Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Sem a tam

povídky, črty, zamyšlení

O koutkování

 

Slib se jí svezl ze rtů. Pootevřená rybí pusinka. Ne, ještě není nic jistého. A přece je rozhodnuta. Cítí jeho pohled. Dovede si představit, jak na ni civí. Ukazovákem se dotýká jejích rtů. Měla by promluvit. Říct něco objevného. Miláček! Nejspíš čeká nějakou moudrost. Od ní! Přítulné princátko s vlnitými tmavými vlasy. Jak ráda se s ním líbá. Mazlí. Bez ostychu se k němu přitiskne. Vzrušením rozechvělá. Ztemnělá chodba paneláku zpřívětiví. Nejkoutkovatější koutek večerního loučení. Zateplený jeho a jejím dechem. Jazykem se zlehounka dotýká špičky jeho nosu. Přidá rty. Znovu se líbají. Mazlí. Ještě těsněji se k sobě přimknou. Někde poblíž bouchnou dveře. Odskočí od sebe. Co nejrychleji. Zbytečně se obávají. Příchozí prošel nevšímavě. Pospíchá. Stojí tiše jako pěny. Kéž by tak zůstali. Navždy. Utajeni v jednolitém objetí. Trochu se zastydí, teprve nedávno měla šestnáct, ale vypadá sotva na čtrnáct. No a co, přitaká životu právě probuzená mladá žena. Úporně se soustředí na svůj slib. Vynoří se z ničeho nic. Jako modrý nafukovací balónek. Zakomíhá se před očima.

"Tak co, přijdeš?" zopakuje po kolikáté již vyslovenou otázku. Možná tuší, že její vábivá melodie v ní rozehrává ty nejodvážnější představy. Dobře ví, že ji dychtí slyšet pořád dokola. Znovu a znova. Důraz kladený na poslední slovo utěsní i tu sebemenší skulinku v sošném objetí. Vřelost šeptaných slov v ní cosi rozezpívá. Voní to létem a pomeranči. Teplým fénem, když svým horkým dechem rozmotává hebounkou šálu, do které ji halí od hlavy až k patě. Uvnitř se vrtí a tetelí ta nejsladší larva. Kokonek nevysloveného tajemství. V dárkovém balení.

Uchopí ji za obě tváře. Téměř celý její obličej zmizí v jeho dlaních. Znovu se upřeně zadívá do míst, kde by mohly být její oči. Nespatří výraz souhlasu či nesouhlasu. Může se jenom domýšlet. Ještě pevněji stiskne lícní kosti. Stěží rozeznává malá ústa. Konečně se pohnou.

"Tak jo."

Přitiskne si ji k sobě. Majetnicky. Co nevidět mu bude patřit. V příštích dnech a po celé prázdniny. Ta drobná, trochu klučičí osůbka, držící se ho jako klíště.

"Musím jít," jemně se vyvine z jeho objetí.

"Ještě ne."

"Však víš, táta šílí!"

"Ať si trhne!"

"Jako vždycky."

"Neboj."

"Tak ahoj."

Dívá se za ní, jak vybíhá po schodech nahoru. Stále tu po ní zůstává teplá vůně jejího těla. Vlasů. Vychází z utěšeného domu. Do neútěchy začínající noci.

"Kdes byla tak dlouho?" dotírá otec. "Nelži, flákala ses bůhví kde."

Neměla sílu odpovědět. Proč taky? On si vždycky myslí to nejsprávnější. Všecko ví nejlépe. Nemá to smysl ještě se s ním hádat.

"Hm, dáma se s námi nebaví."

Úplně nejvíc zuří, když otec mluví za mámu. Ta zatím mlčí a dokonce se zdá, že k ní vysílá pohled. Trochu prosebný a mírně chápající.

"Tati, nechej mě být, jo?" Napůl pokorná a napůl vzdorovitá.

"To by ještě scházelo, aby ses urážela. Já ti jednu vrazím a hned se ti vrátí řeč."

Uklidila se do koupelny. Je jí to zapotřebí? Tak pitomý rodiče snad nikdo nemá. Mamina jako vždycky. Drží basu s otcem. Odevzdaně usedne na okraj vany a pustí sprchu. Netečně naslouchá donekonečna se dohadujícím hlasům. Ztrácejícím se ve zběsilém tlukotu vody. Ponoří se do uklidňující vody a rozfouká chomáče pěny.

"Tady je ta tvoje výchova. Samé hadry a samozřejmě, jen ty nejlepší. A máme to tady. Dáma nahání kluky."

"Nevykládej, ty si jí celé týdny nevšimneš a najednou se tváříš jako Makarenko.”

"Dobře, dávám ruce pryč. Až ji někdo zbouchne, vůbec mě to nezajímá. Vlastně mě to nemusí ani překvapit, že?”

"Tiše, uslyší tě. Dyť je na to ještě hloupá."

"Blbá, řekni, ale naše. Jen ať si to klidně poslechne."

Následují matčiny poloplačtivé ublížené nářky. Jak je na všechno sama. Jak jí nikdo s ničím nepomůže. Všichni jsou vůči ní bezcitní. Má toho otročení akorát plné zuby. Nedalo se to poslouchat. Totální rodičovské nepochopení a totální beznaděj. Padlo to na ni jako deka na kus plechu. Dusí se zlostí. Znechuceně doklopýtá do děcáku. Za bráškou. Leží stočený do klubíčka. Zafuní jako ježek. Prsty mu projede jemný trávník na hlavě. Urovná pokrývku na hubených ramínkách. Buchne na svou postel.

Pitomci, každá prkotina se jim hodí k tomu, aby se do sebe pustili. Jako pes a kočka. Co mohou, tak zoslí a zapeklí. Ona si život zařídí jinak. Na úrovni. Ještě neví jak, ale z pavučinky snu se určitě vyloupne nějaký neotřelý nápad. Zlaté jadérko už někde v koutku klíčí. Protože ráno – milá dámo, je moudřejší večera.

Chvějící se oční víčka. Tíží jako závažíčka. Našpulená smyslná ústa. Kdo jsi, proč zatahuješ smyčku snu? Přelude, voníš mi mužem! Přivine se k němu. Zdrcena. Blaženě se tiskne. K jeho klínu. Kůže svědivě horká. Teplo se rozlévá v slabinách. Probůh, o kom se jí to zdá? Jen se rozpomenout. Prožívá něco známého a proklatě zrádného. Odnepaměti a nežití. Zalechtá to a zasvědí uvnitř hlavy. V zadní části mozku. Kdo by nad tím teď přemýšlel? Nebude si tím lámat hlavu. Bude o tom přemýšlet až zítra. Copak je tak důležité vědět, kdy nebo kde je člověk šťastný? Jako podstatné vidí, že je to právě teď a výsostně slastné.

Noc ustupuje před bdělostí upípaného dne. Procitne právě v okamžiku, když se budík ráčí odmlčet. Z předsíně zachytí vysoký mámin hlas, kterak se dohaduje s bráchou.

"Vezmi si klíček na krk."

"Nevezmu. Kluci ho tak nenosí."

"To mě nezajímá. Ty ho tak nosit budeš."

"A nebudu," plačtivě odmlouvá bráška.

"Brácho, vydrž, koupím ti karabinu!" křikne a vyslouží si mámin přísný pohled. Jak to, že si vůbec dovoluje podkopávat její autoritu?

"Co má bejt. Karabinu nosí kdejakej vůl, že brácho?”

Máma mávne rukou a Luďa zapřede blahem.

"Dado, beru za tebe nádobí."

"Zítra a pozítří taky," zahuláká na něj z koupelny.

Vzpomene si na Honzu. Vše, co s ním souvisí, si připamatuje. Mlhovina slasti se jí znovu zmocňuje. Položí si mokré chladné dlaně na horké tváře. Cítí, že rudne a ještě ke všemu musí vydržet mámin pátravý pohled.

"Je ti něco?"

"Ne, co by. Akorát jsem dostala krámy."

"Ta postel zase vypadá, co? A vůbec, neříkej tomu tak ohavně."

"A jsou to krámy, abys věděla, hnusné odporné krámy!”


 

Zde zápis končí. Dado, kde je nějaká sranda? Obávám se, že třesky plesky naivní šestnáctky jsou nad tvé síly. No a co, proč by ne? Zaprášená kytara zavěšená na zdi. Jestlipak bych ještě zvládla pár akordů? Ač bylo mně i jí tak šestnáct let. Páni, jak to vlastně s Honzou pokračovalo? Šla jsem tehdy k němu? Asi ne. Žádnou dojímavou vzpomínku si nevybavuje. Utajené koutkování. Důkladná příprava na každé rande. Do nejmenších podrobností. Promýšlení detailů spodního prádla. Bílé kalhotky s tělovou podprsenkou nebo růžové s bílou? Nejlépe nahoře „ohne“ nebo bílá s bílou. Velké trápení před zrcadlem. Každodenně. Pršák by potřeboval plastiku. Kvůli rušivého hrbolku. Také rty vypadají nějak divně. Opuchle. Oči, úplná hrůza! Vyvrácené jako tenisáky.

Asi jsem zbytečně ztrácela nervy. Prudérní maminka mně vštěpovala, že pravá láska se pozná neomylně. Podle souznění duše a těla. Musí být zajedno. O panenství mluvila jako o daru svatební noci. Pěstováním nepřirozeného strachu z erotiky jsem tím víc po ní toužila. Dívkami, které považovaly defloraci za nezbytný a tudíž nutný chirurgický úkon, jsem v hloubi duše pohrdala. Nechvěla jsem se panenským studem. Ani jsem se nestyděla za své postižení hymenem. Navenek jsem bránila moderní volnou lásku, ale přitom si v poklidu snila o partnerské věrnosti až za hrob. O čisté lásce bez požehnání úřadů. Se svými vrstevníky žvatlala o úletech květinových dětí a obdivovala potlachy s nezbytnými čundrláskami na jednu noc a po česku. Zmatenost mi kolovala v žilách. Byla jsem jí prostoupena od hlavy až k patě. Docela dobře se snášela s tajným snem o bílém princi na bílém koni. Utrpení v lásce jsem považovala za nezbytnost. Sladké románky zapůjčené od babičky za nutný doplněk utajených večerů. S baterkou pod peřinou. Jako vášnivá čtenářka příběhů o lásce jsem obzvláště milovala ty, ve kterých stálo mezi milenci mnohem více překážek, než byli sto unést. Čím více utrpení, tím lépe pro vášeň. Holt jsem měla sama se sebou kříž.

Maminka ráda nahlas deklamovala verše oblíbeného básníka. Milostná poezie rytmicky plynula z jejích rtů a ve mně se pomalu probouzela zprvu nejasná neutuchající touha, která postupně sílila a během času dozrávala ve zcela konkrétní tvář. Začaly mě pronásledovat ty nejpalčivější představy o ideálním muži. Zatoužila jsem po dospělosti a po opravdové mužské náruči. Zakázané ovoce rajského stromu jíme, ale co strávíme?

"To je hrozné", říkávala maminka s úsměvem napůl vážně, "ten Šrámek byl velký sprosťák, ale uměl."

Churavěla jsem. Pokradmu. Záludnou chorobou, popisovanou všemi romantiky. Flaubertem realisticky vybroušenou. V „Bovarysmus“? Šílením po vášnivé lásce plné extáze jsem se druhým jevila jako blbá. Nepochopitelná. Můj anachronismus tryskal odněkud zevnitř rozpomínající se duše. Oslněné světem idejí. Tlačené nesnesitelným rozechvěním. K zešílení pulzujícím blázněním. Uzamčeném ve vězení jako v pasti. Touha vyrůstala z mámení a sílila přimknuta ke stínům v jeskyni. Zlaté jadérko úporně hledající světlo. Chytání nahodilých myšlenek a jejich pomalé zaplétání do šroubovice načtených zážitků, na hony vzdálených běžnému životu. Imaginace horkých nocí. Nesnesitelné trýzně románových hrdinek, přebujelé fantasmagorie přiživované dobrodružnými francouzskými filmy. Nevědouc nic o lásce, nic o duši ani o těle, bláhově jsem se domnívala, že bezobsažným sněním objevím jádro pudla. Unylá dušička sladkobolně úpěla blahem. Ovšem v životě nevítězí hloubka a žhavá smyslnost. Kuš!


 

Končila jsem první rok na ekonomce. Čas přinášel a odnášel události, které jsem nebyla sto uceleně vnímat a přesto ovlivňovaly můj život, který se vlnil v rytmu šedesátých let. V rytmu samby, rumby či bosanovy. Táta sem tam něco prohodil o politických zvěrstvech, ale pro mě to byly jen kusé informace bez širších souvislostí, které mě zatím jen tak zlehounka oťukávaly, osahávaly a vzbuzovaly ve mně jakýsi nepochopitelný vzdor, který jsem nemínila sama sobě nějak objasňovat. Zuby nehty jsem se přidržovala času nezralých malin, ale na druhé straně jsem si šíleně přála být zatraceně dospělá. Všeho do času, říká teta Anežka.

Dětské vnímání světa se přibližuje černobílému vidění oblíbených pohádek. Na jedné straně předobré dobro a na druhé zlo, které musí být po právu a bezvýhradně potrestáno. Celým mým dětstvím se táhne červená nit komunistických kýčů a já se s bezelstnou horoucností domnívám, že právě tomuto dobru bez bázně a hany přináleží svatá čest nastolit ráj na zemi. Rodiče nezasahují do školometských ponaučení, kterými se čítanky jen hemží. Ať už je to dobře nebo ne, chaosem a zmatkem mě tak naplňuje vše, co nenabízí jasné pravdy a přímočará řešení a škola mě v tomto vnímání světa jen utvrzuje. Ani babička se nesnaží vymýtit to, co bylo zaseto. Je věřící a její uctívání Pánaboha se docela dobře snáší s mým pionýrským nadšením. Ona věří ve své dobro a já zase v to své. Obě jsme spokojené. Tak se stalo, že mé dětství zůstalo průzračné jako studánka, nezatížené dvojakou výchovou. Jako poslušná dcera uvědomělých rodičů ctím autority a každé slovo z jejich úst jako svátost. Má bezbřehá důvěřivost jde tak daleko, že jsem schopna věřit všemu, co mi kdo nakuká. Ve své nedotčenosti realitou ctím dvě barvy: černou a bílou. Dvojznačným narážkám na společenské nešvary uhýbám a nechci rozumět. Citovost tak přebují v nenarušené spirále, avšak patos a teatrálnost doby rozvinou smyslnost na úkor zdravého rozumu a vlastního úsudku. Školní učivo, na které je kladen důraz, potlačuje potřebu přirozeného poznání. Vlastními silami. Úředně povolené nesmysly se tváří jako smysluplné a vyvolávají falešný pocit jistoty a bezpečí. Protože jim málokdo rozumí, vzbuzují falešné zdání, že právě ta rouška tajemnosti v sobě ukrývá to neuchopitelné a krásné, po čem je třeba bažit a toužit. Dobře si vzpomínám na svou fascinaci kolektivem, na hrdou sounáležitost s něčím tak významným a bezbřehým ve své velikosti. Miluji první máje, když v pionýrském stejnokroji křičím spolu s ostatními dětmi až do úplného ochraptění a jsem pyšná na své namožené hlasivky. Absolutní neměnná pravda těchto dní mi dodnes zavání tehdejším pochybným štěstím a radostí dětských let.

Na starém bytě máme společný záchod se sousední rodinou. Právě zde se poprvé a ráda seznamuji se společenským děním. Bez ladu a skladu se tu povaluje množství novin a časopisů. Zvláště spadeno mám na Ruďasa, jak jsme tehdy Právu říkávali. Dokázalo probíhající události vyložit a objasnit natolik vyčerpávajícím způsobem, že i kdyby člověk stokrát chtěl, tak nemohl mít v ničem pochybnosti ani zmatek. Nic ho nenutilo přemýšlet o věcech samotných a tudíž o nich ani nepochybovat.

Ve věku teenagera se má bezbřehá poslušnost pozvolna a nenápadně přeměňuje ve vzdor. Povinnou četbu začínám vnímat jako nutné zlo. Červenoknihovnové i ostatní jim podobné pohádky stále zůstávají v popředí mého zájmu. Skrze ně však sílí touha. Neutuchající a mučivá. Vytrvalá v úpornosti po duševních dobrodružstvích a kašlající na každodennost a její bezbřehou nudu. Vystačím si s vlastním světem a vymýšlím hru na život, ve které s naivitou sobě vlastní hraji samozřejmě hlavní roli, uvnitř ničena zuřivým tápáním, pochybnostmi a nejistotami. Zasáhne mě to jako blesk z čistého nebe. Začne to odporem k rozborům poezie. K omílaným poučkám na cokoliv. Nenáviděné rozbory poezie, co tím chtěl básník říct, zbavují báseň tajemnosti a ta se stává zbožím, jen jakousi houskou na pultě v krámě. Každému má chutnat stejně, přežvýkaná školním přednesem, snižujíc hodnotu veršů básníka. Báseň neznamená, báseň je.

Konečně se přestěhujeme do dlouho očekávaného nového bytu v paneláku. Něco se stalo. Rodiče zvážní. Přemýšlejí nahlas a přede mnou. Začínám uplatňovat nárok na soukromý život a na vlastní názor. Mluvíme o věcech donedávna opomíjených. Máma přispívá do místního plátku. Tátovy donedávna neurčité a tajemné narážky nabývají konkrétní podoby.

Pozornost všech se upíná k dění ve společnosti a postupně se zaplňují bílá místa v paměti nás všech. Stejně bezhlavě jako mnozí jiní i naši doma naletěli na zinscenované politické procesy. Přiznání nevinných lidí se vysílalo na rozhlasových vlnách do továrních hal. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Trapně omílaná poučka mezi dalšími drobty duševního marasmu, jehož soukolí semlelo kdekoho.

To vše se mi pořád ještě nezaseklo bolestivě pod kůži. Týká se mě to a zároveň netýká, lstivě přitakám životu netušíc, že zkouška ohněm mě teprve čeká. Až zabloudím ve spletitých stezkách mezilidských vztahů. Jen ty mě dokážou dostat do varu, pro ně se dokážu i pořádně nadchnout. Touha po opravdickém vztahu se stává alfou a omegou mého života. Zoufale potřebuji neustále se nad něčím vzrušovat, rozpouštět se v záplavě citů a radostného očekávání, jako by právě na tom závisela celá má budoucnost. Veškeré mé štěstí. Marně se snažím vymanit z doporučovaných pravd a polopravd. Stávám se vzdorovitou a neposlušnou a mé zrání jde sveřepě uličkou blbnutí a šaškování, namísto přemýšlení.

Jako uhranuta se pídím po něčem pikantním. Chci šíleně ulítnout, šíleně se zamilovat. Hledám dobrodružství ve vztahu. S někým. Přítomnost mě očaruje, jako uhranuta ji považuji za klíč ke svému životu. Právě maminka mi neustálým vštěpováním mravních zásad odejme smysl pro realitu. Jen pozvolna se vymaňuji z jejího skleníkového království. Kde lidé vědí, že mají být k sobě ohleduplní, nekrást, nelhat a nekřičet. Kde za vinou následuje trest. Plácám se ve vnitřních zmatcích a zároveň potýkám s chaotickou skutečností všude kolem sebe. Zatímco se otřásá vláda autorit a názorů, přestřihuji pupeční šňůru, nechutně pomalu se spouštím na všechny čtyři, zkoumajíc život na zemi a netušíc, jak trnitá cesta vede za poznáním. Sebe i těch druhých. Skrze utrpení a bolest. Pravda vypadá zrůdně a hůře než lživý přízrak v zrcadlové síni, připomínajíc uspaný mozek bez jediné samostatné myšlenky, přinášejíc s sebou nepřekonatelnou tíhu. Jako balvan. V útrobách. Ubržděna ve vývoji. Na pomezí přistydlé puberty, kterou si kdekdo udržuje pokud možno do vysokého věku, přiživujíc hlouposti obyčejného dne, pěstuji  přebujelý smysl pro obrazivost. Můj příběh začal nevinně jako všechny požáry, laviny a světové pohromy. Copak se dá počítat s tím, co se z nepatrného začátku vyvine? A pak je to tu a nedá se nic dělat než události přijmout a vypořádat se s nimi.

Z ochromení a úžasu nad širokou paletou života pochází můj podivný překotný vzdor. Z nevědomosti a z nesvobody volby. Ve svých touhách po něčem závratném se babrám ve splašcích úzkostí a strachů. Plna neuchopitelné vnitřní trýzně doufám v někoho. Nebo v něco, co mě naplní až po okraj a napřímí k tajemným dálavám, k neurčitým horizontům budoucnosti. Zatímco přítomnost schovává tuctovou tvář za škrabošku kovaného kocoura Mikeše z Kocourkova, já sama se začínám zabydlovat v masce neodolatelného diblíka nebo třídního klauna. U nás v Kocourkově.

Těsně před prázdninami zakládáme středoškolskou unii. Sdílíme nadšení s profesorem politické ekonomie. Téměř s dojetím nasloucháme, když nám přibližuje převratnou funkci tržního mechanismu a svého oblíbeného ekonoma Otu Šika. Později se mu jeho horečné zaujetí samozřejmě nevyplatilo. Mnoho povyku pro nic. Nás však dostane. Na logiku ekonomických změn. Na budoucnost, jež počítá s nespornou účastí nás mladých. Věříme, že stojíme u zrodu nové doby. Ó, šíleně chceme rozumět ódě na lepší zítřky. Ani nemáme problém s nabídkou, která pochopitelně musí, skutečně musí uspokojovat poptávku. Oslní nás průzračnost jasných ekonomických pouček. Jednoduchost společenských změn. Radostně přitakáme objevenému řádu v chaosu věcí. Nejde-li to tak, půjde to jinak. Změna je život, pánové.

Školní rok se doklopýtá k prázdninám a já se nemohu dočkat. Honzy a léta s koupáním a možná i stanováním. Máma ožije, když dostane nabídku k redigování oblíbeného závodního časopisu. Shání a vymýšlí další aforismy, srší vtipem a celá je jako vyměněná. Bez Beatles a bigbítu nedám ani ránu. Tehdejší dobu mám v sobě zasunutou jako ukrutně bláznivou, ale nádhernou. Nemusela jsem jí rozumět. Stačilo jí naslouchat, pozorovat a hlavně žít. S každým novým dnem se zhluboka nadechuji, rozpínám paže a chci obejmout celý svět, se všemi jeho radostmi i starostmi. Mít hodně společného s Ábelem, ale s Kainem mít vytetované znamení nedotknutelnosti. Na čele. Přítomnost se jevila jako ten nejkrásnější dívčí sen a já ji bezvýhradně prožívala. Plna lásky a pochopení. Všemu a všem. Siebzehn Jahr, siebzehn Jahr, je jí sedmnáct

První polovinu prázdnin si s Honzou seženeme brigádu v městském pivovaru. On tahá bedny s pivem, já zasunuji pivní flašky do prázdných otáčejících se objímek, dodržujíc s otupující rutinou patřičnou vzdálenost mezi dlaněmi. Téměř naslepo. Než se to pořádně naučím, roztřískám pěkných pár lahví. Zařadím se mezi nemehla a ta to mívají – jak známo - odjakživa těžké. Holky v pivovaru mají ze mě vánoce. Po Honzovi šílí. Cítím se být patřičně hrda na to, že ten tmavovlasý hezoun patří právěmně. Připadám si vedle něj dospělejší, i když pořád ještě drobeček s vykulenýma očima a pusou od ucha k uchu.

"Kolouši, kolouši, co tě zase pokouší," dobírá si mě Honza před holkami z pivovaru a já málem prasknu zlostí. Když jsem u babičky přelouskala z červené knihovny co se dalo, začala jsem spoluprožívat Naniny movité nápadníky. Kdo chytá v žitě odložím kvůli Zelené kobyle, kterou najdu zvalchovanou pod tátovou matrací. Nějak mi tehdy nedocházelo, že na nočním stolku nebylo pro ni místo. Kvůli mě. Co jen se nabádám nad svárem duše a těla. Maminčino poučování o vyváženosti těchto dvou protiv vzbuzuje ve mně přiměřenou zvědavost. Chuť na zakázané ovoce. Přesto v hloubi duše věřím, že právě já budu ta vyvolená, která se bude setkávat s pohodovými lidmi, a příjemnými věcmi a ději kolem sebe. Sice není vše, jak si člověk ještě donedávna maloval, ale společenský vývoj je dobrý. Proč právě mě by neměla potkat ta nejúžasnější věc a nejskvělejší lidské štěstí, harmonická láska? Že budu výjimkou potvrzující pravidlo, o tom jsem ani na okamžik nezapochybovala. Zkrátka a dobře, já si vychutnám obojí. Cítím s Emou Bovary. Příjemně rozrušena jejím pomádovým světem idejí zuřím na Flauberta, když s požitkem porcuje jedno ubohé ženské nitro. Pod jeho vedením však začínám chápat a rozeznávat. Záludnou hranici mezi snem a skutečností. Marnost pozlátka iluzí. Odhaluji Emino nadšení pro Rudolfa jako bezduchou marnivost. A při tom opakovaně a provinile sama za sebe sním o někom, kdo se jednoho dne objeví a vyvede mě z vlastní pasti. Přiblblých vidin.

Nesčetněkrát musím vyposlechnout, že mám na randění spoustu času. Honzu beru i neberu vážně, bláhově si myslím, že ho mám jistýho. Z táty ztrácím čím dál více nervy. Škoda, že náš vztah nedokážu zlehčit slovy: No jo, oidipáč. Teprve dnes vidím, jak táta žárlil a já mu to oplácela. Naschvály. Chudák máma, měla co dělat, aby ďoury ve vztazích řádně zaštepovala.

Šílím po Honzovi, protože nijak zvlášť neusiluje o mé panenství. Dává si na čas, jako by si mě pěstoval pro budoucnost s ohledem na mou nevinnost. Je přece jenom o pár let starší a já mu připadám děsně infantilní. Vesele si odžívám zážitky oblíbených románových hrdinek a s Honzou mi stačí nevinné koutkování v panelákové chodbě. Mé nepochopitelné zasněnosti využijí práskané holky z pivovaru a zaútočí na něj v plné parádě. Jako by se na mě domluvily. Stále se kolem něj motají, jen aby mi dokázaly, jak s nimi nemohu soupeřit, jak na ně nemám a jaká jsem proti nim nicka. Prsatá Dája si napřed hraje na mou nejlepší přítelkyni, ale nakonec o něj usiluje ze všech nejvíc. Bujná ňadra staví v jeho blízkosti co nejvíc na odiv a nemohu tvrdit, že by se mu to nelíbilo. Tvářím se jakoby nic, ale v duchu zuřím. Holky vidouc, že Dája má největší úspěch, přiklánějí se na mou stranu a na ni definitivně zanevřou.

Honza mě jako obyčejně doprovází domů a svým chováním chce vzbudit zdání, že se vůbec nic neděje. Zastavíme se na zmrzlinu.

"Dáš si velkou nebo malou?"

"Malou," řeknu a málem se rozbrečím.

Honza se tváří provinile. Stojíme před domem, loudí pusu, ale já mu zabouchnu před nosem dveře. Tak a basta. Uražená a přitom zamilovaná k zbláznění. Další den ráno na mě nečeká.

Blonďatá prsatka z pivovaru zavětří a okamžitě využije situace. Není k zastavení, když zcela nepokrytě dělá na něj oči i přede mnou a při každé příležitosti se otírá o jeho paži. Děvka jedna. Holky se mnou cítí a já si přeji jen to jediné: mít přebujelé poprsí.

Z rozčilení mně padají láhve z rukou a Klára mě utěšuje tím, že všichni chlapi jsou stejní a do jednoho prevíti.

"On byl doposud fajn", chabě bráním Honzu a Klára po mně vrhá soucitné pohledy plné pochopení a ty já bytostně nesnáším.

"Já jdu vždycky pro květiny a šlápnu do hovna", opakuje brečíc a tentokrát ji pro změnu utěšuji zase já.

"Třeba brzy narazíš na toho pravého", snažím se ji uchlácholit.

"Kdepak, já jsem smolařka. A kdyby jo, tak ty dva potraty mi nikdo neodpáře. Chápej, já už nemusím otěhotnět. Vůbec nikdy."

Chápala jsem. Zato Honzovi se nažím svou nevšímavostí dokázat, že mě jeho přelétavost až tak nebere. Nasadí zpátečku. Pravidelně na mě čekává a bavíme se jako by se nic nestalo. Dáje to nedělá dobře. Při pohledu na nás je nervózní a mění barvy, zato já se tvářím o to více zamilovaněji. Vemlouvám se do vášně a chybí málo a málem si myslím, že tohle je p
20.4.2008 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3788x

Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
nadina - Sem a tam
Podělím se o zábavný e-mail
Na Nový rok o slepičí krok!
Máma a brácha
Osmdesátiny
A život jde dál
Ta zmutovaná, sire!
Ohřívaná polívka
O grizzlym
O vůni pomsty
O Lídě

nadina - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (371)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si