na plíce stranou..

 

Rehabilitační sestra za mnou byla jednou,když jsem musela jednoho dne konečně z postele a projít se chodbou.Bolelo to jako čert,nemohla jsem se vůbec narovnat,nešlo mi ani pořádně dýchat.Dýchala jsem krátce,rychle a povrchně.Po chodbě jsem šla téměř ohnutá,přidržujíc se z jedné strany rehabilitační sestry a z druhé zdi,po které jsem se téměř plazila ku předu. Moc mi chůze nešla..…no hrůza! Ale dny utíkaly,já se nějak rozchodila a po několika týdnech mě z nemocnice propustili do domácího léčení.

 

Těšila jsem strašně domů a hlavně na děti,najednou jsem byla zase šťastná,že JSEM !!

 

Na jedné z posledních návštěv v nemocnici mi maminka vysvětlila,že na všecky tři děti nestačila,že o dceru,která již chodila do školy,se postarala,ale moje dva kluky nechala dát do týdenní mateřské školky..Na jednu stranu jsem chápala maminku,vím,co tři děti na jedny ruce obnášejí,na druhé straně jsem jí měla za zlé,že se semnou ani neporadila,že to vyřídila radikálně po svém beze mne...Protože jsem se z nemocnice vrátila v pátek odpoledne,tatínek děti ze školky vyzvedl,takže doma na mně čekaly všecky tři!! Plakala jsem štěstím a moc je objímala...

Maminka nám navařila na víkend,takže jsem ani honem nemusela stát u plotny.Záda po operaci mně stále moc bolely a dýchání také nestálo za nic,každé nadechnutí provázela vnitřní bolest hojících se plic po operaci,takže jsem stále pro bolest chodila jakoby nahrbená..Nesměla jsem nic dělat,tahat,nosit,..aby prý mi to nepopraskalo,říkal doktor,když mě domů propouštěl..

Kluky jsem v týdenní školce navštěvovala tak často,jak to šlo a na víkend jsem si je mohla brát domů..

Moje rány se hojily,mně bylo stále lépe a už jsem chtěla mít kluky zase zpět doma nastálo,jenže jakým rychlím zázrakem je tam maminka umístila,nechápu,ale dostat je zpět,nebylo vůbec jednoduché!!! Alepo půlročních tahanicích s úřady se sociálkou jsem si pro ně jednoho dne přijela a konečně si je odvezla domů nastálo!!....

A dny ubíhaly a týdny se překulovaly..Mně bylo stále lépe a lépe,začala jsem chodit s dětma stále na delší procházky,pomalu dělala i menší nákupy..potkávala lidi z baráku,povídala jsem si s nimi a jednoho dne jsem se dověděla právě od těch lidí z domu, že jim moje maminka řekla,že když mluvila s doktorama v nemocnici,že mám před sebou jen pár let života..!!!!!!! Krev mi ztuhla v žilách „to ne,to nemůže být pravda…“  plakala jsem  „ježiši,co mám dělat..?.Já mám umřít???????“

Nejdřív jsem se toho strašně lekla a týden chodila a plakala..Maminky jsem se na to neptala,bůhví,jak by mi to podala a já bych byla ještě nešťastnější,než jsem z té zprávy byla.!! Chodila jsem jak tělo bez duše,nic mně netěšilo...Ale co se dalo dělat,musela jsem se vzpamatovat a vzít to jinak-z jiného,druhého konce. . Řekla jsem si,že co jsem vlastně doposud měla za život?Samé trable a zoufalství a že pokud mám pár let života před sebou ,tak že konečně začnu žít,užívat si,smát a tancovat,ať si moc a moc života NAHONEM užiju,dokud mám čas a sílu!!

Domluvila jsem se svojí kamarádkou,kterou jsem znala od školních let a kterou osud zavál na stejné sídliště,jako mně.Byla krátce po rozvodu,jako já a neměla žádné problémy.Na večerní hlídání dětí se mi nabídla jedna stará,strašně hodná a obětavá paní z baráku,která mi s dětma často pomáhala,občas i navařila u sebe doma a přinesla nám jídlo,nebo koláče..Moje vlastní babička-generál rodiny od mého dětství již také zemřela,takže jsem příjmula tuto starou paní do svého srdce na její místo a měla s ní velmi přátelský vztah..Říkala jsem jí bábinka,moje děti také.Říkala mi ať jdeme,že se o děti postará a já věděla,že stejně večer děti spí,bábinka si sedne v klídku k telce....Maminka mi hlídala děti velmi málo,spíše ne,prý na ně nemá nervy....Já jsem s tou kamarádkou začala vyrážet  občas za zábavou rovnou do centra Prahy..Chodily jsme  tancovat a bavit se,kdykoli to šlo..

 

Chodily jsme do Tatranbaru,kde byl ve večerních hodinách kabaretní program,tak jako v  Tabarin Baru,tam také probíhal kabaretní program ale chodily jsme se bavit i do jednoho podniku,kde se jen tancovalo.Tam se nám líbilo nejvíc.Ten podnik měl nevelký parket na tancování s pódiem,kde hrála živá hudba.Bylo to tam jako v divadle.Kolem dokola parketu byly malé stolečky a o dva stupínky výš bylo další patro se stolkama.Na najvyšším,třetím patře byly velké stoly v boxech.V celém sále bylo malé a příjemné přítmí,což působilo smyslně i elegantně zároveň.Na stolech byly krásné ubrusy a maličké lampičky.

Tam i ten večer směřovaly naše kroky s mojí kamarádkou.Když jsme se blížily k podniku a procházeli parkovištěm,jedna holka právě zavírala dveře svého Mercedesu,z kterého vystoupila "Ahoj holky,kam tak na spěch" pronesla ta cizí holka,když jsme procházely kolem ní a zamkla si svůj krásný,tmavěmodrý Mercedes.  Moje kamarádka hodila rukou před sebe"támhle a co je ti do toho?" 

"Protože dnes tam hraje jiná a suprová kapela,bude tam narváno,a  pokud se tam chcete dostat,pojďte semnou"řekla a hodila klíčky od auta do své nádherné kabelky.Nesla se na vysokých podpatcích krásně ohozená před námi,kadeře jí odrážely světlo z jejích upravených ,dlouhých a krásných vlasů a já si připadala proti ní jak Manka od Rumcajze.."Mám tam s někým spicha,tak pojďte" švitořila ta cizí holka..

"zdovolením,pardon,promiňte.."říkala,když prorážela svou kabelkou s nataženou rukou před sebou lidskou bariérovou frontu na vstup do podniku,který byl uzavřený a už nikoho dovnitř číšník a momentálně i vrátný v jedné osobě nepouštěl."Nezlobte se,netlačte se,je plně obsazeno" říkal do davu přes mřížované vrata..Jenže naše Mercedeska,když prorazila tu masu lidí v závěsu s námi dvěma k vratům,ten číšník se mile usmál a škvírou ve vratech,které pootevřel nás nechal vklouznout dovnitř.. Mercedeska se rozhlédla "támhle jsou! Jen pojďte semnou,seznámím vás,budete se dobře bavit,pojďte,pojďte" řekla a už stoupala nahoru do jednoho z boxů,kde seděli čtyři velice krásně oblečení muži..Když jsme přišli k jejich stolu,všecky čtyři si stoupli a hezky nás přivítali.Naše Mercedeska se s tím jedním pozdravila a políbili se.Bali to Iránci.Dva z nich mluvili dobře česky,takže zábava byla dobrá.Povídalo se,tancovalo se,smáli jsme se..celý večer se popíjelo šampaňské,na stole kaviár....Jenže nastal čas mého a kamarádky odchodu.Musely jsme se doma dospat a zítra normálně fungovat.Jeden z těch pánů vstal,a šel nás doprovodit.Venku si řekl o mé telefonní číslo,ale já telefon už měla kvůli dluhům na telefoně vypnutý,dal mi tedy své..zavolal nám taxíka domů a zaplatil ho...

 

Asi po dvou dnech jsem mu telefonovala z budky před domeml..Přijel pro mne v krásném autě,s kterým čekal v jedné postranní uličce.Odvezl si mně k sobě domů,někam na sídliště.

Všude  po bytě měl velikánské,nádherné vázy plné květin a celý byt byl v bílém pojetí.Nádherný a jistě i drahý nábytek s mohutnou koženou sedačkou dokreslovali drahotu.."Jmenuji se Farouk Selmon Daad" povídá "jsem třetím tajemníkem iránské republiky a tenhle byt mám prozatimní,než dostanu jiný..." stále mluvil a já byla jak v Jiříkově vidění.Měla jsem strašné výčitky,že jsem s ním jela,ptala se sama sebe,co tam proboha dělám?? A jestli mě má za kurvu,to nepřežiju!! Hlavu jsem měla jak motorovou pilu.."Hele děvče zlatý,já od tebe nic nežádám,nemusíš semnou ani spát.." mluvil dál "ale přijel jsem před týdnem,znám jen lidi jaké jsi viděla tam v podniku,nikoho jiného,chtěl bych být tvůj kamarád když mi to dovolíš a budu ti moc vděčný,když se spolu dohodnem a ty mě provedeš tou vaší krásnou Prahou" říkal a mně spadl kámen ze srdce.Věřila jsem mu,že tak jak to říká,že to tak i myslí.

Mlčela jsem se sklopenýma očima a žmoulala kapesník v ruce "jsi hodná holka,to se pozná,moc ses mi líbila hned jak jsem tě viděl" pokračoval "nech si to projít hlavou,a neboj se nic,já ti neublížím" dodal a podal mi stříbrné plnící pero se zlatým hrotem "na památku" řekl a šel do koupelny..Než se vrátil,seděla jsem v tom hlubokém křesle a já nad vším  přemýšlela..Když se vrátil,poprosila jsem ho,ať je tak hodný a odveze mě domů,že nad jeho návrhem budu přemýšlet a zavolám mu.Bez řečí si vzal klíčky od svého krásného auta "chápu" špitnul a šli jsme k autu.V autě mi řekl,že čeká na jiný byt a že sem do Prahy nastupuje na velvyslanectví.. a že to semnou opravdu nemyslí zle,že čeká za čtrnáct dní příjezd jeho manželky s dětmi,že také není jako jiní muži..A že má zájem jen na prohlídce Prahy...

Když jsem vystupovala na svém sídlišti z jeho auta,dal mi dvě velké papírové tašky plné čokolád a celých kartónů Marllboro cigaret,které z tašek vyčuhovaly,jak salámy..

Dva dny na to jsem se mu omluvila,že ho nemohu po Praze vodit,že mám děti...."Vůbec se nezlobím" řekl "jsem rád,že jsem tě poznal,že nejsi jako ostatní,někdy si na mě vpomeň,a měj krásný život.."

Do toho podniku jsme již s kamarádkou nikdy nešly.

 

Nikdy jsem nechápala,co na mně ti mužský vidí.Normální průměrná holka,ale vždycky o mně byl nebývalí zájem,ačkoli jsem o to nikdy vůbec nestála.Natož nyní,v této situaci.Šlo mi jen o to se rozptýlit a nemyslet na čekající paní Smrtku...

 

Rok již utekl,ale já stále neumírala.Mým dvojčatům byly čtyři roky,chodily do normální školky a dcerka chodila do druhé třídy základní školy..Moje kamarádka z dětství,s kterou jsem se chodila bavit mi před rokem zařídila práci u ní v kanceláři,takže jsme spolu bydlely nejen na jednom sídlišti,ale byly jsme spolu nyní i v zaměstnání..

 

 

Jednou jsme se domluvily a zase po čase vyrazily za zábavou.Seděly jsme v nějakém podniku,kde byl velký parket na tancování a kolem velikánského parketu stolky,kde se sedělo..Takový otevřený,rozlehlý  prostor,se spoustou světel.Už jsme nechodily za zábavou tak často,jako první rok .Vždycky jsme si spolu sami dvě sedly k nějakému stolku,objednaly jsme si víno a povídaly a povídaly.Nevyhledávaly jsme nikdy žádnou společnost,jen jsme vypadly z našich bytů a bavily se děním kolem,nebo si šly zatancovat.Ale žádné známosti..Až jednou..K našemu stolku přišel Ital,jestli by jsme si nechtěly přesednout k nim ke stolu a ukázal na stůl,kde sedělo pět dalších Italů, kteří koukali směrem k nám,pokyvovali hlavami a rukama dělali posunky,abychom přišly k jejich stolu. Náš Ital nám vzal naše pití a šel za námi k jejich stolu..

 

Nerozuměli jsme si navzájem ani slovo,ačkoli oni byli vybaveni Italsko-českým slovníkem,zábava to bala zajímavá a tehdy jsme se u toho překládání se slovníkem moc  nasmáli..Dva Italové z té party nám dali své telefonní čísla a že se zítra můžem domluvit a než odjedou,se sejít a  zajít  na večeři jen my čtyři….

Pozvali nás do nóblesní Francouzké restaurace,kde se všecko blýskalo jak na zámku,vrchní tam chodili ve fraku….A večeře byla právě tak honosná a výborná…Italové byli velice společenští,zábavní,milí a já jsem se moc dobře rozptýlila a pobavila,hodně zasmála,ačkoli jsme se bavili s pomocí slovníku..ale jinak jsme si vůbec nerozuměli….

Já už měla zaplacený dluh na telefon,tak mi ho zase nechali Telekomunikace zapnout a znovu mi fungoval...Domluvili jsme se,že nám mohou z Itálie zavolat….
 

S kamarádkou jsme již za zábavou nechodily.Italové nám telefonovali a já byla zamilovaná do toho svého až po uši!!Koupila jsem si tlusté slovníky a učila jsem se po večerech Italštinu a těšila jsem se na jeho první návštěvu za mnou,k nám,co bude říkat na moje děti....

 

 


 

Pokračování příště 



22.4.2008 - Povídky - Komentářů:2 - Přidat komentář - Přečteno:22274x

Názory čtenářů

muminka 25.4. 12:59
Ahojky yukonko, tak tohle je opravdu jako román, jak stylisticky, taktéž obsahem. Jsem přesvědčena, že by vydání knihy bylo úspěšné. Pouvažuj o tom a piš dále. Budu pročítat se zatajeným dechem jako doposud. Děkuji!!!
Těším se na pokračování o štěstí, které určitě už přišlo, moc Ti ho přeju, z celého srdce!!!
milka13 23.4. 10:50
Moc pěkné čtení. Těším se na pokračování. Doufám, že až to dopíšeš, tak to vydáš knižně. Bude to velký bestseler.
Poslední

Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
CESTA ZA RŮŽÍ 29.
Cesta za růží 28.
Cesta za růží 27.
Fotografie k Cestě za růží 26.
Cesta za růží 26.
Cesta za růží 25.
Cesta za růží 24.
Cesta za růží 23.
Cesta za růží 22.
Cesta za růží 21.

Yukonka - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (370)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si