Komerční příspěvky mohou vkládat pouze uživatelé, kteří si jejich zobrazení zaplatí. Více info - FAQ.

Cesta za růží

Mám svého života nad hlavu,vláčím všecko za sebou jak trestanec svou kouli, muselo to ven a tak píšu... Omlouvám se předem za případné hrubky a jiné nedostatky

Všech komentářů od vás si velice vážím. Děkuji vám za ně. Je to pro mne "pohon" abych psala dál..



Cesta za růží 4.

Bráška,můj nejmilejší bráška mě tu zanechal,odešel si někam do světa a já zůstala sice ještě s dvěma sourozenci,ale byli mladší.. se svým starším bratrem jsme k sobě měli nejblíž a velice jsme si rozuměli.Teď jsem byla opuštěná a velice smutná.Maminka plakala kudy chodila a tatínek jí stále chlácholil,že se bude mít bráška dobře..

 

Jednou k nám jako po několikráté před tím přišla zase ta ruska-sousedka z baráku, a maminka se opět rozplakala,že jí její milovaný syn odešel do toho širého světa,že ho milovala nejvíc..A sousedka jí povídá"neplačte,bude se mít jistě dobře..a podívejte,stále je pro co žít,vždyť máte ještě tři děti a ty vás moc potřebují.." Šla jsem akorád okolo a slyším,jak jí maminka odpovídá "pchch! Těch mohu mít plný pytel,ale můj prvorozený.." a zase plakala.. 

Ta věta mi uvízla v hlavě a moc mě mrzelo i trápilo,jak na nás tři zbývající děti bylo maminkou pohlíženo.Všecko mi bylo tak líto,chtěla a toužila jsem aby mně měl někdo moc a moc rád...

V tom městečku,kde jsem chodila na zemědělskou školu,jsem se potkala s jedním klukem.Láska jsko trám!! Nebyl z Prahy.Žil tam,v tom   městečku s báječnými rodiči,kteří mně měli moc rádi.Navštěvovali jsme se často.Jezdil za mnou do Prahy,a k nám do bytu, plánovala se svatba.Maminka měla za svojí kamarádku paní,která pracovala jako zlatnice.Udělala nám krásné zásnubní prstýnky a já byla přešťastná....Strašně jsem se na něj upnula a ještě víc ho milovala...Jenže i on usoudil,že je lépe emigrovat,než zůstávat ve své zemi a moje sny o štěstí a lásce jako trám se zhroutily!!! Jednoho dne se semnou přišel rozloučit..a odjel do těch cizích zemích...

Život ale šel,maminka plakat a vzpomínat na nejstaršího brášku nepřestávala,já mezi tím vším dodělala zemědělskou školu a po ní jsem šla na aranžérku..

Jednou ráno jsem vstala,oblékla se šla do práce.Lidé na tramvajových zastávkách měli tranzistorové rádia všech velikostí u ucha a koukali vážně.Byla jsem mladá,netušila jsem vůbec,co se děje.Držela jsem se v tramvaji své tyče a usmívala se. 

Když jsem přišla do práce,už ve dveřích mě vedoucí vyhlížel "ihned jeď zase zpátky domů" řekl místo pozdravu "rodiče už volali,mají o tebe strach..Je okupace..! Václavák je plný tanků,bude velká mela...tak se nikde nezdržuj a prosímtě jeď hned domů..!!" povídá.  Stála jsem a koukala na něho,co to říká."Jasně,jedu hned domů"  řekla jsem už jsem štrádila rovnou na Václavák,který byl za rohem.. 

Tam bylo bóží dopuštění.Akorád kolem mně projížděl nákladní vůz,a na něm plno lidí,na střeše auta seděl kluk,z hlavy mu tekla krev a v ruce držel velkou československou vlajku...Všude řev,krev,tanky...Nebála jsem se.Nějací lidé mně vystrkali nahoru na sochu Svatého Václava a vrazili mi do ruky také prapor..Křičela jsem s davem a zpívala hymnu...Pak koukám dolů ze sochy a vidím,že jeden z tanků před sebou vláčí tramvaj,stále ještě po kolejích. 

Měla proražené zadní sklo a hlaveň tanku vraženou dovnitř.Byli v ní lidé a řvali.Naskočila sem také do té tramvaje a řvala jsem s těma lidma "Táhněte pryč!!"... 

Muzeum bylo rozbombardované jak cedník..Běžela jsem k Rozhlasu... 

Domů jsem přišla večer,plná krvavých šrámů,špinavá,ale šťastná,že jsem NĚCO udělala... 

Doma seděli všichni ve tmě,jen se svíčkou na stole a  s puštěným rádiem, poslouchali,byli vážní,ale šťasní,že jsem konečně doma.. 

Rok na to,jednoho dne si mě tatínek zavol do pokoje a důvěrně mi zdělil,že s maminkou my tři děti pojedeme pozítří do Vídně a pokud se to podaří,budem emigrovat také..Že to vím jen já a mladší sourozenci se to dozvědí až ve Vídni.Kladl mi na sdce,že to nemám nikde říkat a že až tam budem v pohodě,že za námi přijede.Vysvětlil mi,že by nás všecky naráz nepustili,takže to musí být takhle...Maminka se usmívala s vidinou sestkání se svým nejstarším synem a mým bráškou v jedné osobě,mladší sourozenci věděli,že jedem na výlet do Vídně a moc jsme se všichni těšili!

 

Když jsme odcházeli na vlak,tatínek moc plakal.Objímala jsem ho a slzela s ním "neboj tatínku,všecko dobře dopadne a brzy se setkáme.."

 

V té době maminka pracovala jako průvodčí ve vlaku,a tak jsme měli cestu vlakem za minimální cenu.Seděli jsme spořádaně v kupé a všichni plni očekávání nás vláček unášel do Vídně...

Vídeň je krásné město,ale my neměli na nějako korzování vůbec čas.Maminka hned u nádraží vzala taxík,ukázala panu řidiči nějakou adresu a už jsme projížděli vídeňkýma ulicema někam.Taxík nám zastavil u nějakého rádoby hotýlku,kde jsme vystoupili se všema těma kuframa a taškama..Byla to spíš nějaká ubytovna,nebo hodně moc podřadný hotýlek..Paní ze špinavé místnosti coby recepce nám dala klíč k nějakému pokoji..Na pokoji si nás maminka posadila na postel proti sobě a vysvětlila o co jde,a že to musíme pro lepší zítřky všecko vydržet.

Na pokoji bylo plechové umyvadlo s nádobou plné vody,pro kterou se muselo dlouhou chodbou do společné koupelny....K jídlu jsme měli,sekanou,kterou maminka upekla ještě v Praze...Utrmácení po cestě vlakem jsme se ale rychle převlékli a po jídle vyrazili ven z toho hotýlku.Maminka měla v ruce nějakou adresu a všude se poptávala,kde to je....Adresa,kterou maminka s námi hledala bylo nějaké křesťanské společnosti,která se postarala o emigranky v prvních dnech...

My děti seděly v té krásné budově s vysokými stropy a výzdobou Ježíše na velkém kříži,a čekaly na maminku,která byla v mnějaké místnosti a tam všecko vyřizovala.

Vyšla asi po půlhodině a bylo na jejím výraze v obličeji vidět zklamání.Venku nám řekla,že se o nás nemohou postarat,protože nejsme ucelená rodina,tedy i s tatínkem..Bylo mi do breku.Maminka prohlásila,že to věděla,že měl jet táta s námi a že za to může on....A že jedm zítra zase zpět do Prahy.

Přespali jsme v tom hnusném hotýlku a protože nám vlak do Prahy jel až večer,šli jsme se všichni projít po okolí.

Sedli jsme si na lavičku u jedné široké,několika proudové silnici a koukali po projíždějících autech.Slunce svítilo.Zastavil se u nás nějaký mladý kluk a ptal se německy,jestli náhodou nevíme,kde je nějaký levný hotel..Maminka ho začala směřovat do toho našeho hnusného a v tom on povídá "jé,vy jste češi!to je príma!.."A maminka nadšeně vysvětlovala česky,jak se tam dostane..

Povídám"vždyť je to kousek,já tě tam zavedu.."Mamince se to moc nelíbilo,ale nakonec svolila s tím,že oni už jdou také za námi,že se musíme zbalit na zpáteční cestu..,ať s ním tedy jdu..

Ten kluk se mě cestou ptal,jak jsme tam dlouho..a já mu všecko vypověděla..Řekl že přijel dneska a že emigroval..Domluvili jsme se,že budu emigrovat s ním,že se do Prahy nevrátím...Jenomže já nemohla odejít bez pasu a ten u sebe měla ta paní v recepci toho hotýlku.Řekla jsem mu,že si musíme hodně pospíšit a vzít si pas dřív,než dorazí maminka se sourozencema a fofrem zmizet..Utíkali jsme jako blázni,aby jsme to všecko stihli.

Na recepci mi ta ženská pas nechtěla vydat. Snažila jsem se jí to vysvětlit,marně.A čas letěl. Nakonec můjcestovní pas už držela v ruce,stále něco brebentila..a v tom vcházela do hotýlku moje maminka..Vyrvala jsem té ženské můj pas z ruky a fofrem pryč.Letěla jsem za tím klukem jako blázen,málem jsem mu nestačila..

Za námi se rozeběhnul  můj mladší bráška..Nevím dodnes,kde se to v něm vzalo,ale dohonil mě.Chytil mě tak pevně za ruku,až modrala a vláčel mně zpět k hotýlku.To už nás doběhla i maminka a tak mě přivedli zpět,do recepce,kde už čekala policie,kterou ta bába recepční zavolala.

Policie odemne chtěla můj cestovní pas ale já byla tak moc odhodlaná se bránit a jít si svým životem,že jsem jim ho odmítala dát...Říkala jsem,že jsem plnoletá..No jo,ale ve Vídni je polnoletost ve 21letech a tak jsem pro ně byla nepnoletá výtržnice...

Eskadrou mně odvezli na večerní vlak,do kterého jsem nastoupila velice neochotně a jela zase s maminkou a sourozenci zpět do Prahy....

Maminka se zlobila na tatínka,že s námi neodjel a bylo by vše dopadlo dobře,já se zlobila na mladšího brášku,že mi zmařil můj nabízející se nový životní směr.

 

 

Pokračování příště

 

 

 

 



18.4.2008 - Povídky - Komentářů:0 - Přidat komentář - Přečteno:3226x

Přihlášení - registrace


Nejnovější texty
Pedig a Slovensko
CESTA ZA RŮŽÍ 29.
Cesta za růží 28.
Cesta za růží 27.
Fotografie k Cestě za růží 26.
Cesta za růží 26.
Cesta za růží 25.
Cesta za růží 24.
Cesta za růží 23.
Cesta za růží 22.
Cesta za růží 21.

Yukonka - Fotogalerie
Reklama:
Další blogy - deníčky
Šikovné odkazy (882)
recepty (581)
ANDROMEDA (490)
Moje oblíbené recepty (443)
Hlbší pohľad na život (371)
Moje závislosti (151)
Skupča :-)) (141)
Najkrajšie slová (134)
Navody/Tutorials (127)
Patchwork (102)
RECEPTY (89)
Zajímavosti pro všechny (77)
Sem a tam (72)
Pleteme s Dulinkou (72)
OLINKA -OLDŘA (69)
Cesta za růží (66)
Vítejte a pomějte se! (65)
Postřehy z mojí hlavy (62)
Tvořivý blogísek (56)
Zajímavé články na internetu (53)
Blog o zdraví, kráse, čistotě, práci prostě o životě :) (50)
Kosmetika Avon.net (48)
Váš nejmilejší polštářek ke snění! (48)
Všechno nebo víc (44)
Felis Sapiens (43)
Můj bloček (42)
Povídky (41)
Život okolo mne (41)
Recepty (40)
hobbyland Milib (39)
Nápověda - FAQ
Co je to blog nebo deníček?
Můžu si založit svůj vlastní?
Může si někdo cizí číst mé příspěvky?
Přečtěte si