Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

O koutkování (2)

 

Klidně to zvládnu, s vervou přesvědčuji Honzu a ten se může urvat smíchy. Uchopí mě do náruče a drtí jako panenku na hraní.

"A co ta prsatka?" neodpustím si.

"No jo, dudačka, tu můžeš klidně vynechat," rozesměje se celý šťastný, jak ho baštím. Jenže já se Dájou i nadále vytrapuji, vypadajíc vedle ní jako nedovyvinutá chudinka. Někdy malomyslním namlouvajíc si, že za všechny průšvihy mohou ta má malá prsa.

"Co mám dělat, když ty baby na mě tak letí," nadme se frajersky Honza s tváří pitomce. Chci podotknout, že na mě kluci také letí, ale nějak se nemůžu odvázat a mlčím jako zařezaná. To mi zůstane. V rozhodujících chvílích, když se mám ozvat proti nějaké neomalenosti, tak se nezmohu na nic. Líbáme se a já jenom cítím, jak v tom šíleně lítám. Někde uvnitř však tuším, že si s ním naběhnu, ale v dané chvíli je mi to srdečně jedno. Šumafuk. Přeji si jediné, více a více se k němu tisknout a na všechno ostatní se vykašlat.

Táta se významně dívá na hodinky. Máma mně šušká, ať se pro jistotu omluvím, když jdu tak pozdě. Záhlavec si nepřeji a tak se s odporem vykřivím, pozorujíc sršící blesky pod strašlivým tátovým obočím.

"Tati, odpusť, nešlo to dříve."

"Kdes byla?"

"V kině."

"S ním?"

"Jo."

"Tak si dej pozor, ať nedopadneš..."

"Dáváme pozor."

"Ježíšmarjá, co tím myslíš?" lekne se máma a tátovo čelo se zlověstně nakrabatí.

"No, že jako spolu neblbneme," uchechtnu se, když vidím, jak se mámě ulevilo. Táta se zatváří neutrálně, jakoby nic.

Zato mně spadne kámen ze srdce, když skončím brigádu v pivovaru. Dostanu čtrnáct stovek a Honza dva tisíce, protože měl těžší práci. No dobře, tahal se s bednami, ale stejně mě rozdíl v penězích docela urazil. S holkami se rozloučím přátelsky, ale nejupřímněji s Klárou. S Dájou si vyměníme zlověstné záludné pousmání.

"Kam pojedeme, koloušku?"

"Někam na zkoušku."

"A co doma?"

"Táta čuchá člověčinu."

Celý víkend přemýšlíme, jak to narafičit, abychom mohli spolu vystřelit někam pod stan. Mámu bych ukecala, ale z tátovy neoblomnosti mám vítr.

"Zbývá jedině brigáda."

"Jak to myslíš?"

"Mohla bych mít povinnou letní aktivitu, ne?"

Nic lepšího mě nenapadlo. Lež pojistím kamarádkami, kterým zakážu se u nás objevit a dráždit tak zvědavost mých rodičů. Táta se zajímá, kam to vlastně jedu, ale není těžké odpovídat k jeho spokojenosti.

Stanujeme na Vranovské přehradě. Honza si den co den šlitrovsky brouká, jak mu na nohy táhne a já se pojistím úmluvou, že budeme spát vedle sebe ve vší počestnosti. Jako bratr se sestrou. Naslibuje hory doly, ale stejně mezi námi večer co večer probíhá neměnný rituál. Mezi netykavkou a loudilem.

"Koloušku, máš mě ráda?"

"Mám."

"Tak mi dej pusinku."

"Ne, já nechci."

"Trošku, jen malounko."

"Bojím se," zalžu pravdomluvně. Výchova chtěla přelstít přírodu. Do posledního dechu bojuji za svou cudnost. Nedám ani nepůjčím. Zlaté jadérko stejně vzklíčí.

"Koloušku, neboj, nikdo to na tobě nepozná."

"Bude to bolet."

"Nebude." Něžně mě přemlouvá a má tvrz se sype jako hromádka karet. Najednou už není co bránit. Zabolí to a je po všem. Pár kapek krve na spacáku. Ve snu to bylo hezčí, zklamaně si pomyslím a smrti z lásky jsem na hony vzdálena. V těch očích nebylo nic, jen prázdná temnota. Rozpláču se a vím, že to tak má být, že se to sluší.

"Poprvé to nikdy není ono," utěšuje mě Honza.

Skamarádíme se s mladými lidmi z vedlejších stanů. Večer sedáváme u táboráku. Opékáme buřty. Popíjíme pivo. Lituji jen, že nehraji moc dobře na kytaru. O to vydatněji zpívám. Byla jsem pannou, měla jsem čest, ta pro mě navždy ztracena jest. Dnes jako tehdy frčí stejné písničky. Z tehdejších šlágrů – Tam, kde zem duní pod kopyty stád… - se stanou evergreeny. Masaryk nás svolává na závěrečnou. Chodíme spát kolem půlnoci. Hekání, které se nese z okolních stanů, se postupně proměňuje ve vydatný hukot. Vzdechů. Teprve poslední noc sténám s ostatními i já.

Blíží se polovina srpna. Noci se ochlazují, ale dny sálají horkem. Pomýšlíme na návrat. Spolu s námi i mnozí jiní narychlo balí a odjíždějí. Zejména ti, co místo zábavy u táboráku, pospávají s uchem přilepeným na tranzistoráku. Další den tráví dohadováním, kdo koho vymění, která politická škatule se bude hejbat. Kdepak, nechápu a ani nechci chápat. Odmítám hádat se o politiku. Znám lepší vzrůšo. Přítomnost beru jako libě vonící neutuchající klokot, jako kulinářské tajemství, které musím objevit. Sama a bez cizí pomoci. Honza se zapojuje do debat a já se přistihnu, že žárlím na ten jeho nepřítomný výraz v očích. Cokoliv vypustí a cokoliv řekne, působí na mě jako ztělesněná moudrost. Slaboduchá Dušinka nadšeně nyje. Prokopu se v jeho barvách až do hormonálního bezvědomí. Nemine mě slepota všech zamilovaných. Růžové erotické sny pěkně do tuha zapečené do mozkových závitů. Jednou jsme byli andělé… Hurá, já žiji a myslím jen na jedno. Naštěstí v tom nelítám nijak nápadně.

Kdekomu se tehdy zatočila hlava, zato ta moje se odkutálela, rovnou pod šňupáky dvou psů. Očichávají tu podezřelou člověčinu. Šňupají a ňufají. Ten menší a přičinlivější zvedne zadní nohu, ale druhý je rychlejší. Chňapne ji za vlasy i bez označkování a zaběhne s ní do křoví. S rukama napřaženýma bloudím a hledám ji. Jinak to nesvedu, než zoufale volat: “Nemůže se jí něco stát, nemůže se jí něco stát? Všelidské bláznivé křepčení utkvělo těm poučenějším jako poslední noc před potopou. Takový případ, takové menetekel, jako byl zánik parníku Titanic, působí sice atavisticky, ale opravdu osvěživě.

Brzy ráno máme opustit stanové městečko. Chceme si přivstat. Spatřit východ slunce s jemně prokrveným obzorem. Ucítit první paprsky na chladné kůži. Ležet na zádech jako prkno a nechat se kolébat drobnými vlnkami. Dívat se Pánubohu do oken. Pozorovat slunce, jak se prodírá hustými závoji mlh. Jak zpočátku trochu váhavě vykukuje zpoza čupřin mračen, až se posléze čile vyhoupne, prosvěcujíc páry nad vodou. Nejlepší koupání – jaké si umím představit - je časně zrána.

Zachumlané stany oddychujíce v slastném mlčení. V plavkách a s ručníkem přes rameno přeskakuji napjaté šňůry. Sem tam našlápnu do taktu mužného chrápání. Někde poblíž zakňučí, či lehce vyštěkne právě probuzený pes. Na pláži sedí pár lidí. Nikdo s nikým nepromluví. Každý sám pro sebe vychutnává nový den. Vodní hladina se všude kolem volně rozprostírá jako vydaná všemu a všem napospas. Opodál sedí mlčenliví rybáři. Nábožné ticho protrhne nepatrné plesknutí rybí ploutve. Opatrně vstupuji do vody. Mizím v chuchvalcích par povalujících se nad hladinou. Zprvu se jemně ovlažuji a teprve potom zvolna klesám do chladivé náruče, slastně vychutnávajíc nezměrnou vodní pláň. Plavu co nejdál od břehu, chtějíc splynout s  širočirým všeobjímajícím prostorem.

Sedíme ve vlaku a jedeme domů. Upřeně na sebe hledíme. Nevnímáme okolí. Skoro nepromluvíme. Nedostává se nám slov. Poslední červík pochybnosti kdesi hluboko zazimuje. Srdce jako splašené buší na poplach. Já jsem zamilovaná k zbláznění.

Doma nastanou nudně všední a občas nesnesitelné poměry. Zaneprázdnění rodiče. Neustále se k nám někdo trousí a já v duchu žadoním o ždibec nezájmu o mou osobu. Pokaždé si oddychnu, když návštěva spolu s rodiči mizí, zaberu si pro sebe ještě teplou pohovku a užívám si soukromí. Ze všeho nejvíc se těším na dny, když mohu být doma úplně sama. Rozmlouvám s tichem a přitakám neznámému šelestu za svými zády. Když zjistím, že šustím vlastními zvonáči, tak lednice zarumpluje, upozorňujíc mě na obrovský hlad, který řádí v mých útrobách.

Přesto přese všechno se mi dostává tolik rodičovského zájmu, že se mi to chvílemi až zajídá. Nenápadně vyzvídající máma a uštěpačný táta pokradmu sledují mé přípravy na rande. V jejich očích se dá vyčíst leccos. Větší strach než z mého otěhotnění mají z mého zoufalého zklamání. Musím slíbit, že se v pořádku vrátím, ale ještě před tím je řádně a docela s gustem potrápím hranou netečností a lhostejností k jejich duševním stavům. I když si Honza počíná v mých očích zkušeně, měsíc co měsíc prožívám muka a nedej bože, kdyby se snad menstruace o nějaký ten den opozdila. Zato brácha těží ze stávající situace, co se dá. Jak je mimo hru, zneužívá znovunabyté volnosti. Věčně se někde poflakuje. Jen do té doby, než komusi rozbije okno kopacím míčem. Potají kouří na balkóně, ale jen do té doby, než ho práskne stejně postižená sousedka. Já jen žasnu, jak mu všechno celkem v pohodě prochází a udivuje mě bohorovný klid a nevšímavost ze strany rodičů k jeho prohřeškům. Já v jeho věku musela šlapat brázdu jako divá, myslím si s ukřivděností staršího sourozence.


 

Jednou je táta v blahosklonné náladě a prohlásí, ať si Honzu někdy přivedu. Nevěřím svým uším.

"To myslíš vážně?"

"Samozřejmě. Když se s ním taháš už přes půl roku, tak mám snad právo se s ním seznámit, ne?"

Mohl by přijít na večeři ještě před tím, než odjedu do Juginy,” řekne máma a je rozhodnuto.

S tím taháním byl táta vedle jak ta jedle. Náhodou, Honzu jsem poznala v tanečních, když dělal křena své mladší sestře. V říjnu to bude skoro rok, co spolu chodíme. Z kalendáře se na mě směje druhá polovina srpna a já se – světe div se – těším dokonce i do školy, protože tentokrát si budu i já špitat s holkami o svých zážitcích z prázdnin.

Máma slaví ve středu svůj svátek a tak pozvu Honzu k nám na večeři. Ještě před mámou má svátek Klára, za ní se zastavím v pivovaru. Zrovna ji překvapím o svačinové přestávce.

"Byli jsme s Honzou na Vranclu."

"Bezva počasí, ne?"

"Vyšlo nám to."

"A co jinak, dobrý?"

"Jo, už to mám za sebou."

"No vidíš a mělas takový strach."

"Bacha, Dája se snaží poslouchat."

"Jsem ráda, už ti ho nepřebere."

Upíjím z Klářina pivka a je mi fajn.

A co ty, jak bylo?”

Dobrý, dovolená klasika, žádný chlap, co by za to stál.”

Bylas na chalupě?”

No jo, kde jinde, babce jsem posekla trávu a tak.”

A soused, co vloni opruzoval?”

Klasika. Spářka, potřebuje chlast. Zadarmiko.”

Takže s Klárou zase nic. Docela hezká, ale hlavně dobrák od kosti a pracovitá jak čapa. Holt věčný problém: Marta a Marie, ta první je dobrá do nepohody, s tou druhou je to cosi veskrze příjemnější. Ta první peče výborné buchty, ta druhá v pravou chvíli pusu našpulí. Být či nebýt, toť otázka, tak něco mezi nebo rovnou obojí. Být ženou na druhou není k zahození, ale kde brát a nekrást. Sílu k žití.



20.4.2008 - Povídky - Komentářů:1 - Přidat komentář - Přečteno:3935x

Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (370)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si