Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Cesta za růží

Mám svého života nad hlavu,vláčím všecko za sebou jak trestanec svou kouli, muselo to ven a tak píšu... Omlouvám se předem za případné hrubky a jiné nedostatky

Všech komentářů od vás si velice vážím. Děkuji vám za ně. Je to pro mne "pohon" abych psala dál..



Cesta za růží 9.

Co se dalo dělat.Národní výbor nám byty rozdělil tak jak je rozdělil a já měla radost,že mám byt se sluncem.U bytu byla širší  a dlouhá lodžie,všecko vonělo novotou..no super!! Tenkrát jsem hned psala své kmotře do Švýcarska,jaký mám krásný byt..a ona mi odepsala,že má také nádherný byt,v bytě s bazénem..

V domě bylo pár nájemníků,kteří každým dnem přibývali,protože to bylo scela nové sídliště,teprva se obydlující. Samotný dům byl obrovský.Měl dvě křídla mezi kterými bylo centrální schodiště a  dva malé a dva nákladní výtahy.V každém křídle po 120 bytech.Sídliště mělo tři takové kolosální domy a čtvrtý se dostavoval.

Ačkoli mi tehdy nechal manžel přivést kočár na dvojčata z německa jedním jeho kamarádem,a už nebyl tak velký,jako ten první kočár,přesto výtahovými dveřmi normálně neprojel.Musela jsem zase zápasit s tím,že když jsem jela na nákup,svezl se nejdříve z desátého patra kočár,který musel být ve výtahu postavený na boku..a potom snosit jednoho kluka po druhém..V opačném pořadí jsém musela vše vyvozit výtahem nahoru,když jsem s kočárem přijela z nákupů..Nebylo to vůbec jednoduché.Na nákupy daleko a pěšky,protože do autobusu jsem se také s kočárem nedostala..Cesta na nákup byla z kopce,ale potom,s tím nákupem ho rvát do kopce zpět domů,to mi vždycky dalo hodně zabrat.Většinou jsem jezdila po nákupech s nějakou kamarádkou ze sídliště a ta mi s kočárem pomohla do kopce ho vytlačit..Neměla jsem to lehké.

 

Jednou za mnou domů přišla jedna z kamarádek,celá uzoufaná a s pláčem,že si nutně potřebuje zatelefonovat,protože se jí manžel nevrátil z Jugoslávie s dítětem z dovolené..Tak jsem jí nechávala telefonovat..Ona skoro denně vyřizovala své telefony v Jugoslávii a s někým mluvila..A hlavně slibovala,že až mi příjde telefonní účet,že mi to všecko zaplatí..

Nezaplatila.Emigrovala za svým manželem a dítětem,už jsem jí nikdy neviděla,jen mi zůstala po ní památka v podobě 17.000 dluhu za její telefonování..Strašně jsem to obrečela a moc mě mrzelo,že jsem byla za svojí důvěřivost a přátelství tak zneužita.Já,holka od tří dětí,která počítala každou korunu...Tehdy jsem to musela léta zplácet po dvou stovkách..

 

Tak to byl můj nový domov,můj nový začátek,na novém sídlišti,kde jsem doufala,že budu tak velmi šťastná a spokojená,kde konečně mohu žít se svojí rodinou normálně..Jenže člověk míní a Pán Bůh mění..S manželem,který již s námi v tomto novém bytě nebydlel, nás po roční zkušební době přeci jen rozvedli..Exmanžel mi tehdy nechal nábytek i všecko ostatní v bytě a odešel bydlet ke své matce.Po roce od našeho rozvodu se znovu oženil..

A život šel..

Jednoho dne jsem začala vážně marodit…Obvodního doktora jsme měli přímo dole,v přízemí našeho domu,takže jsem jen sjela dolů výtahem a po pár krocích jsem byla v ordinaci..

 

Horečky a antibiotika jsem brala již pár týdnů a teplota ne a ne klesnout.Tehdy se považoval za nejlepší lék Tetracyklin,a tak mi ho doktorka stále psala a dávky zvyšovala,avšak kladný účinek to nemělo.Moje maminka se s hlídáním dětí střídala s mojí tchýní,která za svými vnoučaty stále ke mně jezdila.Byla to moc hodná ženská,taková velice upravená,vždycky měla šmrnc..

Já jsem nebyla schopna vůbec ničeho a bylo mi stále hůř a hůř,že už mě musel k doktorovi vždy někdo doprovázet,protože jsem se sama na nohách neudržela..

 

Když horečky neustupovali,a paní doktorka si už semnou nevěděla rady,poslala mně na rentgen plic.Tehdy jsem snad poprvé viděla mojí maminku,že má o mě strach a zájem.Na rentgen mě doprovázela tramvají také maminka. 

Po rentgenu jsme musely obě vydržet další hodinu,než byly výsledky.Paní doktorka si nás zavolala do ordinace a řekla nám,že na plicích je nález a protože měla svého manžela na plicním vojenské nemocnice,rovnou nám dala doporučení k němu..

 

V nemocnici mi udělali Bronchoskopii, která odhalila plicní nádor a okamžitou operaci…

 

Byla jsem ještě  mladá a už  ze svého života a poslední dobou horeček tak unavená a už  i apatická,že když jsem si představila,že bych operaci třeba nepřežila,že je mi to už vlastně i jedno. Můj rozvod s manželem už probíhal,žádná radost.Kvůli dětem nám dali roční dobu s manželskou poradnou,aby se manželství kvůli dětem zachránilo…a teď do toho všeho tohle.Bylo toho všeho už nad mé síly..

 

Na patře v nemocnici jsme byly ženy i muži, dva záchody na chodbě dohromady,a po jedné sprše pro pány a dámy zvlášť. Na chodbách  jsem potkala pár nádherných lidiček s krásným srdcem. Snažili jsme se pobavit  jeden druhého a zapomenout na to,co nás čeká..A měli mě tam zase skoro za exota,protože jsem tam mezi všemi pacienty byla nejmladší,i když už jsem měla šedivý pramen vlasů,ale všichni si mysleli,že to mám tak moderně obarvené..Každý den ráno jsem postávala na záchodě u okna s jedním moc hodným a přívětivým pánem,a povídali jsme si o životě s cigaretou u úst. Zdravotní personál věděl dobře,že se na záchodech kouří a věděli,kde nás hledat,když nás potřebovali..

 

A jednou ten pán k oknu s cigárkem nepřišel.Neřekl mi o tom,že jde druhý den na operaci.Asi se nechtěl loučit,pomyslela jsem si…Já jsem šla na operaci další den po něm…Od odpoledne jsem nesměla již kouřit,pít ani jíst…večer jsem dostala injekci a druhý den ráno,vedle mé postele přistála pojízdná postel,do které mně přenesli a vezli výtahem do pater,kde byly operační sály….

 

Probudila jsem se na pooperačním oddělení s krutou bolestí v hrudním koši….Chtělo se mi zvracet,ale ta šílená bolest mi to nechtěla dovolit.z boku mi čouhaly dva dreny,které jsem měla ke kůži přišité a hadičky vedly někam dolů k posteli,do nádrže s modravou vodou..Sestřička přiběhla s injekční stříkačkou a dva doktoři před sebou strkali pojízdný rentgen.Rvali mně do sedu a já plakala bolestí.Narovnali mi nějak záda a přitlačili na ně rentgenovou studenou tabuli..Myslela jsem,že to nemůžu vůbec přežít…..

 

Deset dní jsem byla na pooperačním oddělení.Bylo tam ticho,jen všelijaké přístroje a hadičky si předly svou píseň,které přerušovala jen sestřička s injekcí,nebo pan doktor,který mne chodil kontrolovat..Přemýšlela jsem nad lidma z mé rodiny,o životě a jeho smyslu..

Moje teta (tatínka sestra) se strejdou měli jediného syna. Na silvestra šel ten jejich syn do restaurace,kde se v pozdních hodinách strhla rvačka.Jejich syn dostal od někoho flaškou do hlavy..Z té restaurace se vypotácel s ránou na hlavě,z které mu tekla krev..Domů nedošel.Skácel se někde v postranní uličce a zůstal ležet.Policejní hlídka,která jela okolo se domnívala,že je to silvestrovský opilec a projela okolo bez povšimnutí.Jejich syn se ale po chvilce probral, a dopotácel se domů,kde již rodiče dávno spali.Lehl si do postele,ale hlava ho strašně bolela..Teta slyšela,jak naříká,vstala a když viděla,v jakém je stavu,vzbudila souseda,který byl lékařem..Okamžitě ho převezli do nemocnice,kde zjistili,že má proraženou lebku s krvácením do mozku..

V rakvi jsem poprvé v životě viděla někoho,koho jsem tehdy znala a bylo mi příšerně...

Vyšetřování případu se zametlo pod stůl,protože sičák,který jejich syna láhví asi nechtěně zabil,se ukázalo,že byl od policie..

Rok potom u nás na Vánoce byl strejda s tetou...Prosila jsem je,ať domů nechodí a zůstanou u nás,protože jsem se bála,že teta neunese vzpomínky,které se před rokem udály. Ale ne,teta chtěla domů.Tam měla na nábytku vystavené fotky svého zabitého syna..a tetu doma ranila mrtvice na půl těla...Další rok odešla za svým synem do nebe..Strejda zůstal sám..

Vzpoměla jsem si na mojí kmotru,která emigrovala s celou rodinou a usadili se ve Švýcarsku..Vzpomínala jsem na svého brášku,který žil v Canadě,a který nám pravidelně psal a posílal fotky..

A vzpoměla jsem si i na Krkonoše,kam nás tatínek s maminkou v zimě poslal,když jsme byly malé děti...Byla tam dlouhá sáňkařská dráha,kam jsme chodily sáňkovat.V prostřed kopce stál obrovský kamenný kvádr a vedle něj nějaká pila.Maminka nám zakázala jezdit tak daleko dolů k tomu kameni,ale náš nejstarší bráška nás jednou pořádně roztlačil a už jsem frčela se svým mladším brátrem za zády z kopce dolů  a rovnou do toho kamenného kvádru..Ambulancí mně odvezli do nejbližší nemocnice.Měla jsem rozbitou hlavu s otevřenými rankami na obočí a zlomenou ruku v zápěstí..Můj první úraz v životě! Maminka tatínkovi potom dlouho vyčítala,že nás na ty hory poslal schválně,aby si mohl užívat s děvkama v Praze,což byl nesmysl,jako všecko,co maminka o tatínkovi říkala!

Moje maminka byla moc krásná ženská,i když šilhala na jedno oko,tatínkovi se moc líbila a tak si jí vzal za manželku.Mamince zaplatil operaci oka,aby se maminka cítila dobře.Ale ani v tom maminka neviděla pozitivum od tatínka.Říkala,že jí operaci oka zaplatil jen proto,aby se za ní nemusel stydět..

Měli nás čtyři děti,ale mezi mnou a nejstarším bratrem bylo ještě jedno mimoděložní těhotenství..A to maminku velice nervově zasáhlo.Potom byla s námi čtyřmi doma,zatímco náš tatínek pracoval,stále byl po služebních cestách...a maminka za vším viděla nějakou zhýralost s děvkama,jak často říkala....

Vzpomínky se střídaly,jako dny v nemocnici,kde jsem právě ležela po operaci plic..

Desátý den k mé posteli přišel pan doktor a že prý ty dreny dnes vyndá,abych už mohla jít dolů na normální oddělení. Chtěl,abych si lehla na druhý bok,než kde dreny trčely z mého boku .Velice opatrně je odpáral od sešití s mým tělem a pak mě požádal abych se zhluboka nadechla. Pro příšernou bolest to vůbec nešlo…

 

A pak pan doktor vší silou jedním škubnutím vyndal jeden dren a než jsem stačila zařvat „ne,prosím ne!“venku druhý. Myslela jsem,že s drenama my vyškubnul i všecko,co je uvnitř hrudníku!!!

  

Když mě odvezli konečně na můj původní pokoj,první,po kom jsem se ptala,aby mi přivedli toho hodného pána,co šel na operaci den předemnou..Zemřel….

 

 

 

 

 

Pokračování příště

 

 



21.4.2008 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3435x


Vložení komentáře
Nejste přihlášen(a). Musíte se nejprve přihlásit. přihlásit.
Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
CESTA ZA RŮŽÍ 29.
Cesta za růží 28.
Cesta za růží 27.
Fotografie k Cestě za růží 26.
Cesta za růží 26.
Cesta za růží 25.
Cesta za růží 24.
Cesta za růží 23.
Cesta za růží 22.
Cesta za růží 21.

Yukonka - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (874)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (368)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (64)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si
Olga Havlová: První dáma v džínách a s cigaretou Barva očí prozradí váš charakter. Co říká o vás? 5 jednoduchých rychlých večeří pro každý den Nutíte se jíst 2x denně, abyste zhubla? Už nemusíte! Trápí vás odrosty a šedivé vlasy? Takhle je zamaskujete! Seriál Ulice: Gábina na koberečku a lekce pro Miloše Bude první dámou zas Ivana Zemanová? Nenápadná žena, která umí střílet Ženy prozradily: Jaké nevšední pomůcky jsme použily místo vibrátoru? Kuchyňské trendy pro rok 2018. Podívejte se, co právě letí Horoskop na tento týden: Tygry čekají peníze, Kozy erotika